Argonauti

DOBRODRUŽNÁ PLAVBA ARGONAUTŮ

ZA ZLATÝM ROUNEM

 

Obsah:

Zlá královna / Frixos a Hellé

Ijásonův návrat

Před odplutím

Na cestě do Kolchidy

U krále Aiéta

Návrat

Doma

 

(Zlá královna / Frixos a Hellé)

 

V BOHATÉM A MOCNÉM MĚSTĚ Orchomenu v Boiótii žil před dávnými a dávnými časy slavný král Athamás. Jeho manželkou byla Nefelé, bohyně oblaků. Těmto královským manželům se narodily dvě půvabné děti, Frixos a Hellé, jedno krásnější než druhé. Nic jim tedy nechybělo k úplnému štěstí. Ale Athamás se později zasnoubil s jinou ženou, zlou Ínou. Nefelé nesnesla tuto urážku a odešla od krále. Snad sama od sebe odešla, snad ji král dokonce vyhnal, aby nepřekážela jeho novému štěstí, jeho druhé manželce. Netušil ten neblahý král, jaké zlo přijde s novou ženou na celou zem.

Hodná Nefelé odešla, ale obě její děti, Frixos a Hellé, zůstaly nadále v královské rodině. Mnoho zlého zakoušely od macechy, často plakaly a vzpomínaly na maminku. A co teprve zkusily, když i macecha Ínó měla později své vlastní dvě děti! Zhlížela se jen v nich, ve všem jim dávala přednost a tím více trápila nevinné, odstrkované děti dřívější královny. A nejen to. Dokonce přemýšlela, jak by se jich úplně zbavila. Usilovala stále víc a víc o jejich záhubu.

Jednoho dne shromáždila Ínó všechny ženy z království a poradila jim, aby upražily obilná zrna, než se budou osívat pole. Tím prý se urodí mnohem více obilí a nastane v celé zemi blahobyt. Ženy ji poslechly. Tajně, aby se o tom muži nedověděli, upražily zrní a zasely je. Mnohonásobné úrody se však nikdo nedočkal. Neurodilo se vůbec nic. V celé zemi nastal hlad. Umírali lidé, hynula zvířata. Lid se bouřil.

Král nic nevěděl o královnině lsti, o jejích úkladech. Myslil, že tu hroznou neúrodu a hlad seslali sami bohové. I poslal posly do nejslavnější věštírny v Delfách, aby se zeptali, jak by se dalo božstvo usmířit a pominul krutý hlad. Poslové se připravili na cestu. Ale než opustili královský palác, podplatila je zlá královna a nakázala jim, aby přinesli tuto odpověď: Nepřestane neúroda ani hlad, dokud nebude Frixos obětován rozhněvanému božstvu.

Poslové se dali přemluvit a učinili vše tak, jak jim královna uložila. Když se vrátili, brzy se dověděli všichni lidé v království, že Frixos, rozkošný synáček zapuzené královny Nefely, je příčinou hladu a musí být obětován na oltáři, aby zlo odešlo ze země.

Zaváhal nad tím Athamás a zamyslil se. Bál se rozhněvaného lidu, který mu vyhrožoval a žádal, aby se rada z věštírny stala skutkem. Ale bál se i pomyšlení, že by se měl stát vrahem vlastního dítěte. A mimoto jeho manželka Nefelé je božského původu a jistě bude chránit před neštěstím své vlastní děti. Ale co naplat! Hrozila vzpoura.

„Neboj se zahubit Frixa, králi, když si to bohové přejí. Jen tak přestane hlad,“ domlouvala mu královna večer toho dne, kdy se poslové vrátili z věštírny. „A já se přimlouvám a dobře ti radím, abys obětoval i Hellu. Tím spíš se božstvo usmíří, budou-li obětovány obě děti. Uvidíš, že uděláš dobře, poslechneš-li mě!“

Dlouho, dlouho do noci o tom Athamás přemýšlel a hrozil se činu, který měl ráno druhého dne spáchat. Bál se královny, bál se vzpoury. Neměl však na vybranou.

Zatím v komnatě klidně spaly Nefeliny děti Frixos a Hellé. Jistě ani netušily, že by měly za několik hodin zemřít. Oběma se zdálo něco krásného, tak spokojeně oddychovaly. Tu se v místnosti rozsvítilo a na stěnách spočinul odlesk zlaté záře. Vycházela ze zlatého berana, který se právě snesl vzduchem do paláce Athamantova. Poslala ho Nefelé, ta hodná, starostlivá maminka, aby zachránila své milé děti.

Frixovi a jeho sestřičce Hellé se zdálo, jako by je volal matčin hlas: „Pojďte, pojďte, moji miláčkové, uprchněte rychle z tohoto domu hrůzy a prokletí, pojďte za mnou! Beran se zlatou vlnou vás odnese, nebojte se, rychle si naň sedněte! Sice byste ráno zemřely.“

Děti poslechly. Jak by ne! Kdo by neposlechl sladkého hlasu matčina, i kdyby měl jen vidění ve snách? A proto hupky na berana! Frixos držel pevně sestru, která se přece jen trochu bála, a dodával jí odvahy.

„Naše drahá matka nás volá, neboj se, půjdeme za ní.“

Vtom se již zlatý beran opět vznesl do výše a unášel vysoko ve vzduchu na svém hřbetě Frixa a Hellu. A nebyl to jen obyčejný beran. Nejen že měl zlatou vlnu, navíc měl ještě rozum jako člověk a dovedl mluvit.

Jak se tedy stalo, že přece jen nebylo ušetřeno bolu mateřské srdce Nefelino? Již se mladí uprchlíci vznášeli nad thráckým mořem v slunečním jasu a záře z berana pronikala oblaky široko daleko. Hellé byla tou krásou uchvácena a rozhlížela se neopatrně kolem dokola. Vtom náhle porušil ticho kratičký výkřik Hellin. Frixos jen zahlédl, jak se sestřička na okamžik mihla vzduchem a vzápětí zmizela. Spadla do moře a utopila se.

Drobný, hustý déšť padal po několik dnů na místo, kde Hellé zmizela v hlubinách. Byly to matčiny slzy. Nemohly však již vzkřísit mrtvou dcerušku. Jediná památka po ní přece však zůstala: Ta mořská úžina, kde Hellé utonula, se po ní od té doby nazývala Helléspontos (moře Hellino).[1]

Frixa donesl beran se zlatým rounem šťastně do Kolchidy, daleké země, kde vládl král Aiétés. Ten Frixa přátelsky přijal a Frixos z vděčnosti, že unikl záhubě, obětoval zlatého berana božstvu, které chrání uprchlíky. Zlatou kůži z berana věnoval svému hostiteli, králi Aiétovi. Aiétés ji pak dal přibít zlatými hřeby na obrovský dub v háji zasvěceném Areovi. A poněvadž to byla kůže neobyčejně vzácná a Aiétés se bál, aby ji nikdo neodnesl, dal ji hlídat zlému draku, který nikdy neusnul, a k němu přidal na stráž ještě dva hrozné býky, kteří měli kovové nohy a z nozder jim šlehaly plameny.

A ještě jeden důvod měl král, aby ta zlatá kůže zůstala jen jeho majetkem. Jeden věštec mu prozradil, že bude tak dlouho živ a kralovat, dokud bude mít ono zlaté rouno. A už tehdy chtěli být lidé dlouho na světě a král Aiétés nebyl jiný.

Krále Athamanta, Frixova otce, pronásledovalo zatím zlé svědomí. Nakonec zešílel, zabil svého syna Learcha a s druhým synem se Athamantova manželka Ínó vrhla do moře. Zato Frixovi se v daleké zemi dařilo dobře. Aiétés si ho oblíbil, a když Frixos dospěl, dal mu jednu ze svých dcer za manželku.

 

 

(Ijásonův návrat)

 

Po Athamantovi panoval v Ijólku jeho bratr a po něm syn tohoto bratra, který se jmenoval Aisón. Aisón však nebyl na trůně dlouho. Zbavil ho vlády jeho bratr Peliás, muž neobyčejně krutý a lstivý. Aisón měl syna Ijásona. Poněvadž se bál, aby mu ho krutý Peliás nezahubil, svěřil ho hned po narození moudrému Kentauru Cheirónovi na vychování. Doma dal naoko vystrojit Ijásonovi pohřeb, takže se brzy všude věřilo, že Ijásón vskutku zemřel.

Cheirón nebyl jen vychovatelem Ijásonovým. Mnoha řeckým hrdinům vštěpoval svou moudrost ve své horské jeskyni. Dovedl léčit, vyznal se v hudbě a ovládal i umění věštecké. U něho tedy Ijásón žil a vyrůstal v statného, krásného mladíka.

Jednou, když už mu bylo dvacet let, zavolal si ho Cheirón k sobě a pravil mu:

„Milý hochu, nerad se s tebou budu loučit, ale nelze jinak, musíš se vrátit domů. Už jsem tě naučil všemu, co sám umím. Jsi udatný a nebojácný a tak už můžeš sám zasednout na trůn. Na tom trůně teď vládne tvůj strýc Peliás, ale neprávem. Královské žezlo patří podle prvorozenství tvému otci Aisonovi a po něm tobě. Jdi tedy a ujmi se vlády!“

Ijásón při těch slovech plakal, neboť si na moudrého starce zvykl a měl ho upřímně rád. Ale poněvadž mu Cheirón vždycky dobře radil, věděl, že i teď udělá dobře, poslechne-li a vydá se na cestu. Rozloučil se tedy co nejsrdečněji s laskavým kmetem, poděkoval mu za všechna dobrodiní a se slzami v očích odcházel.

Ijásón se ubíral s myšlenkami na otce a na domov a již vyšel z hlubokého lesa, kde měl Cheirón svou jeskyni. Několikrát se ještě ohlédl v ta místa. Pak přišel k řece a málem by si ani nepovšiml stařenky, která stála smutně na břehu.

