Niobé

NIOBÉ

 

THÉBSKÝ KRÁL AMFÍÓN měl za manželku Niobu. Niobé byla neobyčejně krásná, ale hrdá a pyšná. Snad po svém otci Tantalovi, který za svou pýchu tak těžce pykal.

Pravda, měla být Niobé proč pyšná. Naplňoval ji hrdostí původ její i jejího manžela, který je synem Diovým, jeho znamenité umění, byla pyšná na bohatství a moc, pyšná na svou krásu, ale nejvíc se pyšnila počtem svých dětí. Nic se jí tak nelíbilo jako její vlastní děti, na ničem tak nelpěla. Mohla se nazývat nejšťastnější ze všech matek. Ale pýcha, s jakou to o sobě prohlašovala, byla pak příčinou ještě krutějšího neštěstí.

Jednou procházela thébskými ulicemi božská věštkyně Mantó a vybízela ženy, aby se zúčastnily slavnostní oběti k poctě bohyně Látóny a jejích dvou dětí, Apollóna a Artemidy. „Pospěšte si, Thébanky!“ volala věštkyně, „ozdobte si vlasy vavřínem, palte vonné kadidlo a modlete se! Vzkazuje vám to mými ústy sama Látóna.“ Thébanky ihned uposlechly a spěchaly k obětnímu místu.

A hle, tu kráčí i Niobé. Obklopuje ji četná družina, ale Niobé vyniká nade všemi v tom skvělém průvodu. Je nádherně oděna, její roucho září zlatem a doplňuje její oslnivou krásu, kterou ani hněv nezmenšuje. A věru, velkým, mocným hněvem ji naplňovaly zástupy thébských žen, které ve svátečním šatě spěchaly k slavnostní oběti.

Na náměstí se Niobé zastavila, napřímila se, pyšně se kolem sebe rozhlížela a volala:

„Což jste zešílely, ženy thébské? Vy se klaníte bohům, které nevidíte, které znáte jen z doslechu, a bohy, které máte mezi sebou, opomíjíte! Cožpak mne nepovažujete za bohyni? A Látónu ano? Proč stavíte oltáře jí a podkuřujete kadidlem jí a ne mně? Což nevíte, že mým otcem je Tantalos, který jediný z lidí směl zasedat u stolu s bohy? A že mou matkou je Dioné, sestra hvězd? A ani to vám nic neříká, že mým dědem je Atlás, který nese na šíji nebeskou báň, a druhým mým dědem a zároveň tchánem je sám Zeus? A což říše, nad kterou s manželem vládnu, a což ty nesmírné poklady v našem paláci? Ani to pro vás nic neznamená? A což má krása? Tou se vyrovnám i bohyním! A konečně je tu mých sedm synů a sedm dcer, kdyby nic jiného ve vás nebudilo úctu!“

Užasly Thébanky nad řečí své královny. Znaly ji sice jako hrdou vládkyni, která se nesnížila k svým poddaným, ale takové rouhání přece jen nečekaly. Zděsily se toho ve své zbožnosti.

Ale ani neměly čas, aby se vzpamatovaly ze svého leknutí. Niobé jim spílala dál:

„Tak, teď víte, nač jsem právem pyšná! Co je proti mně bohyně Létó? Kdo je jejím otcem? Na celé širé zemi neměla kdysi místečka, aby porodila. Bloudila světem, jako ostrov Délos bloudil mořem. Ten se pak nad ní smiloval, tulák nad tulačkou, a přijal ji v těžké její hodince. A kolik dětí Létó porodila? Dvě. Nic víc. To je jen sedmina mých dětí. Vidíte, jak jsem šťastná! Šťastnější než bohyně! A zůstanu navždy šťastná! V takovém hloučku dětí už je nějaká jistota. Může mi osud ublížit? Nemůže! I kdyby některé z mých drahých dětí zemřelo, mnohem víc mi jich ještě zůstane. Mé štěstí nezná obav, nezná strachu. Nevím, co by se muselo stát, abych přišla i o polovinu svých dětí. Ale i kdybych přišla! Nikdy neklesne můj počet na dvě. A co to je, mít jen dvě děti? To je jako být bezdětnou! A proto vám rozkazuji, slyšte mě! Odložte vavřín z hlavy, nechte oběť obětí a jděte domů! A přemýšlejte, komu máte podruhé obětovat!“

