Lykáón / Potopa

LYKÁÓN / POTOPA

 

KDYŽ SE ZEUS UJAL VLÁDY, tytam byly zlaté časy prvního lidského pokolení. Zlatý věk se proměnil v stříbrný. Už nebylo věčné jaro. Zeus rozdělil rok na čtyři období. Vesna a léto byly dále krásné, ale podzim byl nestálý a měnivý, plískanice, přeháňky, první mrazíky. A zima? To bylo něco, co si lidé za zlatého věku nedovedli ani představit. V létě bylo horko, někdy až nesnesitelné vedro, a v zimě mráz, až kosti praštěly. Fičel studený severák, potoky a řeky zamrzly, ve vzduchu visely ledové rampouchy.

A lidé se museli před zimou schovávat a chránit. Zalézali do jeskyň, kam si nanosili listí a dříví a vroucně děkovali Prométheovi, že se odvážně zmocnil na Olympu životodárného ohně a daroval ho lidem. Nebýt ohně, co by si byli počali? Zmrzli by ve svých skrýších a jeskyních a nedočkali by se jarního slunce.

Ale nezhoršilo se jenom nádherné počasí. I země se zatvrdila a neposkytovala své plody bez práce. A lidé si dobře pamatovali, co jim říkával Prométheus: chtějí-li jíst a netrpět hladem, musejí pracovat. Jak byli rádi, že je naučil vyorávat dlouhé brázdy a zasévat do nich obilná zrna! Tu a tam ještě býčci smutně zabučeli pod tíhou nezvyklého jha, ale brzy si na ně zvykli a věrně pomáhali člověku dobývat chléb.

Ale i lidé se změnili, a to k horšímu. Drsnější způsob života vtiskl i jim trochu té drsnosti. Už nebyli na sebe tak hodní jako za zlatých časů, už se i hašteřili a měli mezi sebou různice a spory, ba už to nebylo ani jako na začátku stříbrného věku. Zhrubli a zesurověli, div že už po zbraních nesahali, tak se změnili! Vystřídalo se pokolení měděného věku. Jen zločinů se ještě nedopouštěli, a proto se jim nevedlo ještě nejhůř. Měděný věk měl v sobě ještě mnoho radosti a klidu.

Ale po něm nastal věk železný, a to byla hotová spoušť. Všude zavládla nepravost, nepravost tak veliká, že ji minulá tři pokolení neznala. Lidé tohoto věku ztratili stud a ztratili i poslední zbytek poctivosti. Obelhávali se a navzájem se podváděli, a kde nestačila lest všeho druhu, kde nestačily úklady a šalba, použili násilí. Z někdejších poctivců se stali chamtivci, lakomci, a nikdo se neštítil zločinu, aby si nahrabal co nejvíce majetku.

Štíhlé stromy – velikáni, jež rostly po staletí na kopcích a horách, brzy pocítily na svém těle sekyru. Lidé je káceli a začali z nich zhotovovat lodě. Napínali plachty, brázdili vesly široké moře, plahočili se za bohatstvím a později i za válečnou kořistí. Půda už dávno přestala být společným majetkem. Lidé si zvali měřiče a ten opatrně a přesně vyměřil každou píď země. Jednotlivé lány oddělil od sebe mezí, aby se sousedé nehádali, ale hádkám často nezabránily ani meze.

Moudře kdysi matka Země uložila hluboko ve svých útrobách všechny poklady a vzácné kovy, aby první blažení lidé nebyli sváděni jejich leskem k hříchu a špatnosti. Za železného věku zpupnost a opovážlivost lidská značně pokročila. Lidé se už nespokojili obilím a ostatními plody Země. Sestupovali do jejího nitra, do jejích hlubin, a začali vynášet ven vzácné kovy, které tam ona dávno a dávno uložila. Všechno z ní vytěžili a vynesli, všechno od železa až po zlato. Ke své škodě to činili, nerozumní!

