Perseus

PERSEUS

 

ŽIL JEDNOU JEDEN mocný, bohatý král a jmenoval se Akrisios.

Měl jedinou dceru Danau, ale nechtěl ji za nikoho provdat. Co knížat a králů se o ni ucházelo, zblízka i zdaleka, neboť Danaé byla velmi krásná. Všichni však odcházeli s nepořízenou. Král se totiž obával věštby, která ho varovala, že syn jeho dcery ho jednou zabije.

Aby se zbavil všech nápadníků, kteří se ucházeli o sličnou princeznu, dal rozhlásit po celé zemi, že Danaé zemřela. Zatím však rozkázal vystavět na dvoře svého hradu pevné sklepení a tam svou dceru uvěznil. A byl jist, že se věštba nenaplní.

Ale Danau si oblíbil sám Zeus a snesl se k ní do sklepení v podobě zlatého deště. Danaé porodila synáčka a dala mu jméno Perseus. Král se však o tom dověděl. Jednou zaslechl ze sklepení dětský pláč a náramně se ulekl, neboť si hned vzpomněl na věštbu. I rozhodl se, že dceru i s dítětem zahubí. Dal zhotovit velkou truhlu a do ní zavřel Danau s Perseem. Pak ji dal hodit do moře.

Vlny unášely truhlu s nešťastnou matkou a se synáčkem a zanesly ji k malému ostrůvku, kde právě rybáři lovili ryby. Když spatřili podivnou bednu, přitáhli ji k pevnině a vynesli na břeh. Jaké bylo jejich překvapení, když truhlu otevřeli a uviděli krásnou ženu s dítětem! Hned jí dali najíst a pečovali o ni, jak nejlépe dovedli.

O této zvláštní příhodě se dověděl tamní král Polydektés a dal si Danau zavolat k sobě do paláce. Danaé se mu tak zalíbila, že se s ní chtěl oženit. Ale Perseus, který dospěl v statného mladíka, mu v tom bránil.

Král přemýšlel, jak by se Persea zbavil, aby ani Danaé nic netušila a nebylo jí to nápadné. Věděl, jak Perseus dychtí jít do světa, jak touží po odvážných činech a dobrodružstvích. Toho král využil a jednou vyprávěl Perseovi, že daleko na západě, kde už začíná věčná noc, žijí tři sestry Gorgony. Jsou to strašné okřídlené obludy. Mají kovové nehty, zvířecí uši, zploštělý nos, rozšklebená ústa s ohyzdnými tesáky a ve vlasech mají vpletené zmije. Dvě prý jsou nesmrtelné, třetí, Medúsa, je smrtelná. Kdo se na tyto sestry podívá, zkamení.

„Víš, chlapče, co bychom potřebovali?“ končil král své líčení, „velmi by se nám hodila hlava té Medúsy. Pak bychom se nemuseli nikoho bát. Jen bychom podrželi Medúsinu hlavu před očima nepřátel a hned by se všichni proměnili v kámen. Měl by ses tam vypravit a pokusit se o štěstí.“

Perseus div neposkočil radostí. Šel k matce a řekl jí, že se vydá pro hlavu hrozné Medúsy. Danaé plakala a nechtěla ho pustit na tak dalekou cestu, když je dosud mlád a nezkušený. „Neboj se, milá matko,“ těšil ji Perseus, „odvážnému štěstí přeje a já se zdráv navrátím.“

Nato se rozloučil s matkou a vyšel z paláce. Šel na západ a dlouho a dlouho bloudil a všude se ptal, kde žijí sestry Gorgony. Nikdo mu nemohl poradit, neboť to nikdo nevěděl.

A tak šel dál a dál, kam ho oči vedly a nohy nesly. Ubíral se lesem zamyšlen, se sklopenou hlavou a už skoro pozbýval naděje, že dojde k cíli své cesty.

