Kroisos a Solón

KROISOS A SOLÓN

 

MOCNÝ LÝDSKÝ KRÁL KROISOS si podrobil všechny okolní národy a uchvátil jejich země. Tím si získal tak veliké bohatství, že se mu nikdo z ostatních králů nevyrovnal. „Ten je jako Kroisos,“ říkali lidé, když se o někom rozneslo, že je veliký boháč. Ale co byly všechny poklady těchto boháčů proti bohatství Kroisovu!

Kroisos byl na své bohatství nesmírně pyšný a rád se jím chlubil. Zvláště před hosty z dalekých krajů otvíral s radostí své pokladnice. Přicházeli k němu i moudří lidé, aby zhlédli nejbohatšího člověka. Jednou zavítal do královského hradu v Sardech i moudrý athénský zákonodárce Solón. Kroisos ho srdečně uvítal a několik dní ho královsky hostil. Potom rozkázal služebníkům, aby vodili Solóna po komnatách a ukazovali mu všechen lesk, slávu a bohatství královského sídla. Když si Solón všechno jaksepatří prohlédl, obrátil se k němu Kroisos:

„Milý hoste, pověst o tvé moudrosti se donesla až k nám. A když tak putuješ světem, jistě jsi mnoho viděl a slyšel. Proto jsem dychtivě čekal, až přijdeš ke mně. Už dávno jsem se tě chtěl zeptat, kdo je podle tebe nejšťastnější z lidí, s nimiž jsi se na svých cestách potkal.“ Kroisos si totiž o sobě myslel, že nejšťastnější ze všech lidí je on, a čekal, že i Solón mu to potvrdí.

Solón se na chvíli zamyslil, a pak řekl: „Podle mého názoru je nejšťastnějším člověkem athénský občan Tellos.“

Kroisos se zarazil a zkoumavě se podíval na Solóna: „Proč uznáváš jakéhosi Tella za svrchovaně šťastného? Co tě k tomu vede?“

„Slyš, králi, a jistě mi dáš za pravdu,“ odpověděl mu Solón. „Tellos žil v době, kdy v zemi vládl pokoj a mír a všem občanům se dobře dařilo. Ze svých dětí vychoval zdravé a zdárné syny, žádný z nich mu nezemřel. Celá rodina žila spokojeně a v blahobytu. A co je hlavní, Tellos v největší slávě i skonal. Když nepřítel napadl jeho vlast, Tellos statečně bojoval a se svými druhy obrátil nepřítele na útěk. Přitom padl. Athénská obec mu na vlastní útraty vystrojila pohřeb a vzdala mu poctu, jak zasloužil.“

Kroisos vyslechl s pohnutím Solónova slova a znovu se ho zeptal: „A koho pokládáš za nejšťastnějšího po Tellovi?“ Byl přesvědčen, že aspoň na druhém místě uvede Solón jeho.

Ale i tentokrát se zklamal.

„I to ti mohu říci, králi! Na druhém místě jsou dva jinoši, Kleobis a Bitón. Byli to chlapci jako vítr, silní a zdraví. V závodech získali nejednu cenu. Jejich matka byla kněžkou bohyně Héry. Jednou, když se konala slavnost v chrámu té bohyně, přihodila se nemilá věc. Potah se dlouho nevracel z pole, čas utíkal, a matka těch jinochů musela být včas při slavnosti. I zapřáhli se chlapci sami do vozu, překonali šťastně tu dalekou, obtížnou cestu a přijeli před chrám. Vypřáhli se z vozu, vešli do chrámu a tam únavou usnuli.

Zatím se před chrámem shromáždily veliké zástupy lidí, mužů i žen. Muži se podivovali síle a zdatnosti jinochů, ženy velebily matku, jak vzorně vychovala své děti. I ona byla dojata láskou svých synů a slzy radosti jí stékaly po tváři. Nato přistoupila před sochu Héřinu a prosila bohyni, aby dala jejím synům to, co by pro ně bylo nejlepší.

