Reportáže‎ > ‎

Matrix Hvězdná brána

Jak tak matně vzpomínám na svoje dřívější reportáže, vsadil bych se (a jak jsem právě zjistil, tak rovnou i prohrál), že většina z mých reportáží, přinejmenším aspoň jedna, začíná slovem „Když“ a následně nějakou reminiscencí. Kilo se v tomto případě naštěstí jen stěhuje z levé kapsy do pravé, a já můžu celou reportáž začít netradičně slovem „Když“. Vlastně už nemůžu, ale nechám si to na příště. Reminiscence coby tradiční prvek pochopitelně zůstává.

Když jsme se před několika lety vypravovali na Matrix, měl jsem jasnou představu o tom, na jakou hru jedu – nelineární, pražskou, akční atd. A hrozně jsem se na to těšil. Ovšem jak ten náš první, tak i následující Matrixy minimálně v nějakém ohledu zůstaly za očekáváním. Nijak zásadně, povětšinou se nám líbily, ale znáte to. Tuten byl neakční, tamten byl lineární, tadyten byl sice super, ale, přiznejme si to, byl taky trochu divnej. A kromě toho se nám nijak zvlášť nedařilo, tedy minimálně v porovnání se sny, ve kterých jsme mířili a následně stoupali na stupínky nejvyšší. A co si budeme, korelace mezi tím, jak hráči hru hodnotí a jak na ní dopadli, se nebezpečně blíží jedničce. Proto mi nezbývá než říct, že letos jsem dostal takový Matrix, jaký jsem si vždycky přál, jako když pod stromečkem najdete přesně to, o co jste si napsali Ježíškovi, a ještě k tomu nádavkem spoustu dalších věcí, o které jste si napsat zapomněli.

Ale teď k samotné předehře. Gábina letos Prahu vynechává (i když se možná nechá přemluvit k Bedně). Stejně tak do Prahy nejezdí ani ostatní (ne)členové, takže jsme s Patchesem a Rozym zbyli tři. Ale protože jsme věděli, kdo letos hru organizuje, tak bylo jasné, kam sáhnout. Nabrali jsme coby posilu Víťana a Toma z Přizdisráčů a těšili se, že si snad s trochou štěstí, zabojujeme o nějaký solidní výsledek. Shánění jízdenek, nakupování a cestu na start asi přeskočím a vrhnu se přímo na to, kvůli čemu jste klikli na odkaz, totiž na popis našeho průchodu hrou.

Start byl předmětem spousty spekulací, ale fakt, že startujeme na „Asuánské přehradě“ měl jasné vysvětlení. Egypt, vykopávky atd. Tak teda nakonec ne, ale startovní aktivity se nám stejně líbily. První tři úlohy jsme měli jako druzí, hned za Bazingou, odevzdali jsme bumážku (to slovo je beztak nějaká Derovina), obratem jsme vyluštili Kuku a Seznam, a rozhodli se rozdělit tým. Patches a Tom odjeli do Jinonic, my s Rozym a Víťanem na Luka. Víťan cestou poznamenal něco o Kochově vločce, a bylo vymalováno. U šifry, co jsme dostali na Lukách (Šipečky) se první krok řešení nabízel, ale rozhodli jsme se, že nebudeme ztrácet čas pro případ, že by se nechtěl nabídnout krok druhý, takže pojedeme do Jinonic a budeme luštit za chůze.

Luštění za chůze nebyl zrovna dobrý nápad, ale ten na sebe naopak nenechal čekat u kvízu, který jsme dali na stojáka u vrat do Jinonického dvorce. Stejně dopadl očividný rozvrhový Braille u sv. Vavřince. Druhá jednotka mezitím dokončila větev C (jako první) a mohla se přesunout na další. Jenomže jedinou nevyluštěnou šifru jsme v tu chvíli měli my. Naše větev pokračovala na Děvín, což bylo setsakramentsky daleko. Naštěstí jsme byli tři, takže jsme vyslali Rozyho jako spojku k druhé skupině, dostal šipečky a dal nám bumážku s tím, že až dokončíme svoji větev, pojedeme vyzvednout počáteční šifry k větvím EFG.

