Dionýsos

DIONÝSOS NEBOLI BAKCHOS,

VESELÝ BŮH VÍNA

 

SEMELU, jednu z krásných, ale nešťastných Kadmových dcer, si oblíbil sám Zeus. Kdykoli se mu po ní zastesklo, vzal na sebe podobu smrtelného člověka a zamířil k Thébám, kde měla Semelé domov. Když si už získal její důvěru, svěřil se jí, že je nejvyšší bůh, pán Olympu a lidských osudů.

Zatím se o jeho nové lásce dověděla Héra, jeho vznešená choť, a vzplála prudkým hněvem. Zatoužila po pomstě. Co by jí prospělo hašteřit se se svým manželem? Ty hádky nikdy nikam nevedly. A proto se královna bohů rozhodla, že milenku svého manžela zničí. Povstala z trůnu a snesla se z nebe na zem. Obklopila se hustou mlhou, aby ji nikdo nespatřil, a aby mohla provést svůj úmysl, proměnila se v stařenu. Měla vrásčitou tvář, třásly se jí nohy i ruce, hrbila se k zemi a měla i roztřesený stařecký hlas. Ve všem se podobala bývalé stařičké Semelině chůvě.

Potom překročila práh domu a vstoupila do dívčiny komnaty. Semelé ji s radostí uvítala, neboť právě toužila s někým si porozprávět. Stařena jí ochotně naslouchala a Semelé jí otevřela své srdce. Nakonec si povzdechla:

„Ach, kéž by ten krásný mladý muž byl opravdu sám Zeus, jak o sobě říká! Já se však bojím. Už nejeden muž se vydával za boha, aby si získal důvěru nezkušené dívky, a nakonec se ukázalo, že to je lhář a podvodník.“

Stařena pokyvovala na souhlas šedivou hlavou. „Máš pravdu, má děvenko, už se to nejednou stalo. Ale poslechni mě. Dobře ti poradím, abys poznala, je-li tvůj miláček nejvyšší bůh či jen smrtelný člověk. Požádej ho, aby se ti zjevil ve vší své nebeské slávě a moci, v jaké přichází do ložnice své manželky Héry, v celém svém lesku i s blesky a s hromy.“

Semelé slíbila, že to udělá. Potom se rozloučily a stařena odešla. Brzy nato přišel Zeus opět na návštěvu. Semelé ho objímala a žadonila: „Jsi-li opravdu bůh, jak říkáš, splň mi jedinou prosbu!“

„Jen pověz, co si přeješ, budeš to mít. A abys mi věřila, beru si za svědka styžský proud. Jak víš, bohové přísahají při styžské hladině, a takovou přísahu nemůže žádný z nich porušit, ani já ne.“

Semelé zvolala s rozzářenou tváří: „Přijď ke mně v celém svém lesku a v záři, v jaké přicházíváš do ložnice Héřiny.“

Zeus se polekal a rychle vztáhl ruku, aby jí zakryl ústa. Ale neblahé přání už bylo vysloveno. Bolestně zasténal, bylo mu líto nešťastné dívky, neboť věděl, co ji čeká. Ale vyslovil přísahu a nic se nedalo změnit.

Pln zármutku se vznesl do výše, obklopil se těžkými, černými mračny, rozpoutal bouři s hromobitím, uchopil jeden slabší blesk a snesl se opět do Kadmova domu. Ale není dáno nikomu ze smrtelníků, aby mu neublížily Diovy blesky. Toho dne spatřila Semelé mocného Dia naposled. Zazněla ohlušující rána a vyšlehl oslnivý plamen. Oheň, způsobený bleskem, ji okamžitě usmrtil a zapálil dům. Semelé však nosila pod srdcem děťátko, a to nesmělo zahynout. Laskavá Země mu přispěchala na pomoc a zachránila je. Z mramorových sloupů síně vyrostl hustý břečťan a ten zakryl dítě před plameny.

