O nejkrásnějším z bohů

O NEJKRÁSNĚJŠÍM Z BOHŮ

 

FOIBOS APOLLÓN byl bůh slunce a světla, harmonie a krásy. Byl i bohem umění věšteckého, básnického, hudby a lékařství. Lidi zlé a zpupné trestal, dobré miloval a chránil. Býval ozbrojen lukem a neomylnými šípy. I zdálky zasáhl každý cíl a nikdy se nechybil. Proto se i bohové na Olympu třásli před jeho střelami.

Kdykoli zavítal na Olymp, bohové z úcty k němu vstávali ze svých lehátek a odcházeli. Jen Apollónova matka Létó zůstávala se svým slavným synem v Diově společnosti, když přišel k Diovi na návštěvu. Sňala mu luk, zakryla víčkem toulec a luk zavěsila na zlatý hřebík na sloupu proti Diově trůnu. A potom ho dovedla k jeho lehátku. Sám otec bohů ho radostně vítal a v zlatém poháru mu podával nektar, nápoj nesmrtelných bohů.

Apollónova sestra se jmenovala Artemis. Chránila lesy a zvěř, kterou ráda lovila. Proto Artemidu s Apollónem uctívali rolníci, pastýři a lovci. Na lovu ji stále doprovázely lesní a horské víly. I ona měla luk a nechybující střely. Nejraději pobývala v hornaté Arkadii i se svými družkami, nad něž vynikala krásou.

Když se měl Apollón narodit, probloudila Létó všechny země, hory a moře, aby našla klidné místečko k zrození tak slavného syna. Všude prosila o útulek, ale jediná zem, jediný ostrov jí tuto prosbu nesplnil.

Konečně přišla na ostrov Délos uprostřed Kyklad. Stanula na úpatí hory Kynthu a pravila:

„Déle, ty překrásný ostrove, chtěl by ses stát rodištěm a sídlem mého syna? Odměnou ti bude blahobyt a štěstí. Až tu bude mít můj syn chrám, budou sem putovat lidé ze všech zemí a přinášet hojné oběti a dary.“

Délos měl ze slov té velebné bohyně radost a odpověděl: „Já bych rád uvítal na své půdě zrození tvého slavného syna. Ale mám obavu, aby pak mnou nepohrdal. Jsem jen chudý a skalnatý ostrov. Bojím se, aby se mne pak nezřekl a neoblíbil si jinou zem, kde by si zbudoval nádherný chrám a založil půvabné háje. Můžeš mi slíbit, že se mé obavy nesplní?“

Létó se zaradovala a přísahala ostrovu, že bude navždy sídlem mocného Apollóna.

Po devět dní a devět nocí trpěla pak Létó krutými bolestmi. Všechny bohyně se u ní sešly, aby ji utěšovaly; jen bohyně, která pečuje o narození každého člověka, o jejích bolestech nevěděla. Diova manželka Héra ji úmyslně zdržovala na Olympu. Clonou zlatých oblaků jí zastřela pohled na svět. Trápila se závistí a žárlivostí, že se má bohyně Létó stát matkou tak mocného a slavného syna.

Mezi bohyněmi, shromážděnými na Délu, byla také Íris, bohyně duhy, poselkyně bohů, rychlá jako vítr. Tu vyslaly na Olymp, aby přivedla na Délos svou družku, která pečuje o novorozeňata.

Íris se vznesla do výše a brzy stanula v nebeských sídlech. Vyhledala ochránkyni matek, odevzdala jí jako dar krásný zlatý náhrdelník a přišla s ní na Délos.

Když se božský chlapeček narodil, přivolaná bohyně ho zavinula do jemného plátna a ovinula ho zlatou stuhou. Bohyně spravedlnosti Themis mu pak podala nektar a ambrosii, pokrm nesmrtelných bohů. A ostrov Délos dostal krásný a trvalý dar. Až do té chvíle neměl pevné místo. Pohyboval se v moři sem tam a nikde se nemohl zachytit. Po zrození boha Apollóna přestal být bludným ostrovem a zakotvil pevně uprostřed Kyklad.

Když právě zrozený hošík požil toho božského pokrmu, začal radostně třepat ručkama a zlatý povijan ho nemohl zadržet. Rostl a rostl a vyrostl před očima bohyň v krásného mladého muže, nejkrásnějšího ze všech bohů. Celý Délos se skvěl zlatou září.