Procházka na Děvín byla (zatím ještě) příjemná, a skládání stanu bylo hezkým zpestřením. Dostáváme další dva úlomky kartuší (jako první) a bereme to přes Radlickou metrem do Zítkových sadů. Mezitím jsme v průběžném kontaktu s druhou skupinou, která hledá haldu. Najdou ji v okamžiku, kdy se my s Víťanem po krátké dohledávce orgů usazujeme na trávníku uprostřed parku, a všechny tři počáteční šifry větví EFG dáváme v součtu do dvaceti minut. Vyrážíme na Levou/Pravou a dozvídáme se, že druhá jednotka dokončila třetí větev z první trojice, a že máme kompletní kartuši a můžeme tedy vyrazit na základnu. Souhlasíme s tím, že mezitím ještě z větví EFG povyzvedáme, co se dá. Nakonec jsme stihli vyzvednout jen hvězdičkový Fixativ, což se nakonec ukázalo jako velké štěstí. Sice jsme ho moc neluštili, ale ani tak si nejsem jistý, jestli by správný nápad přišel. Cestujeme autobusem na Pražského povstání, potkáváme v něm Yetiho a Síbu, a pak na metro, na IP a na základnu.

Je půl osmé, na základně čeká uvítací výbor a my se nestačíme divit. Vytáčíme hvězdnou bránu, žasneme, dostáváme potřebné materiály a informace. Fascinující je i to, že pořád držíme první místo, člověku z toho docela naskakovala husí kůže. Aplikujeme nalezenou kartuši na mapu a dostáváme instrukce ke kolečku. Dozvídáme se o možnosti jednobitové nápovědy a vymýšlíme nějakou hezkou sloučenou otázku typu: „Už si orgové přestali navzájem ▓▓▓▓ ▓▓▓▓▓ ▓▓ ▓▓▓▓▓▓?“

První šifra je na Senovážném náměstí. Sice se v první chvíli tváří nepřístupně, ale odhalujeme chybějící Q a při správné rotaci Polybiova čtverce vychází řešení. Tak, první šifru bychom měli, ale laťka je viditelně nastavená mnohem výš než v chaotické části. Kolem deváté večer se přesouváme na náměstí Winstona Churchilla, chvíli dohledáváme a nacházíme něco, co vypadá jako starší ségra předchozí šifry. A ta se pomstí za obě. Samozřejmě nacházíme čtveřice a chceme hledat další, jenomže nic nevidíme. Chtěli bychom aspoň maličké potvrzení čehokoli, jenomže to ne a ne přijít. Čas tiká a naše vedení není neotřesitelné. Přichází Vlhká Jáma a oficiálně nás střídá na čele. Začínáme nervóznět a vymýšlíme záložní plán. Záložní plán je získat kartuši, která vede na následující místo v kolečku. Která kartuše to bude? Ta se stejným upřesnítkem. Jednu takovou máme, čili víme, jaký hledáme zlom, takže hurá do luštění šifer větví H I J.

A hele“ To, co se jednou muselo stát, se taky stalo! Oprásková šifra nakreslená Jazem je na světě! A je krásná! Vyluštíme ji, stejně jako tu akronymovou. Rozy odbíhá na Vítkov, Patches s Tomem(?) kamsi jinam. My zbylí zatím neopouštíme místo a snažíme se prolomit čtverec 8x8, ale nedaří se to ani s pomocí navrátivšího se Rozyho. Z Kamenných keltů přinesených z Vítkova ovšem leze Lannova Park. Kluci jsou daleko, bude proto jednodušší, když ji vyzvedneme my. Nakonec se u ní něco po čtvrt na dvanáct potkáme. Zlomíme sedmisegmenťák a kluci si odskočí na Štvanici. Než se vrátí, pořádně si prohlédnu kostičkovou šifru a začnu mohutně sakrovat. Tuhle šifru totiž znám. Moc dobře ji znám. Tímto ji vytahuji z pomyslného šuplíku a strkám do pomyslné skartovačky. Na druhou stranu mi její vyluštění udělalo radost. Tom mezitím s dopomocí googlu doluští knížky, které nás odkazují k planetáriu ve Stromovce.

