Únos Sabínek / Zrádná Tarpeia

ÚNOS SABÍNEK /

ZRÁDNÁ TARPEIA

 

K PŘEDEŠLÝM ČTYŘEM NEJZNÁMĚJŠÍM ŘÍMSKÝM POVĚSTEM se pojí pátá o únosu Sabínek a o zrádné Tarpeji.

 

Romulus ochotně přijímal do nového města vyhnance a uprchlíky z jiných obcí. Také zajatci rozmnožovali počet obyvatelstva. Zanedlouho se v Římě pociťoval nedostatek žen. Otcové ze sousedních kmenů nedovolovali svým dcerám uzavírat sňatek s Římany. Proto vypravil Romulus posly k okolním národům, aby se jejich dívky směly vdávat do Říma. Poslové se však vrátili s nepořízenou.

Romulus to těžce nesl a vymyslil si lest. Uspořádal v Římě velkolepé slavnostní hry a pozval k nim všechno okolní obyvatelstvo. Tehdy se sešlo na tu podívanou mnoho lidstva, hlavně nejbližších sousedů, z nichž se v největším počtu dostavili Sabínové se svými manželkami a dětmi.

Hry začaly. Na stupních hlediště seděly nesčetné davy diváků. Všichni měli oči upřeny na skvělou podívanou, jen mladí římští muži byli myšlenkami jinde. Rozhlíželi se kolem a každý si vybral očima dívku, která se mu zalíbila.

Když se pak strhl v hledišti bouřlivý potlesk, král dal konečně smluvené znamení. Muži už na tento pokyn toužebně čekali. Ihned vyskočili a za hlučného křiku se rozběhli k sabínským dívkám. V tom nepopsatelném zmatku uchopili někteří do náruče tu, kterou si vyhlédli, jiní zas unášeli kořist, jak jim náhodně padla do rukou.

Dívky bledly strachem a plakaly, volaly na pomoc rodiče a bratry, ale přesile mladých Římanů se neubránily. Ti si je vítězně odváděli jako svatební kořist. Když se některá bránila a nechtěla se svým únoscem jít, uchopil ji do náručí jako dítě a odnášel ji domů.

„Pročpak pláčeš,“ utěšoval ji, „proč si kazíš oči slzami? Neboj se! Nahradím ti otce i matku a budu ti oddaným manželem.“

Zatím i Romulus obcházel unesené dívky a takto k nim mluvil:

„Vinu na tom, co se stalo, mají vaši otcové. Nevyslyšeli naše prosby a odepřeli nám právo sňatku. Ale nic se nebojte! Stanete se řádnými manželkami a budete užívat všech výhod a všeho majetku svých mužů. A potom budete pečovat o děti, nad něž lidské pokolení nemá nic dražšího. Přestaňte se hněvat a zlobu v srdci proměňte v lásku. Často i násilí se nakonec změnilo v dobrodiní. Vaši manželé k vám budou pozorní a každý se vynasnaží, aby se vám nestýskalo po domově a po rodičích.“

I mužové je uklidňovali, jak nejlépe dovedli, a omlouvali svůj čin láskou. A dívky se vskutku přestávaly bát a některé se i těšily na nový život v Římě, kam jich toho dne přibylo veliké množství.

Romulova lest se tedy vydařila, ale Sabínové se urazili a nedali se uchlácholit. Odcházeli ze slavnosti před skončením a přísahali Římanům pomstu za jejich věrolomnost. Mezi nimi a Římany vypuklo nepřátelství. Rodiče unesených dívek podněcovali předáky obcí, aby ten násilný čin nenechali bez trestu.

Mstitelé se začali shromažďovat ze všech stran k sabínskému králi Titu Tatiovi. Jeho jméno bylo ve všech tamních krajích proslulé a všichni si tohoto krále vážili. Ale některým obcím se zdálo, že Sabínové v čele se svým králem Tatiem jsou příliš zdlouhaví a liknaví. I vytáhly některé národy jednotlivě na vlastní pěst proti Římanům. Jejich vojska však byla snadno poražena.

