Nebešťané

NEBEŠŤANÉ

 

KRÁSNĚ SE ŽILO BOHŮM na Olympu, kde měli svá trvalá sídla. Nejslavnější řecký básník Homéros říká téměř před třemi tisíci lety o domovech olympských bohů:

 

Těmi nezmítá vítr a nikdy je nesmáčí liják,

také se nikdy sníh tam nesype, bez mráčku všude

šíří se nebeský jas a bělostná záře se lije.

 

Bohové tam přebývali v překrásných domech. Na nejvyšším vrcholu Olympu byl skvostný palác Diův, kam se ostatní bohové scházeli k poradám a na hostiny. Jedli ambrosii a pili nektar, aby byli nesmrtelní a věčně mladí. Při hostinách jim sloužili Hébé a Ganymédés. Sličný Ganymédés byl synem trójského krále. Zeus byl okouzlen jeho krásou. I poslal svého orla a poručil mu, aby Ganyméda uchvátil a odnesl na Olymp. Od té doby je Ganymédés Diovým číšníkem. Když bohové zasednou k hostině, obveselují je zpěvem Múzy a Charitky, bohyně půvabu, a Apollón jim krásně hraje na lyru.

Zeus byl pánem nebe i země, otcem bohů i lidí. Byl nejsilnější z nebešťanů, vládl hromem a bleskem, sesílal déšť, sníh a krupobití, ale dával světu i vlídné vánky a zářivé dni. Byl pánem lidských osudů, chránil domovy, rodiny a státy. Všechno viděl, všechno slyšel a znal minulost i budoucnost.

Poněvadž byl dárcem života a všech lidských osudů, měl ve svém paláci dvě nádoby: v jedné byly dary zlé, v druhé dobré. Komu udělil jen dary dobré, žil ve štěstí a blaženosti, komu zlé, toho stíhalo neštěstí, nemoci, bída a hlad. Komu dal z každé nádoby trochu, u toho se pak střídalo v životě štěstí s neštěstím.

Na znamení své moci držel Zeus v levé ruce žezlo, v pravé svíral obrovský štít. Když jím zatřásl, povstala bouře a Zeus za rachocení hromu metal své blesky na svět. Zeus o své síle a moci dobře věděl. Když vznikla trójská válka, varoval ve shromáždění bohy, aby se nikdo z nich neúčastnil bojů. Řekl jim s pohrůžkou:

„Kdybyste vzali zlatý řetěz, přivázali ho k nebeské báni a všichni jste se naň zavěsili, i bozi i bohyně, přece byste mě nestáhli na zem, i kdybyste se o to sebevíc namáhali. Ale kdybych já zatáhl, vytáhl bych vás všechny i se zemí a s mořem na vrchol Olympu, a až bych pak ten zlatý řetěz uvázal, všichni byste se i s celým světem houpali ve vzduchu. Tak já vynikám silou nad všechny lidi i bohy.“

Proto byli stálými Diovými průvodci Moc, Síla a Vítězství. I bohové se Dia báli. Jeho nadvládu uznával i vznešený, pradávný bůh Ókeanos, otec všeho vodstva, a obával se jeho blesků. Ale do shromáždění bohů tento velebný stařec nedocházel.

Zeus byl povahou mírumilovný, dobrý a laskavý, ale dovedl být i popudlivý a prudký. Hněvem se však dal unést jen zřídka. V jeho tváři se obvykle jevil důstojný klid. Vždyť byl i ze všech bohů nejmoudřejší, neboť jeho první manželkou byla Métis – Moudrost. Když však dostal věštbu, že mu Métis zrodí syna a ten že ho jednou zbaví trůnu, spolkl milou Métidu, a proto byl naplněn veškerou moudrostí. Tuto moudrost pak dostala do vínku jeho nejmilejší dcera, bohyně Pallas Athéna, neboť se narodila z Diovy hlavy.