Jak měli železo a zlato, vznikaly strašné války, neboť k vedení válek je třeba obojího, železa i zlata. Tehdy poprvé zařinčela zbraň v zkrvavené ruce, tehdy poprvé pila Země nevinně a zbytečně prolitou krev. Rozšířily se vraždy a loupeže. Zavítal do domu host, byl vlídně přijat, ale rána se nedožil. Zabili ho. Vraždili se příbuzní, vraždili se bratři. Muž usiloval o život své ženy, manželka ohrožovala život manželův. Ubohé byly děti, jimž zemřela matka a na její místo nastoupila macecha. Co zkusily, a nakonec? Najednou jim zlá macecha dokonce namíchala jed a otrávila je.

A nejen to. I synové se dopouštěli vražd na svých otcích a tím páchali nejhorší, nejhnusnější zločiny. Chodili k hadačům, věštcům a kouzelníkům a pátrali, jak dlouho bude ještě otec živ. Toužili po dědictví a sahali často k hrubému násilí, aby získali dědictví po otci co nejdříve.

Toto zlé, tvrdé a kruté pokolení podupalo veškerou zbožnost a mravnost. Nemohla se už na to vše déle dívat Astraia, bohyně spravedlnosti, která neúnavně učila lidi zachovávat právo, spravedlnost a mír. I opustila, poslední z nebešťanů, hříšnou zemi, nasáklou lidskou krví.

Ale než odešla ze země, často a často zalétala na Olymp a žalovala svému otci Diovi na nehodné pokolení lidské, že nedbá práva, nezachovává zákony, ruší dané slovo a přísahy a dopouští se těžkých zločinů.

I uvažoval Zeus, jak by to hříšné lidstvo potrestal. Ale než trest vykonal, rozhodl se, že se o lidské špatnosti napřed sám přesvědčí. Sestoupil tedy na zem. Ale co uviděl, bylo nade všechno pomyšlení. A nebylo toho málo, nač si bohyně Astraia stěžovala!

I chodil Zeus po světě, zkoumal lidi a na své pouti přišel do Arkadie. Tam vládl zlý král Lykáón. Zeus vešel do jeho domu a své božství nijak neskrýval. Lid se před ním skláněl v úctě a modlil se. Jediný Lykáón tak nečinil. Nejprve se posmíval těm, co se modlili, a pak pravil: „Přesvědčím se, bezpečně se přesvědčím, je-li ten můj host člověk, či bůh.“

Zeus hned věděl, co arkadský král zamýšlí. Vždyť jako bůh znal i nejtajnější lidské myšlenky. A třebaže byl bůh a slyšel toho již tolik o lidské špatnosti, zachvěl se hrůzou před Lykáónovou opovážlivostí. Lykáón se chtěl dopustit opravdu hrozného činu. Chystal se, že Dia pěkně pohostí a nabídne mu nocleh, ale až usne a bude v nejhlubším spánku, pak že ho zavraždí. Tak zvlčilé mravy měl ten král.

Ale čekání na noc by bylo dlouhé. Proto se Lykáón rozhodl, že se už dřív přesvědčí, je-li jeho host člověk, či bůh. Vzal jednoho z otroků, proklál mu dýkou hrdlo, rozsekal ho na kusy a údy ještě napolo živé vhodil do vařící vody. Něco dal usmažit a opékat nad ohněm. Když připravil tuto krutou hostinu, pozval ke stolu i Dia. Ale na to ten šílený král těžce doplatil. Zeus zmizel jako vánek a vzápětí zazněla dunivá hromová rána. Sjel blesk a v mžiku byl celý Lykáónův palác v plamenech. Všechno lehlo popelem. Ale i to by byl malý trest za takový zločin.

