Deukalión a Pyrrha

DEUKALIÓN A PYRRHA

 

Z CELÉHO POKOLENÍ LIDSKÉHO se zachránil jen Deukalión se svou manželkou Pyrrhou. Nebylo zbožnějšího a spravedlivějšího muže, než byl on, nežila na světě zbožnější a spravedlivější žena, než byla Pyrrha. Ti se plavili na malém člunu, jediní z živoucích tvorů.

Když Zeus viděl, že z tolika tisíců lidí zbývají jen oni dva, oba nevinní a spravedliví, rozptýlil mraky a rozehnal je prudkým severákem. Déšť ustal, vody opadávaly. Již se objevil vrcholek Parnásu a vyčníval nad zaplavenou krajinou. A tam právě přistáli Deukalión a Pyrrha. Radovali se, že opět vidí na obloze slunce, že se ukazuje pevnina a oni jediní že se zachránili.

I spěchali poklonit se vděčně božstvům té hory, pod jejímiž výběžky ležely v hornaté krajině Delfy s nejslavnější věštírnou. Tato věštírna byla v pradávných dobách zasvěcena Themidě, bohyni spravedlnosti. I té přišli poděkovat, jakož i nymfám, které tam v jeskyních sídlily.

A znovu se dívají kolem sebe a nevycházejí z údivu. Poseidón již odložil svůj trojzubec, ztišil vlny a zavolal si k sobě svého syna Trítóna, mořského boha. Ten se hned vyšvihl z hlubin nad hladinu mořskou a půlí těla vyčníval nad vodu. Na ramenou, na zádech a na hrudi byl pokryt mořskými ulitami.

Byl to obrovitý velikán, z poloviny člověk, z poloviny ryba. A již zatroubil ze všech sil na velikou lasturu, jak mu otec poručil. Ostrý zvuk se nesl nad vodami od východu až na západ. Všude ho bylo slyšet, ale Trítón zatroubil ještě jednou, aby ho uslyšela každá řeka, každé jezero, všechny vody na zemi i v moři. Jak ho zaslechly, daly se na ústup.

Řeky byly ještě rozvodněné, ale už se vrátily do svých řečišť, moře už zase mělo své břehy. Ubývalo vody a přibývalo souše. Ukazovaly se vrcholky lesů, zohyzděné kalem a blátem.

Deukalión a Pyrrha se dívají, dívají a radují se, ale za radostí se vkrádá do jejich srdcí smutek. Jak je všechno pusté! Jak nekonečné, hluboké ticho leží nad zemí zbavenou života! Ach, nebylo by radostné žít v té pustině. I obrátí se Deukalión na svou ženu a praví:

„Má drahá manželko, má jediná ženo ze všech, které kdy žily, podívej se, jak krásná je ta země, ale pomyslím-li na to, že my dva jsme jejími jedinými obyvateli, je mi smutno. Všechno pohltilo dravé moře, jen my dva jsme tu zůstali. A vlastně ani my nemáme ještě plnou jistotu. Což kdyby se nebe znovu pokrylo mraky a znovu se spustily lijáky? Má drahá ženo, jak by ti asi bylo, kdyby ses byla ty sama zachránila, ale já bych se byl utopil? Jak bys teď prožívala všechny obavy, jak bys snášela strach? Ale věř mi, má Pyrrho, kdybys byla ty našla hrob v těch vodách, já bych byl skočil za tebou a i já bych byl našel v těch vodách svůj hrob.

Ach, kéž bych teď měl tak dovedné ruce jako můj otec Prométheus, který učinil z hlíny podobu člověka, jíž bohové vdechli život! Kéž bych mohl obnovit lidstvo, abychom nezůstali my jediní jako památka na naše pokolení! Kéž bych dovedl jako on stvořit nové lidi!“

Pohleděli na sebe a dali se do pláče. Ale co tu pomůže pláč? Jen bohové mají v moci obnovit svět. A proto se rozhodli, že budou vzývat bohy a hledat pomoc v posvátných věštbách.

Nedaleko tekla posvátná věštná řeka a k té se hned odebrali. Její proud byl sice ještě kalný, ale už se dalo k němu přistoupit. Deukalión s Pyrrhou nabrali vody, pokropili si hlavu i šat a pak pospíchali do chrámu svaté bohyně Themidy.

