Zlý král Kambýsés

ZLÝ KRÁL KAMBÝSÉS

 

EGYPŤANŮM SE DAŘILO nejlépe, když jim vládl král Amásis.[1] Zpočátku si ho Egypťané nevážili, neboť pocházel z nízkého rodu. Ale svými skutky si brzy všechen lid naklonil. Zlaté umývadlo, v němž si hodovníci umývali nohy, dal roztlouci a zhotovit z něho sochu. Egypťané pak té soše vzdávali velikou úctu. I prohlásil jednou král, že s ním je to jako s tím umývadlem. Také býval kdysi jen prostým člověkem a nyní je králem.

Vstával brzy ráno a vykonával všechny své povinnosti skoro až do poledne. Když byl se svou prací hotov, rád se bavil a žertoval. Přátelé ho za to často kárali:

„Nesluší se na krále, aby si hleděl zábav a všelijakých hloupostí. Měl bys slavnostně sedět na královském trůnu a po celý den vyřizovat důležité věci. Pak by Egypťané věděli, že jim vládne velký muž a těšil by ses ještě lepší pověsti.“

Na to jim král obvykle odpověděl:

„Lučištníci napínají luky, když jich potřebují, jinak je povolují. Kdyby je měli stále napjaté, praskly by, a až by je zas potřebovali, nemohli by jich použít. A tak je tomu i s člověkem. Kdyby se zabýval jen samou vážnou prací a nevystřídal ji zábavou a žertem, po čase by se zbláznil nebo by otupěl. Já tohle vím, a proto střídám povinnosti i zábavu.“

Než se stal Amásis králem, vyhledával stále samé kratochvíle a do vážné práce se mu nechtělo. Kdykoli mu došly peníze, chodíval prý i krást. Když ho ti, jimž něco vzal, obviňovali z krádeže a nemohli ho usvědčit, vodívali ho do místních věštíren, kde měl být usvědčen. Věštírny ho někdy prohlásily vinným, jindy nevinným. A když se potom stal králem, pamatoval si dobře chrámy bohů, kteří s něho sňali obvinění z krádeže. Těch pak pranic nedbal a ani tam nechodil konat oběti. Zač mohou stát bohové, jejichž věštírny lžou? Vážil si však velmi bohů, kteří ho kdysi označili za zloděje. O ty pak horlivě pečoval a obětoval jim, neboť jejich věštírny se osvědčily jako pravdomluvné.

Za krále Amásida se tedy Egyptu dařilo nejlépe. Vzkvétalo v něm dvacet tisíc měst. Král vydal zákon, že každý Egypťan mu musí jednou za rok hlásit, čím se živí. Kdo by tak neučinil nebo se nemohl vykázat, že se živí poctivou prací, byl by přísně potrestán. Tento znamenitý zákon zavedl i Solón v Athénách. –


Říkává se, že jablko nepadne daleko od stromu. V případě Kambýsově však padlo daleko. Jak se lišil syn od otce!

Kýrův syn Kambýsés II. se vypravil s vojskem proti egyptskému králi. Za záminku k válce si vzal, že mu Amásis nechtěl dát svou dceru za manželku. Amásis však zatím umřel. Vládl čtyřiačtyřicet roků a za celou tu dobu se mu nic zlého nepřihodilo. Po Amásidovi nastoupil jeho syn Psammenitos, ale vládl jen šest měsíců. Kambýsés, člověk zlý a bezohledný, s ním válčil a přemohl ho. Aby ho co nejvíce potupil, vystavil ho na předměstí i s jinými Egypťany a potom zkoušel jeho statečnost.

Dal přivést jeho dceru a s ní i jiné vybrané dcery velmožů a oblékl je v oděv otrokyň. Potom je poslal s vědrem pro vodu. Když dívky s pláčem a bědováním kráčely okolo svých otců, dali se otcové do pláče nad svými dcerami, neboť je spatřili tak zhanobené. Psammenitos se na ně i na svou dceru jen podíval a sklopil zrak.