„I to je dobře, mládenečku, že přicházíš,“ pravila mu stařena, „však tu čekám už dlouho, až mě někdo přenese přes vodu. Viď, že budeš tak hodný a nenecháš mě tu déle čekat.“ Nato Ijásón, vždy dobrosrdečný a ochotný, vzal stařenku do náruče, vstoupil do řeky a mířil na druhý břeh.

„Děkuji ti, mnohokrát ti děkuji za tuto laskavou službu,“ řekla stařena, jakmile stanuli v trávě na břehu. „Nikdy ti toho nezapomenu, buď ujištěn.“

Sotva to dořekla, zmizela a Ijásón leknutím nemohl ani promluvit. Hned poznal, že to nebyla smrtelná stařena, nýbrž nějaká bohyně. Sotva však tušil, že to byla dokonce nejvyšší bohyně, královna bohů Héra, a že zkoušela, jak má Ijásón dobré srdce. A opravdu. Nikdy Ijásón nelitoval, že jí prokázal tu malou službu. Chránila ho pak na všech cestách v celém jeho životě.

Řeka, přes kterou stařenku přenášel, měla bahnité dno a Ijásón ztratil v bahně jeden střevíc. Ale což o jeden střevíc! Ani si toho příliš nevšímal a ubíral se dál, až přišel na náměstí do města Ijólku ve svém rodišti.

Hned se tam seběhlo mnoho lidí, aby se podívali na neznámého cizince, který budil takový podiv. Byl statný, urostlý, nesl se jako bůh, ale jak vypadal! Měl na sobě velikou pardálí kůži, po boku meč, v ruce oštěp a na nohou jen jeden střevíc. Když o tom král uslyšel, zvědavost pudila i jej, aby spatřil podivného cizince. I poslal pro něho, aby přišel do paláce.

Ijásón přijal pozvání a šel ke králi. Když stanul před ním tváří v tvář, králův zrak se svezl k zemi na cizincův střevíc. Ulekl se Peliás náramně a zbledl jako stěna. Ani se vzpamatovat nemohl a skoro s bázní se zeptal chrabrého mladíka:

„Kdo jsi? Kdo jsou tví rodiče? Odkud přicházíš a co tu chceš?“

Ijásón si povšiml králova leknutí, a proto tím nebojácněji odpověděl: „Povím ti to, králi! Jsem Ijásón, syn tvého bratra, kterého jsi připravil o trůn a místo něho teď vládneš proti právu ty sám. Žádám tě, abys mi postoupil trůn, který mi náleží. Zítra si přijdu pro odpověď.“

Nato Ijásón odešel a zlý Peliás osaměl. I sluhové museli na jeho příkaz odejít, aby nebyli svědky jeho bázně. Chtěl být sám, aby se vzpamatoval a uklidnil. Nebylo to však lehké. Králova mysl byla upjata na cizincův ústroj, na jeho střevíc, na jediný střevíc. Dávno už král zapomněl na věštbu, že jednou zahyne rukou svého příbuzného a že se proto má mít na pozoru, až někdy spatří muže jen s jedním střevícem. A nyní takového muže spatřil! Ijásón, syn Peliova bratra, o němž se věřilo, že je dávno mrtev, by měl být osudným nástrojem věštby a on, Peliás, zahynout rukou svého příbuzného?

Zlé svědomí se ozvalo v králi a dlouho a dlouho uvažoval, co by měl cizinci druhého dne říci. Vzpomněl si i na svou nevlastní matku, kterou zákeřně zavraždil. Měl věru svědomí nemálo obtížené a dost příčin, aby se bál.

Zatím se dal Ijásón odvést k svému otci Aisonovi. To bylo shledání po tolika letech! Stařičký otec plakal radostí nad návratem svého syna, objímal ho a vyptával se, dlouho se na všechno vyptával. Přišli i příbuzní a radosti nebylo konce.

Z rána druhého dne kráčel Ijásón do královského sídla. Peliás již zosnoval lest proti němu. Přijal ho s úsměvem a se strojenou vlídností, aby mu tím snáze mohl uškodit.

„Vítám tě, Ijásone, můj krásný hochu! Jak jsem rád, že jsi přišel! Kdybys byl včera tak rychle neodešel, mohl jsi už znát mou odpověď. Nu, jakž bych ti nepostoupil trůn? Jsem už stár, už bych si rád odpočinul a můj syn nijak netouží po tom, aby po mně nastoupil. Ale poněvadž jsme příbuzní, mám k tobě jako tvůj strýc jedinou prosbu. Splníš-li mi ji, s největší radostí ti odevzdám královské žezlo.“

Ijásón upřel na krále tázavý pohled. A král hned mluvil dál:

„Jak snad víš, někde v daleké cizí zemi zahynul Frixos, rovněž z našeho rodu. Jeho duch se mi noc co noc zjevuje ve snách a žádá, aby byl usmířen. Nebude mít pokoje, dokud nebude přivezeno zpět do naší vlasti zlaté rouno z té daleké země, kdysi nazývané Áia[2], dnes Kolchis. Přivezeš-li tedy z Kolchidy to zlaté rouno, sejmou bohové kletbu z našeho domu a náš rod bude šťastně na věky panovat. Já jsem už stařec nad hrobem a nemohl bych sám tak nebezpečnou cestu podniknout.“

Nato se král rozplakal a po očku pozoroval Ijásona. Ten na chvíli zvážněl, ale vzápětí již ujišťoval krále:

„Nebojím se nebezpečí. Také netoužím po slávě, ale chci ti dokázat, že si zasloužím otcovský trůn.“

„To jsi hodný, Ijásone,“ řekl zlý král. „Hned jsem věděl, že neoslyšíš prosbu starého strýce. Pojď ke mně, abych tě objal za tvou laskavost.“

Ijásón netušil úskok. Dojaly ho slzy královy. Podlehl jim a podlehl i touze dokázat to, co se ještě nikomu před ním nepodařilo: přivézt z Kolchidy do vlasti pověstné a po celém světě proslulé zlaté rouno.

Král dal vystrojit na počest Ijásonovu nádhernou hostinu, která trvala několik dní. A Ijásón se již nemohl dočkat, až skončí hody a bude se moci vydat na cestu. Div si nezavýskl, když pak odcházel z královských komnat svého strýce.

A Peliás si mnul dlaně radostí, jak chytře nalíčil past. Byl přesvědčen, že se Ijásón z tak nebezpečné výpravy nikdy nevrátí.

 

 

(Před odplutím)

 

V Ijólku, přístavním městě v Thessalii, nastaly rušné dni. Přípravy na cestu byly v plném proudu. Ijásón věděl, že se tak nebezpečné plavby nemohou zúčastnit jen obyčejní plavci. Ti by daleko nedopluli. Oni však musí dorazit až do Kolchidy, daleké země někde na konci světa, kam se ještě nikdo z Řeků neodvážil.

I rozeslal Ijásón po všech krajích Řecka hlasatele, aby vyhledávali a vyzývali nejstatečnější muže k účasti na této výpravě. Nejvýznačnější reky navštívil Ijásón sám. A tak se za krátký čas scházel do Ijólku výkvět nejodvážnějších mužů z celého Řecka.

Nejvýznamnější a nejslavnější ze všech byli Meleagros, Théseus a Héráklés. Ovšem i tyto muže převyšoval svou slávou pěvec Orfeus. Proto také sám bůh Apollón přikázal ve snu Ijásonovi, aby neopomenul nejdříve získat k cestě do Kolchidy Orfea. Jak se proto Ijásón zaradoval, když Orfeus přišel mezi prvními!

Ijásón všechny ty proslavené muže vítal, provázel je hlučným, výstavným městem, a hlavně každého z nich vedl k přístavišti, kde se stavěla obrovská loď. Stavbu řídil znamenitý mistr Argos. Byla to loď, jaké nikdo předtím neviděl a už neuvidí. Měla padesát vesel, a ač byla tak veliká a pohodlná, byla přitom tak lehká, že ji plavci mohli nést na ramenou.

Nad stavbou té lodi bděla nejen Héra, královna bohů, ale i Athéna, bohyně všech řemesel a všeho umění. A pro budoucí šťastnou plavbu zasadila do lodního kýlu i kus dřeva z posvátného dubu z věštírny v Dódóně. Než ten zázrak všech zázraků byl dohotoven, sešli se již všichni odvážní plavci, kteří se nebáli překážek a nebezpečí. Bylo jich přes padesát. Brzy nato byla mohutná loď hotova a čekala, až ji spustí na moře. Po svém staviteli byla nazvána Argó (Rychlá) a plavci na ní se nazývali Argonauté.

Když už bylo připraveno vše, čeho bylo třeba na tak dalekou cestu, uspořádal Peliás na rozloučenou skvostnou hostinu. Rád vynaložil ten náklad, jen když se zbaví nebezpečného Ijásona! A tak se jedlo a pilo a veselí nebralo konce. Ale když už byl čas k odplutí, rozloučil se s Argonauty velmi srdečně a zvláště s Ijásonem:

„Ať se mi vrátíš zdráv, můj hochu, a ať dobře pochodíš! Spadne mi kámen se srdce, až zlaté rouno bude opět u nás.“ Ijásón králi poděkoval a slíbil, že se vrátí, jak nejdříve bude moci.

Nato všichni rekové opustili palác a ubírali se k pobřeží. Za nimi šly nesčetné zástupy lidí. Kdo by se nešel podívat, jak bude odplouvat obrovský koráb? A kdo by se nešel rozloučit s odvážnými plavci? Leckdo se už v myšlenkách přenesl do daleké Kolchidy. Jak se zalekne král Aiétés, až uvidí takové hrdiny! A jak rád po dobrém vydá zlatou kůži z Frixova berana! Jen aby se plavcům nic zlého nepřihodilo!

