Polykratův prsten

POLYKRATŮV PRSTEN

 

POLYKRATÉS[1] VLÁDL na ostrově Samu. Když opanoval celý ostrov, uzavřel přátelství s egyptským králem Amásidem[2]. Sám Polykratés byl na své úspěchy pyšný a chlubil se jimi. Proto se pověst o jeho moci a štěstí roznesla široko daleko. Cokoli Polykratés podnikl, všechno se mu znamenitě dařilo. Měl mnoho velikých lodí a nesmírné množství lukostřelců. Podnikal loupežné výpravy a nikoho přitom nešetřil. Tak dobyl mnoho ostrovů a měst.

Také egyptský král se dověděl o Polykratově štěstí. A když se Polykratovy úspěchy den co den množily, král Amásis o tom velmi mnoho přemýšlel. Konečně se rozhodl, že napíše Polykratovi dopis. Učinil tak a poslal mu ho. Dopis zněl takto:

Egyptský král pozdravuje Polykrata.

Velmi se raduji, když slyším, jak se ti výborně daří. Ale mně se, milý příteli, tvé štěstí ani dost málo nelíbí. Slyšels někdy o závisti bohů? Já ji dobře znám. A proto přeji ze srdce sobě i svým milým, aby naše štěstí nebylo trvalé, aby se střídalo i s nehodami a s neštěstím. Ještě jsem nikdy neslyšel, že by nějaký člověk v nadměrném štěstí žil a také v něm i zemřel. Pokud já vím, každý takový šťastlivec velmi bídně skončil život. Varuji tě jako přítel přítele. Poslechni mne, co ti radím. Podnikni něco proti svému štěstí. Přemýšlej, co je v tvém paláci nejcennějšího. Mám na mysli nějakou věc, jejíž ztráta by tě velmi bolela. Až na takovou přijdeš, ať je sebevzácnější, odhoď ji od sebe, aby ji už nikdy lidské oko nespatřilo. Snaž se ze všech sil, aby sis přivolal nějaké neštěstí.

Když Polykratés králův list přečetl, dlouho o něm uvažoval. Poznal, že mu Amásis dává dobrou radu. Proto přemýšlel, který klenot je mu nejdražší, pro jehož ztrátu by se nejvíce rmoutil. Za takový klenot pokládal svůj zlatý prsten s pečetí, kterou vyřezal ze smaragdu proslulý umělec a zasadil ji do prstenu. Rozhodl se, že se tedy tohoto prstenu zbaví, aby od sebe odvrátil závist bohů.

I provedl to tak, že si dal připravit loď, vstoupil na ni a kázal veslařům vyplout s ní na širé moře. Když už byli daleko od ostrova, sňal s prstu svůj drahocenný prsten a před zraky všech plavců jej hodil do moře. Pak se vrátil domů a nesmírně se rmoutil.

Za několik dní nato ulovil jeden rybář krásnou velikou rybu. Takový úlovek se hodí jen na královský stůl, napadlo toho dobrého muže. I rozhodl se bez dalšího rozmýšlení, že tu rybu věnuje králi darem. Šel, zaklepal na bránu paláce a žádal, aby ho předvedli ke králi. Když mu vyhověli, předstoupil rybář před Polykrata a pravil:

„Pohleď, králi, jakou rybu jsem dnes ráno ulovil! Nechtěl jsem ji nést na trh, třebaže jsem jen chudý člověk a živím se prací svých rukou. Ta ryba je však hodna tvé vladařské moci, a proto ti ji nesu darem.“

Král se zaradoval a řekl: „Tvá oddanost mě velmi těší. Děkuji ti za pěkná slova i za tento dar. A na oplátku tě zvu dnes k obědu.“

Nato se rybář ubíral domů a velmi si zakládal na tom, že ho král pozval na oběd. Zatím sluhové rybu očistili a odevzdali ji kuchařům. Ti ji rozřízli a leknutím oněměli. V břiše ryby zářil jako slunce králův pečetní prsten. Jeden z kuchařů jej ihned vyňal a s velikou radostí jej donesl králi. Vyprávěl, jak prsten našel, a nakonec dodal:

„Jak jsi šťasten, králi! Bohové ti tvůj vzácný dar vrátili.“

Král se však příliš neradoval. Vzpomněl si na varovný dopis egyptského vladaře. Byl přesvědčen, že má kuchař pravdu, že je v tom vůle bohů. Bez otálení dal napsat list Amásidovi, aby se s ním poradil, co má dělat. Vylíčil příhodu se svým vzácným prstenem a vypravil posly do Egypta.

