Spravedlivý vladař

SPRAVEDLIVÝ VLADAŘ

 

ŘÍČNÍ BŮH ÁSÓPOS měl dvacet sličných dcer, ale nade všechny vynikala spanilostí Aigína. Byla tak krásná, že se do ní zamiloval sám Zeus. Vzal na sebe podobu orla a líbeznou vílu unesl na ostrov Oinopii. Tomuto ostrovu se potom po krásné víle říkalo Aigína.

Aigína se brzy stala matkou. Narodil se jí chlapeček a dostal jméno Aiakos. Hošík sílil a rostl, a jak léta plynula, dospěl v krásného mladého muže. Byl pravdymilovný, čestný a svrchovaně spravedlivý. Pro tyto vlastnosti ho měl každý rád a vážil si ho. I sami olympští bohové si ho zvali za rozhodčího svých sporů. Po celém Řecku se mluvilo o Aiakovi jako o nejspravedlivějším ze všech lidí. Proto není divu, že si obyvatelé toho ostrova zvolili Aiaka za svého krále.

I bozi měli Aiaka ve veliké lásce. Jednoho léta postihlo ostrov veliké sucho. Vyschly potoky, řeky i jezera, vedrem uschlo obilí na polích, tráva na lučinách. Hynula zvířata, lidé umírali hladem a žízní. Ve svrchované nouzi putovaly do Delf celé zástupy prosebníků, aby se ve věštírně dověděly, co mají dělat.

V proslulé svatyni dostávali návštěvníci stejnou odpověď: »Ze všech obyvatel ostrova je nejlepší a nejspravedlivější Aiakos. Bude-li ten obětovat bohům, jistě ho Zeus vyslyší.«

Přicházeli tedy ze všech končin ke králi a prosili ho, aby vykonal oběť. Zbožný Aiakos vystoupil na nejvyšší horu ostrova, pozdvihl ruce k nebi a prosil bohy o déšť. Ještě ani svou prosbu nedokončil, když se nebe zahalilo mraky a vzápětí se spustil silný déšť. Země do sebe vsála životodárnou vláhu a byla zachráněna.

Vrch, na kterém se Aiakos modlil za všechny Hellény, se od té chvíle nazýval Panhellénion (Všehellénský).

A tak ten dobrý král moudře a spravedlivě vládl a lidé ho stále víc a víc milovali. Svou přízeň mu nadále prokazovali i bohové. Aiakovi se pak narodili tři synové, Péleus, Telamón a Fókos. Královský palác se naplnil radostí a nebylo na světě šťastnějšího krále než byl Aiakos.

Jediná Héra, mocná Diova choť, neměla Aiaka v lásce. Jednou seslala na ostrov strašlivou pohromu. Celý ostrov obklopil hustý vzduch a dusivá mlha zakrývala slunce po celé čtyři měsíce. Na obloze nebylo ani mráčku. Všechny vody se proměnily v nezdravé močály. Hynula zvířata, lidé po stovkách umírali. A horký vítr od jihu přinášel stále smrtící žár. Po ostrově se rozšířil vražedný mor. Dokud lékaři myslili, že to je jen běžná nemoc, vynaložili všechno umění, aby nákazu přemohli. Ale brzy se ukázalo, že na to lidské síly nestačí. Zkáza se rozrůstala do všech krajů.

Nikdo nevyjížděl s pluhem do polí. Na lukách i na polích se hemžilo tisíce hadů a ti otravovali svým jedem studně, potoky, rybníky i řeky. Když se někdo přece odvážil jít orat, býci se mu najednou při práci skáceli do brázdy. A když se rolník vrátil domů, nalezl v hospodářství mrtvé psy a ovčince i stáje plné zhynulých zvířat. Závodní koně sténali u žlabů, laně neprchaly před vlky, vlci neútočili na stáda. Všechen život se zastavil.

V lesích, na cestách i v polích ležely ohyzdné zdechliny, svým zápachem ohrožovaly vzduch a nákazu šířily dál. Ta pronikla i za pevné hradby měst. Postižený pocítil nejdříve v útrobách žár, jako by v něm hořel skrytý oheň, těžce dýchal, jazyk mu naběhl a ústa stěží lapala zhoubný rozžhavený vzduch. Lidé si lehali na holou utvrdlou zem, ale ani tak se neochladili. Kdo pomáhal nemocným, sám s nimi vbrzku hynul.

