Odysseova dobrodružství

ODYSSEOVA DOBRODRUŽSTVÍ,

KTERÁ ZAŽIL NA ZEMI I NA MOŘI,

KDYŽ SE VRACEL DO VLASTI

 

DÁVNO UŽ BYLI DOMA všichni rekové, kteří bojovali u Tróje, jen jeden jediný se dosud nevrátil. Byl to král Odysseus. Po skončení trójské války bloudil ještě několik let po všech končinách a prožil za tu dobu tolik radostných i žalostných příhod, že jeho sláva naplnila celý svět.

Vyplul z Tróje se svou družinou na dvanácti korábech a těšil se, že se brzo shledá s drahou otčinou, s milovanou manželkou, se synem Télemachem a se svým stařičkým otcem Láertem. Netušil, že se těšil nadarmo. Od začátku se mu stavěly do cesty samé překážky. Než se dostal domů, přišel o všechny lodě a o všechny své druhy, na mořské dno klesla i všechna kořist, kterou si vezl. Zachránil si jen holý život.

Když vypluli od Tróje, zanesl je vítr ke Kikonům, nevlídným a nehostinným lidem. Odysseus musel jejich město dobýt, aby se dostal na pevninu. Kikonové použili úskoku. Naoko prchli, získali si na pomoc své sousedy a obrátili se proti Odysseovi a jeho druhům. Uměli znamenitě bojovat a užívali válečných vozů. V noci se shromáždili a bylo jich na pobřeží jako mravenců.

Začala bitva. Pokud bylo šero, vítězil Odysseus, ale jak se rozednilo a potom i ve dne měli převahu nepřátelští Kikonové. K večeru musel nevelký Odysseův voj ustoupit, aby se aspoň někteří zachránili. Šest mužů z každé lodi bylo zabito a ostatní se zachránili útěkem. Pozdě pak naříkali nad ztrátou padlých druhů a litovali, že Odyssea neposlechli, když je varoval, aby se na pevnině nezdržovali.

Smutek sklíčil Odyssea i jeho druhy, že cesta domů začíná tak nešťastně. Všichni nasedli smutně na loď a vydali se na další cestu.

Když pak byli zas na širém moři, rozzuřila se hrozná bouře. Celá obloha se pokryla temnými mraky a po moři se rozprostřela černá noc. Silný vítr roztrhal plachty a koráby hnal do záhuby. Plavcům se podařilo jen s největším úsilím dostat se k břehu a tak se zachránit. Dva dni a dvě noci tam museli zůstat a teprve třetího dne ráno vypluli na další cestu. Nebyli už daleko od své vlasti. Chtěli se však vyhnout nebezpečnému úskalí, a to bylo pro ně osudné. Moře se opět rozbouřilo a mocné vlny unášely lodě od pevniny na širou mořskou hladinu.

Po devět dní je hnal silný vítr a zanesl je k jinému neznámému území. Když vystoupili na břeh, poslal Odysseus tři nebojácné muže, aby prozkoumali, jací lidé v té krajině bydlí a nehrozí-li jim odtamtud nějaké nebezpečí. Obyvatelé té výspy byli však mírumilovní a laskaví a každého uctili lahodným ovocem, jemuž říkali lótos.[1] Plody lótosu byly tak sladké, že kdo jich jednou ochutnal, už nikdy nepomýšlel na návrat do vlasti. Zůstal u těch šťastných lidí, aby si mohl stále pochutnávat na onom přesladkém ovoci.

Odysseovi bylo divné, že se vyslaní zvědové dlouho nevracejí. I vydal se za nimi a zjistil, jaké kouzlo je tam zdržuje. Plakali a naříkali, když je silou odváděl zpět k lodím a měl co dělat, aby mu nakonec ještě neutekli. Proto dal ty mlsouny přivázat pod lodní lávky a ostatním přikázal, aby co nejrychleji nasedli a odpluli, aby se jim znovu nezachtělo sladkého lótosu.
 
 
Navečer dorazili k nízkému ostrovu, kde zůstali přes noc. Ráno svolal Odysseus všechny muže a pravil:

„Přátelé, já teď odpluji se svou družinou prozkoumat tamhletu skalnatou pevninu, odkud stoupá kouř. Podívám se, jací lidé tam žijí a zdali bychom je mohli navštívit. Vy zatím zůstanete tady a počkáte na nás.“

Pak si naplnil objemný měch nejlahodnějším vínem, vzal si i jídlo, vstoupil na loď a plul k té nedaleké zemi. Tušil, že tam na něho čeká nějaké překvapení, proto se takto zásobil. Kdoví, k čemu to bude dobré. Brzy se ukázalo, že jeho prozíravost opravdu nebyla na škodu. V té zemi žili divocí, suroví obři, násilní a zpupní. Nazývali se Kyklópové.[2] Pásli stáda a to bylo jejich živobytí. Neorali, neseli, neuměli stavět lodě a neměli žádné zákony a řády. Každý bydlil o samotě se svou ženou a s dětmi ve veliké jeskyni na temenech vysokých hor a o své sousedy se nestaral. Tito obři měli uprostřed čela jen jediné veliké oko, hlas jako burácení hromu a mysl náchylnou k zločinům.

Odysseův koráb přistál u jejich pobřeží a všichni z něho vystoupili. Již z moře bylo vidět na pokraji vysokého břehu prostornou jeskyni. Odysseus se rozhodl, že se tam podívá. Vybral si dvanáct nejlepších mužů a ostatním přikázal, aby zůstali u lodi na stráži. Vzal víno a jídlo a šli. Za malou chvilku vstoupili do sluje. Jejího strašného hospodáře v ní nezastihli, byl ještě se stády na pastvě.

V jeskyni bylo množství lísek s těžkými bochníky sýra, nádoby s kyselým mlékem, putny na dojení a všude plno jehňat a kůzlat.

Druhové Odysseovi prosili vladaře, aby si nabrali sýra, odehnali stáda a rychle odpluli. Ale Odysseus si ani tentokrát nedal říci. Chtěl spatřit obra, který v té jeskyni přebýval. Jmenoval se Polyfémos. Rozdělali si tedy oheň, sedli si kolem něho a jedli a pili z Polyfémových zásob. Najednou se v jeskyni zatmělo, jak obr velikán zatarasil svým tělem celý vchod. Vešel dovnitř zarostlý a špinavý a shodil na zem obrovskou otep suchého dříví. Všichni uskočili hrůzou při tom hromovém rachotu a skrčili se v koutech jeskyně. Obr se ani nezastavil. Vehnal kozy a ovce do jeskyně, aby je podojil. Berany a kozly nechal venku na rozlehlém dvoře, který byl obehnán pevnou, vysokou zdí. Potom popadl velikou skálu, nesl ji jako pírko a zatarasil jí vchod do jeskyně. Pak zapálil hromadu dříví a ozářil celou jeskyni. Vtom si všiml nečekaných návštěvníků a zaburácel:

„Aj, aj, máme tu nějaké hosty! Odkud jste přišli a co tu chcete, bídní červíčkové?“

Ve všech byla malá dušička. Jen Odysseus se vzchopil a třesoucím se hlasem obrovi odpověděl: „Vracíme se z trójské války. Bouře nás sem zahnala. Už dlouho se plahočíme světem a místo k domovu jsme se dostali sem. Přicházíme k tobě s prosbou, abys nás vlídně přijal a pohostil a dal nám na památku nějaký dárek. Mocný Zeus je ochráncem hostů a prosebníků, to měj na paměti!“

Obr se hrozivě napřímil, založil si ruce v bok a zahřímal: „Odkud přicházíš, bloude, že mi tu mluvíš něco o bozích?! My se o bohy nestaráme, jsme silnější než oni. Kdybych tě chtěl zahubit, nic by ti nepomohl ten tvůj Zeus ani všichni bohové dohromady. Raději mi řekni, kde kotví tvá loď.“

S takovou záludnou otázkou si na chytrého Odyssea nepřišel. Ten se už vzpamatoval z toho leknutí a nebojácně obrovi odpověděl: „Mou loď potopil vládce moře ve vlnách a já jsem se jen s těmito druhy zachránil. Ostatní zahynuli.“

Obr na to neřekl nic, jen vyskočil, uchopil dlouhatánskýma rukama dva muže z Odysseovy družiny a tloukl jimi o zem jak se štěňaty, až jim mozek stříkal po stěnách jeskyně. Potom je na kusy roztrhal a připravil si z nich večeři. Jedl hltavě jako hladový vlk. Spolykal je beze zbytku, i kosti rozdrtil ve svých strašných zubech.

Odysseus i jeho průvodci vytřeštili oči hrůzou nad tou podívanou. V zoufalství sepjali ruce a prosili bohy o pomoc. Když se obr nasytil, napil se mléka, natáhl se na zem mezi ovce a spokojeně odpočíval. Odysseovi bleskla hlavou myšlenka, že by teď byla vhodná chvíle přiskočit k němu a probodnout ho mečem. Ale hned si uvědomil, že by to znamenalo pro všechny jistou záhubu. Tu skálu by neodvalili od vchodu, i kdyby se potrhali. A tak v zoufalství a nářku přečkali celou noc a nikdo ani oka nezamhouřil.

Ráno Polyfémos opět zapálil hromadu dříví, podojil a ošetřil stáda a zas jako včera popadl dva z Odysseových druhů a snědl je k snídani. Potom odstrčil lehce ode dveří skálu, vyhnal na pastvu všechen početný brav kromě mláďat, a hned za poslední ovečkou uzavřel zase tím balvanem vchod. Všichni si oddychli, když obr odešel.

Odysseus hned začal přemýšlet, jak by na toho surovce vyzrál a zachránil sebe i své druhy. Tu si povšiml, že v koutě jeskyně stojí kmen velikého stromu, který Polyfémos uťal, aby si z něho udělal kyj. Lodní stožár by z něho mohl být – tak byl veliký. Odysseus z něho kus odsekl, druzí hned seškrábali kůru, uhladili ho a Odysseus jej pak na jednom konci pěkně přiostřil.

Když byl kůl takto připraven, prozradil Odysseus svým druhům, co hodlá učinit. Až obr usne, tím kůlem mu vypálí oko. Hned jej v ohni rozežhavil a přikryl ho suchým trusem, aby pomalu doutnal. Potom losovali, kdo z nich se zúčastní té pomsty na Polyfémovi. Los padl na čtyři nejzdatnější reky a k nim se připojil Odysseus jako pátý. Pak usedli, vzájemně si dodávali odvahy a čekali, až se obr vrátí.

Konečně se přiblížil večer a Polyfémos vstoupil do jeskyně. Všechno se opakovalo jako včera. Jen tentokrát nenechal před jeskyní ani jeden kus, zahnal dovnitř i berany a kozly. Potom podojil ovce a kozy a zas chňapl po dvou nešťastnících a připravil si z nich strašnou večeři. Opět byla ve všech malá dušička. Jen Odysseus potlačil všechen strach a hrůzu, nalil do nádoby pořádnou dávku vína, přistoupil k obrovi a řekl:

„Na, Kyklópe, ochutnej, jaký lahodný mok jsem ti přinesl jako dar, abys nás laskavě hostil a pak nám pomohl s návratem do vlasti. A ty zatím takhle řádíš! To už tě podruhé nikdo z lidí nenavštíví, když jsi tak zlý!“
 
 
Obr natáhl ruku a víno naráz vypil. Náramně mu zachutnalo. Požádal ještě o jeden doušek. Odysseus mu s radostí hned vyhověl. Polyfémos převrátil i druhý korbel do svého bezedného břicha a zaskuhral:

„Když máš tak znamenité víno, pověz mi i své jméno, abych ti mohl nachystat pěkný dárek. Věz, že já jsem nejsilnější ze všech Kyklópů a říkají mi Polyfémos.“

Odysseus místo odpovědi znovu dolil nádobu, obr ji zase najednou vypil – a po ní ještě druhou a třetí. Když už se mu zatemnily smysly, tu teprve k němu Odysseus lichotivě promluvil: „Já ti tedy povím své jméno, ale i ty mi dej svůj dar, jak jsi mi před chvílí slíbil. Slyš, Polyféme, já se jmenuji Nikdo.“

Nato obr s těžkým jazykem vykoktal: „Ty chceš hostinný dar? Tak tady ho máš: Polyfémos sní napřed všechny ostatní a Nikoho si nechá na konec. Lepší dar bys nikde nedostal.“ Vzápětí zavrávoral, svalil se na záda a v okamžiku chrápal, až se jeskyně třásla. Ale za chvilku ho přepadlo dávení a začal zvracet. Z hrdla mu vyhrklo víno s kusy lidského masa, ale ani se při tom neprobudil. Spal dál, zmožen tím opojným nápojem.

To byla vhodná chvíle, aby Odysseus provedl svou pomstu a potrestal toho hrozného lidožrouta za jeho zločin. I uchopil ukrytý zaostřený kůl a vstrčil ho do ohně, aby se na něm udělal žhavý uhel. Ostatní stáli kolem Odyssea připraveni k činu. Když už by byl kůl skoro chytil, rychle ho vytáhli, přiskočili k obrovi a vrazili mu ho do oka. Odysseus se naň seshora opřel a otáčel jím, jako by vrtal nebozezem. Zasyčelo to, jako když kovář ponoří do vody žhavé železo. Okolo kůlu proudila horká zpěněná krev. Dlouhé, husté řasy Polyfémovy se vznítily v plamen a v oku to stále syčelo a praskalo, až se úplně vyškvařilo a zůstala po něm jen veliká díra. Polyfémos zařval bolestí, až jim v uších zalehlo. Všichni hrůzou uskočili. Obr vytrhl z oka ten žhavý kůl, zbrocený krví, mrštil jím vztekle před sebe, mával divoce rukama a ze všech sil křičel na ostatní Kyklópy. Volal je na pomoc. Jeho křik se rozléhal v nočním tichu daleko široko.

Obři ho uslyšeli, hned se začali sbíhat z okolních kopců k jeho jeskyni a vzrušeně se ho ptali: „Co se ti stalo, Polyféme, že tak křičíš a budíš nás ze spánku? Kdo ti ubližuje? Kdo tě chce násilím zabít?“

„Nikdo!“ řval obr bolestně. „Nikdo, Nikdo!“

„Když ti nikdo neubližuje a jsi v jeskyni sám, tak v čempak ti máme pomoci? Jsi-li snad nemocen, pros o pomoc svého otce Poseidóna!“

S těmi slovy zas odcházeli tuze rozmrzelí, že se zbytečně vyplašili. Zato Odysseovi poskakovalo srdce radostí.

Polyfémos dál hrozně naříkal, svíjel se bolestí, hmatal rukama kolem sebe a dobelhal se k otvoru, kudy se vcházelo do jeskyně. Odvalil kámen, sedl si u vchodu a natáhl ruce, aby polapil ty bídné lidské červy, kdyby chtěli mezi ovcemi uniknout z jeskyně. Tu se už Odysseus přestal radovat a začal přemýšlet, co dál. Co udělat, aby se vyhnuli strašné zkáze, která byla stále nablízku. Ale nebyl by to Odysseus, aby si nakonec se vším neporadil.

Potichu schytal největší berany, pokryté hustou vlnou, a svázal je po třech k sobě. Pod prostředního z nich přivázal vždy jednoho ze svých druhů. Sám si vybral největšího berana ze všech, ale jen jednoho, skrčil se mu pod huňaté břicho a držel se pevně rukama chomáčů jeho husté, převislé vlny.
 
 
Nastalo ráno. Ovce bečely, neboť nebyly podojeny. Polyfémos je ohmatával a pouštěl z jeskyně ven. Když se blížil ke vchodu stádní beran, byla v Odysseovi v té chvíli právě tak malá dušička jako ve všech, kteří takto procházeli před ním. Ani nedýchal. Polyfémos i tomuto beranovi sahal na hřbet a rozmlouval s ním, jako by měl rozum. Stěžoval si mu, jak ho Nikdo připravil o zrak, a pronášel rozezleně:

„Ale ještě neušel záhubě ten ničemný Nikdo! Kdybych tak věděl, kde se skrývá! Kdybys tak ty, berane, mohl mluvit a řekl mi o něm! Mozek by mu stříkal po stěnách, jak bych jím tloukl o zem.“ Takto mluvil, sténaje bolestí, když pouštěl posledního berana ze sluje.

Když byli pár kroků od jeskyně, Odysseus se pustil a odvázal i své druhy. Pak vybrali nejtučnější ovce a hnali je s sebou k lodi. Tam se setkali s ostatními druhy a radovali se ze shledání. Ale potom se dali všichni do pláče pro ty, které Polyfémos tak hrozným způsobem sprovodil ze světa. Avšak Odysseus jim dával mlčky znamení, aby byli tiše, nechtějí-li ještě v poslední chvíli zahynout. Rychle tedy vehnali ovce na loď, nasedli a odrazili od břehu. Veslaři veslovali ze všech sil a brzy byli hezký kus od obrova obydlí.

Tu se Odysseus postavil směrem k jeskyni a zvolal: „Kyklópe, to tě postihl trest za to, že ses tak krutě zachoval k svým hostům.“

Obr to uslyšel a nesmírně se rozlítil. Urval vrchol hory a mrštil jím v tu stranu, odkud slyšel hlas. Jen tak tak, že jim nepotopil loď. Veslaři se tím víc opírali do vesel, neboť se báli, aby jim ten zuřivec nerozbil hlavy i koráb. Když už byli daleko od pevniny, zavolal Odysseus ještě jednou: „Kdyby se tě, Kyklópe, někdo ptal, kdo tě oslepil, řekni mu, že to byl Odysseus, král z ostrova Ithaky.“

Polyfémos to ještě zaslechl a hrozně zahřímal: „Že já hlupák nebyl opatrnější! Jeden věštec mě kdysi varoval, že mě jednou nějaký Odysseus připraví o zrak. Já však myslel, že to bude obr jako já a ne takový skrček! Ale vrať se zpátky, Odyssee, já poprosím svého otce Poseidóna, aby ti dopomohl dostat se do vlasti. Ten i mně pomůže a zase mi vrátí zrak, bude-li to jeho vůle.“

Na to mu Odysseus odpověděl: „Ty, Kyklópe, už nebudeš nikdy vidět, ale já lituju, že jsem tě připravil jen o oko a ne taky o život.“

Polyfémos zdvihl ruce k nebi a skučel: „Vyslyš mě, otče, jenž vládneš mořem a otřásáš zemí! Dej, ať se Odysseus nikdy nevrátí domů, a je-li snad souzeno, aby se přece jen vrátil, ať ztratí všechny své druhy a doma ať najde jen neštěstí a zkázu!“

Poseidón ho vyslyšel a kývl na souhlas.

