O nejlaskavější bohyni

O NEJLASKAVĚJŠÍ BOHYNI A JEJÍ DCEŘI, KRÁLOVNĚ PODSVĚTÍ

 

KRÁSNÁ BYLA PERSEFONÉ, překrásná, vtělená spanilost, až oči přecházely.

Zeus ji slíbil za manželku svému bratru Hádovi, vladaři království mrtvých. Avšak Persefonina matka Démétér, bohyně úrody, pokojného života a míru, o Diově slibu nevěděla. S radostí a pýchou se dívávala na svou dceru zářící krásou jako hvězdy. Netušila, že ji jednou postihne krutá rána osudu, nejtěžší, jaká může zasáhnout matku: že svou dceru Persefonu ztratí...

Jednou byla Persefoné se svými družkami – vílami – u překrásného jezera, na němž neustále zaznívaly písně nesčetných labutí. Jezero bylo ze všech stran obklopeno půvabným hájem, kde bývalo milo posedět v příjemném chládku. Co pestrých květů vyrůstalo kolkolem z vlhké půdy! A nikdy nevadly, neboť tam bylo věčné jaro.

Persefoné vešla i s družkami do stinného hvozdu. Bavily se, skotačily, a když se měly vracet domů, chtěly si ještě natrhat do košíčku květiny. A Persefoné si jich dychtila přinést co nejvíc. Stále odbíhala od ostatních dívek, shýbala se pro fialky, lilie, růže, hyacinty, a najednou uviděla v trávě krásný žlutý narcis. Hned běžela k němu. Již se skláněla, aby si ho utrhla, když se znenadání před ní otevřela země a z temné propasti se vyřítil na svém rychlém voze Hádés, bůh temného podsvětí. Jako blesk přiskočil ke krásné dívce, vysadil ji na vůz a tryskem ujížděl odtud. Než se ostatní dívky vzpamatovaly z leknutí, nebylo už po Persefoně ani památky.

Jen jim ještě zněl v uších zoufalý křik unášené družky, která volala jméno své matky a v žalostném pláči si trhala šat. Na zemi zbyla hromádka květů, které leknutím vysypala z košíčku.

Únosce pobízel koně, aby pádili tryskem. Potřásal nad nimi černými otěžemi a uháněl cestou necestou od krásného jezera. Přijel k vodnímu zřídlu, kde bydlela spravedlivá víla Kyané. Jak uslyšela hřmot a lomoz přijíždějícího vozu, vynořila se z vln a dívala se, co se děje.

Ihned poznala božskou Persefonu. Roztáhla paže a bránila vládci podsvětí v další cestě. Volala úpěnlivě: „Nesmíš jet dále! Nemůžeš si odvézt Persefonu proti vůli její matky. Měls přece požádat velebnou Démétru o její dceru, a ne si ji unášet jako lupič! I když ti ji slíbil sám Zeus, otec Persefonin, aby o tom matka nevěděla, měl sis přesto ještě říci o Persefonu matce!“

I rozhněval se Hádés na odvážnou vílu, vzkřikl na své nesmrtelné koně a prudce rozmáchnuv své královské žezlo mrštil jím, až se zabodlo do země. Pod tím úderem se země v tom okamžiku rozestoupila a uvolnila cestu Hádovu vozu. Vůz sjel jako blesk do bezedné propasti.

Kyané plakala pro únos bohyně a lítost stále větší a větší jí naplňovala srdce. A jak tak plakala, rozplývala se pomalu v pláči do těch vod, jež byly donedávna jejím královstvím. Proměnila se v tenké praménky a splynula s ostatní vodou.

Zatím starostlivá matka Démétér čekala na svou dceru a bylo jí divné, proč se nevrací. Zaslechla sice její zoufalý výkřik, ale netušila, co se za ním skrývalo. A když čekala marně, kvapně se vydala na cestu, plna obav a zděšení, a šla Persefonu hledat. V plamenech šlehajících z Etny si zapálila dvě pochodně a s nimi po devět dní a nocí chodila po celém světě. V jejich zářícím světle prohledávala každý kousek země i moře. Nespala, nejedla.

