Palapeli 2

26. ledna 2013, Brno

3. místo, tým kRUtýM


Jak jsme na Palapeli polapili bronz


Papa! Trochu netradiční pozdrav na úvod, že ano? Ne, úplně jsem se nezbláznil, jen jsem si vzpomněl na dvě poslední denní šifrovačky, které jsem absolvoval ve vybrané společnosti zvlášť oduševnělých spoluhráčů. V rámci odměny za cenná umístění jsem si ve druhé z her vysloužil neobyčejné právo napsat reportáž. A ta teď následuje...

Už když jsem se dozvěděl, že start bude v Bystrci, ocenil jsem, že v Brně snad není místo vzdálenější mému bydlišti. Ovšem jelikož rád cestuji, s neobyčejnou chutí jsem si vytyčil hodinovou okružní vyjížďku a pokochal se tak pohledem i na místa, kam běžně a z vlastní vůle nezavítám.

V ten pravý den ráno jsem nemohl tak docela dospat, a tak jsem po probuzení ještě chvíli lenošil, než jsem se po vydatné snídani vydal vstříc mrazivému povětří. Hodinku jízdy snadno odvál vítr a na zastávce U borovice (nebyla tam mrška!) už mne čekali Pája a Dero plus Paču od konkurence. Spolu jsme se pak vydali na zpustlý plácek mezi paneláky, kde si asi běžně dávají dostaveníčka skupinky rozjívené mládeže či pěstitelé domácí havěti na procházkách. Tentokrát tu na sněhu podupávaly dešifrování chtivé osoby. Abychom byli dostatečně nabuzeni, ještě jsme museli delší čas počkat na rozličné opozdilce a čas si krátili povídáním. Potkali jsme se tu i s jistou Z. (obyčejně z J., t. č. za P.), která jízlivě komentovala orientační schopnosti našeho týmu nemít jako čtvrtého člena Juru. (A to je trochu s podivem, jelikož je stěží kompetentní to posoudit ;))


Touto invektivou jsme se nenechali rozhodit, vzájemně se podpořili v týmových ambicích a po úvodním tlachání organizátora na pokyn rozbalili startovní obálku. Na kartě týmu byl vytištěn název někoho jiného. Rychlá reminiscence na jednu Tmou, začínající na Planýrce za Lužánkami nás přivedla k vyvolávání Haluškina týmu. A obdobně začali halekat i ostatní. Ve všeobecné vřavě jsme však záhy tým do páru našli, porovnali si karty, vysvětlili jsme jim, co vyšlo, karty si vyměnili a už jsme pelášili mezi domy a přes pole k vyhlídkovému památníku nad Žebětínem. [Hezký, elegantní a neotravný začátek.]


I když jsme tu byli první, Patches nám zle dýchal na záda. Jelikož jsme předběhli i orgy, chutné linecké puzzle jsme dostali se zpožděním. Věty nám zprvu nijak nenapověděly, že máme vymyslet příhodné otázky, až hodám se to podařilo a nasměrovaly nás tak ke kočce ze zadání. Cesty a Jura nás neochvějně dovedly do kočičího pelíšku, byť byl kousek vedle, než říkalo zadání. [Neotřelé použití tázacích zájmen.]


Na papíru jsme dostali barevné linky v obrysu naznačující okamžitě periodickou tabulku prvků. Když k tomu padlo pořadí čtení dle duhy, zbytek byl už jen otázkou chvilky. Nezbývalo než jít dál – k Masarykovu okruhu. [Jednoduchá, nijak objevná šifra.]

Naštěstí zvolená forma obcházení stanovišť s vědomostním kvizem nebyla nijak náročná a vedla po komunikaci směrem k dalšímu stanovišti. Hledané hodnoty, které jsme znali nebo vyzvěděli s pomocí tabletu, jsme se snažili nějak pěkně použít, nakonec však zvítězil prostý součet a jeho přichýlení k nejbližší vhodné kótě Lipový vrch. [Spíše otravné a nenápadité, řešení více tušené než získané analýzou. Naštěstí krom vzdálenosti příčného prahu na vše odpovídaly údaje v doporučené mapě, které se často nepohodly s údaji z internetu.]

Na lesem zarostlém kopečku jsme nalezli orgy a od nich obdrželi na první pohled osmisměrku. Schématický náznak, co máme dělat, nám pomohl a po chvíli váhání, jak moc posouvat s jednotlivými řádky a sloupci (proč jen jsem byl zastáncem špatného postupu, běda), jsme provedli jen první krok a řešení přečetli jak při luštění koníčka. [Šifra jak má být, analytická s vhodně zakomponovanými hinty.]