Čím dál tím větší proudy lidí se valily k přístavišti. S jásotem zdravily odvážné plavce, kteří se chystali na tak nebezpečnou cestu. Ženy vzpínaly ruce k nebi a vzývaly bohy, aby dopřáli hrdinům dojet do Kolchidy bez nehod a pak aby se šťastně zas navrátili.

A nezapomněly ani na stařičkou matku Ijásonovu Alkimedu. Litovaly ji a pronášely nahlas:

„Ubohá Alkimedo, jak ti asi je? Snad by bylo lépe pro tebe i pro tvého nemocného chotě Aisona, abyste se byli nedožili této chvilky. S jakými asi pocity propouštíte do daleké ciziny svého milovaného syna Ijásona? Sotva jste se shledali, už se zase loučíte. Snad by vám bylo lépe v hrobě než prožívat znova odloučení a bát se o osud jediného dítěte.“

Tak a podobně ženy mluvily, ale Ijásón nic z toho neslyšel. Jak vyšel z Peliova paláce, vytratil se brzy z proudícího davu a šel se ještě rozloučit s drahými rodiči. Však ostatní reky snadno dohoní a bez něho přece nevyplují!

Když vešel do domu a stanul před stařičkou matkou, vrhla se mu na hruď a dala se do žalostného pláče. Otec ležel na lůžku. Vysoký věk a lítost mu odňaly poslední síly. Ijásón svíral matku v náručí a tlačil ji k lůžku, aby mohl pohladit i plačícího otce. Utěšoval je, jak jen mohl, a poněvadž s nimi chtěl být několik posledních okamžiků sám, poručil služebnictvu, aby připravili zbraně a šli napřed. I je naplnilo loučení steskem.

Alkimedé dosud objímala Ijásona a lkala jako opuštěná dívka, jíž zemřeli rodiče a krutá macecha jí právě vmetla do tváře zlou urážku. Tak žalostně, tak tklivě naříkala. A pokud jí pláč dovolil, hořekovala nad svým osudem:

„Ach, já ubohá! Co mě to potkalo! Já měla i s mužem zemřít, jakmile Peliás vydal rozkaz k té nešťastné cestě, můj synu! Já se neměla dožít této chvíle! Kolikrát jsem se modlila k bohům, aby mi dopřáli dočkat se tě, až se vrátíš od Cheiróna, a pak abys mě pohřbil. To bylo jediné přání, můj synu, které jsem chovala v srdci. Tys mi byl vždy jedinou nadějí a chloubou, celým mým světem, mé jediné a poslední dítě. Co si tu počnu bez tebe? Dokud jsi byl v jeskyni u Cheiróna, nejmoudřejšího a nejspravedlivějšího z Kentaurů, nemusila jsem se o tebe bát, byl jsi v dobrých rukou! Ale teď? Daleké moře, to není Cheirónova sluj! Ach, jak jsem nešťastná, jak je zlý můj osud! Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že mi ten Frixos způsobí takovou bolest!“

Ijásón hladil a líbal plačící matku a utěšoval ji, jak jen v své vroucí synovské lásce dovedl. A nakonec jí něžnými slovy domlouval:

„Drahá matičko, vždyť ty ještě zvětšuješ můj žal. Či myslíš, že od tebe odcházím s lehkým srdcem? A má-li mě něco zlého potkat, potká mě to, i kdyby sis oči vyplakala. Potkalo by mě to, chce-li tak osud, i kdybych zůstal doma a nikam se neplavil. Nikdo neunikne svému osudu. Vzpomínáš, kolikrát jsi mi sama říkala, že nesmrtelní bohové sesílají na lidi různé strasti a soužení a my že máme všechno z jejich rukou odevzdaně přijímat a klidně snášet? Proto už neplač, i když prožíváš velikou bolest. Mysli na to, že nás bude chránit sama Athéna, že Foibova věštba vyzněla pro nás příznivě. A uvážíš-li, jací hrdinové se mnou jedou, pak se nemusíš vůbec bát. Kdykoli i v budoucnu si vzpomeneš na mé statečné, odvážné průvodce, na ten výkvět celého Řecka, ach, do tance ti musí být, ne do pláče! Ale nesmím už déle meškat, druhové už jistě čekají na lodi. Ty tu pěkně zůstaň se služebnými ženami, ošetřuj mého chorého otce a neplač už, abys nepřivolala nějaké neštěstí. Víš, že pláč při obětech a při slavnostních chvílích nepřináší nic dobrého. Tak, žijte tu blaze, ty, drahá matko, i ty, můj milý otče. Než se vrátím, ať jsi zase čiperný a zdráv!“

Vroucně oba staroušky políbil a kvapně odešel, aby nemusel před nimi stírat slzy, které už déle nedovedl potlačovat. Ale než došel k přístavišti, nebylo po slzách ani památky. Pláč nesluší hrdinům, snad jen pláč radostný.

Ijásón se podivil, že stále ještě proudí davy lidí k přístavišti, to už vypadá, jako by sem přišla celá Thessalie! A ještě více se podivil, když ho ty zástupy poznaly a s jásotem a s nadšením ho pozdravovaly. Stařičká kněžka, která byla ve službách Artemidy, strážné bohyně města, protlačila se k Ijásonovi a líbala mu ruce. Nemohla mu však nic říci, ani slůvko s ním promluvit, neboť proudící zástup ji strhl s sebou. Ještě štěstí, že se dostala na kraj a ven ze zástupu, neboť jí věk bránil, aby mohla jít s vlnami mladých nadšených diváků. A tak jen na dálku žehnala se zaslzenýma očima Ijásonovi, aby dobře pořídil a zdráv se vrátil.

Když Ijásón prošel městem a blížil se k přístavu, viděl již zdaleka zástup svých přátel, kteří se shromáždili u lodi a čekali, aby ho přivítali. Vyšli mu vstříc a s jásotem ho pak vedli ve svém středu až do přístavu. Poslední přispěchali ke korábu Argos, jeho stavitel, a Peliův syn Akastos, jimž oběma Peliás v cestě bránil. Nebyla však vhodná chvíle, aby se jich Ijásón na cokoli vyptával. Byl již čas, aby vešel v shromáždění a zahájil s hrdinnými plavci poradu před odplutím.

Ach, co tu všude bylo lidí! Nepřehledné, husté davy vyplnily rozsáhlé přístaviště do posledního místečka. Kdekdo toužil dostat se blíž k hrdinům, promluvit s nimi pár slov, popřát jim šťastného návratu a rozloučit se s nimi stiskem ruky. Vždyť tu bylo tolik slavných reků z celého Řecka, jejichž sláva se šířila od východu na západ a jejichž jméno vyslovoval každý s úctou.

Plachty byly ještě svinuty a stožár skloněn. Rekové si již sedli na svá místa a dívali se na Ijásona. Bylo to poslední shromáždění na domácí pevnině, shromáždění, na němž asi dostanou pokyny na cestu a rozloučí se s přístavním městem.

Tu již přistoupil Ijásón a začal mluvit k shromážděným plavcům s úsměvem a laskavou tváří:

„Milí druhové, naše loď je už připravena a vybavena na cestu vším, čeho je třeba. Všechno je v nejlepším pořádku. Nemusíme tedy odplutí odkládat, jen aby vál příznivý vítr!

Ale než odplujeme, milí přátelé, musíte si vyvolit jednoho z hrdinů, který by výpravu vedl. Náš cíl je společný, na tom jsme se již shodli: doplout společně do Kolchidy a společně se vrátit domů se zlatým rounem. Ale výprava musí mít vůdce, který by všechno řídil, sjednával smlouvy s cizinci, a bude-li třeba, vedl proti nim válku. Jistě nám někdo bude v cestě bránit! Zvolte si tedy náčelníka podle svého nejlepšího uvážení.“

Domluvil a sedl si. V okamžiku byly oči všech přítomných upřeny na Héráklea. On, největší silák a nejslavnější ze všech hrdinů, je povede, on, a nikdo jiný. A již jeho jméno zaznívalo ze všech úst a volání „Héráklés! Héráklés!“ se neslo po moři a po souši.

Jaké však bylo překvapení a zklamání všech nadšenců, když Héráklés, velikán velikánský, zdvihl pravici, povstal a pravil: „Děkuji vám, přátelé, za ten nadšený potlesk a za projev důvěry, ale nezlobte se, já tento úkol na sebe nevezmu. Stejně tak zabráním komukoli, aby byl naším vůdcem, nestane-li se náčelníkem Ijásón, ten, který nás ze všech krajů Řecka svolal a shromáždil na tomto místě. Ať nás tedy vede Ijásón, všichni ho rádi budeme poslouchat.“

Jak domluvil, propukly nové vlny jásotu a nadšení: „Ijásón, Ijásón!“ ozývalo se ze všech úst a křik nebral konce. Když se volání utišilo, povstal mladý Ijásón, krásný jako bůh, a netajil se radostí nad tím, že si ho druhové žádají za vůdce. I promluvil takto k přítomným hrdinům:

„Děkuji vám, přátelé, za tak velikou čest, kterou jste mi prokázali! Vaši volbu přijímám. A mám jediné přání, aby se nevyskytly žádné překážky a abychom co nejdříve vypluli. Nyní však ještě musíte vzdát oběť bohům, především Foibovi, a připravit veselé rozloučení. Pošleme pro nejlepší kusy z mých stád, pro nejlepší býky, a než se obětní pomocníci s nimi vrátí, stáhněme loď na moře! Uložme do ní všechno nářadí a zásoby a losujme pak o místa u vesel! Potom postavíme na břehu oltář Apollónovi, ochránci odjíždějících lodí, abychom si udrželi jeho přízeň. Mám jeho slib, že mi v rozhodných okamžicích dá vždy bezpečné znamení a bude bdít nad naší plavbou, vykonám-li mu oběť, jak náleží. A oběť musíme vykonat dřív, než začnu sloužit králi Peliovi. Naše odplutí už bude v jeho službách!“

Ijásón domluvil a jako nově zvolený vůdce výpravy šel příkladem napřed. Vzápětí se silné ruce chápaly provazů, sepjaly pevně loď a jiní z plavců šli skopat vhodné místo, náležitě široké, odkud by sunuli obrovský koráb na moře.

