Ledňáčci

LEDŇÁČCI

 

ŽIL JEDNOU JEDEN dobrý, mírumilovný král a jmenoval se Kéýx. Ten měl bratra Daidalióna, který byl jeho pravým opakem: miloval divoké boje, byl násilný a zlovolný a podmaňoval si celé národy. Za to byl za trest proměněn v jestřába.

Kéýx, jehož jedinou láskou a starostí byl mír, měl to vždy svému bratru za zlé, ale bratr je bratr. Když mu ho takto bohové odňali, rmoutil se nad jeho ztrátou a litoval ho. I rozhodl se, že se odebere do posvátné Apollónovy věštírny, aby se tam vyptal na bratrův osud a získal útěchu v zármutku. Ale do věštírny bylo tuze daleko a muselo se plout přes moře.

Kéýkovou manželkou byla Alkyoné, dcera Aiola, boha větrů. Byli to šťastní manželé; snad nejšťastnější ze všech v těch dávných dobách. Nikdy mezi nimi nepadlo křivé slovo, byli na sebe vždy laskaví a měli se vroucně rádi.

Když jednoho dne oznámil král Alkyoně svůj úmysl, dala se do pláče. Zbledla jako stěna, mráz jí projel kostmi a hrůza jí sevřela hrdlo.

Děsila se tak daleké cesty manželovy a tak dlouhého odloučení. Vždyť dosud jeden druhého ani na chvíli neopustil.

„Můj předrahý choti,“ štkala, „čímpak jsem se provinila, že mi chceš takto ublížit? Či se změnila tvá láska ke mně? Kde je tvá péče a starostlivost o mne? Jak se můžeš odvážit tak daleké cesty beze mne? Kdybys šel po souši, trápila bych se jen steskem po tobě, ale nemusela bych se bát ničeho zlého. Ale ty se budeš plavit po moři, a mne děsí žalostný obraz mořských hlubin. Co já už viděla rozbitých korábů na mořském břehu a jak to je srdcervoucí dívat se na ty trosky! Co už jsem spatřila rovů, na nichž bylo jen jméno mrtvého, ale nešťastník sám spočíval někde na dně mořském. Ach, já se bojím moře!

Nesmíš, můj drahý, spoléhat příliš na to, že tvým tchánem je Aiolos, král větrů. Pravda, dovede spoutat i ty nejsilnější a nejdivočejší v svém hradě, ale dovede je právě tak s klidným srdcem uvolnit, a pak ta spoušť na moři! Já to dobře znám, vždyť jsem prožila mládí v otcově domě. Tam jsem všechny ty zuřivce vídala, a proto mám před nimi tím větší hrůzu.

Ale jestliže tě varuji nadarmo a ty jsi pevně rozhodnut jít do věštírny, pak tě vřele prosím, vezmi mě s sebou! Budeme prožívat všechny útrapy spolu, budeme se společně bát zlých vln a větrů, ale poplujeme-li oba, oč bude vše jiné a starost a stesk po tobě mě nebudou tížit. Bojím se moře a děsivé samoty!“

Manželčina slova i pláč Kéýka velmi dojaly. Vždyť miloval svou ženu právě tak jako ona jeho a i jemu by bylo bez ní smutno. Ale jak ji má vzít s sebou na dalekou cestu, kde hrozí tolikeré nebezpečenství! A nejít do věštírny? Nemůže žít v stálém neklidu a zármutku, který prožívá pro osud bratrův.

Proto královnu dlouho utěšoval, mluvil k ní co nejlaskavěji a nejvlídněji, ale její obavy rozptýlit nedovedl. „Nemohu se vzdát té cesty, má drahá,“ mluvil k ní, „ale věř, že i mně se to bude zdát dlouhé, co budu pryč. A neboj se, vrátím se co nejdřív, přísahám ti, že do měsíce zase už budu u tebe, bude-li mi osud příznivý.“

„Měsíc, opravdu jen měsíc budeš pryč?“ ptala se s radostí, ale i s nedůvěrou Alkyoné.