Vzápětí urval Polyfémos ještě větší skálu než předtím, zakroužil jí jako míčem a vrhl jí za lodí. Ale Odysseův koráb šťastně unikal z dosahu nebezpečí. Za malou chvilku přistál u oné výspy, kde čekali ostatní z Odysseovy družiny a již se tuze báli, dočkají-li se návratu svého vládce.

Bylo to šťastné shledání. Hned vyhnali nádherné ovce a berany na břeh a Odysseus je rozdělil každému stejným dílem. Potom vykonal Diovi oběť, ale Zeus ji nepřijal.

Když se dosyta najedli a napili lahodného vína, uložili se na břehu k spánku. Ráno vypluli na další cestu, ale tíseň jim naplňovala srdce. Želeli ztráty svých druhů a báli se hněvu bohů, zvláště Poseidóna, otce oslepeného Kyklópa.

Bez nehody připluli k zvláštnímu ostrovu, který byl pohyblivý. Byl obehnán vysokou kovovou hradbou a v jeho středu se vypínal krásný palác. V tom paláci přebýval s manželkou a dvanácti dětmi Aiolos, vladař větrů, miláček bohů.

Den co den celá jeho rodina zasedala u bohatých stolů a všichni společně hodovali.

Aiolos přijal velmi vlídně Odyssea i jeho druhy a se zájmem poslouchal vyprávění o trójské válce a o návratu Řeků. Celý měsíc je královsky hostil a staral se o jejich blaho. Když ho pak Odysseus prosil, aby jim pomohl s návratem do vlasti, dal jim místo průvodců zvláštní dar: veliký měch, do něhož uzavřel všechny nepříznivé větry a pevně ho utáhl stříbrnou tkanicí, aby ani jeden nemohl uniknout. A když hosté nastoupili na lodě, poslal za nimi mírný západní vítr[3], aby se jim opíral do plachet a hnal je domů. Veslaři se nemuseli vesel ani dotknout.

Devět dní a nocí je vítr unášel po klidné hladině a desátý den se jim zjevila na obzoru rodná země. Už byli tak blízko cíle! Odysseus držel sám plachetní provazy a sám takto řídil směr lodi, aby se co nejdříve shledal s domovem. Ale najednou ho přemohla únava po tolika probdělých nocích a Odysseus usnul. Jak to ostatní zpozorovali, začali se dohadovat, co je asi v tom měchu. Po celou tu dobu z něho nespouštěli oči a jen si představovali, jaké poklady zlata a stříbra se v něm asi skrývají. A tu již ti nejzvědavější navrhovali: „Pojďme a podívejme se, co v něm je!“

Popadli měch, rozvázali ho a vtom frrr! – a větrové vyletěli. Měch splaskl, byl prázdný. Ještě ani nezavřeli ústa údivem a leknutím, když se najednou rozpoutala prudká vichřice a bouře. Všechny větry se spojily v mohutný orkán, jenž uchvátil koráby, zatočil jimi na vlnách a hnal je opačným směrem. Za chvíli se octli na širém moři, daleko od vlasti.

Vtom se Odysseus probudil. Když viděl, co se stalo, byl na pokraji zoufalství. Už už se chtěl vrhnout do moře a ukončit naráz všechny své strasti. Naštěstí v něm zanedlouho zvítězil zas jeho mužný duch a začal přemýšlet o záchraně. Jeho druhové hořce naříkali sami nad sebou a tuze litovali, že byli tak zvědaví. Zatím se lodi již blížily zase k Aiolovu ostrovu. Lodníci vystoupili, posilnili se jídlem a pitím a Odysseus se ještě s dvěma druhy vydal k Aiolovi, aby ho poprosil za odpuštění a za novou pomoc.

Vešli do paláce a zůstali zkroušeně u dveří. Jakmile je nedávní hostitelé spatřili, tatam byla jejich vlídnost. „Co tu chcete?“ zeptali se hněvivě. „Vždyť jsme vás tak pečlivě vypravili, abyste se bez námahy dostali do vlasti, a vy jste tu zas!“

Odysseus si dodal odvahy a chtěl jim vysvětlit tu zlou nehodu: „Nezlobte se, přátelé, a ještě jednou nám pomozte! Já jsem usnul a zvědaví plavci...“ Ale král Aiolos mu nedal ani domluvit a obořil se na něho: „Ať už jsi pryč i s těmi svými proklatci! Zprotivili jste se bohům, táhněte odtud!“

Odysseus hlasitě vzdychal a truchlil, ale Aiolos byl neoblomný. Jeho dům se pro ně navždy uzavřel. Nezbývalo jim než nastoupit na lodě a vydat se napospas neznámému osudu. Plavci brzo okusili ovoce své zvědavosti. Museli veslovat, až se z nich lil pot, neboť už nevál příznivý vítr.

Šest dní a šest nocí se plavili, až se dostali do země divokých obrů lidojedů daleko na západě. Jmenovali se Laistrýgonové.[4] Vpluli do úzké, dlouhé zátoky, sevřené ze všech stran strmými skalami. Odysseus přivázal svůj koráb u skály, kousek dál od ostatních lodí. Potom vystoupil na tu skálu a rozhlížel se kolem dokola. Nikde však neuviděl obdělaná pole nebo zahrady, jen v dálce spatřil kouř. I poslal tam dva plavce s hlasatelem na výzvědy.

Ti se hned vydali na cestu. Před městem se setkali s dívkou, která byla u studně pro vodu. Byla to dcera tamního krále. Poslové k ní přistoupili a ptali se jí, kdo je tu králem a kde bydlí. „Králem je tu můj otec,“ pravila dívka a dovedla je k otcovu paláci.

Když vstoupili dovnitř, strnuli hrůzou. Stála tam žena jako hora, a jak je uviděla, poslala pro svého muže. Král se vrátil ze sněmu, neuvítal však hosty, neřekl ani slova, zato jednoho z nich popadl a snědl ho. Jak se druzí dva vzpamatovali z leknutí, vzali nohy na ramena a pelášili k lodím.

Zatím král lidožrout běžel do města a hrozným řevem svolával ostatní obry. Celé mračno jich bylo, těch strašných velikánů, a jako lavina se hnali k pobřeží. Lámali kusy skal a začali je házet dolů do přístavu, kde kotvily Odysseovy koráby. Děsný hřmot, křik a zděšení panovaly na všech lodích, které se tříštily pod tíhou balvanů. Obři nabodávali plavce na dlouhé oštěpy a podávali si je ke krvavým hodům.

Odysseus rychle přeťal lano svého korábu a všem druhům hlasitě nakazoval, aby ihned sedli k veslům a zachránili se před záhubou. Vzápětí tak učinili, ale obři byli rychlejší. Jen Odysseova loď se svým mužstvem unikla z té zkázy, všechny ostatní i s plavci skončily na mořském dně. Hluboký žal naplnil srdce Odysseovo i jeho druhů nad tou bolestnou ztrátou. Už byli daleko na moři, daleko od země těch surových obrů, a ještě jim tekly slzy a všichni jako by oněměli.

Pluli a pluli, až se přiblížili k jinému ostrůvku, na jehož pobřeží vystoupili. Dva dni a dvě noci tam strávili, unavení a zarmoucení, a teprve třetího dne sám Odysseus vyšel na výzvědy. Vzal si meč a oštěp a ubíral se po stezce vzhůru, aby se rozhlédl po okolí. Vystoupil na strmou skálu a zdálo se mu, že vidí kouř. Vskutku to byl kouř. Vycházel z domu, kde bydlela mocná čarodějka Kirké.[5] Jinak nebylo na tom ostrově živé duše. I vracel se zpět k svým druhům, aby se s nimi poradil, co dělat. Najednou se vynořil z houštiny statný jelen a pomalu kráčel na pastvu. Odysseus napřáhl oštěp a jednou ranou jelena skolil. Svázal ho provazem spleteným z proutí, přehodil si ho přes ramena a radostně zamířil k lodi.

Tam ho uvítali s velkým jásotem. Všichni se shlukli kolem něho a Odysseus jim dodával odvahy: „Hlavu vzhůru, přátelé, dokud máme co jíst a pít. S pomocí nesmrtelných bohů překonáme všechny strasti, které nás ještě čekají.“ Potom opékali na rožních chutné maso, jedli a pili až do večera a pak se uložili k spánku. Ráno je Odysseus svolal a řekl: „Zdá se, že tenhle ostrov je kol dokola obklopen mořem, jehož konce nelze dohlédnout. Ale viděl jsem skrze stromy kouř, musíme jít prozkoumat, kdo tu bydlí.“

Všichni propukli v pláč, neboť si vzpomněli na jednookého Kyklópa i na obry lidojedy a báli se, co je zas čeká. Pláč je však špatný pomocník. Proto Odysseus rozdělil všechny zbývající plavce do dvou stejných skupin a hned metali los, která z nich se vypraví na výzvědy. Los padl na oddíl, jejž vedl Odysseův příbuzný Eurylochos. Nato se oba oddíly rozloučily a Eurylochos se vydal se svými dvaadvaceti muži na cestu. Dům čarodějky Kirky snadno nalezli. Byl v lesním úvalu krásně vystavěný z hladkých kamenů. Ale kolem něho – hrůza hrůzoucí! – samí lvi a vlci. Zbytečně se však zvědové vylekali, ty šelmy nebyly zlé a nikomu neublížily. Byly začarované Kirčinými kouzly. Měly rozum, jako by dosud byli lidmi. Pobíhaly kolem, lísaly se jako psi a smutně se dívaly. Kdyby tak mohly mluvit a varovat ty cizince, aby nevstupovali dovnitř!

Ti však již přišli ke dveřím Kirčina obydlí a na chvilku se zastavili. Zevnitř se ozýval krásný zpěv. To zpívala Kirké a přitom pilně tkala nádherné tkaniny. Jeden z plavců pak nahlas vykřikl, aby to čarodějka uslyšela. Hned vyšla a zvala je dovnitř. Všichni šli za ní, jen Eurylochos ne. Tušil nějakou lest, a proto zůstal venku. Kirké uvedla hosty do jedné z komnat, vybídla je, aby si sedli, a přinesla jim chutné jídlo a víno. Jenže napřed do všeho přimíchala škodlivá kouzla. Když se najedli a napili, švihla každého z nich kouzelným prutem a hned se všichni proměnili v chrochtající štětinaté vepře.[6]
 
 
Kirké je zavřela do prasečího chlívka a nasypala jim do koryt žaludů a bukvic.

Jakmile Eurylochos zpozoroval, co se stalo, letěl jako vítr k lodi, aby to oznámil ostatním. Přiběhl udýchán k Odysseovi, ale nemohl ze sebe vypravit ani slova. Dusil se žalem a pláčem. Odysseus ho stále vybízel, ať už zanechá nářku a raději poví, co se přihodilo. Když se Eurylochos trochu uklidnil, vyprávěl jim, co viděl. Odysseus se dlouho nerozmýšlel. Popadl meč, luk a šípy a vyzval Eurylocha, aby ho dovedl k té kouzelnici. Ale Eurylochos padl na kolena a pro všechno na světě prosil, ať ho s sebou nebere, a radil, aby všichni odtud rychle vypluli, nechtějí-li zakoušet podobný osud. Odysseus ho tedy nenutil a šel sám.

Již sestupoval do toho posvátného údolí a viděl před sebou Kirčin dům. Najednou, kde se vzal tu se vzal, kráčel proti němu jinoch se zlatým prutem. Byl to bůh Hermés v podobě švarného mládenečka. Podal Odysseovi ruku a pravil:

„Kampak se ubíráš tak sám, člověče nešťastný? Tví druhové jsou v Kirčině domě v prasečím chlívku a jsou z nich vepři. Chceš jim snad pomoci? Myslím, že by ses ani ty odtamtud nevrátil ve své lidské podobě. Ale já tě uchráním před jakoukoli pohromou. Vezmi si tuhle kouzelnou bylinu, která je účinnější než Kirčina kouzla. Až ti Kirké podá očarovaný nápoj a šlehne tě proutkem, vytas meč a vrhni se na ni, jako bys ji chtěl zabít. Tobě se nic nestane a snadno nad ní zvítězíš.“ Sotva to řekl, zmizel jako vánek.

Za chvilku stanul Odysseus bez obav přede dveřmi Kirčina obydlí a hlasitě vzkřikl. Kirké přišla, otevřela a pozvala ho dovnitř. Nabídla mu křeslo ozdobené stříbrem a nalila mu do zlatého poháru víno smíchané s kouzly. Když se Odysseus napil, šlehla ho čarodějným prutem a zvolala: „Jdi i ty do prasečího chlívka a lehni si tam k svým druhům!“ V tu ránu odepjal Odysseus lesklý meč a přiskočil k čarodějce, jako by ji chtěl na místě probodnout. Kirké zděšeně vykřikla, padla na zem, objímala mu nohy[7] a mluvila s pohnutou myslí neskrývajíc úžas:

„Cizinče, jaký jsi ty zvláštní muž, že na tebe můj kouzelný nápoj nepůsobí? Takový host u mne ještě nebyl. Nejsi ty snad ten chytrý Odysseus? Říkal mi jednou bůh Hermés, že sem zavítá Odysseus, až se bude vracet z Tróje. Ale už schovej meč, neboj se, neublížím ti.“

Jenže Odysseus chtěl mít jistotu, a proto vyzval Kirku, aby svá slova potvrdila přísahou. Teprve potom jí věřil a meč schoval. Kirké pak dala připravit lázeň, aby se Odysseus osvěžil a její pomocnice, půvabné víly, přinášely na stůl hojnost jídla a pití. Odysseus byl však velmi smuten a ničeho se ani nedotkl. Když se ho Kirké s podivem ptala, proč nejí a sedí jako němý, Odysseus jí řekl:

„Jak se mám veselit a jíst, když mé přátele postihlo takové neštěstí? Zbav je té pohromy, ať se zase s nimi shledám jako s lidmi, a pak se budeme radovat všichni vespolek.“

Čarodějka jeho prosbě vyhověla. Vyšla z komnaty, odemkla chlívek a pustila vepře ven. Pak chodila mezi nimi a každého natřela zvláštním kouzlem. Hned jim opadaly štětiny, ztratili zvířecí podobu a stali se zas lidmi. Byli krásnější a urostlejší než dřív. Vešli do komnaty, kde čekal Odysseus, a jásot ze šťastného shledání nebral konce. Plakali radostí, objímali se a nemohli se vynadivit té proměně. Kirké pak vybídla Odyssea, aby šli k pobřeží, vytáhli loď na souš, ukryli válečnou kořist i lodní nářadí a pak aby se zas vrátili a přivedli i ostatní druhy.

Odysseus hned vstal a vydal se k pobřeží. Jak ho druhové spatřili, propukl tam stejný jásot a stejná radost, jako kdyby už byli doma. Obklopili Odyssea a dychtili zvědět, jak zahynuli ostatní kamarádi. „Vytáhněte loď a pak je uvidíte,“ řekl vesele Odysseus, „jsou v Kirčině domě a jedí a pijí, co hrdlo ráčí.“

Když byli se vším hotovi, vedl je Odysseus do Kirčina domu a tam se přesvědčili, že je vladař jen tak naplano neutěšoval. Shledali se šťastně s těmi, které už oplakali. Nyní tonuli v nesmírné radosti. Po celý rok jedli, pili a veselili se v domě božské kouzelnice a zapomněli na všechny strasti, které předtím zakusili. Po roce sami připomněli Odysseovi, že je třeba pomýšlet na návrat. Odysseus to rád uznal a poprosil Kirku, aby je už déle nezdržovala a vypravila je domů, že už se všem tuze stýská po drahé otčině.

Kirké jim nebránila. Jenom prozradila Odysseovi, co ho ještě čeká: „Než odtud odplujete, musíš se vypravit do podsvětí a zeptat se slavného thébského věštce Teiresia na další osud. Až se s tímto slepým starcem poradíš, pak se vydáš na zpáteční cestu a já ti dám všechno, co budete potřebovat.“

Odysseus se vyděsil, když uslyšel o podsvětí. Vždyť ani nevěděl, kudy se tam dostane. „O to se nestarej,“ utěšovala ho Kirké, „sedneš na loď a vítr tě tam zanese. Vykonáš oběť podsvětním bohům a potom se setkáš s věštcem a ten ti řekne, kdy a jak se dostaneš domů.“

Ráno pak svolal Odysseus celou svou družinu a oznámil jí, co mu Kirké přikázala. Marně všichni plakali a naříkali, neboť se báli té cesty. Odysseus jim dodával odvahy a těšil je, že do podsvětí sestoupí jen sám. Kirké jim dala černého obětního beránka a černou ovečku. Všichni pak nasedli na loď a vypluli. Jen jediný muž jim chyběl do plného počtu, nepříliš statečný a málo prozíravý Elpénór. Spadl se střechy, kde odpočíval po hojném pití vína, a zabil se. Jeho duše už vešla v pochmurnou říši mrtvých, kam se Odysseus právě chystal.

Celý den pohodlně pluli a k večeru se přiblížili k místu, kudy se vcházelo do podsvětí.[8] Všude tam visela hustá mlha, kterou nikdy nepronikly sluneční paprsky, smutno a teskno kol dokola. Odysseus sestoupil do podsvětí a vykonal oběť, jak mu Kirké poradila. Vyhloubil v zemi dolík a naplnil ho krví obětních zvířat. Jen tak učinil, začaly se tam sbíhat celé zástupy duší a hrozně hlomozily, že Odysseovi hrůzou až mráz běhal po zádech. První ze všech přistoupila duše zabitého veslaře a prosila Odyssea, aby pohřbil jeho mrtvé tělo, až se zas vrátí na Kirčin ostrov. Odysseus to mrtvému druhovi ochotně slíbil a duše se opět vzdálila.