Bohyně její prosbu splnila. Jak oba jinoši usnuli, již se neprobudili. Osvědčili synovskou lásku a skonali. Občané jim postavili krásné sochy.“

Solón domluvil a Kroisos svraštil čelo: „Hoste athénský, ty tedy ani na druhém místě nechceš jmenovat mne? Tak přezíráš mou slávu, štěstí a bohatství? Ti prostí lidé u tebe platí víc? Co je jejich štěstí proti mému? Ty jsi mi podivný mudrc!“[1]

Solón však nepozbyl klidu. Upřeně se díval na krále a pomalu a s důrazem odpovídal:

„Slyš mě, Kroise! Já dobře vím, jak božstvo závidí lidem štěstí a touží po změnách. Kolik tisíc dnů žije člověk a každý den přináší něco jiného. Kdo z nás ví, co bude zítra, bude-li ještě živ? Ty jsi velký boháč a vládneš tolika poddaným. Ale přitom tě nemohu nazvat svrchovaně šťastným, jak by sis vroucně přál. Až jednou uslyším, že jsi také šťastně skončil svůj život, pak teprve bych tě mohl nazvat šťastným. Pro své bohatství není ani velký boháč o nic šťastnější než ten, kdo má jen slušné živobytí. Konat dobro v životě a šťastně dožít – v tom je štěstí. Vždyť i velcí boháči jsou často ubožáci a mnohdy ti, kdož jsou jen skrovně živi, jsou šťastni. Dovedou se radovat i z mála, nebývají nemocní z přepychu, bývají krásní sami i jejich děti. A když ještě nadto skončí šťastně svou životní pouť, lze je nazývat blaženými. A tak i ty, králi, si pamatuj, že nikoho nelze nazvat plně šťastným dřív, dokud neskončil život.“

Varovná slova Solónova Kroisa velmi pohněvala. Jaký je hlupák ten Solón, myslil si, když nechce vidět mé štěstí a bohatství a stále jen přikazuje přihlížet ke konci lidské pouti. I nevšímal si ho již a propustil ho ze svého paláce.

Brzy po odchodu Solónově se zkalilo i domnělé štěstí Kroisovo. Kroisos měl dva syny. První byl hluchoněmý, nepůsobil tedy otci mnoho radosti. Zato druhý syn Atys byl hoch zdravý a bystrý a když dospěl, Kroisos do něho vkládal všechny své naděje.

Jednou měl král ve snách vidění, které ho velmi polekalo. Zdálo se mu, že jeho syn bude poraněn železným ostřím a že zemře. Když se král probudil, přemýšlel o tom snu. Rozhodl se, že učiní vše, aby se tento sen nemohl vyplnit. Nejdříve vyhledal synovi nevěstu. Nedovolil mu zúčastnit se žádných vojenských výprav. Z královských komnat dal odstranit všechny oštěpy a kopí i ostatní zbraně a uložil je v komorách.

V době, kdy se chystala svatba, přišel do královského paláce neznámý muž. Žádal Kroisa, aby ho očistil, neboť zavinil smrt člověka.[2] Kroisos provedl očistu podle obvyklých obřadů a ptal se cizince, kdo jest a čí krev na jeho ruce lpí.

„Jmenuji se Adréstos, mocný králi,“ odpověděl cizinec, „a pocházím též z královského rodu. Nešťastnou náhodou jsem zabil svého bratra. Za to mě otec vyhnal z domu. I přicházím k tobě jako nejubožejší kajícník. Ujmi se mne!“

„Nic se neboj,“ řekl Kroisos. „Jsi z přátelského rodu a přicházíš mezi přátele. V ničem nepocítíš nedostatek.“

Od toho času žil Adréstos v rodině Kroisově. Ve stejné době postihlo sousední zemi veliké neštěstí. V jednom kraji se objevil divoký kanec a zle řádil. Byla to hrozná obluda, která plenila pole v celém království. Často vyšli obyvatelé se zbraní v ruce, aby toho škůdce usmrtili, ale nikdy se jim to nepodařilo. Naopak sami utrpěli ztráty na životech. Další a další odvážlivci těžce dopláceli na svou nebojácnost.

Zkrušeni neštěstím vypravili se poslové z té země ke Kroisovi a prosili ho:

„Vyslyš nás, slavný králi! Přicházíme tě žádat o pomoc. Zlý kanec, hrozný netvor, hubí naše pole i naše životy. Vyber nebojácné mladé muže i vycvičené lovecké psy, pošli s nimi k nám i svého zdatného syna a zachraň nás! Rozmnožíš tím ještě více svou slávu.“

Pěkně mluvili ti poslové, ale Kroisos je rázně odmítl, neboť si vzpomněl na nedávný varovný sen.