Jak bylo tehdy králi Aiakovi, když viděl kolem sebe takovou žeň smrti! Ach, jak i on v tu chvíli ztrácel touhu žít a přál si, aby byl jedním z těch tisíců mrtvých! Kolikrát se sám pokoušel vykonat Diovi oběť za vlast, za sebe a za své tři syny! Avšak dobytče před obětí vydalo náhle strašlivý řev a zhroutilo se k zemi, aniž se ho dotkl nůž. Mor pronikl i do útrob obětních zvířat, takže už neukazovala znamení důležitá pro věštby.

I před obětními oltáři ležely lidské mrtvoly. A nebylo už nikoho, kdo by je pohřbil. A nebylo ani místa pro hroby. Všude těkaly matné stíny mužů i žen, mladých i starých. Vymřel celý ostrov a naživu zůstal jen král Aiakos se svými třemi syny.

I vyšel za město a volal zoufale k nebesům: „Otče Die, jsem-li vskutku tvým synem, vrať mi můj lid anebo i mne zbav života!“

Najednou se zčistajasna zablesklo a po blesku zazněla hromová rána. Bylo to šťastné znamení a král se zaradoval.

Nedaleko toho místa vyrůstal obrovský dub s rozložitou korunou, Diův posvátný strom. Aiakův zrak padl na veliké mraveniště pod ním, plné pilných mravenců. Běhali dlouhou uzounkou řadou po rozryté kůře a každý vlekl obilné zrno. Král se podivoval jejich množství a pak prosebně zvolal:

„Otče Die, dej mi tolik pracovitých občanů, kolik je tady těch mravenců, a naplň jimi naše vesnice a města.“

Po jeho slovech se vysoký dub zachvěl a jeho větve zašuměly, ačkoli bylo bezvětří. Král se otřásl posvátnou hrůzou a vlasy se mu zježily. I sklonil se k zemi, políbil půdu, na které stál, a políbil i strom. V prsou se mu rozhořela nová naděje.

Nastala noc a ustaraný král i se svými syny tvrdě usnul. Měl podivný sen. Ve spánku spatřil tentýž dub, měl stejnou korunu a stejnou kůru. A jeho větve byly obaleny spoustou mravenců. Najednou se koruna zachvěla a mravenci se sypali dolů jako déšť. Jakmile dopadli na zem, tu se každý z těch mravenců začal najednou zvětšovat, rostl a rostl, zdvíhal se od země, vzpřimoval trup, ztrácel svou štíhlost a nakonec se postavil rovně na nohy jako člověk. Jejich tmavá barva se změnila v bílou a tělo nabylo lidských údů.

Vtom se král probudil. Když se probral z toho zvláštního snu, žehral na bohy, proč mu neposílají pomoc. Však co to! Najednou se domem začal šířit podivný hluk. Králi se zdálo, že slyší lidské hlasy. Vzápětí se otevřely dveře u jeho ložnice a dovnitř se vřítil králův syn Telamón. Sotva popadal dechu a radostně volal:

„Otče, otče, pojď rychle ven! Spatříš hotový zázrak! Dostal jsi víc, než jsi žádal.“

Král tedy vyšel na nádvoří a vskutku nevycházel z údivu. Co se mu zdálo, proměnilo se v skutečnost. Nádvoří bylo do posledního místečka zaplněno lidmi. Živými lidmi, jak je viděl ve snu. Radostně ho zdravili a provolávali mu slávu jako svému králi.

Aiakos radostí slzel a oslovil svůj nový národ: „Protože jste povstali z mravenců (myrmekes), budete se nazývat Myrmidoni a vaše jméno bude navždy připomínat tento původ.“

A Myrmidoni byl lid vytrvalý, pracovitý a spořivý. Dovedl výtěžek své práce schraňovat a dobře s ním hospodařit. Král jim spravedlivě přidělil pozemky a daroval jim opuštěné domy a města. Ostrov se brzy vzpamatoval z té pohromy a opět na něm zavládl blahobyt. Laskavý král Aiakos ještě dlouho šťastně vládl a pak zemřel. Jeho spravedlnost odměnil Zeus tím, že ho učinil soudcem v podsvětí. Střežil též podsvětní kovovou bránu, a proto bývá zobrazován s klíčem a žezlem.

Slávu zvěčnělého krále rozmnožovaly i jeho děti a potom i jeho vnukové. Aiakův syn Péleus byl pak otcem božského Achillea, Telamón se stal otcem mohutného Aianta. Při dobývání Tróje byl Aiás[1] nejslavnějším hrdinou hned po Achilleovi. A kdo byl Aiakův vnuk Achilleus, dovíte se v jiném vyprávění.

<<< Zrádná dcera Filémón a Baucis >>>

 




POZNÁMKA:

[1] Aiás je mimo jiné též hrdinou stejnojmenné tragédie Sofokleovy (viz výpisky). – Poznámka Misantropova.