Zeus si dal novorozeně zašít do boku a nosil je, dokud nepřišel jeho čas, aby se narodilo náležitě vyvinuté. Když se tak stalo, dostal chlapeček jméno Dionýsos. Narodil se tedy dvakrát, jediný z bohů. Zpočátku o něho pečoval sám Zeus, později ho vychovávala jeho teta a nakonec lesní víly. Ty ho ukryly v jeskyni a živily ho lesními plody a jinými sladkostmi.

Když Dionýsos dospěl v sličného jinocha, rád se oddával lovu. Jednou se vydal za zvěří do lesů v Lýdii a spatřil tam krásného Satyra, jakého ještě nikdy neviděl. Jmenoval se Ampelos. Velmi si ho oblíbil a přijal ho do své družiny. Byl šťasten, že v něm má oddaného přítele, a začal se o něho bát. Což kdyby si jeho krásy povšiml Zeus a unesl ho na Olymp jako kdysi Ganyméda?

Proto z něho nespouštěl oči, ale osud je silnější než bůh. Jednoho dne spadl jinoch ze skály a zabil se. Dionýsos obsypal jeho mrtvolu růžemi a liliemi a hrozně naříkal, že přišel o milovaného druha. Prosil Dia, aby mrtvému jinochovi vrátil život. Zeus se nad ním smiloval a proměnil Ampela v keř. Ale v jaký keř! V keř vinné révy, jež přináší nejušlechtilejší plody ze všech darů živné země. Plody, jejichž vůni se nevyrovná žádná květina, plody lahodné jako nektar, líbezné, opojné. V nich se prolínala šťáva země se slunečními paprsky, vláha i oheň, a kdo toho lahodného nápoje jednou okusil, zůstával v jeho zajetí až do hrobu.

Od té chvíle procházel Dionýsos různými kraji a všude učil pěstovat révu a lisovat jiskrné víno. Když lidé poznali, jak sladké je opojení po tomto božském moku, měl tento mladý bůh všude spousty ctitelů. Kdo se chtěl bezstarostně smát a veselit, chodil v jeho družině a šířil slávu vína.

Už skoro po celém tehdejším světě znali ten skvělý nápoj a úcta k tomuto veselému bohu byla nesmírná. Přidružovali se k němu mladí, staří, ženy i muži, z lesních božstev Síléni, Satyrové, Pánové, Kentauři, nymfy a bůhvíkdo ještě. Veliký byl jeho průvod, v jehož čele šel nebo jel na oslu nejstarší ze Sílénů, a pronikavý jásot, hluk a křik se rozléhal všude, kudy procházeli. Všichni byli jakoby potřeštění, i sám Dionýsos třeštil, a proto se mu říkalo též Bakchos (Třeštící). Zvlášť oddané ctitelky měl v ženách. Výskaly a křičely v opojení, mávaly pruty a holemi ovinutými břečťanem nebo révou a vyváděly jako smyslů zbavené. Proto se nazývaly Bakchantky.

Dionýsos chodil se svým hřmotným průvodem ze země do země a všude učil lidi poznávat vinnou révu. A přísně, velmi přísně trestal ty, kdož se mu stavěli na odpor a nechtěli uznávat jeho božství.

Jednou přišel do půvabné hornaté krajiny a bezstarostně se potuloval po kopcích a údolích. Vtom se na jeho družinu vyřítil tamní král Lykúrgos a hnal se na Bakchantky s bičem. Ty se rozutekly a sám Dionýsos se též nesmírně polekal. Vrhl se před zuřícím králem do moře, kde se ho ujala mořská bohyně a poskytla mu bezpečný úkryt.

Ale král byl za svůj čin krutě potrestán. Když se vracel domů, spatřil na sadě svého syna. Myslil si, že je to révový keř, neboť měl už pomatené smysly. I přiskočil k němu, vytasil meč a ten živý keř rozsekal. Tím se mu rozum ještě více zatemnil. Ve všem viděl révu, i ve svých údech. Proto znovu sekl mečem a uťal si nohu.

