Reportáže‎ > ‎

NaPALMně 2015

27. - 28. 3. 2015

Ondra, Patches, Tomík, Rozy a Tom (Přizdisráči)


První noční šifrovačka sezóny, to se musí oslavit. Jak? Ideálně vítězstvím. První krok k němu jsme udělali, když jsme někdy kolem Sendviče přibrali do týmu Toma z Přizdisráčů, se kterým se nám tradičně daří. Tím se podle Statku dostáváme do role mírných favoritů, ale před hrou se o tom nemluví. Pro mě je cílem hlavně po zimním spánku nevypustit duši a ve zdraví dokončit. I když těch her letos asi neabsolvuju moc a nějaký kus prádla do šatníku se vždycky hodí...


Na startu díky natím na hlavách organizátorů zjistíme, že letos nebudeme hrát NaPALMně, ale NaMRKVi. Pozdravíme se s přítomnými orgy, soupeři a testery, a o pár minut později si děláme další čárku do projektu Kamikaze, a odevzdáváme heslo jako první. Luštili jsme tak nějak autorsky a heslo tradičně přečetl Patches, který z nás prostě umí nejlíp číst. Přemýšlím, kdo z nás umí nejlíp psát, abych věděl, na koho příště hodit report.


Vedení na šifrovačce s sebou nese možnost, upozorňovat orgy na možné zádrhele, aby na ně případně včas stihli upozornit ostatní hráče. Třeba, že se někde objeví špatná šipka, špatné zadání, zlý pes, zlý starousedlík, nebo že jedinou lávku přes řeku strhla povodeň. Nebo že vám v tiskárně do všech výtisků dvojky zapomněli dát křížovou sedmičku. Orgové z toho překvapivě nejsou NaVĚTVi, takže to nejspíš stihli odhalit a vyřešit. Pravděpodobně tak, že do hry vložili nové stanoviště na Křížové sedm a zbytek stanovišť přečíslovali. Jdeme tam, za zády máme Lupínky, jejichž část nás dobíhá kvůli čekání na semaforech. Mimochodem: zelená trička - zelené světlo. Nechápu, proč si lupínky nepočkaly na svůj signál.


Na křížové sedm zjistíme, že v tiskárně zapomněli přidat i mrkvové žolíky. Mimochodem, žolíky (což si kdosi vyloží jako celý balíček žolíkových karet) už nebudeme potřebovat. Hurá! Karetní šifry moc nemusím a ti herci se mi vůbec nelíbili. A co nouzově vložená šifra? Hezká. Naštěstí na ní není vidět, že byla šitá horkou jehlou. Do Modřic je to daleko, dvojkou, a je to jiná zóna, a já mám sice univerzální jízdenku (ta dlouhá skládací se spoustou políček), ale ostatní se zvýšeným jízdným nepočítali a nabídku, že jim to cvaknu, odmítají. Takže Lupínky, které už na dvojku čekají, trochu překvapíme, když nastoupíme už do pětky v naději, že si ostatní někde na Celní stihnou koupit jízdenky na zbývající zónu. Na Celní nás naopak překvapí Lupínky, jejichž dvojka byla zjevně rychlejší, než naše pětka, takže žádné lístky koupit nestihneme a musíme nastoupit. Nakonec všichni vezmou zavděk mými políčky – koneckonců pochopí, že kupovat zvláštní jízdenku je drahé, kdežto u mě to mají za facku. Cestou vyluštíme spoustu šifřiček. Pak přijde hlášení o změně zóny. Já se přesunu ke značkovači, kdežto u Lupínku propuká panika. Značkovač stávkuje, ale nakonec se mi podaří všechna políčka cvaknout. S posledním cvaknutým políčkem se otevřou dveře. Vystupujeme. Revizor nikde. A pak, že s poctivostí nejdál dojdeš.


Naděje, že s kartami bude utrum, padá za své na pokeru. Tam si chvíli posedíme. Zkoušíme kdeco – nejlepší kombinaci pro vítěze plus nejlepší kombinaci pro poraženého, dokud si konečně nepřepíšeme písmenka a neodhalíme mezitajenku. Pak už to kluci postupně dopočítají. Já jsem mezitím zjistil, že můj svačinový sýr, koupený v Albertu v Rozkvětu, je plesnivější, než jak se tvářil na krabičce, a slíbím si, že když už ho nemůžu jet reklamovat, tak jim to aspoň natřu v reportu. Tak, a mají to!


U farmy u Na kopci dostáváme hercovou šifru. Naštěstí jsme v tom věku, kdy většinu filmů ještě tak tak zvládneme uhodnout z hlavy, a šifra na ně celkem pěkně navádí. Nakonec vysvitnou pěkná čísla značící blízkou kótu. Dumáme nad písmeny – může to být přeskočená mezitajenka u které se dozvíme, jak získat to, co už máme. V přiřazování herců nastal nějaký zádrhel nebo nejasnost, takže raději míříme na kótu. Na kótě hledáme, bloudíme, kolem nás se objevují luštící týmy, takže zatímco půlka týmu (pro sichr) dolušťuje upřesnítko, druhá se jde (pro sichr) podívat k vysílači.


Šifra je na světě a je radost ji luštit. Máme ji hotovou chviličku po Spících Volech, které předbíháme na dohledávce (tím „předbíháme“ myslím spíš ostatní, protože na každém přesunu dostávám naloženo několik minut), takže se opět ujímáme vedení. Další šifra neklade velký odpor, kluci už jsou naladění na všemožné karetní principy, takže domeček z karet odhalují rychle, a i přes drobné nejasnosti v uspořádání tripletů máme brzy hotovo. Cestu na další stanoviště naštěstí volíme tu kratší – po pravém břehu. Černý Petr nevysvitne hned, ale i tak dost brzy na to, abychom se odtud zvedli krátce po příchodu Spících Volů. Projdeme pěkným tunelem pod tělesem nedokončené dálnice, a Peregrina najdeme bez poblémů.


