NaPALMně 3

Reportáž z jarní taškařice zvané NaPALMně, konané 5.-6.4. 2013 kdesi za Brnem

8. místo - tým JÁDRO

Po loňském úspěchu jsme se rozhodli opět zúčastnit hry NaPALMně. Navíc nás silně motivoval Dejwův příslib, že budeme první registrovaní a tím pádem mít slibné číslo týmu 1. Registrace proběhla, tým JÁDRO, členové Pája, Dejw, Zuza, Čanek a moje maličkost. Toto se událo cca v lednu. A vzhledem k tomu, že má paměť již není, co bývala, překvapil mě dva dny před hrou mail s posledními informacemi (kdy, kde apod., však to znáte ...). A abych nevypadal příliš hloupě, tvářil jsem se v mailových odpovědích, že s hrou s jistotou počítám a na start samozřejmě dorazím. Paralelně k tomu jsem složitě přeskládal víkendový program a odřekl vše, co jsem na pátek slíbil. Nu a pak nastal onen pátek.

Předpověď počasí slibovala déšť cca do sedmé hodiny večerní. Z celé ČR pršelo snad jen v Brně, teplota lehce nad nulou a v tomto počasí jsem vyrazil na místo srazu (Přístaviště). Vycházel jsem z klasické taktiky, že někam přijedu a půjdu s davem. V šalině jsme se potkali s Pájou, jejíž taktika nalezení startu byla podobná. Jaké bylo naše překvapení, když jsme vystoupili ze šaliny jediní (kromě paní s kočárkem) a široko daleko nebyl vidět žádný typický dešifrátor. Po chvíli nejistoty však přijela jiná šalina se zbytkem výpravy a pod Dejwovým dohledem jsme se přesunuli o zastávku dále a místo startu v pohodě nalezli. Za vytrvalého osvěžujícího deštíku jsme vyzvedli startovní obálku, pokecali s okolními týmy a než jsme se nadáli, dva členové i se startovní obálkou bez bližšího vysvětlení zmizeli směr hospoda. Čímž sice přišli o pompézní zahájení hry a ohňostroj, ale my zase o startovní obálku. Naštěstí jsme si pamatovali informaci, že lze vyzvednout náhradní, což jsme promptně k údivu orgů udělali a po rychlém prozkoumání vyrazili najít zbytek týmu. Teplo a sucho restaurace přišlo vhod, celkem rychle jsme vše rozstříhali, poskládali, složili, slepili, popsali trojkovými čísly atd. Tato první část proběhla rychle a profesionálně, bez zbytečného „mělo by se...“. Jako větší problém se ukázalo zjistit ze zajímavého mnohostěnu umístění dalšího stanoviště. Čas utíkal, takže po hodince jsme si bez zbytečných rozpaků požádali o nápovědu, která kupodivu byla opravdu nápovědná. Dejw prohlásil, že s nápovědami můžeme plýtvat a hýřit, protože jsme v tu dobu už měli asi čtyři nápovědné šifřičky vyluštěné a vloni skoro nebyly potřeba. A už jsme svištěli, klouzali a padali na dvojku v parku na Ondrouškově.

Řádně zabahnění a mokří jsme vyzvedli papír plný čísel a téměř ihned zavrhli trojkovou soustavu, i když na ni vše ukazovalo. Ale ta přece byla na minulé šifře, z čehož je jasné, že nebude teď. Seděli jsme u vchodu do paneláku, nepršelo na nás, tudíž jsme nespěchali. Po mnoha pokusech s jinými principy šifrování jsme se k trojkové soustavě rádi vrátili a pak už bylo luštění dílem minut. Ztratili jsme dalších několik míst (kolem 20. pozice) a utěšovali se tím, že aspoň máme přehled a teď už budeme jen dohánět ty před námi. V tom je JÁDRO velmi silné. Přechod na Adamcovu probíhal po zpevněných komunikacích, tedy s minimem bláta, a hned jsme se uchýlili k dalšímu vchodu do místních paneláků. Po chvilce nás místní domorodkyně (po dotazu „jestli hrajeme to

Tmou“ znalá šifrovacích her) pustila do vchodu, takže kromě sucha bylo i teplo. Akorát nás trochu zlobilo osvětlení, které bylo nutné cca po dvou minutách chodit zapínat. Nicméně bez toho bychom se nedověděli teorii o submisivních a dominantních prasátkách. K vypínači chodili Čanek a Zuza. Po půlhodině jsme našli velké trhliny v teorii o prasatech, ale v šifře jsme nepostoupili ani o píď. Až zhruba v době, kdy bylo možno zažádat o nápovědu, jsme správně poskládali papíry dle nápadu, který padl již v prvních minutách luštění, a šupajdili pod vedením Dejwa k Eliotu.

