Oidipús

OIDIPÚS

 

KRÁLOVSKÝ TRŮN v boiótském městě Thébách osiřel, ale ne nadlouho. Po Kadmovi se na něm vystřídalo několik pokolení a na všechna dopadaly rány osudu. Avšak ze všech potomků tohoto nešťastného rodu nejvíce strastí zakusil Oidipús, nejnešťastnější ze všech lidí, co jich kdy žilo.[1]

Oidipús byl synem Kadmova potomka, krále Láija a jeho manželky Ijokasty. Láijos byl kdysi na návštěvě u krále Pelopa a tajně mu unesl syna. Za to ho Pelops proklel a předpověděl mu, že ho vlastní syn zabije.

Královští manželé, Láijos a Ijokasté, byli bezdětní a na Pelopovu kletbu brzy zapomněli. Vroucně si přáli mít děti. Aby měli jistotu, že nebudou čekat nadarmo, odebral se Láijos do věštírny. Ale věštba nebyla radostná. Pravila: „Neměj zhoubné přání navzdory bohům a nežádej, aby se ti narodil syn. Narodí-li se ti, pak tě později zabije a vlastní matku pojme za manželku. A celý tvůj rod se bude brodit v krvi.“

S těžkým srdcem se král ubíral domů a svěřoval královně, co se dověděl z věštírny. Oba nad tím uvažovali, kroutili hlavou a skoro nechtěli věřit, že by se něco takového mohlo stát. Ale věštba byla tentokrát zcela jasná a tak závažná, že na ni král i královna museli neustále myslet.

Když se jim po čase narodil chlapeček, dolehla na ně tíha věštby ještě mocněji. Oba uvažovali, co učinit, aby se nesplnila. „Milá ženo,“ pravil král, „nemůžeme si to dítě nechat doma a vychovávat je. Napadlo mě, že by bylo nejlépe děťátko usmrtit nebo je pohodit někde v horách. Ale ani já, ani ty to nemůžeš udělat. Zavolám pastýře a tomu to uložím.“

Neradi se loučili s hošíkem, který se měl k světu, ale již se rozhodli. Král probodl nožky dítěte u kotníků, provlekl jimi provaz a pevně ho zavázal. Pak vložil synka do koše, zavolal pastýře a poručil mu, aby hošíka pohodil v pustých horách, kam lidská noha nevkročí. A pohrozil mu trestem, jestliže o tom někomu něco řekne.

Pastýř vzal košík a vydal se na cestu. Ale cestou ho stále a stále trápilo pomyšlení, že by se měl stát vrahem nevinného dítěte. Čím více o tom uvažoval, tím pevněji byl rozhodnut, že to neučiní.

Došel do hor a šel ještě dál, až se dostal na území sousedního krále Polyba, vladaře korintského. Tam se obrátil na jiného pastýře a svěřil se mu se svým tajemstvím. Pastýř se zaradoval a hned si vzpomněl na svého krále, který touží mít syna, aby mu jednou odevzdal trůn, ale je stále bezdětný. Vzal tedy košík s dítětem a šel ke králi. Láijova pastýře ujistil, že nic neprozradí.

Pastýř byl tím slibem uklidněn, vrátil se do Théb a vyřídil králi Láijovi, že jeho rozkaz vykonal. Král i královna ještě dlouho plakali pro dítě, na něž se tak těšili a nyní se ho museli zbavit. Ale uklidňovalo je vědomí, že se vyhnuli zlému osudu a že se nešťastná věštba nesplní.

Zatím pastýř ze sousední země již odevzdal králi Polybovi košík s dítětem a vysvětloval mu celou věc: „Pásl jsem stáda, králi, na obvyklém místě v horách a najednou jsem uslyšel dětský pláč. Šel jsem po hlase a našel jsem tenhle košík. A hned jsem si vzpomněl na tebe, že by sis třeba to dítě nechal. Proto jsem ti je přinesl.“

Král se o tom poradil se svou chotí Meropou a s radostí dítě přijali. Hošík byl zdráv a čilý, jen nožky u kotníků měl opuchlé a naběhlé. A proto král navrhoval, aby mu říkali Oidipús.[2] Na tom se oba shodli a jméno Oidipús dítěti zůstalo.