„Jméno mého syna ani nevyslovujte!“ osopil se na ně. „Vždyť se právě oženil a má jiné starosti. Ale pošlu s vámi celou loveckou družinu a přikáži těm mužům, aby vám pomohli zahubit onu obludu.“

Poslové se radovali a chystali se k odchodu. Vtom vešel do komnaty Kroisův syn, neboť zaslechl, oč poslové krále prosili. Přistoupil k otci a pravil:

„Otče, proč mi bráníš, abych s nimi šel? Dřív přece bylo pro mne nejkrásnějším a nejušlechtilejším úkolem účastnit se boje, chodit na lov a dobývat si slávy. Nejsem zbabělý ani teď. Co si o mně budou myslit naši občané? A co moje choť? Buď mě tedy pusť s loveckou družinou, nebo mě přesvědč, že je pro mne lepší tak, jak chceš.“

„Mýlíš se, synu,“ odvětil mu král, „domníváš-li se, že zapomínám na tvou statečnost. Ale měl jsem zlý sen, že tvého života je už namále a že zahyneš železným ostřím. A byl bych špatným otcem, kdybych nedbal té výstrahy. Proto jsem tě oženil a proto tě neposílám nikam, kde hrozí nějaké nebezpečí. Vždyť tys můj jediný syn, když tvůj bratr je hluchoněmý a tím pro mne ztracen.“

„Chápu, otče, tvé obavy,“ pravil syn, „ale myslím si, že si ten sen špatně vykládáš. Mám, jak říkáš, zahynout ostrým železem. Vždyť kanec nemá ruce, aby mě mohl usmrtit železem. Kdyby ti bylo vidění ve snách naznačilo, že zahynu nějakým zubem nebo něčím, co se zubu podobá, pak bych tě musel poslechnout. Já však nejdu do boje, nýbrž na lov, a proto se o mne nestrachuj!“

Král chvíli přemýšlel o slovech svého syna. Náhle se zaradoval a řekl:

„Přesvědčil jsi mě, milý synu, a proto ti dovolím provázet loveckou družinu.“

Nato si král povolal k sobě Adrésta a pravil mu:

„Adréste, přijal jsem tě do svého domu a máš všechno, co potřebuješ. Nepřipomínám ti, že ses provinil. Je však třeba, abys mé dobrodiní splácel podobně. Proto tě žádám, abys byl ochráncem a strážcem mého syna, aby se mu nic zlého nestalo. Půjdeš s ním, neboť i tobě se sluší, aby ses proslavil nějakým udatným činem.“

Adréstos odpověděl:

„Králi, nešel bych na lov s tou šťastnou družinou, neboť mě tíží smutek. Ale když je to tvá vůle, podřídím se. Jsem ti zavázán vděčností, a pokud to záleží na mně, syn tvůj se vrátí zdráv.“

Krále Adréstova řeč uklidnila. Již nic nenamítal a propustil jeho i svého syna s lovčí družinou. Lovci přivolali honicí psy a vydali se na cestu. Když přišli na lesnatou horu, vyhledali místo, kde se zdržoval divoký kanec. Obklíčili jeho doupě a metali tam oštěpy. Vtom vymrštil kovové kopí i Adréstos. Vzápětí zazněl bolestný výkřik. Adréstos se minul cíle, ale zasáhl králevice. Atys se skácel a zanedlouho vydechl naposledy. Družina poslala ke králi rychlého posla, aby mu pověděl o tom hrozném neštěstí.

Potom se blížili ke královskému paláci i lovci a přinášeli mrtvolu králova syna. Za nimi se ubíral králevicův vrah.

Když král stál zdrcen u mrtvoly svého syna, přistoupil k němu Adréstos. V zoufalství lomil rukama a žádal krále, aby ho nad synovou mrtvolou usmrtil.