Je půlnoc. Za chvíli jede z Florence poslední Céčko na Háje. Chvíli se dohadujeme, je jasné, že větve, které máme zatím rozluštěné, nebudou na složení kartuše, se kterou bychom mohli přeskočit mřížku 8x8, stačit. Rozhodujeme se. Patches s Rozym a Tomem skočí k planetáriu a vyčistí Malou Stranu a my s Víťanem zkusíme prohrnout Nuselské větve E F a G. Bereme si hvězdičky coby jedinou zbývající šifru, ale hned nato dostáváme jejich řešení díky time-outu. Docela úleva. Jako první volíme třetí šifru větve F, pod Vyšehradem, u ní budeme aspoň vědět, jestli se nám dílky kartuší hodí do krámu. Nehodí, ale šifra padá okamžitě a aktivitu máme po cestě. S Goa'uldem, kterého dostaneme, jsem si hrával jako prcek, takže hlavním cílem není složit, ale nerozbít. Někdy tou dobou se na chvíli vracíme na první místo, ale na oplátku nám s Víťanem oběma chcípou smartfouny, respektive je vypínáme a šetříme poslední kapky šťávy pro ty nejnutnější chvíle. Víťan nahazuje záložní stařičký telefon, který umí všechno, co smartfouny neumí - vydržet v provozu. Další hesla voláme Tomovi (má nevyčerpatelnou megabaterii) a necháváme do systému zadávat jeho. Hlavní nevýhoda: hůř se nám budou dohledávat noční spoje. Vlastně se za celou noc nesvezeme žádným a všechno si poctivě odšlapeme.

Další větev začíná u jeslí na Kotorské. Morseovku ani nečteme, protože Víťan navrhuje mince. Mince přeměřujeme a počítáme. Dál máme jít do parku Družby. Je to, nebo to není Centrální park? Kdybych si jenom vzpomněl, jak zněla tajenka na té zatracené loňské Bedně. Musí pomoct Tom. Cestou k Centrálnímu parku nám volá, že je to Centrální park. Kluci mezitím dojíždějí větev na Malé Straně a nacházejí druhý dílek z kartuše, kterou tak strašně potřebujeme. Ale už zase nejsme první, ve vedení nás střídají PoTrati.

Mimochodem, přihodila se nám taková logistická nepříjemnost. Zjistili jsme, že obě hvězdné mapy jsou na Malé Straně. Kluci by rádi šli dál, už máme další kompletní kartuši, možná i dvě. Jenomže nevědí, jaké úlomky jsme našli. Nakonec to dáváme dohromady s pomocí upřesnítek a znaky popisujeme slovně: „Je to obrácená trojka s připojeným trojúhelníčkem, anebo to taky vypadá jako takovej dráček s ocasem stočeným před sebe. Tady jsou jakoby saxofon a lopatka s kusem smetí a tadyhle je kladivo a namrdanej velbloud.“ U namrdanýho velblouda jsme to naštěstí měli lehký, protože ho takhle pojmenoval myslím už při otevírání brány Patches.

Je půl druhé. V Parku družby se s Víťanem při pohledu na šifru s čísly zděsíme, ale Víťan naštěstí obratem přepisuje text do rozumnějšího formátu. Moc bychom v tom chtěli vidět text, strašně moc! A najednou ho vidíme, je to klasický leet. Jdeme hledat další šifru. U ní nás lehce vycuká někdo z Pomocné školy – hrome, už ani nevím, kdo to byl – že prý tam šifra není, nebo co. Chvíli s ním lítáme sem a tam, ale naštěstí zatelefonuje orgům, a díky tomu stanoviště najdeme, byť teda leží o pár desítek metrů jinde (na jiné ulici), než by možná být mělo. U stanoviště taky najdeme Zuzu, která nám napíše na chodník něco jako že jsme Přizdisráči, což Víťan pochopitelně nemůže považovat za urážku. Já ale ano, tak fasuju kartáček a jdu to smazat. Prý bylo cílem, že ti chytří ten nápis smazali něčím jiným. Ale proč, když to tím kartáčkem šlo tak dobře? Dostáváme další dva kousky kartuší a posíláme kluky vyzvednout další šifru z kolečka, myslím. Už nás nepřekvapí, že ten poslední kousek kartuše, co jsme potřebovali nejvíc, najdeme až v poslední větvi. Aspoň se nebudeme muset dál patlat se šiframi v kolečku.