Král i královna měli chlapečka rádi jako svého, pečlivě ho vychovávali a Oidipús rostl jako z vody. Již se z něho stal královský princ, ale dosud nevěděl nic o svém původu.

Jednou se zúčastnil slavnostní hostiny, kde se hodně jedlo a pilo. Oidipús se pohněval s jedním z dvořanů a ten mu pak v hněvu vyčetl, že je dítě podvržené a král a královna že nejsou jeho rodiče.

Oidipa to velmi mrzelo a dlouho přemýšlel o této urážce. Chtěl se dovědět pravdu, ale kdo mu ji měl říci? Kdo jiný než král a královna? Proto se na ně obrátil, když mu červ pochybnosti nedal spát. Král a královna ho utěšovali, aby nic nedal na takového mluvku a netrápil se tím, co mu řekl.

Tato nejasná odpověď Oidipa neuspokojila. Proto se odebral bez vědomí svých dosavadních pěstounů do věštírny, aby se dověděl, kdo jsou jeho rodiče. Dostal sice věštbu, ale nezjevila mu to, po čem toužil. Zato tam vyslechl hroznou zvěst, že je mu osudem určeno, aby zabil svého otce a svou vlastní matku pojal za manželku.

Oidipús byl touto zprávou zdrcen. Nepřestal se trápit myšlenkami, jak by se tomu zlu vyhnul. Proto se rozhodl, že opustí svůj domov a odejde do světa. A to hned, jak vyjde z věštírny, ani domů nepůjde. Věřil, že král i královna jsou jeho praví rodiče, a když se od nich vzdálí, nemůže se splnit ta hrozná věštba.

Nerad se loučil s palácem krále Polyba, kde poznal tolik dobra a lásky. Proto odcházel se slzami v očích a v přesvědčení, že odchází z domu svých pravých rodičů.

Když přišel na rozcestí, vydal se na opačnou stranu, než byl jeho domov, a zamířil k Thébám. Ach, kdyby jen tušil, jaké zlo postihlo jeho rodné město! Objevila se tam obluda, podobná okřídlené lvici s dívčí hrudí a hlavou. Usadila se na skále před městem a každý den zahubila jednoho člověka. Té tajemné nestvůře se říkalo Sfinx.

Tato krvelačná obluda dávala lidem stále tuto hádanku: „Má to lidský hlas, ráno to chodí po čtyřech, v poledne o dvou a večer o třech nohách. Čím více to má noh, tím méně síly. Co je to?“ Občané se stále radili o smyslu té hádanky, ale nikdo ji nerozluštil. A Sfinx denně jednoho z nich pohltila nebo shodila do propasti pod skálou. Její hrozné řádění mělo skončit teprve tehdy, až někdo hádanku rozluští.

V tutéž dobu, kdy se Oidipús ubíral do Théb, vyjížděl z Théb královský vůz, na němž seděl král s dvěma sluhy a vozatajem. Jeli do věštírny delfské, aby se zeptali, jak zbavit město hrozné Sfingy. Vůz ujížděl úzkým úvozem nedaleko rozcestí, kudy právě šel Oidipús. Byl zamyšlen, neboť měl v hlavě stále jen tu hroznou věštbu, že zabije otce a svou matku dostane za manželku.

Z myšlenek ho vyrušily hlasité nadávky Láijova vozataje, aby se uhnul z cesty: „Což nevidíš, že tu je místo jen pro vůz? Uhni se, sice skončíš pod kopyty koní!“

Ale Oidipús byl prchlivý a neposlechl. Udeřil vozku holí a zabil ho. A byl by šel dál, ale jeden z mužů na voze se po něm hnal a chtěl ho uhodit. Oidipús se rozlítil a zabil útočníka a ještě jednoho muže, který ho chránil. Třetí se dal na útěk a zachránil se.

Oidipús se potom ubíral dál a nijak si nebral k srdci, že zabil tři lidi. Byl přesvědčen, že jednal správně, neboť tak učinil v sebeobraně. Ach, netušil, netušil ubohý Oidipús, že mezi těmi zabitými byl i jeho otec Láijos, král thébský, kterého znal sotva z doslechu. Ten král, který dal před dvaceti lety pohodit v horách novorozeně, aby se nesplnila věštba, že ho zabije vlastní syn.