Když ji v tom král dostatečně ujistil a přece jen poněkud zbavil obav a uklidnil její oddané srdce, připravoval si loď k odplutí. Jakmile však Alkyoné spatřila koráb, opět ji pojala hrůza a vytryskly jí slzy. Objala vřele svého chotě a se smutkem v očích se s ním loučila: „Buď sbohem, můj drahý!“ pravila a zhroutila se v mdlobách na zem.

Jak rád by se byl Kéýx ještě pozdržel a vrátil se k ní, ale mladí veslaři se již chopili vesel, napjali svaly a stejnoměrnými údery brázdili moře.

Když se Alkyoné probrala z mdloby, dívala se na moře zamženýma očima a ještě uviděla manžela. Stál na lodi, mával na ni rukou a opětoval její pozdravy, jež za ním na rozloučenou posílala. Stála na břehu sama a plakala, a pokud dohlédla, dívala se za odjíždějící lodí. Už nerozeznávala krásnou tvář svého chotě. Vidí jen loď, ale i ta mizí, je menší a menší, ztrácí se, až ji už nelze vidět ani jako tečku na širém moři. Jen ještě plachty se bělaly, ale i ty za chvilku zmizely. Nezbylo nic, nač se dále dívat.

Vrátila se tedy Alkyoné domů, ulehla na lůžko a plakala. Samota na ni těžce doléhala a všechno jí připomínalo, že jí odešla nejdražší bytost na světě.

Loď plula a plula a již měla polovinu cesty za sebou. Daleko, daleko byla pevná zem, kolkolem jen moře, moře, moře.

Chýlilo se k večeru. Tu se najednou začala hladina povážlivě pěnit, zdvíhaly se vlny a začaly fičet bouřlivé větry. Velitel lodi poručil rychle spustit se stěžně ráhna a svinout plachty. Ale jeho hlas zaniká v jekotu moře a vichřice rve lodníkům plachty z rukou. Nastává zmatek. Jedni vtahují do lodi vesla, jiní ucpávají boky a schovávají plachty. Část mužstva vylévá vodu, jíž je stále víc a víc. A hrozná bouře neustává, ještě se zvětšuje a rozběsněné moře zuří.

Velitel lodi je bezradný. Neví, co poroučet, co dělat. Zloba moře je větší než jeho umění a zkušenost. Plavci zmateně pobíhají a křičí hrůzou, ráhna skřípají, provazy praskají, vlny ječí a prudce se srážejí, rachot hromu zaléhá uši. Tyčí se vlny jako hory, dosahují až k nebi, moře vře a stříká vysoko k mračnům, jež halí celou oblohu. Vznikají víry a propasti a ukazuje se nedozírné dno, hrozící hrob.

Loď se zmítá na vlnách jako skořápka. Hned je zdvižena do výše a plavcům se zdá, že se dívají z vysokého kopce do údolí, hned zas klesne do bezedné prohlubně, obklopí ji spousty vod jako vysoké skály, takže se lodníkům zdá, jako by se dívali z nějaké propasti vzhůru k nebi. Najednou se ozve zlověstný praskot a hrozná rána, jak na loď narazila mocná vlna, vyšší než stožár. Praskají boční stěny, rozestupují se a voda se valí dovnitř.

Najednou se spustil hustý liják, jako by se celé mračné nebe roztrhlo a chtělo splynout s mořem. Na obloze není jediné světlo a temnoty bouře splývají s temnotami noci. Jen mihotavé blesky rozrážejí tmu a v jejich záři se ohnivě třpytí hladina moře.

Loď se plní vodou. Již devětkrát na ni zaútočily vlny, ale nyní se řítí desátá, největší z nich, hrozně se tyčí a doléhá stále a stále na vyčerpaný koráb. Pak se přelije dovnitř a všechny naplní hrůzou. Plavci už klesají na duchu i na těle, jsou znaveni a vyděšeni stálou představou blížící se smrti. Všichni se chvějí. Někteří již pláčí a děsí se zemřít bez pohřbu, jiní vzývají bohy a vztahují ruce k nebi. Někteří vzpomínají na rodiče, na příbuzné, na domov a na vše drahé, co v něm zanechali.