Zalekly se ženy hněvu královnina a odešly od nedokončené oběti. I vavřín rychle strhly, aby některou z nich rozhněvaná královna neviděla. Ale jak odcházely, modlily se alespoň šeptem a prosily bohyni, aby jim to neměla za zlé. Vždyť jejich vina to není, že nedokončily oběť.

Jak se ubíraly domů, pohlížely ke královskému hradu. Tam sídlí král Amfíón, manžel Niobin, který zbudoval hradby jejich města, pyšně se nesoucí jako jeho manželka. A jen stačilo, aby hrál na svou zázračnou lyru, a už se kameny samy ze skal trhaly, samy se pohybovaly a samy se skládaly do mohutných zdí. Tu lyru dostal od bohů, jsou mu jistě nakloněni, ale co Niobé? Jakou ta má zásluhu o město? A milost božstev nebude ji provázet, když je tak pyšná. Vždyť pýcha předchází pád.

Pyšná řeč Niobina pobouřila nejen zbožné Thébanky, ale pohněvala nesmírně i samu bohyni Látónu.[1] I odebrala se na ostrov Délos, kde na pohoří Kynthu se narodily její děti Apollón a Artemis. K nim se utekla se svým žalem a trpce si jim stěžovala:

„Mé drahé děti, já si tolik zakládám na tom, že jsem vám dala život, byla jsem dosud jako bohyně ctěna, ale teď, teď... Jen si to představte, nyní se pochybuje o mém božství, jsem vyháněna z oltářů, nemají se mi již přinášet oběti. A to všechno má na svědomí pyšná thébská královna Niobé. Její pýcha nezná mezí. Ach, milé děti, zastaňte se mne, nestrpte, aby mě smrtelná žena takto urážela! A kdyby to byla jen ta jediná urážka! Ale ona se ještě rouhala a svou nestoudnou řečí mě ranila na nejcitlivějším místě, potupila můj mateřský cit! Myslí si, že její děti jsou víc než vy, kteří dáváte lidem světlo ve dne i v noci, vy, věční bohové! Ta rouhačka mě dokonce nazvala bezdětnou! Ach, má drzý jazyk po svém otci Tantalovi! Prosím vás, milé děti...!“

„Zanech již nářku, milá matko,“ utěšoval ji bůh Slunce, „tvůj pláč by jen oddaloval spravedlivý trest!“

„Ano, matičko, už neplač!“ připojila se i bohyně Měsíce, „za své rouhání a za to, že tě urážela, bude pyšná Niobé těžce pykat!“

A již se Létiny děti, Apollón a Artemis, snášely blankytným vzduchem na zem. Zahalily se v hustý mrak, přeletěly širé moře a stanuly na thébských hradbách.

Nedaleko těchto hradeb se prostírá rovná, široká pláň. Je to cvičiště, kde se konají nesčetné hry a závody. Stále je tu slyšet dupot rychlých koní a závodní vozy tu zviřují mračna prachu.

Sem právě přijížděli synové Niobini. Seděli na ztepilých koních, pokrytých drahými nachovými pokrývkami, uzda i postroje zářily zlatem. Nejstarší z královských synů projížděl jako střela na svém oři v stejném kruhu. Najednou vykřikl bolestí, pustil uzdu a skácel se na zem. Měl prostřelená prsa šípem, právě uprostřed.

Svištění střely a rachot toulce zaslechl jeho bratr, který jezdil nablízku. Lekl se, popustil uzdu a uháněl ze všech sil odtud. Ale Apollónův šíp je rychlejší a nikdy se nemine cíle. Jak jezdec prchal, šíp ho zasáhl zezadu do šíje. Proletěl skrz naskrz a lesklý hrot vyčníval z hrdla nešťastníkova. A jak byl nachýlen kupředu, přeletěl přes koně a proudící krev z otevřené rány zbarvila udupanou zem.

