Prométheus

PROMÉTHEUS

 

KDYŽ ZEUS ZVÍTĚZIL a uspořádal svět, tu teprve se nad ním vyklenula nebeská báň ve vší své kráse. Ale leccos ještě připomínalo dřívější hrubou, surovou dobu. V lesích se ještě zdržovala obrovská zvířata, někdy tak vysoká, že sahala bezmála až k hvězdám. Vždyť i lesní stromy dosahovaly takové výše, že nebylo možno dohlédnout na jejich vrcholy. V povětří ještě létali obrovští okřídlení dravci a jiné strašné obludy. Pohled na ně děsil i samotné bohy. I vyšel Apollón se svým lukem a s šípy, jež se nikdy neminuly cíle, a postřílel všechny ty příšery, aby neděsily svět. Jen v moři je ponechal, neboť tam nepůsobily tolik hrůzy.

Zeus pak dal jiný vzhled stromům, trávě, květinám, zvěři i ptactvu. Odňal jim dřívější obrovskou sílu a velikost, a tím vyhladil poslední stopy někdejší surové doby. S radostí se pak dívali bohové z Olympu na nový, líbezný svět, který se jim chvílemi zdál krásnější než jejich nebe.

Jednou navštívil Dia v jeho zlatém paláci moudrý Títán Prométheus. Zeus právě odpočíval na měkkém lehátku a z očí mu zářila pohoda a spokojenost. Proto uvítal s radostí milého obra, neboť mu byl zavázán velikou vděčností. Prométheus mu vydatně pomáhal v těžkém zápase se starými bohy, moudře mu radil a dopomohl mu k vítězství.

„S čím přicházíš, milý synu?“ oslovil ho vladař bohů, a hned zavolal nebeského číšníka Ganyméda, aby nalil hostu pohár nektaru. Prométheus se dlouho rozhlížel a žasl nad tou nádherou. Jak se tu všechno změnilo! Když byl na Olympu naposled, všude byly ještě stopy lítého boje. To ještě bohové bydleli v chýších narychlo postavených, někteří dokonce jen pod širým nebem. Nové, kovové domy bohů dosud nestály. Nyní všechno zářilo novotou. Mléčná dráha, po níž se nebešťané sjížděli k poradám, se oslnivě leskla, co chvíli přicházeli nižší bohové s dotazy nebo s oznámením, že to a to vykonali. Z překrásné zahrady pod Diovým palácem zazníval zpěv Múz. Tančily tam s Charitkami, bohyněmi Půvabu, Apollón hrál na svou zázračnou lyru a všichni bohové se dívali na ten nebeský rej. Navečer pak zaťukala jedna z Hór na dveře Diovy komnaty a tázala se ho, jaké počasí přikazuje na příští den. Ráno zas, než Zora ozlatila nebe a ozdobila je růžemi, přicházela k lůžku Diovu a oznamovala mu, že se sluneční bůh Hélios už chystá vyjet se svým zlatým vozem na oblohu.

Tomu všemu se Prométheus podivoval a ani nepozoroval, že už uběhl den, minula noc a že Hélios je už zase skoro uprostřed své nebeské dráhy. Tak dlouhou dobu byl moudrý Títán jako u vidění a Zeus trpělivě čekal, až se doví, proč vlastně Prométheus přišel. Konečně se dočkal.

„Otče bohů,“ pravil Prométheus, „svět je nesmírně krásný, ale je na něm smutno. I na nás, obry, doléhá podivná tíseň. Naši nevěrní druhové, kteří proti tobě bojovali, jsou ve vězení v temném podsvětí, a jednoocí Kyklópové se odstěhovali na daleký ostrov, kde žijí samotářsky, každý sám, a s námi se nestýkají. Vždycky jsem ti dobře radil a byl bych rád, kdybys i nyní věnoval pozornost mým slovům. Vyslechni mne! Chtěl bych zaplnit svět nějakými novými bytostmi, podobnými nám obrům nebo vám bohům. Už se prohání zvěř v lesích, žijí ryby ve vodách, létají ptáci v povětří, ale není dosud tvora, který by dovedl přemýšlet o velkých věcech a uměl moudře vládnout nad bohatstvím nekonečné přírody. Chtěl bych takovou bytost vytvořit. Žádám tě o souhlas.“