Sotvaže dívky přešly, poslal Kambýsés králova syna s dvěma tisíci jiných Egypťanů stejného stáří, aby se podobně ukázali svým otcům. Všichni tito jinoši měli provazy okolo šíje a v ústech uzdu. Nade všemi byl vynesen trest smrti. Ale král Psammenitos ani tentokrát neplakal, ač ostatní otcové kolem něho hlasitě naříkali pro své syny, kteří šli na smrt.

Kolem krále a ostatních občanů, kteří tam byli na potupu vystaveni, přešel i jeden z těch, kteří k němu chodívali na hostinu. Zestárl, přišel o své jmění a nezbývalo mu nic jiného, než chodit po žebrotě. Když jej Psammenitos uviděl, hořce zaplakal. Oslovil svého přítele jménem a bil se do hlavy. Strážci, kteří stáli u krále, hned šli Kambýsovi oznámit, co viděli. I dříve mu líčili, jak se král choval při průvodu dívek a jinochů.

I podivil se perský vládce a vyslal posly k egyptskému králi. Ti přišli a pravili:

„Kambýsés, tvůj pán, se tě ptá, jak je možné, že jsi ani slzu neuronil, když jsi viděl svou dceru zhanobenou a syna jít na smrt a nyní pláčeš nad nějakým žebrákem, který ani není tvůj příbuzný.“

Egyptský král mu odpověděl:

„Synu Kýrův! Mé vlastní pohromy jsou tak veliké, že je nelze pláčem zmenšit. Ale neštěstí mého přítele je hodno slz, neboť z blahobytu přišel na stará kolena na žebrotu.“

Kambýsés uvažoval nad jeho slovy. Zdálo se mu, že jsou moudrá. Přítomní Peršané i s Kroisem zaslzeli. Sám Kambýsés byl též pohnut. I přikázal, aby králův syn byl vyňat z počtu těch, kteří měli zemřít, a jeho otce aby k němu přivedli.

Ale králova syna už Kambýsovi lidé nezastihli naživu. Byl usmrcen mezi prvními. Jen Psammenita přivedli ke Kambýsovi. Kambýsés ho vzal na milost. U něho pak Psammenitos žil a neměl v ničem nedostatku. Pokusil se však vymanit Egypt z poddanství perského, a když se to prozradilo, musel zemřít.

Kambýsés pak táhl dál z Memfidy do města Sais.[2] Vstoupil do paláce Amásidova a počínal si krutým způsobem. Dal vyjmout z hrobu královu mrtvolu, poručil rvát jí vlasy, bodat a všelijak jinak ji hanobit. Královi pochopové už byli unaveni, neboť mrtvola Amásidova byla balsamována, odolávala a nechtěla se rozpadnout. Proto ji Kambýsés kázal upálit, ač to perské zákony nedovolují, neboť oheň pokládají za boha.

Hned potom Kambýsés podnikl tři další tažení, z nichž jedno mířilo proti Aithiopům, největším ze všech lidí.[3] Nejdříve k nim poslal posly se vzácnými dary. Měli dovézt aithiopskému králi nádherné nachové roucho, zlatý řetěz na krk, náramky, nádobu vonné masti a káď palmového vína.

Poslové se dali na cestu, a když přišli ke králi aithiopskému, oznamovali mu:

„Kambýsés, král Peršanů, touží se stát tvým přítelem. Posílá ti tyto dary a nám přikázal, abychom s tebou jednali.“

Aithiopský král hned rozpoznal, že ti poslové jsou vyzvědači. Proto jim řekl:

„Perský král vás neposlal ke mně s dary proto, aby si mě získal za přítele. Nemluvíte pravdu, neboť přicházíte do mého království na zvědy. Také váš král není spravedlivý muž. Neboť kdyby byl spravedlivý a čestný, netoužil by po cizí zemi a nechtěl by uvrhnout do otroctví lidi, kteří mu nikdy ničím neublížili. Hle, tento luk mu odevzdejte a řekněte mu: Král Aithiopů radí králi Peršanů, aby teprve tehdy táhli na Aithiopy, až všichni Peršané budou umět takhle veliký luk tak snadno napnout jako já. Do té doby ať perský král děkuje bohům za to, že Aithiopové netouží připojovat k své zemi jiné země jako on.“