Nasměrování kamsi do lesů k soutoku potoků představovalo trošku komplikovanější úkol, zvlášť když v mapě jich moc nebylo (ve skutečnosti však bezpočet). Měli jsme štěstí, že si Jura od jednoho soutoku všiml zadání u toho dalšího, správného. Výběr trasy kvituji s povděkem, neboť postup nad hluboce zařízlými potůčky a několikerý sestup k nim měl (alespoň pro mne) značný půvab. Už hodnou chvíli jsme neviděli žádné soupeře, a proto nás trochu zaskočil příchod Škrken z druhé strany po schůdnější cestě. V šifře se nám ukázaly sloupečky písmen a jakmile jsme zjistili, že jich je s mezerami 26, nalezení principu čtení-skákání bylo dílem okamžiku. [Nikterak objevný, ale hezký princip.]


Další stanoviště se nacházelo na rozcestí modré a žluté, nedaleko mé (jak skromně říkávám) studánky. A tu jsme se konečně trochu zasekli – na obrázcích. Bělorusko jsme měli hned, ovšem dva tři obrázky hrdinně odolávaly. Chvíli jsme tam měli Čínu (kolo), Koreu (Modré přilby), či Austrálii (bůhví kde a proč). Přes odhad, že řešení – podle počtu jeho znaků – by mohlo znít Hubert, vycházelo nám poněkud nejisté a těžko interpretovatelné 0B.JI. Teprve po uvážení, že písmena jsou čísla a státy evropské, byl svátek nakonec slavně odhalen. [Třístupňová asociační šifra, z nichž nejvýše stavím poslední krok. Za nešťastné pokládám, že Hubert měl stejně písmen a že kolo je stejně tak dobrým náznakem pro Ukrajinu i Rusko.]


Během luštění nás sice minuli Alberti s ucouranou vlajkou (což bylo z naší strany zvlášť zdařile a drsně komentováno :)), ale nenechali jsme se vyvést z míry a s černými a bílými čtverečky jsme se popasovali poměrně rychle. Pájin postup spočívající ve vyčerňování trojúhelníčků nebyl úplně autorský, ale výsledek Chvalovka se dal s trochou snahy přečíst. Navíc nás Jura volbou vhodné zkratky dostal zase do vedení. [Další z velmi zdařilých ukázek autorského umu, zcela bez výtek.]

Na Chvalovce jsme získali veršovánku značně proměnné jakosti. Význam některých dvojverší nám zůstal utajen i po složení určení cíle z kousků řešení. [Autorské řešení logické, realizace pokulhává.]

Alberti nám zase kdesi zmizeli, tak jsme si počkali na záhy jdoucí autobus k ZŠ na Vejrostově. Zlato však už bylo vybojováno. Už po cestě jsem při přesunech z dlouhé chvíle předčítal z částí závěrečné pohádkové šifry, odhalovali jsme skrytá čísla, ale teprve v cíli jsme nalezli v každé části právě čtyři. V závětří a relativním teplu školní budovy jsme si všimli, že čísla na sebe navazují jak kostky domina, jen jsme nebyli vůbec s to odhadnout jejich význam či smysl. Tím víc nás vzalo, když přikvačily Škrkny a zakrátko měly stříbro. Pak to přišlo v cuku letu: letopočty­–prezidenti–ten dnes zvolený. Za jméno vítězného kandidáta (ať už jsme z něj byli odvázaní nebo ne) jsme měli jistou placku-medaili za třetí místo. [Až na občasné jazykové úlety (slovíčko „holčiččin“ v to nepočítaje) velmi pěkné, navíc dobře načasované.]



Ještě drahnou chvíli jsme se povalovali v tělocvičně, poblahopřáli svým přemožitelům a okusili neuvěřitelně chutný palapelní marcipánový medovník. Ze samého luštění a přesunů vyhladovělí jsme se museli zvednout a vyrazit nazdařbůh někam za jídlem. V nedaleké pizzerii jsme utišili své žaludky a se spřátelenými (a hůře umístěnými :)) týmy a později i orgy vše důkladně rozebrali (třeba i vliv intonace a podání na význam výroků). Po jídle se přidala rumová kolečka (jako by zmíněného nápoje nebylo dost z Pájiny žárovky během hry) na počest slavných výročí i jen tak. Později se možná dělo ještě lecco zaznamenání hodné, jenže má maličkost se poroučela, a tak o ničem neví.

[Druhému ročníku bych přisoudil známku odpovídající lepšímu průměru, čili C v dnešním vysokoškolském hodnocení. V kategorii menších a méně náročných her ji však řadím výše, bez výrazných výhrad vůči organizaci či většině šifer. Jejím organizátorům za ni patří náš dík.]


Za kRUtýM Ricc


P. S.: Na konec svého snažení se musím přiznat, že zdaleka ne vše zde zmíněné pochází z mé hlavy. Velkým pomocníkem a osvěžovačem slabé paměti se staly Derovy poznámky v diskusi ke hře a Pájiny laskavé rady a recenze. Oběma jim patří má hluboká poklona.