Zrádná dcera

ZRÁDNÁ DCERA

 

KRÉTSKÝ KRÁL MÍNÓS přitáhl s vojskem na území megarské a obléhal hlavní město Megaru. V tomto městě vládl král Nísos. Měl krásnou, ale nehodnou dceru. Jmenovala se Skylla.[1] Nísos byl už stařičký kmet a hlavu měl pokrytou šedinami, jež budily úctu. Na temeni hlavy měl pramének zázračných nachových vlasů, jakými nebyl obdařen žádný smrtelný člověk. Na tomto nachovém praménku závisel život krále i trvání města.

Už se bojovalo bezmála šest měsíců a vítězství se dosud neklonilo ani na tu, ani na onu stranu. Město bylo chráněno pevnými hradbami s vysokou věží. Na mohutné zdivo těchto hradeb si kdysi Apollón odložil svou zlatou lyru. Její kouzelný zvuk se vtělil v ty kameny a uvázl v nich navždy. Tyto kouzelné zvuky měly připomínat, že sám Apollón pomáhal při stavbě těch hradeb.

Skylla často vystupovala na onu vysokou královskou věž, dokud ještě v městě panoval mír. Odtamtud spouštěla drobné kaménky na ty zvučné kameny. Ale chodívala tam i po vypuknutí války a dívala se z výše na všechny krvavé zápasy a líté boje. A jak se válka protahovala, Skylla už znala i jména krétských vůdců a předáků, i jejich zbraně a koně.

Nejčastěji však upírala oči na krétského krále Mínóa. Jak se jí zdál krásný ve své přilbici zdobené chocholem z pestrých per! A stejně tak ho hltala očima, když uchopil do ruky lesklý štít zářící jako zrcadlo. Jak mu to slušelo! A což když vymrštil své rychlé kopí! S jakým uměním to provedl a jaká síla se skrývala v králově paži! A když střílel ze svého luku šípy, připadal jí jako sám bůh Apollón. A což teprve když si sedl na svého bělouše a pevnou rukou mu řídil zpěněná ústa! To byla Skylla bezmála bez sebe a div nepřišla o rozum. Jak se tak dívala z věže, kolikrát zatoužila sestoupit mezi nepřátelské šiky a kráčet jejich středem, kolikrát zatoužila otevřít nepřátelům kovové brány rodného města! Všechno by udělala, co by si král Mínós přál, všechno!

Jednou opět tak seděla na věži a dívala se na bílé stany, v nichž tábořil krétský král. Podivné myšlenky jí přitom vířily hlavou. Nevěděla, má-li se z té žalostné války rmoutit nebo radovat. Litovala, že Mínós stojí před branami jejich města jako nepřítel, že se válka protahuje, ale hned jí zase napadlo, že kdyby nebylo té války, nikdy by krále Mínóa nepoznala. Vždyť by si přece mohl ji, Skyllu, vyžádat jako rukojmí a s jejím otcem Nísem uzavřít mír! Odplula by na Krétu a byla by šťastna.

Ach, kolikrát si přála, aby mohla na křídlech proletět vzduchem, octnout se v táboře krétského krále a říci mu: „Králi, já jsem Skylla, Nísova dcera. Všechno na světě bych dala za to, kdybych mohla odejít s tebou! Mám tě nevýslovně ráda!“ Najednou se v myšlenkách zarazila a zachvěla se. „Všechno na světě?“ I královský hrad svého otce? Ne, to ne. To jediné bych Mínóovi odepřela. Chtěla bych být Mínóovou ženou, ale za tu cenu ne!

Jenže Mínós vede spravedlivou válku, mstí smrt svého syna a je mocný přesilou zbraní. Naše město jistě podlehne. Jaký osud nás potom čeká? Kdybych sama otevřela nepřátelům brány města, můj čin by jistě král Mínós odměnil. Skončilo by prolévání krve, nebylo by už dalších ztrát. Nemusela bych mít strach, že někdo z našich vojáků namíří své kopí na Mínóa a probodne mu hruď. Ano, chci se stát jeho ženou a pomohu mu skončit válku!

Tu se Skylla opět zarazila. Ale vždyť to není tak snadné! Kolem brány jsou rozestavěny hlídky a přísně ji střeží. Nikdo se tam nesmí přiblížit. A klíče od brány má můj otec! Škoda, že otec ještě žije! Jen jeho se bojím, jen on překáží mému úmyslu. Ale odvážným štěstí přeje a já mám odvahu projít třeba ohněm. Konečně není třeba procházet ohněm. Stačí, když se zmocním otcových zázračných vlasů. Jeho vlasy, ten chomáček na temeni jeho hlavy, má pro mne větší cenu než zlato. Ten mi dopomůže k štěstí a pomůže mi splnit mé horoucí přání.