Nato podal poslům luk. Potom od nich přijal nachové roucho a tázal se, jak je zhotoveno. Když mu pověděli o nachovém barvivu, pravil:

„Toto roucho je nepřirozené a klame, jako klamete vy.“ Nato se jich tázal na zlatý řetěz a náramky. Poslové mu vykládali, jaká je to vzácná umělecká práce. Ale aithiopský král se jen usmál a řekl:

„Já v tom vidím jen okovy. Naše okovy jsou však pevnější než vaše, nechtějte to zkusit.“ O vzácné masti řekl totéž, co o rouše, že je nepřirozené se všelijak přikrašlovat a zdobit. Jen víno pochválil. „U nás však jíme vařené maso a pijeme mléko a dosahujeme vysokého věku, někteří i přes sto dvacet let. A což až poznáte naše podivuhodné prameny!“ Na důkaz svých slov je k jednomu z těchto pramenů dovedl. Když se vyzvědači vykoupali, leskli se tak, jako kdyby se natřeli olejem. A té vůně! Všechna voda voněla jako fialky.

Ještě jiné a jiné zajímavosti jim ukázal a pak je propustil. Poslové se vrátili ke Kambýsovi a vyprávěli mu, co vzkázal aithiopský král. Kambýsés vzplál prudkým hněvem a hned poručil vojákům, aby se dali na pochod do Aithiopie. Tak se rozlítil, že málem pozbyl rozumu. Ani si nerozvážil, že chce táhnout do nejzazších končin světa, a nedal připravit zásoby potravy. Tak se stalo, že vojsko urazilo sotva pětinu cesty a nemělo co jíst.

Kdyby se byl Kambýsés v té chvíli vrátil, mohl ještě platit za rozumného člověka. On však ničeho nedbal a táhl dál. Vojáci trhali trávu a tou se živili. Když přišli do písčin, kde tráva nerostla, určovali mezi desíti losem, koho mají sníst, aby nezahynuli hladem. Jakmile se Kambýsés dověděl, že se vojáci navzájem pojídají, zalekl se toho, upustil od dalšího tažení a vrátil se s vojskem do Egypta.

Jiné vojsko Kambýsovo se vypravilo proti Ammónským.[4] Došlo až k „Ostrovu blažených“. Ale kam se odtud podělo, nikdo neví. Ammónští si o tom vypravují, že se zdvihl prudký vítr, navál spousty písku a vojáky zasypal.

 

 

Kdyby byl přišel Kambýsés do Memfidy trochu dříve, spatřil by, jak všechen lid egyptský v hlubokém zármutku truchlí. Skonal totiž posvátný býk Ápis. A dokud kněží za něho nenašli náhradu, smutek zahaloval celý Egypt. Nový Ápis se objevil právě v době, kdy Kambýsés přišel do Memfidy. I uviděl, jak se Egypťané oděli do nejkrásnějších rouch a tonuli v radovánkách.

Tu napadlo Kambýsovi, jak už byl nakloněn k zlému, že se Egypťané radují z jeho neštěstí. Proto si dal zavolat představené města, a když k němu přišli, ptal se jich, proč jsou právě nyní tak rozjařeni. „Vždyť jste při mém prvním pobytu v Memfidě nic podobného nekonali,“ osopil se na ně. „Jistě máte radost z toho, že jsem ztratil velkou část vojska.“

„Mýlíš se, králi!“ odpověděli mu zástupci města. „Opět se nám zjevil bůh, a kdykoli se objeví, všichni Egypťané se radují jako o velkém svátku.“

Kambýsés se na ně rozkřikl:

„Lžete!“

Nato je dal odvést a jako lháře usmrtit.

Po vykonaném rozsudku si dal zavolat sbor kněží. Ale i kněží mluvili stejně. Král rozkázal, aby mu posvátného býka přivedli. Kněží hned poslechli a přišli s Ápisem. Střežili ho jako oko v hlavě, neboť takový býček se hned tak nenajde. Paprsek z nebe musí napřed sestoupit na vyvolenou krávu, než se posvátný Ápis vylíhne. Musí být černý, na čele mít bílou skvrnu a na hřbetě obraz osla.