Jak Lykáón zděšeně prchal před šlehajícími plameny do polí, hle, najednou cítí, jak běží po čtyřech, šaty se mu mění v srst, ztrácí lidský hlas a jen vyje a vyje. Zeus ho proměnil ve vlka. A za trest mu ponechal stejně zlý výraz v tváři, divokost, násilnost a lačně planoucí oči. I šedá barva mu zůstala.

Pln hněvu se vrátil Zeus na Olymp a svolal všechny bohy. Když se shromáždili, promluvil k nim:

„Právě jsem vyvrátil svým hromem a proměnil bleskem v prach a popel jeden dům, ale není hoden záhuby jen tento jediný dům. Všude, kam až se svět prostírá, vládne zlo a zločin. Z oltářů se nekouří, pustnou, lid nám neobětuje a místo toho se dopouští hrozných činů. Proto jsem se pevně rozhodl, že celé pokolení lidské strašlivě potrestám.“

Všichni bohové schvalovali Diův úmysl, jedni hlasitě, druzí mlčky. Někteří ho dokonce podněcovali, aby už už své rozhodnutí provedl a trest neodkládal.

Ale když se přehnala první vlna strašné zloby, začali bohové truchlit nad zkázou světa a lidského rodu. Jak bude vypadat země bez lidí? Jen divá zvěř má na ní mít svá doupata a navzájem se požírat? Kdo bude stavět bohům chrámy? Ať je tomu jakkoli, bude to příliš krutý trest.

Ale Zeus, vládce hromu a blesku, je utěšoval:

„Nebojte se a buďte klidní! Sám to všechno zařídím a postarám se, aby se vaše obavy nesplnily. Vyhladím toto hříšné pokolení, ale stvořím nové, krásnější a dokonalejší a zcela odlišné od dřívějších lidí. Svůj slib stvrzuji nejsvětější přísahou.“

Sotva domluvil, už se chystal, že bude metat klikaté, ničivé blesky na celý svět. Ale sám se ještě v poslední chvíli zarazil a uvažoval, co by se mohlo stát. Vždyť by od hořícího světa mohl vzplanout i celý vesmír a obrovský požár by zachvátil i širé nebe. Vždyť něco takového říkají i dávné věštby. Je psáno v knize osudu, že jednou shoří celá země i moře, že vzplane i nebeský palác a potom že se zhroutí celá světová stavba, stržená v plameny. Ach, to by bylo zlé. I paláce bohů by se změnily v prach a popel, a co potom? To se nesmí stát!

Zeus se nad tím zamyslil, odložil blesky, jež mu ukul Héfaistos se svými pomocníky, obry Kyklópy, a rozhodl se pro opačný trest.

Místo ohně použije vody. Zatopí celý svět potopou, vyhladí pokolení lidské a svolí, aby jen dva nejspravedlivější, nejzbožnější lidé na zemi se zachránili.

A již se dal do práce. Jeho bratr Aiolos, král všech větrů, spoutal v hlubokých jeskyních ty větry, které rozhánějí shluklé mraky, a vypustil větry opačné, především Nota, přinášejícího déšť. Notos hned vyletěl na mokrých křídlech. Strašlivou tvář měl zahalenou temnými, černými mračny, jeho vousy byly obtěžkány deštěm, z šedivých vlasů mu kapalo, na čele mu seděly husté mlhy a oděv i křídla byla plná vody. Notos sehnal všechny mraky po celé obloze dohromady, pak je pravicí setřel, nastal hrozivý rachot a již se z oblohy vylévaly husté proudy vod. Lijáky neměly konce, pršelo a pršelo a celá země se měnila v jediné jezero.

Diovi pomáhala i poselkyně bohů Íris, bohyně duhy. Oděla se v nejpestřejší barvy a co chvíli přibírala nové a nové odstíny. Vytvořila obrovský oblouk, jehož dvěma konci čerpala ze země vodu a tak dodávala mrakům novou potravu.