Když měla přijít na svět, požádal Zeus Héfaista, aby mu sekerou rozťal hlavu. Héfaistos tak učinil a Athéna vystoupila z Diovy hlavy v plné zbroji. Proto byla i ona bohyní války, avšak války vedené s rozvahou, a skrze Dia byla i dárkyní vítězství. Ale zvlášť blahodárně působila v dobách míru. Vynalezla různé nástroje, vštěpovala lidem zručnost a dovednost a učila je všem řemeslům a uměním. Byla ochranitelkou mnoha slavných hrdinů, jimž obětavě pomáhala a bděla nad nimi jako jejich strážný duch. Snad nejvíce ze všech pomáhala Odysseovi. Ve chvíli nebezpečí vždy mu stála po boku.

Ale i když byl Zeus nejmoudřejší z bohů a měl tak moudrou dceru, přece i on podléhal Bludu, svému synovi. Blud měl měkounká chodidla, neboť se nikdy nedotýkal země. Vznášel se lidem nad hlavami, mámil je a spoutával svou mocí. Ani bohové se před ním neubránili. Dokladem toho je sám Zeus. Omámen Bludem míval často se svou manželkou Hérou hádky a různice. Nejednou jí hrozil i citelnými tresty.

Héra neměla v lásce siláka Héráklea a připravovala mu záhubu. Když se to Zeus dověděl, spoutal jí ruce, přivázal ji na nebi a nohy jí zatížil dvěma těžkými kovadlinami. A tak visela královna nebes mezi nebem a zemí, až to budilo v ostatních bozích zlou krev. Nikdo se však neodvážil jít jí na pomoc a zbavit ji pout. Koho by byl Zeus přistihl, mrštil by jím z prahu svého paláce na zem, že by sotva dechu popadal. Kolikrát smýkal bohy po podlaze, a Hypna, boha Spánku, chtěl dokonce svrhnout do moře. Zachránila ho však Noc, jež přemáhá bohy i lidi.

A co jen od něho zakusil jeho syn Héfaistos! Byl to velmi dovedný umělec, takže se stal bohem ohně, kovářství a příbuzných řemesel, která pracují s ohněm a kovy. Přišel na svět chromý a ošklivý, stále kulhal. Když se narodil, Héra se za něho styděla, a proto ho svrhla s Olympu do moře. Ale tam se ho ujaly mořské bohyně a pečovaly o něho. Když se Héfaistos zase vrátil na Olymp, byli právě rodiče v nějaké rozepři. Héfaistos se při té hádce zastal své matky Héry. Tehdy se na něho Zeus zle rozhněval a shodil ho z nebeských výšin na zem. Héfaistos letěl celý den vzduchem a teprve večer dopadl na ostrov Lémnos. Na tomto ostrově se pak nejraději zdržoval. I na Olympu měl velikou kovárnu s dvaceti měchy, ale ještě větší dílny měl pod sopkami. Když pracoval, ze sopek se kouřilo.

Ale dobrácký kovář Héfaistos se na svého otce Dia nehněval, i když mu tak ublížil. Ochotně mu zhotovoval blesky, vystavěl jemu i ostatním bohům nádherné kovové paláce, koval pro ně zbraně a bohyním vytvářel skvostné šperky. Také Héliův sluneční vůz byl jeho dílem. A ještě mnoho jiných krásných výtvorů vyšlo z jeho obratných rukou. Kdekdo žasl nad jeho vynálezem: udělal dvacet překrásných trojnožek s kolečky, a ty trojnožky samy jezdily do shromáždění bohů a potom se zase vracely zpátky.

Když bohové potřebovali něco vzkázat lidem, poslali na svět Herma nebo Íridu, bohyni duhy. Půvabná Íris se snášela na zem na zlatých křídlech a přinášela lidem poselství bohů jako okřídlený Hermés. Odívala se v nádherné, orosené roucho tisícerých barev a spojovala obrovským obloukem nebe se zemí. Jejím tělem pak prostupovaly proudy vod, kterými živila mraky.

Hóry byly bohyně povětrnosti a sloužily Héliovi, bohu Slunce. Než Hélios vyjel ráno z Ókeanu na svém ohnivém voze na oblohu, růžová Jitřenka (Éós) otvírala brány světla a oznamovala jeho příchod červánky. Každý den otvírala na východě nachovou bránu a síně plné růží. Na její pokyn se rozprchly hvězdy a za jejich zástupy jako poslední z nebeské hlídky kráčel Světlonoš.