Potom se přiblížila k jamce s krví duše Odysseovy matky, ale Odysseus ji musel s lítostí odehnat a promluvit napřed s thébským věštcem. Však již jeho duch přicházel. Nesl zlaté žezlo a mířil k Odysseovi. Poznal ho, napil se tmavé krve a takto ho oslovil:

„Copak, nešťastníku, žes přišel do těchto truchlivých míst, kam živí nevcházejí? Toužíš po návratu do sladké otčiny? Mnoho, mnoho ještě zkusíš. Zle se na tebe hněvá bůh Poseidón, že jsi jeho syna oslepil. Ale i přesto by ses mohl šťastně vrátit domů, když se nikdo z tvých druhů nedotkne posvátných stád Héliových. Ta rozkošná stáda se pasou na ostrově, ke kterému připlujete. Bůh Hélios všechno z nebe vidí a slyší, nelze ho oklamat, dobře si to pamatuj a varuj včas své přátele. Ublíží-li někdo z vás těm stádům, pak je s vaším návratem konec. Všichni zahynete i s lodí, a kdybys ty jediný přece unikl záhubě, vrátíš se domů pozdě a v žalostném stavu, na cizí lodi a doma uvidíš hroznou zkázu. Tvůj dům bude plný zpupných mužů, kteří budou rozkrádat tvůj majetek, všechno ničit a náramně sužovat tvou věrnou manželku Pénelopu, aby se za někoho z nich provdala. Ty je pak náležitě ztrestáš a dožiješ se dlouhého, šťastného věku, ale co ještě zkusíš! Všechno bude ovšem jiné, budeš-li dbát mé výstrahy.“
 
 
Nato se věštec vzdálil a k Odysseovi přišla duše jeho matky. Napila se krve, aby se upamatovala na minulý život, potom hned poznala syna a pronášela v radostném pláči:

„Jak jsi sem přišel, můj synáčku? Což se teprve teď vracíš z trójské války? Nebyls ještě doma a nemluvil jsi se svou manželkou?“

Nato jí Odysseus odpověděl: „Milá matko, nebyl jsem ještě doma. Bloudím již dlouho po světě a sem do těchto míst jsem zavítal, abych se zeptal věštce na svůj návrat. A jakou tys měla smrt? A žije ještě můj otec? A co můj syn Télemachos? Čekají dosud na můj návrat?“

„Čekají, milý synu, všichni toužebně čekají, až se vrátíš, a nejvíc tvá věrná žena. Myslí jen na tebe, vzpomíná a pláče. Tvůj syn je zdráv a otec, chudáček, také, ale nikam už nechodí. Od jara do zimy pracuje na vinici, ale nic ho netěší a jen se trápí, že se tak dlouho nevracíš. A já – já jsem zemřela steskem po tobě. Vrať se již brzy domů a všechno jim pověz!“

Odysseus byl nesmírně dojat tím, co mu matčina duše řekla. Chtěl ji obejmout a přitisknout k srdci, ale ona mu unikla jako dech. Vzápětí zas přicházely další a další duše, které mu vyprávěly své osudy. Nejvíce ho však překvapilo, když spatřil duše padlých hrdinů, s nimiž bojoval u Tróje. Dlouho si s nimi vyprávěl a nevycházel z údivu.

Potom uviděl i Sísyfa a Tantala a ostatní odsouzence a otřásl se hrůzou. Rychle se vzdálil z těch truchlivých míst a pospíchal k svým druhům, kteří ho již očekávali. Nasedli na loď, a sotva odrazili od břehu, hnal je příznivý vítr až ke Kirčinu ostrovu. Tam za soumraku vystoupili, uložili se k spánku a ráno pohřbili zabitého druha, jak to Odysseus jeho duši slíbil.

Brzy k nim na břeh přišla Kirké se svými pomocnicemi a přinesla jim množství jídla a vína. Šla se s nimi rozloučit, neboť zítra ráno již měli rekové odplout. Přes celý den tam hodovali a pili, a když večer ulehli, aby se posilnili spánkem na cestu, Kirké vzala Odyssea za ruku a odvedla ho o kus dál. Tam si sedli a Odysseus jí vyprávěl, jak pochodil v podsvětí. Božská kouzelnice ho pozorně poslouchala a pak řekla:

„Dobře si pamatuj, co ti pověděl věštec Teiresiás, ale i já ti chci dát několik dobrých rad: Až odtud vyplujete, uslyšíte brzy překrásný zpěv. Ale běda vám, kdybyste se dali zlákat a přiblížili se k těm svůdným zpěvačkám! Jsou to lstivé nebezpečné Seirény, které svým zpěvem každého omámí a pak ho usmrtí. Však tam na té květnaté louce na jejich ostrově uvidíte hromadu bílých kostí a na nich zbytky lidské kůže. Zalep všem svým plavcům uši, až poplujete kolem, ale ty sám, chceš-li, můžeš si jejich zpěv poslechnout. Přikaž svým druhům, aby tě pevně přivázali ke stěžni, a kdybys je pak sebevíc prosil, aby tě uvolnili, ať jen tím pevněji přitáhnou provazy!



Až unikneš tomuto nebezpečí, ještě nebudeš mít vyhráno. Chci ti poradit, abys vyvázl se zdravou kůží. Nejdřív se přiblížíte k dvěma vysokým převislým skalám, o které se rozráží strašné mořské vlnobití. Žádná loď tam nepropluje bez pohromy. Prkna rozbitých korábů a mrtvoly lodníků se pak zmítají v tom nesmírném příboji, kdykoli se některý plavec odváží tamtudy proplout. Vyhni se tomu příboji!

Potom uvidíš jiná dvě skaliska. Jedno sahá až k hvězdám, druhé je nižší. V nitru té vysoké skalnaté hory vysoko nad mořem je veliká jeskyně, v ní i kolem ní je hustá mlha, a v té jeskyni bydlí hrozná obluda, postrach všeho tvorstva. Jmenuje se Skylla.[9] I bohové se třesou hrůzou, když ji spatří. Štěká příšerným hlasem jako pes, odporně kňučí a vyje a je zlá, horší než nejstrašnější saň. Má šest párů noh, šest dlouhatánských krků, na konci každého krku má obrovskou hlavu s rozevřenou tlamou a v tlamě tři řady hustých, velikých zubů. Černá smrt z nich kouká a nepopsatelná hrůza. Skylla je ukryta v té jeskyni a jenom hlavy jí vyčnívají ven. Očima svítí na všechny strany, loví delfíny, tuleně a velryby a pak je drtí v těch děsných zubech. Když náhodou pluje kolem její jeskyně loď, natáhne všechny své předlouhé krky a každou tou tlamou uchvátí jednoho plavce.

Ta nižší skála je nedaleko od ní a tam žije podmořská obluda, která třikrát denně pohlcuje obrovské množství vody. Skoro půl moře vypije a třikrát denně tu vypitou vodu zas vychrlí ven. Ta příšera se nazývá Charybdis. Je-li nablízku nějaký koráb, když začne Charybdis vypíjet vodu, pak ho nezachrání ani bůh moře Poseidón. V jejím bezedném chřtánu zmizí celá loď i se všemi plavci. Bude proto lépe, když budeš řídit svůj koráb poblíž Skylly než kolem Charybdy. Je výhodnější pozbýt jen šesti druhů než ztratit všechny najednou.“

Když Odysseus slyšel tuto radu, na dlouhou chvíli se zamyslil. Uvažoval, jak by to udělal, aby se Charybdě vyhnul a Skylle se ubránil. I zeptal se Kirky: „Pověz mi, bohyně, nebylo by možné podniknout se Skyllou zápas?“

Kirké mu odpověděla:

„Mluvíš příliš směle, Odyssee, Skylla je nesmrtelná bytost, hrozná, nepřemožitelná, odpor proti ní by ti jen uškodil. Kdyby ses u její jeskyně omeškal, uchvátila by ti dalších šest plavců, po nich nových šest a brzy byste všichni skončili v jejím břiše. Proto je nejlépe utéci. Opřete se ze všech sil do vesel a rychle pryč od ní! Jedné z těch oblud se lze vyhnout, ale oběma najednou nikoli. Vyhni se raději Charybdě!

Potom připlujete k ostrovu, kde se pasou Héliova stáda. Je tam tolik lesklých krav, kolik je v roce dní, a tolik oveček, kolik má rok nocí. Těch stád neubývá ani se nerozmnožují. O nich ti už věštec v podsvětí pověděl. Chcete-li spatřit svou otčinu, nesmíte se jich ani dotknout. A ještě i tak vás budou čekat velké strasti.“

Ani nepozorovali, že už se blíží ráno. Však už Kirké řekla Odysseovi všechno, co měla na srdci. Rozloučila se s ním a vrátila se do svého obydlí.

Odysseus probudil plavce, všichni nastoupili na loď a chopili se vesel. Když odrazili od břehu, Kirké za nimi poslala příznivý vítr. Loď brázdila lehce klidnou hladinu. Tu povstal Odysseus a stísněným hlasem jim sděloval, co je čeká na zpáteční cestě. Nejdříve jim pověděl o ostrovu luzných Seirén, neboť se k němu již blížili.

Odysseus uchopil rychle velký kotouč vosku, rozkrájel ho na drobno a hnětl ho rukama, aby změkl a byl poddajný. Potom všem plavcům zalepil uši a sám se dal pevně přivázat ke stožáru. Byl svrchovaný čas, neboť nad jasnou, klidnou hladinou se již nesl medový hlas kouzelných Seirén. Jen Odysseus slyšel jejich mámivou píseň:

 

Blíž k nám, cizinče, pojď,

zastav rychle svou loď,

naslouchej, naslouchej nám!

Kdokoli z lidí nás uslyší,

za naším zpěvem si pospíší,

ať pluje s druhy, ať sám!

 

Vrací se rozkoše pln

hladinou poklidných vln

moudřejší, nežli byl dřív.

Víme, co děje se kdekoli,

u nás nic nikoho nebolí,

pospěš, ať spatříš ten div!
 
 
To byl teprve začátek jejich čarovného zpěvu, a Odysseus již dával očima znamení druhům, aby ho uvolnili a zamířili k ostrovu těch zpěvaček. Ale ti jako by se jich to netýkalo, opřeli se do vesel a nachýleni dopředu poháněli koráb do bezpečí. Vtom dva z nich k němu přiskočili a přitáhli na něm provazy ještě pevněji. Byli zachráněni. Za chvíli vyňali vosk z uší a Odyssea osvobodili z dobrovolných pout.

Najednou spatřili hrozné vlnobití. Vlny dunivě hučely, nad nimi se srážela pára jako oblaka dýmu a skály kolem hrozivě ječely. Plavcům přejel mráz po zádech a vesla jim leknutím vypadla z rukou. Tu opět povstal Odysseus a povzbuzoval je, aby jen rychle veslovali a vyhnuli se tomu místu, kde vystupují páry. Přikázal kormidelníkovi, aby vedl koráb poblíže skály, aby je ten strašný příboj neroztříštil. Kormidelník poslechl a vynaložil všechno své umění, aby loď zachránil. Podařilo se mu to. Všichni si hluboce oddychli, když zase vpluli na klidnou hladinu.

Ale ještě je čekal nejtěžší úsek cesty, dravá Skylla a nenasytná Charybdis. Odysseus se o těch obludách raději ani nezmínil. Plavci by dojista zkameněli strachem. On sám však napjatě hleděl ke skále, kde bydlila Skylla. Nedbal Kirčina varování. Uchopil dva dlouhé oštěpy a přešel na předek lodi, aby se postavil Skylle na odpor. Oči mu už zemdlely, jak se upjatě rozhlížel po skále, ale nic v té mlze neviděl. Zato plavci stáčeli zrak k té nižší skále, odkud zazníval hrozný lomoz. Voda se tam vzdýmala, hučela, pěna stříkala do výše až na vrchol skály, a jak padala s proudem vody zpět, skrápěla obě ta skaliska. Najednou začala Charybdis vpíjet vodu. V dutinách skály to příšerně ječelo a hlučelo, tvořil se obrovský vír, jímž bylo vidět až na dno moře. Všichni zesinali hrůzou.
 
 
A zatím co se chvěli a žasli, Skylla náhle vymrštila své dlouhatánské krky a uchopila z Odysseova korábu šest plavců. Ostatní druhové spatřili nad hlavou už jen jejich nohy a ruce a slyšeli jejich zoufalý křik. Třepotali se ve výši jako ryby na udici, volali ubožáci na pomoc Odyssea, který se za nimi s vytřeštěnýma očima bezmocně díval a nemohl jim pomoci. Marně k němu vzpínali ruce. Za chvíli již bylo slyšet, jak je Skylla ve svém doupěti drtí svými strašnými zuby. Ani Odysseus, ani jeho druhové nic hroznějšího v životě neviděli.

Dlouhou dobu byli všichni zoufalí a jen bolestně naříkali. Zatím se blížili k onomu překrásnému ostrovu, kde se pásla Héliova božská stáda. Už z moře bylo slyšet bučení krav a bečení ovcí. Odysseus si hned vzpomněl na důtklivou výstrahu věštce Teiresia a čarodějky Kirky, aby se jich nikdo ani nedotkl. I přikázal plavcům, aby veslovali dál a ostrovu se vyhnuli.

Ale vzpurný Eurylochos shromáždil všechny muže kolem sebe a přemluvil je, aby se vzepřeli Odysseovi a na noc už nikam nepluli. Snadno je přemluvil, neboť byli unavení a vystrašení z těch všech hrůz a chtěli si odpočinout. Odysseus poznával, že se všichni řítí do záhuby, ale nic nesvedl. Proto je aspoň prosil, aby se mu zavázali přísahou, že neublíží Héliovým stádům a budou si brát jen z jídel, která jim dala na cestu Kirké. Slíbili a přísahali. Vystoupili na břeh, posilnili se jídlem a pitím a uložili se k spánku.

Ale k ránu se rozpoutala prudká vichřice s hroznou bouří a černá mračna zakryla nebe i zemi. Plavci rychle ukryli koráb do bezpečné jeskyně. Odysseus jim znova přikázal, aby jedli a pili jen z vlastních zásob a neopovážili se zabít ani jediný kus ze stád boha Slunce, jenž všechno vidí a slyší. A snad by byli ten zákaz dodrželi. Ale bouře zuřila celý měsíc, nemohli se odvážit vyplout a zásoby jídla a pití došly. Plavci zaháněli hlad lovem ptáků a ryb, ale to zdaleka nestačilo.

Když se jim žaludek svíral hladem, odešel Odysseus trochu dál na ostrov a tam se v tichém zákoutí modlil k bohům o pomoc, aby utišili bouři a umožnili jim odplout. Bozi však naň seslali sladký spánek a on při modlitbě usnul.

Zatím Eurylochos znovu shromáždil plavce a takto k nim mluvil: „Každá smrt je hrozná, ale nejhorší ze všeho je zemřít hladem. Pojďme a zabme nejlepší kusy z Héliových stád. Až se vrátíme domů, postavíme bohu chrám a budeme ho prosit o milost. Jestliže se však na nás nyní rozhněvá a zahubí nás na moři, je lépe zahynout naráz než umírat takhle pozvolna.“

Všichni mu dali za pravdu a učinili, jak jim radil. Přihnali nejlepší kusy dobytka, pomodlili se, pak je zabili a chystali Héliovi oběť. Potom opékali maso na rožni a jedli. Zatím se Odysseus probudil a ucítil dým a vůni z masa. Bolestně zalkal, prosil bohy o smilování a rychle spěchal k pobloudilým druhům. Ale než jeho prosba dolétla k nebi, byl již Hélios u všemocného Dia, stěžoval si na ten zločin a pohrozil, že nebude dál svítit lidem ani bohům, jestliže Zeus ty zpupné, zločinné muže nepotrestá. Zeus mu slíbil, že jim roztříští koráb bleskem a potopí je v hlubinách mořských.

Co mohl Odysseus dělat, když posvátná Héliova zvířata už byla zabita? Co byly platné domluvy a výčitky? Byl jist, že ten svévolný čin nezůstane bez trestu. I zlá znamení to předpovídala: syrové maso i maso opékané na rožních žalostně bučelo a stažené kůže se pohybovaly jako živé. Hrůza pohledět! Šest dní si plavci takto pochutnávali na posvátném mase a teprve sedmý den, když se vítr utišil, vypluli na širé moře.

Už byli daleko od pobřeží, ostrov již nebylo vidět, když se najednou zatemnilo nebe a od něho potemnělo i moře. Prudký vítr zatočil lodí, přetrhal všechna lana a vysoký stožár se skácel. Dopadl na kormidelníka a rozbil mu hlavu. Ten sletěl z paluby dolů a byl ihned mrtev. Najednou se nebe rozsvítilo, zahřmělo a klikatý blesk sjel do lodi. Rozštípl ji jako skořápku. Plavci vypadli, ještě chvíli se zmítali ve vlnách, ale nikdo z nich neušel černé smrti.

Jediný Odysseus se zachytil lodního kýlu, sedl si naň a větry ho unášely, kam se jim zachtělo. Celou noc se takto plavil, smrt byla stále na dosah, a když ráno vyšlo slunce, zděsil se, div duši nevypustil: byl nedaleko Skylly a Charybdy. Podmořská obluda Charybdis právě začala do sebe táhnout vodu. V tom okamžiku se Odysseus vyšvihl na strom, který vyrůstal z té skály, a visel tam jako netopýr, dokud nebezpečí neminulo. Když pak Charybdis zase vyvrhla stožár i lodní kýl, Odysseus seskočil do vody, sedl si zas na svůj prám a rukama se odrážel.
 
 
Devět dní a devět nocí ho unášel vítr a desáté noci se přiblížil k velkému osamělému ostrovu, na nějž vystoupil. Na tom ostrově měla obydlí nymfa Kalypsó, mocná bohyně. Žila tam stále sama tato krásná víla, nikdo z bohů ani z lidí ji nenavštěvoval. Když k ní trosečník Odysseus přišel, přijala ho co nejvlídněji. Dala mu krásné roucho, přinesla mu hojnost jídla a pití, hostila ho a pečlivě se o něho starala. Brzy si ho tak oblíbila, že si vroucně přála, aby se stal jejím manželem. Slibovala mu, že bude věčně mlád a že ho učiní nesmrtelným, zůstane-li u ní a nebude pomýšlet na návrat domů.