Brzy nato postihl trest bohů i celou zemi toho šíleného krále. Nastala neúroda a hlad, který den ze dne vzrůstal. Věštci prohlašovali mezi lidem, že celé království trpí kvůli svému panovníkovi a že neúroda pomine, bude-li král usmrcen. Netrvalo dlouho, když se přihnaly davy hladového lidu k paláci, zajaly krále a odvedly ho na dalekou horu, kde byl Lykúrgos roztrhán divokými koňmi. Potom hlad zmizel a všem se zas dobře vedlo.

Stejně krutý trest postihl dcery orchomenského krále. Ulicemi města procházel Bakchův kněz a vybízel ženy a dívky, aby zanechaly domácí práce a slavily Dionýsův svátek. Všechny této výzvy uposlechly. Opustily přeslice a tkalcovské stavy, rozpustily si vlasy, ozdobily se břečťanem a s thyrsem v ruce pospíchaly za město do lesů a hájů. Jenom královské dcery nechtěly uznat Semelina syna za boha a účastnit se jeho bujných radostí. Proto zůstaly u své práce až do večera a pobízely k ní i služky. Nevěřily, že rozhněvaný bůh trestá každého, kdo se mu protiví.

Vtom se dům rozhlaholil zvukem píšťal a bubínků, řinčely kovové puklice, voněl šafrán a myrha. A najednou div divoucí: stavy královských dcer se začaly zelenat břečťanem, příze se před jejich očima měnila v révové úponky a z tkaniva se vytvořily hrozny vína. Palác se chvěl v základech, byl plný planoucích smolných pochodní a všude se míhaly přízraky divokých vyjících šelem. Celý dům se naplnil kouřem. Královské dcery se vyděsily a spěchaly se ukrýt před oslnivými světly.

A jak tak hledaly nějaký tmavý kout, strachem se jim zmenšily údy, potáhly se blanou a kolem paží se jim vytvořila tenká křidélka. Chtěly promluvit, ale nemohly. Jen tiše kvílely a žalostně pištěly. Proměnily se v netopýry a od té doby se štítí denního světla. Létají jen za šera a v noci.

Po Kadmovi panoval v Thébách král Pentheus, člověk divý, zlý a bezbožný. Jednou mu věštec předpovídal, jak špatně skončí, jestliže se bude protivit novému bohu vína, mladistvému Dionýsovi. Ale král se na věštce zle obořil a vyhnal ho.

A ještě více se prohřešil, když bůh Dionýsos skutečně jednoho dne zavítal do jeho země. Přišel tam s jásajícím zástupem svých ctitelů a ctitelek. Tehdy poprvé navštívil svou otčinu, v níž kdysi žila jeho matka Semelé. Muži i ženy, mladí i staří, všichni spěchali z města vzdát úctu novému bohu.

Pentheus se jim postavil do cesty a křičel na ně pln nesmírné zloby: „Copak jste se všichni zbláznili? Či vás tak pomátl řinkot puklic a pronikavých píšťal? Snad i vás připravily o rozum ty ztřeštěné ženy? Či chcete žít v porobě a otročit zhýčkanému mladíku, který sám o sobě prohlašuje, že je bůh? Však já ho přinutím, aby se přiznal, že si svého otce i ty hlučné obřady jen vymyslil!“

Potom poručil sluhům, aby se hned vydali za těmi šílenci, spoutali Dionýsa a přivedli ho k němu. Marně mu domlouvali jeho nejbližší a přátelé, aby se ve svém hněvu mírnil. Král si nedal říci. Všechny ty domluvy ho ještě více rozzuřily. Rozlícený vladař soptil nevýslovným vztekem. Ani věštec Teiresiás s ním nic nesvedl.

Vtom se vraceli královi služebníci a byli samá krev.

„Kde máte Dionýsa?“ osopil se na ně král.

