Palapeli 1

21. ledna 2012, Brno a okolí

3. místo – tým JÁDRO


Ať se to líbí nebo ne, JÁDRO má stále dost energie na vymetání všech možných hráčských radovánek, takže bylo jasné, že ani nový lednový podnik, nota bene vyhlášený nějakými zelenáči, jen tak neunikne jaderné pozornosti. Složit tým nebylo těžké. Po ohlášeném odpadnutí hvězd nadobro zfetovaných pofiderními vítězstvími se pravým jaderným zástupcům brzy uvolnily ruce k diplomatickým jednáním. Už na Potemné stabilní jádro JÁDRA vyčíhalo vhodný okamžik a mistrně využilo momentálně velmi zdravých vztahů ve stáji ROFLCOPTER! k rozhození headhunterské sítě. Jako první pokus na poli lovení mozků to vůbec nebylo špatné, vznikla nová sestava, naprosto ideální na zimní terénní expedici - Šašek, Geodet, Lékař a Scientist. Skvostná složenina, uznejte. Další vývoj však dupnul na brzdu přehnaným ambicím, neboť co se zprvu jevilo jako krajský přebor pro zimní pauzou znuděné druholigové kabrňáky, se nečekaně proměnilo na úvodní díl tuzemského seriálu GRAND PRIX. Někteří favorité dokonce při pohledu na soupisku zapomněli, jak se jmenují. To se hrdým reprezentantům JÁDRA přihodit nemohlo, přesto jsme se v sousedství slavných značek začali cítit jako Škoda GLS, směšný veterán bez šance na výkon závodních formulí. Na druhou stranu naše Grand de Luxe Super výbava úplně nevylučovala pozici černého koně. Kde je psáno, že rychlým strojům zbrusu nová a zatím nevyzpytatelná trať sedne. Uvidíme.

Cestu na hru jsme pojali stylově. Postupné skládání týmu začalo v Brně, kde jsem na peróně vnutila svou společnost naší vědecké kapacitě a vyslechla přednášku o tom, kdy se chodí na hromadný sraz, v  Židenicích se Lékař netrefil do správného vagónu, takže jsme ho nabrali až po vystoupení z vlaku, a na místě startu se k nám přidal ještě Geodet, přicestovav z Blanska. Coby nepsaný kapitán jsem vyplnila předstartovní prostoj proslovem a prozradila GLS, co mě ve vlaku napadlo – cílové heslo by mohla být skládačka, jejíž dílky budeme sbírat na stanovištích. Dostane se mi odpovědi, že ne, že to musí být něco, co nenapadne každého. Odcházím si zlepšit náladu za orgem Vítkem, který mě vítá zdvořilostní otázkou, jestli také chceme startovní obálku. Známe se i z jiných kolbišť, tak zažertuji, že bychom hlavně chtěli vyhrát. „No to by bylo pěkné,“ říká milý org a věnuje mi úsměv, který mě nabije minimálně na třetinu hry. Je to dobré, bohové jsou nám nakloněni a s akumulátorem problémy nebudou. Ale docela přituhuje, motor je nejspíš hodně studený. Geodet je na takové situace vybaven a vytahuje sytič naplněný mokem až z dalekého Skotska. No, tomuhle pití zrovna neholduju, ale co by člověk neudělal pro hladké nastartování.

A je odpáleno. Notové šifry nás ještě nikdy nenapálily, to by bylo, aby škodovka nevyzrála na čtyřtakt, start tudíž vyšel na jedničku. Podle očekávání se s námi zvedají další dvě F1, obratným manévrem se zařazujeme hned za tu první. Ano, té obzvlášť bychom chtěli aspoň jednou během hry ukázat výfuk, ale trať je úzká, nedá se předjíždět. Svým sportovním dechem alespoň atakujeme zadní nárazník, až to čtvrté kolo nevydrží a odpadne. Tento kousek nás sice stál taky ztrátu kola, ale důležité je, že F1 u šifry sípe a vypadá, že by snesla návštěvu depa. Ale už nás nezajímá, věnujeme se šifře.