Ale Odysseus opouštěl často nymfino útulné sídlo, po němž se pnula vinná réva s velkými hrozny a před nímž byly čtyři studánky s křišťálovou vodou a louky plné vonných fialek a jiných květin. Opouštěl jeskyni chráněnou bujným lesem plným ptačího zpěvu a spěchal denně na mořský břeh, kde tesknil a plakal. Vzpomínal na domov, na manželku, na syna, na stařičkého otce Láerta a toužil spatřit aspoň kouř ze své drahé otčiny.

Už sedm let chodil na břeh tohoto ostrova, celé dni tam vysedával na skále a s očima plnýma slz se díval v tu stranu, kde byla jeho rodná Ithaka. Tak tam bolestně truchlil a naříkal, že ho až bohům bylo líto, a nejvíc bohyni Athéně. Na její přímluvu poslal Zeus k nymfě Kalypse Herma se vzkazem, aby již Odyssea déle nezdržovala a vypravila ho na cestu domů.

Hermés přeletěl daleké země a širá moře a snesl se před obydlím vznešené víly. Vešel dovnitř a vyřizoval jí Diův vzkaz. Kalypsó se zděsila jeho slov a srdce se jí zachvělo při pomyšlení, že Odysseus od ní odejde. Trpce si stěžovala Hermovi na krutost bohů:

„Vždyť já jsem ho zachránila před jistou smrtí, starala jsem se o něho a přála jsem si, aby se stal mým mužem. I když se s bolestí v srdci Diově vůli podrobím, nemohu mu dát loď ani průvodce, jen dobrou radu.“

„A to mu stačí,“ ujišťoval ji Hermés, „je to nesmírně chytrý muž a tvé rady užije moudře.“

I poslechla božská nymfa Kalypsó a podrobila se Diově vůli. Šla za Odysseem na mořský břeh a domlouvala mu:

„Už se netrap, Odyssee, a připravuj se na cestu. Vezmi si sekeru, nakácej stromů a udělej si pevné plavidlo. Já ti pak dám s sebou dost jídla a pití, abys neměl nouzi, a pošlu za tebou příznivý vítr, abys pohodlně plul.“
 
 
Odysseovi se naráz rozjasnila tvář a s chutí se pustil do díla. Za čtyři dni byl s prací hotov. Kalypsó mu dala na památku skvostný šat, zásobila ho všemi potřebami a rozloučila se s ním. Odysseus napjal plachty a s radostí vyplul na moře.

Už se plavil sedmnáct dní a nic zlého se mu nepřihodilo. Najednou zajásal, neboť nedaleko uviděl zemi. Ale osmnáctého dne ho spatřil Poseidón, když se vracel z hostiny od svých milovaných mouřenínů.[10] Nesmírně se rozhněval, že ostatní bohové chtěli za jeho zády pomoci Odysseovi a dopřát mu, aby se po tolika letech vrátil domů. Hned sehnal dohromady všechna mračna, povzbudil zuřící větry, aby se navzájem utkaly, a rozbouřil moře svým mocným trojzubcem. Tma zahalila nebe i moře.

Náhle se přivalila veliká vlna, zatočila Odysseovým člunem jako se skořápkou, vítr se opřel do plachet, roztrhal je, zlomil stožár a roztříštil koráb na kousky. Odysseus zmizel ve vlnách. Před očima se mu zatmělo. Už viděl před sebou hrozný konec na dně mořském. Stěží pozdvihl hlavu z vln, vyplivl z úst slanou vodu a pustil se za troskami svého člunu. V poslední chvíli se jich zoufale zachytil a zmítal se na rozbouřené hladině, kam ho vítr nesl. Tu ho spatřila mořská bohyně Leukothea[11], snesla se k němu a pravila:

„Ubohý Odyssee, co že se na tebe bůh Poseidón tak velice hněvá? Ale neboj se, zahubit tě nemůže, když to není vůle ostatních bohů. Svlékni si oděv nasáklý vodou, který tě tak tíží, skoč do vody a odrážej se jen rukama jako plavec. Vezmi si tuhletu roušku, oviň si ji kolem prsou a moře ti nikterak nebude moci ublížit. Až dopluješ k pevnině, hoď ji zas do vody.“ Nato se bohyně ponořila do vln a zmizela. Odysseus učinil, jak mu přikázala.

Opět ho uviděl bůh Poseidón, jak zápasí s vlnami, a pomyslil si: „Nu, ještě leccos zakusíš, než se dostaneš na souš, ale buďsi, zatím si tě nebudu všímat.“ A odebral se do svého paláce. V tom okamžiku Athéna utišila všechny rozbouřené vichry a uklidnila moře. Nechala vát jen vítr, který unášel Odyssea k pevnině. Ale i tak vytrpěl ještě mnoho útrap za ty dva dni a dvě noci, co byl takto odkázán jen na své paže. Třetí den pak spatřil konečně zemi. Nesmírně se zaradoval a ploval co nejrychleji, aby již unikl moři.

Nesmírně se však vyděsil, když najednou zaslechl hrozný hřmot u pobřežních skal. Tam se tříštily vlny o skalní útesy; hnal je silný příboj a hrozil Odysseovi, že ho vymrští na skálu, kde si rozbije hlavu. Moře tam s hukotem vřelo a nebylo nikde vhodné místo, aby mohl vystoupit. Byl již úplně vysílen a zemdlen a jen tak tak se držel na vlnách. Moře v těch místech bylo hluboké a kolkolem strmé skály. Vtom ho uchvátila nová mocná vlna a hnala ho prudce na skalisko.

Tehdy by byl Odysseus dojista zahynul, kdyby nad ním Athéna nedržela svou ochrannou ruku a nevnukla mu spásnou myšlenku, aby ploval stále poblíž skal, až najde místo, kde bude moci vystoupit na pevninu. Ploval tedy dál a dostal se k ústí řeky, která vtékala do moře. Vystoupil na její břeh. Třásl se na celém těle a vysílením klesl.

Ležel jako mrtvý. Ve vlasech měl plno mořského kalu a voda mu vytékala z nosu i z úst. Když opět nabyl vědomí a do rukou i nohou se mu zase vrátila síla, hodil do vln tu kouzelnou roušku, která ho chránila před utonutím, a bohyně si ji zas vzala. Potom pln vděčnosti a štěstí políbil zemi a šel si vyhledat nějaký úkryt, kde by v bezpečí přespal. Vlezl si do hustého křoví blízko u vody, nahrnul si do své skrýše spoustu listí a uložil se k spánku. Usnul rychle a tvrdě po takovém vyčerpání a po tolika hrůzách.

Na tom ostrově, vzdáleném daleko ode všech lidí, bydlili Faiákové.[12] Byli to mírumilovní plavci a měli zázračné lodě. Jejich koráby měly lidský rozum, znaly všechny země i města a všude trefily samy, bez kormidelníka. Jen veslaři je poháněli vesly. Pluly jen v noci a byly tak rychlé, že by jim nestačil ani nejrychlejší pták. Bohové měli Faiáky ve veliké lásce a chodili k nim na hostiny. Král tohoto blaženého národa se jmenoval Alkinoos. Byl velice moudrý, mocný a slavný. Měl překrásnou dceru Nausikau.

Té se ve snu zjevila bohyně Athéna a vybídla ji, aby se ráno vypravila k řece prát prádlo. Nausikaá uposlechla, a jak se rozednilo, vyjela se svými družkami k vodě. Když byly s prádlem hotovy, prostřely je na výsluní a bavily se hrou s míčem. Najednou míč vletěl do vody. Dívky vykřikly a Odysseus, který nedaleko spal, se probudil.

Dlouho se nemohl upamatovat, kde vlastně je a co se s ním stalo. Ale ten výkřik, to byl přece hlas nějakých dívek. Proto se rozhodl, že se půjde na vlastní oči přesvědčit, kam se to dostal. Ulomil si velkou listnatou větev, aby se trochu zakryl a nešel nahý. Jak ho dívky spatřily, hned se rozutekly, neboť jim připadal strašný. Byl zohyzděn mořským bahnem, byl opuchlý a poškrábaný jako nějaký pobuda. Jen Nausikaá zůstala na trávníku.
 
 
Odysseus užasl nad její krásou. Nevěděl, stojí-li před ním smrtelná žena nebo nějaká bohyně. Proto byl na rozpacích, má-li před ní kleknout či ji prosit jen zpovzdálí, aby mu darovala nějaký šat a dala mu najíst. Trápil ho ukrutný hlad. Uznal za vhodnější nejít až k ní, aby i ona neutekla. I zastavil se o kus dál a takto k ní mluvil:

„Vyslyš mě, paní, ať už jsi bohyně nebo smrtelná žena! Už devatenáct dní jsem se trmácel po moři více mrtev nežli živ a teprve dvacátý den jsem se dostal k pevnině. Ani nevím, kde jsem. Dej mi nějaký oděv a ukaž mi cestu do města, abych tam prosil o pomoc při návratu do vlasti. Tys tak šlechetná a krásná! Šťastný muž, který tě jednou dostane za ženu. Kéž ti bohové splní všechna tvá přání a kéž jsi celý život šťastna!“

Na to mu Nausikaá odpověděla: „Neboj se, cizinče! Každý prosebník, který k nám přijde, dostane, oč žádá. Přišel jsi mezi Faiáky, kteří bydlí na samém konci světa. Ukážu ti cestu do města, abys mohl navštívit mého otce, který je králem této země.“

Pak zavolala na ostatní dívky, aby se nebály a přišly k ní. Když přiběhly, řekla jim: „Tenhle ubožák bloudí světem, musíme se ho ujmout. Vždyť hosty a žebráky posílá sám Zeus. Doveďte ho na nějaké chráněné místo u řeky, aby se mohl vykoupat, a připravte mu jídlo a pití, aby se dosyta najedl.“

Dívky hned poslechly. Zavedly Odyssea k řece a přinesly mu šaty a olej, aby se mohl po koupeli natřít. Když se sebe smyl všechen kal a špínu a oblékl se, Athéna ho obdařila krásou a půvabem mládí. Když se vracel od řeky, zvolala Nausikaá s údivem na své družky: „Jen se podívejte, jak se ten cizinec změnil! Ještě před chvílí byl ošklivý, a teď je krásný jako bůh. Kéž by tu zůstal navždy – jak bych byla ráda! Ale teď už jděte a dejte mu jíst a pít!“

Odysseus se pustil do jídla jako vlk, vždyť tolik dní neměl v ústech ani sousto. Zatím dala Nausikaá zapřáhnout vůz, naložit prádlo a vybídla Odyssea:

„Teď poslyš, co ti povím. V domě mého otce se seznámíš s předními muži našeho národa. Jdi stále za mým vozem, a až přijdeme k městu, počkáš tam v posvátném háji před hradbami. Nechci, aby o mně vznikly nepěkné řeči a pomluvy, jak už to bývá, když lidé vidí svobodnou dívku jít s mužem. Hned by řekli, že si vedu ženicha. Proto chvilku počkáš, co bychom asi dojely domů, a pak vejdeš do města. Každé dítě ti poví, kde je palác krále Alkinoa. Až do něho vstoupíš, projdi rychle mužskými komnatami, nezastavuj se a jdi nejdřív k mé matce. Uvidíš ji sedět u krbu a tkát nádherná roucha. Otec sedí po jejím boku. Ale toho zatím pomineš a nejdříve padneš k nohám mé matky. Když si získáš její přízeň, pak se ti dostane všeho a nemusíš se již strachovat o návrat domů.“

Odysseus s radostí slíbil, že rád učiní, jak si ona přeje. Když se blížili k městu, právě zapadalo slunce. Odysseus vstoupil do posvátného háje a modlil se k bohyni Athéně, aby se šťastně dostal mezi Faiáky a vzbudil v nich soucit a lásku. Athéna ho vyslyšela. Když vcházel do města, zahalila ho hustou mlhou, aby ho nikdo neviděl. Pak na sebe vzala podobu mladé dívky, v ruce nesla konev na vodu a přicházela mu vstříc. Odysseus šel k ní a prosil ji:

„Dívenko, neukázala bys mi, kde bydlí král Alkinoos? Jsem cizinec stíhaný neštěstím a nikoho tu neznám.“

Dívka přisvědčila a dovedla ho ke královskému paláci. Pak mu řekla: „Jdi a nejdříve vyhledej královnu. Je velmi laskavá a každý ji má rád.“ Nato zmizela.

Odysseus otevřel zlaté dveře a vstoupil dovnitř. Všechno tam zářilo zlatem a stříbrem. Jakživ neviděl takovou nádheru. Královy komnaty hlídali zlatí a stříbrní psi, nesmrtelní, věčně mladí. Zhotovil je božský umělec Héfaistos. Dlouho se též podivoval krásným chlapcům (i ti byli ze zlata), kteří drželi v rukou planoucí pochodně a svítili hostům na cestu, když se večer scházeli k hostině. Kolem paláce byly půvabné zahrady, v nichž po celý rok zrálo ovoce, a za nimi utěšená vinice, kde stále dozrávalo víno.

Když se Odysseus vzpamatoval z úžasu nad tou jedinečnou podívanou, procházel rychle domem, aby vyhledal královnu. Jakmile vstoupil do hodovní síně, Athéna rozptýlila mlhu, v níž byl dosud zahalen. Všichni shromáždění hosté se ztišili, když spatřili cizince, a zvědavě si ho prohlíželi. V tom okamžiku padl Odysseus k nohám královny a prosil ji:

„Vznešená královno, přicházím s prosbou k tvému choti a k vašim vzácným hostům. Už dlouho bloudím světem, zakouším hrozné útrapy, a již bych se rád vrátil do své otčiny. Dejte mi loď a průvodce a učiňte konec mým strastem. Za to ať vás provází po celý život přízeň a požehnání bohů!“

Když domluvil, sedl si na zem u krbu.[13] Ale král ho vzápětí uchopil za ruku, zdvihl ho a usadil ho do skvostného křesla vedle sebe, kde sedával vladařův nejmilejší syn. Než se Odysseus vzpamatoval, služebníci již přinášeli hojnost jídla a pití, aby poctili zkormouceného hosta, k němuž všichni hned pojali důvěru. Zatímco Odysseus jedl, vybídl král své rádce a představené měst, aby se zatím rozešli do svých domovů. „Zítra pak svoláme shromáždění a poradíme se, jak bychom pomohli tomuto cizinci,“ loučil se s nimi Alkinoos.

Hosté odešli a v komnatě zůstali jen Odysseus a král s královnou. Královna hned poznala známou suknici a plášť, jejž měl Odysseus na sobě, bylo jí divné, odkud ho má, a proto se ho zeptala: „Pověz nám, milý hoste, odkud přicházíš a kdo ti dal ten šat?“

Odysseus se zamyslil a pravil: „Trvalo by dlouho, královno, než bych vylíčil, co všechno jsem zakusil. Nikdo ze smrtelných lidí neprožil více strastí a trampot než já. Sedm let jsem žil na ostrově Ógygii, kde o mne pečovala vznešená nymfa Kalypsó. Přijala mě jako bědného trosečníka. Zeus mi rozbil koráb a potopil s ním i všechny mé druhy. Vlny mě zanesly na lodním trámu k jejímu ostrovu. Ta víla si mě oblíbila a chtěla, abych u ní zůstal. Slibovala mi nesmrtelnost, když se stanu jejím manželem. Já však umíral steskem po domově a po své věrné ženě. Nymfa Kalypsó mě nechtěla pustit, ale nakonec se musela se mnou přece rozloučit. Snad jí to bozi přikázali. Zhotovil jsem si nový člun a vracel jsem se do vlasti. Sedmnáct dní mě nic zlého nepotkalo. Ale co jsem zakusil v dalších dnech, to nelze ani vypovědět. Poseidón mi rozbil koráb a já jsem jen tak tak vyvázl životem. Spíš mrtvý nežli živý jsem se dopachtil příbojem mořských vln k jakési řece a tam jsem vystoupil na břeh. Klesl jsem únavou. Potom jsem si našel chráněné místo, kde bych přespal, a tvrdě jsem usnul. Ani nevím, jak dlouho jsem spal, až mě najednou probudil dívčí výkřik.

Šel jsem po hlase a tam na břehu jsem se setkal s tvou šlechetnou dcerou. Zprvu jsem si myslil, že je to nějaká bohyně. Když jsem ji prosil o pomoc, ujala se mne, dala mi najíst a půjčila mi tenhle šat. Nikdy bych nevěřil, že si taková dívčina povede tak rozumně a srdnatě, jako si v té chvíli vedla tvá dcera. Tak jsem vám alespoň několika slovy vypověděl, jak jsem se dostal do vaší země.“

Král Alkinoos nespouštěl z Odyssea oči. V duchu si vroucně přál i on, aby Odysseus již od nich neodešel. Jak rád by dal takovému muži svou dceru za manželku!

Potom se obrátil na Odyssea a pravil: „Zítra se poradíme o tvém návratu, když nedáš jinak a nechceš zůstat u nás – byl bys tu jako mezi svými. Ale proti tvé vůli tě zdržovat nesmíme. Naše lodi tě pak samy zavezou do vlasti, ty budeš přitom klidně spát. Až se probudíš, budeš doma. Ale teď už je čas, aby ses posílil spánkem.“

Královna přikázala služkám, aby připravily Odysseovi lůžko. S jakou radostí se Odysseus ukládal ke spaní! Byl přešťasten a vroucně děkoval bohům za to, že už vbrzku spatří domov.

Ráno svolal král shromáždění lidu, na něž se dostavily zástupy občanů. Všichni nadšeně souhlasili s jeho návrhem, aby neznámého cizince dopravili do vlasti a dali mu na památku skvostné dary. Král přikázal plavcům připravit loď a ostatní vybídl, aby se dostavili do paláce na slavnostní hostinu. I bylo tam lidí jako v úle, naplnili dvůr i všechny komnaty uvnitř. Vzkázali i pro slepého pěvce, aby je přišel potěšit svým božským uměním. Jmenoval se Démodokos.

