Svíčky 2010

28.-29. srpna 2010, Havlíčkův Brod
 
11. místo tým JÁDRO


2009: JÁDRO bez rozmyslu žere lentilkovou šifru.Zatímco vloni na Svíčkách se síla jinak soudržného JÁDRA rozpustila ve dvou ad hoc vytvořených týmech, letos na konci prázdnin jsme se stmelili a vyrazili v slibné, na jaře otestované sestavě. Draze vykoupené zkušenosti z loňska jsme během roku myšlenkově zpracovali a rozšířili nepsaný týmový manuál o významné dodatky. Zejména tzv. alimentární ustanovení – nepozřeš šifry, dokud nevydá všechna svá tajemství – se stalo předmětem častých citací, aby se urychlil jeho vryp do našeho podvědomí. Posilněni vírou, že jsme tentokrát precizně teoreticky připraveni a odpočati po letním volnu, těšili jsme se na hru.


Cesta vlakem z Brna uběhla rychle, sokolovnu jsme vyhledali stylem splynutí s davem, pozdravili jsme se se známými, taktak se stačili občerstvit a bylo odstartováno. Úvodní aktivity nemám příliš v oblibě, a tak bylo fajn, že jsme poměrně brzy opustili startovní mumraj a vydali se ke druhé šifře. Vyzvedli jsme ji téměř zároveň s MUPY MUP!, což byla patrně ta nejlepší jiskra na svíčky našeho luštitelského motoru, neboť zanedlouho jsme hledali v mapě další stanoviště. Ne tak Pája, tu zajímalo hlavně, co Mupáci. „Sedí“, odpověděla si spokojeně. Radovali jsme se s ní způsobem hodným pětiletého dítěte a metelili ke trojce.


Doplňování živin před náročnou hrou. Vpravo dole Kodyn snažící se odkoukat jaderné fígle.    Zuza žhaví mozkové buňky horkou kávou.    JÁDRO obdivně vzhlížející k orgům.    Když chceme, vypadáme prudce inteligentně. 

Na louce jsme propadli ještě o stupeň vyšší euforii, neboť jsme zahlédli Prahory a vyzvedli jedlou (!) šifru. Už teď se tedy měla prokázat naše schopnost aplikace nového jaderného přikázání. Disciplinovaně jsme se zklidnili a povrchní veselí nahradili hlubokou soustředěností. V předtuše náročného úkolu jsme rozprostřeli všechny karimatky, pohodlně se usadili a zahájili studium doličného předmětu.  

Šifra kolovala a každý ji zkoumal s nábožnou úctou, srovnatelnou s fascinací příslušníka domorodého kmene konfrontovaného s

2010: JÁDRO ukázněně studuje šifru a věnečků se ani netkne.
předmětem mrakodrapové civilizace. Teprve po několikerém vzájemném ujištění, že jsme nezanedbali žádnou informaci, kterou mohl poskytnout neporušený obal, rozhodli jsme se rozevřít útroby nabízeného zboží. Počínali jsme si přitom s pečlivostí chirurga, který vede skalpel s milimetrovou přesností, a opatrně vyndali první věneček. Při jeho průzkumu nás zarazilo, že v jeho středu není otvor a chvíli jsme spekulovali, zda to není dílo orgů. I když jsme zohlednili jejich obecně uznávanou výjimečnost, nedokázali jsme si je při výrobním procesu představit, a tak jsme tuto vadu prohlásili za vrozenou, něco na způsob nechtěných blan mezi prsty u lidí, a pokračovali ve studiu kompletní věnečkové anatomie.

  
Po precizně provedené pitvě jsme mohli s čistým svědomím prohlásit, že jediné informační poselství balíčku je shoda počtu věnečků a jejich dílků s rastrem na papírovém zadání. Naplnili jsme tedy jeho druhé poselství a poslali věnečky do svých lačných jícnů. Pája s Jurou začali lepit vystřižené, správně srovnané dílky do tubusu. Tento postup mě vzhledem k velikosti proužků přišel příliš titěrný, aby si nárokoval autorské řešení, a raději jsem nakukovala Dejwovi a Yetimu přes rameno, jak přepisují zadání, a společně jsme vyhlíželi morseovku. To se nakonec podařilo a Páje nezbylo, než si nasadit svůj artefakt na prostředníček a pokynout rychlejší skupince. Rozesmátí a plně uspokojeni svým profesionálním zvládnutím šifry jsme se už málem viděli v cíli s věncem kolem krku, ale prozatím mělo zůstat jen u tří věnečků v břiše.
 