Šipky. Hodně šipek, dost informací. Několik minut šermujeme pravítky a úhloměrem, ale je jasné, že něco podstatného nám uniká. „To bude něco s mapou,“ navrhuje Geodet. Vnímám to z jeho úst jako preventivní, svým způsobem povinnou poznámku, takže hned vyrazím s protiargumenty: když napasovat – je to všechno rovné, když ukazovat, proč ty přerušované čáry? Kašpar má v tomhle království největší autoritu, takže o mapě už nikdo ani necekne. A protože jsem Šašek počmáranej, začnu si překreslovat šipky na fólii. Tyto práce mě maximálně nebaví, navíc mi to trvá dvakrát déle než normálnímu člověku, takže u třetí šipky ráda vnutím štafetu Lékaři. No růžice je to docela pěkná, akorát v SZ sektoru jsou ty šipky divně naňahňané. Ale hlavně, jak z toho něco dostat? Nápadové vakuum. Geodet je na takové situace připraven a navrhuje totálku. Klíčový výstup z naší předherní porady byl přece jednoznačný – žádný zásadní posun do 25 minut – totálka. Vzájemný souhlasný pohled a poprvé jsou v akci nůžky. Máme radost z rozhodnutí, seděli bychom tady bez pointy možná ještě hodinu. Ale co je to proti euforii, když po odbočení zpátky na hlavní vidíme naši F1! Očividně mají poruchu a bezradné obličeje prozrazují, že NEVÍ, kde je závada. Záříme štěstím. Katalyzátor nemáme, tak doufáme, že jsme je naším únikem pěkně a na dlouho otrávili.

        

Je vidět, že jsme se dobře přizpůsobili trati, jen směle dál ukrajovat z kopce malomyslnosti. Dlouhý úsek na dvojku hrozí u škodovek zavařením motoru, tak zařazujeme pětku a nahoru na dvojku to znovu pěkně napálíme. Opět ztrácíme kolo, čímž se tak nějak samovolně rozhodne, kdo bude na orienťáku v depu. Vidina terénního pobíhání mě dnes zrovna neoslovuje, ráno naštěstí zvítězil rozum a cit nad pýchou a marnivostí a nový, speciálně na Palapeli zakoupený, slušivý zimní outfit s elegantními kozačkami byl zaměněn za skafandr polárníka. Mé lenosti navíc nahrává existence jen dvou plánků, takže vytvořím suitu králi Davidovi a jsem mu nápomocna směšnými službami (občas hlídám batoh). Když se ukáže, o co zhruba jde, nabízím se, že zajdu k památníku prince, to bych mohla zvládnout i bez fotografické paměti. Nezvládnu. Cestou míjím nějaké dva letáky, jejichž obsah chci zavolat Veličenstvu. Bohužel jsem se trefila do nějaké zásadní fáze vědeckého výzkumu, neboť mě odbude, že má moc práce. Rozruší mě to natolik, že zapomenu obsah druhého letáku a přejdu pomník. Průzkum zimní krajiny pokračuje tak úspěšně, že se málem pokochám barokním skvostem ve Vranově. Jak ostudné, honem zařazuji zpátečku. Volá základna, kde jsem tak dlouho, už to skoro mají. Trochu přidám na vycházkovém tempu, které se snaží respektovat neprodyšnost polárního oděvu a nacházím pomník. Mrkev v zimě, vždyť je metr od cesty!? Volám GLS, ale ti už se rozjeli ke třetí šifře. Dnešní role mi sedí.