Apollón dostal do vínku luk a neomylné střely a od Herma získal kouzelnou lyru. S lyrou v ruce a s lukem přes rameno vystoupil poprvé na horu Kynthos a rozhlížel se po svém Délu. Měl tam už skvostný chrám, do něhož putovalo statisíce poutníků ze všech končin světa.

Brzy po svém narození se Apollón proslavil hrdinským činem. Poblíž posvátné hory Parnásu bylo půvabné zřídlo, kde se zdržoval strašný netvor. Nazýval se Pýthón. Byla to obluda veliká a dravá a napáchala mnoho zla. Hubila dobytek i lidi, pustošila pole a stále jen žíznila po krvi. Kdo se dostal do její blízkosti, byl ztracen.

Apollón vyňal z toulce největší šíp a tuto nestvůru usmrtil. Svíjela se v prachu v hrozných bolestech a v smrtelném zápase strašlivě chroptěla. Po celém kraji se rozléhal ohromný řev, jak se ten hrozný drak převaloval z boku na bok a z tlamy chrlil proudy krve.

Apollón s pocitem pýchy pravil: „Teď tu budeš ležet, dokavad neshniješ! Tvé zuby už nebudou nikomu nahánět strach. Sluneční paprsky tě promění v prach a tohle místo se bude po tobě nazývat Pýthó. A já tu budu mít chrám a nejslavnější věštírnu, jaká kdy stála.“

Domácí obyvatelé nazývali toho draka též Delfines, a proto se městu, které v těch místech vzniklo, říkalo Delfy. Než začal Apollón vydávat v Delfách věštby, musel se očistit ze zavraždění Pýthóna. Prožil osm let ve vyhnanství a sloužil ferskému králi Admétovi, jemuž opatroval stáda. Když jeho služba skončila, vrátil se do Delf a proslavil je svou věštírnou. Zeus mu daroval krásný vůz tažený bílými labutěmi a ty ho tam dovezly.

Když jednou přemýšlel, jaké muže by ustanovil za sluhy svého chrámu, spatřil na moři rychlou loď. Bylo na ní plno mladých, statných mužů, kteří pocházeli z Kréty a plavili se za obchodem do města Pylu. Jakmile je Foibos Apollón uviděl, proměnil se v delfína, vyskočil na jejich loď a roztáhl se po jejím dně jako mořská obluda. Když se na něho některý z plavců chtěl podívat, otřásal lodí, až praskaly trámy. Plavci tedy seděli tiše a trnuli hrůzou. Ani se neodvážili uvolnit lana a stáhnout plachty.

Později však přece jen zatoužili přistát u malého ostrůvku a vystoupit tam. Ale loď s krétskými plavci řídil Apollón svou vůlí, a kormidlo nic nezmohlo. Loď plula dál. Proplula kolem mnoha ostrovů a ostrůvků, obeplula celý břeh Peloponnésu a blížila se ke Kríse. Teprve tam vpluli do přístavu a zakotvili.

Vtom Apollón vyskočil z lodi a zjevil se užaslým zrakům jako nádherná zářící hvězda. Kolem něho sršela záplava jisker a k nebi stoupala oslnivá záře. Vstoupil do své svatyně a roznítil v ní plamen. Lesk vycházející z Foiba naplnil ženy i muže strachem. I plavci se báli.

Znenadání zase skočil bleskurychle na loď. Vypadal jako krásný mladý muž s dlouhými vlasy až na ramena. Obrátil se k plavcům a oslovil je:

„Kdopak jste, cizinci, a odkud plujete? A proč tu sedíte tak zkormouceně? Což ani netoužíte po odpočinku a po chutném jídle?“

Náčelník plavců mu odpověděl:

„Vítej mezi nás, cizinče! My se plavíme z Kréty, kde je náš domov. Ale pověz nám ty, kde jsme a jací lidé tu žijí. Sem jsme nechtěli připlout. Toužíme vrátit se domů.“

Nato k nim promluvil Foibos Apollón:

„Cizinci, vy se už nikdy nevrátíte do svých domovů! Budete zde pečovat o můj chrám. Jsem Apollón, syn Diův. Převedl jsem vás přes hlubiny mořské nikoli se zlým úmyslem. Budete tu uctíváni i s mým chrámem. A protože jsem k vám přistoupil nejdřív v podobě delfína, budete mě nazývat Apollónem Delfínským.“

Plavci poslechli, vystoupili z lodi, vzdali oběť bohům a Apollón je pak vyvedl na vrchol Parnásu a ukázal jim, kde budou v klidu a bezstarostně žít.