Najednou se před ním rozsvítilo, zaharašila zbroj a v té záři spatřil Perseus bohyni Athénu: „Nestrachuj se, Persee,“ pravila bohyně, „ale sám bys tam nedošel. Je tuze daleká ta cesta a číhá na ní mnoho nebezpečí. Já ti však pošlu za průvodce Herma a ten tě tam dovede. Cestou přijdeš do veliké zahrady, která patří obru Atlantovi. V té zahradě rostou zlatá jablka. Ale ty se tam nezdržuj a jdi hned dál. Až přijdeš k Medúse, nesmíš se na ni podívat, sice bys zkameněl. Vezmeš si tenhle kovový štít, lesklý jak zrcadlo, a pak s odvráceným zrakem přistup k těm ohyzdným sestrám. Budu ti stále nablízku, kdyby bylo třeba.“

Po těch slovech zmizela a na jejím místě stál Hermés, okřídlený posel bohů, s nízkým, širokým kloboukem a berlou. Vzal Persea za ruku a vznesl se s ním do výše. Letěli přes hory a doly, přes řeky a přes moře, celý den a noc byli ve vzduchu a teprve druhého dne se snesli na zem.

„Už není daleko tvůj cíl,“ pravil Hermés. „Půjdeš kousek cesty a přijdeš k třem ošklivým stařenám, které jsou už od narození šedivé. Mají jen jediný zub a jediné oko, a to si stále mezi sebou půjčují. To oko a ten zub jim musíš vzít. Jak, to už záleží na tobě. A nesmíš jim je dát dřív, dokud ti neukáží cestu k lesním vílám. Tyto víly ti pak dají okřídlené střevíce, čarovnou mošnu a přilbu, která tě učiní neviditelným. A já ti dám tenhle ostrý meč, jímž Medúse utneš hlavu. Pečlivě si všechno opatruj, abys dobře pořídil.“

Jak to řekl, nebylo po něm vidu ani slechu. Ale Perseus vesele vykročil a již se ničeho nebál. Brzy došel k chatrči oněch ošklivých, bezzubých stařen. Pěkně je pozdravil a dal se s nimi do hovoru. A když pak poprosil prostřední z nich, která si právě nasadila zub a oko, že by si chtěl ty zvláštní věci prohlédnout, stařena netušila lest a ten zub i oko mu půjčila. Jakmile je Perseus sevřel v hrsti, uskočil a řekl:

„Máte jen jedno oko a jeden zub, ale ani ty nebudete mít, dokud mi neřeknete, kudy se dostanu k lesním vílám.“

Stařeny mu nejprve zle lály, hmataly před sebou dlouhýma, hubenýma rukama, ale když ani jedna z nich neviděla, co mohly dělat? Musely Perseovi říci, co chtěl. Když mu podrobně vylíčily cestu k vílám, vrátil jim zub i oko, poděkoval a odešel.

Pak přišel k zahradě obra Atlanta. Musel si zaclonit oči před oslnivou září. V té zahradě byl zlatý strom se zlatými větvemi a zlatou korunou a také ovoce na něm bylo zlaté. Všechno se kolkolem lesklo a třpytilo, až oči přecházely. Obr stál na konci zahrady a byl to tak ohromný velikán, že mu ani nebylo možno dohlédnout do obličeje. Sahal až do oblak. Perseus si vzpomněl na radu Athéninu a překonal pokušení utrhnout si alespoň jedno zlaté jablko.

Ubíral se dál podél zahrady a přišel ke krásnému sídlu rusalek. Byly to půvabné víly, s očima modrýma jako nebeský blankyt, jejich šat, lehký jako vánek, se třpytil duhovými barvami a dlouhé vlasy měly propleteny pestrými květinami. Zpívaly a tančily, ale jak uviděly Persea, uvítaly ho a zvaly ho k sobě. Uctily ho jídlem a pitím a pak se ho zeptaly, proč přichází.

„Dobré víly,“ prosil Perseus, „darujte mi okřídlené střevíce, mošnu a kouzelnou přilbu, abych mohl splnit svůj obtížný úkol.“

„Dáme ti, oč žádáš,“ řekla jedna z rusalek, „ale nepospíchej a pobuď u nás, málokdy k nám zavítá nějaký smrtelník.“

„Nemohu,“ odpověděl jí Perseus, „mám ještě před sebou dalekou cestu.“

Potom vílám pěkně poděkoval, rozloučil se s nimi a vyšel na mýtinu. Tam si hned obul okřídlené střevíce, nasadil si kouzelnou přilbu, mošnu si přehodil přes rameno a již se vznesl do výše jako pták. Letěl, dlouho letěl ve vzduchu, až už pod sebou neviděl jedinou zahradu, jediné pole, jediný příbytek. Jen skály a pustiny se pod ním prostíraly a divoké, zježené hvozdy. Ale najednou i ty zmizely a místo nich trčely vzhůru kamenné sloupy a všude kolem nich spatřil Perseus zkamenělé podoby lidí a zvířat.