Strouha pod lodí se šířila a prohlubovala. Na její dno položili klády a již kladli i krajní trámy, aby po nich loď zvolna klouzala a sjížděla na hladinu. Potom vysoko po obou stranách přivazovali vesla ke kolíkům. Obratný Tífys vstoupil dovnitř korábu, aby dal znamení, kdy napnout síly a zabrat.

Jakmile uslyšeli jeho rázný povel, všichni najednou zabrali. Loď se hnula, měli vyhráno. A už ji tlačili dopředu rychleji a rychleji, výskali přitom a klusali po obou stranách. Klády skřípaly, jak se po nich sunul spodek mohutné lodi. Obrovské těleso pak sjíždělo prudčeji a prudčeji, takže museli koráb zadržovat, aby se neřítil tak rychle dolů. Povedlo se to. Za chvíli již seděla Argó na hladině a plavci ji s radostným pokřikem přivazovali ke břehu. Potom metali los a rozdělili si veslařské lávky; na každé bylo místo pro dva plavce. Jen dva největší siláci, Héráklés a Ankaios, dostali bez losování prostřední lavičky, čestné místo bez povinnosti veslovat. Zadního vesla se ujal Tífys a byl tak za bouřlivého souhlasu určen za kormidelníka.

Hned po rozdělení vesel postavili na břehu oltář. Pomocníci již přiváděli dva býky, nejlepší z celého stáda, jak Ijásón přikázal. Přivedli je až k oltáři a učinili vše, co přikazovaly přísné obětní obřady; oběma dobytčatům ustříhli na hlavě chlupy a hodili je do ohně. Pak jim na znamení očisty lili na hlavu vodu a sypali posvátná ječná zrna.

Ijásón stál u oltáře a vzýval vroucně Apollóna, aby dostál svému slibu a provázel výpravu zdarem, aby se všichni šťastně a ve zdraví vrátili. A aby jim seslal příznivý vítr na cestu.

Než byli býci poraženi, ještě sám jim lil na hlavu vodu. Poražená dobytčata zdatní obětní pomocníci stáhli, rozčtvrtili je, pak vysekali posvátné kýty, jež obalili lojem a nakladli na oltář. Potom roznítili oheň a za chvíli již radostně praskala polena na oltáři.

Přítomný věštec přihlížel a oči mu zářily. Byl spokojen. Zář se šířila na všechny strany, kouř stoupal středem a valil se v nachových kruzích. Jen jedna věc ho zasmušila, ale o té věděl už dávno. Zjednal si ticho a oznamoval plavcům:

„Přátelé, slyšte, co vám zjevuje Apollón: Je souzeno, abyste se vrátili i se vzácným zlatým rounem, ale čekají vás nesmírné strasti na cestě tam i zpět. Vrátíte se všichni, přátelé, jen já ne, jen já ne. Pro sebe věštím smrt. Osud nechce, abych zemřel ve své otčině. Půjdu si pro smrt tak daleko, až do Asie. Tenhle svůj úděl jsem již dávno znal. Ale přece jen se zúčastním vaší výpravy a nezůstanu doma. Chci mít účast na slávě pro sebe i pro své potomky, na veliké slávě, s jakou budou vaše jména všude vyslovovat.“

Když to plavci uslyšeli, zajásali, že se šťastně vrátí, ale osud věštcův je naplnil smutkem.

Chýlilo se k večeru. Stíny se prodlužovaly, slunce se loučilo se zemí a pomalu ustupovalo noci. Plavci si v písku na břehu připravovali lůžka. Nahrnuli písek a nastlali vysoko listí. Uléhali na ně, ale ne ještě k spánku. Napřed se jak náleží posílí jídlem a pitím na zítřejší cestu. Číšníci plnili pohár za pohárem a plavci s chutí pili. Žertovali a smáli se, jak už to bývá, když se dobře jí a pije.

Jen Ijásón se neúčastnil bujného veselí ostatních. Seděl sám, nemluvil a byl zamyšlen; zdálo se, že ho něco trápí, že truchlí. I škádlil ho jeden z plavců: „Nač myslíš, Ijásone? Snad se nebojíš té cesty! Doléhá-li na tebe strach, jen nám to řekni! Já ti však přísahám při tomto svém kopí, že se zdráv vrátíš a že se ti nic nestane. A to proto, že s tebou jedu já. S kým jsem já, ten se ani bohů nemusí bát!“

Pak zdvihl oběma rukama číši a hltavě pil. Smáčel ve víně rty i černou vousatou bradu a nic nedbal ostatních, kteří mu jeho rouhání měli za zlé. Reptali pro takovou řeč a napomínali ho, aby krotil svůj drzý jazyk. „Chceš-li Ijásona utěšovat, pak vol jiná slova, milý brachu!“ poučoval ho jiný z veslařů. „Bohové nemilují rouhavé řeči!“

Ale opilý plavec mluvil podobným způsobem dál, až ho ostatní okřikovali, i sám Ijásón. Jen tak tak, že nedošlo k hádce. A jistě by k ní bylo došlo, nebýt božského pěvce Orfea. Ten uchopil do levé ruky svou kouzelnou lyru, pravicí se dotýkal strun a hrál a zpíval.

Zpíval, jak za dávných časů tvořily země, nebe i moře jeden celek, a to tak dlouho, dokud nezavinil zhoubný Svár, že se všechno oddělovalo zvlášť. Potom opěvoval hvězdy, měsíc a slunce, zpíval, jak povstaly hory, řeky a moře, jak vznikli bohové, lidé a všechno tvorstvo. Jak nejdříve vládl na nebi Ófión, po něm Kronos a nakonec Zeus. A jak byl Zeus vychováván v jeskyni, než dospěl a stal se pánem hromu a blesku. Jak bylo na světě dobře, dokud lidé byli hodní a nedopouštěli se ničeho zlého. Nikdo z plavců ani nedýchal, když pak Orfeus zpíval, jak Zeus zahubil nehodné pokolení lidské potopou a jak se zachránili jen dva spravedliví lidé, Deukalión a Pyrrha, a jak potom zase stvořil nové, lepší lidi.

Když Orfeus přestal hrát a zpívat, bylo posvátné ticho. A ještě dlouho potom, kdy odložil nástroj a umlkl, nikdo ani hlavou nepohnul. Byli nadšeni a okouzleni. Zvláště ti, kteří slyšeli Orfea poprvé. Jak se radovali, že ho Ijásón vzal s sebou, jak se těšili, až si ho zase budou moci poslechnout!

Nastala noc. Okouzlení plavci se chystali k spánku. Ale napřed ještě vykonali úlitbu Diovi. Do hořících plamenů házeli jazyky obětních zvířat a vlévali smíšené víno, jak jim to přikazoval posvátný zvyk.

Jako sen uběhla noc a jitřenka již shlížela zářnýma očima na svět. Vál slabý větřík, moře se mírně vlnilo a na břeh doléhalo sotva slyšitelné šplouchání vody. První se probudil Tífys a hned vybízel druhy, aby rychle nasedli na loď, že už je čas k odplutí. Přístav se rozjásal ranním pozdravem plavcům a obrovská Argó, připravena vyplout, již dychtila po širé hladině mořské.

Plavci uposlechli výzvy kormidelníkovy, vstoupili na loď a zaujali svá místa u vesel tak, jak které každému z nich losem připadlo. Héráklés musel sedět uprostřed, neboť kamkoli přešel, loď se hned nakláněla na tu stranu. Ale i pod jeho nohama se potápěla víc než na jiném místě svého dna.

Plavci vykonali poslední úlitbu moři, zdvihli kotvy a odrazili od břehu. Tu chvíli se Ijásonovy oči zarosily slzami. I odvrátil se od plavců, aby ho neviděli. Veslaři veslovali jako o závod, až voda hrozivě stříkala po obou stranách korábu. Slunce svítilo na loď a jeho paprsky se odrážely od lesklých zbraní hrdinů – Argonautů. S potěšením upírali zrak na loď i všichni nebešťané. Vždyť skoro všichni z plujících hrdinů byli božského původu, nejlepší ze všech Řeků. S úžasem se dívaly i horské víly z nedalekého pohoří Pélionu. Těžko říci, čemu se divily víc, zda obrovské lodi, dílu všeumné Athény, či osmahlým rekům, kteří s takovou silou loď poháněli.

Z nejvyššího vrcholu sestoupil i moudrý Cheirón, Ijásonův vychovatel, a stanul na samém kraji moře, aby co nejdále viděl. Nohy mu smáčel příboj a on těžkou rukou stále a stále mával na pozdrav, přál jim dobré pořízení a šťastný návrat. S Cheirónem přišla i jeho manželka a v náručí chovala nemluvně. Byl to maličký Achilleus, a ona ho přinesla ukázat odjíždějícímu otci Péleovi.

Takto se tedy, provázena účastí všech, vzdalovala rychlá Argó od pobřeží, brázdila širé moře a zmizela v nedohledné dálce.

 

 

(Na cestě do Kolchidy)

 

Tífys řídil obratně koráb a Orfeus opět hrál a zpíval, aby stesk při loučení s rodnými břehy byl co nejmenší. A hle! Ryby se vymrskovaly z vody, malé i velké, skákaly sem tam a pluly v hustém rybím zástupu za lodí. Provázely ji, dokud Orfeus hrál a pokud se poslední tón jeho strun nesl nad vodami.

