Plemeno

Pevně stavěné tělo, jemná hustá podsada, středně dlouhé hrubší krycí chlupy, výborný čich, rozvinutý lovecký instinkt, neohrožená povaha, rychlost, vytrvalost a smysl pro spolupráci v rovnováze se samostatným myšlením – toť dokonalá výbava severského lovce - švédského losího psa, jinak rovněž zvaného jämthund.

Jde o plemeno u nás téměř neznámé (známější je snad jen jeho norský „bratranec“ norský losí pes šedý).
 
O mnohatisícileté společné pouti člověka a psa netřeba dlouze mluvit, tento svazek výhodný pro obě strany přetrvává věky až do dnešních časů. Podle nalezených kosterních pozůstatků lze soudit, že pes alespoň v hrubých rysech podobný dnešním losím psům provázel člověka již přibližně před 6.000 lety. I v drsných středověkých dobách, kdy severu vládli mocní vikingští králové a jarlové, kteří na svých lodích s dračími hlavami na přídích brázdili vody všech moří obepínajících Evropu a před jejichž ničivými vpády se třásl nejeden civilizovanější monarcha, žil ve společnosti člověka na území Skandinávie pes, ve kterém by bylo možné spatřovat prapředka dnešních losích lovců.
 
Ovšem o plemeno v moderním slova smyslu samozřejmě ještě zdaleka nešlo. Původ dnešního jämthunda lze s jistotou hledat až v devatenáctém století. V roce 1865 byl do plemenné knihy zapsán první losí pes pod jménem Bamle Gamse Gram. V dobových pramenech býval popisován jako lovecký, hlídací a pastevecký pes. V různých koutech Skandinávie byl přitom zván různě – v Norsku finský pes, ve Švédsku laponský pes atd. Ustálený, obecně platný standard tehdy ještě neexistoval. S určitou nadsázkou lze říci, že v každém kraji byl mírně odlišný typ psa, přičemž všichni byli označováni jako „losí“. Tomuto faktu se nelze divit - naprosto primární roli při výběru a reprodukci hrály lovecké schopnosti a nikoli jednotný exteriér a jméno bylo odvozeno od primárního využití psa.
 
 
Lov s losími psy byl provozován dvěma základními způsoby – buď byl pes v postroji připjatý řemenem k lovci anebo běžel na volno. První byli označováni jako ledhundi a ti druzí jako löshundi. Podle tehdejších kynologů se tyto dvě varianty losího psa lišily snad jen mírně velikostí – ledhund byl v průměru o něco větší a byl populárnější ve Švédsku (a löshund pak naopak v Norsku). Společný byl silný lovecký pud a vynikající čich. Losí psi dokázali vypracovat stopu i relativně starou a udržet se na ní i přes vliv svůdných rušivých elementů, např. v podobě čerstvého pachu jiné zvěře. Celkově byly obě varianty losího psa o něco subtilnější než dnešní švédští losí psi (14-18 kg při kohoutkové výšce cca 55 cm v porovnání s dnešním jämthundem, který při kohoutkové výšce cca 60 cm váží průměrně 25 kg).
Na výstavě se losí psi představili poprvé v roce 1877, kdy bylo předvedeno hned třináct jedinců. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století pak spatřil světlo světa standard, došlo k oficiálnímu norského losího psa a započal čistokrevný chov. Jeho blízký příbuzný, švédský losí pes si ještě musel počkat téměř padesát let.
 
Jak již bylo řečeno, mezi variantami losích psů panovaly často značné místní rozdíly. Lovci ze švédského kraje Jämtland dlouhodobě usilovali o uznání vlastního plemene. Jejich snahy však byly korunovány úspěchem až roku 1946 kdy byl jämthund konečně zapsán po norském losím psu a černém norském losím psu jako třetí plemeno skandinávských losích psů. Boj za oficiální uznání jämthunda byl velmi složitý, neboť nebylo vždy snadné odlišit jej od norského bratrance. Obě plemena si byla dříve natolik podobná, že docházelo často k vzájemnému křížení a dokonce i k registraci čistě podle místního hlediska – v Norsku byli tito psi (byť s krví jämthunda) zapsáni jako norští losí psi a ve Švédsku zase naopak jako švédští – inu skandinávský tavící kotel. Časem se však obě plemena zejména exteriérově oddělila a dnes jsou rozdíly patrné již na první pohled. Jämthund je o trochu větší a těžší a liší se i zbarvením – typická je vlkošedá barva s bílou či krémovou maskou a znaky (pozor, existuje i vzácnější čistě bílá varianta). Vzezřením trochu připomíná dávné vlčí předky, avšak jasným praporem příslušnosti ke skupině špiců je nahoru stočený ocas.
 
 
Jämthund byl od počátku využíván zejména jako lovecký pes, a to nejen k lovu losů, po nichž nese část svého jména, ale i velkých predátorů, rysů, vlků a medvědů. Jämthund dokáže pracovat velmi samostatně – zpravidla tiše a neúnavně sleduje na dlouhých vzdálenostech stopu a když najde svůj cíl, nekompromisně jej zastaví a hlasitě hlásí (nehlásí tedy obvykle na stopě jako barváři a někteří u nás tradičnější honiči). Dokáže se neohroženě postavit i mnohem většímu a silnějšímu protivníkovi, ovšem nad situací si udržuje kontrolu - jämthund se slepě nezakousne do silnější kořisti, ale "tančí" kolem ní, hlasitě laje a výpady jsou jen krátké. V našich podmínkách je nejpřirozenější zvěří pro jämthundův styl černá zvěř či vysoká. Cenou za vrozené lovecké instinkty je riziko lovu na vlastní pěst a chuť bádat v širokém okolí, což v hustěji obydlených oblastech naší republiky na rozdíl od severské divočiny může působit jisté problémy, ovšem toto pudové chování lze do značné míry usměrnit výchovou.
 
Nicméně lov není jediným využitím pro jämthunda. Toto plemeno je zejména kvůli citlivému nosu využíváno k různým úkolům švédskou armádou. Švédští losí psi zvládnou i práci v zápřahu, ale díky vlídné a vyrovnané povaze jsou oblíbení i jako společníci. Obstojí rovněž jako psi hlídací, byť většina by zloděje po ohlášení asi nezastavila – v jádru jde o plemeno k člověku velmi přátelské. Jak vidno, jämthund je pes mnoha talentů, ne nadarmo jej Švédové vyhlásili svým národním plemenem.