Konečně přišel Oidipús do svého rodného města, kde se z každého domu a ze všech ulic ozýval pláč a nářek. Hrozná Sfinx hubila neúprosně den co den jednoho občana. A tak není divu, že v tom zmatku a hrůze občané ani nepozorovali, že se král z věštírny nějak dlouho nevrací. Ba ani po něm nepátrali. Zahynul-li někde, potkal ho jen osud tak mnoha jiných občanů, a kde je mnoho mrtvých, ztráta jednoho se ani příliš nepocítí.

Zanedlouho se všichni smířili s tím, že královna Ijokasté je vdovou. Na trůn nastoupil její bratr Kreón a vládl místo krále Láija. A když jednoho dne zahubila Sfinx i syna Kreontova, dal vladař vyhlásit v městě i po celé zemi, že ten, kdo zbaví otčinu té hrozné příšery, dostane osiřelý královský trůn a s ním i královnu Ijokastu za manželku.

Královu výzvu uslyšel i Oidipús. Dlouho se nerozmýšlel a přihlásil se, že předstoupí před Sfingu a pokusí se rozluštit její hádanku. Zahyne-li, co na tom? Ztratil domov, k rodičům se nikdy nesmí vrátit a nežli žít tak neradostně, snad je lépe nežít.

Jeho odvahu všichni s radostí uvítali. Hned ho dovedli k místu, kde Sfinx řádila, a přáli mu štěstí. Celé zástupy lidí se šly podívat na statečného cizince.

Když Oidipús stanul pod skálou, vyslechl hádanku, kterou už kdekdo znal zpaměti: „Má to lidský hlas, ráno to chodí o čtyřech, v poledne o dvou a večer o třech nohách. Čím více to má noh, tím méně síly. Co je to?“

Oidipús byl bystrá hlava. Zasmál se hlasitě před tváří hrozné Sfingy a radostně zvolal:

„Co to může být jiného než člověk? Zrána svého života leze jako nemluvně po čtyřech, pak chodí po dvou a k večeru své životní pouti přibírá na pomoc hůl nebo berlu, a to je ta třetí noha.“

A tak Oidipús, jemuž vlastní život byl hádankou, rozluštil hádanku Sfingy. Nato se okřídlená příšera vrhla ze skály a zabila se. Město bylo vysvobozeno a nepopsatelný jásot lidu naplnil všechny ulice i komnaty královského paláce.

Nic nevadilo, že byl Oidipús cizinec. Všichni k němu vzhlíželi s láskou a vděčností a upřímně se radovali, když vladař Kreón splnil svůj slib, postoupil Oidipovi trůn a svou sestru, královnu Ijokastu, mu dal za manželku.

Oidipús byl opojen štěstím z radostného vítězství a ani ve snu ho nenapadlo, že osudná věštba se naplnila v plném rozsahu: nevědomky zabil svého otce Láija a nevědomky se oženil s vlastní matkou. Nikdo nic ani netušil.

Mnoho let moudře a spravedlivě vládl a radoval se s Ijokastou ze čtyř dětí, které se jim narodily. Chlapcům dali jméno Eteoklés a Polyneikés, dcery se nazývaly Antigoné[3] a Isméné.

Bohové se však již nemohli dívat na tu ohavnost. Seslali na celé království neúrodu a mor. Na polích a na zahradách se nic neurodilo, dobytek padal slabostí a jen smrt sklízela bohatou lidskou žeň. Oidipovi se zželelo ubohých lidí a přemýšlel, jak neštěstí zažehnat. Ale nebylo to tak snadné jako před lety rozluštění Sfinginy hádanky. Nezbývalo než se otázat věštírny, jakým způsobem by se dal hněv bohů usmířit, aby pominul hlad a mor. I poslal svého švagra do Delf.