Plavci se těšili, jak to bude krásná cesta. Co všechno uvidí, jaké nové krajiny a země poznají, jaký kus světa zhlédnou. A přitom budou poslouchat zpěv božského Orfea a jeho zázračnou lyru. Čemu dříve naslouchat? Slovům jednotlivých příběhů, jež jim bude vypravovat nebo zpívat za doprovodu strun, či jen jeho kouzelnému hlasu a zvuku nástroje?

Brzy napjali plachty, neboť vál příznivý vítr a loď letěla jako střela. Když se už chýlilo k večeru a moře se začalo vzdouvat, přistáli na pobřeží v místech, kde měl mohylu Dolops, syn Hermův. Vykonali oběť a uložili se k spánku, aby přečkali spokojeně první noc na dobrodružné cestě za zlatým rounem.

Když se ráno probudili, byli nemile překvapeni změnou větru. Kdyby vypluli, hnal by je zpět do přístavu, z něhož se vydali na dalekou pouť. Nezbylo než se smířit s tím, že se zdrží celý den v bezpečí. Čas jim rychle ubíhal, měli si co prohlížet a vyprávět. Pokud byli v přístavu a čekali na odplutí, nemohli se ani na chvilku zastavit a oddávat se družným pohovorům s přáteli. Všechen čas věnovali přípravě na cestu.

Nyní však nepohoda na moři byla pohodou pro vyprávění a pro vzpomínky. Jednotliví Argonauti se scházeli ze všech krajů Řecka, mnozí se navzájem ani neznali a nyní měli tolik času, aby se důvěrně spřátelili a sdělili si své zážitky. Vždyť budou po několik měsíců tvořit jakoby jednu rodinu. Hlasitý hovor, smích a zpěv se rozléhal jejich dočasným táborem a takto rozjařené je zastihla noc.

Ale i druhý den ráno hlásil kormidelník Tífys, že ještě nemohou vyplout. Nepotěšil příliš plavce touto zprávou, vždyť všichni toužili být už daleko, daleko a poznávat nové a nové věci. Ale co dělat? Ani takoví siláci a hrdinové, jako byli Argonauti, nezmohou nic proti Aiolovi, králi větrů. Vypustí-li ze svého paláce větry nepříznivé, žádná loď se neodváží na moře a je lépe počkat na vítr příznivý a bezpečný.

Špatná nálada plavců netrvala dlouho. Moře se už méně vzdouvalo, vítr byl stále slabší a slabší a zítra už jistě zasednou opět k veslům a odrazí na širé moře.

Když se plavci shromáždili k oběti a náležitě ji vykonali, obrátil se potom věštec Idmón na Orfea a prosil ho:

„Božský pěvče, jak víš, já se už dlouho nebudu těšit ze slunečního světla. A ještě bych rád něco krásného prožil, než zemřu. Zatím jsem nepoznal nic krásnějšího, než je tvůj zpěv. Prosím tě, zazpívej nám ještě jednou to, co jsi zpíval večer při loučení v našem přístavu. Víš, o tom, jak vznikl svět, bozi a lidé, o potopě a o těch dvou spravedlivých lidech, kteří se zachránili. Bylo to tak krásné, že to každý z nás rád uslyší ještě podruhé.“

Idmonova prosba byla provázena souhlasem všech plavců. Oči všech utkvěly na božském pěvci a prosily, aby hrál a zpíval. Orfeus jim rád vyhověl. Byl si vědom svého úkolu. Zpěv a píseň posilují srdce, dodávají radosti a nové naděje. Přijdou chvíle, kdy on jediný bude sytit plavce chlebem svého umění. A bude ho dávat štědře. I rozhlédl se po plavcích, usmál se na všechny a vzápětí se nesl vzduchem jeho kouzelný tón a hlas.

Bylo hrobové ticho, když Orfeus začal zpívat o vzniku světa a o stvoření bohů. Hned potom vyprávěl Argonautům báji o potopě...

Orfeus skončil. Již uplynula pěkná chvíle, co se dochvěly struny a dozněl jeho hlas, ale ticho bylo stále hluboké a ničím nerušené. A když se plavci probrali z okouzlení, hle, co vidí? Mořské pobřeží se černá hejny všelikého ptactva, které jako mračno se sneslo na břeh a poslouchalo píseň Orfeovu. Na kraji moře spousta ryb, drobných i velkých. Vzadu se mihl vzduchem delfín a bílé labutě v nedaleké zátoce se ani nehýbaly. Těžko říci, kolik posluchačů měl Orfeus toho svátečního dne. Radost z prožitku oblažovala srdce všech až do pozdního večera. Pak se plavci odebrali na lůžka v pevné naději, že zítra už budou spát jinde.

Kormidelník vstal ještě před rozedněním. Vydal se na obchůzku a zaradoval se. Vál vítr, že si lepšího nemohli přát. Vzbudil rychle plavce a za chvíli se už koráb vzdaloval od pobřeží, které se dodnes nazývá podle Argy na památku toho, že poskytlo Argonautům útulek na jejich první zastávce.

Po dvoudenním odpočinku cesta vesele ubíhala. Argó plula s větrem o závod a plavci ani neměli čas pokochat se pohledem na předhoří nebetyčného Olympu a Ossy. Pluli celou noc, ráno obepluli horu Athós a mířili k ostrovu Lémnu.

Už z moře pozorovali, jak je to krásný ostrov. A co se tak dívali a dívali, povstal věštec Idmón a vyprávěl jim o tom ostrově:

„Jedna věc vás, přátelé, překvapí. Na tom ostrově bydlí samé ženy. Neuvidíte tam jediného muže. Hrozné divadlo se tam odehrávalo celý minulý rok. Žalostný pláč se rozléhal široko daleko. Ostrovanky vyvraždily všechno tamní mužské pokolení, ani svých manželů a otců neušetřily. Divíte se, proč asi. Ženy na Lémnu už dlouho nevzdávaly náležitou oběť bohyni Afrodítě. A bohyně je potrestala. Způsobila, že se muži svých Lémňanek zřekli a oblíbili si ženy z pevniny. Podnikali loupežná tažení do vzdálených krajů a zajaté ženy si přiváželi domů. To vzbudilo v jejich manželkách nezkrotnou žárlivost a hněv. Proto se svým mužům pomstily. Nikoho z nich nenechaly naživu. Říkám nikoho, ale jeden muž se přece zachránil. Byl to stařičký král Thoás. Jeho dcera Hýpsipylé ho ušetřila. Ukryla ho v truhlici a truhlu spustila na moře. Rybáři z jednoho ostrova tu truhlici uviděli a Thoanta zachránili.

Když Lémňanky vykonaly tu hroznou pomstu na všech mužích a zbyly na všechno samy, musely pak samy obdělávat pole, pěstovat dobytek, chytat zvěř, lovit ryby a chránit svůj domov před nepřáteli. Proto se pilně cvičily ve zbrani. A nedivme se. Každého dne mohly čekat, že je přepadnou muži z nějakého cizího kmene, neboť Lémňanky tehdy usmrtily i všechny zajaté ženy a otrokyně, které si jejich bývalí mužové přivezli z loupežných výprav. Ta obava je skličuje dodnes. Proto ve dne v noci hlídkují po celém pobřeží a jsou připraveny k boji, kdyby se blížili nepřátelé. Uvidíte, že i nás nepřijmou nijak přátelsky!“ varoval nakonec plavce Idmón.

„Milý věštče,“ odpověděl mu Héráklés, „přišlo by těm Lémňankám draho, kdyby se s námi utkaly. Buď bez obav, že se tak stane!“

Věštec viděl správně do blízké i daleké budoucnosti. Jakmile ženy na Lémnu zpozorovaly, že se k ostrovu blíží loď, oblékly rychle zbroj a vyřítily se jako šílené z bran svého města. Ulekly se, že se blíží pomsta a trest za jejich hrozný krvavý čin. V čele bojovnic šla jejich královna Hýpsipylé.

Aby se vůdce výpravy Argonautů Ijásón vyvaroval jakýchkoli potyček, poslal k obyvatelkám ostrova svého hlasatele, syna Hermova, který měl i posvátnou berlu Hermovu a velmi zajímavý osud. Tento hlasatel už dávno a dávno zemřel. Ale jeho mocný otec Hermés mu vymohl milost, jaké se nikomu ze smrtelných lidí nedostalo: hlasatel žil vždy střídavě nějaký čas v podsvětí, v říši mrtvých, a pak se zase odstěhoval na čas mezi živé lidi. Byl výborný lučištník a měl znamenitou paměť. Co kdy slyšel a viděl, všechno uchovává živě v paměti a nic z toho nezapomíná.

Tohoto hlasatele poslal tedy Ijásón na sklonku dne ke královně Hýpsipyle, aby ji poprosil o vlídné přijetí plavců. Hlasatel vzkaz vyřídil. Argó však nemohla zakotvit, neboť začal vanout od severu prudký vítr a plavcům, blížícím se k ostrovu z jihu, nedovoloval přistát. A proto byli až do rána na moři.

