Paralaxa 2013

12. října 2013
Praha

5. místo, tým kRUtýM

 

Kriplstory aneb oholené putování

Málokterý šifrovací tým (pokud vůbec nějaký) lze bez nadsázky nazvat neporazitelným a oplývajícím slávou, jež se hvězd dotýká. Ano, samozřejmě mluvím o 37,5 %. Po předchozích letech bohatých žní nám dal tentokrát Síba vale, že prý vlastní tým má přednost. Hořce jsme si poplakali, proměnili se v neslavnější kRUtýM a zverbovali náhradníka ­– Toma z Přizdisráčů. A aby toho nebylo málo, na konci dovolené jsem si v rámci obnovy sil tak trochu pochroumal koleno, dostal francouzské hole, pár rad a byl vůbec „konzervativně“ léčen. Třebaže jsem nabízel týmu rezignaci a nahrazení někým poněkud pohyblivějším (a důvtipnějším), byl jsem ke svému překvapení odmítnut.

Snad postupující rekonvalescencí nebo vědomím odpovědnosti jsem se den před hrou rozhodl, že zkusím, co dokážu, a brzy ráno se vydal ku Praze. Už v autobuse jsem se potkal s Tomem, po cestě ke startu se k nám připojil Dero, Páju nám přivedli Roflíci, a pak se objevil i Yeti. V oboře na dohled od letohrádku Hvězda podupávaly skupinky prokřehlých hráčů, sluníčko rozpouštělo mlhu a mne hřál tak dobrý pocit, že jsem nenechal tým na holičkách, že mi ani nepřišly nepatřičné bermudy, které jsem si (mimo jiné) na hru oděl.

Když nastal ten pravý čas, Paralaxa začala a i náš tým se rozvážnými kroky jal obcházet okolí a fotit obrázky podivných zvířátek. Seřazování do vývojové linie trochu vázlo, jelikož jsme neměli úplně všechny, ale nakonec jsme z diagonály řešení vykoukali.

Zakysaná šifra řešená na schodech poblíž Klášterní zahrady nám příliš času nevzala a mohli jsme dál. I když jsem si cestu zkracoval, co to šlo, nakonec jsem si hlavně potvrdil, že invalidé kličkující mezi auty k blízké zastávce jsou zpestřením nudných dní a potěchou oka řidičů.

V žertovné oblasti, kde se vše jmenuje po bateriích, jsme dostali kopec nesmyslů, v němž byl právě skryt smysl, čili řešení.

Odtud to šlo s kopce, nikoli tedy s námi, ale s cestou, což mne nebývale zpomalilo. Děsivé schodiště jsem si elegantně obešel, což vyústilo v to, že jsem potkal zbytek týmu už s vyřešeným okenatým domem při odchodu z parku Kajetánka.

Na další ze stanovišť – běžně nepoužívanou tramvajovou smyčku – jsme dorazili pěšky. Nejprve nás čekala trošku tupější práce převodu různých zápisů na čísla, že jsme vzali raději zavděk blízkým bufetem. Chvíli nám nezapalovalo, co s těmi 217 ** dál, až spásný nápad, že půjde o sloupy trakčního vedení, a pár potvrzujících ohledávačů nás posunuli k řešení. A to jsme si ani nevšimli, že máme zůstávat poblíž. :)

Už předchozí a podobně i následující šifra využívala paralaxí časopis, tentokrát pohádkově poslepu. Tohle jsme měli cobydup, i když jsme si občas nebyli tak docela jisti, zda to či ono slovo patří k obrázku nebo ne. V samé euforii z vyřešení jsme zcela přehlédli text pod čarou odkazující k bonusové šifře – inu školácká chybka se vloudí.

Jak nebylo na této hře neobvyklé, další šifru jsem dostal do ruky až v cíli (a že byla opravdu moc pěkná, taková kolotočářská). Naši spěšní vyslanci se holt činili, druhá vlna tak dorazila listopadovými uličkami vilové čtvrti k hotovému.