Zatím se připravili k válce i Sabínové, a to se vší rozvahou a důkladností. Sabínská moc se valila na Řím jako povodeň a hrozila zahladit Romulovo království. Římská vojska musela ustoupit do města. Pod Capitoliem se utábořila nepřátelská vojska.

Římské tvrzi velel Spurius Tarpeius. Jeho dcera Tarpeia chodívala pro vodu k nedaleké studni za hradbami. Dívala se plna touhy na sabínská vojska a očima hltala jejich krále Tatia. Líbil se jí jeho kůň i Tatiova královská zbroj. Jeho obraz se jí vtiskl hluboko do srdce. Jak vroucně si přála, aby se mu vyhnuly všechny římské oštěpy a on zůstal nezraněn! Tak jí okouzlil srdce ten nepřátelský král!

Celý den se vydržela dívat tam, kde se na koni objevoval Tatius. Teprve s večerní mlhou se vracela zpátky na Kapitol. Trny ji zraňovaly na nohou i na pažích, ale Tarpeia necítila bolest. Dlouho pak ještě sedávala na skále, blouznila v šílené touze po Tatiovi a šeptala do tmy k sabínským stanům:

„Kéž bych mohla sedět u vašich krbů třeba jako zajatkyně, jen kdyby Tatius ve mně našel zalíbení! Jak ráda bych se rozloučila s římskými pahorky a přenesla svou lásku do vašeho tábora. Kéž mi otcovští bohové odpustí mou vinu! Ach, oč lépe by slušel římský purpurový šat tobě, Tatie, než Romulovi, odchovanému divokou vlčicí. Mohu doufat, že se stanu tvou chotí? Jako věno bych ti přinesla zrazený Řím. Ne-li, ztrestej uloupení Sabínek podobným činem. Potrestej únos novým únosem! Se mnou by ti přišel i mír.“

Druhý den se slavil po celém Římě svátek založení Města.[1] Sám Romulus určil, aby v ten den umlkl hlas polnic a vojáci i stráže se oddali klidu. Tarpeia se domnívala, že nadešla vhodná chvíle, aby se vydala do nepřátelského tábora. Otevřela Sabínům město a zradila Řím. Čekala, že jí Tatius za odměnu splní její nejvroucnější přání, aby se stala jeho ženou. Ale Tatius ji odměnil po zásluze. Nařídil, aby ji vojáci usmrtili.[2]

Jiná pověst vypráví, že Tarpeia zatoužila po sabínském zlatě a zradila Řím za odměnu. Ale ať je tomu jakkoli, Titus Tatius vtáhl se svým vojskem do města. Když se Romulovi vojáci dali na útěk, zaslíbil Romulus Iovovi chrám, aby ten zmatený útěk zadržel. Brzy nato však došlo k rozhodné bitvě v úzkém údolí ležícím mezi dvěma pahorky.

Rozzuřil se boj a smrt sklízela bohatou žeň v obou táborech. V zoufalém bolu nad tolika padlými svolala Romulova manželka Hersilia všechny sabínské ženy a takto k nim promluvila:

„Milé družky, nás všechny pojí společný osud. Byly jsme násilně uneseny, ale naše srdce už neplanou hněvem, nýbrž láskou k nynějším manželům. Musíme se proto odhodlat k ráznému činu. Je hrozná podívaná na oba šiky. V jednom bojují vaši otcové, v druhém vaši mužové. Buď ztratíme otce, nebo ztratíme muže. Je nesnadné rozhodnout, která ztráta by byla větší a bolestnější. Poslechněte mne a pojďte za mnou!“

Ženy ji poslechly. Rozpletly si vlasy na znamení smutku, oděly se v smuteční šaty, tiskly k srdci nemluvňata a sbíhaly dolů z pahorků. S pláčem a nářkem se vrhly mezi znepřátelené šiky. Robátka vztahovala ručky k svým dědům i otcům, ženy si s nimi klekaly na zem a prosily muže, aby zanechali dalšího prolévání krve. „Nechceme ztratit otce, ani přijít o své muže!“ volaly v slzách. „Obraťte raději svůj hněv proti nám. Vždyť my jsme příčinou této války, kvůli nám teče krev a padají mrtví. Spíše ať zahyneme, než abychom pak žily v trampotách jako vdovy.“

 


Účinek se dostavil. Klesaly štíty a rozechvělé pravice zasunovaly meče do pochev. Sabínové brali do náručí své vnuky, které poprvé spatřili. Tiskli je k hrudi a nosili je vesele na štítech, které už nebudily strach. Otcové nemluvňat přihlíželi se zvlhlýma očima tomu neobvyklému divadlu.