Další dva královi synové již před chvílí skončili cvičení v jízdě. Vysvlékli se, namazali se lesklým olejem a zápasili, kdo s koho. Svírali se pažemi, tiskli hruď k hrudi a jeden druhého se snažil povalit. Ale nezvítězil nikdo z nich, vítězství slavila smrt. Jak byli semknuti, rozhněvaný bůh proklál šípem oba najednou. Oba najednou bolestně vykřikli a současně složili do písku údy zkřivené bolestí. Oba najednou naposled otevřeli oči a oba současně naposled vydechli.

Spatřil je pátý syn Niobin. Vyrazil jako blesk a běžel k umírajícím bratrům. Sklonil se nad nimi a odtrhával jim od sebe zakleslé ruce, sevřené dosud, jako by zápasili. Ale nedokončil tuto poslední službu. Hluboko do útrob mu pronikla smrtelná střela. Když pak šíp vytáhli, zachytil se na jeho háčcích kus plic. Krev se řinula proudem a s ní vyprchal i život pátého syna thébské královny.

Šestý z bratří, ještě mladý chlapec, byl zasažen do kolena. Zasykl palčivou bolestí a snažil se vytrhnout šíp z rány. Ale jak se sklonil, přiletěla nová střela a zaryla se mu do hrdla. Proud krve ji vyrazil zpět, střela vyletěla do výše a uvolněným otvorem krev stříkala prudce do vzduchu.

Když to uviděl nejmladší z bratří, Ílioneus, pozdvihl paže k nebi a vroucně prosil:

„Bohové, vy všichni na širém nebi, ušetřte mého života!“

Plakal nad neštěstím, které ho drtilo. Viděl jen dopadat smrtící střely, neviděl však nikoho, kdo je vysílá. Ale i kdyby to věděl a prosil samého Apollóna, prosil by nadarmo. Rozhněvaný bůh byl sice dojat prosbou chlapce, vylekaného a bezradného, ale nemohl již zadržet letící střelu. Přece však mu dopřál, aby aspoň zahynul nejlehčí ranou. Zasáhl ho do srdce a rána nešla hluboko.

Sedm mrtvých bratří, sedm mrtvol královských synů leželo v prachu cvičiště. Trest za rouhání matčino. Hněv rozhněvaného boha se utišil.

Zvěst o té hrůze se v mžiku donesla do města. Pláčí přátelé a příbuzní a zprávu o tom neštěstí donesou ihned do královského paláce. Král Amfíón, nešťastný otec mrtvých synů, nenašel síly, aby přežil tuto krutou ránu. Vytasil meč a probodl si hruď.

A královna Niobé? Ta se diví a nevěří, dosud nevěří, že by se něco takového mohlo stát. A již jí lomcuje hněv vůči bohům. Tolik moci že by měli? A tolik opovážlivosti? Hněv a lítost jí svírají hruď, hněv a lítost, a lítost převládá. Královna klesá, hroutí se, naříká, že by se kámen nad ní ustrnul. Ach, jak se v té chvíli lišila od té pyšné Nioby, která kráčela se vztyčenou hlavou středem města, budila závist a odháněla thébské ženy od Létiných oltářů!

Pak jako šílená vyrazí se svými sedmi dcerami z paláce a bez dechu se přiřítí na pláň za hradbami. Vrhla se na chladné mrtvoly svých sedmi synů a všechny vášnivě líbá, naposled líbá. Klečí a hned se zdvíhá, zsinalá ve tváři, zdvíhá paže k nebi a znovu se rouhá:

„Nasyť se mou bolestí, ukrutná Látóno, nasyť se! Pas se na mém žalu a zármutku, nasyť mými slzami své bezcitné srdce! Pohřeb mých synů bude i pohřbem mým! Tak jen jásej a plesej, ty krutá, vítězná sokyně!“ Opět klesla na zem, opět se skláněla k svým mrtvým synům a bolest a hněv jí svíraly srdce. Najednou prudce vstala, bledá hrůzou a ztýraná bolestí, a volala:

