Zlatá studně

ZLATÁ STUDNĚ

Nežli se Římané dávali do nějakého významného díla, radívali se s věštci. Činívali tak zvláště před zakládáním nových sídlišť a tak bylo i tentokráte, když se rozhodli, že postaví město pro tři tisíce svých vojáků poblíž nynějšího Terstu. Chtěli je tam usadit, aby byli pohotově, kdyby Keltové, Istrové nebo Ilyrové pronikli pohodlným průsmykem Julských Alp a ohrozili bezpečnost římské říše.

Tentokrát věštcové ubezpečili římský senát, že tomu bohové přejí, protože vyslali velikého orla, aby svým letem dal dobré znamení. Orel se po latinsku jmenuje aquila, i dali zakladatelé novému vojenskému táboru jméno Aquileia. Tábor se kvapem měnil v opevněné město, stěhovali se do něho řemeslníci a obchodníci, usazovali se tam lidé z bližšího i vzdálenějšího okolí a netrvalo dlouho, zdálo se, že Aquileia bude brzy svou velikostí soupeřit dokonce s hlavním městem říše Římem. Měla na půl miliónu obyvatel a její občané byli jisti, že je nedobytná. Dvojí obležení šťastně přečkala a nikdo netušil, že by se mohl blížit zánik tak velikého města a že je ohrozí a dobude asijský kočovný kmen, o němž dlouho nikdo nic nevěděl. Když po roce 375 letěla Evropou zpráva, že se Hunové hrnou na západ, ještě to nikdo nebral vážně. Zdálo se směšné domnívat se, že ti nehezcí jezdcové, oblečení do zvířecích koží a živící se syrovým masem, by měli odvahu vrhnout se na národy daleko pokročilejší a podmanit si je. A přece Hunové si podrobili kus nynějšího Ruska a řadu germánských kmenů, vládli širými kraji mezi Volhou a Dunajem a rozmnožovali své vojsko o podmaněné. V pátém století začali také obyvatelé Aquileie vyslovovat s hrůzou jméno hunského krále Attily. Říkalo se o něm, že je škaredé tváře a stejně škaredého, nelítostného srdce a tak ctižádostivý, že si umínil podmanit římskou veleříši. Zvali ho bičem božím a již se těm asijským divochům nesmáli jako dřív, kam že by si troufali. Zdálo se neuvěřitelné, že Hunové pronikli do nynější Francie, která tvořila díl říše římské, ale bylo to pravda. Potom došly zprávy, že jejich postup zarazil římský vůdce Aetius a vehnal Attilu tak do úzkých, že si král dal připravit hranici z koňských sedel a chtěl se na ní v zoufalství upálit. Na podiv slavný vítěz nechal poražené pokojně odtáhnout jen proto, aby jeho spojenci Vizigóti nezačali uplatňovat svou moc proti Římu.1

V Aquilei nastal poplach. „Attila se blíží, Attila nás oblehne,“ hlásili obyvatelé, a kdo byl bázlivějšího srdce, chystal se na útěk. Ostatní věřili, že město tak dobře opevněné odolá asijským kočovníkům.

Váhali všichni opustit domov, ale nebezpečí bylo tak veliké, že obyvatelé nevojáci svěřili město obráncům a dávali se na útěk, dokud nebude Aquileia obklíčena ze všech stran. V době takového překotného prchání jsou chudí ve výhodě. Sváží své chudobné ranečky, malé děti vezmou na záda nebo do náruče, větší za ruce a vydávají se na cestu. Bohatým je zlato přítěží. Vzdát se pokladů se jim nechce, ale utíkat s dětmi a truhlicemi je nemožné. Zlato je těžší než kamení a zpomalený útěk může znamenat smrt.

Nějaká asi velká skupina aquilejských boháčů opouštěla domov společně, a když se octli za městem u jakési studny, řekli si, že spustí své truhličky na její dno; až se vrátí po válce, nebude nesnadné odstranit rum, který tam teď naházejí, a každý to své pozná. Nosili, co bylo na blízku, kamení, hlínu, ale v tom zděšení, aby byli co nejdříve pryč, nikdo si valně nepovšiml, kde ta studna se nachází.

Hunové vykonali své dílo zkázy dokonale. Z kvetoucího města zůstaly r. 452 zříceniny a spálené trámce. Po pádu Aquileie hnali se dál, aby dobývali dalších měst, jejich král však netušil, že spěchá vstříc smrti. Zahubila jej prý už následujícího roku žena, které se násilím zmocnil. Ani jeho bojovníci neodešli bez pohromy. Řádila mezi nimi jakási nemoc, snad mor, a Hunové opouštěli sklíčeni Itálii, které se hodlali zmocnit. Mezi Attilovými syny vypukly rozbroje. Dva zahynuli v boji, protože podmanění národové se jejich nadvládě vzepřeli, a nejmladší Irnak odváděl zdrcen zbytky svého národa do východních stepí. Hunové se už nevzpamatovali, stali se z nich roztroušení kočovníci, jak bývali kdysi.

Nevzpamatovala se však ani Aquileia. Mnozí obyvatelé se usadili jinde, k troskám svých domovů se nevrátili a ti, kteří ukryli bohatství do studny, se sice vrátili – ale studnu, „zlatou“, jak jí říkali, vůbec nenašli.

Zůstal po všech pokladech jen právní zvyk, že kdo v okolí dřívějších hradeb prodával pozemek, dával do smlouvy podmínku, že tím neprodává právo na Zlatou studni, kdyby se náhodou našla.

Z knihy ZE SLOVANSKÝCH LEGEND A POVĚSTÍ od Leontiny Mašínové


<<< Bitva u Marathónu


POZNÁMKA:

1 Mimoto pronásledování poraženého vojska nepatřilo do římské vojenské strategie. Nepovažovali to za bezpečné. – Poznámka Misantropova.