Zeus se zamyslil nad jeho prosbou, dlouho přemýšlel a pak řekl:

„To je odvážná myšlenka, milý Prométhee, a svědčí o tvé moudrosti a nevšedním rozumu. Ale nevím, jestli ji schválí ostatní bozi. Musím se s nimi o tom poradit.“

I svolal okamžitě všechny nebešťany na sněm a oznámil jim, s jakým úmyslem Prométheus přišel. A kupodivu, když to bohové vyslechli, nikdo z nich neváhal dát souhlas, aby Prométheus svou myšlenku uskutečnil. Jen moudrá Athéna povstala a řekla:

„Ať stvoří nové bytosti, mohou být zcela odlišné od ostatního tvorstva, ale ať nejsou dokonalejší než bohové! Nevedlo by to k štěstí a míru, kdyby pak byli příliš domýšliví a zpupní a neuznávali naši moc. Jinak se nám mohou ve všem podobat.“

Zeus se velmi radoval z toho, že se bohové tak jednomyslně shodli, aby Prométheus svůj návrh uskutečnil. Pozdvihl číši s nektarem a celé shromáždění připilo na zdar budoucích bytostí. Prométheus opustil nebeské síně a sestoupil na zem, aby se dal do velikého díla. V jeho představách už nabyl nový tvor přesné podoby. Bude nadán rozumem a svobodnou vůlí, bude se od ostatního tvorstva lišit dovednýma rukama a vzpřímenou chůzí, aby mohl svůj zrak stále upínat k hvězdám, a bude se velmi podobat bohům i v tom, že bude moci dosáhnout nesmrtelnosti. Obrovitou postavu Títánů nepotřebuje, jejich sílu a mohutnost vyváží rozumem. Musí se lišit od prvního lidského pokolení, které beze stopy zaniklo.

S těmito myšlenkami vstoupil Prométheus do svého obydlí. Ale aby ho nic nerušilo v odpovědném díle, opustil nepozorovaně hrstku zbývajících obrů a odebral se do krásného háje, jímž protékala stříbrná řeka. Našel si tvárlivou hlínu a uhnětl z ní dovednýma rukama podobu nové bytosti, jakou měl na mysli. Nebyl však spokojen se svým prvním výtvorem a ještě ho několikrát opravoval, než odpovídal jeho představám.

Když byl konečně hotov, prosil bohy, aby jeho výtvor oživili. Učinila to bohyně Athéna. Zázrak, jehož byli bohové svědkem, naplnil Prométhea nesmírnou radostí a štěstím. Vlahá dešťová voda, jíž byla hlína prosáknuta, se proměnila v životodárnou krev, hruď nové bytosti se začala stejnoměrně zdvíhat, srdce tlouci, oči se otevřely a nejposvátnější okamžik všech věků se naplnil. Ze země povstal zcela nový člověk, bytost, jakou bohové dosud neznali. Prométheus žasl nad svým dílem a s radostnou tváří upíral zrak na prvního muže. V tom božském opojení vytvořil ještě ženu a pak nepozorovaně odešel. Vrátil se ke svým druhům Títánům a odstěhoval se s nimi na vysokou horu, z které bylo možno přehlédnout celý svět.

Odtamtud se Prométheus denně díval na zem a se zálibou pozoroval nové pokolení, které se den ze dne rozrůstalo. Lidí stále přibývalo a zanedlouho se všude hemžili jako mravenečkové. Dobře se vedlo Prométheovým lidem, až příliš dobře. Neznali trampoty, neměli z ničeho strach. Nestonali a měli krásný život i lehkou smrt. Prométheus je naučil, jak si mají stavět příbytky a osívat pole, aby neměli hlad. Učil je práci, jedinému zdroji opravdového štěstí. Jen o bozích se jim nikdy ani nezmínil, takže o nich lidé nic nevěděli, a proto je ani nevzývali, ani jim nepřinášeli oběti.