I sám Apollón trávil skoro všechen čas ve své věštírně. K jeho uctění se pořádaly v Delfách každý čtvrtý rok slavné pýthijské hry. Řecké obce tam vysílaly své posly a mnoho obětních darů. Kdo tam zvítězil v proslulých závodech, dostával odměnou věnec z dubových ratolestí, neboť tehdy ještě neznali vavřín. I sám Apollón si věnčil skráně snítkami z různých stromů. Ale odznakem vítězů se měl brzy stát vavřín. Jak se to stalo?

Bůh jedné řeky měl krásnou dceru, jmenovala se Dafné. Byla tak krásná, že se do ní zamiloval sám Apollón. Bůh lásky Erós napjal svůj luk, vybral ostrý šíp s háčky a zasáhl jasného boha hluboko do srdce. Vodní vílu zasáhl také, ale vzal si docela jiný šíp. Šíp s tupým olověným koncem, který naopak všechen něžný cit ze srdce zaháněl. Kdo byl poraněn takovým tupým šípem, nikdy nemohl mít nikoho rád.

Účinek těch dvou různých šípů se ihned projevil. Apollón zahořel pro krásnou vílu, víla však před ním prchala, jak jen mohla. Oblíbila si hluboké lesy s doupaty všeliké zvěře a s toulcem přes rameno jako bohyně Artemis trávila všechen čas na lovu. Marně se ucházeli nápadníci o její ruku, všemi pohrdala. Její otec se na to díval se zachmuřenou tváří, neboť se těšil na roztomilá vnoučátka. Ale když se dceři o tom zmínil, sklopila oči a tváře se jí zbarvily nachem. Nechtěla o sňatku ani slyšet. Jednou objala něžně otcovu šíji a prosila ho: „Drahý otče, dovol mi, abych se nikdy nemusela vdávat.“

Otec přikývl, ač nerad, ale ženiši se o ni ucházeli dál. A nejvznešenější z nich byl bůh Apollón. Dafné byla jeho první láska. Proto tak toužil, aby se mu to přání splnilo a víla se stala jeho chotí. Vždyť měla oči jako zářící hvězdy, kus jeho nebe v nich bylo, ale Dafné před ním stále a stále prchala. A ani to na ni nepůsobilo, když se jí svěřil, že je bůh, že jeho otcem je nejvyšší, všemocný Zeus a ona že by byla po jeho boku královnou sluneční říše. Marně kouzlil ze své čarovné lyry nejlahodnější tóny, marně hledal lék na svůj žal, marně ji prosil o vyslyšení.

Když se jednou dala Dafné opět před ním na útěk, pustil se za ní. Víla byla rychlá, bůh však ještě rychlejší. Už cítila jeho dech na své šíji, chvěla se hrůzou a zajíkala se strachy, že ji už už uchopí za ruku. Byla tak unavena rychlým během, že už nemohla dál. Doběhla k řece, kde sídlil její božský otec, a zoufale ho prosila:

„Zachraň mě, drahý otče! Zbav mě mé krásy, abych se nemusela bát svých pronásledovatelů!“

Otec ji vyslyšel. Dafné najednou pocítila zvláštní tíhu v nohách, jako by vrůstala do země, cítila, jak se jí vlasy mění v listí, paže se prodlužují ve větve a tváře jí halí koruna stromu. A za okamžik už z ní nezbývalo nic než její krása, která se vtělila do nového stromu. A ten strom dostal na památku i její jméno.

Užaslý bůh Apollón vložil ruku na kmen stromu a ještě cítil, jak se pod čerstvou kůrou chvěje vyděšené srdce nymfino. Něžně hladil větévky, líbal je a promlouval k nim, jako by dosud byly jeho milovanou dívkou: „Když mi osud nedopřál, aby ses stala mou chotí, aspoň si budu tebou zdobit vlasy a lyru. A mým ctitelům a vítězům ve slavnostních závodech budeš odměnou za jejich umění.“

Od té doby je vavřín posvátným stromem Apollónovým. A jako si Apollón nedal nikdy stříhat své bujné, zářící vlasy, tak ani vavřín neztrácí nikdy své listí. Jeho koruna je stále zelená a dodnes výmluvně svědčí o kráse víly, která se v něj proměnila.