Oba vojevůdcové, Romulus i Tatius, vystoupili před své vojáky a uzavřeli mír. Oba národy se pak spojily, vládu přenesly do Říma a nějaký čas vládl Romulus společně se sabínským králem Tatiem. Ale zanedlouho byl Tatius zavražděn a oběma národům vládl jen Romulus.

Vládl moudře a položil pevný základ budoucí velikosti a slávy Říma. Když vykonal úkol, který mu určil osud, a zajistil národu mír, opustil tuto zemi a byl vzat na nebe. Jednou na jaře konal přehlídku vojska. Tu se znenadání rozpoutala bouře s velikým hromobitím a zahalila krále tak hustým mrakem, že ho nikdo neviděl. Za toho zmatku se snesl na zem na svém ohnivém voze bůh války Mars a odvezl svého syna Romula do nebes.

Když bouře pominula, když se obloha opět vyjasnila a všichni spatřili, že královský stolec osiřel, zavládlo na chvíli zasmušilé mlčení. Ale potom všichni propukli v jásot a volali nadšeně jméno toho dobrého krále. Roznesla se dokonce zpráva, že senátoři sami za té bouře Romula rozsápali, aby v něm lid neměl oporu. Tu předstoupil před shromážděné zástupy Proculus Iulius a takto uklidňoval rozjitřený lid: „Římané! Dnes na úsvitě se mi zjevil Romulus, otec našeho města, ve své božské podobě a přikázal mi, abych vám zvěstoval, že bude i v budoucnu držet nad Římem svou ochrannou ruku a zajistí mu slávu na věky.“

Tím se lid uklidnil a uctíval od té chvíle Romula jako nového boha Quirina,[3] ochránce římského národa.

 

 

POZNÁMKY:

[1] založení Města – založení Říma se datuje rokem 753 př. n. l. – podle výpočtu římského polyhistora M. Terentia Varrona (z 1. stol. př. n. l.) – a počínaje tímto datem počítali Římané i letopočet – zkr. A. U. C. (Ab Urbe Condita = Od Založení Města); Řím byl pro ně vždy Městem s velkým „M“. – Poznámka Misantropova.


[2] Sabínští vojáci utloukli zrádnou Tarpeiu svými štíty a její tělo pohřbili na skále, na níž sedávala, vyhlížejíc v šílené touze krále Tatia. Ta skála po ní nese jméno Tarpejská (na obrázku níže). Římané z té skály později svrhávali odsouzence za zvlášť ohavné zločiny (např. za zradu) a takový trest smrti byl považován za hanebný. Čestná forma popravy se jinak u Římanů prováděla uškrcením. – Pozn. Mis.


[3] Quirinus – jeden z mála původních římských bohů nepřejatých od Řeků. Bývá ztotožňován s Ianusem (či Januem, případně Janem – 1. p. Ianus), bohem vchodů a odchodů, počátků a přechodů, začátku a konce času; podle latinského slova ianua = vchod, brána – byla mu tedy zasvěcena dvojitá brána na římském Foru Boariu (viz obrázek níže vlevo). Až mnohem později byl podle něj též pojmenován první měsíc v roce – ianuarius (ovšem původní Romulův kalendářní rok měl jen deset měsíců, přičemž rok začínal v březnu). K Ianuovi se původem váže i přídavné jméno janusovský, řidčeji janusový, znamenající „dvojaký, obojaký; mající dvojí tvářnost“, neboť Ianus byl zobrazovaný se dvěma obličeji (viz obrázek níže vpravo). – Pozn. Mis.