Vracíme se zpět, víceméně po stopách loňské Bedny. Akorát v opačném směru. Kolem projíždí autobus, snad jediný spoj, kterým bychom si bývali možná mohli pomoct. Porce našlapaných kilometrů začíná být čím dál víc znát, každý krok bolí. Co se týče samotné hry, PoTraty na čele střídá Bazinga. Přicházíme na Vladimírovu a získáváme šifru, jejíž princip je patrný na první pohled. Kroužkujeme správná písmena … a nic. Jo aha, ještě udělat protiklady slov v tabulce. Vychází Jezerka. Tam to znám. Kdo uhodne, kdy jsem tam byl naposledy a proč?

Na hřišti je šifra, do které rovněž nebraillíme moc dlouho. Hurá, čeká nás poslední úkol a budeme mít všechny kartuše. A kam že pro něj máme jít? No přece na Tyršův vrch. Tam to taky známe. Kluci následně posílají vtip o tom, jak se pozná zhulený goa'uld (prý mu svítí očíčka) a orgové nám ho kupodivu uznávají. Od zbylých členů týmu pak dostáváme instrukci, že máme vyzvednout jednu ze dvou posledních šifer kolečka, ke kterým jsme právě dostali souřadnice. Je to na Norské. Jakýsi slabounký hlásek někde vzadu v mojí hlavě se nesměle ptá, jestli tam náhodou něco nepojede. Poslechnu ho a oživím telefon. Nepojede, jde se pěšky. Je tři čtvrtě na čtyři, čili něco přes tři hodiny po začátku naší podolsko-vyšehradsko-pankrácko-nuselské anabáze. Abych nezapomněl, někdy v tu dobu, plus mínus pár hodin, začíná do toho všeho ještě chcát. No, teda, chcát, spíš lehounce pochcávat. Ale stejně nás to hněte.

Na Norské se ujímáme vedení. Zjevně bylo kolečko o hodně, hodně těžší, než sesbírání kartuší. Jupí! Po telefonu popíšeme poslední zbývající symbol do kartuše z městského kolečka. Kluci vytočili kostel sv. Rodiny, či co. Sejdeme se tam. Kluci jsou ale rychlejší, takže nám, když jsme někde nad portálem železničních tunelů, volají, že těch sto metrů dolů už chodit nemusíme. Systém nás odkazuje zpátky na základnu. Shodou náhod to k ní máme asi 300 metrů. Soudě dle ostatních zkušeností se hrou máme kliku, tohle orgové určitě neměli v plánu. Čekali bychom závěrečnou cestu do cíle přes celou Prahu.

Je cca pět hodin ráno. Hurá, rychle na základnu, vytočíme osm symbolů a je to tam! Gratulace, trička, historicky první vítězství na takhle velké šifrovačce! Tak honem, honem! Patches, Rozy a Tom nás dohánějí před branami divadla. Vcházíme dovnitř. Orgové nám umetají cestu a dovolují nám, vytočit si vítěznou kombinaci přednostně. Nevěříte, jak se v takové situaci můžou člověku třást ruce. Být Alešem, tak se o ten tablet bojím. Adrenalin stoupá. Už jen pět symbolů! Čtyři! Tři! Dva! Namrdanej velbloud! Vžžžum! Probíháme bránou, chodbičkou procházíme do druhého sálu, kde nás orgové vítají a...

...COŽE??? ONA BUDE JEŠTĚ LINEÁRKA??? NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!!!!

Máme se zvážit. Vážíme se. Dohromady máme skoro pět set kilo. Totéž, jen v gramech, máme odevzdat do úschovy. Jak jsem celou dobu nadával, že jsem si zabalil kraťasy, tentokrát se mi hodí. Mají přes půl kila, potvory jedny.