A když se jednoho dne shromáždily zástupy lidí před palácem a v zoufalství prosily krále o pomoc, vyšel Oidipús ven a utěšoval je:

„Přátelé, učiním vše, co nám přikáže věštba. Vždyť mi puká srdce, když vidím denně vaše neštěstí a utrpení a sám jsem bezmocný. Bratr královnin se už každým okamžikem musí vrátit, a co nám věštba poradí, to hned vykonáme.“

Ještě se lidé nerozešli, když se Kreontův vůz blížil k městu a hlasatelé to hned oznámili Oidipovi. Vzápětí přijížděl sám Kreón a zvěstoval králi i lidu, co mu věštba zjevila:

„V našem městě, slavných Thébách, žije dosud beztrestně muž, který zabil našeho předešlého krále Láija. Musí být usmrcen nebo vyhnán z města, aby byla pomstěna nevinná krev a ustal hlad a mor.“

Oidipús dal tento vzkaz z věštírny hned rozhlásit po celé zemi a nařídil, aby se pátralo po vrahu krále Láija. A také sám se horlivě vyptával, zdali o tom zločinu někdo neví nebo nezná-li někdo nějakou podrobnost, která by vedla k dopadení zlosyna. I dověděl se, že král byl zavražděn od lupičů, když se před časem ubíral do Delf poradit se ve věštírně, jak se zbavit obludné Sfingy. Zahynul prý on a ještě dva z jeho družiny, a jen jediný sluha se tehdy zachránil.

Když se to Oidipús dověděl, velmi se rozhněval, proč se hned tehdy nepátralo po vrahovi, dokud byl zločin čerstvý. Ale dvořané mu vysvětlili, jaký žal tehdy skličoval město a v té hrůze že každý myslil spíš na sebe a na svůj osud než na cizí. A když dostali za krále jeho, Oidipa, moudrého a statečného, že se pak brzy na předešlého krále zapomnělo.

Král se však s tímto vysvětlením nespokojil a začal sám usilovně pátrat po vrahu svého předchůdce. Ale ať se jakkoli namáhal, nedověděl se skoro nic. Tu ho kdosi upozornil, že žije v městě slavný věštec Teiresiás, který se ještě nikdy nemýlil, a ten že by třeba mohl o zločinci něco vědět.

Král si tedy pro tohoto věštce poslal. Starce vodila po městě jeho dcera, která mu nahrazovala ztracený zrak a pečlivě se o něho starala. Teiresiás od začátku věděl, jak se vše stalo, ale nechtěl nic zjevit a i nyní se na výzvu královu zdráhal přijít. Donutili ho však a přivedli ho násilím. Když se Oidipús k němu přiblížil, věštec se zachvěl hrůzou a ucouvl. „Je hrozné zvědět pravdu! Dovol, králi, ať mohu mlčet a odejít!“

Král se však rozzlobil a rozkřikl se na slepce: „Mně se zdá, když nechceš s pravdou ven, že o tom víš víc, než si kdo myslí, a že jsi třeba i jedním z vrahových pomocníků. Neměl bys zapírat, my se pravdu dovíme! Mluv!“

„Když tedy mermomocí chceš, králi, abych mluvil, budu mluvit, ale bude tě to mrzet. Hledáš vraha, ale zatím jsi vrahem ty sám a žiješ v hrozném manželství.“

Stařec se chvěl jako list a tiskl ruku své dcery, aby ho odvedla. Král za ním ještě běžel a spílal mu, že se jistě spikl proti němu a chce ho vyhnat z města: „Ale nic nepořídíš, prolhaný věštče!“ křičel Oidipús. „Občané nikdy nezapomenou, že mi vděčí za své životy, i když ty mi budeš strojit jakékoli úklady. Kliď se mi z očí!“

„Máš pravdu, drahý choti,“ utěšovala Oidipa Ijokasté, věštby jsou plané mluvení. Ani Teiresiás nic neví a chce tě podvést nebo postrašit. Nevěř, co říká. Nám také věštba prorokovala hroznou věc. Varovala nás, abychom si nepřáli mít děti. Ale můj první manžel Láijos na to nic nedal. Věštba mu zjevila, že ho vlastní syn zabije, ale nestalo se tak. Když se nám narodil chlapeček, manžel ho dal odnést do hor a tam ho nechal napospas dravé zvěři. Manžel pak, chudák, zahynul, ale ne rukou vlastního syna, nýbrž krutostí lupičů. Zabili ho blízko rozcestí, když jel s vozem do Delf. Jak potom věřit věštbám?“

Když královna domluvila, Oidipús se zachmuřil a mlčel. V jeho srdci se zrodila temná předtucha. Zbledl v celém obličeji a svěřoval královně, že i jemu před časem zjevila věštba, že prý nic netuše zabije otce a vlastní matku si vezme za manželku.