Další luštění jsme si užívali, naše nápady se ideálně doplňovaly, terénní postupy byly optimální. Dokonce se zdálo, že i příroda odměňuje naše snažení, neboť cestu k rybníku orámovala duhou. U hráze jsme pod obřím deštníkem zastihli tým, který jako poslední clonil našemu výhledu na záda Prahor. Vyburcovali jsme se a dlouho se tu nezdrželi. Na každý pád hezká šifra, která nám ovšem nepřipomněla, že pýcha předchází pád, totiž Ikarův. Jádro se vzneslo do medailové sféry vyhrazené pouze bohům a zanedlouho za to mělo zaplatit. Ale nepředbíhejme.


Cestu na kótu jsme si zkrátili výstupem přes strniště, který byl nahoře odměněn krásným výhledem na posázavskou krajinu. Vlevo na horizontu se tyčil hrad Lipnice a pole a lesy skrze mraky hladily paprsky zapadajícího slunce. Moc pěkné. Ještě poslední pohled a vzhůru do útrob lesa.

Od této chvíle jsme na stanovištích zažívali nečekané soukromí, které je nám obyčejně dopřáno jen na lokálních šifrovačkách. Sedmička dávala tušit orienťák, přestože se Pája vzpouzela a chtěla luštit na místě. Překonali jsme její známou menší ochotu k pohybu a všichni společně se vydali do Plzně. Tam se teorie potvrdila, takže jsme se rozdělili na dvě skupiny a začali pročesávat les. Zpočátku jsme si to s Dejwem užívali, neboť terénní pobíhání za kontrolkami patřilo k pravidelným víkendovým kratochvílím našeho dětství. S houstnoucí tmou a řídnoucím blátem byl ale náš postup stále obtížnější, zvlášť když si Dejw doma zapomněl čelovku. Navíc místo aby kontrol ubývalo, zlomyslně se množily i v našem týlu. Nostalgii vystřídala nelibost nad takovým rakovinným bujením a rozhodli jsme se pro razantní chemoterapii bez kompletního ohledání nádoru. Svolali jsme zbytek týmu a zjistili, že jsme tak mohli učinit nejméně před hodinou. Co naplat, vydali jsme se k hájovně.


Tam jsme zastihli orgy, kteří už pomalu propadali nudě, neboť mezi dosud došlými týmy jsou prý hodinové rozestupy. Jupí, jsme opravdu třetí! Objednali jsme si nějaké mňamky a s chutí se pustili i do šifry. Šlo to hladce, takže jsme rychle dojedli a vyrazili opět do chladné noci.


Průběžné výsledky nás nejspíš přemotivovaly, protože jsme minuli modrou značku. Litovali jsme ztracených minut, ale to jsme ještě netušili, jaké seky nás teprve čekají. Nicméně osmá šifra nám spravila chuť. Už nemělo cenu šetřit body, tak jsme si řekli o nápovědu, která luštění významně urychlila. Také předchozí šifra byla povedená, ale tohle byl lahodný dezert. Mňam. Ještě cestou k letišti jsme si vychutnávali dojem z „uměleckého díla“, jak už kdosi napsal.

 
         
 

Náš tým dělá chyby, které vyvěrají z nedůslednosti, nebo které naopak zaviní přehnaná pečlivost. Následující přehmat patřil do druhé kategorie. Pokyny naváděly vést trasu podél vodárny, vyhledali jsme tedy na mapě modrý obdélníček a od něj vedli trasu k letišti. Tento postup nás zavedl do areálu dosti nevlídných vojenských budov, kde jsme začali poněkud bloudit a marně vyhlíželi nějakou budovu s věžičkou. Bylo jasné, že něco je špatně. Odhodlali jsme se k telefonátu orgům, kteří usměrnili naše kroky. Vraceli jsme se zpět k letišti a zuřiví psi za plotem násobili naši chmurnou náladu. Tato ztráta se už pohybovala v řádu desítek minut.


