Království hor a lesů

KRÁLOVSTVÍ HOR A LESŮ

 

JAKO MĚLY VODY SVÉ BOHY a pohádkové bytosti, měly je i lesy. Žili v nich Satyrové, Sílénové, Pánové a Kentauři, bytosti vesměs zlé a obávané, pravý postrach lesů.

Satyrové byli cháska nezbedná a prohnaná, čtveračivá, šibalská, bujná a dotěrná. Stále a stále měli chuť na lahodné víno a toužili po bujných, rozpustilých radovánkách. Byli oškliví a v mnohém se podobali zvěři. Měli tupý, rozpláclý nos, špičaté kozí uši, vlasy štětinaté jako zvířecí srst, a koňský ocas. Oddávali se lovu nebo pásli stáda. Hráli na různé nástroje, nejčastěji na pastýřskou píšťalu, ale mívali i bubínky a dudy. Přitom divoce tančili, hlučně zpívali a křičeli. Škádlili nymfy, honili se za nimi a právě tak pronásledovali i smrtelné ženy, kdykoli je někde spatřili. Často se družili k průvodcům veselého boha vína Dionýsa a potulovali se s ním po horách i údolích. V pozdějších dobách už nebyli tak ohyzdní a nebezpeční a podobali se spíše lidem než zvířatům. Zato šibalství a taškářství u nich bujelo tím víc.

Satyrům se podobali Sílénové, ale byli ještě hlučnější. V pradávných dobách se zdržovali v blízkosti řek a studní, na lukách a v zahradách. Nejstarší z nich byl stálým průvodcem boha Dionýsa, neboť byl kdysi jeho vychovatelem a učitelem. Dionýsos ho měl nesmírně rád. Ale tento Sílén býval většinou opilý, a proto jezdíval nejraději na oslu a podřimoval. Jestliže šel pěšky, museli ho mladší druhové podpírat.

Byl to stařec zvlášť ošklivý, ploskonosý, se šišatou, plešatou hlavou, vtělená ohyzdnost. Byl neobyčejně mlsný.

Jednou dal Dionýsos té své rozpustilé chásce ochutnat sladkého medu. Jakmile Sílénos této sladkosti okusil, běhal po celém háji a hledal včelí med. Najednou uslyšel poblíž dutého jilmu známé bzučení.

Vzal osla, na němž seděl, a přivázal ho ke stromu. Potom si mu vystoupil na hřbet a sám se přidržoval větví jilmu, aby nespadl. Přitom pátral v dutinách stromu, kde by našel sladký med. Náhle bzučení zesílilo a starcovi se sneslo na hlavu mračno vos. Zabodávaly mu žihadla do plešaté hlavy, do tváří, do nohou, všude, kam která slétla.

Stařec se náramně polekal a spadl s osla. Ale ulekl se i osel a Síléna jaksepatří pokopal. Stařec zoufale svolával na pomoc své druhy. Ti k němu přiběhli a propukli v nezbedný smích. Mlsoun měl oteklou tvář a kulhal, neboť ho osel zle zřídil. Ta mlsnost se mu věru nevyplatila.

Ještě rozpustilejší a ohyzdnější byli Pánové. Když se narodil první Pán, praotec všech ostatních, kdekdo z bohů se přišel podívat na to divné stvoření. Klouče mělo kozí nohy, rohy a dlouhé vousy, šklebilo se pitvorně a hned dovádivě skákalo. Jeho matka se té nestvůry lekla a prchla od ní. Ohyzdného novorozeněte se ujal posel bohů Hermés. Zabalil netvůrka do kůže z divokého králíka a odnesl ho na Olymp, aby ho ukázal všem bohům. Všichni se dali do hlučného smíchu, neboť ještě nikdy nic takového neviděli. Zvláště Dionýsos měl z kloučka velikou radost a tuze se mu ten oškliveček líbil.

Když Pán vyrostl, pásl stáda v horách a stal se bohem pastýřů a lovců. Jako Satyrové a Sílénové i on se potuloval po horách a lesích, vřískal, ječel, pískal, honil víly a slídil po zvěři. Navečer unaven se uchyloval do své jeskyně a věnoval se hudbě. Jeho koncerty se někomu líbily, jinému při nich běhal mráz po zádech.

Nejdříve pískal jen na obyčejnou píšťalu, ale později si sestrojil dokonalejší nástroj a nazval ho sýringou po krásné nymfě, která byla příčinou toho vynálezu. Jmenovala se Sýrinx. Častokrát se za ní hnala smečka Satyrů nebo Sílénů, ale víla měla rychlejší nohy a svým pronásledovatelům vždy unikla.

Jednou ji uviděl Pán, když se vracela z lovu. Byla půvabná jako bohyně Artemis. Pánovi se tuze líbila. Rozběhl se za ní, aby ji chytil.

Nymfa se lekla a dala se na útěk. Pán za ní. S tlukoucím srdcem doběhla k široké řece. Dál již nemohla.

I prosila vroucně božstva té řeky, aby ji zachránila před divokým pronásledovatelem. Její přání se splnilo. Pán již byl u ní a už už po ní vztahoval své nečisté ruce. Ale jak se jí dotkl, s hrůzou a s úžasem se díval na ten div divoucí: místo víly držel v ruce rákos. Jal se naříkat a vzdychat nad tou dutou třtinou. A jak tak hořekoval a prudce dýchal, uslyšel náhle tklivý, šelestivý zvuk. Zaradoval se nad svým objevem a pravil: „Už mi neutečeš! Tvůj hlas budu slyšet navždy.“

Hned se dal do práce. Srovnal tyčinky rákosu do řady tak, že první byla nejdelší, za ní následovaly kratší a kratší, až poslední byla nejmenší. Pak je spojil – bylo jich sedm – a tak vznikl nový hudební nástroj, s nímž se Pán už nikdy nerozloučil. Nymfy a pastýři ho poslouchali, když hrál, ozvěna jeho tónů se nesla lesem a odrážela se od skal. Kdo nohy měl, tančil, zpíval a jásal na lesní louce mezi květinami. I sám Pán divoce křepčil, skákal a radoval se z toho bujného veselí.