Jeho obavy rozptylovala královna, jak dovedla, a zanedlouho zmizely úplně, když se opět potvrdilo, že věštby jsou klamné. Přišel totiž posel z Korintu a oznamoval, že král Polybos zemřel.

„Vidíš, drahý Oidipe,“ jásala královna, „jak jsou nicotné všechny božské věštby! Tys odešel do ciziny a co ses nastrachoval, abys nezabil svého otce Polyba. A vidíš, on teď zemřel zcela přirozenou smrtí! Tak už se nemusíš bát, že ty budeš jeho vrahem.“

I Oidipús se velmi radoval, když vyslechl poslovu zprávu a utvrdil se v přesvědčení, že věštbám nelze věřit. Proto bohatě pohostil korintského zvěstovatele té truchlivé, ale zároveň potěšující zvěsti a u stolu s ním přátelsky rozmlouval.

Ale brzy mu úsměv zmizel ze rtů a po radosti nebylo ani stopy, když mu cizinec sděloval: „Já jsem tehdy, králi, dostal to odložené dítě Láijovo od jednoho zdejšího pastýře a donesl jsem je našemu králi Polybovi, který byl bezdětný. Nu, a ten hošíka vychovával jako vlastního syna, až jednou...“

Královna Ijokasté zbledla a před očima se jí udělala tma. Tušila již hroznou pravdu a obrátila se s prosbou na Oidipa:

„Probůh, neptej se již po ničem, dbáš-li jen trochu o svůj život. Vzpomeň si, co jsme nedávno mluvili. Já jsem ti sdělovala, že Láijos byl zabit od lupičů blíže rozcestí na cestě do Delf a ty ses ptal, kdy se to asi stalo a kdo byl s králem na voze. A ulekl ses, že to bylo v té době, když jsi odešel z domova a ubíral ses do Théb. Ach, já nešťastná!“ zaúpěla královna a naříkala jako smyslů zbavená.

K úplnému poznání toho hrozného bludu a strašného zlomyslného osudu přispěl i sluha krále Láija, který jediný tehdy unikl ráně Oidipově. Nyní byl přiveden a vyprávěl králi Oidipovi, jak to tehdy bylo na té úzké cestě.

To královna Ijokasté již neslyšela. Odešla do ložnice a tam se oběsila. Oidipús běhal jako šílený z místnosti do místnosti, lomil rukama a prosil, aby ho ukamenovali. Ale nikdo mu té služby neprokázal. Když nalezl mrtvou královnu, vytrhl z jejího šatu dvě zlaté jehlice a probodal si jimi oči. Byly to hrůzostrašné chvíle v paláci. Pláč, kvílení, hanba, zločin, smrt, vše tu bylo. Ani jediná z lidských strastí a pohrom tehdy nescházela.

Oidipús však přežil tu pohromu. Vládu odevzdal Kreontovi, dokud nedorostou jeho synové Eteoklés a Polyneikés. Sám žil v tichosti a opuštěnosti a kromě dětí ho nikdo nenavštěvoval. Z nich si ve svém krutém neštěstí nejvíce oblíbil svou dceru Antigonu.

Když Oidipús zestárl, byl Kreontovi na obtíž. Stále mu vyčítal, že jeho přítomnost přináší zemi neštěstí, a proto nakonec ubohého slepce vyhnal. Velice mrzelo Oidipa, že se ho synové nezastali a že mu nepomohli. Za to na ně slepec svolával strašnou kletbu. Jen Antigoné mu zůstala věrná a provázela ho do vyhnanství. Snášela všechno nepohodlí a strasti, sluneční žár i studené deště, jen aby otci nic nechybělo. Ale přesto zakusili hodně hladu a žízně, neboť nenašli vždycky štědrou ruku.

Dlouho bloudili po Řecku, až se dostali do Delf, kde obdrželi věštbu, že Oidipús dojde pokoje, až přijde k stánku Erínyjí, hrozných bohyň pomsty. Tento stánek nalezl v háji Erínyjí na vrchu Kolónu u Athén. Tam tedy měl dojít slíbeného vykoupení a pokoje. I rozpomněl se na věštbu, že bude šťastna ta země, která přijme jeho mrtvolu. Vzkázal tedy athénskému králi, aby k němu přišel a vyslechl ho.