Kambýsés při pohledu na býčka div nezešílel. Hned vytasil meč, aby ho vrazil Ápisovi do břicha. Minul se však a bodl ho do stehna. Pak se obrátil na kněze a zle se zasmál:

„Ó vy hlavy hříšné! Takové bohy vy uctíváte. A věru tito bohové jsou hodni Egypťanů. Ale ze mne si nebudete beztrestně tropit posměch.“

Ihned zavolal své biřice a všechny kněze dal zmrskat. Mimoto svým pochopům nařídil, aby usmrtili každého Egypťana, kterého spatří, že je slavnostně oděn a raduje se.

Tak se Egypťanům svátek pokazil. Poraněný Ápis ležel v chrámě a chřadl, až po té ráně skonal. Kněží ho balsamovali, vložili ho do žulové rakve a slavnostně ho pochovali v Serapeiu.[5] Vše se dělo potají, aby se o tom Kambýsés nedověděl.

Za tento zločin bůh Kambýsa strašlivě potrestal. Král pozbyl rozumu a obrátil nejdříve svůj hněv proti svému bratru Smerdiovi. Smerdis, jediný z Peršanů, dovedl maličko napnout luk, který poslal král aithiopský Kambýsovi. Kambýsés se za to na bratra rozhněval a poslal ho zpět do Persie. Nato se Kambýsovi zjevil ve snu posel, který přišel z Persie a zvěstoval, že Smerdis seděl na královském stolci a hlavou se dotýkal nebe. Král se polekal, neboť ho napadlo, že by se mohl jeho bratr zmocnit trůnu. Ten sen ho jistě varuje. Aby se to nestalo, poslal do Persie Prexaspa, svého nejdůvěrnějšího služebníka, aby Smerdia usmrtil. Služebník vylákal králova bratra na lov a tam ho připravil o život. Brzy nato dal Kambýsés zahubit i svou sestru.

Jednou si dal zavolat Prexaspa a přikázal mu, aby mu po pravdě řekl, jak si ho Peršané cení a co o něm mluví.

„Velmi si tě váží, králi,“ odpověděl mu Prexaspés, „jen neschvalují, že příliš piješ víno.“

Král vzplál hněvem a rozkřikl se:

„Tedy Peršané tím chtějí říci, že nemám rozum a blázním? Však ani teď, ani dříve nemluvili pravdu.“

Král si nyní vzpomněl na tuto rozmluvu, znovu se rozhorlil a obrátil se na svého služebníka:

„Nuže přesvědč se sám, zda Peršané mluví pravdu či zda blázní spíše oni než já. Dej pozor. V předsíni stojí tvůj syn. Já na něj namířím, a jestliže ho střelím do srdce, ukáže se, že Peršané pravdu nemluví. Jestliže se chybím, pak mají Peršané pravdu a já doopravdy blázním.“

Jak to řekl, napjal luk a vystřelil šíp. Chlapec se skácel mrtev. Král ho dal rozříznout a zjistil, které místo zasáhl. Shledalo se, že střela uvázla v srdci.

Král neskrýval svou šílenou radost a náramně se rozchechtal:

„Vidíš, Prexaspe, že neblázním já, ale že pozbyli rozumu Peršané. Hle, skutkem se to potvrdilo. A teď mi řekni, jestli jsi viděl někoho jiného na světě, kdo by tak přesně dovedl zasáhnout terč.“

Prexaspés poznal, že král zešílel. Bál se sám o sebe, a proto mu odpověděl: „Pane, myslím, že ani bůh by nedovedl tak krásně střílet.“

Pomatený král však nezkrotil svou zuřivost ani v dalších dnech. Jednoho dne se rozlítil na dvanáct Peršanů, vznešených, nevinných lidí, a dal je zaživa zahrabat do země hlavou dolů.