Přiblížila se noc a Skylla nabývala stále větší a větší odvahy. Už nastalo úplné ticho a spánek ukonejšil všechny denní starosti. Tajemná noc radila k zločinu. Skylla se přesvědčila, že otec už tvrdě spí. I vnikla do jeho ložnice a ustříhla mu ty zázračné vlasy. Tím rozhodla o osudu svého otce i města a dovršila svůj zločin.

Tiskla v ruce osudnou kadeř a vyšla ven. Podařilo se jí projít bránou. Šla středem nepřátel beze strachu. Pomyšlení, že si získá velkou zásluhu, jí dodávalo sebedůvěry. Přišla před králův stan a žádala, aby ji vpustili dovnitř.

Když ji král spatřil, žasl a nebyl schopen promluvit. Zato Skylla si dobře promyslila, co mu řekne. I začala mluvit sama:

„Mocný králi, jsem dcera vladaře Nísa. Skládám ti k nohám svůj domov i svou vlast. Nelekej se mého zločinu! Ruku mi vedla láska k tobě. Chci být tvou ženou. A jako záruku mé lásky přijmi otcovu zázračnou kadeř. A s tou kadeří ti dám i otcovu hlavu.“ Nato mu v pravé ruce podávala ten zločinný dar.

Král Mínós věděl o zázračných vlasech Nísových. Strnul nad neslýchaným zločinem jeho dcery a hrůzou ucouvl. Zle se na Skyllu rozlítil a zvolal:

„Kéž by tě sami bozi vyvrhli ze světa, ty poskvrno našeho věku! Ani zem by tě neměla nosit. Ty, taková hanebná příšera, bys chtěla vstoupit na můj ostrov? Ty by ses odvážila dotknout nohou naší Kréty, kde se narodil sám Zeus?! Znesvětit naši posvátnou zem? Špatně znáš můj cit pro spravedlnost!“

Krátce nato se Mínós zmocnil města. Vladaře Nísa však bohové zachovali naživu. Proměnili ho v mořského orla. Od té chvíle se nešťastný otec vznášel na mohutných žlutavých křídlech nad mořskou hladinou.

Hned po svém vítězství dal Mínós rozkaz všemu loďstvu, aby od Megary odplulo. Skylla stála na břehu s rozpuštěnými vlasy jako šílená, dívala se, jak se lodi vzdalují, a byla rozpálena divokým hněvem. Vztahovala ruce k moři a volala v bezmocném zoufalství a zlobě:

„Kam přede mnou prcháš, Mínóe? Proč mě opouštíš, mne, která ti prokázala takové dobrodiní? Dala jsem ti přednost před rodiči, před svou vlastí, a tebe, nevděčníku, nedojal ani můj dar, ani moje láska! Kam teď mám jít? Naše město je v rozvalinách. A i kdyby stálo, nesměla bych se tam vrátit! Jsem vyhnána z domova a zbývá mi jen Kréta. Ach, otče, milý otče, potrestej mě za můj hřích! Má vina je veliká a zasloužím si smrt za svou bezbožnost. Jenže má láska k tobě, má láska k tobě, Mínóe, mě už nezadrží. Půjdu za tebou! Obejmu záď tvé lodi a ráda se dám vléci po širém moři!“

Sotva domluvila, prudkým skokem se vrhla do moře. Žár lásky ji hnal jako vítr, takže dostihla odplouvající koráby. Už už se chytala královy lodi, když vtom ji spatřil otec. Jak se vznášel nad vodami na svých mohutných křídlech, vrhl se střemhlav na hladinu, aby svou zločinnou dceru uchopil pařáty a zahnutým zobákem ji rozsápal.

Skylla se vyděsila, pustila se lodi, ale prudký van vzduchu ji zachytil a ona se v tom okamžiku proměnila v nevelkého mořského ptáka. Splašeně mávala křídly a hledala únik před orlem, který už nad ní šuměl svými perutěmi.

Tak ji bohové potrestali věčným trestem. Musí žít v stálém strachu, kdy ji otec dopadne.


<<< Domýšlivá dívka Spravedlivý vladař >>>

 



POZNÁMKA:

[1] Skylla – neplést se stejnojmennou mořskou obludou, známou z pověstí o Odysseovi, o Argonautech a o Aeneovi, jako se to stalo např. i slavnému Vergiliovi v šesté ekloze Zpěvů pastýřských, verš 74. Etymologie jména je výstižná: znamená "psice", "čubka", přeneseně též "děvka". – Poznámka Misantropova.