To však nebešťany velmi hnětlo, hlavně všemocného Dia. I povolal k sobě Prométhea a uložil mu, aby naučil nové lidstvo úctě k bohům a pokoře. Prométheus to naoko slíbil, ale nesplnil. Byl přesvědčen, že výtvor jeho rukou je tak dokonalý, že se obejde bez božské pomoci. Zatím pomalu plynuly věky, lidí bylo čím dál víc, ale stále ještě neznali bohy ani úctu k nim. I rozhněval se Zeus nesmírným hněvem, svolal všechny bohy a oznámil jim, že bezbožné lidské pokolení zahubí a sám stvoří nové, dokonalejší lidi než Prométheus.

Prométheus se však o jeho úmyslu dověděl a zachvěl se o osud svých milých tvorů. Proto se bez meškání vypravil na Olymp a prosil vroucně Dia, aby svůj úmysl změnil. Slíbil, že lidem poradí, jak mají žít, aby se bohům zalíbili. Ale Zeus byl tentokrát neoblomný.

Když přece jen nakonec upustil od vyhlazení lidstva, vyslovil podmínku, že lidé budou muset přinášet bohům oběti. Vždyť jsou na bozích závislí a vděčí jim za vše, co mají. Proto se obrátil na Prométhea, aby s ním ujednal smlouvu o obětech. A zároveň mu pohrozil, že to s lidmi dopadne špatně, nebudou-li tuto úmluvu dodržovat.

Prométheus se podřídil Diově vůli. Zabil býka, maso zabalil do kůže a navrch položil bezcenné vnitřnosti. Na druhou hromadu dal hlavu a kosti a úhledně je přikryl lesklým vonným tukem. Pak požádal Dia, aby sám vybral a určil, co mají v budoucnu lidé přinášet za oběť nesmrtelným bohům.

Zeus vytušil úskok, ale přece jen ukázal na hromadu pokrytou lojem. A tak od té chvíle kladli lidé bohům na oltář kosti a tuk obětních zvířat jako zápalnou oběť a sami si připravovali hody z nejcennějšího masa.

S tím se však ostatní bohové nesmířili a nepřestali na Dia naléhat, aby se za tu lest lidem pomstil. Zeus se dal přemluvit, s trestem neotálel, a byl to trest opravdu krutý: odňal lidem oheň. Ten oheň, který kdysi Prométheus vynesl z hlubin země a daroval jej svým miláčkům jako nejvzácnější klenot.

Prométheovi se srdce sevřelo bolestí. Věděl ve své moudrosti, co znamená být bez ohně. A protože své lidi nesmírně miloval, rozhodl se, že jim pomůže, i kdyby měl na sebe uvalit hněv Diův. Uplynulo nemnoho času, co lidé byli bez ohně, ale stačilo to, aby se Prométheus přesvědčil, jak lidstvo trpí. Všechen život na zemi se zastavil: utichly dílny řemeslníků, přestali pastýři radostně hrát na šalmaj, zesmutněly příbytky lidské. Tma, černá tma hrozila zahalit celý svět a vrhnout ho zas do té pradávné surové doby, z které se vymanil. Proto Prométheus déle neváhal. Vplížil se na Olymp s úmyslem, že uloupí oheň bohům a přinese ho lidem.

Udělal si pěknou, silnou hůl, jaká se hodila pro takového obra, ale ta hůl byla přesto nápadně lehká. Prométheus z ní důmyslně odstranil dřeň kolem jádra, takže v ní vznikla velká dutina. Otvory na obou koncích dovedně zakryl a odebral se do sídla bohů. Tam hořel věčný oheň. Prométheus si nepozorovaně nahrnul do hole řeřavé uhlíky a živé jiskry, zárodky nového ohně, a rychle odešel. Odebral se zas na svou vysokou horu, otevřel na jednom konci svou dutou hůl a vysypal odtamtud její vzácný obsah. Tisíce jiskérek se rozletělo vzduchem jako roj včel, rozežhavily se a nesly se na zem v podobě malých plaménků. Prométheovi lidé je s jásotem sbírali a odnášeli do krbu. Moře světel ozářilo ten večer celý svět a lidstvo bylo zachráněno. Už se nemuselo bát ošklivé, smutné temnoty, v níž by nezrálo ovoce vzdělanosti. Svět se hnul kupředu.