„Toho jsme nemohli nalézt,“ omlouvali se sluhové, „ale přivádíme ti jednoho z jeho věrných průvodců.“

„Kdo jsi?“ zahřímal král na spoutaného mladého muže, jednoho z těch, kteří byli v družině Dionýsově. „Rychle pověz, odkud jsi, jak se jmenuješ a proč se přidržuješ takových novot! Tak jako tak zahyneš a budeš výstrahou ostatním.“

Mladík se však nezalekl a odpověděl: „Pocházím z Lýdie a jmenuji se Akoités. Můj otec byl jen chudým rybářem a nic mi nezanechal. Mně se nelíbilo stále někde sedět s prutem a číhat na ryby, a proto jsem se vyučil umění plaveckému. Dovedu znamenitě řídit lodě a vyznám se jako dobrý plavec i v souhvězdích na noční obloze.

Jednou jsme se plavili na Délos. Když jsme přistáli u břehu, vystoupil jsem na kopec a rozhlížel jsem se po krajině. Nato jsem se se svou družinou vracel k lodi. Tu mi jdou vstříc ostatní druhové a přivádějí mladého sličného chlapce. Zdálo se mi, že je zmožený vínem, ale v jeho postavě i v jeho očích bylo cosi božského. Proto jsem řekl svým druhům: »V tom jinochovi se skrývá nějaký bůh.« Sám jsem se k němu obrátil a prosil jsem ho:

»Nehněvej se, že se moji spoluplavci na tobě dopustili násilí.«

Ti se však dali do smíchu a volali jeden přes druhého:

»Tohle že je bůh? Vezmeme ho na loď a někde ho prodáme.«

Já jsem jim v tom bránil, ale marně. A jak tak jeden přes druhého křičeli, Dionýsos se probral z hlubokého opojení vínem a ptal se:

»Jak jsem se ocitl zde mezi vámi? A kam mě to chcete zavézt?«

»Neboj se!« Utěšovali ho naoko plavci. »Dovezeme tě tam, kam si budeš přát.«

»Chtěl bych na Naxos. To je má otčina,« odpověděl jinoch.

Plavci se zavázali přísahou, že ho tedy dopraví na ostrov Naxos, a mne vybídli, abych řídil loď tím směrem. Chopil jsem se kormidla a stáčel jsem loď napravo. Ale jiní do toho křičeli, že chtějí plout na opačnou stranu. Nechtěl jsem sloužit jejich zlému úmyslu, a proto jsem se vzdal řízení lodi. Nedbal jsem jejich spílání a o loď jsem se už nestaral. Kormidla se ujal jiný a otáčel loď doleva.

Tu si ten mladý bůh z nich začal tropit žerty. Dal se do pláče a pravil: »Ale já jsem chtěl plout na Naxos a vy mě vezete jinam. Proč mě klamete?«

Sotva to řekl, loď se prudce zastavila, jako by uvázla na mělčině. Lodníci se opírali do vesel jako diví, spustili plachty, pot z nich tekl, ale loď se nehnula z místa. Jinoch, dříve malátný vínem, se najednou na palubě vzpřímil a objevil se všem ve své božské kráse a moci. Užaslí plavci najednou pozorovali, jak se jim kolem vesel ovíjí břečťan, plazí se výš a výš a již se spletí úponků šíří i po plachtách. Sám Dionýsos zářil nadpřirozenou krásou a v ruce držel ověnčený thyrsos, z něhož vycházela opojná vůně vína. Okolo něho se míhaly přízraky tygrů, rysů a jiných šelem a šířily mezi plavci nepopsatelnou hrůzu. Všech dvacet lodníků vyskákalo z lodi, a jakmile se dotkli vody, proměnili se v ryby. V dešti krůpějí se pak vynořovali nad hladinu a zase pod ní mizeli.