Slepec uchopil loutnu a hrou doprovázel svůj zpěv. Zpíval o bojích u Tróje, o utrpení Řeků a o jejich návratu. Líčil všechno tak živě, jako by tam sám byl. Odysseus nemohl dojetím potlačit pláč. I zastřel si nenápadně obličej, stíral si potají tekoucí slzy a bolestně vzlykal. Nikdo si toho nevšiml, jen král. Proto pokynul pěvci, aby již přestal, a pravil: „Už jsme se dost potěšili hudbou a zpěvem, teď pojďme a zkusme své síly v závodních hrách!“

Sám šel napřed a ostatní ho následovali. Odysseus sledoval pozorně házení diskem, vrhání oštěpu, střílení z luku, pěstní zápas, závod v běhu a ve skoku a nakonec mistrné tance faiáckých umělců. A nejen že se díval. I sám se těch závodů zúčastnil, zvítězil v nich a získal si obdiv a úctu všech. Faiákové mu přinášeli do královského paláce spoustu nádherných darů.

Když hry skončily, všichni hosté šli opět do paláce. Slunce již zapadlo. Král dal přinést nádhernou truhlici a vložit do ní dary faiáckých šlechticů. Královna k nim přidala krásnou suknici a plášť a král dal Odysseovi na památku zlatý pohár. Potom královna kázala připravit lázeň, aby se Odysseus po závodech osvěžil a natřel vonným olejem. Když se umyl a oblékl si krásné roucho, vracel se do hodovní síně. Tu ho spatřila princezna Nausikaá. Užasla nad jeho krásou a řekla mu na rozloučenou: „Buď zdráv, milý hoste, a až přijdeš domů, vzpomeň si někdy i na mne!“

Odysseus jí odpověděl: „Šlechetná Nausikao, vrátím-li se domů, budu tě den co den uctívat svou modlitbou jako bohyni, vždyť tys mi zachránila život.“

Potom si šel sednout na své křeslo. Hlasatel již přiváděl slepého hudebníka dovnitř. Odysseus se k němu obrátil a chválil ho, jak pěkně líčil útrapy trójských bojů a strastiplný návrat hrdinů, a prosil ho, aby ještě zazpíval o onom dřevěném koni, který dopomohl Řekům dobýt Tróje. Slepec mu vyhověl, naladil struny a zpíval. Zpíval též o Odysseovi, jak bořil trójské domy. Tu se již Odysseus nedovedl přemoci, proud slz mu vytryskl z očí a on štkal a bědoval, jako by znovu ty hrůzy prožíval.



I povstal král a pravil:

„Od té chvíle, co nám božský pěvec začal zpívat, náš host vzdychá a prolévá slzy. Cítí asi nějaký nevýslovný bol. Ať tedy již pěvec umlkne, abychom se mohli všichni navzájem radovat. Každý si musí vážit hostů a prosebníků a nesmí jim dávat příčinu k pláči. A ty, hoste, nám konečně pověz své jméno a prozraď nám, kde je tvá vlast, aby tě tam naše lodě zavezly. A řekni nám také, proč jsi plakal, když náš pěvec zpíval o trójské válce. Padl ti tam snad nějaký příbuzný, či dokonce bratr? A kde všude jsi bloudil a co jsi prožil? Pověz nám to!“

Na to mu Odysseus odpověděl: „Slavný králi a vzácní hosté, už vám nebudu nic skrývat. Já jsem onen Odysseus, proslavený po celém světě svou chytrostí a svým utrpením. Vždyť i váš božský pěvec zná mé jméno a zpíval o mně. Mým rodištěm je chudá Ithaka, kde jsem byl králem. Prožil jsem mnoho a viděl jsem mnoho, ale mohu vám říci, že nic není na světě sladšího nad rodnou zem, nad milou otčinu a rodiče. Všechny poklady světa nejsou nic proti tomu. Proto tak toužím spatřit rodné břehy! Ale teď vám tedy vypovím všechno, co jsem zakusil od prvního dne po dobytí Tróje.“

Bylo hrobové ticho v komnatě, když Odysseus líčil, jak potrestal surového Kyklópa, jak byl hostem krále větrů Aiola a jak se potom dostal k jiným obrům lidojedům. Nikdo ani nedýchal, když vyprávěl o čarodějce Kirce, o cestě do podsvětí, o dojemném setkání se svou zemřelou matkou, o svůdných Seirénách, o strašlivé Skylle a Charybdě, o stádech Héliových, o potopení lodi a smrti svých druhů a nakonec když vzpomínal na strastiplnou cestu od nymfy Kalypsy a příchod do země Faiáků, svých posledních hostitelů.

Ticho, které zavládlo, když vyprávěl, panovalo ještě dlouho potom, když skončil. Tak byli všichni dojati jeho osudy. Po chvíli se ujal slova král: „Ale teď už nebudeš bloudit a zítra spatříš svou otčinu. Všechna vzácná roucha a zlaté skvosty, které ti dali na památku naši nejvznešenější mužové, máš již složeny v krásné truhle a zítra všechny ty věci a ještě nové dary budeš mít už na lodi a v noci pak odpluješ domů.“ Potom se všichni rozešli do svých domovů a šli spát.

Druhý den donesli služebníci všechny dary na loď a sám král při tom dohlížel. Potom uspořádal hostinu na rozloučenou. Odysseus poděkoval za všechna dobrodiní a svolával požehnání bohů na krále a jeho rodinu a pak s radostí v srdci odcházel s plavci k přístavu. Na lodi měl již připraveno lůžko, i lehl si a spal. K ránu dorazila zázračná faiácká loď k břehům Odysseovy vlasti. Lodníci vynesli Odyssea i s lůžkem z korábu a opatrně ho položili na břeh, aby se neprobudil. Potom vynesli i truhlici s poklady a všechny ostatní dary. Narovnali je kus dál od cesty, aby mu je někdo z pocestných neodnesl. Sami se zas hned vrátili domů.

Ale Poseidón ani tentokrát nezapomněl na svůj hněv. Náramně ho rozezlilo, že Odysseus pohodlně a bezpečně dospěl do své otčiny a unikl všem trampotám, které mu ještě chystal. Když už nemohl postihnout jeho, potrestal aspoň Faiáky. Nedaleko jejich ostrova proměnil jejich rychlou loď v skálu, a tím jim dal na srozuměnou, aby již nikdy nikoho z cizinců nepřeváželi. Ale božský trpitel Odysseus byl už doma a moc Poseidónova mu již nemohla uškodit.

 

Když se Odysseus probudil, nemohl uvěřit, že už je doma, ve své otčině. Všechno se mu zdálo za těch dvacet let docela jiné, než jak mu to utkvělo v paměti. Už se v duchu zlobil na Faiáky, že ho zavezli do nějaké cizí země. Ale vtom se mu zjevila Athéna v podobě mladého pastýře, a ta ho přesvědčila, že je vskutku ve své vlasti. Odysseus padl na kolena a vroucně líbal tu drahou, sladkou zemi. Athéna se zas proměnila v krásnou ženu, dala se mu poznat a pravila:

„Nejdříve ukryjeme v jeskyni dary, které ti z mé vůle dali Faiákové, a pak ti povím, co tě čeká doma. Už tři roky den co den docházejí do tvého domu šlechtici domácí i z širého okolí a vyjídají tvůj majetek. Jedí a pijí, tančí a veselí se a nutí tvou věrnou manželku Pénelopu, aby se za někoho z nich provdala. Ona však věří v tvůj návrat a chytře se vyhýbá splnit jejich vůli. Už jsem se na to řádění těch vetřelců nemohla déle dívat.

Proto jsem nedávno navštívila tvého syna Télemacha, vložila jsem mu do srdce odvahu a vybídla jsem ho, aby jejich zpupnosti učinil konec. Na můj pokyn svolal Télemachos shromáždění, pověděl těm bídákům, co si o nich myslí, a dal jim na srozuměnou, aby šli zas vyjídat majetek někoho jiného. Pohrozil jim, že přijde den odplaty. Vzkřísila jsem mu v srdci naději, že se jistě vrátíš, a přiměla jsem ho, aby se vydal do světa a poptával se po tobě. Tím si jen získá slávu u všech lidí. Teď právě mešká ve Spartě u tvého oddaného přítele krále Meneláa. Ten se také teprve nedávno vrátil domů. Zajdu do Sparty a připomenu Télemachovi, aby se již chystal na zpáteční cestu. Ti zločinci na něho budou číhat v mořské úžině, aby ho zabili, ale neměj obavu, nic se mu nestane. Tvou manželku jsem také uklidnila, aby se o syna nebála. Zjevila jsem se jí ve snu jako její sestra a potěšila jsem ji v jejím žalu. Budu ti pomáhat až do konce, dokud všechny ty zpupníky jak náleží nepotrestáš. Ale nyní tě proměním v žebráka, aby tě nikdo nepoznal. Půjdeš k starému pastýři Eumaiovi, ten ti je ze všech nejvěrnější, a u něho se pak setkáš se svým synem.“

Nato odešla Athéna do Sparty a Odysseus se ubíral lesnatým krajem vzhůru k chýši pastýře Eumaia. Vypadal vskutku jako žebrák: měl vrásky na čele, povadlé tváře, zapadlé oči, rozcuchané šediny, roztrhané špinavé cáry místo dřívějšího oděvu, opíral se o hůl a kolem boku se mu houpala na popruhu děravá mošna.[14]

Však ho také pastýřovi psi uvítali! Spustili náramný řev a vrhli se naň jako vzteklí. Stěží je Eumaios uchlácholil a odehnal. Potom oslovil vlídně žebráka:

„Starče, vidíš, málem by tě byli pokousali a mně by tím přibyla nová bolest. Jako bych neměl sám dost trápení! Ale pojďme teď do chalupy, posílíš se jídlem a pitím a potom mi povíš o svých strastech.“

Odysseus se nesmírně radoval, že ho pastýř tak pěkně přijal. Eumaios vyšel pak ven, zabil dvě selátka a upekl je na rožni. Když nesl tuto pochoutku žebrákovi, posteskl si:

„Vezmi si, milý hoste, čím tě chudý služebník může uctít. Ty nejlepší vykrmené kusy ze všech stád musíme posílat k hostinám zločinných mužů, kteří teď hodují v domě mého pána a rozkrádají mu majetek. Domnívají se, že už dávno někde zahynul, a snad tomu tak jest. Vždyť už se všichni vrátili, jen on ne. Já mu všechno opatruju a chráním, jak jen mohu, ale copak zmůže starý člověk proti tolika násilníkům? Kéž by se vrátil můj pán, to bych, starochu, radostí snad zemřel. A teď mám ještě novou starost o jeho syna. Chudák, vypravil se do světa, aby hledal svého otce, a teď ti zhýralci, co se ucházejí o jeho matku, po něm pasou a chtějí ho zabít. Kdyby žil můj pán a byl tu, to bychom neměli takovéhle trampoty. Kéž by ho bozi chránili, neskončil-li ještě někde na dně mořském. Ale teď mi už pověz, odkud jsi, kde všude jsi bloudil a co všechno jsi zakusil.“

Odysseovi plesalo srdce nad věrností a oddaností starého pastýře, s chutí by ho byl objal a řekl mu, kdo je, ale nechtěl se ještě prozradit. A tak si musel vymýšlet všelijaké povídačky o svém putování světem a o svých strastech, ale pravdu mu zatím neřekl. Také se zmínil o Odysseovi, že se s ním sešel, ale tomu pastýř nevěřil. „Neměl bys lhát, starče,“ pokáral ho pastucha, „můj pán je jistě dávno mrtev. Je mi líto, cos všechno prožil, ale lhát mi nesmíš.“

Vtom bylo slyšet ostatní pastýře, kteří přiháněli stáda z pastvy. Eumaios na ně zavolal: „Přátelé, máme tu hosta. Vyberte na jeho počest nejlepší kus, ať se i my máme s ním jednou lépe! Vždyť z našich mozolů stále jen tyjí ti cizí lupiči v domě našeho pána.“

Pastýři hned poslechli a Eumaios šel připravit skvělé hody. Po večeři pak uchystal Odysseovi lůžko u ohně, aby mu nebylo zima. Sám vyšel z chalupy a šel si lehnout k vepřům, aby je chránil a měl o ně péči, kdyby bylo třeba.

Odysseus byl šťasten, když se přesvědčil o věrnosti Eumaiově. Pokládal to za dobré znamení pro budoucnost, která mu chystá velký úkol. A proto spokojeně usínal, snad nejspokojeněji za všechna ta dlouhá léta.

Když se ráno probudil, vstal a pomáhal Eumaiovi připravit snídani, aby se pastýři najedli a odešli se svými stády. Brzy po jejich odchodu zaslechl Odysseus najednou radostné kňučení psů a rychlé kroky po dvoře. Hned to oznamoval pastýřovi: „Eumaie, jde sem asi někdo známý na návštěvu, neboť psi neštěkají, lísají se k němu...“
 
 
Než dopověděl, otevřely se dveře u předsíně a vstoupil Télemachos, syn Odysseův. Starý pastýř zůstal překvapením stát, nádoby mu vypadly z rukou a z očí mu vytryskly slzy. Jako by po dlouhých letech vítal vlastního syna. „Ty můj sladký synáčku, já jsem myslel, že už tě neuvidím. Pojď rychle do světnice, sedni si a všechno mi budeš vyprávět, ať pookřeje mé stařecké srdce.“

„Dědečku, dřív mi ty pověz, jestli je dosud má matka v paláci nebo se už provdala za někoho z těch zpupných ženichů. Nebyl jsem ještě doma, přicházím nejdřív k tobě.“ Pastýř se radoval, že Télemachos přišel nejdříve k němu, a hned mu odpověděl: „Tvá matka je ještě doma, ale celé dni a noci pláče. Ale pojďme už dovnitř!“

Télemachos si všiml, že stařec má hosta. „Odkud ti přišel, stařečku, ten cizinec?“ ptal se Eumaia. Eumaios mu odpověděl několika slovy o Odysseově bloudění a dodal: „Však ho už teď odevzdám tobě. Nesluší se, aby hostil žebráka služebník, když pán se už vrátil.“

Télemachos mu vzrušeně odpověděl: „To není možné, starče! Nemohu přivést hosta do svého domu. Jsem ještě mlád a nemám tolik síly, abych ho ubránil, až by se mu tam děla křivda. Nech si tu sám tohoto cizince, já mu dám suknici a plášť, aby se převlékl, a pak ho vypravíme, kam si bude přát. Chceš-li však, měj ho ještě u sebe, já ti pošlu pro něho jídlo, aby tě nevyjídal. U mne by se mu vedlo špatně. Tropili by si z něho smích a uráželi by ho, i násilí by se na něm mohli dopustit. Jsou velmi zpupní.“

Odysseus s dojetím poslouchal, jak Télemachos o něho, ubohého žebráka, pečuje a nechce, aby mu někdo ublížil. I obrátil se k němu, stěží se přemáhaje, aby se neprozradil, a zeptal se ho:

„Příteli, puká mi srdce, když slyším, co se děje v tvém domě. Vždyť jsi tak statný a srdnatý, proč ty zpupné ženichy nevyženeš? Kdybych já byl tak mlád, jako jsi ty, ti by upalovali, že by jim dveře nestačily! A i kdybych byl jen sám proti nim a třeba bych i padl, bylo by to lépe než je mít stále na očích a dívat se na jejich zločiny.“

„Cizinče, ani nevíš, jaké množství je těch nepřátel! Všichni tam chodí za mou matkou a mrhají majetkem mého otce. Matka se vzpírá sňatku, ale nakonec bude muset svolit, vždyť by nás docela rozkradli. Pohrozili mi, že neodejdou, dokud si někoho z nich nevezme. A ty, Eumaie, jdi teď k mé matce a řekni jí, že jsem se zdráv vrátil. Ale potají, aby to nikdo jiný neslyšel, a hned se zase vrať!“

Pastucha se bez váhání chystal na cestu, jen se ještě zeptal: „Neměl bych se také stavit u tvého dědečka Láerta? Od té doby, cos odešel, je na pokraji hrobu. Nejí, nespí, už ani na vinici nechodí a jen a jen pláče pro tebe.“

„Ty tam sám nechoď,“ přikazoval mu Télemachos, „ale řekni mé matce, ať mu to tajně vzkáže.“ Nato se pastýř obul a odešel do města.

Sotva vyšel, přistoupila k chýši bohyně Athéna v podobě krásné ženy a pokynula Odysseovi, aby vyšel ven. Zavedla ho stranou, aby je nikdo neviděl, a pravila:

„Teď přišla chvíle, abys již všechno synovi pověděl a nic před ním netajil. Domluv se s ním, jak potrestat ty zpupné muže, a hned se vydejte do města. Já vám budu pomáhat až do konce.“

Jak to řekla, dotkla se zlatým proutkem Odyssea, a v tom okamžiku se z ošklivého, otrhaného žebráka stal krásný, silný muž, urostlý, s černými vousy a vlasy a jiskrným zrakem. Vzápětí Athéna zmizela a Odysseus se vrátil do chatrče.

Télemachos užasl. Odvrátil oči stranou, neboť se vyděsil, že se mu zjevil nějaký bůh. I vztáhl k němu ruce a prosil o milost. Odysseus se již déle neudržel. S otevřenou náručí se vrhl k synovi a pronášel v pláči: „Nejsem bůh, milý synu, jsem Odysseus, tvůj otec.“ Pro slzy nemohl mluvit dál. Ale Télemachos nechtěl věřit. Přece žádný člověk by se nemohl proměnit ze starce v mladého muže! „Jistě jsi někdo z nebešťanů, kteří mohou činit zázraky.“

„Neboj se, milý synu, a věř mi! To bohyně Athéna mě takto proměňuje, hned v starce, hned v mladého muže. Jsem to opravdu já – tvůj otec – vracím se po dvaceti letech do vlasti. Neboj se, jiný Odysseus ti sem už nikdy nepřijde.“
 
 
Teprve teď Télemachos uvěřil a s pláčem se vrhl otci do náručí. A snad by byli až do večera plakali samým štěstím. Ale Télemachos dychtil zvědět všechno o otci, a proto ho prosil, aby mu vyprávěl, co všechno prožil. Avšak stejně tak toužil Odysseus, aby se dověděl všechno o synovi. Vždyť když odcházel z domova, byl Télemachos ještě v kolébce.