Kéýx je v myšlenkách u své drahé choti Alkyony, stále má její jméno na rtech a je rád, že neplula s ním. To jediné ho utěšuje v té hrůze. Ach, jak rád by se podíval k rodnému břehu, jak rád by naposled upřel svůj zrak k domovu, ale neví, kterým směrem leží. Vždyť se loď točí jako ve víru a vše kolem je zahaleno neproniknutelnou tmou.

A co tak vzpomínal, náhle se ozvala nová rána. Vichr zlomil stožár i kormidlo. Vlny běsní nad svou kořistí, zdvíhají se výš a výš a vynášejí loď na svůj vrchol. Pak se divoce řítí shůry a svou tíhou strhnou i loď do bezedných mořských hlubin. Voda prudce víří v místech, kde navždy zmizel Kéýkův koráb a s ním velmi mnoho mužů. Vlny ho rozbily a jeho trosek se zoufale chytají ti, kteří byli smeteni do vln a udrželi se na hladině.

I Kéýx svírá místo žezla lodní trám a nadarmo prosí o pomoc a vzývá svého hvězdného otce a tchána Aiola, krále větrů. Ale ze všeho nejvíc má na rtech jméno své manželky Alkyony. Myslí na ni v posledním okamžiku a vroucně si přeje, aby proud přihnal před její zraky aspoň jeho mrtvolu. Vlídné ruce drahé ženy by pohřbily jeho tělo, aby měl po smrti klid jeho Stín. Ach, vždyť smrt už není daleko! Už může sotva vydechnout, ale jak mu to proud dovolí, volá znova a znova vzdálenou Alkyonu a šeptá její jméno do vln. A již je vyslovil naposled. Najednou se nad ním vyklenul černý oblouk vody, v mžiku se protrhl a vodní tříšť ho pohřbila ve vodách.

Světlonoš[1], otec nešťastného Kéýka, byl toho rána zakalen. Nesměl se však z oblohy vzdálit dříve, než by nastal nový den, a proto si aspoň hustými mraky zakryl truchlící tvář.

Skončila hrozná noc, v níž běsnící moře neušetřilo nikoho z Kéýkovy lodi. A poněvadž nebyli svědci tohoto hrůzyplného divadla, nemohl nikdo přinést pozůstalým zprávu o tom velkém neštěstí.

Ani Alkyoné nic nevěděla. Počítala každý den, který ji ještě dělí od manželova návratu. Pomalu, pomalu plynul den za dnem, noc za nocí. Teskno, smutno a prázdno všude. Sílilo ji jen vědomí, že se přece jen blíží den shledání. Jak se těšila! Denně otvírala truhlici, prohlížela roucha jeho i svoje a přemýšlela, které si obleče on a které si vezme ona sama, až se zas doma shledají. Konala oběti a pálila vonné kadidlo nesmrtelným bohům, především Héře, královně bohů, ochránkyni vdaných žen. Denně se chodila do jejího chrámu modlit za muže, který už nežil. Marně mu vyprošovala zdraví a marně prosila, aby se šťastně vrátil a myslil stále na ni. Jen toto poslední přání se jí splnilo. Kéýx umíral s jejím jménem na rtech. Héra přijímá oběti, nemůže je odmítnout, ale tím víc lituje ubohou královnu, že prosí marně. Už se nemůže dál dívat na její ruce vzepjaté vzhůru a denně slýchat před oltáři její prosby.

I zavolala si poselkyni bohů Íridu, bohyni duhy, a pravila jí: „Odeber se spěšně do paláce Hypna, boha Spánku, kde se rodí Snové, a rozkaž mu, ať pošle manželce Kéýkově vidění ve snách a to ať jí podle pravdy vylíčí osud jejího chotě.“

Íris hned poslechla. Oblékla si roucho zkrášlené tisícerými pestrými barvami a již se rychleji než vítr snášela na zem na orosených růžových křídlech, na nichž se odráží slunce a hraje všemi barvami. Svým vzdušným tělem vyklenula oblouk a spojila nebe se zemí.