Na turniketu jsme ale pookřáli, neboť držíme stále třetí pozici a jsme tu sami. Orgové nás vpustili do místnosti, kde jsou ještě čerstvé stopy po nějakém banketu. Uvelebujeme se kolem stolu, je nám nabídnut čaj, chléb se sádlem a balíček finalisty, nálada se vylepšuje. Princip šifry je hned jasný, ale vtom přichází další tým, tak honem všechno schováváme a brožurku propichujeme raději pod stolem. Skoro litujeme, že jsme si poručili čaj, neboť je moc horký a my už jsme nedočkaví. Ředíme ho tedy studenou vodou a honem vyrážíme ke kostelu za náměstím.

I když centrum Brodu je poměrně daleko, nepřijde nám to divné, jenom nohy začínají být trochu uchozené, neboť od začátku hry se snažíme o maximální tempo na přesunech. Upřesnítko si čteme až na náměstí – cože, tunýlek? Cítíme zradu, přesto obcházíme kostel, samozřejmě marně. Usedáme na lavičku na náměstí a vyhodnocujeme situaci. Kontrolujeme propíchnutou brožuru, vše nám připadá v pořádku, nechápeme. Blíží se k nám jakási dvojice a sleduje naše počínání. Borec má nasazenou čepici, přesto se mi zdá, že ho znám z nějaké cílové fotografie Krůty. S Dejwem podlehneme pocitu, že jsou to orgové a začneme jim brebentit o našich problémech. Kamenné tváře nás znejistí, dvojice něco zamumlá a odchází. Trapas, zbytek týmu nám vyčte, že děláme ostudu (pro pořádek, byli to skutečně orgové, dokonale nás zmátli, po pozdějším prozkoumání indexu účastníků Krůty mi z borce vyšel INDEX), ale není čas na dohady. Napadne nás propíchnout druhou brožuru, ale pořád nevěříme, že tohle je to správné řešení. Nakonec si přečteme zadání desítky… Ounouuu! Přírodo, proč si nás opustila?!? Tato ztráta se pohybuje v řádu hodin.

Schlíple se vydáváme nazpět. Omlouváme se tím, že nás vyrušil přišedší tým, a snaha honem dokončit luštění vedla k této neodpustitelné hrubce. Navíc jsem zjistila, že jsem ztratila svůj červený sedáček (ano, jsem to já, ten „někdo neznámý“ a děkuju Lídě z poTrati, že mi zachránila suvenýr z letošní filmové školy :)). Otráveni a neschopni přetavit nepřízeň osudu alespoň ve vtipné hlášky šineme se k jedenáctce. Představujeme si, jak potupně splyneme s hlavním pelotonem a ztratíme svou únikovou, pracně vydřenou pozici. Ale světe div se, u tunýlku nikde nikdo. Neuvěřitelné. Vracíme se do hry a celkem s lehkostí roztínáme uzel, samozřejmě gordický.


Kolem půl šesté vyzvedáváme dvanáctku a obsazujeme nedalekou lavičku. Jura s Yetim provedou frekvenční analýzu, která vede k nadějnému výsledku. Ukazuje se však, že počet znaků je přesně 26, výsledný text s podezřelými písmeny se nám bohužel zdá nepravděpodobný, substituci zavrhujeme.  A to je začátek našeho konce. Upneme se na myšlenku, že každý shluk písmen kóduje nějaké písmeno, neboť text není pravidelně zarovnán, a každý ze čtyř řádků by mohl dát jedno slovo. Písmena mají osm grafických vlastností - že by směry na grafiku? Slepá ulička. Kurzíva, tučné písmo - klávesnice? Taky ne. Přesmyčky? Yeti začíná usínat a to je velmi zlé znamení. Tento jev totiž mnohokrát předznamenal krizi. A bylo tomu tak i tentokrát, avšak nikoliv v yetiovských, ale v mamutích rozměrech.


Začínají přicházet další týmy. Jura už taky odpadl, tak civíme na šifru jen ve třech. Že by přece jenom substituce? Zkouším napasovat na začátek „toto heslo“, ale proč je t zase t, nevidím v tom logiku, navíc to nevychází. A pak ta nechtěná písmena… Se svítáním se z parku stává ležení týmů, dosavadní intimita našeho luštění je nadobro ztracena. Některé skupinky se už zvedají a naše lavička se pomalu proměňuje v prvomájovou tribunu. S vážnou tváří sledujeme defilující nadšené týmy, chybí jen mávátka. Asi vypadáme opravdu zničeně, protože procházející Tykadla nás chtějí povzbudit. „Taky to dáte“, utěšují nás. Ale my víme, že je zle.