Kamkoli přišla, všude se vyptávala, zdali někdo Persefonu neviděl. Všichni litovali prostovlasou, smutnou matku s roztrženým závojem a oděnou v černé roucho smutku, ale o dceři jí nedovedl nikdo nic povědět. Až desátého dne se potkala s Hekatou, bohyní Měsíce, a ta Démétře sdělila, že též zaslechla úzkostlivé volání, ale nepoznala lupiče, neboť byl zahalen v mlze.

Hlad a žízeň trápily nešťastnou bohyni, žízeň především. Tu najednou spatřila chaloupku s nízkým vchodem, krytou došky. I zaklepala na dveře té chaloupky. Vyšla stařena a ptala se bohyně, co chce. „Dej mi pít, stařenko,“ prosila Démétér. Stařena jí přinesla nádobu se sladkým nápojem, do něhož nasypala upražené kroupy.

Bohyně vztáhla dychtivě ruku po nádobě a pila jedním dechem. Tu se před ni postavil drzý, nestoudný chlapec a posmíval se jí, že hltavě pije. Bohyni pojal hněv, nechala pití a zbytek nápoje s krupkami vychrstla na nezbedníka. Jak to učinila, chlapec se ponenáhlu začal proměňovat v skvrnitou ještěrku. Stařena se polekala a dala se do pláče. Bála se dotknout té nestvůry, ale za chvíli se jí už ani dotknout nemohla. Chlapec, proměněný v ještěrku a posetý skvrnami, prchl a vyhledal si skrýš někde v kamení.

Co zemí a moří ještě Démétér prošla, co se nahledala své dcery, ale nadarmo! Nikde vidu ani slechu po ní, nikde nejmenší stopy. Už neměla nešťastná matka co prohledávat. I vrátila se zpět na Sicílii. Ale i tam ještě pátrala, až přišla k onomu zřídlu, kde dříve pobývala božská víla Kyané. Jak spatřila Démétru, div nevyskočila z břehů, které ji poutaly. Tak dychtivě toužila vylíčit bohyni neštěstí, jehož byla svědkem. Ale i kdyby vyskočila, co by jí to pomohlo? Vždyť už neměla ústa ani jazyk, jímž by to tajemství vyřkla. Přece však musela dát bohyni alespoň zřetelné znamení, z něhož by poznala, co Persefonu potkalo.

I vynesla na povrch Persefonin pás, který sklouzl do vody při únosu. A nešťastná matka Démétér jej hned poznala, jak by ne! Teď jí bylo jasné, co se stalo. Hned si začala rvát vlasy a bít se v nevýslovném bolu do prsou. Persefoné, její drahá, krásná dcera Persefoné zmizela! Kam? Kdo ji uchvátil? Z které země byl ten smělý lupič? A proto zanevřela na všechny národy a na všechny země. „Takový černý nevděk!“ volala. „A já jsem jim dávala bohatou úrodu, tolik plodin jsem jim přinášela, naučila jsem je vzdělávat pole, přispívala jsem k jejich blahobytu a k zušlechtění mravů, bděla jsem nad nimi a stále hojněji jsem jim otvírala svou štědrou ruku. Ale to teď přestane! Já, bohyně všeplodné Země, tak ponížená a zneuctěná, dám všem pocítit svůj hněv! A nejvíc Sicílii, kde jsem našla stopu toho zločinu. Rozbiju pluhy, zničím pole, osení i stáda a nedám vzklíčit jediné rostlince. Ať poznají, co to je, když se Matka Země hněvá, ať poznají, co je hlad!“

Takto ještě dlouho hlasitě naříkala. Uslyšela ji nymfa Arethúsa z nedalekého pramene, pozvedla hlavu z vody, shrnula si z čela dlouhé vlasy a pravila:

„Matko drahé Persefony, té čisté, milované dívky, kterou marně po světě hledáš, potlač svůj hněv! Já ti povím, kde je panenská Persefoné, ale na zem se nehněvej! Jen nerada se otevřela před mocným vládcem podsvětí a umožnila mu uniknout s tím vzácným lupem. Ach ano, ten unesl tvou milovanou dceru! Já jsem to na vlastní oči viděla, vždyť protékám podsvětním proudem a plynu pod zemí až sem, kde se mohu podívat na sluneční paprsky i na hvězdy na nebi. Tam v té tmě, v té podsvětní říši Stínů, jsem viděla tvou dceru. Smutek jí dosud hleděl z očí i z tváře, dosud se nevzpamatovala z leknutí, ale považ, jakou mocnou paní se stala! Je manželkou vladaře celého podsvětí, je vedle něho královnou říše Stínů. Až se s ní zase shledáš, přijď pak ke mně a já ti povím o svých osudech.“