Třetí šifra se tváří méně náročně. Hinty na morseovku a slabiky jsou zřejmé, ale nejsme schopni je aplikovat. Geodet je na takové situace připraven a navrhuje totálku. Změříme si ho přísným pohledem. „Já jsem ve skutečnosti pátý hráč ROFLCOPTER!,“ tlemí se a snaží se vtipem zamést podezření dřív, než ho vyslovíme my. My ale víme, že jeho dědeček dnes slaví narozeniny a kolem páté nám milého hosta přetáhne konkurenční posádka. Nejenže je návrh odpuštěn, ale je i realizován. Psychologicky k tomu přispěje i pohled na Pralinky, které vzdaly orienťák a nějakou dobu tu už parkují. Čteme řešení. „Vždyť to jsem zkoušel,“ ozve se Geodet. Kdepak agent, druhý Čank to je! Toho jsme schválně nechali doma a druhýho si najmeme... Tah s totálkou tady nevyšel, škoda, škoděnka. Žádné Ferrari.

Cesta na čtyřku nám hezky uběhla, páč byla z kopce a využili jsme volnoběh. Šášula si to chtěl zase zpestřit, tak vytáhl igelit a zařadil volnosed. Zábava náramná, ale při brždění na ledu si odřel ruku. To ho ochromilo při lovení kalendáře ze dna batohu, takže si nestihne zaluštit, protože GLS už s patřičnými poznámkami nastartovali chytré mobily.

A zase dál. Libujeme si, jak hezky dodržujeme rytmus jízdy, liché šifry prostě nedáváme, takže teď by to mělo být zase rychlé, hehe. Šifra vypadá dobře, ale svým zkušeným okem ihned rozpoznám, že tady zazářím maximálně modelářskou zručností. Sledujeme kolem rozptýlené tři F1 ze slovutných stájí Stalone, Drahoš a NaPALM, u kterých to vypadá na polední pauzu před druhým kolem, a odér stojícího benzínu a kapajícího oleje opět působí na naši psychiku. Pro formu odklopíme kapotu a chvíli civíme do motoru. Bude to asi něco ve válcích, ale jaký klíč na to nakonec použít? Vypadá to na dlouho, snad abychom vytáhli výstražný trojúhelník. Geodet místo toho zabliká výstražnými světly. „Totálka?“ ptá se se šibalskou jiskrou v oku a nůžkami načechrává vzduch. Jednohlasně. Čteme řešení a řehtáme se na celé údolí. Rezervovaní soupeři netuší, že výkon motoru nám právě stoupnul o několik desítek koní.

Poprvé se dostáváme na pole position, nálada je výborná. Pocit štěstí je skoro tak intenzivní, jako když jsme míjeli Kruťáky. Motor spokojeně vrní i do kopce, inu spolehlivému autíčku se zadním náhonem adamovský terén nečekaně sedl. Harmonii chodu stroje jistě prospělo i přísné rozdělení funkcí před hrou. Starost o navigaci byla z Šaška a Scientisty delegována na Lékaře, Geodet je ve skutečnosti time manager, Šašek archivuje a Scientist luští. Vládne klid, mír, pohoda. Skoro bych se nebála slova nuda. Pronesu něco o tom, že dnes to není žádná zážitková rallye a projíždíme trať monotónně jako na žebětínském okruhu. Lékař se na mě udiveně otočí: „Vždyť je to zatím jedna one woman show!“ Netuším, o čem ten dobrý muž hovoří. Něco mi říká, že ten člověk by neměl psát reportáž.

Ale už jsme na Horce a zdraví nás Vítek. Ptám se ho, jestli už bude nějaké „překvápko“. „Hledejte,“ dozvíme se jenom. Hledáme a nacházíme obálku s listy a perníčkem. Zkušenosti nám velí zlikvidovat pamlsek až po vyluštění, takže šup šup, chlapci, do terénu, fotit, sbírat informace, já si tady zatím udělám piknik z vlastních zásob. Uzeniny nekupuju, ale včera mě cosi přimělo nachystat si sendvič s krůtí šunkou. Je docela dobrý, ale ti správní diváci chybí, je to vážně dneska nuda. Borci jsou zpět, vzniká tabulka, akát, bříza, asi něco na cé (nevíme, neúplný jasan nás zmátl) a dub. Odpočítáváme písmena bez nadpisu, s nadpisem, od konce a... nic. Vždyť jsme zapomněli, že ch je jedno písmeno, takže znova a... nic. Okamžik beznaděje, je to sudá(!) šifra. Lékař už z mžourání do mobilu vidí dvojmo, tak si sáhne do obálky pro perníček a... vytáhne další tři listy! A je to tady – konečně nějaká show! Mám sice šálu až z Kanady, ale tenhle žertík kupodivu nejde na můj účet. Hodina v čudu a Drahoši taky. Třicet let staré auto, co byste chtěli.