Když si Amásis dopis přečetl, poznal, že je Polykratés ztracen. Nikdo ho nemůže zachránit před neštěstím, které naň čeká. Ach běda, běda Polykratovi, když má takové pochybné štěstí, že se mu vrátilo to, co zahodil. Bohové nepřijali jeho oběť. Jistě mu chystají zkázu.

Proto se rozhodl, že zruší své přátelství s Polykratem. A hned mu napsal své rozhodnutí:

Nemohu být déle tvým přítelem. Kdybych jím zůstal, nesmírně by mne trápilo, až tě stihne veliké neštěstí. Budeš-li mi cizím člověkem, tvá pohroma se mne tak nedotkne. Pros bohy, aby tě stíhali menšími strastmi a uchránili tě neblahého konce.

Nedlouho nato se přihodilo, čeho se Amásis obával. Peršan Oroités, který zastupoval krále v Sardech[3], se stal nástrojem Polykratovy záhuby. Usiloval o jeho život, třebaže mu Polykratés nikdy neublížil. Oroités poslal na Samos k Polykratovi hlasatele s nějakou žádostí. Polykratés právě dlel v komnatě a hostil slavného básníka Anakreonta.[4] Oroitových poslů si ani nepovšiml a neodpověděl jim. Oroités však věděl, že Polykratés touží rozšířit své panství na moři, a proto mu znovu vzkázal:

„Dovídám se, králi, že chceš uskutečnit veliké věci, ale nemáš na to dost peněz. Proto slyš mou prosbu. Jestliže mi ji splníš, dosáhneš veliké moci a také mne tím zachráníš. Kambýsés[5], ukrutný král perský, usiluje o můj život. Proto mě zachraň i s mými poklady. Odvez je k sobě, polovinu jich ulož pro mne a polovinu si ponech. Pokud potřebuješ peníze, mám jich tolik, že za ně snadno ovládneš celé Řecko. Kdybys nevěřil, že takové bohatství opravdu mám, pošli ke mně nejspolehlivějšího ze svých rádců a já mu je ukáži.“

Oroitův vzkaz naplnil Polykrata velikou radostí. Vždyť Polykratés po penězích nesmírně toužil! I vyslal nejdříve svého tajemníka, aby vyšetřil, mluví-li Oroités pravdu.

Oroités věděl, že brzy přijde někdo od Polykrata na zvědy. Proto dal včas naplnit osm velikých beden až po samý okraj kamením a navrch teprve položil zlato. Potom bedny zavázal a čekal, až přijde Polykratův vyzvědač. Ten se vskutku brzy dostavil a když spatřil Oroitovy poklady, zvěstoval to Polykratovi.

Nato se Polykratés bez meškání sám chystal na cestu k Oroitovi. Věštci a přátelé ho před touto cestou zrazovali, i jeho dcera měla zlé vidění ve snách, ale král toho nedbal. Když se už ubíral k lodi, ještě v té chvíli naň dcera volala, aby se vrátil.

Polykratés však neposlechl. Nasedl s četnou družinou na loď a plul do Sard. Plavil se pro smrt, neboť Oroités ho zajal a dal mu strašným způsobem poznat, jak nestálé je lidské štěstí a jak mocná je závist bohů. Zlákal ho do nástrahy a dal ho nabodnout na kůl.

Ale kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Ještě mnoho zlého Oroités napáchal, až potom i sám přišel o hlavu.[6]

 

<<< Ledňáčci Knihy Sibylliny >>>



VYSVĚTLIVKY:

[1] Polykratés = tyran na Samu v letech 538–522 př. n. l.). Příběh o Polykratově prstenu později přebásnil také Friedrich Schiller, autor Estetické výchovy. – Vysvětlivka a poznámka Misantropova.

[2] Amásis (Ahmose II.) vládl v Egyptě v letech 570–526 př. n. l. (viz obrázek níže). – Více o něm najdeš na začátku kapitoly Zlý král Kambýsés. – Vysv. Mis.

[3] Sardy (řecky Σάρδεις) = starověké hlavní město maloasijské Lýdie, součást tehdejší Perské říše, nyní Turecko (viz mapku níže - klikni pro zvětšení). – Vysv. Mis.

[4] Anakreón (582–485 př. n. l.) = starořecký dvorní lyrický básník, pěvec a hráč na lyru. Skladatel ód, hymnů, milostných a pijáckých písní (viz obrázek níže). – Vysv. Mis.

[5] Kambýsés II. = perský král z dynastie Achajmenovců (na obrázku níže), vládl v letech 530–523 př. n. l.). – Více o něm v kapitole Zlý král Kambýsés. – Vysv. Mis.

[6] Za usmrcení Polykrata se Oroitovi pomstil perský král Dáreios. Zmínku o tom nalezneš také v kapitole O králi Dáreiovi. – Vysv. Mis.