Ani bohové nežijí v neustálých radostech. I jejich srdce podléhá bolesti a smutku. Jasný bůh Apollón to poznal několikrát.

Jednou se s krásným chlapcem Hyakinthem bavil házením disku. Apollón rozhoupal disk vší silou a hodil první. Kotouč vyletěl až do mraků a teprve za dlouhou chvíli padal k zemi. Jakmile ho chlapec spatřil, rozběhl se k místu, kam měl disk dopadnout, aby už už i on ukázal svou dovednost. Ale kotouč se po dopadnutí odrazil od tvrdé země a prudkou ranou udeřil chlapce do tváře. Hyakinthos smrtelně zbledl a kácel se do písku.

Apollón k němu přiskočil a zachytil ho. I on zbledl strachem o jeho život a chvěl se na celém těle. Tiskl nebožáka na svou hruď, stíral mu krev crčící z rány a přikládal na ni léčivé byliny, aby chlapec nezemřel. Ale zranění bylo smrtelné a Hyakinthos za chvíli skonal v jeho náručí. Hlava mu klesla jako květ na zlomené lodyze.

Zalkal vznešený bůh nad nešťastně utraceným mladým životem, zalkal a v nesmírné bolesti zvolal: „Já jsem vinen tvou smrtí, ubohý hochu! Kéž bych mohl zemřít s tebou! Ale poněvadž bohům není souzeno zemřít, proměníš se v krásný, dosud neznámý květ, a já se budu na tebe aspoň dívat. Budeš navěky ozdobou půvabného jara, když sám jsi byl krásný jako jaro.“

Co takto bůh mluvil, stal se div divoucí: Sotva se mladá krev, jež vytekla z rány, zachytila na zemi, proměnila se v nádhernou květinu podobnou lilii. Od té doby se každý rok v ten čas konala slavnost na památku Hyakinthovu a nová květina dostala po něm jméno. Hyacinty jsou ozdobou i našich zahrad.

Ani bohové nemohli zvrátit nebo zadržet osud, aspoň ne vždy. Co souzeno při zrození, tomu nikde léku není. I Sudičky (Moiry) byly neúprosné. Byly tři a stály při narození každého člověka. První z nich, Klóthó, předla nit osudu, Lachesis ji dále rozvíjela a nakonec přicházela Atropos a ta ji přestřihla. Tím život člověka končil. Tu poslední Sudičku zachycovali slavní malíři, jak na slunečních hodinách ukazuje hodinu smrti nebo čte v knize života.

A tak ani jasný bůh Apollón nemohl zabránit osudu a ještě několikrát prožíval krutou bolest.

V jednom dalekém moři byl ostrov a na tom ostrově se zdržoval krásný jelen. Měl obrovské, rozložité parohy, lesknoucí se zlatem, na krku se mu houpal něžný náhrdelník posetý drahokamy, z uší mu visely perly a zdobily mu skráně. Ten jelen se nikoho nebál a před nikým plaše neutíkal. Sám vyhledával lidské příbytky, nastavoval šíji a dával se hladit. Nikdo mu neublížil, neboť všichni domácí obyvatelé věděli, že to nádherné zvíře je zasvěceno vílám.

Žil tam jeden sličný jinoch, jmenoval se Kyparissos, a ten si toho jelena nesmírně oblíbil. Vodíval ho na lučiny, kde vyrůstala svěží mladá travička, vodil ho pít k líbezné studánce a na parohy mu zavěšoval věnečky z květin. Za to mu jelen sám ochotně nastavoval hřbet a vybízel ho, aby se naň posadil. Když to chlapec učinil, jelen pak unášel mladičkého jezdce po lesích a hájích, potom ho zase dovezl domů a skoro každý den znova a znova k němu přicházel.

Jednou v poledním žáru si ten rychlonohý krasavec vyhledal skrýš v stinném loubí a lehl si do měkké trávy. Kyparissos procházel lesem s oštěpem v ruce a najednou uviděl v tmavém úkrytu jelena. Nepoznal, že to je jeho miláček. Napřáhl kopí zakončené ostrým hrotem a mrštil jím po zvířeti. Zaradoval se, že se neminul cíle, a rozběhl se za úlovkem.