Potom kvapila do paláce Spánku, skrytého v mlze.

Daleko od lidí bydlí tento bůh, někde na západě až na konci světa. Je tam hluboká podzemní rokle a tam přebývá. Do jeho obydlí nikdy neproniknou sluneční paprsky. Stále nad ním vystupují ze země mlhy sdružené v temnotu.

V obydlí boha Spánku panuje věčné, hluboké ticho, takové ticho, jaké si nikdo z lidí neumí představit. Bdělý kohout tam nikdy nebudí svým zpěvem, neštěkají tam psi, nešelestí tam větve stromů, které na zemi rozechvívá mírný vánek, nikdy tam nezazní lidský hlas. Je tam věčný, němý klid. Jen potůček tam bublá, ale ten právě ukolébává v spánek.

U vchodu do sluje bují mák a mnoho jiných rostlin omamné vůně. Vchod není opatřen dveřmi a nikdo na prahu nehlídá. V nejodlehlejším sklepení je lůžko s černým spodkem, pokryté tmavým přehozem. Na něm spí v měkkých prachových poduškách sám bůh, malátný a mdlý. Kolem dokola leží klamavé Sny a mají tolik různých podob, kolik je klasů na poli nebo zrnek písku na mořském břehu.

Když tam půvabná Íris vstoupila, odsunula rukou Sny, které jí překážely, a celý dům zazářil leskem jejího roucha. Hypnos jen stěží otvírá víčka, malátná a těžká, opět a opět klesá, brada se mu přitom kývá a naráží do prsou. Konečně se probral, opřel se o loket a ptal se Íridy, proč přichází.

Íris mu vyřizuje poselství Héřino: „Spánku, ty nejlaskavější z bohů, poklide světa a lidských srdcí, z nichž plašíš chmury a starosti, ty, jenž vždy konejšíš těla mdlá těžkou námahou a posiluješ k nové práci, poruč, aby se jeden z tvých Snů odebral k truchlící Alkyoně. Ale vyber takový Sen, který by uměl věrně zobrazit skutečnost. Poruč mu pak, aby vzal na sebe podobu Kéýkovu a zjevil se jako trosečník jeho manželce. Tak ti to velí mocná Héra.“

Když Íris vyřídila, co měla uloženo, kvapně odcházela z jeskyně. Už nemohla déle snášet tu omamnou vůni, už cítila, že by ji též za chvíli přemohl Spánek a nikdy by odtamtud nemohla odejít.

Z nekonečného množství svých synů vzbudil bůh Spánku Morfea. Morfeus je ze všech Snů nejobratnější umělec v předvádění podob a postav. Umí napodobit i tvář, hlas, chůzi a různé zvyky a bere na sebe i šat, který kdo nosíval. Předvádí však jen lidské podoby.

Jiný Sen se zas umí proměnit v jakéhokoli ptáka nebo zvíře. Vedle Morfea vyniká zvláštním uměním i Fantasos, představitel přízraků, který na sebe bere podoby neživých věcí. Dovede se mistrně proměnit v kámen, ve vodu, v dřevo, v jakoukoli věc na světě.

Hypnos tedy vzbudil Morfea a poručil mu vykonat vše, co vzkázala po bohyni duhy Héra. Ale jak příkaz vyslovil, opět ho spoutala malátnost, lahodná mdloba a hned zase sklonil hlavu do měkkých podušek a spal.

Morfeus letěl temnotou tiše, ani nejmenší šelest křídel nebylo slyšet. A za chvilku byl u cíle své cesty. Zastavil se, odložil křídla a vzal na sebe podobu krále Kéýka: stejná postava, stejná tvář, jako by to byl král sám. Byl smrtelně bledý a podobal se obnaženému umrlci. Vousy měl vlhké a z mokrých šatů mu stékaly kapky vody. Hned přistoupil k lůžku nešťastné královny Alkyony.