Perseus poznal, že blízko odtud bydlí hrozné Gorgony. Věděl, že jsou také okřídlené a že se k nim musí přiblížit opatrně, až budou spát. Perseus se snášel níž a níž, až najednou uviděl v lesklém zrcadle Athénina štítu strašný obraz Medúsy. Levicí sevřel štít ještě pevněji a do pravé ruky uchopil diamantový meč od Herma. Byl připraven k útoku a čekal na vhodný okamžik. Oči nespouštěl z lesklého štítu, v němž pozoroval každý pohyb hrůzostrašných sester. Když se pak přesvědčil, že spánek zavřel víčka Medúse i hadům v jejích vlasech, snesl se nízko nad ni a jednou ranou jí uťal hlavu. Vstrčil ji do mošny a rychle se zase vznesl do výše.

Zatím se probudily nesmrtelné sestry Medúsiny. Prudce se zdvihly a pátraly po odvážlivci. Hadi jim ve vlasech syčeli a ony samy sípaly vztekem, když nenašly toho, kdo usmrtil jejich sestru. Svěsily křídla a skuhraly nad mrtvou Medúsou. V té chvíli si Perseus vzpomněl na víly, které mu darovaly kouzelnou přilbu.

S radostí se pustil po větru a bez ustání letěl, až ho křidélka na střevících zanesla do Afriky. Letěl přes Libyi a cítil, jak žár z rozpáleného písku mu sálá do obličeje. Když se upřeně podíval na zem, spatřil, jak se v písku vyhřívají jedovaté zmije a jak mu před očima rostou a sílí. Byli to hadi, kteří povstali z kapek krve Medúsiny hlavy, která ještě mokvala krví.

Perseus se zachvěl hrůzou a nesl se dál a dál. A když se konečně snesl na zem, aby si odpočinul, stál v zahradě mocného obra Atlanta. „Dej mi něco jíst a nech mě tu trochu odpočinout,“ prosil Perseus. „Nebudu ti k necti. Mým otcem je sám Zeus.“

Ale obr si vzpomněl na dávnou věštbu, která ho varovala, že jednou přijde potomek Diův a očeše ze zlatého stromu Atlantova všechno ovoce. Aby se to nestalo, vystavěl obr okolo své zahrady obrovskou hradbu z balvanů a nikomu z cizinců nedovolil vstoupit do svého sadu. Proto se obořil na Persea: „Kliď se mi z očí, sice ti málo pomůže tvůj vylhaný původ!“

Ale Perseus žadonil dál a neměl se k odchodu. Tu se obr chystal užít násilí. Perseus byl však rychlejší. Vytáhl z torby příšernou hlavu Medúsinu a držel ji ve výši před obrem. Jakmile se na ni Atlás podíval, zkameněl a proměnil se v horu. Vlasy a vousy se mu změnily v lesy a hlava je nyní vrcholem horstva, které zmohutnělo, rozrostlo se na všechny strany a dodnes se nazývá po onom nevlídném obrovi.

Když si Perseus v klidu odpočinul, opásal se mečem, rozmával okřídlené střevíce a vznesl se do vzduchu. Už se chystal k návratu domů. Přeletěl mnoho národů a zemí a právě se vznášel nad krajinou Aithiopů. A jak letěl nízko, spatřil na břehu veliký zástup lidí.

Snesl se na zem a ptal se, co to znamená. „Ani se, cizinče, neptej!“ ozývalo se ze všech stran. „Dnes má být obětována mořské obludě Andromeda, dcera našeho krále Kéfea. Jen se podívej tamhle na tu skálu.“

Perseus se podíval, ale to mu nestačilo. Vznesl se do vzduchu a letěl naznačeným směrem. A již spatřil na tvrdé skále nad mořem překrásnou dívku, přikovanou za paže. Vypadala jako vytesaná z mramoru. A jen vlasy, s nimiž si pohrával větřík, a proudy slz tekoucí z očí svědčily, že je to živá bytost. Perseus div nepřestal pohybovat nohama, aby se udržel ve vzduchu, jak byl uchvácen oslnivou krásou té přikované dívky.

Snesl se k ní na dosah ruky a zeptal se, jak se jmenuje a proč je tu připoutána. Dívka mlčí a jen pláče. Oči má zaplavené, neboť si nemůže stírat slzy. Perseus znovu prosil, aby mu řekla, nač se ptal.