Démétér div nezkameněla, když uslyšela tuto žalostnou zprávu. Tak ji ohromila a poděsila. Těžká, krutá bolest jí svírala srdce a dlouho se nemohla vzpamatovat. Ale když už přicházela k vědomí, rozhodla se, že se ihned odebere k Diovi. Ona, tichá bohyně, která stále jen dlela na zemi mezi lidmi a nechodila ani do shromáždění bohů, vystoupila rychle na vůz a jela kvapně do Diova paláce.

Stanula před Diem s tváří zachmuřenou, s očima planoucíma hněvem, s rozcuchanými, neupravenými vlasy. Zeus se podivil, proč přichází, ale než se jí mohl zeptat, už slyšel její rozzlobený hlas:

„Jdu prosit za svou dceru Persefonu, která je právě tak i dcerou tvou. Ale ty, velký, mocný Die, snad ani nemáš k matce dost ohledů. Osud naší dcery by se měl dotknout i tvého srdce! Dlouho jsem hledala své drahé dítě, celý svět jsem prošla, a teprve teď jsem ji našla, lze-li ovšem nazvat nalezením zjištěnou ztrátu. Zapomenu na ten únos, ale ať ji ten únosce zase vrátí! Což si naše dcera zaslouží, aby byla manželkou lupiče? Nezjednáš-li nápravu, Die, neporučíš-li svému bratru Hádovi, aby mi Persefonu vrátil, budeš se muset dívat, jak svět hyne hladem a jak jednoho dne lidské pokolení vymře. Ani zrnko nevzejde, ani stéblo se nesklidí a nepřestane hlad, dokud se nenapraví tahle křivda a dokud se mi nevrátí mé drahé dítě!“

Domluvila, v hrudi se jí mocně bouřil hněv a srdce svírala bolest. I jal se ji Zeus uklidňovat: „Upokoj se, má drahá! K tomu únosu se přece Hádés odhodlal z lásky. A je to mocný bůh, stejně mocný jako já, ten nám nebude k necti, bude-li mít za ženu naši dceru. Rozmysli si to ještě a nežádej Persefonu zpět. Ale budeš-li trvat na svém a chceš-li, aby ji propustil, ano, může se Persefoné vrátit na svět, ale jenom v tom případě, jestliže se tam ještě nedotkla žádného pokrmu. To je zákon Sudiček a tomu se musíme podrobit.“

Když Zeus domluvil, Démétér znovu žádala o Persefonu. A že si pro ni sama dojde do podsvětí. I zavolal vladař všech bohů Herma a nařídil mu, aby doprovodil Démétru do říše mrtvých.

Vzápětí se Hermés i bohyně snesli na zem a stanuli u vchodu do podsvětí. Tam Démétér usedla a Hermés se dále ubíral sám. Když se octl Hádovi tváří v tvář, přistoupil ještě blíž a pravil:

„Háde, který tu vládneš zástupům zemřelých, věz, proč jsem přišel. Poslal mě sem otec Zeus a přikázal mi, abych vyvedl na světlo Persefonu. Dokud ji matka na světě nespatří a neobejme, nepřestane se hněvat na všechny bohy a provede svou hrozbu, že vyhubí hladem celé lidské pokolení.“

Vládce podsvětí se usmál a pokýval hlavou na znamení, že je ochoten Diova rozkazu poslechnout. I povolal k sobě svou choť a řekl jí: „Milá Persefono, můžeš tedy odejít za svou matkou. Ale na mne nezapomínej a měj mě ráda. Netruchli víc, než je třeba. Jsem Diův bratr, a zůstaneš-li mou ženou, vzejde ti z toho sláva a čest. Budeš se mnou vládnout říši mrtvých a ve shromáždění nesmrtelných bohů budeš požívat nejvyšší úcty. Mysli tedy na mne a na to, co ti říkám.“

Sotva Persefoné zaslechla, že se může vrátit na světlo, poskočila radostí, a už ani neposlouchala, co jí Hádés dále říkal. Tím méně pomyslila na nějaký úskok. Hádés však využil jejího radostného vzrušení a v tom okamžiku jí lstivě vtiskl do úst jádro z granátového jablka. A granátové jablko znamenalo věrnost. Tím si Hádés zajistil Persefonu pro sebe.