Zatím se Lémňanky shromáždily, aby se poradily o Ijásonově vzkazu. Hýpsipylé se sama ujala slova:

„Milené družky, navrhuji vám, abychom všem plavcům na této lodi daly co nejvíce vhodných darů, takových, jaké vítají všichni lodníci: hodně jídla a vína. Oni pak nebudou muset ani vyjít z korábu a hned mohou odplout. Kdyby měli nouzi, pak by se odtud asi jen tak po dobrém nevzdálili, a až by k nám přišli, dověděli by se o našich hrozných skutcích. A pak by o nás rozšířili zlou pověst po celém světě. Strnuli by nad tím, co jsme tu spáchaly, a radost by z toho neměli. Proto vám dávám tuhle radu: dát jim vše, co hrdlo ráčí, aby zas odpluli. Jestliže však některá z vás ví něco lepšího, jen ať to upřímně a otevřeně řekne, vždyť proto jsme se tu shromáždily.“

Hýpsipylé domluvila a usedla na kamenné křeslo po svém otci. Žádná z žen se nehlásila o slovo, až se nakonec zvedla jedna milá, moudrá stařena, jež si velice přála mluvit. Byla to někdejší chůva královny Hýpsipyly. Byla již shrbená a kulhavá a těžce se zdvíhala, opírajíc se o berlu. Vedle ní seděly čtyři mladé dívky, pomalu nevěsty. Stařenka povstala, ale i tak ji bylo sotva vidět, jak ji stáří tisklo k zemi. Shromáždění utichlo, když začala mluvit:

„Schvaluji poslat cizincům dary, jak radí královna. Ale já mám ještě něco na srdci. Jen si vzpomeňte, milé občanky, jak jste se ulekly, když se v blízkosti ostrova objevila loď. Bohové dají, že zase odpluje, ale já se vás ptám: Je možno žít stále v takovém strachu? Jak se můžeme z něčeho těšit a radovat? Nu, řekněte samy! Máte nějakou nezkalenou radost, když musíte být stále na stráži a stále pohotově a stále se obávat, že se blíží nepřátelské vojsko? Co je kolem nás nepřátel a ti si jednou budou chtít vyrovnat účty s námi! A tak se budeme muset stále a stále bát nějakých útrap nebo dokonce války.

A dále: My staré už brzy umřeme, ale vy mladé tu zůstanete. Budete pomalu odkvétat v osamění, bezútěšné, bez dítek a jednou se dočkáte smutného stáří. A potom budete naříkat, ale bude už pozdě. Já na to myslím za vás, a také mám na mysli i tohle: kdyby na nás jednoho dne udeřil nepřítel, cožpak stačíte samy na všechny práce? Sklidíte pole? Zasejete? Zajistíte si samy živobytí? Je to na pováženou, věřte! Já se toho už nedožiju, já počítám, že mi osud popřeje ještě tak asi rok života, ale vy mladé se toho dožijete.

A nyní konečně přejdu k té radě, kterou vám předkládám. Osud vám přímo vkládá do rukou záchranu. Chopte se této příležitosti! Dejte těm cizincům jídlo a pití, ale to je málo. Já vám navrhuji: pozvěte je na ostrov, dejte jim všechen svůj majetek, domy a celé město, ať se o ně starají, a vy v nich budete mít oporu. Jak je vidět, nejsou to nepřátelé a nepřicházejí sem se špatnými úmysly.“

Když moudrá stařenka domluvila, ozval se hlasitý a nadšený souhlas. Jakmile potlesk umlkl, povstala opět královna a pravila:

„Souhlasíte-li s tím všechny, jak tu sedíte, pak ihned pošlu k lodi některou z vás se vzkazem, aby vůdce výpravy přišel mezi nás.“

Celé shromáždění opět hlasitě souhlasilo. I obrátila se královna na jednu z přítomných žen, svou milou družku, a poslala ji s tímto poselstvím: „Onen hrdina, jenž je vůdcem výpravy, ať přijde do města ke královně, aby vyslechl příjemnou zprávu, na níž se shromáždění usneslo. A ostatním rekům na lodi se nechává na vůli, chtějí-li vstoupit na ostrov a do města. Chtějí-li, nechť přijdou!“

Nato rozpustila královna Hýpsipylé shromáždění a ubírala se domů.

Zatím se dívka s poselstvím blížila k lodi. Když ji Argonauti spatřili, ptali se, proč k nim přichází. Hned jim odpověděla:

„Vzácní rekové, nesu vám poselství od naší královny Hýpsipyly, dcery slavného Thoanta. Královna si přeje, aby onen hrdina, jenž je vůdcem této výpravy, přišel k ní, aby z jejích úst vyslechl příjemnou zprávu, na níž se shromáždění žen usneslo. A ponechává na vůli i ostatním rekům, chtějí-li vstoupit na ostrov a do města. Chtějí-li, mám je vyzvat, aby s dobrou myslí přišli!“

Plavcům se náramně líbilo, co jim královna vzkázala. S nadšeným potleskem poselství schválili a hned vybídli Ijásona, aby pozvání přijal. V okamžiku byli připraveni k cestě do města.

Ijásón si oblékl krásný nachový plášť, který zářil jako slunce. Ba, spíše pohled do slunce by bylo možno snést než se dívat do ohnivé červeně tohoto pláště. Vždyť ho zhotovila sama Athéna, bohyně všech umění a řemesel, a Ijásonovi ho darovala, když se začala stavět loď Argó. Co na něm bylo ozdob, jaké děje na něm vyšity a s jakým vkusem a uměním! I nešťastný Frixos byl zpodoben na tomto plášti, jak sedí na zlatém beranu a poslouchá jeho lidský hlas. Kdo tu výšivku viděl, ztišil se a dychtivě poslouchal, co si ti dva povídají. Vždyť všechno vypadalo jako skutečné!

V ruce měl Ijásón dalekonosné kopí, dar jedné velmi slavné lovkyně, která se chtěla též zúčastnit výpravy za zlatým rounem. Plavci se však usnesli, že žádnou ženu s sebou nevezmou.

Tak se ubíral Ijásón k městu. Jakmile vstoupil branou dovnitř, hrnuly se za ním davy žen a radovaly se z jeho příchodu. Ijásón kráčel se sklopeným zrakem a pomalu se blížil ke krásnému paláci královny Hýpsipyly. Tam už stály služebné ženy a otvíraly před Ijásonem dvoukřídlou bránu.

Sotvaže Ijásón vstoupil, vyšla mu vstříc a vítala ho ta sličná dívka, která přinášela k lodi poselství od královny. Pak ho vedla krásným sloupovím až do královniny komnaty a ukázala mu na třpytivé křeslo proti královně.

Panenská tvář královnina se zarděla studem a oči těkaly stranou. Teprve když přemohla dívčí ostych, uvítala Ijásona tiše a milými slovy mu domlouvala:

„Pročpak byste, milý hoste, mařili čas v přístavě? Či jste se báli našich mužů? Ti tady nejsou. Ti meškají buď daleko na válečných výpravách, nebo jsou někde na práci a pěstují úrodná pole, ovšem ne naše, nýbrž cizí, nejspíše thrácká. Ach, jak jsou špatní a zlí! Ihned ti o jejich špatnosti povím, poslouchej dobře:

Když ještě vládl můj otec Thoás, vypravovaly se celé davy mužů na území Thráků, kteří bydlí proti našemu ostrovu. A na tom thráckém území naši mužové plenili a loupili, co se dalo. Stále si přiváželi domů bohatou kořist a také zajaté ženy. A těmhle cizím ženám pak dávali přednost před vlastními manželkami. Někteří muži byli dokonce tak zlí, že své ženy vyhnali z domova a místo nich si přivedli domů ty cizinky. Dlouho to naše ženy trpěly a snášely, stále čekaly, že se muži umoudří. Ale bylo to čím dál horší. Už ty cizinky měly i děti, naše ženy tupily a dávaly jim najevo, že ony jsou nyní víc a že tu zůstanou nadále místo nich. Ale jednou přece jen došla našim ženám trpělivost. To už naše ponížení a trampoty vyvrcholily. Matky s dětmi i dívky bloudily v opuštěnosti po městě sem a tam a nikdo se o jejich osud nestaral. Naši muži s těmi cizinkami tancovali a hodovali a byli oddáni jen jim. A tu nám konečně nějaký bůh vdechl sílu a odvahu, abychom zrádné muže za ty trampoty a potupy potrestaly.

Stalo se. Když se zase vraceli z Thrákie, stanuli u zavřených bran. A pak jsme s nimi vyjednávaly: Buďto se polepší a budou se řádně chovat, anebo ať si jdou, kam chtějí. Nu, a oni řekli, že tedy půjdou. Vzali si ty cizí ženy a děti, pokud to byli chlapci, a odešli do Thrákie. A tam dodnes žijí, obdělávají pole a o nás se nestarají.

Řekni tedy, milý hoste, svým druhům, ať se uchýlí na náš ostrov a ať se zde usadí. Ať dají přednost jisté pevnině před nejistým mořem.“

Nato se královna odmlčela a ještě tišeji a s větším ruměncem v tváři pronesla k Ijásonovi:

„A kdyby se i tobě tady líbilo a chtěl bys tu zůstat, mohl bys zasednout na trůn po mém otci Thoantovi. A jistě by se ti tu líbilo. Naše zem je bohatá a úrodná a žádný ostrov v celém Égejském moři se jí nevyrovná. Ale teď jdi a oznam svým druhům, co jsem ti řekla. A vybídni je, ať už déle nemeškají v přístavu před branami našeho města!“

Ijásón tedy vstal a takto se loučil s Hýpsipylou:

„Milá královno, velmi potěší mé druhy, že smějí vstoupit do města a že pak dostanou i potřebné dary na další cestu. Já jim to všechno podrobně vyřídím a pak se sem do paláce zase vrátím. Ale nehněvej se, vládu nad ostrovem si ponech sama! Nemohu ji z tvé ruky přijmout. Ne proto, že bych tebou zhrdal a nevážil si tvé upřímné nabídky. Mně však osud určil jiný úkol a ten musím vykonat, i kdybych se přitom řítil do jakýchkoli strastí. A já vím dobře, že nebude snadné vykonat to, co mi můj strýc uložil. Musím se však o to pokusit.“

Nato stiskl královně ruku a šel ulicemi města směrem k přístavu. Opět ho provázely zástupy dívek a žen a nadšeně ho pozdravovaly. Ijásón si jich ani tentokrát nevšímal a ubíral se k lodi. Uvažoval o nabídce královnině i o tom, proč mu zamlčela, jakého hrozného zločinu se dopustily Lémňanky, když zabily všechny muže na ostrově. Či by se mýlil věštec Idmón? Ach ne, ten se nemýlí!