Proto mu jen několika slovy vylíčil, jak se sem dostal z ostrova Faiáků, jak ho převezla v noci jejich zázračná loď, a prosil Télemacha, aby mu vyprávěl napřed on. „O sobě ti, milý synu, budu moci povídat třeba celý rok, až budeme v našem domě. Teď si povíme všechno jen stručně, neboť nás čeká velký úkol. Nuže, začni ty, co tě přimělo, aby ses vydal do světa po mně pátrat.“

Sedli si a Télemachos vyprávěl:

„Jednou k nám zavítal tvůj dávný přítel. Teď vím, že to byla bohyně Athéna v lidské podobě. Byl jsem právě v myšlenkách u tebe, představoval jsem si, co bys asi dělal, kdyby ses najednou vrátil a viděl, co se děje. Z těch myšlenek mě vyrušil ten nenadálý host, sedl si ke mně a rozprávěl se mnou. Domlouval mi, že už nejsem dítě a že bych měl těm vetřelcům ukázat, že já jsem pánem v domě. Nu a tak mě ten host přemluvil, abych svolal shromáždění a na něm si postěžoval lidu na své a matčino utrpení a ty ženichy abych vykázal z domu. Neposlechnou-li, abych jim pohrozil, že je čeká za jejich špatné činy odplata, a abych se vydal do světa pátrat po tobě.

Odešel jsem bez vědomí matčina. Ta, chudák, aby se před nimi uchránila a aspoň na čas se jich zbavila, slíbila jim, že se za někoho z nich vdá, až zhotoví svému otci Láertovi pohřební rubáš. Ale co ve dne utkala, to zas v noci rozpárala a takto je dlouhý čas klamala. To se však prozradilo a oni tím víc pak na ni naléhali a nutili ji k sňatku. Já jsem si tedy vypůjčil loď a vypravil jsem se tajně do Pylu[15] k stařičkému Nestorovi, ví-li něco o tobě.

Nevěděl nic. Poslal mě, abych se zeptal ve Spartě Meneláa, ten že by mohl něco o tobě vědět. Meneláos mě přijal jako syna, velkolepě mě hostil, ale nic jiného mi neřekl, nežli že jsi na jednom ostrově u nějaké víly, že tam naříkáš a toužíš po domově, ale že se nemůžeš vrátit, neboť nemáš loď. Král Meneláos tě má velmi rád. Stále na tebe vzpomíná a dal by za to půl života, kdyby se s tebou shledal. Nu, pobyl jsem si u něho.

Ale jednou v noci se mi zjevila ve snu Athéna a vybídla mě, abych se už vrátil. Varovala mě, abych byl opatrný, a poučila mě, jak mám plout, že ti zločinci na mne čekají a chtějí mě zabít. A tak jsem se rozloučil s králem a jeho krásnou manželkou Helenou a s množstvím krásných darů jsem se vracel domů. Udělal jsem to tak, jak mi Athéna poradila. Plavce s lodí jsem poslal do města napřed a sám jsem zašel nejdříve sem k pastýři Eumaiovi, nejvěrnějšímu ze všech tvých služebníků. Nu a teď jsem poslal Eumaia k matce se vzkazem, že jsem se zdráv vrátil – to už víš.“ Skončil a usmál se na otce, který každé jeho slovo téměř hltal.

Po chvilce ticha řekl Odysseus:

„Díky bohům, že jsme se takto šťastně shledali! Teď zbývá ještě poslední těžký zápas. A na ten se musíme dobře připravit. Ty se zítra vrátíš domů a přidružíš se k těm zhýralcům, jako by se nic nestalo. Mne tam o něco později dovede Eumaios. Budu zas vypadat jako sešlý, ubohý žebrák. Až mě budou tupit a urážet, nebo kdyby mi třeba i ubližovali, musíš to klidně snášet a nesmíš proti nim zakročit. Však už mě dlouho urážet nebudou! Až ti dám znamení, odneseš z hodovní síně všechny zbraně a uložíš je potají na vhodném místě. Budou-li se ptát, proč to děláš, řekni jim, že máš na mysli jejich blaho, aby se navzájem nepobili, až budou opilí vínem. Nech tam jen dvě kopí, dva meče a dva štíty. Ale nikomu nesmíš ani slovem prozradit, co se chystá, ani matce ne. Nu, a pak to začne. Říkáš, že jich je víc než sto? Ale vždyť nám bude pomáhat mocná Athéna, a kdo má za spojence bohy, ten zvítězí i proti přesile nepřátel.“

Co se takto umlouvali, dověděla se již Pénelopé, že se Télemachos živ a zdráv vrátil. Oba šťastní poslové se tam setkali – jeden z veslařů a pastýř Eumaios – když přinášeli tu radostnou zprávu. Když se to ženiši dověděli, byli zlostí bez sebe. Nadarmo tedy chystali Télemachovi úklady! „Snad ho chránil nějaký bůh,“ soudil Antinoos, nejhorší ze všech. Proto svolal všechny k tajné poradě a pravil:

„Unikl nám, ale teď už nám nesmí utéci! Nesmí překročit rodný práh! Zabijeme ho stůj co stůj! Jistě už ví, že jsme na něho čekali, a zle by se nám vedlo, až by svolal shromáždění a vyzradil to. Proto rychle na stráž, a kdo ho první spatří, ať ho na místě skolí!“

O jejich krutém úmyslu se však Pénelopé ihned dověděla. Věrný hlasatel Medón vyslechl jejich spiklenecký rozhovor a srdce ho vedlo k Pénelopě, aby jí to oznámil. I vyšla Pénelopé ze své komnaty, předstoupila před tvář zákeřných padouchů a plna hněvu se obořila na Antinoa:

„Ty zločinče, ty bídáku, co ti udělal můj syn, že ho chceš připravit o život? To už jsi zapomněl, jak jednou zachránil tvého otce můj muž[16], a ty mu teď za to chceš zabít syna? To ještě ke všem zločinům, které tu pášeš? Radím ti, abys toho nechal a krotil i ostatní, sice...“ Pro pláč nedomluvila a odešla do ložnice...

K večeru se vracel Eumaios do své chaloupky. Ještě než vešel, proměnila Athéna Odyssea opět v žebráka, aby ho Eumaios nepoznal a z radosti to neprozradil Pénelopě.

„Vítám tě, Eumaie,“ zvolal radostně Télemachos. „Copak dělají ženiši? Vrátili se už, či jsou ještě na číhané?“

„Ani nevím,“ odpověděl Eumaios, „jak jsem vyřídil tvůj vzkaz, hned jsem kvapil domů.“

„Nu dobře, dědečku,“ dodal ještě Télemachos.

Potom povečeřeli a šli spát.

Ráno se Télemachos vydal na cestu domů. Stará pěstounka Eurykleia ho objímala radostí, že se živ a zdráv vrátil, a ještě více královna Pénelopé. Télemachos jí vyprávěl, co se dověděl ve Spartě o otci. Zatím si ženiši opět připravovali skvělou hostinu. Všude se šířila vůně pečeného masa, bylo slyšet veselé hlasy a potom zazněla i loutna a píseň zpěvákova. To bylo právě v okamžiku, když pastýř Eumaios přicházel s Odysseem k paláci.

„Ach, to je jistě vládcův dům, viď, stařečku, a ty hlasy, to jsou jistě výkřiky těch zhýralců,“ pravil Odysseus. Eumaios přisvědčil a zeptal se: „Kdo z nás půjde napřed? Či vstoupíme oba najednou?“ Odysseus rozhodl, aby napřed vešel pastýř.

Co tak spolu mluvili, všiml si Odysseus starého psa. Až do té doby ležel netečný na hnoji, sešlý stářím a špatnou péčí. Ale jak zaslechl hovor, zdvihl hlavu a vzpřímil uši. Poznal svého pána. Odysseus ho vycvičil, než odešel do války. Byl to krásný, rychlý a chytrý pes. Ale jak byl teď ubohý! Odysseus se naň díval se slzami v očích, jak radostně kňučí a chtěl by vstát, ale již nemohl, tak byl vysílen. Najednou se natáhl a bylo po něm. Odysseus si setřel slzy. Tak ho dojal osud toho věrného psa, který se přece jen dočkal návratu svého pána. Ubohý Argos![17]



Odysseus ještě chvilku postál na dvoře a pak vešel do hodovní síně. Sedl si na práh a díval se po všech hodovnících. Bylo všechno tak, jak mu pastýř i syn vyprávěli. Vládla tam rozmařilost, zpupnost a bezohlednost. Télemachos si všiml, že otec už přišel. Hned mu poslal po Eumaiovi jídlo a pití a vzkázal mu, aby pak obešel všechny ženichy a prosil je o dar. Odysseus se najedl a pak přistoupil ke každému z těch nápadníků. Nastavil dlaň a zkroušeně prosil o almužnu, jako by byl opravdovým a zkušeným žebrákem. Přitom se chtěl přesvědčit, jaké kdo má srdce.

Všichni mu dali trochu jídla, jen pánovitý Antinoos se na něho zle osopil, co že tu chce, a nedal mu nic. Odysseus se však nedal odbýt, dál prosil a připomněl mu, že to dává z cizího, ne ze svého. To Antinoa velmi popudilo. Sehnul se, uchopil stoličku a uhodil žebráka do zad.



Odysseus se ani nepohnul, jako by necítil tu silnou ránu. Jen mlčky pokyvoval hlavou a myslil na odplatu. Potom si šel zase sednout na práh a takto si hlasitě posteskl: „Mají-li i žebráci své bohy, pak ať Antinoos zemře dřív, než by slavil sňatek!“

Télemachos i Pénelopé cítili bolest, že byl jejich host takto zneuctěn a že mu Antinoos ublížil. Královna vzkázala Eumaiovi, aby toho žebráka přivedl k ní, že se ho chce zeptat, jestli neví něco o Odysseovi. „Ó královno, ten umí vyprávět!“ liboval si pastýř. „Tři dni a tři noci byl u mne v chatrči a já ho poslouchal od rána do večera. Říkal, že je s naším vládcem trochu příbuzný, a tvrdí, že Odysseus určitě žije, a ví také, kde.“

Pénelopé tím více dychtila, aby k ní žebrák přišel a sám jí všechno vyprávěl. Ale Odysseus její prosbě nevyhověl. Bál se, aby proti sobě opět nepopudil Antinoa a ostatní ženichy, a proto vzkázal po pastýři, že přijde ke královně až večer. Pénelopé to uznala a chválila jeho moudrost. Zpupnost těch bezohledných šlechticů byla opravdu veliká a mohli by mu znova ublížit.

K večeru se pastýř rozloučil s Télemachem a ubíral se domů. Zatím došlo v Odysseově domě k nevídanému divadlu. Do hodovní síně zavítal ještě jeden žebrák, kterého každý v městě znal. Říkalo se mu Íros (= Poslíček).[18] Všude rád došel a každému prokázal tuto službu. Když Íros uviděl na prahu jiného žebráka, obořil se naň: „Táhni odtud, dědku, sice tě vyhodím! Tady je moje místo!“

Odysseus na něho upřel oči plné zloby a řekl:

„Proč se na mne utrhuješ? Vždyť ti nic zlého nedělám! Jsi přece žebrák jako já, odkázaný na milosrdenství druhých. A oba se tu dobře vejdeme. Ale nedáš-li mi pokoj, poznáš, jakou mám pěst, i když mi nadáváš dědků.“

Avšak Íros byl velmi popudlivý: „Ty že bys chtěl se mnou zápasit, ty špinavče? Jen to zkus, chceš-li přijít o zuby. Přesvědčíš se, oč jsem mladší a silnější než ty.“

Antinoos uslyšel jejich hádku a díval se, jak se na sebe sápou. Rozesmál se na celé kolo a zvolal:

„Přátelé, to tu ještě nebylo! Sami bohové nám připravili tuhle zábavu. Podívejme se, oba žebráci se chtějí do sebe pustit. Pojďme a uvidíme, kdo zvítězí. Vítěz pak od nás dostane veliké jelito, bude s námi vždy sedat u stolu a žádný jiný žebrák sem nebude smět vkročit.“ Antinoův návrh všichni s jásotem uvítali.

Když Odysseus se sebe shodil žebrácký oděv a opásal se k zápasu, žasli, jak je silný a mohutný. Také Íros si toho všiml a roztřásl se strachem. Byl by rád ustoupil, ale Antinoos se naň osopil:

„Copak, ty zbabělče? Napřed se chlubíš, a teď by ses bál? Jen žádné odklady! Pamatuj si: Prohraješ-li, bude s tebou zle!“

Poplašený Íros se tím více rozklepal. Ale Antinoos ho uchopil, postavil ho před Odyssea a ostatní ženiši je obklopili.

Odysseus chvíli přemýšlel, má-li Íra jednou ranou skolit nebo ho jen zlehka udeřit a srazit na zem. Rozhodl se nezabíjet ho. Uhodil ho jen slabě, ale stačilo to, aby se Íros skácel. Zachroptěl a bolestí zaťal zuby. Z úst mu tekla krev. Ženiši div nepukli smíchy, když pak Odysseus vlekl přemoženého žebráka na dvůr. Tam ho opřel o zeď, vtiskl mu do ruky klacek a řekl: „Tak tady seď a hlídej vepře. A dej si pozor, aby to s tebou nedopadlo ještě hůř!“

Odysseus pak dostal slíbenou odměnu a hojnost pití. Potom se ženiši bavili dál až do večera, jak byli zvyklí. Tupili Odyssea, posmívali se jeho lysé hlavě a jeden z nich mu nabízel, že by ho přijal za svého slouhu. Urážka za urážkou stíhala božského trpitele Odyssea a též některé ze služebných žen mu lály a vyhrožovaly. Když se ozval, aby se hájil, rozlítil se jeden z ženichů tak, že popadl stoličku a mrštil jí po něm. Odysseus se však uhnul a stolička zasáhla číšníka, který hned klesl k zemi.

Tu se již Télemachos neopanoval a rozkřikl se: „Co to vyvádíte? Což jste zešíleli? Je na vás vidět, že jste příliš jedli a pili! Už je na čase, abyste se rozešli a šli spát.“

Télemachova řeč je velmi překvapila. Nedovedli si vysvětlit, kde se v něm vzala ta odvaha, že s nimi takto mluví. Zaťali zuby a za chvíli se rozešli. V hodovní síni zůstal jen Odysseus s Télemachem. Smluvili se, že odnesou do zbrojnice všechny zbraně. Hned se chopili práce. Bohyně Athéna se přišla podívat, jak se činí. Kráčela před nimi, nesla zlatý svícen a svítila jim na cestu. Když byli s odnášením hotovi, poslal Odysseus Télemacha spát, aby si sám mohl pohovořit s Pénelopou.

Královna právě sestupovala ze své komnaty a zaslechla, jak jedna ze služek, právě ta nejdrzejší, se utrhla na Odyssea: „Co se tu pořád motáš, špinavý cizáku? Táhni, nebo tě praštím polenem!“

Pénelopé vzplála hněvem a pohrozila jí: „Co si to dovoluješ? Což jsi zapomněla, že já jsem si pozvala tohoto hosta, aby mi vyprávěl o mém muži a potěšil mě v zármutku? Za to tvé jednání tě nemine trest.“

Potom vybídla jinou služku, aby přinesla Odysseovi židli. Když se Odysseus posadil, Pénelopé ho oslovila: „Chci se tě zeptat, milý hoste, odkud přicházíš a kde je tvůj domov.“

„Neptej se, vznešená královno, na můj domov. Působilo by mi to bolest, kdybych ti o tom měl vyprávět. A není dobře stále se rmoutit a plakat.“

„Mluvíš rozumně, milý cizinče, ale přece jen bys mi měl o sobě něco povědět. Vždyť i já tu mám nesmírně těžký život, a proto dovedu chápat bolesti druhých.“

Když se Odysseus přesvědčil, že Pénelopé dychtí zvědět jeho osudy, začal vyprávět. Ale nemluvil pravdu. Vymýšlel si různé příhody a líčil je, jako by je prožil. Nakonec se zmínil o tom, že hostil ve svém domě Odyssea, když odcházel na vojnu. Ale i při tomto smyšleném vyprávění se sotva přemohl, aby se nedal do pláče. Královna však jeho slovům nevěřila a chtěla se přesvědčit, je-li tomu tak, jak říká.

„Pověz mi tedy,“ zkoušela ho, „jaký měl Odysseus šat a kdo ho doprovázel, když k tobě zavítal?“

„To už je dávno, královno, dvacet let je tomu, ale povím ti to. Měl dvojitý nachový plášť a na něm překrásnou zlatou jehlici. Byl na ní vyryt pes, jak chce zardousit koloucha. Každý s podivem hleděl na ten výtvor.“

Pénelopé užasla. Všechno se shodovalo, i to, co říkal o Odysseově hlasateli. A když ještě dodal, že se Odysseus jistojistě brzy vrátí, dala se do pláče. Když se utišila, v slzách pravila Odysseovi: „Od této chvíle, milý hoste, tu budeš jako doma. Dám ti novou suknici a plášť a v ničem nebudeš mít nouzi.“

Potom zavolala na služky, aby mu umyly nohy a připravily mu lůžko. Ale Odysseus se bál, aby ho některá při tom zase netupila, a proto prosil Pénelopu: „Můžeš-li, královno, pošli mi nějakou stařenku, zkušenou životem a moudrou, aby mi při mytí nohou neubližovala.“

„Ráda ti vyhovím, milý hoste! Mám zde takovou stařenku, jakou si žádáš. Je už schýlená k zemi a slabá, ale nohy ti umyje. Ta se kdysi jako chůva starala o slavného Odyssea, od narození vyrůstal v jejím náručí a v její péči. A potom stejně tak svědomitě vychovávala Odysseova syna Télemacha. Hned ji zavolám.“

Za chvilku stařena přišla. Odysseus ji hned poznal. Byla to jeho pěstounka Eurykleia. Ale i Eurykleji se zdálo, že jí je ten žebrák nějak povědomý. Dívala se mu do tváře a pravila: „Už k nám přišlo mnoho cizinců, ale žádný nebyl tak podobný našemu vládci jako ty. Postava, věk, hlas – jako bys to byl on.“

„Milá stařenko, to tvrdí každý, kdo nás oba znal. Jsme prý jako bratři. Inu, to jsou si tak lidé někdy podobni.“

Eurykleia pak nalila do mísy vodu a Odysseus s napětím čekal, nepozná-li ho stará chůva podle té veliké jizvy, kterou má nad kolenem. Kdysi na lovu mu zasadil kanec ránu svým klem a vyrval mu kus masa. Správně tušil. Jak by si Eurykleia té nápadné jizvy nevšimla! Leknutím pustila z ruky žebrákovu nohu, jak spatřila tu dávnou ránu. Mísa se převrhla a voda se rozlila po zemi. Oči stařenčiny se zatopily slzami a hrdlo se jí sevřelo. Nemohla ani promluvit. Až najednou zašeptala: „Můj synáčku, ty ses vrátil!“ A hned se obrátila v tu stranu, kde seděla Pénelopé, aby jí oznámila tu radostnou zprávu.