Zhrozili se, jak ten chrám vypadal. Byl zašlý, zanedbaný, zpustošený. Na štítech vyrůstal mech a na oltáři neplál oheň.

Jakmile se dotkli chrámových schodů, padli oba na kolena, vroucně líbali chladný mramor a přitom pronášeli slova modlitby:

„Vyslyš nás, Themido, a dá-li se božstvo obměkčit prosbami a usmířit, může-li upustit od svého hněvu, řekni nám, prosíme, jak by bylo možno obnovit zahubené lidstvo! Poskytni svou pomoc v neštěstí, které postihlo svět!“

Bohyně jejich prosbu vyslyšela a odpověděla jim z temnot svatyně: „Vzdalte se odtud, zahalte si hlavy, rozvažte pás, uvolněte si těsný šat a potom oba házejte za sebe kosti velké matky!“

Hlas dozněl a opět bylo ticho, hluboké, nekonečné ticho jako předtím. Oba dlouho stáli a žasli nad tím, co jim bohyně řekla. Po chvilce Pyrrha přerušila mlčení a pravila:

„Ale já – já se bojím poslechnout rozkazů bohyně. Cožpak mohu házet kostmi své matky a zneuctít její Stín?“

Rty se jí chvěly, třásla se bázní a prosila bohyni o milost. Pak se oba opět dívali před sebe i na sebe, znovu si říkali potichu slova té záhadné věštby a nedovedli pochopit její smysl. Dlouho, dlouho ještě o té věštbě přemýšleli.

Vtom se Deukaliónův obličej rozzářil. Uchopil ruku své ženy a vlídnými slovy rozptyloval její obavy:

„Má drahá manželko, mně se zdá, že už jsem na to přišel. Poslouchej! Možná že se mýlím, ale jestliže jsem pochopil tu věštbu správně, pak je velmi zbožná a nenabádá nás k ničemu zlému. Velkou matkou mínila bohyně Zemi, matku nás všech, nejmenovala přece matku tvou nebo mou. A kostmi v tom nesmírném těle velké matky Země jsou přece kameny. A je-li tomu tak, bohyně nás vybízí, abychom je za sebe házeli. Já myslím, že jsem té věštbě porozuměl správně.“

Pyrrha vyslechla pozorně, co jí Deukalión říkal, trochu se potěšila, ale přece jen byla dále na pochybách, je-li manželův výklad správný. A její pochyby působily i na Deukalióna. Ale proč by nemohli zkusit, co on radí?

Vzdálili se tedy z chrámu a zahalili si hlavy, aby lidským pohledem neposkvrnili zázrak, který měl nastat. Potom si uvolnili roucha na znamení, že se odevzdávají v milost boží. A již berou do rukou kameny a házejí je za sebe.

A vskutku spatřili neobvyklý zázrak. Kdyby nebyla svědkem ta prastará báje, kdo by věřil, že se to mohlo stát? Kameny, jež vylétaly z rukou těch zbožných manželů, začaly po dopadnutí na zem ztrácet svou tvrdost, přestávaly být tuhé a nepoddajné, měkly víc a víc, a když změkly i vevnitř, nabývaly určitého tvaru. Ten tvar se měnil, jak se zvětšovaly a rostly. Už na nich bylo znát jakousi podobu lidské bytosti, ještě nejasnou a nevyhraněnou, ale projevující se stále jasněji a jasněji. Co bylo v těch kamenech vlhkého a smíchaného se zemí, to se proměnilo v maso. Co bylo pevné a neohebné, změnilo se v kosti. Žíly, jež byly v kamenech, zůstaly žilami dál.

Zázrak se dovršil: Lidské podoby se zdvíhaly a měnily se v skutečné, živé lidi. Kameny, jež házel Deukalión, se proměnily v muže a z kamenů hozených Pyrrhou povstaly ženy.

Radostně a s pocitem vděčnosti se vrátili Deukalión a Pyrrha do chrámu, aby poděkovali bohům, že obnovili lidské pokolení. A nic nevadí, že je to pokolení tvrdé a umí snášet všechny strasti a trudy, jen když si lidé z té tvrdosti kamenů neodnášejí též tvrdost srdce!

 

 

<<< Lykáón / Potopa O nejkrásnějším z bohů >>>