Za takových myšlenek docházel Ijásón k lodi. Argonauti už netrpělivě čekali na jeho návrat. Ta radost, když jim oznámil, co královna vzkázala! Jako hejno vrabců se rozlétli a hurá do města.

Již na cestě se potkávali s lémnijskými ženami. Radovali se plavci i ženy z ostrova. Mnohé z nich přivážely na vozech dary pro Argonauty, jiné teprve nakládaly do vozů všelijaké pochoutky a lahodné nápoje. Jak se plavci objevili v městě, ochotně se jich Lémňanky ujaly, vodily je ulicemi, ukazovaly jim památky a pozoruhodnosti města a nakonec je skvěle hostily ve svých domech.

Jediný Héráklés nešel do města. Zůstal na stráži u lodi a s ním nemnoho druhů, kteří se střídali na hlídkách, a když je vystřídali jiní z plavců, sami zas odcházeli za zábavou a radovánkami do města. A tam bylo veselí, zpěvu a tance, jídla a pití, že se plavcům ani nechtělo odejít. Lémňanky si vymýšlely nové a nové zábavy, častovaly Argonauty, jak nejlépe dovedly, a ti ani nepozorovali, jak plyne den za dnem. Vždyť ani jejich vůdce Ijásón nepospíchal na loď. Byl hostem královny Hýpsipyly a pustil na ten čas z hlavy cestu za zlatým rounem.

S nevolí se na to vše díval Héráklés a rozhodl se, že zjedná nápravu. Vyjeli přece za velkým cílem a ne za zábavou na ostrově. I svolal si plavce stranou a zle je plísnil:

„Tak vy si snad myslíte, že tímhle způsobem získáte slávu? Styďte se! Proto jsme sem přišli porůznu z dalekých končin, abychom tady jedli, pili, hodovali a o nic víc se nestarali? A co cesta do Kolchidy? Či si myslíte, že vám nějaký bůh přinese zlaté rouno k nohám, vy je naložíte a se slávou se vrátíte do vlasti? Takový bůh se nenajde, aby podporoval zženštilé lenochy. Jste baby, styďte se! Ještě že nevstoupíte do otroctví k těm ženám, abyste jim obdělávali pole a stavěli města! Ne slávu, ale hanbu sklidíte na věčné časy, budete-li tady ještě dále marnit čas zábavou a lenošením. Anebo tu nechme Ijásona a vraťme se domů. Jednejte přece jako rekové a ne jako bezmocné loutky žen!“

Nikdo z plavců se neodvážil ani oči zvednout nebo pronést nějakou obhajobu. Všichni cítili, že má Héráklés pravdu a že lenošení na ostrově nemá smysl. A proto souhlasili, aby se ihned nasedlo na loď a plulo odtud.

Jak se to Lémňanky dověděly, přilétly jako roj včel, které bzučí kolem líbezných květin. Běhaly od muže k muži a žalostně naříkaly, proč už chtějí odplout a je tu nechat v samotě a zármutku.

Přišla i královna Hýpsipylé, tiskla Ijásonovi ruce a proudy slz jí stékaly po tvářích. Plakala a naříkala, ale neodvážila se prosit, aby tu ještě zůstal i s ostatními plavci. Věděla, jak Ijásón lpí na svém cíli a jak je rozhodnut vrátit se domů se slavnou kořistí.

Nezbývalo tedy Lémňankám nic jiného než prosit bohy, aby provázeli plavce stále svou přízní.

Pak přistoupila k Ijásonovi královna a pravila:

„Milý hoste, nelze-li jinak, vydej se tedy se svou družinou na cestu. Ať vám nebešťané dopřejí co nejvíce štěstí, abyste se ve zdraví vrátili a ty abys mohl odevzdat králi zlaté rouno, jak si vroucně přeješ. Ale kdybys někdy v budoucnu, až se vrátíš, chtěl sem přijít a zůstat zde, ráda ti odevzdám žezlo po otci i vládu nad celým ostrovem. Byla bych šťastná, jakož i všechny zdejší ženy, kdybyste tu chtěli navždy být s námi. Vždyť bys sem mohl shromáždit tisíce lidí z okolních měst. Ale ty sotva budeš mít takové přání. Sama tomu nevěřím. Ale aspoň tuto prosbu mi splň: Až budeš daleko od nás, vzpomeň si někdy na mne. Vzpomeň si na královnu Hýpsipylu, která by ti ráda splnila každé přání, bude-li to vůle bohů.“

„Máš pravdu, královno,“ odpovídal jí Ijásón, „ponechme všechno na vůli bohům, ať rozhodnou, jak se jim zlíbí. Ale já nechci nyní ani v budoucnu zasednout na trůn po tvém otci a vládnout nad ostrovem. Mně stačí, dopřeje-li mi můj strýc Peliás, abych bydlel spokojeně ve své otčině. Snad tomu tak bude, splním-li jeho přání a přivezu-li zlaté rouno z Kolchidy. A kdyby snad osud určil, abych se z té daleké cesty do vlasti už nevrátil a tobě by se narodil synáček, pošli ho do Ijólku k mým stařičkým rodičům. Snad by pak lépe snášeli to neštěstí a neuplakali by se k smrti nad mou záhubou, kdyby našli útěchu a posilu v tom robátku.“

Pak ještě poděkoval královně a ostatním ženám za pohoštění a nádherné dary na cestu a ubíral se s celou svou družinou k přístavu. Héráklés se na něho ani nepodíval a ještě dlouho s ním nemluvil.

Argonauti nasedli, stavitel lodi Argos odvázal od skály zadní lano, vesla se zařízla do vody a mohutný koráb odrazil od břehu.

Pluli a pluli a již brázdili hladinu Thráckého moře. Minuli ostrov Imbros a k večeru se octli u thráckého Chersonésu. Vál příznivý vítr, a proto se plavili i v noci. Přiblížili se k slavnému městu Tróji na pobřeží Malé Asie a potom jako střela proletěla Argó mořem Helliným (Helléspontem). Jeho vody se hrozivě temnily a burácely vírem a všichni plavci si v tu chvíli vzpomněli na nešťastnou Nefelinu dceru Hellu, která zde utonula. Smutek se jim vkrádal do srdce a Orfeus na těch místech zpíval dojemnou píseň o smrti, která všechno ničí a nic jí neunikne.

Loď plula dál a již brázdila vlny mírných propontských vod.[3] Tam vybíhá z pevniny hluboko do moře výběžek, jehož pobřeží tvoří z obou stran výhodné přístaviště. Tento ostrůvek se nazývá Medvědí hora[4] a v jeho skalách bydlí zpupní a divocí obři, kteří mají na každé straně těla tři ruce.

Na rovinách a nížinách pod tou horou bydlili Dolionové. Vládl jim mladý král Kýzikos. Národ ten byl mírumilovný a měl ho v oblibě sám vládce moře Poseidón. Proto nedopustil, aby obři Kýzikův národ přepadali a loupili na jeho území.

Když se k Dolionům donesla zvěst, že se blíží loď, vyšli i s králem Kýzikem plavcům vstříc. Král je uvítal jako hosty a Argonauti bez obav zakotvili s lodí v jejich přístavě. Když vystoupili na břeh, postavili oltář a děkovali Apollónovi za šťastné přistání. Sám král jim nabídl k oběti víno a žertvy a choval se k nim jako dobrý přítel. A nedivme se tomu! Již dávno dostal věštbu, že jednou k jeho ostrovu připluje slavná výprava a že jí má vyjít vstříc a laskavě ji přijmout. I to mu prozradila věštba, že mnozí z účastníků té výpravy budou božského původu a že je tedy nemá přivítat bojem, jak se obvykle dělo, když se blížila k ostrovu cizí loď.

Král Kýzikos se plavců ujal a věnoval jim všechen svůj čas. Ijásón mu líčil, jaký je cíl jejich cesty, k níž je vybídl jeho strýc král Peliás, co už viděli a prožili. A král Kýzikos jim zas na oplátku vyprávěl o blízkých i vzdálených městech a o celém propontském moři. Argonauti by byli rádi zvěděli, co je dál za tímto mořem, jaké jsou tam krajiny, jaká města, jací lidé v nich žijí, ale král jim nemohl nic povědět. Nikdy nebyl v těch končinách, neboť nikdy neopustil břehy svého království.

Proto se ráno plavci vypravili na horu Dindymon,[5] aby odtamtud spatřili místa, jimiž mají v budoucnu proplout. Zároveň několik plavců odjelo s lodí do umělého přístavu nedaleko města. Byl mezi nimi Héráklés, aby pak zůstal s mladými plavci na stráži a hlídal koráb.

Jakmile obři zpozorovali, že pod jejich skalisky kotví loď, sbíhali se ze všech stran a začali házet dolů obrovské balvany. Chtěli z nich vytvořit kolem lodi ohradu a pak plavce pochytat a pobít jako dravou zvěř.

Ale na Héráklea i obři jsou slabí. On, nejslavnější a nejsilnější hrdina řecký, uchopil luk, namířil šíp a už obři padali k zemi. Kteří ještě nezahynuli, lámali kusy skal a házeli je po neomylném střelci. Ale Héráklés už něco oblud přemohl a nezalekl se ani těchto nestvůrných šestirukých obrů. Vysílal šíp za šípem a neustal ani tehdy, když se ostatní plavci vrátili z hory a spěchali svým druhům na pomoc, neboť už z dálky viděli, co se děje. A pak nepřestali střílet z luku a metat oštěpy, dokud všechny obry nepobili.