Ale než se tak stalo, vyhledala Oidipa jeho mladší dcera Isméné a sdělovala mu:

„Milý otče, tví synové se dohodli, že budou vládnout společně. Ale mladší Eteoklés se smluvil s Kreontem, zbavil staršího Polyneika trůnu a vyhnal ho. Polyneikés odešel do ciziny, ale tam shromáždil kolem sebe velké vojsko a chce se vypravit proti Thébám. Ale i on i Kreón znají věštbu, že zvítězí ta strana, při níž bude Oidipús. Proto se Kreón už vydal na cestu, aby tě buď nějakým úskokem, nebo násilím dovedl do města, a rovněž Polyneikés tě půjde vyhledat. Proto jsem ti to hned přišla oznámit.“

Oidipús se dal do pláče. Nechtěl ani slyšet o synech, kteří si raději zvolili trůn, než by se byli otce zastali, aby nemusel do vyhnanství. „A teď ještě mladší zbavil vlády staršího a starší chce napadnout s vojskem svou otčinu. To je hřích, jejž bohové krutě potrestají. Ale já se domů nevrátím a ani s Polyneikem nepůjdu,“ naříkal stařec. „Snad mě ochrání před tímto násilím athénský král Théseus.“

V té naději se Oidipús nezklamal. Théseus vskutku k němu přišel a slíbil, že jeho prosbu splní a vyhoví i jeho nejvřelejšímu přání, aby byl pohřben v posvátném háji Erínyjí.

Brzy vskutku přitáhl Kreón, aby starce buď po dobrém, či po zlém odvlekl. Avšak Théseus mu v tom zabránil. Přišel i Polyneikés, padl před otcem na kolena a prosil ho za odpuštění. Ale Oidipús ho odehnal od sebe s novým prokletím a s předpovědí, že bratr zabije bratra: „I ty i tvůj bratr Eteoklés byste se neměli nazývat mými syny. Neujdete trestu bohů!“

Potom slepý Oidipús žádal dcery, aby ho umyly a daly mu nové roucho. Když tak učinily, objímal je a dojemně se s nimi loučil:

„Mé drahé dcery, dnešním dnem ztrácíte otce. Dnes zemřu a vy se zbavíte strastné povinnosti pečovat o mne. Však vím, co jste se mnou zakoušely! Ale pamatujte si, že tak jako já vás nikdo neměl a nebude mít rád. Na to si vzpomeňte, až budete žít beze mne!“

Ještě dlouho dcery objímal a líbal a všichni žalostně plakali. Potom se Oidipús zvedl a odešel do vonného háje, plného révy, vavřínů a oliv, a tam klidně zemřel, neboť před smrtí dosáhl odpuštění. Ale mrtvé tělo tohoto nejubožejšího člověka z lidí nikdo nenašel. Neznámý je jeho hrob, ale obci athénské se stal ochranou a požehnáním.

Théseus dal dcery nešťastného krále Oidipa doprovodit do Théb, kde nastaly zlé časy. Polyneikés, zbavený trůnu, našel v cizině šest statečných knížat a ti se vypravili se svými vojsky proti Thébám. Proti každé ze sedmi bran stálo jedno nepřátelské vojsko. V městě nastal zmatek a poplach. Kdo měl ruce a nohy, musel sáhnout po zbrani. Pokus o smír mezi bratry byl marný.

Strach a hrůza vrcholily. Vladař Kreón poslal pro slepého věštce Teiresia, aby mu sdělil, jaký bude osud obleženého města. Teiresiás pravil: „Nesmírná je vina obou bratří! Vznikne boj, v němž jeden druhého zabije. Jediná záchrana zbývá, aby nevznikly další a další veliké oběti na životech přátel i nepřátel.“

„A která?“ zeptal se nedočkavě vladař.

„Tvůj syn Menoikeus se musí obětovat za vlast a vrhnout se dobrovolně z hradeb,“ oznamoval věštec.

„K takovému neštěstí nikdy nesmí dojít,“ odporoval Kreón. „Každý otec a každá matka lne k svým dětem a nikdo nevydá své dítě dobrovolně na smrt. Bude-li třeba, sám chci za vlast zemřít, ale syna ušetřím!“

Pak se obrátil na Menoikea a vybízel ho, aby utekl z této prokleté země, než se o té věštbě doví celé město. Menoikeus naoko otce poslechl a pravil:

„Ano, otče, půjdu a jistě nesejdu s pravé cesty.“ Když se však vzdálil z otcova dohledu, šeptal vroucně: „Jak bych mohl milovat více svůj život než svou vlast? Učiním, co chce věštba: obětuji svůj život a zachráním město.“

Nato kvapně vyběhl na nejvyšší cimbuří hradby, probodl se a zřítil se do hlubiny.