Potom, jako by se nic nestalo, přichystal zlatý vůz a zapřáhl do něho své rychlé, nesmrtelné koně. Bohyně vstoupila na vůz a Hermés si sedl vedle ní. Už se měl vůz dát do pohybu, když tu znenadání, kde se vzal tu se vzal, pitvorný mužík s velikou hlavou a vypoulenýma očima. Udělal několik rychlých skoků, postavil se před vůz a křičel:

„Herme, posle bohů, zadrž! Viděl jsem na vlastní oči Persefonu, jak jedla granátové jablko. A přece platí přísný zákon, že kdokoli tu v podsvětí něco sní, patří už nenávratně do říše Stínů a nesmí vyjít ven!“

Hermés pokýval vážně hlavou a Persefoné se dala do pláče nad krutostí udavače. Šla, nabrala vody z podsvětních proudů a pokropila jí toho nevzhledného mužíka. Jak se ho dotkly první krůpěje, zlý udavač se proměnil v ošklivého sýčka. Veliké oči mu zůstaly a je dodnes ohyzdným, zlověstným ptákem, jenž nikdy nezvěstuje nic dobrého.

Ale co to bylo platné, Persefoné musela zůstat v podsvětí dál a nešťastná matka Démétér odcházela od brány podsvětí sama. Pláč a zármutek nebraly konce. Proto splnila hrozbu, kterou vyslovila před Diem. Odepřela vydávat lidem své plody, zničila všechnu úrodu a nová nevzešla. Hrozný hlad panoval ve všech zemích. Byla obava, aby lidstvo nevymřelo. Posla za poslem posílal Zeus k uražené bohyni, aby se smířila s osudem své dcery, odložila svůj hněv a opět obšťastnila zemi bohatou úrodou.

Ale Démétér zůstala neoblomná. Když Zeus poznal, že by vskutku lidské pokolení a všechno tvorstvo zahynulo, sjednal úmluvu mezi vládcem podsvětí a zatvrzelou Démétrou. Podle této úmluvy měla Persefoné prodlévat třetinu roku v říši Stínů a dvě třetiny roku na světě u své milované matky. Hádés na tuto úmluvu přistoupil. A tak nadešel Persefoně přeradostný okamžik, kdy už měla doopravdy spatřit sluneční světlo. Na světě se právě otvíralo jaro, když Persefoné vyšla z podsvětí a zamířila do Eleusíny. Tam konečně našla svou zarmoucenou matku a spatřila její líbezné oči. Objala ji a stiskla ji v náručí. Obě plakaly radostí a štěstím.

A od té chvíle každého jara opouští Persefoné chmurné, bezútěšné podsvětí a vychází na svět. Z radosti nad šťastným shledáním matky s dcerou se těší celá země. I vydá ze sebe rostliny a nejpestřejší květy a svět se promění na několik měsíců v překrásnou zahradu. Na konci léta sklidí rolník hojnou úrodu, ovocné sady vydají své plody a radost naplní i nejzapadlejší vísku.

Ale když zase na podzim musí Persefoné odejít od své matky a vrátit se k smutnému údělu královny v říši Stínů, pláče Démétér a s ní truchlí i všechen kraj. Zvadnou pestré květy, listí ze stromů opadá, pole jsou holá. Zmizí radost a na celou zemi dolehne těžká chmura. Mlhy zahalí krajinu a všude je pusto, nevlídno a smutno.

Ale jedna radost i v tomto smutném období přece jen zbývá: Naděje, že po uplynutí zimních měsíců se Démétér opět shledá se svou dcerou, že zase rozkvetou louky, budou zrát klasy a že radost mnohokrát převýší smutek zimního období. A dokud budou mít lidé tuto naději, bude jim dobře.

 

<<< Jitřenka Ještě o laskavé bohyni >>>