„Nemysli si, cizinče, že pykám za své hříchy,“ vzlykala Andromeda. „Má matka, královna Kassiopeia, je tím vinna, že já tu jsem, smím-li vinit svou vlastní rodičku. Víš, má matka je nevýslovně krásná a svou krásu stavěla naroveň mořským bohyním. Za to potrestal bůh všeho vodstva Poseidón celou naši zemi. Poslal k našemu břehu příšernou mořskou nestvůru, která už dlouho hubí lidi a stáda. Zoufalý otec se ptal věštby, co dělat, a ta mu zjevila, že je tu jediná pomoc, abych totiž já byla dána té obludě napospas. A potom že teprve...“

Dívka nedomluvila. Rty jí oněměly a v očích stálo ještě víc slz než dřív. Vtom zlověstně zašumělo moře, obrovská vodní pláň se rozestoupila a ve vlnách bylo vidět blížící se obludu. Jen hlavu vystrkovala z vody, jinak byla celým tělem ponořena. Saň cenila zuby, kroutila očima a vztekle sebou zmítala.

Dívka hlasitě vykřikla. Zástupy lidí odvracely tváře od hrozné podívané, jíž budou brzy svědky. Nešťastný král s královnou stojí na samém okraji břehu a volá:

„Ach, mé drahé, ubohé dítě! Kéž by se našel někdo tak statečný, kdo by v poslední chvilce vyrval smrti mou dceru! Dal bych mu ji za manželku a ještě bych mu přidal celé království jako věno.“

Snad Perseus zaslechl slova králova, snad již ne. Moře se ještě více zpěnilo. Nestvůra rozhrnuje svou mohutnou hrudí vlny jako loď, už se blíží ke skále, už se zdá, že se v okamžiku vztyčí a pohltí ubohou oběť. Nikdo hrůzou ani nedýchá.

Jen Perseus pozoruje napjatě mořskou obludu. Náhle se vznese do výše a v mžiku se jako orel spustí na hřbet nestvůry. A již jí do pravého boku pohroužil meč až po rukověť. Saň se zvedla, prohnula hřbet do oblouku a opět se ponořila. Náhle sebou začala házet na všechny strany, otáčela se a chňapala ve vzduchu po útočníkovi. Perseus uniká na rychlých křídlech jejím tesákům, bodá ji mečem do boku, do šíje, do hřbetu, který přecházel v rybí ocas, bodá všude, kam dosáhne. Obluda chrlí z obrovské tlamy proudy vod zbarvené krví, voda se pění a stříká a Perseus najednou cítí, jak se mu smáčejí křídla a jak jsou těžká. Již je zemdlen a bojí se, aby se déle udržel ve vzduchu. Rozhlédne se a vidí nad vodou skalní výběžek. Seskočí naň a ještě odtamtud vrazí několikrát obludě meč do slabin.

Voda již je samá krev, ale nestvůra stále žije a útočí. Tu konečně Perseus poznal, že není v lidské moci obludu zahubit, i kdyby ji mečem rozsekal. Schoval tedy meč a sáhl do mošny pro hlavu Medúsinu. Jakmile ji nestvůra spatřila, rázem zkameněla, svalila se do moře a již se neukázala.

Perseus se chystal, že si půjde omýt zakrvácené ruce. Aby se mu Medúsina hlava neodřela o písek, rozestřel pod ní hrst trávy. A z těch trav povstaly mořské korály, jež se na vzduchu mění v kámen.

Když se Perseus omyl, spěchal uvolnit pouta krásné Andromedy. Odvázal ji a pak s ní kráčel zástupem jásajícího lidu. Král a královna mu se slzami v očích děkovali, objímali ho, líbali dceru a prožívali radost, jakou lze těžko popsat slovy.