Víme také, že abychom se pohnuli z místa, pomůže nám někdy pohnout se z místa, zacílíme tedy na nedaleký svah, který už je osvícen sluníčkem. Vstát z lavičky se ale ukazuje jako velmi násilný a pomalý proces, boty nerozchodily atak mokré trávy už někde před orienťákem a ranní chlad dílo zkázy dokonal. Zjišťuji, že mám nohy z porcelánu, belhám se za ostatními a přemítám o tom, jak je stáří nepěkné.

Na karimatce zalité sluncem je mnohem příjemněji, zapomínám na svoji jadernou hrdost a potupně natahuji své zničené končetiny vstříc paprskům alternativního zdroje. Energie týmu ale ještě zdaleka není na nule. Jura vykouzlil z batohu výbornou buchtičku, takže po krátké regeneraci jsme znovu připraveni k boji. Snažíme se na šifru vyzrát všemi možnými zbraněmi, ale bezvýsledně. Deptá nás to o to víc, že víme, že je průchozí. Naše úsilí se blíží výkonu černobylského reaktoru před výbuchem - je to marné. Jádro bývá někdy tvrdé, dnes je natvrdlé.

To bychom to ale nebyli my, abychom si neuměli poradit. Upřesnítko bylo natolik konkrétní, že bylo zřejmé, že pročesat blízké okolí a najít borovici je maximálně hodinová záležitost. Jsme ale v jádru čestný tým, a tak tato nemorální myšlenka zůstala pouze vyslovena, beztak se mohla zrodit jen v mysli úplných zoufalců. Místo k vyčmuchání šifry jsme se rozhodli k delšímu přesunu do útrob města, abychom vyslídili nějaký otevřený podnik.

Spásou nám byla cukrárna na náměstí. Objednali jsme si čaj a kávu a pustili se do dalšího kola pentalaterálních rozhovorů o šifře. Po čtyřech hodinách zápasu jsme se už ale přehoupli do fantasmagorické fáze luštění, kdy začíná být smysluplnější hodit ručník do ringu. Naše nápady jsou stále zhulenější, časem nejsou už vůbec žádné. Vzpomeneme si na japonskou školu šifrařskou, která káže mužstvu po zákysu spáchat kolektivní sebevraždu, ale Yeti nás opravuje, že to bude pouze ten, kdo měl za vyluštění zodpovědnost. I když se dobře bavíme, je zřejmé, že z pudu sebezáchovy stále častěji odbíháme od tématu. Po jedenácté víra ve Wunderlösung zcela ochabuje, tak balíme a odcházíme do parku.

 

Vlečeme se kolem Hastrmana, každý ponořen do úvah, co to dnes vlastně prožíváme. Coby novodobá členka týmu jsem znala pouze z vyprávění historky o strašidelných zákysech někdy z pravěku Jádra, kdy se teprve učilo rozbít šifru a podobné vychytávky. Kdo by si pomyslel, že tyto legendy nepatří definitivně minulosti… Vedeni nepochopitelným magnetismem stojíme náhle před TOU borovicí. Neodoláme a podíváme se na třináctou šifru. Zmocní se nás ještě větší smutek, neboť skryté číslovky na nás juknou okamžitě. Rozbíjíme poslední polní tábor a v poslední křeči se snažíme rozbít i tu prokletou dvanáctku, jinými slovy, narvat na ni toho Havlíčka. Pochopitelně to nejde. Už nelitujeme nočního bloudění, protože vyvarování se chyb by znamenalo jenom prodloužení našeho trápení o další dvě hodiny. Po půl dvanácté kapitulujeme. Odevzdaně otvíráme obálku a ploužíme se do cíle.

 

Už v noci se nám dvanáctá šifra nelíbila.    I když vypadáme vesele, v duších nám klíčí hluboká deprese.    Povol, svině!    Je po všem. Zklamání a deprese v cíli.
 
Ani nevím, zdali jsme pravdu vyslechli v cíli, nebo nám ji zavolali Mupáci, jisté je, že řešení v nás nevyvolalo téměř žádné emoce. Byli jsme totálně zdecimovaní. Jenom jsem se v cíli vrhla po krku jakési lví hřívy, jejíž majitel prchal se slovy: „To já ne, to Kotelník.“ Ten nám tedy pěkně zatopil.