Dostáváme laser. Laser je podezřelý. Někteří z nás jsou tak nahecovaní, že ke znechucení orgů ignorují pravidla o luštění na základně, pokoušejí se něco dělat z mapou a nechtějí si to nechat rozmluvit. Nakonec naplníme flašky a jdeme zpátky do akce. Jenže kam? Kousek od divadla zkoušíme svítit laserem na fólii. A nic. Zkoušíme vytáčet poslední adresu i se sedmým symbolem. Mírák! Nic. Další alternativa je u Fügnerova náměstí. Nic. Zkoušíme všechno a bloudíme. Poslední zoufalá varianta je u Botiče na Folimance. Ovšem pár desítek metrů od něj nám po dvou hodinách neúspěšného luštění a přesouvání přichází nápověda. On je to teda spíš vysvětlený postup řešení. Tak ho zreplikujeme. Nic. Rozhodujeme se přesunout do podchodu pod magistrálou, kde bude o chlup míň světla. Je to ale opravdu jen o chlup a naše snahy jsou marné – i když počkat, Patches tvrdí, že z tohohle by při troše fantazie mohlo být A. Sice nakonec zjistíme, že to bylo S, ale historie se neptá. Byl to zlomový bod ve vyluštění šifry. Z fleků jsme nakonec sestavili několik možných variant, z nichž nejrozumnější byla SANTOSKA, což Tomovi znělo povědomě. Někdo zkoumá mapu a poznamenává: „Já to tady vůbec nemám!“ Ale proč to tam dotyčný vůbec nemá, se vysvětluje záhy. Ono to totiž není nikde „tady“, ale až táááááááááámhle někde v ▓▓▓▓! Na kopci na opačným břehu Vltavy, přes ten ▓▓▓▓▓▓▓▓▓ most, kterej důvěrně známe asi z miliónu šifrovaček! Jindy se mi to tam líbí, ale tentokrát už mě to fakt sere! Jede tam místo toho něco? No jistěže ano, jenomže než bychom došli na IPák či kam, a než dopřestupujeme a od tamtaď zase dojdeme až hentam, tak to bude miliarda času, který, pokud ještě chceme dokončit hru, nemáme.

Tak nic. Jdeme dolů Karlovem a nadáváme. Moje německý boty se pomalu mění ve španělský. Doufám, že už si nikdy v životě nebudu muset nic vyčítat tolik jako to, že jsem si tentokrát nevzal ty lehoučký městský polobotky, ale ty ▓▓▓▓▓▓▓ asi desetikilový pohory. Už tak jsme museli nachodit přes třicet kiláků, a teď ještě tohle! No nic, proremcám se až k východním portálům Mrázovky. Patches s Tomem jsou tak laskavi, že pro šifru vyběhnou a vrátí se za námi dolů. Prý nás předběhli PoTrati. Teda, předběhli, byli tu první, ale podle systému vedeme my. Jaktože jim ty Matrixy vždycky tak sednou? Kluci jsou naštvaní stejně jako já. Jako demonstraci svého naštvání rozmlátí šifru na součástky a sdělí, že máme hledat barák s atributem jména vyrobený z nějakého organického ksindlu na sever od Santošky. Na ráně je Mozartova Bertramka, která by snad prý mohla být i dřevěná. Tak ji zkusíme. Cestou se podívám do boční ulice, kde právě o sto metrů dál přechází ulici Bazinga a míří opačným směrem než jdeme my. Jsou nám v patách. Zkouším dělat, že tam nejsem, ale naštěstí se ani neohlídli.