To stanoviště v ulici s poetickým názvem U Blaženky nám nejprve přineslo slušný výstup uličkami ve strmé stráni a na místě samém síťku se čtyřúhelníky, jakož i posezení v javorovém hájku. Že čtverečky a obdélníčky mají obsah nejvýše 26, jsme seznali brzy, zbytek povolil pod hrubou silou čili tak, aby nám řešení dávalo smysl. Všimnout si mezitajenky, kdo ví jak dlouho bychom tam ještě byli.

Další delší sólo korzo až k Vltavě mne dovedlo k altánku, kde skryti před deštěm někteří pilně luštili vcelku zdařilé uličnické hrátky a ostatní přihlíželi nepřipuštěni. Na mne zůstala druhá z rolí. A znovu se projevila jistá kolektivní nevšímavost ­– nepostřehli jsme šedý text na druhé straně zadání, a potom se velice divili, jakými souboji se baví konkurence.

Na následujícím úseku mi dělal společnost Dero. A i když jsme se pokochali člověkem nadnášeným proudy vody a snowbordovou soutěží nedaleko Výtoně či dokonce zaváhali výjimečně s orientací, byli jsme na Albertově mezi opuštěnými školními budovami o chvíli dříve než zbývající rychlí oslové. Ardon. :) Před nepříjemným dštěním jsme se vrátili pod nedaleké „podloubí“, v pohledu k nebesům dvě sady obrázků překreslili a zbytek pro urychlení lišácky sesypali, aby to pěkně vyšlo ­– tak se i stalo.


Pro další cestu se Páje zželelo mé maličkosti a doprovázela mne. Jelikož se zadání nacházelo nad schody v umělé zdobné jeskyni v Havlíčkových sadech, zbývalo mi jen obdivovat její architekturu a o šifře pluku Igorově luštěné tam nahoře si nechat zdát.


Jinak tomu bylo v prvním z prosmýčených vnitrobloků, kde jsme objevili hybridní písmenka. I když jsem této šifře nejprve nemohl přijít na jméno, s odstupem se mi docela líbí. Ještě bych měl dodat, že jsme sem přibyli autobusem, což mne samozřejmě potěšilo, a navíc si připomněli našeho drahého jaderného spoluhráče Čánka, na jehož počest pojmenovali nedalekou ulici.

Zakrátko tu byl druhý vnitroblok, tentokrát parkový. Domino bylo při mém připloužení složeno, pak ještě v rychlosti spolubojovníci otočili mřížkou a mohlo se zase jít. Achich ouvej.

Fotobubliny se zdály jen na stojáka, když jsme hned uměli vytáhnout časopis a našli čísla, jenže správné přiřazení hlášek a interpretace hodnot nás chvilku pozdržely.

Nějaký čas jsme sice skoro nikoho neviděli a medaile byly rozdány, přesto nebo právě proto nás to do cíle s blížícím se soumrakem silně přitahovalo. A to mé nadšení na posledních pár stovkách metrů zchladili Cornflaci tím, že budu muset tři patra nahoru po schodech. Čas se nám zastavil, a tak na mne spoluhráči s cílovým úkolem počkali. Pak jsme si rozdělili teritoria a snažili se si zapamatovat co nejvíce slov z plátěného domečku. (Světe div se, něco mi opravdu utkvělo ­– zázraky se dějí!) Zatímco jsme si po podaném výkonu ujasňovali některá řešení, dozvěděli se o bonusové úloze a soubojích (a já se podivoval, co vše jsme vůbec luštili), stihli nás předběhnout časovým bonusem oplývající Voy-a-geři.


Velmi pěknou tečku za tímto příběhem vykreslily talířky chutného a svižně připraveného obědu poblíž nádraží a my se mohli nasycení (nejen) zážitky ze dne v pohybu vydat k domovu a posléze i do kanafasu.

 

Třetí z Paralax nedopadla podle zvyklostí, ale provedla nás utěšenými končinami našeho hlavního města s porcí většinou pěkných šifer, ba s několika výstavními kousky. Není tedy proč truchlit. Jen pěkně orgům poděkovat a slíbit, že když to půjde s naší výkonností dle současného trendu, tak napřesrok s vozíčkářem o půl deváté na viděnou!

Za kRUtýM sepsal Ricc