Když Zeus zjistil, že lidé opět mají oheň, pojal ho nesmírný hněv. Hned přivolal bohy, aby se šli podívat na ty pracovité, ale zpupné Prométheovy lidi, jak vzdělávají pole, krotí zvířata a zapřahají je, aby jim pomáhala při práci, jak si stavějí obydlí a lodě, ty okřídlené vozy plavců. A což když zpozorovali, jak lidé sestupují do nitra země a vynášejí odtamtud vzácné kovy, jak dovedou psát a číst a připravovat hojivé léky! Diovi bylo hned jasné, kdo dal lidem oheň a kdo je učitelem vší té dovednosti. Kdo jiný než Prométheus!

Proto vzplál Zeus a s ním i ostatní bozi nevýslovným hněvem. Nakonec se rozhodl, že lidem oheň ponechá, ale že je zkruší docela jiným způsobem.

Zavolal si božského umělce Héfaista a poručil mu, aby vytvořil z hlíny podobu půvabné dívky s lidským hlasem a s krásou bohyň. Když se tak stalo, dívka obživla, jedna z bohyň ji ozdobila krásným pásem a skvostným závojem a oděla ji v bílé roucho. Afrodíté, bohyně lásky, jí vdechla všechny půvaby, Héra jí darovala vznešenost, posel bohů ji obdařil lstivostí a úskočností a každý z nebešťanů jí věnoval nějaký dar. A dívka, takto vyšňořená, ověnčená a vším obdařená, dostala jméno Pandóra.

Potom si obeslal Zeus Herma a přikázal mu, aby tuto krásku, plnou neodolatelné svůdnosti, odvedl na svět a dal ji za ženu Prométheovu bratru Epimétheovi. Epimétheus se v ničem nepodobal moudrému Prométheovi, který o každé věci důkladně přemýšlel napřed, kdežto zpozdilý Epimétheus potom, po činu, když už bylo pozdě něco napravovat.

Marně Prométheus varoval pošetilého bratra, aby od bohů nepřijímal dary. Pandóra si přinesla na svět skříňku kovanou zlatem, v níž se skrývalo všeliké zlo. Byly tam Starosti, Trampoty a Bolesti, Zármutek, Nemoci, Hlad a konečně i Smrt. Když všetečná a zvědavá Pandóra sňala víko ze skříňky, v tom okamžiku se všechny ty zlé bytosti rozletěly po světě. Překvapená kráska sice skříňku ihned zavřela, ale bylo už pozdě. Jediná Naděje zůstala uvnitř. Snad proto, aby lidé věděli, kde je, a mohli se jí utěšovat ve svých strastech a svízelích.

Když takto Zeus potrestal Prométheovy lidi, nehodlal ponechat bez trestu ani jejich tvůrce. Poslal dvě mohutné božské bytosti, Moc a Sílu, aby Prométhea jaly a odvedly až na konec světa, na osamělou strmou skálu nebetyčného Kavkazu, kam lidská noha nikdy nevkročí, a Héfaistovi přikázal, aby k té pusté skále Prométhea přikoval. Héfaistos sjel na zázračném voze z Olympu, ujížděl povětřím a zastavil se až na tom vysokém pohoří, aby ihned vykonal Diův rozkaz. Za chvíli se široko daleko rozléhaly dunivé rány jeho kladiva, jak zarážel mohutné hřeby do skály. Rozléhaly se tak silně, že ozvěna pronikala i do nebeských paláců na Olympu. Prométheus vzdoroval kruté bolesti a sebral všechnu sílu, aby nenaříkal nahlas. Posilovalo ho vědomí, že trpí pro blaho lidstva.

Ale přikování ke skále nebyl ještě celý trest. Nejtěžší jeho část teprve přišla. K večeru dolehl k Prométheovu sluchu šelest obrovských orlích křídel. Nad skálou zakroužil orel, vrhl se na Prométhea a zasekl mu svůj strašný zahnutý zobák do jater. Pochutnával si na nich, drásal je zkrvaveným zobcem a kloval a kloval, až z nich nic nezbylo. Játra však Prométheovi do rána opět narostla, rána se přes noc zacelila, ale večer co večer se ta hrozná muka opakovala znovu. Prométheus v strašlivých bolestech křičel a nevýslovně trpěl, ale odnikud žádná pomoc, žádné slitování. Lidé užívali ohně, jeho dobrodiní, ale pomoci mu nemohli.