U kaple přijde jeden z vrcholů hry, totiž míchání balíčku. Dělba práce funguje stoprocentně. Tom s Patchesem diktují, Tomík počítá karty, Rozy přepočítává, já přidržuju karty na stole, aby je neodfoukl vítr. Mám sice nejlehčí práci, ale i tak se mi klepou ruce. S každým promícháním roste nervozita a strach, že se něco pokazí, a budeme to dělat celé znovu. Kromě toho je tu ještě jedno riziko, a to, že někdo z nás může kdykoli vykřiknout „RADICAL FREEDOM!“ a nadělat z karet konfety. Na Sartra si ale naštěstí nikdo nevzpomene. Nakonec domícháme a podíváme se, jestli to vyšlo. Nevyšlo, ale transpozice to jistí.


Na Pisoňkách (šifru luštíme na lavičce u křižovatky) se projevuje jeden z neduhů hry. A to, že nevíme, co se děje za námi. Na stanovišti za námi se totiž skví nula a nic víc se nedozvíme. Další část hry tak strávíme ve vzduchoprázdnu, bez informací o tom, jak vypadá realita herního pole za námi. Naštěstí jsme našláplí, takže šifru louskáme téměř okamžitě, dokonce intuitivně zvolíme správný postup, ale vůbec netušíme, kde a jak, pokud vůbec, se trápí ostatní.


Na binárním obrázku pěkně fouká. Po chvíli neúspěšného luštění se vracíme schovat do závětří, do Ořechova. Je to sice proti předpokládanému směru hry, ale je to nejblíž. Po další chvíli neúspěšného luštění bereme první nápovědu, která okamžitě pomáhá. Pokud doluštění bylo nějak nejednoznačné, tak na to naštěstí nestihneme přijít, protože nám stačí jediný pokus.


U sežehnutého moukostroje (© Palapeli 2015) už jsme letos byli. Šifra tehdy byla příjemně jednoduchá, k tomu luxusní brownies, hned jsme šli dál. NaPALMně měla v tomhle směru co dohánět. Lehké psychické nahlodání z minulé šifry, kde se nám nepodařilo udržet dosavadní tempo (to, že se to nepovede nikomu, v tu chvíli nevíme), se na téhle šifře ještě znásobí. Dobré je, že za sebou pořád ještě máme nulu, což znamená slušný náskok. Ten ale následně ostudně promrháme, protože na nás padla jakási podivná deka, kdy po dvou hodinách děláme vyložené nesmysly a otevřeně diskutujeme o možnosti vzít si totálku. Až na poslední chvíli přečteme morseovku, kterou jsme měli celou dobu vyloženou před očima.


Rychle se zvedáme a jdeme k pomníčku, který si orgové museli dodat sami, protože ten opravdový, v mapě zakreslený, na místě nebyl. Tam se dozvídáme, že už za námi nejsou žádné nuly. Je za námi totiž Bazinga, která před chvíli přišla na předchozí stanoviště, tedy trapně jednoduchou morseovku, kterou budou mít za pár minut hotovou. Herdek, proč to ze všech týmů musí být ausgerechnet Bazinga? Kdybychom byli ve filmu, objeví se scéna několika flashbacků z her, kde jsme pracně vybudovaný náskok štědře přenechali někomu jinému, na což, zdá se, máme nějaký podivný talent – a co hůř, asi hráči Bazingy mají talent přesně opačný. Takže se v tom plácáme – nikomu se nechce luštit a všichni vnucují zadání ostatním - zatímco Bazinga přichází a po chvíli odchází pryč. My jsme tradičně skončili u anekdot. Nakonec bereme nápovědu, která nás po nezdravě dlouhé době zachrání. Zjistíme, že jsme předtím zkoušeli samé nesmysly, pak vykoukne KitKat, z něj se vyklube PifPaf. A hurá ke kostelu ve Střelicích!


Bazinga odešla asi půl hodiny před námi, a protože čekáme už jen lehkou předcílovou šifru a závěrečný úkol, moc nadějí si nedáváme. Ale i tak zabereme, protože co kdyby... Na další stanoviště stahujeme ztrátu cca o třetinu, poslední šifru probrutíme téměř okamžitě, a do cíle dorážíme jen s osmiminutovou ztrátou. Bazinga ještě nemá vyluštěno.


Cílová aktivita se tváří hrozně složitě, ale naštěstí tak drsná nakonec není. Naštěstí jako první prozkoumáme podezřelé pětimístné hromádky, čímž odhalujeme dvě esa. Když si do „ciferníku“ namalujeme jejich cestu, dostáváme písmena, a hostující Tom si to mezitím všechno utřídí a přijde s heslem OSUD. To zní dobře, takže je co nejrychleji vyťukáme do mobilu a pošleme.


A pak už jenom euforie a občerstvení a aktualizace památníku, a pivní sklep a hospoda a guláš a dělání ostudy a nový spoďáry a focení a radost.


Díky orgům za to všechno. Svým způsobem taky díky Bazinze za to, že nás tak prohnala a že si toho vítězství a překonané krize vážíme mnohem víc, než kdybychom za celou hru nikoho nepotkali, a samozřejmě všem, co se na téhle povedené akci na kterékoli ze stran podíleli. Příště určitě zas. :-)


Za ROFLCOPTER! Sepsal Ondra. 

Comments