Na Bertramce nic není. Tom intenzivně googlí (bez googlu bychom neměli šanci). Nachází ukázkový dřevěný kostelík a je to jasný, je to on, jdeme tam... ...počkat, ono je to do kopce a ne málo. Nechám si od Toma nadiktovat jména příslušných zastávek a hledám spoj, který mě přiblíží. Spoj nalezen, jede prý za dvě minuty. Nabízím se, že vyběhnu/rychle vyjdu schody na zastávku, skočím do busu, svezu se, vyzvednu šifru a počkám na ostatní. Nakonec jsem pomalejší, než bych chtěl, ale autobus ještě neprojel. Stihl jsem to? Stihl! Přijíždí autobus, zastavuje na protější zastávce, otvírá dveře, zavírá dveře, a odjíždí pryč. Pak nastává taková ta trapně komická chvíle, kdy na sebe koukáme, co, jak a proč. Zjevně jsem špatně vysvětlil, že se chci svézt tak, abych eliminoval metry výškové a nikoli délkové. Patches s Tomem si ten krpál (za trest) vyjdou po svých, my ostatní se za odměnu svezeme busem, který přijede co nevidět, a sejdeme od Palaty ke kostelu. Je to sice dál, než by muselo, jsme tam později, ale síly ušetřené do zásoby se později můžou hodit.

Je půl desáté a my se opět ujímáme vedení. Víme, co s další šifrou, doplníme tam název některé z pražských bran a půjdeme tam. Pěkně tam pasuje cihelná brána. Je to dálka jak sviňa, ale někdy se na tu základnu vrátit musíme. Už už se zvedáme, ale naštěstí si někdo vzpomene, na jaké hře jsme. Dobrá zpráva je, že máme další stanoviště, špatná, že musíme zase nahoru. S Víťanem sice v rychlosti přesunu a v kondici obecně ztrácíme, ale zato ostatní porážíme v navigaci. My už si prohlížíme další šifru, ostatní zatím jen Hladovou zeď.

Šifra ovšem odolává dlouho, i když princip je veskrze jasný. Stupeň šedi určuje hodnotu 1-3, u každého políčka jsou dva, existuje tedy šest možných kombinací, čili šest možných hodů kostkou. Na každém políčku hodíme a postoupíme dál. Princip je to hezký, jenomže má jednu kosmetickou vadu, a to tu, že nefunguje. Kluci se ptají, co „potom“ s tím vlakem a vlajkou? Nakonec docházíme k názoru, že se s nimi nemá nic dělat „potom“, ale „předtím“, že mají nějak jednoduše definovat, která šeď má jakou hodnotu. Než nad tím sáhodlouze spekulovat, bude lepší, zkusit to hrubou silou, pěkně si vypsat všechny čtyři zbývající varianty řazení (dvě už jsme vyzkoušeli) a jedna z nich to (snad) bude. Ale věřit tomu začneme, až když začnou lézt písmena. Dobrý pocit z vyluštěné šifry se nedostavuje, spíš rozpačitost z toho, že jsme ji znásilnili a zkopali do kuličky. Mimochodem, na správný princip přijdeme až později v metru.

Každopádně hra už je nejspíš ztracená. Je něco po jedenácté, do cíle zbývají ještě aspoň tři stanoviště. Ale třeba ještě jednu šifru dáme. Na Hládkově potkáváme Zuzu. Fotí si nás. Překrásnou křížovku zhltneme tak rychle, že si ji ani nestihneme vychutnat. Posílá nás na Macharovo náměstí, kde u vojáka vyzvedáváme předposlední šifru. Ale do konce hry zbývá už jen deset minut. Část principu máme hned, ale času je málo, takže poslední minuty už strávíme spíš pokecáváním se Zuzou a focením. Končíme na předposledním stanovišti, dál už by nás čekala jen aktivita a konec hry. A potom, překvapivě, cesta přes celou Prahu. Ale ta už by naštěstí nebyla součástí hry. Aspoň že tak.

Návrat do cíle se nese spíš ve znamení únavy a paradoxně i lehounkého zklamání, než kdovíjaké radosti z toho, že jsme „vyhráli“. Nakonec jsme to k dokončení hry měli fakt blízko, nejspíš by nám stačilo pár desítek minut navíc, které se bývaly daly ušetřit leckde. Ale tak už to asi na šifrovačkách, které nemají vítěze, chodí. Nakonec stejně samozřejmě převládlo nadšení ze samotné hry, z odvedených výkonů, které bych se nebál nazvat sportovními (vždyť jsme s Víťanem našlapali víc kilometrů, než kolik má maraton) a tak nějak ze všeho, protože to fakt byl Matrix, jaký jsem si vždycky přál, zatím asi nejlepší ze všech, co jsem kdy šel. Vlastně až při té rekapitulaci, kde jsme v cíli leželi vyplesklí před promítacím plátnem a poslouchali řešení jednotlivých šifer, jsem si uvědomil, jakou obrovskou porci šifer letos orgové připravili. A byly nádherné. Fakt klobouk dolů.

