Po trati 2

16.-17. března 2013
Praha

6. místo - tým JÁDRO

Každý člověk má svoji funkci, zvláště pak v tak dobře organizovaném společenství moudrých jedinců jako je ono slavné JÁDRO. Někdo nosí zadání, pozoruje co ponocný ostatní, další se skvěle orientují v mapě, mají dobré nápady, luští a především vyluští. (Tedy, to poslední alespoň většinou.) A právě dokumentem o jednom putování takové partičky lidí bude následující vyprávění.

Jak už to tak pravidelně bývá, většina týmu dojela do Práglu až v sobotu, a jelikož jim nestačila 22hodinová hra a potřebovali se asi navnadit, vzali zavděk ještě obyčejným Předtratí. Já si naordinoval návštěvu a důkladné prospání u své drahé sestřičky a dorazil tak až na scuk poblíž startu. Ostatní se přicourali z terénu poněkud později, tak jsem poobědval v milé společnosti Dera (dočasně v roli orga Předtratí) a Toma z Přizdisráčů. Teprve skoro na poslední chvíli jsme se ve větší skupince odebrali na nedalekou loučku.

Na startu nás uvítala bahnitá loučka se sněhem, ale my se usadili o něco výš na sušší stráni. Ve startovní obálce jsme našli polepenou pivní láhev a pro jistotu ji hned po započetí hry vypili. Přesto se nám ji podařilo vyměnit za jinou (plnou :)). Obíhačka s lahvemi nám dovolila poskládat obrázek, který Yeti odhalil jako poodlepenou nálepku, Pája to provedla a přečetla skrz pivo, kam dál. Po vypití druhého kousku jsme spěchali s davy k podjezdu cyklostezky.


Na místě jsme rozličné postavičky hravě spářili a po správném nabrání směru (kdo jiný než Jura) jsme podél dálnice doputovali až rybníku. Trochu jsme se sice zabahnili, ale rychlost žádala oběti.

Podivných slov v šifře jsme si všimli sice brzy, ale ještě chvíli trvalo, než jsme se ujistili, že jde o ta, která začínají po- a u-. Následoval trochu zdlouhavý a, přišlo mi, i slušně chaotický průchod jivinskou periferií.

Na Bílá hoře, kopečku se stromem a památníkem, nás čekala šroubovaná textová uliční šifra. Vykreslením jejich vedení v mapě mělo dát digitální čísla, což dokázal netušeným (zá)zrakem přečíst jen Jura. (Klobouk dolů.) U blízké tramvajové smyčky jsme se jali najít autobus ke kostelu sv. Martina, kde mělo být další stanoviště. A tehdy se ukázalo, jak je dobré mít mapu s aktuálním vedením linek MHD. Když jsme potom ještě z neznámých důvodů nastoupili do úplně jiné linky, než té vhodné, a vystoupili bůhvíkde, bylo o sídlištní procházku postarané.

Na místě nás čekala příjemně nápaditá šifra, celá na hraně, již stačilo jen správně srolovat a mohli jsme jít dál a zpět mezi králíkárnami. Aby se nám rentoval celodenní lístek, dali jsme si jednu zastávku tramvají a pokračovali linkou 225 ještě kousek. (Kam šla Tykadla, které jsme potkali u zastávky těsně před odjezdem, nám zůstalo utajeno.)

V dolince, opět u stavidla nás čekal další úkol. Braille z oken nám ukázal cestu zhruba údolím dál až k žíznivému houmlesákovi s druhou částí zadání. Yeti navrhl přeložit čtvereček křížkem a Dejw v tom chtěl binárku z oken v domečcích. A dočkal se. Jelikož brzy měla jet „naše“ linka, dali jsme si i kondiční (či v mém případě spíš smrtící) běh na bus k davu čekajících konkurentů.

Po krátké projížďce jsme vyrazili okolo nových staveb ke skanzenu Řepora schovanému v polích. Mezi sruby jsme za kartičky dostali od různých profesí něco pochutin, každou šifrovanou. Hlad byl mocný, a tak Dejw málem spořádal nevyluštěnou polévku, než jsme ho stihli zarazit. (Odneslo to jen par hrášků :)) Usadili jsme se na čemsi dřevěném, vyřešili jednotlivé indicie, všechno snědli a konečně došlo i na řešení ­– krabici. Několikrát jsme ho/ji bez výsledku posílali smskou, už pomalu klesali na duchu, než se ukázalo, že herní systém jaksi nefachčí. Nakonec jsme byli odbaveni slovně a mohli směle odkráčet k řeporyjskému nádraží.

Poskakování a výměnu lidí v kupé vagónu si vzal na starost Jura a s pomocí lidské manufaktury si s ní hravě poradil. Blízké okolí bylo rozkopané a my se vydali hledat náhradní zastávku. Šli jsme sice daleko a úplně scestným směrem, ovšem co se nestalo – bus jedoucí co dvě hodiny zrovna přifrčel. Super! A velice se podivili Přizdisráči naší přítomnosti ve spoji na zastávce kousíček od předchozího stanoviště.