Procházka pěkná, bahno ve tmě podél potoka a jeho kluzkých břehů téměř nebylo vidět. Vlastně nebylo vidět skoro nic, až po docela dlouhém přesunu pouliční osvětlení a hospoda, mimo jiné s orgem a zadáním. Myšlenku, že se jedná o lví ocasy, jsme opustili stejně rychle, jako jsme na ni přišli. V restauraci probíhal místní country večírek, naštěstí za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, jsme našli volný stůl a zase se na dlouhou dobu usadili. Prostě když jsme v teple a suchu, není proč spěchat dál, že? Kolem nás procházely známé týmy, které přišly, vyzvedly šifru, pokývaly hlavou a odešly na další stanoviště. To my jsme si v klidu počkali na nápovědu a za velkého brblání

(především mého) přečetli řešení. Cesta k rybníčku uběhla poklidně, probírali jsme nejdříve bláto, pak přibývající sníh, přestalo pršet a stále jsme měli většinu startovního pole hezky před sebou, aby se nám nikdo neztratil někde vzadu v lese. K luštění jsme se usadili na hezkém stanovišti vysoko na louce, abychom měli přehled a mohli obdivovat svěží větřík na tomto návršíčku. Po důkladné analýze šifry jsme nezjistili zhola nic. Velikost papíru jsme okázale ignorovali, v textu nic moc nebylo. Po další hodince jsme si vzali nápovědu a opět jsme si pochvalovali, jak nám pomohla (to není myšleno ironicky). Vyluštění už proběhlo bez pochybností a vyrazili jsme se zahřát táhlým stoupáním na romanticky zasněžený Lipový vrch. Cestou jsme probírali kdeco, především pak naše hýření nápovědami a výpočty, kolik si jich ještě můžeme dovolit a kolik jich musíme vyluštit, abychom měli nějaké rezervy. Stanoviště na Lipovém vrchu jsme nalezli bez problémů, zhruba z kilometrové vzdálenosti byla patrná záře, která se rozlévala pod místním vysílačem opatřeným světlem na fotobuňku.

Usadili jsme se hned pod ním, abychom šetřili čelovky, bohužel bylo opět nutné občas poskakovat pod fotobuňkou, aby světlo svítilo. Vylepšili jsme zmíněnou teorii o čunících, bohužel část týmu, která se starala o osvětlení, posléze usnula, takže čelovkám jsme se nevyhnuli. Domino poskytovalo mnoho nápadů a způsobů luštění, nicméně výsledky nevypadaly nadějně. Nápověda tentokrát lehce zklamala, respektive byla k ničemu, ale nápady stále přicházely. A právě ve chvíli, kdy většina týmu, která se právě probudila, prosazovala deadku, se z trojrozměrných kostek vylouplo řešení. 411 byla místní kóta, na doplněk v podobě b.d. jsme se raději moc nespoléhali, upřesnítko odkazovalo na skruž a po chvíli dohledávání jsme vyzvedli další kamínek do pomníku jaderného trápení.