Ale jindy, když nehrál a jen strašlivým hlasem vykřikoval někde v skrytu lesní samoty, naháněl hrůzu všemu živoucímu. Tu pak šířil kolem sebe panický strach, hrůzu a děs. Když ho uslyšel osamělý poutník, div z toho neměl smrt. A což teprve, když ho někdo uviděl! Polekal se jeho chlupatých kozlích nohou, zakončených kopyty, jeho rohů a dlouhé, husté srsti, jež pokrývala celé tělo Pánovo. I jeho děti byly tak ošklivé. A když už jich bylo mnoho a lesy se jimi jen hemžily, zle se vedlo lesním vílám a pocestným. Nejednou nastala hrozná panika. Tu pak vzal raději každý nohy na ramena a utíkal, co mohl, aby unikl nezbedným Pánům.

Stejně hrozní a ohyzdní byli i Kentauři. Podobali se zpola koním, zpola lidem. Větší část jejich obrovských postav byla koňská a jen trup a hlava byly lidské. I Kentauři byli pokryti hustou srstí. Byly to nestvůry hrubé, divoké a násilné. Teprve, když se tito démoni začali připojovat k družině boha Dionýsa, změnila se zcela jejich povaha. Byli pak mírní a krotcí, hráli na lesní roh nebo na lyru a kráčeli před vozem Dionýsovým.

Nejstarší z Kentaurů, Cheirón, byl synem Diovým. Byl ze všech Kentaurů nejušlechtilejší a nejmoudřejší. Vyznal se v umění lékařském, v hudbě a věštění. Proto se stal učitelem nejslavnějších řeckých hrdinů. I Apollónův syn Asklépios, slavný lékař, se naučil tomuto umění od Cheiróna. Mimoto vychovával Cheirón své žáky k tělesné zdatnosti, učil je jezdit na koni a střílet z luku, házet oštěpem, zápasit, běhat o závod a vštěpoval jim svou moudrost.

Na svých dobrodružných cestách navštívil Cheiróna i Héráklés. Cheirón si se zájmem prohlížel jeho šípy smočené v prudkém jedu. Jeden z těch šípů mu nešťastnou náhodou upadl na nohu a poranil ho. Byla to rána nezhojitelná. Proto se Cheirón dobrovolně zřekl své nesmrtelnosti a odebral se do podsvětí. Obětoval se za Títána Prométhea, kterého tím vysvobodil z krutých muk. Prométheus se pak stal Diovým rádcem na Olympu.

Pravým opakem těchto obrů byli lesní skřítkové, ale těch se nikdo nemusel bát.

Zároveň s vysokými horami povstaly i horské nymfy (oready). Tyto víly provázely po lesích bohyni lovu Artemidu a často se veselily s Apollónem, Hermem, s Pánem a se Satyry. Nejznámější z nich se jmenovala Échó. Byla krásná jako všechny ostatní, ale upadla v nemilost bohyně Héry. Héra jí odňala řeč za to, že byla příliš povídavá a prozradila to, co neměla nikdy říci. Ponechala jí jen schopnost opakovat poslední slova z toho, co někdo jiný mluvil.

Od té doby žila Échó o samotě, vyhýbala se svým družkám a trápila se pro ztrátu řeči. Přitom se nešťastně zamilovala a tak se trápila, že žalem a hořem uschla. Bolest jí strávila tělo a z krásné víly zbyl jenom hlas. Ten můžeme i dnes slyšet v lesích a horách mezi skalami, ale nešťastnou nymfu už nikdo nikdy nespatří.

Ostatní víly litovaly svou družku a od té doby se krásným jinochům mstily. Jakmile uviděly sličného chlapce u vody, stáhly ho do hlubiny a nešťastník už nikdy nespatřil sluneční světlo.

Takto ztratil svůj mladý život Hylás, oblíbený jinoch hrdiny Héráklea. Žil u něho už od svých dětských let a oddaně mu sloužil.

Jednou šel s kovovou nádobou k lesní studánce, aby přinesl pánovi čerstvou vodu a připravil mu večeři. Pospíchal, aby byl doma dřív, než se Héráklés vrátí. Nevědomky se blížil k místům, kde právě víly zpívaly a tančily. Bylo tam mnoho krásných proudů. Z jednoho proudu se vynořila víla a už z dálky spatřila toho krásného chlapce, ozdobeného všemi půvaby mládí. Už svítil jasně měsíc a ozařoval celou krajinu. Hylás se právě přiblížil k hladině a ponořil džbánek do vody. A jak se tak sklonil nad vodu, víla ho objala kolem krku a stáhla ho do hlubin.

Také v jednotlivých stromech žily víly (dryady) a jejich život býval často spojen s životem stromu. Když někdo takový strom porazil, usmrtil tím i jeho vílu. Takový násilník nikdy neušel trestu. I tyto víly jako všechny ostatní se stýkaly s nebešťany a s jinými božstvy a přicházely i k poradám bohů na Olympu.