Když to spatřil Kroisos, který byl rádcem Kambýsova otce a nyní i samého Kambýsa, uznal za nutné pokárat krále:

„Pane, nepovoluj tak své vášni a kroť sebe sama. Buď prozřetelný a opatrný, to jsou vlastnosti moudrého muže. Dáváš usmrcovat nevinné občany, ba i děti. Budeš-li se dál dopouštět takových skutků, sami Peršané se stanou mstiteli tvých obětí. Otec tvůj mi důrazně kladl na srdce, abych tě napomenul, bude-li to nutné. Proto já...“

Nedomluvil, neboť ho král zlostně přerušil:

„Ty si dovolíš mě napomínat? Ty?! Ty, kterýs zničil sám sebe, svou vlast a do záhuby jsi vedl i mého otce? A já jsem dávno čekal na záminku, abych se ti mohl odměnit.“

V tom okamžiku uchopil luk a namířil na Kroisa. Kroisos však vyskočil, vyběhl ven a tak se zachránil. Král hned rozkázal strážcům, aby ho chytili a usmrtili. Ale sluhové krále dobře znali a Kroisa před jeho hněvem ukryli. Napadlo je, že král bude třeba svého unáhlení litovat, že se mu po Kroisovi zasteskne, a tu že oni mu ho přivedou a za jeho zachránění jistě je král odmění.

Stalo se, jak tušili. Když zakrátko poznali, že se Kambýsovi již stýská, prozradili mu, že je Kroisos naživu. Král z toho měl radost. Sluhům se však krutě odměnil. Za to, že nesplnili jeho rozkaz, dal všechny popravit.

Králova zuřivost se vybíjela nejen na živých lidech. V šílenství otvíral i dávné hrobky a díval se na mrtvoly. Posmíval se sochám bohů, plenil a pustošil chrámy.

Proto si oddychli Peršané i ostatní národy, když šílený král po necelých osmi letech své vlády zemřel. A neumíralo se mu lehce. Nešťastnou náhodou se poranil mečem do stehna. Kost se zanítila, rána hnisala. Zranění bylo smrtelné. Bolest mu však vrátila rozum. Kambýsés se rozpomněl na vše, co učinil, a naříkal nad svým osudem. Jeho nástupce[6] pak prokázal všem národům mnoho dobrodiní. Všichni litovali, že vládl jen sedm měsíců.

Hned, jak nastoupil na trůn, rozeslal posly po všech zemích s poselstvím, že všechny obyvatele zprošťuje na tři roky vojenských povinností a daní. Škoda, že nevládl dále. Býval by vynahradil občanům dobrými skutky utrpení, které jim tak často a hojně působil zlý král Kambýsés.



POZNÁMKY:

[1] Amásis (Ahmose II.) vládl v Egyptě v letech 570–526 př. n. l. (viz obrázek níže), přítel Polykratův. – Poznámka Misantropova.


[2] město Sais (česky též Saje, egyptsky Sau, řecky Σάϊς, anglicky rovněž Sais, nyní arabsky Sa-el-Hadždžar)královské sídelní město v dolním Egyptě, rodiště Amásidovo (viz mapku níže – klikni pro zvětšení). – Pozn. Mis.


[3] Aithiopové, řec. Αιθίοπας – „opálené tváře“, česky též básnicky Mouřenínové – staří Řekové tak nazývali obyvatele zemí na horním toku Nilu, kteří byli proslulí svými ztepilými postavami (srovnej s poznámkou č. 10 v kapitole Odysseova dobrodružství). – Pozn. Mis.


[4] Ammónští – obyvatelé pouštní oázy Ammonium na západě Egypta; nynější její jméno je Siva (viz mapku níže - klikni pro zvětšení). – Pozn. Mis.


[5] Serapeion (na obr. níže)galerie hrobek posvátných býků severozápadně od nepravé Džoserovy pyramidy v Sakkáře. – Pozn. Mis.


[6] Kambýsův nástupce byl mág (= kněz, kouzelník) jménem Gaumáta, který panoval od března do září roku 522 př. n. l. Byl to tzv. nepravý král Lži-Smerdis. – Pozn. Mis.