„Ach, já nešťastný!“ naříkal, „já nejnešťastnější z lidí! Tys mě, králi, očistil z viny, ujal ses mne, a já jsem ti způsobil takovou bolest! Nejsem hoden, abych dál žil. Nalož se mnou, jak sám uznáš!“

Ta řeč krále dojala, ač mu srdce pukalo žalem. I obrátil se k Adréstovi a pravil:

„Dosti na tom, cizinče, že sám se uznáváš za hodna smrti. K tomu neštěstí však nedošlo tvou vinou, nýbrž mou. Měl jsem dbát toho vidění ve snu a syna nepouštět na lov. Tys byl jen nástrojem bohů, kteří mě varovali, a já je neposlechl.“

Potom Kroisos vystrojil svému synu nádherný pohřeb. Když se lidé od hrobu rozešli, Adréstos tam zůstal sám a naříkal:

„Ne, nemohu dál žít. Zavinil jsem smrt svého bratra i smrt syna svého dobrodince. Nemohl bych unést všechnu svou vinu.“

Ještě se rozhlédl kolem sebe a pak se bez váhání na hrobě usmrtil.


Celé dva roky od synova pohřbu prožíval Kroisos hluboký zármutek. Potom ho však naplnily obavy, že příliš vzrůstá perská moc. Nedalo mu to spát. I rozhodl se, že musí něco podniknout, než by Peršané příliš zesílili. Potom by utkání s nimi bylo velmi obtížné.

Proto hned vypravil posly s královskými dary do všech nejslavnějších věštíren, aby se dověděl, má-li již podniknout tažení proti Peršanům. Věštby zněly takto: Potáhne-li Kroisos na Peršany, zničí velikou říši.[3]

Kroisos se velmi zaradoval, neboť si vysvětlil věštbu tak, že zničí velikou říši perskou, kde vládl Kýros. Když se ještě znova a znova tázal věštíren, dostal odpověď, aby si na pomoc proti Peršanům přibral řecké vojsko. I poslal hned posly do Lakedaimonu (do Sparty)[4], neboť tam byli nejstatečnější vojáci. Lakedaimonští se zavázali k přátelství a spojenectví a svůj závazek potvrdili přísahou. Rádi tak učinili, neboť byli Kroisovi zavázáni vděčností za různé služby. Jednou poslali do Sard posly, aby nakoupili zlata k ulití sochy bohu Apollónovi. Kroisos jim potřebné množství zlata věnoval darem.

Všude se mluvilo o chystané výpravě proti Peršanům. V Kroisově království žil však jeden moudrý muž, a ten varoval Kroisa před tímto dobrodružstvím.

„Považ, králi, koho chceš přemoci,“ řekl mu. „Chceš táhnout na chudé lidi, kteří jen skromně žijí. Místo vína pijí vodu a neznají fíky ani jiné lahůdky. Zvítězíš-li nad nimi, co jim vezmeš, když nic nemají? Představ si však, co ztratíš ty, zvítězí-li oni nad tebou! Až by pak okusili všech dobrot, které my tu máme, budou se tu zuby nehty držet a nikdy se jich nezbavíme. Važme si toho, že Peršané žijí v míru a nechtějí nás sami přepadnout!“

Ale Kroisos se nedal přemluvit a svého úmyslu se nevzdal. Shromáždil veliké vojsko a táhl na Peršany. Kýros, král perský, se to však dověděl a nelenil. S mohutným vojskem se vypravil proti Kroisovi. Oba tábory se setkaly a nastala krutá seč. Krev tekla na obou stranách. Boj zuřil až do setmění. Potom se vojska od sebe vzdálila. O vítězství nebylo však rozhodnuto.

Kroisa tento neúspěch hnětl. Domníval se, že jeho vojsko není dost silné. Vskutku i početně bylo slabší než byly šiky Kýrovy. Proto se vrátil do Sard a rozhodl se, že si napřed získá ještě další silné spojence a potom že už Kýra snadno porazí. Válečnou výpravu určil na jaro. Zatím rozpustil všechno žoldnéřské vojsko. Nenapadlo ho, že by se Kýros po nerozhodné bitvě mohl odvážit útoku na Sardy.

Když rozesílal posly do okolních zemí, aby si zjednal spojence, naplnilo se celé předměstí Sard hady. Koně utíkali z pastvin a ty hady požírali. Kroisos v tom viděl tajemné znamení. I poslal další posly k nejslavnějším vykladačům, aby se dověděl, co ten zvláštní úkaz znamená.

