Damoklův meč

DAMOKLŮV MEČ

 

V PŘEKRÁSNÉM BOHATÉM sicilském městě Syrákúsách byl osmatřicet let samovládcem Dionýsios. Ujal se vlády, když mu bylo pětadvacet let. Staří spisovatelé o něm vypravují, že žil velmi skromně a že to byl muž bystrý a podnikavý, ale přitom přece jen zločinný a nespravedlivý. A třebaže byl všemocným pánem, byl vpravdě ubohý a nešťastný. Stále se musel něčeho bát a hlavně se musel strachovat o svou vládu a o svůj život. Nikomu nedůvěřoval, a proto neměl opravdových přátel. Jeho osobní stráž tvořili bývalí otroci, jimž daroval svobodu.

Jeho touha po vládě byla tak silná, že celý jeho život proměnila v pochmurné vězení. Dionýsios se nikam neodvážil jít, všude tušil úklady a nástrahy. Své hrdlo nesvěřil ani holiči. Jeho dcery se musely naučit stříhat a holit a musely konat tuto práci, jež nepříslušela dcerám královským.

Ale když dospěly, obával se tento samovládce i vlastních dcer. Uklízel před nimi nůžky, aby jich snad nemohly použít jako vražedného nástroje. Holit a stříhat ho musely dál, ale jak to prováděly! Dionýsios jim přikázal, aby rozžhavily skořápky z ořechů a jimi mu vlasy a vousy upalovaly.

Protože se tak bál o svůj život, dal si zhotovit i zvláštní ložnici s podivuhodným a směšným zařízením. Jeho lůžko bylo obehnáno ochranným širokým příkopem. Přes tento příkop byl položen dřevěný můstek, jenž vedl ke dveřím. Když dveře u ložnice zavřel, otáčel můstek zpět, aby se nikdo nedostal k jeho loži.

Strach provázel každý jeho krok. Když si tak úzkostlivě počínal doma, což teprve když opustil svůj palác! Nikdy se neodvážil vstoupit na veřejné řečniště. Když chtěl něco oznámit lidu, mluvil z vysoké věže.

Ve velké oblibě měl hry s míčem. Přitom musel odložit tuniku a odepnout meč. Brával si s sebou jinocha, kterému zvlášť důvěřoval, a ten mu pak tuniku i meč držel. Jednou si toho povšiml jeden z jeho oblíbenců a prohodil v žertu: „Dobře, že aspoň tomuto mladíkovi se nebojíš svěřit svůj život!“ Jinoch se tomu pousmál a bylo zle. Oba dva dal Dionýsios popravit. Prvního proto, že naznačil cestu k jeho zahubení, druhého za to, že svým úsměvem ten výrok schválil.

Tento ukvapený čin pak Dionýsia po celý život velice rmoutil. Nic nenesl bolestněji než toto své unáhlení. Vždyť dal usmrtit toho, koho měl v opravdové lásce. Ale tak to bývá u lidí, kteří se neumějí ovládat. Dovedou stejnou rukou hladit i zabíjet.

Jednoho dne se naskytla příležitost, aby tento tyran sám podal důkaz o tom, jak je šťasten nebo nešťasten. Mezi jeho pochlebníky byl muž jménem Damoklés. Ten se chtěl svému chlebodárci nějak zvlášť zavděčit, a proto mu řekl pln obdivu:

„Jak jsi šťastný vladař, Dionýsie! Máš nesmírné bohatství, vládneš krásnému městu, žiješ v přepychovém paláci, jemuž se svou nádherou sotva jiný vyrovná, a já jsem přesvědčen, že nežil ještě na světě šťastnější člověk, než jsi ty.“

Nato mu Dionýsios odpověděl: „Krásně mluvíš, Damokle, o mém šťastném životě. Což, chtěl bys takového šťastného života i ty okusit a sám na sobě ho vyzkoušet? Řekni mi to bez obav.“

Damoklés přisvědčil, že ano, že by aspoň na čas chtěl trávit tak šťastný život. Dionýsios jeho přání hned splnil. Kázal posadit Damokla na zlaté lehátko pokryté překrásným kobercem s uměleckými výtvory a kolem dal postavit několik přepychových stolků. Na nich zářily skvostné příbory ze zlata a stříbra. Potom přikázal krásným jinochům, aby přistoupili ke stolu a dávali bedlivý pozor na každý Damoklův pokyn a splnili mu každé přání ještě dřív, než je vysloví.

Celá síň byla naplněna vzácnou vůní, zapalovaly se vonné pryskyřice, všude byly květiny a věnce a stolky byly plné nejznamenitějších jídel a nápojů. Damoklés se na zlatém lehátku na všechny strany usmíval a byl na výsost spokojen. Vždyť měl na dosah ruky všechno, nač si jen vzpomněl. Proto se cítil na vrcholu štěstí.

Uprostřed té nádhery dal však Dionýsios spustit nepozorovaně ze stropu lesklý meč zavěšený na koňské žíni. Meč visel přímo nad šíjí domnělého šťastlivce. Damoklés si toho povšiml a rázem ztratil smysl pro všechnu tu nádheru. Už se nedíval na jinochy, kteří ho měli obsluhovat, už neviděl umělecké výtvory ze zlata a stříbra, přestal vztahovat ruku po nejvybranějších pokrmech a stále se jen úzkostlivě díval na ten lesklý meč. Přitom se tak chvěl strachem, že mu samy od sebe spadávaly pijácké vínky zdobící skráně hostů při takových hostinách.

A nakonec sám prosil samovládce, aby mu dovolil odejít, že už netouží být šťasten. Tak poznal na vlastní kůži, že nemůže prožívat štěstí ten, komu neustále hrozí něco zlého.

<<< Knihy Sibylliny Žáby >>>