Jeho oběť nebyla marná. Výprava Sedmi proti Thébám skončila nezdarem. Nepřátelská vojska byla zahnána na útěk a město bylo zbaveno obležení. V prudkých bojích před hradbami padli však oba synové nešťastného Oidipa, Eteoklés a Polyneikés. Hnali se na sebe jako lvi a bratr bratra zabil.

Nepřátelé utekli a vzali s sebou i své mrtvé, aby je mohli pohřbít nebo aspoň posypat prachem země, aby došli pokoje. Tuto jedinou prosbu pronášel i umírající Polyneikés, aby byl pochován v otcovské zemi a aby se usmířil hněv vlasti. Dobře věděl, že být zbaven vlasti je největší neštěstí, jaké může člověka potkat.

Prosil však marně. Jeho mrtvola ležela před branami a nikdo ji nepohřbil. Na trůn v Thébách dosedl opět Kreón, bratr mrtvé královny Ijokasty, a hned vydal přísný rozkaz:

„Oidipův syn Eteoklés bojoval statečně za blaho obce a čestně padl. Proto bude pochován se všemi obřady a poctami, jak je zvykem. Ale druhý Oidipův syn, Polyneikés, padl jako zrádce vlasti, a proto ho nikdo nesmí pohřbít a nikdo nad ním nesmí plakat. Ať je ponechán za kořist dravé zvěři. Kdo se proti tomuto zákazu prohřeší, bude přísně potrestán.“

Nato stanovil i hlídače, aby se k padlému Polyneikovi nemohl nikdo přiblížit.

Nikdo se neodvážil překročit vladařův zákaz, jen Antigonino sesterské srdce se bouřilo. „Před všemocnou smrtí musí ustoupit sebevětší hněv,“ říkala si, „a já nedovedu nenávidět, umím jen milovat. Já ho pohřbím, a když mě Kreón potrestá smrtí, bude to krásná smrt za krásný čin.“

K tomu se pevně rozhodla a hned šla k své sestře Isméně a prosila ji:

„Ty víš, drahá Isméno, jakou bolest jsem prožívala, když se naši bratři chystali spolu bojovat. Nemohla jsem tomu zabránit, i kdybych svůj život chtěla obětovat. Ale když padli, nemůže nikdo bránit sestrám, aby nad oběma sourozenci plakaly a oba pochovaly. Nikdo nemá k tomu zákazu právo! Pojď tedy se mnou a pochováme společně bratra Polyneika!“

Isméné se však bála zloby a hrozby Kreontovy a varovala Antigonu: „Milá sestro, považ jen, jaký osud postihl našeho ubohého otce Oidipa a co potkalo naši drahou matku. A teď jak zahynuli oba bratři. Bojím se, co by pak potkalo nás. Není dobře, pouštějí-li se ženy v boj s muži. Ustupme mocnému Kreontovi a prosme Stín padlého bratra, aby nám odpustil.“

„Tak ty se mnou nepůjdeš?“ tázala se s výčitkou Antigoné. „Půjdu tedy sama. Zákon srdce je vyšší než příkaz Kreontův. Mrzí mě, že jsi tak slabá.“

Nato Antigoné odešla a čekala, až se úplně setmí. Potom se přiblížila k mrtvole Polyneikově, vykonala nad ním obvyklé obřady a mrtvolu posypala hlínou. Nikdo ji při tom nespatřil. Antigoné se vzdálila od svého bratra a byla nesmírně šťastna, že mu mohla prokázat poslední službu.

Časně zrána hlídači zpozorovali, co se stalo. Ulekli se a dlouho se mezi sebou dohadovali, kdo z nich má jít ke králi s tou zlou novinou. Konečně se vydal do paláce ten, na něhož padl los.