Ale Odysseus rychle sevřel stařeně hrdlo a šeptal jí: „Mlč, matičko, mlč! Nesmíš mě ani slovem prozradit! Ještě nepřišel čas.“

„Budu mlčet jako hrob, když si to nepřeješ,“ ujistila ho stařenka a šla pro novou vodu. Když mu pak umyla nohy, Odysseus si vzal židli a sedl si blíž k ohni. Pénelopé již na něho čekala a hned se ho tázala:

„Ještě mi pověz, milý hoste, jak bys mi vyložil tento zvláštní sen: Zdálo se mi, že jsem se dívala na dvoře na naše vykrmené husy, dvacet jich bylo, radost pohledět. Najednou přiletěl orel a všem jim zakroutil krky. Když je všechny usmrtil – a byla jich pěkná hromada – zase odletěl. Já jsem se dala do pláče. Vtom se ten orel vrátil, sedl si na trám a utěšoval mě lidským hlasem: »Netrap se, Pénelopo! To nebyl sen, to je skutečnost. Husy – to jsou zhýralí ženiši, a já nejsem orel, já jsem Odysseus. Vracím se domů, abych všem těm záletníkům připravil hanebnou smrt.« Nato jsem se probudila.“

Odysseus se usmál a řekl: „Je tomu tak, královno! To nebyl sen, to je skutečnost. Odysseus ti naznačil, jak to provede.“

„Cizinče, jak bych byla ráda, kdybys měl pravdu,“ povzdychla si Pénelopé, „ale já tomu nevěřím. Ty jsi však moudrý, poraď mi: Blíží se den, kdy se musím za někoho z nich provdat. Chci je vyzvat k zápasu. Je tu Odysseův luk. Kdo ho nejsnadněji napne a prostřelí šípem ucha dvanácti seker, jak to dělával Odysseus, toho si vezmu. Nerada opustím tento milovaný dům, ale již nelze dál snášet tohle utrpení. Či co mám dělat?“

„Učiň tak, královno, a závod v střelbě neodkládej! Tvůj Odysseus se vrátí dřív, než se někomu z nich podaří ten úkol splnit.“

„Ach, ty umíš utěšovat! Ani by se mi spát nechtělo, stále bych tě poslouchala. Ale je už pozdě. Já půjdu nahoru a ty si lehneš buď na lůžko, nebo na zem, jak si budeš přát. Služky tě tam odvedou.“

Nato odešla. Ale ještě dlouho a dlouho plakala, než usnula. Ani Odysseus nemohl usnout. Myslil na potrestání vetřelců. Do srdce se mu však vkrádala obava, že je jich příliš mnoho. Tu se mu zjevila bohyně Athéna a pravila: „Proč nespíš a zneklidňuješ se? Když já budu s tebou, ani celé vojsko nás nepřemůže. Nermuť se! Vždyť jsi už doma, máš tu všechny své drahé a brzy ti už skončí všechny útrapy.“ Potom mu seslala na oči lahodný spánek a zmizela.

Druhý den ráno, když se Odysseus-žebrák probudil, vyšel na dvůr. Tam se setkal s pastýřem, který mu byl právě tak věrný a oddaný jako Eumaios. Jmenoval se Filoitios. Jakmile spatřil cizince v roztrhaném šatě, zarazil se a dlouho se na něho díval. Jak se podobá našemu králi Odysseovi, uvažoval v duchu pastýř. Pak šel k němu, podal mu ruku a vítal ho: „Buď zdráv, hoste! Kéž ti dá Zeus hojnost štěstí!“

A jak myslil na Odyssea, který třeba také v takových hadrech bloudí světem, vytryskly mu slzy. Nespouštěl oči z žebráka a pravil: „Milý cizinče, je to zvláštní, jak se podobáš mému pánovi! Chudák, kde on asi je, žije-li ještě. Ach, kdyby se tak vrátil! Ti zhýralci mu denně rozkrádají majetek a dotírají na jeho manželku. Je bolestné dívat se na jejich krutost a zpupnost. Kdyby tak pán přišel, ten by je hnal!“

Odysseus zajásal v srdci, že má nového věrného spojence. I řekl pastýři: „Pastucho, jak vidím, jsi moudrý a dobrý člověk. Věř, že brzy na vlastní oči uvidíš Odyssea, jak tady ty ženichy trestá.“

„Kéž bys měl pravdu,“ povzdychl si pastýř. „Poznal bys, jakou mám ještě sílu v rukou!“ Dál již nemohl mluvit, neboť záletníci se s hlukem a smíchem přihnali a řítili se do hodovní síně. Drzý a surový pastýř koz Melantheus jim hned naléval víno. Přišel i Télemachos a uvedl Odyssea dovnitř. Přistavil mu stolek a židli u dveří a Odysseus si tam sedl. Potom Télemachos napomenul ženichy:

„Neodvažujte se tupit našeho hosta a vést si tak bezuzdně jako včera! Chovejte se jako v domě vladařském!“

Všichni naň hleděli s úžasem a divili se, že se odvážil takto s nimi mluvit. Však se Antinoos nezdržel, aby nedal najevo svou nelibost a zlobu: „Jak si na nás vyjel! Ale má štěstí! Kdyby ho bozi nechránili, už dávno bychom mu zavřeli ústa – navždy!“

Nato povstal nestoudný a drzý Ktésippos a zvolal: „Poslyšte, přátelé! Ten vandrák už dostal svůj díl jídla a pití, ale já mu k tomu ještě přidám dárek. Dívejte se!“ Vzápětí popadl volský hnát a mrštil jím po Odysseovi. Ten se však uhnul a hnát dopadl na stěnu.

„Máš štěstí, Ktésippe,“ rozkřikl se Télemachos, „kdybys ho byl uhodil, na místě bych tě probodl.“

Nastalo mrtvé ticho. Přerušil je však po chvíli jiný z ženichů, který se obrátil na Télemacha: „Domluv matce, ať se již za někoho z nás vdá, a bude konec mrzutostem.“

„Já jí nebráním, sám jí k tomu radím,“ bránil se Télemachos, „ale vyhánět z domu ji nebudu, jaký bych to byl syn!“

Nato se ženiši dali do hlučného smíchu, jako by se pomátli na rozumu. Posmívali se Télemachovi a znovu a znovu tupili Odyssea. Až jeden z nich navrhoval, že by měli toho tuláka naložit na loď a prodat ho do otroctví, aby byl aspoň někde k užitku. Télemachos se přemohl a mlčel. Jen se stále díval na otce, kdy už dá znamení k odplatě a k potrestání těch nestoudníků. Ti nic netušili a připravovali si skvělé polední hody. Nepomyslili, že večeřet v domě Odysseově už nebudou...

 

Po obědě vstoupila Pénelopé do komory, kde visel Odysseův památný luk a v truhlici byly sekery a šípy. Když jej snímala se zdi, rozplakala se. Potom přikázala služkám, aby ty věci zanesly do síně k ženichům. Sama šla s nimi. Když tam vešly, pravila Pénelopé:

„Slyšte mne, ženiši! Nyní vám nastane zápas o mou ruku. Zde je Odysseův luk. Kdo z vás ho napne a prostřelí otvory dvanácti seker, toho si vezmu za manžela a opustím tento dům.“ Oba věrní pastýři se dali do pláče, když podávali luk a sekery ženichům. Za ten pláč je Antinoos zle plísnil.

Potom Télemachos vyryl v zemi žlábek, vyrovnal všechny sekery do řady a upěchoval kolem nich hlínu, aby se ani nehnuly. Sám pak uchopil luk, zda ho napne. Třikrát se o to marně pokoušel, až teprve počtvrté by se mu to snad podařilo, ale Odysseus naň mrkl, aby luk odložil. Télemachos poslechl a podal ho ženichům. Antinoos určil pořadí, v kterém budou závodit. První z nich už vystoupil z řady a zkoušel své štěstí. Namáhal se, div mu šlachy nepraskaly, pot se z něho lil, ale nic nepořídil. „Ach, bude to těžký zápas,“ povzdychl si a luk podal jinému.

Antinoos se posmíval jeho chabé síle, ale pro jistotu zavolal drzého Melanthea a rozkázal mu, aby rychle rozdělal oheň a přinesl kotouč loje. Sotva to udělal, nedočkaví ženiši hned luk nahřívali a natírali tukem, aby byl poddajnější. Znovu a znovu zkoušeli, kdo ho napne, ale marnost nad marnost. Nikomu se to nepodařilo. Už zbývali jen dva, Antinoos a Eurymachos, oba náčelníci a nejpřednější ze všech šlechticů. Radili se, jak to udělat, aby někdo z nich zvítězil.

Zatím vyšli ven oba věrní pastýři a za nimi se vytratil i Odysseus. Došel k nim, uchopil je za ruce a potichu k nim mluvil: „Copak, přátelé, šli byste s pánem, kdyby se znenadání vrátil a objevil se před vámi, či byste pomáhali ženichům? Povězte mi to upřímně!“

Pastýři zvolali radostně téměř oba najednou: „Ó kéž by se vrátil! Poznal by, jakou máme ještě sílu!“

„Nuže – Odysseus je doma – stojí před vámi – já jsem to! Vycítil jsem, že jen vy dva byste si přáli, abych se vrátil, ostatní mají na mysli jen zločiny. Za vaši věrnost se vám náležitě odměním.“

Nato odhrnul vetchý šat, aby viděli jizvu nad kolenem a uvěřili mu. Jak ji pastýři spatřili, dali se do pláče. Objímali a líbali Odyssea a radostí nemohli ani mluvit. Snad by byli až do večera prolévali slzy – slzy radosti, ale Odysseus je upamatoval:

„Neplačte, aby nás nikdo neviděl. Půjdeme zase dovnitř, napřed já, pak vy. A ty, Eumaie, i mně potom podej luk a nic se neboj, i když ti budou sebevíc spílat. Pak rychle půjdeš a zavřeš pevně dveře u ženské síně. A ty, Filoitie, jdi a zavři vrata na závoru!“

Nato Odysseus vešel dovnitř a sedl si zas na svou židli. Eurymachos měl dosud luk v rukou, znovu jej nahříval a natíral a potom ho zkoušel napnout. Marně. I dopálil se a zvolal pln zlosti:

„Nejde tak o ruku té nádherné, moudré Pénelopy, máme na vybranou dost jiných žen, ale zvědí-li naši potomci, jací jsme slaboši, vzejde nám z toho věčná hanba a ostuda.“

„Není to tak zlé, přátelé,“ přerušil ho Antinoos. „Dnes je v městě Foibova slavnost,[19] odložme tento zápas na zítřek – zítra budeme mít více štěstí.“ Jeho návrh všichni s jásotem přijali. Vtom vstal ze židle Odysseus a pravil:

„Máte pravdu, vzácní ženiši, odložte to na zítřek. Ale já bych také jen tak zkusil, mám-li ještě sílu, jakou jsem míval kdysi. To věčné bloudění světem však nikomu síly nepřidá.“

Nápadníci byli zlostí bez sebe. Báli se, aby ten otrhaný žebrák přece jen luk nenapjal. Jaká by to byla pro ně ostuda! „Buď rád, pobudo, že tu s námi můžeš jíst a pít,“ obořil se naň Antinoos, „a nežádej si nás! Kdybys ten luk napjal, brzy by ses rozloučil se životem!“

Nato se ozvala královna Pénelopé: „Není to od vás hezké, že takto křivdíte našemu hostu. Či myslíte, že by si mě odvedl domů jako svou choť, kdyby měl štěstí? Jistě ani on sám nechová takovou naději.“

„To my víme, vznešená královno,“ souhlasil Eurymachos, „že si tě tenhle přivandrovalec nemůže vzít. Ale považ, jak by se pak o nás mluvilo, kdyby on luk vskutku napjal! Kdekdo by řekl: »K smíchu, jací jsou to slaboši, když takový zubožený žebrák dokázal víc než oni.«“

„Bojíte se takové ostudy,“ kárala je Pénelopé, „ale z toho si neděláte zlé svědomí, jak se tu chováte a jak beze studu vyjídáte Odysseův majetek? Jen dejte luk i tomuto cizinci! Napne-li ho a prostřelí-li ucha seker, dám mu krásnou novou suknici a plášť a postarám se, aby neměl nouzi.“

Télemachos se zaradoval nad řečí své matky a zvolal: „Já jsem tu pánem a mohu dát luk, komu chci.“ A hned ho podal Odysseovi a vybídl matku i služky, aby odešly do horní komnaty a o zápas se již nestaraly.

Pénelopé se svými průvodkyněmi se vzdálila. Uchýlila se do ložnice a dala se do pláče. Dlouho truchlila, až konečně usnula hlubokým spánkem.

Zatím oba pastýři zavřeli dveře u ženské komnaty i vrata u dvora a sedli si opět na židle. Dívali se na Odyssea, který měl již luk v ruce, obracel ho a ze všech stran si ho pozorně prohlížel. Ženiši si z něho tropili posměch, jaký je to asi znalec luků a že si chce snad podobný zhotovit, když ho tak dlouho okukuje.

Najednou strnuli hrůzou, div jim oči nevylezly. Odysseus hravě luk napjal a zkoušel tětivu. Rozechvěla se a vydala jasný zvuk. Ženiši zbledli zlostí a strachem, neboť náhle z čista jasna silně zahřmělo. Zlé znamení!

Odysseus div nevykřikl radostí, neboť v tom zahřmění viděl pokyn bohů. Uchopil luk, přiložil ostrý šíp na tětivu a střelil. Šíp proletěl naráz otvory všech dvanácti seker, ani jedné se nechybil. Nato se Odysseus obrátil k synovi a pravil:

„Vidíš, Télemachu, tvůj host ti nedělá hanbu. To jen ti tví hodovníci mě stále tupí a urážejí. Za to jim musíme připravit chutnou večeři.“

Mrknutím oka dal Télemachovi znamení, že se již přiblížila chvíle účtování. Télemachos se bleskurychle opásal mečem, uchopil štít a kopí a přiskočil k Odysseovi. Odysseus se sebe shodil špinavé cáry, popadl luk, šípy z toulce si vysypal k nohám a vykřikl:

„První kolo zápasu skončilo, teď nastane druhé, vážnější!“ a namířil kovaný šíp na Antinoa. Ten právě pozdvihl k rtům zlatý pohár, aby se napil. A jak se naklonil a napjal krk, šíp mu proletěl skrz naskrz hrdlem. Antinoos se skácel a proud krve potřísnil stoly i zem.

Ženiši zbledli hrůzou. Vyskočili a hnali se ke zdi pro zbraně. Ale nikde nebyla ani jediná. V bezmezném vzteku se obořili na Odyssea: „Cos to udělal, ty bídáku! Tohle odpykáš! Za chvíli tě budou žrát supi a dravá zvěř!“

Ale Odysseus se těch výhrůžek nezalekl. Upřel na ně oči planoucí spravedlivým hněvem a rozkřikl se: „Vy psi, vy jste si mysleli, že se už nevrátím?! Ne , ale vy budete pykat za všechno, co jste mi tu za tolik let napáchali! Nikdo z vás mi neuteče!“

Tu se ozval ulekaně Eurymachos: „Jestliže vskutku jsi Odysseus, zdejší král, slyš: Právem káráš naše jednání. Ale když už padl Antinoos, původce všeho, který toužil vládnout místo tebe a který ti chtěl zabít syna, nás ušetř, my ti všechny škody jak náleží uhradíme.“

Odysseus si ho přeměřil od hlavy k patě a vzkřikl:

„I kdybyste mi dali všechen svůj majetek, nemůžete ujít trestu! A teď už dosti slov!“



Ženiši již poznali, že vladařův hněv je nesmiřitelný a že jim nastává boj na život a na smrt. A proto jim náčelník Eurymachos dodával odvahy:

„Vytaste meče, místo štítů zdvihněte stolky a jimi se chraňte proti střelám.“ Nato se sám s pronikavým křikem vrhl na Odyssea. Ale Odysseův šíp byl rychlejší a vnikl mu hluboko do prsou. Eurymachos se prohnul vpůli, klesl a v smrtelném zápase tloukl patami do země. Ani Télemachos nezahálel. Svým oštěpem proklál nejednoho z těch nepřátel.

Potom vyběhl ven, aby přinesl nové zbraně a ozbrojil i oba pastýře. Když Odysseus vystřílel všechny šípy, vzal si též kopí a pokračoval v krvavém díle. Zrádný pastýř Melantheus však unikl do zbrojní síně a přinesl odtamtud i ženichům dvanáct štítů a spoustu zbraní. Když to Odysseus uviděl, zachvěl se hrůzou i hněvem. Hned rozhodl, že je nutné nejdřív potrestat zrádce Melanthea a znemožnit mu, aby dál nosil dovnitř zbraně. To se hned stalo. Oba pastýři si na něho počíhali a přepadli ho, když byl znova ve zbrojní komoře. Pevně ho spoutali a vytáhli ho na provaze až ke stropu. Tam potom visel až do rána a čekal na svůj konečný osud.