Cestou na sedmičku si raději zopakujeme doporučenou výbavu, aby zase nedošlo k nějakému trapasu. Jasně, neměli bychom zapomenout na zapalování. Kdo kontroloval svíčky? Bez toho bychom se někde nemuseli odlepit z místa. Sedmička ale nevypadá na nějaké pokusy s ohněm, řešíme klasicky. Sdělujeme si dojmy o kvéčkách, neproporcionálním písmu a párovém uspořádání liter a já v záchvatu horlivosti vyhrknu, že už jsem z operací mezi písmeny zkoušela rozdíly. „Ale Zuzi, to přeci nemůže být něco tak triviálního,“ povídá Lékař s celou brašničkou ironie. Šaškovi se přeci smějí, ne posmívají – že bych vypadla z role? Tak se GLS dotčeně zeptám, jestli si všimli, že po Q často následují písmena ze začátku abecedy. Na chvíli je to skutečně zaujme, konečně odklon od vertikálního zkoumání, na mřížku s písmeny to ale nikoho nenavede. Ve vzduchu už visí zcela jiný nápad, který po tolika reprízách ani nemusí být vysloven. Spiklenecký pohled a tři ruce už jsou nahoře. Motor se nám opět zakucká smíchy. Dost neochotně vytahuji arch s totálkami, naše nečistá jízda už mi dělá starosti, ale po rozpižlání další směrovky je zase veselo.

          

V bujaré náladě míjíme Drahoše a náš hřích je pro soupeře asi hodně čitelný, protože smějící se Majk nám od stolku kyne nůžkami v pohotovostní poloze. Je to jasné, okopírovali naši strategii, honem pryč. Geodet vyjíždí bez problémů kopeček, neboť se dostal z dosavadní šťastné ruky při braní totálek úplně do ráže, a ještě stačí rozvíjet teorii o „vyzobávání“ těch správných šifer a „vycukávání“ soupeře. Trochu tlumíme jeho výzkumné nadšení, některé z jeho etologických kategorií už byly herně praktikovány i publikovány. Zavzpomínáme. „Jojo, copak asi JÁDRO...,“ zasní se Lékař. Pohlédnu na něj z výšky svých 170 centimetrů a s patřičnou dávkou despektu mu vysvětlím, s jakým týmem se právě veze. Kdopak je tu vlastně za kašpárka, že.

Na osmičce jsme se při předávce šifry a perníčků zase trochu zakecali s orgama, takže nás dojíždí Drahoši, od této chvíle jediní soupeři, kvůli kterým budeme nuceni zapínat potkávačky. Anektujeme čekárnu u zastávky, ale jsme jen tři – kam se poděl Geodet? Přichází vzápětí a poťouchle nás informuje, že Drahoši jsou na tom s pokutami stejně. Tak přeci jenom zvěd! A nešikovný k tomu, jenom vyměnil informace. Takové praktiky v JÁDRU neznáme, ale výsledek mezifiremní špiónské aktivity nám každopádně zvedl sebevědomí. Takže konec řečí, vypadá to jen na nějakou rychlovku pro mechaniky v rámci poháru konstruktérů. Makáme, kmitáme, všelijak se pinožíme, vše marno, pražská formule má o třídu lepší servismeny, nedali nám pět sekund, ale pět minut! Zmizeli ale nějakým divným směrem, to bude asi tou cizí SPZkou.