Bylo to opravdu zlé znamení, jak Kroisovi poslové zjistili. Hadi prý znamenají vpád cizího vojska. Kůň značí cizince a nepřítele.

Tuto zlou zprávu se však Kroisos již nedověděl. Nežli se poslové vrátili, Kýros dobyl Sard a Kroisa zajal. K této nečekané události došlo takto:

Když se Kýros dověděl, že Kroisos rozpouští vojsko, rozhodl se, že co nejdříve udeří na Sardy. Svůj plán hned provedl a vstoupil se svými vojsky do Kroisovy bohaté říše. Kroisos poznal, že je v pasti. Ale přece se nevzdal bez boje. Věděl, že žádný národ v celé Asii se nevyrovná Lýdům udatností a silou. Užívali dlouhých kopí a byli výborní jezdci. Proto bojovali na koních. Na to Kroisos spoléhal a pustil se do boje.

Vojska se střetla na rovině v předměstí. Když Kýros viděl, že se Kroisova jízda hotoví k bitvě, rozhodl se pro neobvyklou věc. Dal seskupit velbloudy, kteří nosili za vojskem potravu a zbraně, sejmout z nich všechna zavazadla a vojákům rozkázal, aby se posadili na velbloudy jako na koně. Když to učinili, poručil jim, aby postupovali v čele ostatního vojska proti Kroisově jízdě. Za nimi pak měli jít pěšáci a za pěšáky teprve seřadil svá vojska na koních. Nařídil, aby nikoho z nepřátel nešetřili, jen Kroisa aby zajali živého.

Kýros věděl, že se kůň velblouda bojí a tak se vyděsí, že se k němu ani nepřiblíží. To se vskutku stalo. Vojska se hnula proti sobě. Jakmile však Kroisovi koně zvětřili před sebou velbloudy, dali se na útěk. Veta bylo po Kroisově naději, i když jeho vojáci i tehdy osvědčili svou statečnost. Seskákali s koní a bojovali s Peršany pěšky. Nemohli však odolat přesile Kýrova vojska. Chtěli se aspoň zachránit útěkem do města a tam dále bojovat. Peršané Sardy ze všech stran sevřeli a pevně oblehli.

Kroisos se domníval, že jejich obležení potrvá dlouho. I poslal znovu posly do sousedních zemí, aby spojenci přišli co nejdříve, že městu hrozí záhuba.

Obležení města trvalo již čtrnáct dnů. Tu rozeslal Kýros hlasatele po celém svém vojsku, že ten, kdo první zteče hradby, dostane velikou odměnu. Tento odvážný čin se podařil jednomu zdatnému vojínu. Dal tím dobrý příklad ostatním Peršanům. Ti hned rychle stoupali za ním, zmocnili se Sard a celé město vyhubili.

I tehdy se na Kroisa ještě naposled usmálo jeho pochybné štěstí. Jeho hluchoněmý syn nabyl řeči. Kroisos se o to snažil všemi prostředky i dříve, ale marně. Dokonce se ptal i věštírny, je-li možné, aby jeho syn někdy promluvil. Z věštírny však dostal varovnou odpověď: „Nechtěj, králi, zaslechnout hlas svého syna, i když tak po tom toužíš. Promluví-li někdy, bude to pro tebe neblahý den.“

Kroisos se tedy vzdal vší naděje.

Ale když nyní pronikla nepřátelská vojska do města, hnal se na Kroisa jeden Kýrův voják, aby ho probodl. Nevěděl, že je to sám Kroisos. Když to spatřil Kroisův němý syn, leknutím se tak vyděsil, že ze sebe vydal hlas: „Člověče, nezabíjej Kroisa!“ Od té chvíle ztratil ten jinoch navždy svou němotu a mluvil jako ostatní.

Ale co naplat? Čtrnáct let Kroisos panoval a pak zničil velikou říši, jenže ne perskou, ale svou vlastní. Vítězný Kýros dal postavit mohutnou hranici dříví, Kroisa spoutat okovy a ještě se čtrnácti lýdskými občany měl být upálen.