Z cíle jsme si nakonec odnesli porci vojenského jídla (možná si je vezmu na Osud), a spoustu dalších zážitků. Spláchli jsme to pivem a zajedli a tak. Na cestě domů vlastně už nebylo skoro nic, o čem by se dalo psát, jen mám takovou chuť, podělit se o všechny ty pozitivní dojmy, že se nedokážu odtrhnout od klávesnice. Vlastně jednu zajímavost jsem se cestou domů dozvěděl. Kluci dali k dobru historku, jak jeden nejmenovaný organizátor Matrixu vyžebral na organizátorech letošní Po trati župany pro vítěze, a to i přestože jeho tým podobně jako my nedošel do cíle. Přiznám se, že jsem zalitoval, že jsme tu trochu důstojnosti za těch pár kusů nového textilu nezkusili nezkusili vyměnit taky. Ty trička totiž byly fakt krásný. :-D


Sepsal Ondra.

Další POV kapitoly možná přibudou.


------------------------------------------------------------------------------

POV Rozy

Jelikož Ondra už napsal krásný report tak ho jen doplním o ty části, u kterých nebyl.

Prvně ale musím říct, že tohle byl můj první Matrix, obecně jsem totiž do teď nějak pražské hry ignoroval, ale nadchl mě tedy famózně. Hra jako taková se mi líbila a ještě k tomu téma Hvězdné brány, kterou mám nakoukanou snad každý díl 2x to je bomba.

Po startu jsem pomáhal Viťanovi sehnat lidi na experiment s ovocem a celkem rychle se mu to povedlo. Beru si na starosti bumážky a tak nějak obecně jsem se deklaroval styčným důstojníkem. Než nám změří napětí, tak Ondra s Patchesem už mají Lingvistickou a Tom se vrací z běhu. Proměňujeme bumážku a dostáváme dvě šifry a jeden „úkol se jít podívat na orgy“. S Patchesem tedy chvíli koukáme, jak holky hrajou karty, a přihlížíme vtipné situaci, kdy Zůza hraje svrška, říká Kuku a asi chce měnit na kule, protože ukazuje na klín, přičemž ale někdo z Bazingy, co taky přihlíží, poznamenává, že to můžou být i žaludy. Žádný vyšší smysl v tom nenacházíme, a tak se vracíme s tím, že to bude něco v tom Kuku, načež Ondra hlásí, že musíme na metro Luka. Už máme i další šifru a tak se dělíme, viz vyprávění Ondry.

Poté co se od nich odděluju před pochodem na Děvín, tak vyrážím na metro Jinonice a tam luštím vektory, než doráží kluci. Už jich mám narýsovaných docela dost, když doráží a vymýšlí druhý krok, který nám k řešení zatím chyběl. V metru Tom dolušťuje cosi jako pomník pod metrem a moc nám to nedává smysl, a tak ztrácíme pár minut hlavně kvůli ujetýmu metru, než mu to opravím na rybník pod metrem. Pod mostem louskáme karty – zajímavá šifra, mezitajenka je jasná, ale dál to trochu pokulhává. Nějaký HALDA__Z_JEDDME. Přicházíme na nějaké chybky, opravujeme a vyrážíme na haldu hned kousek vedle na SZ. Tom tam rozebírá tank - prý v rekordním čase - a zjišťujeme, že máme komplet kartuši a kluci už mezitím louskají větve E,F,G. Posíláme je teda na Divadlo D21. Tam točíme bránu a já si vyloženě užívám ty efekty. Klobouk dolů orgové. Teleportujeme se na P3X-568 aka Senovážné nám.