Brzy nato se slavila svatba, jaké nebylo pamětníka. Hodovní síň se rozléhala zpěvem a radostnými výkřiky. Náhle však bylo svatební veselí přerušeno. Do síně se vřítil Fíneus, bratr krále Kéfea, který se dávno o Andromedu ucházel a činil si na ni právo. Mával oštěpem a křičel:

„Přišel jsem potrestat lupiče své nevěsty!“ A již by byl vymrštil oštěp, kdyby mu byl Kéfeus nezadržel ruku. „Co děláš, bratře? Nebýt Persea, nebyla by již má dcera naživu. Stalo se právem, že bude jeho ženou, když ji zachránil. Proč tys nezabil tu mořskou obludu?“

Fíneus neřekl nic a jen pln zloby střídavě měřil očima šťastného soka a krále, koho z nich by měl skolit. Rozhodl se, že zabije Persea. Rozmáchl se kopím a mrštil jím vší silou po ženichovi. Rána šla vedle. Perseus vyskočil z lehátka, aby se mohl lépe bránit. Fíneus i jeho přátelé naň zaútočili jako lvi. Perseus odrážel statečně útoky, ale když viděl, že by se přesile neubránil, vyňal z tašky Medúsinu hlavu a hlasitě zvolal: „Jsi-li tu někdo mým přítelem, odvrať rychle oči!“ Vzápětí zkameněli všichni, kteří ukládali o Perseův život. Zpupný Fíneus zjihl. Obrátil stranou obličej, pokorně vztahoval ruce a prosil: „Zvítězils nade mnou, Persee! Jen schovej, schovej rychle tu příšernou tvář, která mění všechno v kámen! Daruj mi život, nic jiného nechci!“ Ale Perseus se nad zákeřníkem neslitoval. Rychle přemístil hlavu Medúsinu na tu stranu, kam předtím obrátil Fíneus svůj zděšený obličej. A jak se snažil otočit zrak, tak zůstal: Šíje mu ztuhla a bázeň a prosebný výraz v tváři i pohyb jeho ruky přešly do tvrdého kamene.

Pak se teprve vrátilo přerušené veselí a potrvalo několik dní. Radovali se přátelé Kéfeovi a blahopřáli jeho dceři k tak statečnému ženichovi. Po svatbě se Perseus vydal s Andromedou na cestu k domovu. Vsedli na loď a pluli k ostrůvku, na němž rybáři před lety šťastnou náhodou zachránili Persea a jeho matku Danau.

Jak radostně uvítala Danaé svého syna a jeho spanilou nevěstu Andromedu! Jen král Polydektés se z návratu Perseova neradoval. Bál se, a právem. Perseus mu nemohl zapomenout nejednu křivdu. I ukázal mu jednoho dne hlavu příšerné, smrtící Medúsy a král se proměnil v nehybný kámen.

Ale Perseovi se na ostrůvku nelíbilo. Přemluvil proto matku i svou manželku Andromedu, aby se navrátili do jeho rodného města ke králi Akrisiovi, kterého Perseus ještě neviděl. A jistě ani Akrisios se nepamatuje na svého vnuka, jehož se chtěl před lety tak hrozným způsobem zbavit.

Cestou se k němu přidružil bůh Hermés a Perseus mu s vroucími díky odevzdal všechny věci, jichž už nebude potřebovat. Hermés odnesl Medúsinu hlavu bohyni Athéně a ta si ji připevnila na svůj štít, jímž pak svým odpůrcům naháněla smrtelnou hrůzu.

Když se starý král Akrisios doslechl, že se šťastně vrací jeho vnuk Perseus a že ho provází sláva za jeho statečné činy, vzpomněl si na věštbu a hrozně se ulekl. Bez prodlení opustil svůj palác a utekl do ciziny. Marně Perseus po něm pátral a posílal posly, aby ho přemluvili k návratu, kdyby se s ním setkali.

Poslové se však vraceli s nepořízenou. Po Akrisiovi jako by se země slehla. A tak se ujal vlády Perseus. Moudře a šťastně spravoval zemi a všichni ho měli rádi.

I sousední král se s ním spřátelil a často ho u sebe hostil. Jednou ho pozval k slavnostním hrám, a jak bylo tehdy zvykem, i králové se účastnili závodů.

Když probíhal zápas v házení disku, sešly se spousty diváků a obstoupily cvičiště. Došla řada na Persea. Statný král uchopil těžký disk a ze všech sil jej vymrštil. Disk zalétl mezi diváky a usmrtil jednoho starce. Všichni se kolem něho hned sestoupili a litovali ubožáka, jemuž nešťastná náhoda odňala život. Zjistilo se, že zabitý stařec je král Akrisios, děd Perseův. Neunikl tedy osudné věštbě, že padne rukou vnukovou.

Smrt starcova byla jediná událost, která odívala chmurou šťastné dny života statečného a slavného krále Persea.

 

<<< Hloupý král Midás Héráklés >>>