Ohniště přejedeme, páč si myslíme, že se nás netýká a volající org za námi běží až k rybníku. Špekáčky? Jo, tak to se rádi vrátíme, krátké zastavení u benzinky nemůže škodovce uškodit. Luštitelské povinnosti umně zredukuji na vytáhnutí pastelek a užívám si tentokrát nikoliv sendvič, ale příjemnou „sendvičovou pauzu“. Po pěti minutách přijíždí poněkud zaskočení Drahoši. Vychutnávajíc špekáček trochu si je vychutnám a krátce pohovořím o důležitosti práce s mapou. Všechny si ale vychutnává šifra, vypadá to na těžké sousto i pro elitu. Zvedl se vítr a míří na nás kouřem a jiskrami. Začínáme se strachovat o naše luxusní, elektroforetické lakování karosérie a zvedáme se k ústupu. Hlavním důvodem je ovšem nutná výměna oleje. U rybníka se diskrétně rozptýlíme po okolí, jen Geodet ohlásí, že jde „prochcat díru do ledu.“ Už jsme si stačili všimnout, že hostování v JÁDRU si vyložil tak, že pro jadrný výraz nejde daleko. Já ale daleko jdu, takže když se vrátím, mají GLS sbaleno. To není možné, že by stačili vyluštit? Není to to správné slovo. S ohledem na bohy postrádá politickou korektnost a víc to s dovolením rozmazávat nebudu. Pánové jen namazali, pardon, doplnili olej a snížil se jim práh rizika. No dobrá, zkazit tím nic nemůžeme. RISKNEME TO!

A pěkně zvostra řežeme zatáčky - ŠG doleva, LS doprava. Drahoši očividně pojali stejný plán, červená bunda, respektive zadní koncové světlo je prozradilo. S Geodetem sleduji jejich čerstvě vyjetou stopu, když tu volá Lékař, že to s vědeckou asistencí našel. Oněmím. Mohou se takové věci vůbec stát? Aby mě probral z transu, asi třikrát mi milý doktor zopakuje, ať hlavně dáme pozor, aby Drahoši nezmerčili, že otáčíme. Zbytečná starost, ti už dávno zapadli do nějaké pekelné ROKLE. Zato my jsme v ráji. Já si teda připadám spíš jako Alenka v říši divů, takže se jen stěží koncentruju na konkurenční literaturu ukrytou v další šifře. Zbytek týmu je na tom podobně, přesto nějak vyluštíme. Ano, taky to někdy umíme. Projedeme tunelem zpátky na hlavní a hle - jsme v nebi. Rachot starého motoru totálně přebil andělský chór s nekonečně se opakujícím leitmotivem „riskni to, rokle, alelujááá...“ Opojeni blažeností proplétáme se rajskými uličkami v nějaké civilizaci a na vlnách extáze doplujeme až do přístavu s loděmi. A večer zázraků pokračuje, shůry se začíná snášet nebeská mana. Je ale nějaká studená a mokrá, bohy jsme přeci jenom asi trochu poškádlili, takže konec rajského intermezza, rychlý návrat na zem. Na dlouhé kotvení tu přestává být útulno.

Aby byl nejmenovaný člen posádky zcela spokojen, musím zmínit, že cestou na dvanáctku Šašek popletl upřesnítko. Štěstí, že předmět luštění nám z dálky svítil vstříc jak přenosný oltář víry v luštitelské schopnosti, jinak by byl bláznivý skřet nejspíš zle potrestán. Tváří v tvář osvětlené a ozvučené svatyňce jsou ale všechny černé puntíky odpuštěny a nebýt sněhu, málem padneme na kolena v řešitelském rozjímání. Od přítomného věrozvěsta Vítka vyfasujeme mapu se souřadnicemi, takže je jasné, že ze dvou poschodí retabula potřebujeme vyrazit dvě řady čísel. Stupně ignorujeme a minuty a vteřiny dáváme stylem: strom 4 (větve), kytara 6 (strun), Vivaldi 4 (roční doby) a tento více teleologický než teologický postup končí zabodnutím Lékařova prstu do mapy. Pohlédneme tázavě na Vítka a jsme svědky nepěkné události - mladičký org právě přišel o své ideály. „Je to ono,“ hlesne se zničujícím zoufalstvím v hlase. Nechce se ale úplně vzdát své víry a orgodogmaticky trvá na vyslovení správného principu. Snažíme se vyhovět, ale asi klekla převodovka nebo co. Naštěstí ze tmy zasvítí Drahoši a my musíme vyklidit prostor pro diváky. Na švédský článek víry tak dojde až v cíli.
 