Je vidět že K-čkové šifry jsou už jiná liga, ale jde to. Kluci se přesunujou na nám. W. Churchilla a já jdu proměnit třetí bumážku na Staromák. Doháním je pak nad čtvercem, který nám moc nejde. Navrhuju teda na uvolnění lousknout Opráski a Zkratky a zajít pro další šifry, zatímco někdo bude luštit čtverec. Tom a Patches jdou po I-čku a já nahoru k Žižkovi. Jelikož je tam dlouhej text a nic z toho hned neleze tak se vracím. Pak už dáváme ty šutry, a jelikož ze čtverce pořád nic neleze, tak se rozhodujeme luštit dál větve. Víme, že potřebujeme najít kartuši s upřesnítkem … dětské hřiště, abychom mohli čtverec přeskočit a pokračovat dál v kroužku aniž bychom se k němu museli někdy vracet.  Máme už spodní třetinu z první sady a tak nějak doufáme, že v té třetí sadě budou další dvě kartuše pro …dětské hřiště. Bohužel tam ale nejsou, jak zjišťujeme mnohem později. Dále viz Ondra.

Po dokončení úkolu na Štvanici se opět dělíme, aby kluci stihli ještě metro na jih pro dokončení E,F,G a my (Tom, Patches a já) jdeme dodělat úkol k planetáriu, kde zjišťujeme, že Patches by rozhodně nemohl být granátometčíkem. S nočníma spojema jsou ty přesuny o poznání horší. To poznáváme zvlášť při přesunu zpět na Malou Stranu, kde po cestě potkáváme i opilé fanoušky Sparty, mimojiné. Šifra s indexy se tak nějak čte bez luštění a tak jdem k Jiráskovu mostu. Mezitím nám Ondra s Viťanem diktují další části kartuše a tak máme tu s upřesnítkem …Plastika.

Šifra v kašně u Jiráskova mostu je fakt zajímavá, má hodně návodných věcí, ale přeci jen nám trochu trvá, než převedem čísla na semafor na písmena a zase na písmena. Na skluzavce jelikož Tom přichází poslední tak dostává rozkazem skočit dolů. 4…3…2…1 a je to v kapse. Mezítím kluci na jihu luští jak o život.

My máme další komplet kartuši …U lampy. Jedem nejdřív na tu Plastiku, kde opodál sedící tým asi docela zaskočíme, když se po asi 2 minutách řítíme zpět ze schodů, jelikož nám jede asi za 5 minut noční šalina. Přesun na Floru docela trvá a tak, když tam vyzvedáváme, zjišťujeme, že jižní borci už mají skoro komplet i tu Éčkovou větev kde na nás čeká dokončení kartuší s upřesnítky …brána 75m J od konce a …dětské hřiště, kvůli které jsme celý tenhle cirkus podstoupili. My to máme blíž na to hřiště a Ondru s Viťanem posíláme na ul. Norskou. Na tom hřišti poprvé shledáváme, že ta tečka v hexu moc nesedí, a tak chvíli bloudíme, a pak nacházíme i to druhé dětské hřiště na druhé straně náměstí. Po dlouhé době nám systém hlásí, že jsme zase první, místo Bazingy, která měla jednu chvíli náskok i dvě stanoviště. Kluci nám posílají heslo a symbol posledního stanoviště. My se běžíme v dešti rychle schovat do podchodu, ale naštěstí popis symbolu jako odmocnina je docela lehký oproti namrdaným velbloudům a dráčkům s ocasem naopak.

Vytáčíme bránu a dáváme si sraz u té kaple. My tam jsme dřív, a tak se suneme rovnou k divadlu, kde téměř současně přicházíme s naší druhou částí týmu. Někteří si myslí, že je konec, ale já velmi skepticky poukazuji, že jedna část určitě ještě přijde. Nechávají mě vytočit bránu což si náležitě užívám, a vstupujeme do poslední částí hry, viz Ondrovo povídání.

Nakonec musím ještě jednou poděkovat orgům za skvělou hru. Moc se mi líbila, jen mě mrzí, že jsme nedostali trička, protože se mi moc líbily.

Comments