Pobyt v cíli jsme zbytečně neprodlužovali, neboť jsme museli akutně řešit naši agónii. Už cestou přes náměstí jsem halekala, že si dám panáka. „A já ne, já budu tvrdá,“ opáčila Pája. Klid přátelé, byl to pouze vtip, tak špatně na tom Pája nebyla. Dostála své slavné pověsti a v hospůdce jako zatím vždycky vyměkla. Obklopili jsme se kamarády (název týmu mi unikl, ale byli to Název týmu: ), objednali si místní speciality, aby mohly začít lukulské hody, a rozhodli se pro homeopatickou léčbu, neboť hořká pachuť ze hry si žádala hořkou náplast. Opět se prokázalo, že homeopatie je nauka naprosto pochybná, protože dávky v množství menším než minimálním nemohly zahojit naše zraněné luštitelské duše. Vzápětí proto začal kolem našeho stolu v pravidelných intervalech rotovat tác s velkými fernety. Přizvali jsme Mupáky, neboť platí, čím větší tragédie, tím delší účet, ale nepodařilo se nám je uhlídat, aby si je nezaplatili, a co hůř, aby nám nepláchli na vlak. Tentokrát to však nevadilo, vystačili jsme si v bujarosti sami a zaplnili hlukem celou hospodu.


Když jsme naznali, že léčba probíhá natolik úspěšně, že sneseme pohled na pachatelku našeho utrpení, vytáhli jsme šifru na stůl. Ležela obnažena před našimi zraky a lehkostí se málem nadnášela. Začali jsme si ji pohazovat jak vojáci děvku v ležení, každý se na ní vyřádil doplněním několika písmen a poslal ji sousedovi. Pětiminutovka. Jura vykouzlil z batohu manuál Tmou, abychom se dozvěděli, kde udělali soudruzi chybu. Slavný slabikář nám odhalil, že k dešifrování substitučních šifer údajně potřebujeme také velkou haluz. „No, jsme spíš na ty elegantní šifry,“ vyjasnili jsme si. „Další rundu prosím.“


Zdálo se, že i pan vrchní fandí našemu veselí, nebo to aspoň dobře předstíral. S postupujícím odpolednem ale začaly naše tváře vážnět, neboť bylo jasné, že nás onoho dne čeká ještě jeden neodkladný úkol. Zaplatili jsme a zamířili k řece. Na pravém břehu jsme obřadně vytvořili půlkruh a Jura vykouzlil z batohu sadu stolních svíček. Každý jsme se jedné chopili, zapálili, nastavili samospoušť, neboť velké dějinné okamžiky podléhají archivaci, a jak správně tušíte, začalo velké autodafé. Žádná vatra, nemyslete si, hezky pomaloučku od okrajů. Popel byl vhozen do Sázavy, jak se sluší a patří. Nechť je jí voda těžká, takové lehké šifře, fuj, hanba! 

 
    Kdo chce zapalovat, musí hořet!    Dejw krmí kachny popelem z 12ky. Je to kruťák.    Pět vteřin před usnutím.
 
Plameny a pocit zadostiučinění nás znovu rozehřály do bujaré nálady. Na nádraží jsme seznali, že přišel čas na další dávku léčebného antibiotika a zamířili jsme do nádražní restaurace. Naštěstí byla zavřená, a tak naše posvíčkové panákové orgie skončily. Příjezdu vlaku jsme trapně vyčkávali na peróně, kde jsem zachytila zkoumavý pohled dvou slečen. Jedna z nich cítila potřebu se mi svěřit: „My jenom řešíme, jestli jedete na vandr, nebo z vandru…“ Zřejmě se už blížila řešení, neboť významně pohlédla na mé nohy. Vzhledem k pokročilému nedělnímu odpoledni a naší vizáži mi tento výsek reality přišel naprosto nehoden položení otázky. „Děvenky,“ pomyslela jsem si, „kdybyste věděly, co my dnes museli řešit celých šest hodin…“


Orgové, děkujeme za skvěle připravenou hru, i po druhé ochutnávce nás Svíčky nadchly. Byl to však zároveň hodně hořký košt, který si budeme dlouho pamatovat. Ani po čtrnácti dnech jsme ještě nerozdýchali nedávnou havárii a schyluje se k hloubkovému rozboru v některém brněnském restauračním zařízení. Uvidíme, co přinese. Zatím vzýváme přírodu, aby nám zachovala JÁDRO a jeho luštitelskou energii, neboť ono samo si začíná myslet, že nemá budoucnost.


Za JÁDRO sepsala Zuza.

 


Comments