Jen já jsem zůstal na lodi jako člověk a s úžasem v očích jsem pozoroval to neobvyklé divadlo. Čekal jsem, že něco ještě horšího stihne i mne. Ale mladý bůh se na mne vlídně usmál a pravil:

»Jsem Dionýsos a tobě prokáži svou milost, že jsi ve mne věřil. A teď poplujeme na Naxos.«

Loď se sama od sebe pohnula a já jsem od té doby zůstal věrný Dionýsovi a jeho družině.“

Král, jenž až dosud se zlobou v tváři poslouchal, se nepříčetně rozlítil a vzkřikl:

„Už je dost těch vytáček! Chopte se ho a odveďte ho na mučidla, kde vypustí duši.“

I odvedli mladíka do vězení. A zatímco si biřicové chystali oheň a železo k jeho mučení, otevřely se samy od sebe dveře žaláře, z paží mu sklouzly okovy a domnělý Akoités zmizel jako vánek. Všichni užasli nad tím zázrakem a uvěřili v nové božstvo. I králova matka Agaué a ostatní ženy vyšly z paláce a za hlučného jásotu se hrnuly k Dionýsovi, kterého všichni předtím pokládali za zajatce. To Penthea tím víc rozzuřilo – řádil, jako by přišel o rozum, a koho chytil, toho dal uvěznit. Ale vězení samo se otvíralo a pochytaní nadšenci s tím větší radostí uháněli do háje Bakchova.

Na blízkém pohoří Kithairónu se konaly bakchické slavnosti. Král se tam díval a v bezmezném hněvu vyslal vojáky, aby mu ihned přivedli původce toho reje. Dionýsos se jim beze všeho vydal na milost a nemilost a šel s nimi ke králi. Král ho dal znovu uvrhnout do žaláře. Ale mohutné zdi vězení popraskaly a Dionýsos se za chvilku opět objevil mezi svými ctiteli. A hned poručil skalám, aby z nich místo vody prýštilo víno, aby v potocích teklo mléko a ze staletých stromů skapával vonný med.

Tu se již král nedovedl ovládnout. Vyřítil se z města a pospíchal k místu radovánek. Bylo mu divné, že před sebou vidí dvě slunce, dvě města a že se s ním točí celý svět. I sám vzduch byl plný opojné síly.

Když Dionýsos spatřil krále, ohnul vysokou jedli a Pentheus si na ni sedl, aby dobře viděl. Ale rozjařené bakchantky spatřily svého úhlavního nepřítele, rozlítily se jako šelmy a začaly po králi házet vším, co měly po ruce. První zranila krále thyrsem sama jeho matka Agaué. Vedla totiž zástup, který se srotil pod stromem. Nakonec ty šílené ženy porazily strom a vrhly se na krále. Agaué pokládala Penthea za lítou šelmu a napadla ho první ze všech.

V Pentheovi byla malá dušička. Už se přestal rouhat, přestal proklínat a zpupně vyhrožovat. Nakonec litoval, že se provinil, ale bylo už pozdě. Ženy mu zatím rvaly ruce i nohy a drásaly úd po údu. Marně ukazoval Pentheus své matce rány po vyrvaných údech. Agaué zavýskla, pohodila šíjí nazad, až se jí vlasy ve větru rozvlály, pak utrhla Pentheovi hlavu a jásala držíc ji ve zkrvavených prstech:

„Ke mně, milé družky, a dokončeme vítězné dílo!“ Nato jejich bezcitné ruce rozervaly vše, co ještě zbývalo z Pentheova těla. Ostatní Thébanky v tom měly krutou výstrahu. Již se nezdráhaly účastnit se Bakchových slavností a uctívat na oltářích tohoto věčně mladého, veselého boha vína.

A Dionýsos štědře odměňoval ty, kdož ho pohostili a stali se jeho vyznavači. Těm nikdy starosti a trampoty nerozdíraly čelo vráskami, neboť víno osvobozuje člověka ode všech trudů a trampot duše.

 

<<< Závist Hloupý král Midás >>>