Někteří bohové se na Olympu příliš nezdržovali. Arés, lítý bůh války a bitevní vřavy, účastnil se na svém bitevním voze všech bojů, a těch bylo na zemi nemálo! Proto si zřídkakdy mohl odpočinout od bitevního hluku a lomozu.

Také Apollón, nejkrásnější z bohů, pobýval často mezi lidmi. Měl s sebou vždy svou skvostnou lyru, na kterou dovedl kouzelně hrát. Obveseloval bohy při hostinách a ukazoval své umění i pozemšťanům. Byl ochráncem básníků a hudebníků a vodíval Múzy, bohyně umění. Básníci je nazývali „učenými sestrami“ a měli je v úctě. Jim děkovali za krásu svých výtvorů.

Apollón nenáviděl a trestal zpupnost a pýchu. Jednou s ním závodil satyr Marsyás ve hře na píšťalu. Píšťalu vynalezla Pallas Athéna, ale brzy ji zahodila, když poznala, jak pískání znetvořuje tvář. Marsyás tuto píšťalu našel, naučil se na ni pískat a vyzval Apollóna k zápasu. Prohrál a pozdě své troufalosti litoval. Apollón z něho za trest stáhl kůži.

Apollón byl nejvíce uctíván v Delfách, kde měl proslulou věštírnu, nejslavnější ze všech. Tam vydával věštby ústy své kněžky Pýthie. Přicházely tam nesčetné davy poutníků, lidé prostí i vznešení, nuzáci i králové. Kdo měl před sebou nějaký vážný úkol, šel napřed do Delf zeptat se věštírny na radu.

Poněvadž byl Apollón i bohem slunečního světla, říkalo se mu také Foibos (Světlý, Jasný). Jeho sestra Artemis, panenská bohyně lesů a lovu, prodlévala ráda v lesnatých horách, kde lovila zvěř. Provázely ji víly stromů a pramenů. I ona přísně trestala pyšné lidi. Nejstarší dcera Kronova se nazývala Hestia. Byla ctěna jako bohyně rodinného krbu a ohně v něm. Pečovala o svornost a klidné soužití v rodinách i ve státech. Ochraňovala všechny, kteří hledali pomoc a útočiště. Jako vážná žena s žezlem v ruce byla strážkyní přísahy. Nejméně se na Olympu zdržoval Erós, bůh lásky, rozpustilý syn nejkrásnější bohyně Afrodíty. Vznášel se na zlatých křídlech a dodnes těká po celém světě a nikde nemá pokoje. Je ozbrojen lukem a zlatý toulec má plný šípů. Je stále hravým chlapcem a nikdy nezestárne. Ale i jako chlapec byl vždy lstivý a úskočný. Často skotačil s Ganymédem v krásných Diových vinicích na Olympu nebo s ním hrál v kostky, a vždy ho obehrál.

Když ho Afrodíté vyrušila ze hry a posílala na svět, aby zasáhl něčí srdce, poslechl Erós jen nerad a vždy vyžadoval odměnu. Musela mu slíbit nějakou pěknou hračku a podržet mu kostky, o něž obehrál Ganyméda. Než jí kostky hodil do klína, napřed si je pozorně spočítal. Ani sama jeho matka Afrodíté, bohyně mládí, krásy a lásky, nebyla bezpečná před jeho šípy. Ztělesněnou lidskou Duši (Psýchu) Erós miluje, ale někdy ji mučí a souží. Duše se vznáší jako motýl, Erós ji drží nad ohněm, vytrhává jí křidélka a mnoha způsoby ji trápí. Jeho moci podléhá každý smrtelný tvor a stejně tak i bozi.

Nad domovy bohů i nad příbytky lidskými se denně vznášel Hélios, krásný mladistvý bůh s jiskrnými zraky, který byl stále v říši světla, jasu a záře. Denně projížděl se svými ohnivými oři na zlatém voze po nebeské báni a přinášel světlo bohům i lidem. Jeho spanilá sestra Seléné, bohyně Měsíce, byla okrasou nočního nebe. Celá příroda byla plná božských bytostí a nad nimi nade všemi vládl všemocný Zeus.

<<< Zeus zvítězil   Království vod >>>