Reportáže‎ > ‎

Paralaxa 2013

Předehra

Se slovem Paralaxa coby názvem šifrovací hry jsem se setkal už někdy před dvěma lety. Tehdy jsem to přešel, jelikož to bylo z ruky (Praha) a v kolizi s jednou masovou akcí. Šifry jsem neviděl, ale zato jsem zaregistroval praktická bílá trička a chválu. Totéž loni. Letos mi to s výše zmíněnou opékačkou jehněte úplně nevyšlo, kromě toho jsem měl na středu před hrou objednaný výlov osmiček, takže jsem s jistou mírou nejistoty přislíbil účast na Paralaxe – s tím, že bych snad mohl poskytnout i dopravní prostředek. Paralaxa je prý totiž nenáročná, pohodová, denní šifrovačka s pozvolna rostoucí obtížností, kde můžu veškeré zubařovy zákazy a doporučení ohledně střídmého pohybu vesele ignorovat. Ještě nějakou dobu před hrou nás bylo pět, pak jsme kdovíproč byli čtyři, Patches, Rozy, Zuza a já. Zuza se ovšem později omluvila kvůli nějaké rekonstrukci, ale byla promptně přemluvena Spícími Voly, aby se hry přece jen zúčastnila – jenže za ně! Grrrrr! My jsme mezitím nabrali nečekanou posilu - Ondru Šmejkala, který měl původně hrát za kRUtýM, ale z nějakého nepochopitelného důvodu od nich dostal košem. A taky jsme do sestavy získali Kiki ze Dvou vdov. Kiki ovšem dva dny před hrou ochořela a omluvila se, a když jsem Zuze nabízel odvoz do Prahy a zpět, žertem jsem zmínil díru v naší sestavě... Asi si dokážete představit, jak to dopadlo. A už tu byla sobota. Ráno jsem zajel do Brna, postupně jsem naložil na Lesné Rozyho, na Kotlářské Vaška, toho času z Hrošíků, v Lískovci Jiříka z Lupínků a pod mostem u Velké Bíteše Zuzu.