Nešťastný hlídač předstoupil před krále a pravil stísněným hlasem: „Králi, stala se hrozná věc, ale netrestej mě ani mé druhy. Nikdo z nás neví, kdo to udělal. Někdo však posypal hlínou mrtvého Polyneika. Pátrali jsme po pachateli, ale marně.“

„Pátrali jste!“ rozkřikl se král, „ale nic jste nezjistili! To tak! Teď poslyš, co já ti řeknu, a to vyřídíš svým druhům: Buď dopadnete pachatele a přivedete mi ho, nebo půjdete všichni na mučidla! Můžeš jít.“

Hlídač odešel a zajíkal se hrůzou, co ho čeká. Když oznámil svým druhům králův rozkaz, ujednali si, že viníka chytnou. Smetli hlínu s mrtvoly a schovali se za návrší. Číhali, přijde-li někdo, aby mrtvého znovu posypal. A dočkali se.

Přišla Antigoné, a když spatřila, že na mrtvém bratru není ani špetka hlíny, zalkala jako pták, když odletí od mláďátek a pak najde hnízdo prázdné. Bez prodlení pokropila bratrovu mrtvolu vínem, vodou, mlékem a medem a posypala ji hlínou, aby mrtvý Polyneikés došel po smrti pokoje.

Stráže ji však chytly a odvedly ke králi. „Přiznáváš se k tomu, co jsi provedla?“ obořil se na ni Kreón.

Antigoné nezapírala. Směle odpověděla králi, že jednala, jak jí sesterské srdce kázalo.

Vtom přiběhla i mladší Isméné a prohlásila, že i ona o tom věděla a že je též vinna. Ale Antigoné její oběť zamítla: „Ty ses, milá sestro, rozhodla pro život, já pro smrt. Nijak jsi mi k pohřbení bratra nepřispěla, a proto Kreón nemá právo potrestat i tebe!“

Tu se Isméné s pláčem obrátila na vladaře a tázala se ho: „Králi, což bys mohl odsoudit na smrt nevěstu svého syna Haimona?“

„Ta se již odsoudila sama!“ odvětil stroze král, „a můj syn se jistě zřekne dívky, která jednala proti mému příkazu.“

Ale Haimón se statečné Antigony nezřekl. Přišel k otci a vroucně ho prosil, aby nezacházel tak krutě se svou příbuznou. „Vždyť je to má snoubenka, otče, a celé město ji chválí za ten šlechetný čin a naříká nad jejím osudem. Slituj se nade mnou a nad ní a odpusť jí tak malé provinění!“

Ale Kreón se neobměkčil a trval na svém. Dal odvést Antigonu ke skále a zaživa ji zazdít. Celé město prolévalo slzy nad ubohou dívkou.

I věštec Teiresiás se dal dovést do paláce, aby krále varoval:

„Nelíbí se, vladaři, bohům, co jsi učinil! Poznal jsem to ze zlých znamení při oběti. Neber si na svědomí dva životy! Sice to odpykáš stejným počtem pohřbů a uvalíš na zemi trest nebes! Dej pochovat mrtvého Polyneika a Antigonu hned vyvést z její skalní hrobky. Budeš-li otálet, bude pozdě!“

Ale král byl neoblomný. A tak se splnilo, co mu Teiresiás prorokoval. Antigoné se v hrobce oběsila a nad její mrtvolou se probodl mečem její ženich Haimón, syn krutého krále Kreonta.

Když královna uslyšela o neštěstí svého syna a jeho nevěsty Antigony, sama se v zoufalství usmrtila. A tak král pohřbíval svého syna a svou manželku a nadarmo si rval vlasy kvůli neštěstí, jež sám zavinil. Bylo již pozdě.

Snad bylo tolikerou krví usmířeno provinění nebohého Oidipa, neboť po desíti letech nastoupil na trůn Polyneikův syn Thersandros. Tím byla sňata kletba, jež postihla nadlouho slavné Théby a celou boiótskou zemi.

A Oidipús dosud žije v pověstech jako nevinná oběť nelítostného, záludného osudu.

 

<<< Nešťastný král Kalydónský hon / Atalanté >>>



POZNÁMKY:

[1] Oidipús je hrdinou hned dvou tragédií Sofokleových: Král Oidipús a Oidipús na Kolónu (viz výpisky v mé čítárně). – Poznámka Misantropova.

[2] Oidipús = řecky „oteklá noha“. – Pozn. Mis.

[3] Rovněž Antigoné je hrdinkou stejnojmenné Sofokleovy tragédie. – Pozn. Mis.