Obrázky jsme různě pospojovali, v tom by problém nebyl. Asociace a spojování obrázků do trojic by nám taky šlo. Ale to bylo tak vše. Tušili jsme podvědomě, že asociace budou hrát roli, ale k obrázkům bylo možno si vymyslet s trochou fantazie desítky nesmyslů. A že jich bylo. Po hodině nám nápověda řekla povětšinou to, co jsme věděli, řetězu v nápovědě jsme nevěnovali pozornost, a tak jsme po další hodině provedli rychlý přesun proti trudnomyslnosti. Skutáleli jsme se zhruba do půlky kopce, kde po další půlhodině k velké nelibosti Páji padla deadka. Po přečtení se Pája uklidnila, řkouc, že bychom to stejně nevyluštili, a po sklouzání do údolí jsme zamířili k rozcestí U koní. Cestu tentokrát vyplnilo lehké znervóznění ohledně počtu nápovědových šifer a padlo ujištění, že dále už plýtvat a hýřit nemůžeme. Další neklid (tentokrát spíše vzrušení) přinesl fakt, že se nám při zasílání sms ze stanovišť začaly na třech místech před námi objevovat týmy jako Pralinky či Přizdistolicovači. Pravda, že s odstupem kolem 2-3 hodin, ale pořád to bylo lepší než vedoucí Bažinka 6 hodin před námi. U koní jsme takticky luštili jednak Griddler a jednak zbývající nápovědy. Ne že by byly akutně potřeba, ale jen tak pro klid do zásoby. Vybarvené čtverečky daly krásnou NaPalmu, braille z toho prýštil všemi póry, a tak jsme běželi dále.

Nálada stoupala každým metrem (aspoň u některých členů). Šifra nás nadchla tím, že snad konečně využijeme šitíčko, radost nám bohužel zkazil Dejw, který řešení přečetl zhruba v době, kdy Pája měla navlečenou nit. Na okraji lesa jsme zamávali další konkurenci a uháněli k rybníčku. Pralinky dle sms o poznání blíže, ostatní týmy také. Námořnická šifra s různě barevnými vlajkami byla příjemná, leč bez nápovědy opět nic. Parníček jsme skládali ostošest, ale pořád nějak ne a ne z toho vylézt řešení. Naštěstí help helpnul, ze čtveřic písmen jsme si domysleli fotbalové hřiště v blízkých Veverských Knínicích.

Cesta, která připomínala slatinné koupele, nás už nijak nepřekvapila, zato na tribunce nás čekalo milé překvapení v podobě frustrovaných, nešťastných, zničených a otrávených Pralinek, které zrovna braly deadku, jak jsme vyrozuměli, tak již druhou ve hře. Což byla motivace, protože kdyby se nám podařilo dále rychle luštit, mohli bychom být před nimi. Proto část týmu usnula a další část luštění vzdala se slovy, že když to nevyluštili oni, bude to asi moc těžké. Zde nutno podotknout, že poraženecké a pesimistické odhady z jistých úst nezaznívaly poprvé, i když často byly oprávněné. Ale zpět k luštění. Rychle jsme celý plánek rozporcovali do segmentů, ty rozdělili do menších segmentů a ty ještě do menších a tak dále a tak dále. Braille z toho opět jasně koukal a roztomile mrkal, takže řešení bylo nakonec úplně jiné. Leč rozluštěné, další stanoviště známé a už jsme si to mazali rychle dál.

U dálničního mostku jsme vyzvedli se zděšením plánek hřbitova, cestou k němu probírali neetičnost proplétání se mezi hroby za účelem hry, leč jednalo se o hřbitov psí, kde po hře přibylo zajisté mnoho nových chodníčků a mnoho hrobečků bylo srovnáno s povrchem. Velmi svižně jsme rozluštili šifru, ruina byla celkem zřejmá, jen kdoví proč orgové opět měli potřebu šifru vylepšit přidáním vektoru, ve kterém tu jedinou dostupnou ruinu hledat. A v tuto chvíli hra skončila. S Dejwem jsme ještě pro potěšení orgů vyzvedli následující stanoviště, lehce dostupné přes několik skalek a roklí, a pak již následoval přesun do cíle a údiv nad autorským řešením některých šifer. A dále samozřejmě pozdní obídek (najít vhodnou restauraci v Zastávce nebylo až tak snadné). Nicméně, dobře najezení jsme s Pájou a Síbou z Pralinek odjeli zpět směr Brno a ve vlaku dopili veškeré tekoucí zásoby.

A souhrnem? Šifry výrazně těžší než na předchozím ročníku, v některých případech působily až zbytečně složitě a neškodilo by jeden stupeň z řešení ubrat. Ale hra vedla velmi hezkým terénem a nebyla provázena organizačními zmatky. Zpestření v podobě sněhu a zimy dodalo zajímavý náboj a přispělo k celkovému dojmu. Jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně, když je silný, a v tomto případě byl i pozitivní. Nezbývá než dodat, že se těšíme na příští ročník.

Za JÁDRO – Jura


Comments