Ale když přišel blíž, poznal s hrůzou, jaký neblahý osud vedl jeho ruku. Klesl v zoufalství na umírajícího jelínka a žalostně plakal. Slzami skrápěl otevřenou ránu a vroucně prosil bohy, aby mu jeho drahého jelena zachránili. Nejvíce litoval tesknícího chlapce bůh Apollón, který měl nešťastného jinocha nesmírně rád. Jak vřele si přál, aby ho mohl nějak potěšit a ulevit mu v jeho bolu! Ale život ze zabitého zvířete již vyprchal.

Dlouho klečel Kyparissos u svého mrtvého miláčka a stále a stále vzýval bohy, aby vrátili jelínkovi život, jinak že i on musí zármutkem zemřít. Foibos by byl tak rád splnil přání milovaného jinocha, ale nebylo to již možné. Kyparissos plakal a plakal, až vyplakal všechnu krev a sinalé tělo se zhroutilo na zem.

V tom okamžiku dostaly chlapcovy údy zelenou barvu, vlasy se mu změnily v ježatou kštici a proměnily se v štíhlý, špičatý vršek. Místo naříkajícího Kyparissa se tyčil k nebi nový, dosud neznámý strom se štíhlou korunou, útlý cypřiš.

Bůh slunce se díval na ten ztepilý strom, pak si zakryl v zármutku tvář a pravil: „Budeš navždy svědkem mého žalu i žalosti všech lidí a navždy poneseš jméno toho nebohého chlapce!“

Od té doby se stal cypřiš stromem smutku a ozdobou zahrad mrtvých.

Ale největší bolest prožíval jasný bůh Apollón, když přišel o vlastního syna. Jmenoval se Asklépios. Když se mu narodil, Apollón ho přenesl do hornaté Thessalie a svěřil ho do rukou moudrého Kentaura Cheiróna. Cheirón ho vyučil umění lékařskému. Avšak Asklépios předstihl v tomto umění svého učitele. Dovedl nejen vyléčit všechny nemoce, uměl křísit i mrtvé. Pomáhal, kde mohl. Tak dosáhl mužného věku a zestárl. Byl z něho vlídný, laskavý stařec s dlouhými vousy. Nosil řasnaté roucho až k zemi a opíral se o hůl. Okolo té hole se vinul had jako obraz života, jenž se stále obnovuje. A obrázek té hole s otočeným hadem mají na památku lékaři na celém světě jako odznak svého umění.

Asklépios nikomu neodepřel svou pomoc, a tak se stalo, že v jeho zemi skoro nikdo neumíral. Toho si povšimla i Smrt a stěžovala si u Dia, že Asklépios porušuje světový řád. Zeus vyslechl stížnost a moudrého starce Asklépia usmrtil bleskem.

Ale vykonané dobro s člověkem neumírá. Úcta k Asklépiovi se rozšířila po celém Řecku. Všude mu stavěli chrámy a svatyně. Nejslavnější byla v Epidauru, při níž stála i rozsáhlá nemocnice. Když pak římský národ přejímal řecké bohy, přivlastnil si Apollóna i jeho slavného syna.

Ještě předtím, než Zeus Asklépia usmrtil, vypukl v Římě a v okolí strašný mor. Smrt sklízela bohatou žeň. Všude leželo plno bledých, již zahnívajících mrtvol. Když představení města viděli, že odnikud nelze čekat účinnou pomoc, vypravili poselství do Delf. Poslové navštívili Apollónovu nejslavnější věštírnu a prosili boha, aby jim pomohl svým spásným výrokem a ukončil útrapy Říma.

V tom okamžiku se zachvěla země i toulec, který bůh držel, a z hloubi svatyně bylo slyšet hlas kněžky Pýthie: „Nepotřebujete Foibovy přízně, aby od vás odvrátil neštěstí, potřebujete pomoci jeho syna. Toho si pozvěte do vaší země!“

Poslové se vrátili a římští senátoři se hned radili o božím vzkazu. Věděli, že Asklépios přebývá v Epidauru. I vypravili opět posly tam a žádali Řeky, aby jim dovolili odvést Asklépia do Říma a zbavit město hrozného moru.