Obilí již lehlo pod přívalem vod. Naděje rolníků je pohřbena, hyne těžká práce celého roku. Hrozí hlad. Ale nestačila jen pomoc Íridina. Rozhněvanému Diovi přispěl i jeho bratr Poseidón, vládce moře a všeho vodstva.

Projížděl se právě se svým spřežením po moři, vlny před ním ustupovaly, hladina se uklidňovala a unášela svého mocného vládce. Ale jakmile zaslechl Poseidón hlas Diův, ujížděl spěšně do svého skvostného zlatého paláce v hlubinách mořských, jeho koně se zlatou hřívou letěli jako blesk, všechny ryby a mořská zvířata mu ustupovala z cesty a již přijel hrozný bůh do svého domu. Tam ihned svolal bohy všech řek, a když se shromáždili, pravil k nim:

„Vážnost okamžiku mi nedovoluje pronášet dlouhé řeči. A je zbytečné vás pobízet. Sami víte, co máte dělat. Rozpoutejte ihned všechny své síly! Otevřte své domy, strhněte hráze a uvolněte naplno uzdy svým tokům. Nemeškejte!“

Bohové poslechli. Ihned se vrátili do svých řek a uvolnili ústí svých zdrojů. A ty se v mžiku divým, bezuzdným tryskem valily k moři. Poseidón uchopil svůj strašný trojzubec a udeřil jím do země. Ta se celá zachvěla, popraskala a jejími trhlinami vyrazily proudy vod. Řeky se už dávno vylily z břehů, řítí se, kudy se jim zachce, zaplavují louky, pole, stráně i lesy. Unášejí s sebou všechno, co jim leží v cestě. Rvou ze země stromy i s kořeny, utápějí ve svých vírech lidi i dobytek, boří stáje i domy a nešetří ani chrámů. Domy, jež stály pevně a proud je nestrhl, jsou již po vrchol střechy potopeny, voda stoupá výš a výš a již pokrývá svou hladinou i nejvyšší hrady a budovy.

A neuplynulo ani příliš mnoho času, kdy zmizely hranice mezi mořem a zemí. Všechno se proměnilo v jediné, mohutné, nedozírné moře, jež nemělo nikde pevné břehy a nikde nekončilo.

Všech lidí se zmocnila veliká hrůza. Každý se snažil nějak zachránit. Někteří vystoupili na vysoké vrchy a hory, jiní se plavili na loďkách a veslovali nad místy, kde nedávno orali půdu a kde sklízeli, nyní se plavili nad svými dvorci a pozorovali, jak v korunách nejvyšších stromů se prohánějí ryby. Ale i koruny nejvyšších stromů zakrátko zmizely pod spoustou vod. Na loukách, kde se ještě nedávno pásávaly ovce a kozy, provalují se nestvůrní mořští tuleni.

Mořským vílám je divné, kde se v těch hlubinách vzaly lesy, domy a města, pozorují delfíny v hájích, jak narážejí do vysokých stromů a zabíjejí se o mohutné duby.

Co všechno unášely vlny! Stáda ovcí plula společně s vlky, jinde se ve vodním víru točily mrtvoly lvů a tygrů, nepomohly jelenům rychlé nohy, bez vlády ležel divoký kanec a nikdo se neděsil jeho hrozného klu.

Ptáci létali zoufale nad nepřehlednými vodami a nikde nenašli místečko, kde by si mohli odpočinout. Smutný byl pohled na ně, jak nakonec bezmocně svěsili znavená křídla a padali do moře.

Bůh Poseidón dovršil zkázu světa. Vodě, tomuto nejstrašlivějšímu živlu, nikdo neutekl. Už i nejvyšší hory byly pod vodou, už zmizely nebetyčné horské štíty. Tu a tam se ještě někdo zmítal na trámu nebo loďce, ale konečné záhubě neušel nikdo. Nakonec i ti nejodvážnější a nejvytrvalejší zahynuli hladem.


<<< Prométheus Deukalión a Pyrrha >>>