Když už stál na hranici a hrozila mu tak strašná smrt, vzpomněl si na výrok moudrého Solóna, že nikdo nemůže být pokládán za šťastného, dokud neskončí život. Hluboce si povzdychl, zasténal a po dlouhém mlčení třikrát hlasitě vykřikl: „Solóne, Solóne, Solóne!“

Kýros to uslyšel a přikázal tlumočníkům, aby se Kroisa zeptali, koho volá.

Dlouho pak zachovával Kroisos mlčení a nic neodpovídal. Teprve když naň znovu a znovu naléhali, vyprávěl, co se mu kdysi přihodilo:

„Volal jsem jméno moudrého Solóna. Kdyby všichni panovníci s ním mohli hovořit, cenil bych si toho více než velkého bohatství. Škoda, že jsem si i já neosvojil něco z jeho moudrosti. Ten muž se jmenoval Solón. Byl z Athén. Když jsem mu ukázal všechny své poklady, neocenil je ani za mák. A to, co řekl o štěstí, to se týká všech lidí, zvláště pak těch, kteří se sami považují za svrchovaně šťastné. K těm jsem patřil i já. Ach, moudrý Solóne, měl jsi pravdu!“

Zatím již hranice dříví na okraji hořela, když tlumočníci sdělili Kýrovi, co Kroisos říkal, a Kýros se hluboce zamyslil. Uvědomil si, jak strašlivou věc by učinil, kdyby dal upálit živého člověka. Má pravdu Solón, že nic na světě nemá stálé trvání. Což kdyby i jeho, Kýra, chtěl jednou nepřítel upálit? I kázal rychle uhasit vyšlehující plameny a Kroisa i se čtrnácti občany svést dolů.

Kýros tedy daroval Kroisovi život, ale Kroisova slavná říše zanikla. Prvenství v Asii si získali Peršané.

 

 



POZNÁMKY:

[1] Solón (asi 638–555 př. n. l. – na obr. níže) byl pokládán za jednoho z tzv. sedmi mudrců starověku. Jemu je připisován slavný výrok μηδέν αγαν - „ničeho přespříliš!“ – starořecká zásada umírněnosti ve všem konání a vyhýbání se extrémům (Hésiodos, Aristotelés, Menandros; v Římě pak HoratiusSatirách: EST MODUS IN REBUS, SUNT CERTI DENIQUE FINES, QUOS ULTRA CITRAQUE NEQUIT CONSISTERE RECTUM. = „Ve všem je míra a všemu jsou dány určité meze, za nimiž nemůže zůstat už právo a před nimi též ne.“); podle Platóna se skvělo heslo ΜΗΔΕΝ ΑΓΑΝ na Apollónově chrámě v Delfách, spolu s nápisem ΓΝΩΘΙ ΣΕΑΥΤOΝ = „Poznej sám sebe“ (výrok to Thalétův). – Jiný pěkný Solónův výrok uvádí J.-J. Rousseau ve Snech samotářského chodce: „Stárnu a přitom se stále učím.“ – Poznámka Misantropova.


[2] Člověku, který ať úmyslně nebo neúmyslně zabil jiného člověka, nakazovalo zvykové právo odejít z vlasti do vyhnanství a tam pokorně žádat o pohostinství. Většinou stačila jen němá prosebná gesta, jako např. usednutí beze slov na zem u krbu v domě osoby, u níž viník hledal útočiště. Ztráta vlasti se považovala za horší trest než smrt; stávalo se proto, že mnozí provinilci si dobrovolně volili raději smrt než odchod do vyhnanství. Každý takový hříšník jinak sama sebe i svou rodinu vystavoval nebezpečí krevní msty ze strany příbuzných oběti. – Pozn. Mis.


[3] "Překročíš-li řeku Halys, zničíš říši velikou," pravila Pýthie. – Srovnej s poznámkou č. 5 v předchozí kapitole O slavném králi Kýrovi. – Pozn. Mis.


[4] Lakedaimón (-onu) je název krajiny na jihovýchodě Peloponnésu (viz mapku níže); Sparta je její hlavní město, vzniklé kolem roku 950 př. n. l., vyvrácené roku 395 n. l. Vizigóty. Jiný název pro Lakedaimón je Lakónie – z tohoto jména pochází slovo lakonický (zřídka též lakonský), tj. „pádně stručný“, „výstižně úsečný“, neboť obyvatelé starověké Lakónie byli proslulí stručností vyjadřování. – Pozn. Mis.