Přesto Prométheus nezoufal. Marně ho mořský bůh přemlouval, aby se podrobil Diovi a uznal svou vinu. Prométheus se necítil ničím vinen. Jen láska k lidstvu vedla jeho kroky. Chtěl zjednat lidem blaho a radostný život na světě, proč by tedy prosil Dia za odpuštění? Tělo obrovo bylo spoutáno, ale duch toužil po svobodě a byl pln vzdoru proti oné božské moci, která vládne světu a člověčenstvu. Nebude prosit Dia, který si blaženě žije na Olympu, zatímco lidstvo je odsouzeno trpět.

I posel bohů Hermés vyřizoval Prométheovi Diův úmysl: jestliže setrvá ve svém vzdoru, bude bleskem uvržen v propast, zřítí se na něho všechny ty skály a on bude v tomto strašném hrobě pochován tisíce let; a potom bude opět vynesen k novému mučení.

Ale Prométheova nezlomná mysl nepodlehla prosbám ani hrozbám. Vždyť věděl, že je v právu, že trpí za velikou věc a že sloužil dobru lidstva. Rozhodl se, že nikdy nebude Dia prosit o milost a pokusy o smíření že zamítne.

Pocit, že trpí nevinně, ještě víc ho posiloval ve vzdoru. Cožpak nemám právo, ujišťoval se, vzepřít se tyranskému Diovi, i když je nejvyšším pánem na nebi a vládne všem bohům i lidem?

A tak Prométheus začal pohrdat všemi dobráky, kteří ho přemlouvali k pokoře, začal nenávidět Moc a Sílu, ty surové pochopy svrchovaného vládce Dia, a přestal mít úctu k jeho bázlivým a povolným sluhům, jakými byli Héfaistos a Hermés.

Prométheus věřil, že volný, svobodymilovný duch nakonec zvítězí v zápase s onou božskou mocí, a proto bez reptání trpěl dál, radostně a hrdě u vědomí, že se obětuje pro blaho lidstva. V ukrutných bolestech ho posilovala věštba, že i Diovi hrozí nebezpečí a on, Prométheus, že bude přece jednou vysvobozen.

Když se Zeus dověděl, že Prométheus zná nějakou neblahou věštbu o něm, poslal k němu Herma a uložil mu, aby nějak chytře vyzvěděl, co ta věštba skrývá. Prométheus však nezjevil Hermovi ani slovo. I rozhněval se Zeus a splnil svou hrozbu; rozrazil bleskem skálu a Prométhea svrhl do hluboké propasti.

Tam ho po celá staletí věznil v temnotách, potom ho opět vyvedl na světlo a zase naň posílal orla, aby mu dále užíral játra. Dlouhé, předlouhé věky uplynuly, snad desítky tisíců let, co Prométheus takto krutě a nevinně trpěl. A tisícileté nekonečné útrapy a nevýslovná bolest oslabily nakonec Prométheův vzdor. Trpitel podlehl a zjevil Diovi tajemnou věštbu. Zeus se podle ní zařídil a tím si navždy zajistil vládu.

Ale brzy musel sám Zeus uznat nadlidskou sílu Prométheovu. Proto zmírnil svůj hněv. Také ostatní bohové se usmířili a svolili, aby krutě týraný Prométheus byl konečně osvobozen.

A tak, když jednou přišel nejslavnější řecký hrdina Héráklés na svých cestách i ke Kavkazu, zastřelil svým šípem orla, mučitele Prométheova, a rozlámal pouta těžce zkoušeného hrdiny.

Tak se skončila největší muka, jaká kdo kdy podstoupil z lásky k lidem. Zeus dal Prométhea ověnčit, rozpomněl se na to, co Prométheus pro něho učinil dobrého, přijal ho mezi bohy a učinil ho svým rádcem. A aby se splnila věštba, že bude Prométheus navěky připoután ke skále, nosil úlomek skály, k níž byl přikován, v železném prstenu.

Navěky potrvá sláva tohoto odbojného, lidumilného titána, dárce vzdělanosti a blaha, který plamenem poznání osvítil svět i rozum lidský.

 

<<< Říše mrtvých Lykáón / Potopa >>>