„Ale ani tak, ukrutná Látóno, ani tak jsi nade mnou nezvítězila! Ač mě postihlo takové neštěstí a jsem tak ubohá, mám stále více než ty, ty, blažená a šťastná! Mám ještě sedm dětí a ty jen dvě! Ano, mám víc než ty, kterou nepostihla taková ztráta. Z nás dvou stále vítězím já!“

Sotva skončila své rouhání, zachvěla se napjatá tětiva luku a zasvištěl šíp. Vyslala ho bohyně Artemis. Kdekdo se zachvěl při tom zlověstném zvuku, jen Niobé se ani nepohnula. Bolest jí dodávala odvahy. Sedm dcer Niobiných stojí v černých šatech u svých mrtvých bratrů. Šíp zasáhl jednu z nich, právě tu, jež chtěla vytrhnout šíp z těla svého bratra. Ale již klesá na jeho mrtvolu, sama mrtvá.

Druhá přiskočí k matce a snaží se zmírnit její bol. Nepronesla však mnoho útěšných slov. Náhle umlkla, prohnula se jako strom ve vichřici a klesla na zem. Ani nikdo nepostřehl, odkud přiletěla střela. Třetí se pokusila prchnout před tou hrůzou. Ale již se i ona zhroutila na zem. Čtvrtá přiskočí k ubohé sestře a pláče nad umírající. V okamžiku je pláč přerušen, sama klesá a umírá též. Pátá a šestá zmateně pobíhá a hledá, kde by se ukryla. Ale před šípem z božského luku se nikdo neskryje. Šest sester již leží na zemi, nedýchají, nevědí o ničem. Nevidí konec strašlivé podívané.

Niobé již skoro šílí bolestí a vztahuje ruce po poslední, nejmenší dcerušce. Přikrývá ji šatem, chrání ji celým svým tělem a zoufale volá: „Tuhle nejmenší, aspoň tuto mi ponechej, bohyně! O tuhle jedinou prosím!“

Zatímco takto prosila, klesá mrtvá i ta, za niž prosila, nejmladší z dcer Niobiných. Pozdě, pozdě prosila pyšná matka!

Sedm mrtvých sester, sedm mrtvol královských dcer leželo v prachu cvičiště. Trest za rouhání matčino. Hněv rozhněvané bohyně se utišil.

Niobé poklesly nohy a zhroutila se bolestí uprostřed mrtvých synů a dcer. Údy jí znehybněly, strnuly, z tváře, poznamenané bolem, zmizela krev, vlasy už jí nečechrá vánek, oči nehnutě hledí, vyprchal, zmizel veškerý život z královny. Nic už na ní není živého. Zkameněl jazyk v ústech, žilami neproudí krev, šíje se neohýbá, paže se nemohou pohnout, nohy nemohou kráčet, i vnitřek těla je samý kámen.

A najednou se zvedla prudká vichřice, mocná a silná, uchvátila zkamenělou Niobu a přenesla ji do její vlasti, do Lýdie, a posadila ji na vrchol hory Sipylu.[2]

Dodnes je tam skála podobná ženě a dodnes – div divoucí – z té skály kanou slzy. To pláče Niobé pro své děti.

<<< Héráklés Pelops a Hippodameia >>>

 



POZNÁMKY:

[1] Létó i Látó (řecky Λητώ resp. Λατώ) oba dva tvary jména bohyně Látóny jsou správné, přičemž druhý tvar Látó je v dórském nářečí. Používá se také přejatá latinizovaná forma – Latona. Skloňováním podle českých pravidel pravopisu se přirozeně tvary řeckých jmen dále mění. – Poznámka Misantropova.

[2] Hora Sipylus (na obrázku níže) v starořecké Lýdii, která se dnes ovšem nachází na tureckém území, se nyní jmenuje turecky Spil. – Pozn. Mis.