Potom se pastýři vrátili a nerovný boj nabyl na prudkosti a síle. Čtyři jedinci stáli proti celému zástupu. Ale otec i syn byli nebojácní a zdatní bojovníci a měli na pomoc Athénu. A to rozhodlo. Jejich spravedlivý hněv jim propůjčoval nezdolnou sílu. Jeden z pastýřů probodl kopím nestoudného Ktésippa a zajásal:

„To máš za ten volský hnát, kterým jsi hodil po božském vládci, když sis ještě myslel, že je to potulný žebrák.“

Vtom bohyně Athéna, která se účastnila boje, zdvihla svůj štít a v nepřátelích vzbudila nepopsatelnou hrůzu. Pobíhali jako šílení komnatou a marně hledali nějaký úkryt, aby se zachránili. Zanedlouho leželi na zemi mrtví v kalužích krve a hromady jejich mrtvol rostly. Už padli všichni ti zločinci a zbývali naživu jen zpěvák Fémios a hlasatel Medón. Ale těch Odysseus i Télemachos ušetřili. Fémios zpíval a hrával nikoli ze své vůle, nýbrž z donucení a jinak se ničím neprovinil. A Medón pečoval o Télemacha, když byl ještě chlapcem, a s úzkostí v srdci varoval Pénelopu, když ho ženiši chtěli zabít. Odysseus pochválil jeho šlechetnost a pravil oběma: „Jděte zatím na dvůr a tam počkejte.“

Potom Odysseus prohledal každý kout, zdali se ještě někde některý z těch ničemů neskrývá. Ale nenašel nikoho. Vzápětí si dal zavolat pěstounku Eurykleiu. Když přišla a uviděla Odyssea, náramně se lekla, jak vypadal. Měl ruce od krve, nohy i obličej jako lev, který právě rozsápal býka, i oči mu ještě plály hněvem. A té krve na zemi i po stěnách a těch mrtvol všude! Stařenka si pak spokojeně, skoro radostně oddychla, že už tomu trápení bude konec. Odysseus se na ni přísně podíval a řekl:

„Raduj se, matičko, v srdci, ale nahlas nesmíme jásat nad mrtvými muži, i když jsou zločinní. Nebylo by to zbožné. Bohové je našima rukama potrestali za jejich zpupnost a zlo, které napáchali, ale za bránu smrti nesmějí jít ani naše myšlenky, ani naše ruce. Nyní mi ještě pověz, které z žen se provinily a zasluhují trestu.“

Eurykleia jich jmenovala dvanáct, které urážely ji i královnu. „Jdi a pošli je ke mně!“ nařídil krátce vladař.

Když přišly, poručil jim, aby pomáhaly vynášet mrtvoly a potom aby čistě umyly celou hodovní síň, i křesla a stoly. Sotva byly se vším hotovy a vynesly i všechen kal, vyvedli všech dvanáct na dvůr a tam je v zákoutí oběsili, neboť nebyly hodny čestné smrti. Nakonec sprovodili ze světa zrádného, odporného pastýře Melanthea, který do posledního dechu pomáhal nepřátelům proti Odysseovi. Když se pak muži čistě umyli, dal Odysseus přinést síru a oheň, aby vykouřil celý dům i dvůr. I sám se umyl a vzkázal pro Pénelopu. Eurykleia běžela, jak jen jí stáří dovolovalo, aby ji co nejdříve probudila a oznámila jí tu radostnou zprávu, že božský Odysseus je doma a že už potrestal všechny vetřelce. Ale Pénelopé nechtěla slovům milé stařenky věřit.

„Ty ses pomátla na rozumu, matičko, když takhle mluvíš. Či se snad vysmíváš mému žalu a budíš mě, abych se zase trápila? Ještě nikdy jsem nespala tak dobře jako dnes, nemělas mě budit.“

„Milé dítě,“ šeptala s radostí stařena, „věř mi, že se Odysseus opravdu vrátil. Tvůj syn i já jsme to už dávno věděli, ale nesměli jsme ti to dřív prozradit.“

Vtom padla Pénelopé stařeně do náručí a dala se do pláče: „Jak jen je přemohl, sám – a jich takové množství? Pověz mi to!“

„Já to sama neviděla, ale slyšela jsem sténání zabíjených mužů. Všechny jsme seděly v koutě a hrůzou jsme ani nedýchaly. Mne pán zavolal, až když už bylo po všem, ale i to bylo hrozné, jak to v komnatě vypadalo. Teď už je všechno umyto a v pořádku, pojď dolů, pán mě pro tebe poslal. Pojď, ať se po tolika smutných letech potěšíš. Přišel – je živ – nalezl tebe i syna – splnilo se tvé nejvřelejší přání. Pojď, ať ho sama uvidíš!“

Stařenka ji provázela, neboť toužila vidět, jak si ti dva po tolika letech vřele padnou do náručí. Ale Pénelopé stále ještě nevěřila. Obávala se, aby ji neoklamal nějaký prohnaný muž, jakých mnoho chodí světem. Chvílemi se jí zdálo, že se ten žebrák jejímu muži podobá, chvílemi si tím zas nebyla jista.

Zatím se Odysseus vytratil z komnaty a šel se umýt a přestrojit. Když se vrátil, zářil krásou jako bůh. Tu se zas Pénelopě zdálo, že je mladší a vyšší, než býval, a proto ho tím méně mohla poznat. Už se na ni Télemachos hněval a zahrnoval ji výčitkami, že nemá srdce v těle. A stejně tak i Odysseus. Sedl si na křeslo proti ní a řekl naoko hněvivě:

„Není na světě krutější ženy. Muž se jí po dvaceti letech vrátí, a ona se k němu nechce hlásit.“

Jak tak Pénelopé seděla v zamyšlení, vzpomněla si na Odysseovo lůžko. O jeho zvláštnosti věděli jen oni dva. Hned se s jistotou přesvědčí, vrátil-li se opravdu sám Odysseus. I obrátila se k Eurykleji a vybídla ji: „Ať služky vynesou tu pevnou postel z pánovy ložnice a přichystají ji milému hostu k spaní!“ Přitom nespouštěla oči z Odyssea. Lest se povedla. Odysseus prudce vstal, zachmuřil tvář a zvolal rozzlobeně:

„Jakže? S mou postelí lze pohnout? Kdo mi ji zničil? Kdo podřízl kmen olivy, který jsem sám přitesal a udělal z něho nohu toho lůžka? Nikdo s ním přece nemohl pohnout, leda by musel ten pahýl u země uříznout. Měl kořeny hluboko v zemi. A kdo vnikl do mé ložnice, kterou jsem kolem toho lůžka postavil?“

Sotva domluvil, zachvěly se královně nohy a hlas jí uvázl v hrdle. S pláčem přiběhla k Odysseovi, padla mu okolo krku a štkala v slzách:

„Nezlob se, Odyssee! Bála jsem se uvěřit v štěstí, když už jsem prožila tolik bolesti a myslela jsem, že všechny ty trampoty ukončí teprve smrt.“

Odysseus objímal svou věrnou, moudrou ženu a oba plakali štěstím a nevýslovnou radostí, že se po dvaceti letech opět shledali. Když se vyplakali, vyprávěli jeden druhému, co všechno prožili. Bylo toho tolik, co si toužili říci. Ale měli na to celou noc...

Druhý den se vypravil Odysseus s Télemachem a oběma pastýři na návštěvu ke svému stařičkému otci Láertovi. Věděl, že ho nejspíše zastihne na zahradě, i zašel tam za ním a vskutku ho tam našel. Stařec byl nachýlený, neboť právě kypřil půdu kolem jabloně. Odysseus se ulekl, jak vypadal sešle a ustaraně a jak za ta léta zchátral. Měl na sobě špinavý, záplatovaný oděv a na nohou rozbité střevíce. Dal se nad ním do pláče, jak mu ho bylo líto.

Když se přemohl a setřel si slzy, šel k ubohému starci, objal ho, vroucně ho líbal a pronášel v pláči: „Tatínku, ty mě nepoznáváš? To jsem já – tvůj syn Odysseus – po dvaceti letech se vracím do vlasti. Nu, podívej se, abys tomu věřil, že jsem to opravdu já!“ a ukázal mu jizvu nad kolenem. „I stromy ti mohu vypočítat, kterés mi dal, než jsem odplul k Tróji, a které jsou dodnes tady na zahradě.“

Stařec neměl síly, aby snesl tu radostnou, nečekanou událost. Pokoušely se o něho mdloby. Odysseus ho zachytil, přitiskl na hruď a znovu líbal tu šedivou, drahou hlavu otcovu. Potom mu vypověděl, jak už i ty zpupné vetřelce po zásluze potrestal.

Když se stařec vzpamatoval, tuze litoval, že i on nebyl při tom účtování, aby na vlastní oči viděl, jak pykají za své zločiny. Potom šli do starcova obydlí, aby se posilnili jídlem. Stařičký král se obával, že povstanou rodiče a příbuzní zabitých ženichů a že vzplane nový boj. A vskutku by byl vzplanul. Ale Zeus i Athéna usmířili obě strany a zjednali v Odysseově království mír a pokoj.

Celá země znovu rozkvetla v štěstí a blahobytu, když se její moudrý vládce po tolika strastech a útrapách konečně vrátil a s láskou se ujal jejího spravování. A sláva Odyssea i jeho věrné manželky Pénelopy trvá dodnes.



<<< Orestés Vyprávění z řeckých dějin >>>



POZNÁMKY:


[1] lótos byl ve starověku název různých jedlých plodů (nezaměňuj však s vodní rostlinou leknínem lotosem!); a mýtický národ, jenž se živil těmito lótosy, se proto nazýval Lótofágové (řecky Λωτοφάγοι, česky doslova „pojídači lótosů“); podle Hérodota prý Lótofágové žili na libyjském pobřeží, živíce se jen lótosy a nepracujíce; odtud má původ výraz „lotofág“, jenž se vžil jako označení pro zahálčivého požívače. – Poznámka Misantropova.


[2] Kyklóp je také název tragédie Eurípidovy, v níž autor zpracoval tuto epizodu z Odysseových dobrodružství. – Pozn. Mis.


[3] mírný západní vítr – neboli Zefyros (lat. Favonius), nejjemnější ze všech větrů, mj. ochránce rostlinstva. – V této souvislosti není bez zajímavosti fakt, že Hésiodos ve svém Zrození bohů (Θεογονία) nazývá bohyní klidného moře nymfu Galénu, ztotožňovanou někdy s Galateiou (původ obou jmen je zřejmě založen na stejném slovním kořenu, značícím „mírnost, klid a pohodu“), dcerou boha větrů Aiola, o kterou se bezvýsledně ucházel sám obr Kyklóp! – Pozn. Mis.


[4] Laistrýgony zmiňuje Thomas More ve své Utopii: „Skylly, rvavé Kelainy, lidožroutské Laistrýgony a strašlivé zrůdy toho druhu mohl bys nalézt téměř všude, kdežto občany se zdravými a moudrými zřízeními nenajdeš jen tak kdekoliv.“ – Pozn. Mis.


[5] čarodějka Kirké, dcera boha Slunce Hélia, vystupuje taktéž v báji o Argonautech, o Žluně a o Aeneovi. – Jméno jejího ostrova zní Áia (Áia je mj. také dřívější název Kolchidy). Áia je však zcela mýtickým místem, ačkoli za něj bývají mylně považována různá skutečná místa, např. ostrov Elba aj. – Pozn. Mis.


[6] Kirčino umné kouzlo, proměňující mávnutím proutku lidi v čuňata, se odrazilo coby příměr a metafora i v literatuře a filosofii. Např. Stendhal píše ve Věznici parmské: „Jestliže ji budeš šťastně poslouchat, zapomeneš na sebe a láska z tebe v okamžiku udělá to, co kdysi udělala Kirké z Odysseových druhů.“ A Friedrich Nietzsche pak hlásá toto: „Křesťanská morálka – nejzlovolnější forma vůle ke lži, vlastní Kirké lidstva: to, co lidstvo zkazilo.“ – Pozn. Mis.


[7] ...objímala mu nohy... – u starých Řeků bylo toto prosebné gesto mravně zavazující (stejně jako např. přísaha), a prosebníkovi proto nesměl nikdo ublížit. – Pozn. Mis.


[8] Obecně lze říci, že vchod do podsvětí se v řeckém bájesloví nacházel typicky všude tam, kde nějakou propastí protékaly podzemní vody (u nás by to tedy mohly být např. Punkevní krasové jeskyně). V kapitole Orfeus a Eurydiké se praví, že vchod do posvětí je v nejjižnějším cípu Řecka, zatímco ve vyprávění o Argonautech je zmínka o tom, že vchod do podsvě se nachází kdesi na pobřeží Pontu (= Černého moře). – Pozn. Mis.


[9] mořská obluda Skylla (na obr. níže)neplést se Zrádnou dcerou stejného jména (jako se to stalo např. slavnému Vergiliovi v šesté ekloze Zpěvů pastýřských, verš 74)! Etymologie jména je výstižná: znamená "psice", "čubka", přeneseně též "děvka". – Pozn. Mis.



[10] Mouřenínové (Aithiopové, řec. Αιθίοπας – „opálené tváře“) – staří Řekové tak nazývali obyvatele zemí na horním toku Nilu. V řeckém bájesloví to byla ovšem daleká země kdesi na východě, kde co svět světem stojí, vstává denně na úsvitě ze svého růžového lůžka Jitřenka (Éós), ustrojí si okřídlené koně a otvírá stříbrnou bránu Slunci. – Pozn. Mis.


[11] Leukothea (= „Bílá bohyně“) byla dcera Kadmova a původně se jmenovala Ínó. Byla provdána za krále Athamanta a měla sama dvě děti. Když její sestra Semelé umírala, svěřila jí svého syna Dionýsa, aby o něj pečovala. Ínó její prosbu splnila, ale tím si pohněvala bohyni Héru. Ta způsobila, že se Athamás pomátl a jednoho svého syna zabil. Ale ani pak neustal v běsnění. Pronásledoval Ínu dál. Ínó se v zoufalství i se svým zbývajícím synem Melikertem vrhla do moře. Ale neutonuli. Ínó se za to, že vychovávala Dionýsa, stala mořskou bohyní a od té doby se jí říkalo Leukothea (na obr. níže). – Pozn. Mis.



[12] Faiákové – s nimi se setkali i Argonauti při svém návratu do vlasti. – Pozn. Mis.


[13] ...sedl si na zem u krbu. – Obvyklé gesto prosebníků ve starém Řecku, jež mluvilo samo za sebe, takže často už ani nebyla nutná žádná další slova. – Pozn. Mis.


[14] Mošna, hůl, rozcuchané vlasy a cáry místo oděvu byly také poznávacím znamením kynických filosofů. Blíže o nich pojednává např. Lúkiános ve stati Kynik. – Pozn. Mis.


[15] Pýlos = řecké město v bývalé Messenii na jihu poloostrova Peloponnésos (viz mapku níže – klikni pro zvětšení), snad nazvané podle syna boha války Área. Směrem k Pýlu odháněl Apollónova stáda nezbedný hošík Hermés; zde byl králem nejstarší účastník trójské války Nestór, v květu mládí účastník nešťastného kalydónského honu; a právě do Pýlu se plavili obchodníci z Kréty, jež Foibos Apollón ustanovil pečovateli svého chrámu na vrcholu hory Parnásos. – Pozn. Mis.


 

[16] Antinoův otec se jmenoval Eupeithés a Odysseus ho kdysi ochránil před pomstou Kefalloňanů, jejichž ostrov (hned naproti Ithace v Iónském moři – viz mapku níže – klikni pro zvětšení) Eupeithés přepadl. Eupeithés byl nakonec zabit Odysseovým otcem Láertem, když se po smrti svého syna Antinoa (rukou Odysseovou – jak se dočteš dále) pokusil vzepřít jeho moci. Nakonec museli obě strany usmířit až bohové Zeus a Athéna. – Pozn. Mis.



[17] Argos – na těchto stránkách se vyskytují hned čtyři různí vlastníci toho jména:

1.        Argos (město) – tam panoval král Sthenelos (blíže o tom viz kapitolu Héráklés).

2.      Argos (pes) – Odysseův pes, jejž pověst nechala naživu až nepoměrně dlouho, více než dvacet let!

3.      Argos (stavitel) – znamenitý mistr loďař, jenž postavil loď Argó v báji o Argonautech.

4.      Argos (syn Frixův) – jenž se připojil k Argonautům na cestě do Kolchidy. – Pozn. Mis.


[18] Íros (= Poslíček) – Odtud má původ i jméno Íridy, bohyně duhy, okřídlené poselkyně bohů, která se snášela na zem na zlatých křídlech a přinášela lidem poselství bohů. Odívala se v nádherné, orosené roucho tisícerých barev a spojovala obrovským obloukem nebe se zemí. Jejím tělem pak prostupovaly proudy vod, kterými živila mraky. Íris je dcerou mořského boha Thaumanta a Élektry (Élektru známe s pověsti o Orestovi; je též hrdinkou stejnojmenné tragédie Sofokleovy). – Pozn. Mis.


[19] Foibova slavnost – na počest Foiba Apollóna. Takových slavností bylo ve starém Řecku několik a mezi ty hlavní patřily např. Boédrómie, Kárneje, Karpie (= „slavnost plodů“), Dafnéforie (= „nošení vavřínů“ – viz obr. níže), Délie (podle ostrova Délos, kde se Apollón narodil), Hyakínthie (na památku chlapce, jejž nešťastnou náhodou Apollón zabil diskem), Metageítnie, Pyanépsie, Pýthíe (podle místa s Apollónovou věštírnou) aj. – ale takoví zhýralci, jako byli naši ženiši, se jistě nejvíc těšili na jarní Foibovu slavnost Thargélií, při níž za zvuků fléten byli vždy k tomu účelu vybraní dva zvlášť ohyzdní a zpustlí tuláci, muž a žena (říkalo se jim řecky φαρμακοι = „lidé-léky“), buď důtkami vyhnáni z města, anebo rovnou ubiti k smrti. – Je to čistě můj dohad; sám básník Homér, podle jehož Odysseje je zde převyprávěna tato pověst, blíže neupřesňuje, o jakou Foibovu slavnost vlastně jde. – Pozn. Mis.