Hra

Na startu jsme se potkali s Ondrou a Patchesem, kteří noc z pátku na sobotu strávili u Ondry doma. Víte, co tím myslím. Patches prostě nechtěl v sobotu brzo vstávat, a tak si domluvil přespání v Praze. Jinak jsme se akorát poškádlili s hráči kRUtýMu, se kterými se škádlíme moc rádi. Já jsem pak ještě posnídal (a jak se později zjistilo, vlastně i poobědval), a pak už začala samotná hra. Hru zkusím okomentovat zhruba tak, jak pocitově vycházela, čili stručně a ďábelsky rychle. Start: 23x23 – z prvních obrázků pochopena evoluce, možná šla luštit jen z papíru, ale jistější bylo oběhat. Běhali a fotili Rozy s Ondrou, kteří měli mapy, my jsme jen tak postávali a bavili se hledáním slov jako „píčolev“. Oběhnutí bylo možná rychlejší, seřadili jsme, a hurá ke klášteru. Tam jsme chvíli pobíhali po sadu. Druhá šifra prakticky neexistovala. Rychle ze sadu ven, na jistotu, oklikou přes kolotoče. Začínám tradičně vlát za týmem, mám těsné boty, tlusté ponožky, dlouhé nehty na nohou a mizernou fyzičku. Špatná kombinace. Pak se lezlo jakýmsi escherovským schodištěm vzhůru. Výtahových šachet jsem si všiml pozdě a litoval, že jsem se jednoduchou fintou nevyšvihl před Patchese a spol. (a spol. znamená všichni ostatní kromě mě). Slíbil jsem si, že na dalších schodech jedu výtahem, ale žádné další toho typu už nebyly. Oxymórony. Šup, šup, první šifry mají být lehké, tak si to užívejme, než přituhne. Seběhnutí na Kajetánku. Škola – jeden krok stíhá druhý. Kluci kreslí cestu, já přepisuji do morse. V momentě dokreslení cesty máme tajenku, paráda. V závěsu za Pralinkami kolem Pyramidy nahoru. Tohle místo po jisté PoTratí hře nemáme rádi. Vzdálíme se se zadáním pryč, ale pak se po objevení instrukce vracíme. Kluci jdou hledat autobusové linky na zastávky. Zuza zmerčí číslo na sloupu a volá je zpátky. Kolem se začínají hemžit soupeři. Rekognoskujeme terén, mapujeme, snažíme se být nenápadní a neukazovat na sloupy prstem, což Patchese irituje. Nakonec Patches objevuje morseovku, jdeme ke stadionu a ujímáme se vedení. Zuza se nabízí coby chodkyně pro bonus. Vidíme jasného brailla, objevujeme tři sféry – nebeská, pozemská a pekelná. Nic z toho neleze. Honza a drak cestují – možná jsou to pohyblivé tečky, což se nám líbí. Nakonec otevíráme časopis. Dostavuje se drobné zklamání. Po domečku, kde byl braille možná i těžší než tady, jsme čekali něco méně triviálního, než „podívej se do časopisu“. Naštěstí dál už je to jenom lepší. Ondra na základě půltajenky odbíhá pro šifru, Pralinky jsou nám v patách. Pro jistotu ji ve třech doluštíme, a když přijdu na stanoviště, prý, že už to Ondra má. Po cestě narážím i na Zuzu, která má řešení bonusovky. Po cestě na další stanoviště míjíme Pralinky, hrají si s figurkou na plánu. Že by nám něco uniklo? Vyjdeme/vysupím na další kopec. Tam získáme nejlepší šifru hry, ale zato ztratíme vedení. Nějak jsme při luštění polevili, což se nám málem vymstilo, přitom šifra byla sice pracnější, ale krásná a čistá. Na začátku jsme si z papíru slepili krásný válec, který jsme až do konce hry odložili a pracovali jen s jedním zadáním. Ale nakonec jsme přečetli, co mělo být přečteno, a cestu nejmenšího odporu jsme našli. Na odchodu potkáváme dokonce i kRUtýM. Taková ostuda! Další šifra nám dá taky zabrat, zachraňuje nás až přesun proti trudnomyslnosti na Výtoň. Všímáme si soubojových instrukcí na rubu papíru, ale obáváme se nějakého úkolu, kde časová ztráta z jeho luštění nevynahradí případný zisk. Držíme se do půl hodiny za Pralinkami, což, za situace, kdy my máme bonus a ony ne, znamená, že vedeme. Následuje šifra s parallax scrollingem – který jsem znal už dlouho, kromě toho byly prostorová distribuce obrázků (vždy v pěti řádcích) a posuvník hodně návodné. První řádek GRO, druhý řádek GR. Další stanoviště je jasné, snad jsme si polepšili. Cestou si Ondra vzpomíná na zapomenutý deštník, tak se vrací zpátky k magistrále a potkáváme se až v grottě. Tamější šifra je moc pěkná, ale velký odpor neklade. Šifra u hřiště ve vnitrobloku padne málem dřív, než dorazím. Ale taky mi přijde moc hezká, byť bychom si ji představovali jako rozjezdovku na jedno z prvních stanovišť, podobně jako pár dalších. Růst obtížnosti se nám zdá až nečekaně a až příliš pozvolný. Pak následuje dominová mřížka. Moc se líbila, nicméně jsme k ní přistoupili pragmaticky a prostě ji zlomili nejrychleji, co to šlo. Ze ztráty na Pralinky jsme ale stejně neukrojili skoro nic. A pak už tuším přišel jen fotoromán. Bubliny jsme si raději vystřihli, ale moc jsme se s tím nepárali. Tým tuší šanci na historický úspěch a Zuza udává tempo a běží. Já neběhám, takže za chvíli jsou z ostatních jen čtyři zelené tečky a já se morduju s google mapou, na kterou mi prší, a co chvíli se koukám na jiný kontinent. Nakonec nacházím cíl a v něm svoje čtyři spoluhráče, kteří se v obavách o časovou ztrátu vrhli do cílového úkolu tak rychle, že si ani pořádně nepřečetli instrukce, dle kterých na mě klidně mohli počkat. Nakonec se nám to i přes nějaká ta zapomenutá slova nevymstilo, Pralinky skončily kvůli chybějícímu bonusu o pouhých pět minut za námi. Slavíme, Ondra z mobilu pouští Queeny.


Dohra

Byl jsem rozhodnutý, zůstat v cíli co možná nejdéle – trošičku jako vzdor proti současnému trendu mizejících vítězů. A taky kvůli Vaškovi, kterého jsem vezl zpátky do Brna. Skočili jsme si ještě na večeři, po ní následovalo udělování cen a vynikající dort. Pak mě čekala ještě nebezpečná cesta pražskou hromadnou směrem ke startu, a po ní ještě nebezpečnější cesta autem do cíle. Tam jsme ještě chvíli nasávali atmosféru a odpočívali, se Zuzou jsme se vsadili o výšku nejvyššího orga, vytáhli jsme z davu zbytek spolujezdců a spoluhráčů, a vydali se domů.

Nakonec to byla fajn hra, ta Paralaxa, a na orgy lze pět jen chválu. Sice to byla trochu štvanice, ale obsahovala pěkné šifry, které jsme si užili, i když málokdy kladly soustavnější odpor. Sice bychom čekali, třeba v závěru, nějaké náročnější kousky, ale Paralaxa je na to asi příliš krátká (časově) a příliš dlouhá (na počet šifer). Kromě toho si zakládá na tom, že je player-friendly hrou, a ta hráčská přívětivost se za dané konstelace dá realizovat skutečně jen skrze nižší obtížnost šifer. I přesto je dál pro týmy, které nespadají do cílové skupiny, lákavá. Pro nás to byl parádní závod a test psychické odolnosti. Ale říkám si, jestli by nebyla škoda takovou hru pro příště nevyužít k zasvěcování nováčků, že bychom si z toho udělali pěknou procházku po Praze (trasa byla skvělá!), třeba i s prckem. A někde cestou si třeba odskočit do Grébovky a prolézt si grottu skrz naskrz. :-)


Sepsal Ondra

Comments