  

A je tu cílová rovinka a slavnostní vjezd do garáže. Koberec sice jenom šedivý, ale přijetí královské, nejspíš díky našemu prvovjezdu se ani nemusíme vyzouvat. S noblesou aristokratů se vrháme na žíněnku a skládáme poslední úkol. Geo-et se zase trochu zapomněl a v práz-né tělocvičně na-šeně huláká zmr-... Naposledy tlumíme jeho plebejsky živelné jádro a konečně ho propustíme. Už jen ve třech napjatě čekáme na rozuzlení celého závodu, jinými slovy trneme, jak moc ostudný bude náš pád ze společenského žebříčku. Přijíždí Drahoši, dali cílové heslo a blíží se ve čtyřstupu k nám. Mám pocit, že slyším elektrické kytary z filmu Tenkrát na Západě. Krátce nepohovořím o ničem. Tenkrát v rokli jsme prostě měli víc štěstí. Naštěstí jsou to drahoušci, berou to sportovně, pomstu si vyberou nejspíš na dalším podniku GP. Ale teď pozor, vjíždí formule, která se nemusí spoléhat na Fortunu, neboť stabilně vyniká rychlostí a čistotou stylu. Samosebou, že nás smetli z trůnu, to by taky bylo, aby nám prošlo tolikeré pižlání. Ale jinak dobrý, sedmá se blíží, lidu přibývá a my stále držíme druhé místo. A hele, Tom z Přizdisráčů, přišli se podívat do cíle, to je od nich hezké. Oni ještě soutěží? Cože, oni vyhráli??? Tak přátelé, touhle krasojízdou jste všechny převezli. Příště navrhuji zvolit světovější název stáje, nečekat na divokou kartu a na startu se objevit v kabrioletu, aby vám ty šály pěkně frajersky vlály! :)

V cíli bylo příjemně, medovník chutnal i jiné dobrůtky lákaly, ale my jsme ještě potřebovali spláchnout prach z cesty, jinými slovy oslavit to sladké vítězství JÁDRA nad Jádrem. Šampusem jsme nemrhali, nápoje byly přesně situovány, takže i Ricc se nakonec rozhovořil. Neopomněl zdůraznit, že jsme nevyhráli, že je stále kam jít. Ale no tak jo, nezvládnutá morseovka nás opravdu mrzela, ale jinak to bylo na hranici možností Š-GLS. Jeli jsme na SUPER dobrou náladu a hodinková, vlastně spíš tachometrová metoda nakonec přinesla výsledek, který předčil nejsmělejší očekávání. Nebylo to na 100%, ale na víc než 37,5% určitě. :)
        

A za tuhle báječnou road movie děkujeme skvělým orgům. Byla to opravdu spíš jízda než řešitelská exhibice, ale zážitku riskování s následkem klinické smrti se dlouho nic nevyrovná. Moc jsme si to užili. Palapeli nás nesložilo, ale úspěšně polapilo, už teď se těšíme na další díl. :)


V hlavních rolích: Šašek, Ondra, Jura, Dejw
Střih: Ondra
Kamera: Jura
Produkce: Šašek
Odborná spolupráce: Dejw
Scénář a režie: sympatičtí orgové

Sepsal Šášula ;)
Comments