Zakrátko jsme dojeli na kraj stodůleckého sídliště a svorně došli na Švejcarovo náměstí k antikvariátní popelnici plné různých knih. Tady nám chtěl Dero marně vyfouknout hezkou lampu, naší přesile obklíčen neodolal a uprchl. Sice jsme věděli, že máme hledat sudé a liché, jenže kde, že. A proto jsme nepohrdli blízkou našlapanou restaurací se zabíjačkovou tombolou. Jura si všiml chybějících stránek (jak hezký a přitom jednoduchý princip) krátce po objednání, a tak jsem se po vyluštění nabídl, že pro nedalekou šifru (zase hráz!) dojdu. Mrazivá procházka mírně zasněženým a opuštěným sídlištěm mne na příslušné místo opravdu dovedla, avšak bez čelovky nebylo hledání žádný med.

Přes přibývající restaurační hukot a rozjařenost jsme odhalili v obrázcích čísla, Dejw spočítal nejkratší cestu pacmana-žrouta mezi obrázky a měli jsme to. Komickou Vidouli. Na odchodu jsme se málem zadrhli, když se Pája dověděla, že stoleček před restaurací zdobí dvacítka vyrovnaných tlačenek. Pokušení jsme přesto odolali a trošku metrem, trošku pěškobusem se posunuli dále.

Za posledními domy, pod kopečkem na nás čekala ohraničená plocha plná (snad) umělého trusu a dvě skládací lopatky pro pejskaře. I když nám brzy došlo, že jde o naši pohnojenou republiku, ještě chvíli jsme se (tedy jen vybraní spolehliví jedinci) v tom hrabali a lámali si hlavu s jejich správnou interpretací.

Když už bylo poblíž další pohostinství, rádi jsme přijali jeho, no, pohostinství :) Jura a Yeti potom vyběhli pro nedaleké zadání, v němž jsme dobře poznali loňskou šifru v nezměněné podobě. Zatímco zbytek týmu plnil hladové žaludky výbornou česnečkou, Dejw a já jsme se vydali napřed klikatou Klikatou ulicí na Farkaň. S metrem na věčné časy a nikdy jinak míní asi orgové, pročež i tady bylo zadání stavící na znalosti onoho dopravního prostředku, tentokrát na okolí stanic. Poněkud zdlouhavá záležitost způsobila, že jsme měli tak polovinu určených, když dorazili naši spoluhráči. Víc očí víc vidělo a víc hlav i vyřešilo.

Přes kopec jsme vystoupali na Dívčí hrady za Šárkou do její zapadlé uličky. S Pájou jsme pak takřka němí úžasem naslouchali a přihlíželi zasvěcenému hovoru zbytku osazenstva o zcela všedním supremu a binomickém stromu. Za touhle papírovou alejí následovala ulička K Daleji dostupná tajemnými cestami sevřenými dvojicí tratí – dle mého šlo o suverénně nejhezčí přesun hry.

osmisměrce umístěné poblíž podezřelé dřevěné krčmy byl umně a elegantně využitý semafor. Dlouho však neodolal a společnými silami jsme rastrem písmen prosvištěli a mohli jít konečně k opravdové aleji (Lipové) a taky k šípku (tedy k U Šípků).

Návrat do sídlišť nebyl nijak zvlášť záživný, přivedl nás však k asi nejhezčí šifře hry, půvabně složité a propracované do nejmenšího detailu. Ježto máme mezi sebou zručné počtáře (a vůbec lidi bystré a chytré) netrvalo dlouho a ani písmenková mandala neodolala soustředěné palbě myšlenek. V kostech jsme cítili, že cíl se blíží a k tomu nás hřál pocit, že jsme už hodnou chvíli druzí (byť trošku kalený znalostí, kdo se drží před námi :)) a času do konce hry zbývaly mraky. Jenže brzy mělo přijít vystřízlivění... (i když jsme toho zatím moc nepopili).

Lesní pochod dolů ke kostelíčku a k Vltavě nás nijak zvlášť nezdržel, navíc bylo stále mrazivě nevlídno, a proto jsme si vyhledali teplé místečko ­­– benzinovou pumpu s nonstop provozem a bufetem. To bylo 2.40. Pak čas za činorodého luštícího ruchu, ač většinou vzdáleného správnému postupu (jé, tady je „kláves“ ­... jen aby to nebylo založené na tom, co se kterým prstem píše, vždyť to nevíme), plynul a plynul, dokud nás debilní klávesnice neudolala čili dokud nám zmoklá vesta nevytřela zrak, jak by pravil poeta. Po všech směrech vyčerpaní jsme se před polednem snažení vzdali a přes poničený Most inteligence (jak příznačný název) nastoupili obědní procházku Prahou a posléze i projížďku žlutě, legračně a uvolněně domů.

Věci se ne vždy vyvinou, jak by si člověk přál, a zvlášť to zamrzí, když tým pracuje jak dobře (i kořalkou) promazaný stroj a valná většina konkurence supí za námi. Pája by si navíc jistě medaili zasloužila jako vítaný dárek ke stému zářezu do slavné zelené šifrovací verzatilky. Možná jsme měli vzít Yetiho, krále statistik, za slovo a nechat ho jako moudrého stařešinu v nějakém lokále a poníženě ho prosit o rady ve chvílích nejtěžších. Však konec planých řečí, hlavu vzhůru a příště v cíli se štítem a ne na něm!

 

Za JÁDRO Ricc

 

P.S.: Jen tak pro pořádek, v každém případě orgové zaslouží ... za hru naše díky, za vhodnou kombinaci předlouhých únavných přesunů s mrazivou všední krajinou přebitou zdařilými a až na výjimky nikterak brutálními šiframi s několika opravdovými bonbónky (jež oceňuji výše).