Sklonil se nad ni, tváře měl zvlhlé slzami, a pravil bolestně:

„Poznáváš mě, má drahá, nešťastná ženo? Či jsem se snad tak změnil? Ale jen se dobře podívej, jistě mě poznáš. Přicházím k tobě, ale ne již jako skutečný tvůj manžel, nýbrž jen Stín tvého manžela. Nic nepomohly tvé modlitby a prosby za šťastný návrat. Vzdej se klamné naděje, že se vrátím. Jsem mrtev. Za hrozné bouře ztroskotal náš koráb v Égejském moři a všichni jsme utonuli. Volal jsem tě jménem, dokud mi nezavřel ústa mořský proud. Nevidíš klamný přízrak, vzdej se naděje, oznamuji ti pravdivě svůj nezvratný osud, osud trosečníka. Věř mému Stínu. Vstaň již, prolévej slzy a oblékni si smuteční šaty. Nedopusť, abych vešel do podsvětí nepohřben a neoplakán!“

Morfeus, nejzručnější ze všech Snů, předvedl Kéýka tak věrně, že se Alkyoně zdálo, že slyší skutečný hlas svého manžela, že vidí skutečné slzy na jeho tváři a rozeznává tytéž pohyby rukou, jaké míval Kéýx. Alkyoné propukne v pláč, vztahuje ve spánku paže po svém choti a sahá marně po jeho těle. Jako by chytala vzduch. Najednou se vyděsí, že manžel odchází. „Stůj!“ volá za ním. „Kam prcháš? Chci jít s tebou!“

A jak vykřikla, probudila se. Sen ji opustil. Rozhlíží se, je-li někde nablízku její muž, jejž právě viděla. Drží světlo, které jí sluhové přinesli, a znovu se pozorně dívá kolem. Když manžela nenašla, roztrhla si v zoufalství šat, bila se rukama do tváře i do prsou a rvala si vlasy.

Přistoupila k ní jedna z věrných družek a ptala se jí, co je příčinou jejího žalu a pláče. „Má drahá, můj manžel je mrtev a já budu brzy mrtva též. Utonul v moři. Zjevil se mi ve snách a přišel mi sám říci o svém neštěstí. Marně jsem po něm vztahovala paže, byl to už jen jeho Stín. Tady, tady stál, podívej se na zem, vždyť mu kapala voda z vlasů...“

A sama se dívá na podlahu, pozorně se dívá a nic nemůže nalézt. I dá se znovu do hořkého pláče.

„Ach, já to věděla, já se tolik bála té cesty! Já jsem tě prosila, drahý choti, abys neodcházel a nevydával se v tolikerá nebezpečí. Měla jsem vždycky hrůzu z moře. Když už jsi neposlechl mých rad a proseb, proč jsi alespoň i mne nevzal s sebou? Jak ráda bych byla zemřela s tebou! Oč by byla pro oba lehčí ta smrt! Byli bychom zemřeli společně. Co mi zbývá bez tebe? Nic jiného než umřít. To bych musela mít srdce z kamene, kdybych chtěla ještě dál vléci svůj život a kdybych se snažila přežít takovou bolest. Nikdy bych se o to nesnažila, můj drahý, nešťastný muži! Neopustím tě, půjdu za tebou. Budeme mít alespoň společný nápis na hrobě, když už v něm nebudeme společně odpočívat!“

Alkyoné umlká, pro bolest nemůže dál mluvit. Stále se bije do prsou, z nichž se derou bolestné vzdechy. Ach, není schopna žít sama, bez něho...