I Řekové se radili, co činit. Jedni připomínali, že v takovém neštěstí nelze odpírat pomoc, jiní však varovali, aby se město nevzdávalo svého božstva.

Když pak nastala noc a kraj se zahalil v temnotu, zjevil se římským poslům velebný stařec Asklépios ve snách a pravil:

„Nebojte se! Přijdu k vám, ale objevím se před vámi v nové podobě. Pohleďte na hada, který se vine okolo mé hole. I já se proměním v takového hada, ale mnohem většího, a takto se vám zjevím.“

Sotva domluvil, poslové se probudili a temnou noc vystřídal milostný den. Římané se pak odebrali do Asklépiovy svatyně a prosili boha, aby jim nějakým znamením dal najevo, kde chce sídlit.

V tom okamžiku uslyšeli hadí sykot a spatřili hada s vysokým zlatým hřebenem. A jak se tak plazil po zemi, otřásal se oltář i sochy, chvěly se dveře i mramorová podlaha, chvěly se zlaté štíty. Had se vztyčil uprostřed chrámu a ohnivými zraky se rozhlížel kolem.

Zděšené zástupy se třásly hrůzou. Ale kněz s bělostnou stuhou ve vlasech poznal boha a zvolal: „Nebojte se, je to nový bůh! Buďte zbožní v srdci, aby vás provázel zdar.“

Had svým kmitavým jazykem opět zasyčel a pohnul korunkou na znamení, že se slovy kněze souhlasí. Potom se pomalu plazil po lesklých schodech dolů, několikrát se otočil, ohlížel se a obracel svou tvář k starobylému oltáři. To se loučil se svým dosavadním sídlem.

Potom se ten obrovský had plazil dál cestou posetou květinami, svíjel se v oblouky a středem města mířil k přístavu. Tam se zastavil a upřel vlídný pohled na davy lidí, které ho uctivě doprovázely na cestě do nového domova. Zdálo se, jako by je tím laskavým pohledem propouštěl a loučil se s nimi. Potom se odplazil na římskou loď a uložil se na jejím dně. Loď pocítila božské břímě a hluboko se ponořila.

Římané z toho měli velikou radost. Obětovali na břehu býka, ozdobili svůj koráb věnečky a vypluli na moře.

Do lodi se opíral mírný vánek. Had se opět vztyčil, opřel se šíjí o lodní záď a shlížel do proudu blankytných vln. Pluli pět dní a pět nocí a šestého dne ráno byli již u břehů Itálie.

Již minuli růžové zahrady rozkošného města Paesta, pluli kolem zálivu neapolského a dopluli k Antiu, starobylému přímořskému městu v Latiu. Moře se bouřilo a bůh v hadí podobě se začal rozvíjet. Ve velkých závitech opouštěl loď a plazil se až k chrámu svého otce Apollóna, aby ho navštívil.

Když se pak moře utišilo, opět se zdvihl, opustil otcův oltář a plazil se pobřežním pískem. Pak se po kormidlu vyšplhal na kormu lodi,[1] tam se uložil a zůstal tam, dokud loď nevplula do proudů Tiberu.

Do přístavu se nahrnuly nesčetné davy diváků a všichni s radostným jásotem vítali nového boha. Na obou březích té posvátné řeky stály řady oltářů, praskalo na nich kadidlo a vzduchem se šířila vůně.

Konečně dorazila loď do Říma. Had se zdvihl, opřel se o vysoký stožár, otáčel krkem na všechny strany a rozhlížel se po vhodném sídle. V hladině Tiberu byl ostrov. Na něj se uchýlil syn Foibův, velebný Asklépios, v podobě hada, opět vzal na sebe nebeskou tvář, zaplašil z města všechen smutek a žal, zažehnal mor v Římě a Římanům přinesl spásu.

Věru, podivuhodné byly osudy bohů i lidí.

 

<<< Deukalión a Pyrrha Kouzelná lyra >>>

 



VYSVĚTLIVKA:

[1] Korma lodi = zadní ukončení lodi nad i pod čarou ponoru. V souvislosti s typem lodí rozeznáváme různé druhy kormy: okrouhlou, přímou ostrou, převislou a pod. Za záď (korma je její součástí) se považuje ta partie lodi, která sahá od nejzadnější části k nejbližšímu světlíku nebo ke konci záďové nádstavby. – Vysvětlivka Misantropova.