Jak se rozednilo, vyšla kvapně z paláce a smutně se ubírala k mořskému břehu. Jde k místu, odkud se dívala za lodí, když Kéýx odjížděl. Stojí, dlouho tam stojí a vidí před očima vše: Tady byla upevněna loď a tady – tady mě naposledy políbil, když už měl vstoupit na loď. Dlouho tone ve vzpomínkách a znovu si prohlíží každé místečko, k němuž se její vzpomínky poutají. Pak se podívá na moře, a hle, co to vidí? Vypadá to jako lidské tělo! Je na pochybách, vidí-li dobře, nemýlí-li se, ale když to vlna přihnala blíž, poznává, že se nemýlila. Je to mrtvé lidské tělo. Ale čí je? Snad nějakého trosečníka? Aby tak to byl... Ale ne, nemůže být! A dá se do pláče nad tím neznámým ubožákem a nad jeho nešťastnou ženou, která ho přežila. Tělo se blíží a již je vlna přihání k břehu. Alkyoné se dívá, dívá, upjatě se dívá, najednou vytřeští oči, nohy pod ní klesají, hlas vázne v hrdle, ach, padá, klesá... Je to on, poznala ho. Ne nějaký cizí ubožák, je to její drahý manžel, Kéýx... Po chvíli se vzchopí, vzpamatuje se a již si opět drásá tváře a rve si vlasy i šaty. Chvěje se jak osika, vztahuje ruce k mrtvému a s výčitkou vzlyká: „Takto, takto se mi vracíš, můj předrahý muži? Takto tě mám spatřit a nikdy tě už nemám slyšet...“

Nedomluvila. Vstoupila na sráznou hráz, o niž se tříští vlny moře, a v mžiku se vrhla do zpěněné vody. A hle, ani nedopadla. Jak padala, náhle jí narostla křídla, Alkyoné se třepetá ve vzduchu, vznáší se nad hladinou a lehce se jí dotýká.

Z hrdélka se jí dere kvílivý, žalostný zvuk a již se snáší na mrtvolu svého chotě. Objímá ho křídly a snaží se ho líbat úzkým zobákem. Bohové se dívali na ten obrázek a zželelo se jim nešťastných manželů. I proměnili je oba v ptáky ledňáčky, aby jejich věrná láska a manželský svazek trvaly dál.

A když samička v zimní době hnízdí, hladina se po sedm dní ani nepohne.[2] To Aiolos hlídá větry, aby bylo moře klidné a aby se jeho vnoučátkům-ptáčátkům nestalo nic zlého.

<<< Orfeus a Eurydiké Polykratův prsten >>>

 



VYSVĚTLIVKY:

[1] Světlonoš (řecky Fósforos, latinsky Lucifer), původní označení pro planetu Venuši. Objeví-li se zvečera, nazývá se Hespe (Večernice). Objeví-li se zrána, nazývá se Éós (Aurora), Jitřenka. – Později kreténi (tj. křesťané) zcela po svém perverzním zlozvyku zpotvořili Lucifera na Satana, na samotného ďábla. – Vysvětlivka MisantropovaSrov.: "Fosfor byl světlonoš, jenž ujížděl před Jitřenkou ohlašující sluneční vůz. Ve staré mythologii bylo vše oživeno a vše tu bylo skvělé. Zánik oněch geniálních časů, plných krásných alegorických představ, je příliš veliký na to, abychom jej v poesii někdy oželeli. Jak jsme suší a suchopární ve srovnání s nimi, my pomíchaní barbaři." (Voltaire, Panna)

[2] Je to takzvané galéné (řec. γαλήνη), což znamená naprostý klid na moři, kdy se v bezvětří třpytí jako zrcadlo. K němu přirovnává řecký filosof Démokritos dokonalý klid duše, kterou nezmítají ani žádosti, ani afekty; stejně tak používá slova galéné i Marcus Aurelius v Hovorech k sobě, když má na mysli "duševní pohodu". Galéné je také jméno jedné z mořských nymf (Nereid), která je bohyní klidného moře; též Hésiodos ve Zrození bohů tuto bohyni jmenuje. - Může jít ale také o tzv. alkyonské nebe, čisté, klidné, bez mráčku. – Alkyón (ledňáček) byl v řecké mytologii mořský pták pokládaný za věstitele klidných dnů za zimního slunovratu. – Vysv. Mis.