Jejich obrovské mrtvoly padaly ze skal a ležely na břehu v několika řadách jako vyrovnané klády. Jiní z obrů padali po hlavě do vody, zabodávali se do bahna a jen nohy jim trčely nad vodu. Ti, kteří dopadli na písek, vyryli do něho lebkami hluboké rýhy. A jak tak leželi, slétali se hned draví ptáci k bohatým hodům. Na obrech ve vodě si budou pochutnávat hejna ryb.

Obyvatelé v nížinách se velmi radovali, že se zbavili tak surových sousedů. A proto s tím větším nadšením přinášeli hrdinným plavcům skvostné dary na cestu. Brzy nato se Argonauti rozloučili s králem a obyvateli města a vydali se na další pouť.

„Nikdy nezapomeneme, jak jste nás přátelsky přijali a dobrosrdečně pohostili, slavný králi!“ děkoval Ijásón na odchodu Kýzikovi. „Budete mít navždy naši vděčnost a rádi na vás budeme vzpomínat.“

Opět vál příznivý vítr, když plavci odvazovali lana a odráželi loď od břehu. Byla pohoda, jaké si jen mohli přát. Celý den se plavili, Orfeus jim hrál a zpíval a Argó letěla jako střela.

Ale v noci příznivý vítr ustal a zdvihla se prudká bouře. Vypadalo to, jako by se spojily všechny větry opačného směru. Vichr se rozzuřil, takže plavci ani nemohli svinout plachty. Temnoty se zvětšovaly a houstly a loď se jimi řítila zpět k ostrovu, odkud ráno vyplula. Nikdo z plavců nepostřehl, že jsou opět v blízkosti svých vlídných hostitelů. Ale ani hlídky Dolionů na pobřeží nepoznaly vojsko. Proto povolaly rychle posilu, chopily se zbraně a v okamžiku vzplál prudký noční boj.

V nešťastné bitevní vřavě se srážely štíty a oštěpy a meče se křížily, až jiskry létaly. Mladému králi Kýzikovi nebylo souzeno, aby tu bitvu přežil. Už nikdy neměl spatřit komnaty svého sídla a půvabnou choť. Ijásón se proti němu hnal jako lev a proklál mu prsa oštěpem. Nešťastný král klesl do písku mrtev. Ach, divně si s ním osud zahrál! Když Argonauti odjížděli, stále na ně myslil, aby se jim nic zlého nestalo. A v duchu se radoval, že sám se nemusí vydávat na tak dalekou cestu a že může vychutnávat bezpečí domova. A nyní leží v tratolišti krve, boj zuří dál a smrt kosí nelítostně ubohé Doliony. Mnoho, přemnoho jich padlo. A ti, kteří přežili osudný omyl, prchají zoufale do města a hledají spásu za městskými hradbami. Avšak Argonauti se ženou za nimi a v ulicích se dokončuje hrozné divadlo. Všude se rozléhá pláč a nářek, že se zas vrátila válka, plná útrap a sténání.

Svítalo, když boj skončil. Nyní se teprve poznalo, jaký žalostný omyl postavil proti sobě oba tábory. Zděšení nebralo konce. Plavci si rvali vlasy a dusili se bolestí. Bylo však již pozdě. Celé město se po tři dni a noci utápělo v slzách. Nikdo z plavců se nemohl ani podívat k místu, kde ležel mrtvý král Kýzikos, šlechetný a dobrý. U jeho mohyly se pak konal smuteční obřad. Ta mohyla tam stojí podnes a hlásá památku mrtvého.[6]

Králova choť neměla dost sil, aby přežila smrt svého manžela. V zoufalství se oběsila. Nad jejím nešťastným osudem plakaly nymfy v lesích, u řek a na horách. Ze slz, jež pro ni prolily, vznikl pramen, který dostal jméno po nebohé královně.

Ta osudná noc patří k nejhorším a nejsmutnějším okamžikům, jaké kdy ono město a jeho obyvatelé prožili. Nikdo z Dolionů se po dlouhou dobu ani jídla nedotkl. Takový zármutek na ně dolehl. A jako by se k truchlícím připojila i sama příroda, rozzuřily se větry a bouře a proměnily moře v jediný otevřený hrob. Žádná loď by se v tu dobu neodvážila vyplout z přístavu. Argonauti museli po několik dnů zůstat na břehu.

Když jedné noci plavci tvrdě spali a jen dva druhové byli vzhůru, tu jeden z nich, věštec Mopsos, spatřil, jak se nad Ijásonovou hlavou vznášel ledňáček a líbezně zpíval. Potom se vznesl a ještě ve výši kroužil. To byla předpověď, že se moře brzy uklidní a ustanou větry. Věštec nemeškal, probudil Ijásona a vyprávěl mu o ledňáčkovi. A poněvadž rozuměl, co si ptáci povídají, vybídl Ijásona, aby ihned ráno vykonal oběť bohyni Kybele, Veliké Matce, kterou uctívají všichni bohové a která vládne celé přírodě, a tedy i počasí, větrům a bouřím. Její chrám byl blizoučko od ležení Argonautů, na hoře Dindymu.

S radostí Ijásón poslechl a ráno se konala slavná oběť za účasti všech plavců, aby se mocná bohyně nad nimi slitovala a dopřála jim plout dále za velikým cílem. Při oběti se tančily nábožné tance a rekové v plné zbroji chřestili oštěpy a meči, aby tímto lomozem přehlušili pláč, který sem zaléhal z města. Obyvatelé dosud truchlili nad smrtí milovaného krále.

Bohyně oběť přijala a seslala příznivé znamení: Ze stromů začalo padat množství ovoce, před očima plavců vypučely květiny a krásně kvetly a celý kraj se oděl v květnatý šat. Divoká zvěř opustila své skrýše a brlohy, přicházela k plavcům a lísala se k nim jako psi. A ještě jeden div divoucí plavci spatřili: z vyprahlé země, která tam vždy trpěla nedostatkem vláhy, vytryskl křišťálový pramen a nikdy nezanikl. Byl nazván jménem Ijásonovým.

Laskavá bohyně vyslyšela prosbu plavců. Moře se uklidnilo a začal vát příznivý vítr. Rekové napjali plachty, zasedli k veslům a o závod brázdili hladinu propontských vod.

Orfeus seděl na lávce a hrál. Myslil přitom na toho ledňáčka, jehož hlasu porozuměl věštec Mopsos, a potěšil Argonauty, že se moře utiší. Po chvíli odložil Orfeus lyru a obrátil se k plavcům:

„Přátelé, chtě nechtě musím myslit na toho ledňáčka. A přejete-li si, povím vám, co se vypráví o jeho původu. Je to dojemná báje a mně ji znovu připomnělo to, že se nám ten milý pták zjevil a byl nám dobrým znamením.“

Argonauti uvítali s radostí Orfeův návrh. Jak by nechtěli poslouchat božského pěvce! Vybízeli ho, aby už začal. A když za dlouhou chvíli skončil, byli všichni dojati, i Héráklés, který nerad dával najevo své city. Souhlasil dokonce s plavci, kteří Orfea nadšeně chválili a zamlouvali si, že jim zase brzy musí něco tak pěkného vyprávět. S chutí se opřeli do vesel a loď letěla jako šíp.

A když umdlévali, tu zabral ze všech sil Héráklés a sám hnal koráb kupředu, až praskalo celé sroubení lodi. Náhle, jak rozhrnoval mohutnou brázdu vln, ozval se praskot lámaného dřeva a Héráklés se převrátil naznak. Oběma rukama držel úlomek vesla, zbytek odnášelo moře. Hned se vzpamatoval a sedl si na lávku, ale v rukou cítil nezvyklou prázdnotu. Veslo, silné, mohutné veslo už nesvíral. Musel se jen dívat, jak ostatní druhové pracně přemáhají večerní větřík, dující proti nim, a jak touží, aby už přistáli v Mýsii, jež ležela mezi Lýdií a Frygií.

To se jim konečně podařilo. Mýsové je přijali pohostinsky, dali jim hojnost jídla i pití a darovali jim i obětní dobytčata. Navečer vzplály na březích ohně a Argonauti chystali hostinu a slavnou oběť Apollónovi.

Héráklés se však hodů neúčastnil. Kvapně odešel do lesa, aby si udělal nové veslo. Šel sám, i jeho přítel Hylás zůstal na břehu s plavci. Když přišel Héráklés do lesa, chodil sem a tam a hledal vhodný strom. Brzy uviděl pěknou jedli s nevelkou korunou, přiměřeně silnou a vysokou. Rozkročil se, opřel se o ni a vyvrátil ji i s kořeny. Vyhodil si ji na rameno a vracel se k lodi.

Zatím se jeho oblíbený jinoch Hylás vzdálil z tábora s kovovou nádobou, aby přinesl čerstvou vodu a připravil svému pánovi večeři, než se vrátí z lesa. Byl u Héráklea již od mládí a vycvičil se ve všech pracích, takže Héráklés našel všechno v pořádku, kdykoli se odněkud vracel.

Hylás šel k blízkému prameni, kde pobývaly víly a zdaleka široka se tam scházely ke svým tancům. Přicházely tam víly stromů, lesů, hor i řek a oslavovaly zpěvem a tancem Artemidu, bohyni lovu a měsíce. S ní radostně pobíhaly po lesích, horách i údolích a často se shromažďovaly u pramene, k němuž právě mířil Hylás.

Tu se najednou vynořila z křišťálové vody víla, která v prameni sídlila, a upřela pohled na krásného jinocha. Na nebi právě svítil měsíc a jeho svit ozářil Hylovu tvář. A již víle rychleji bušilo srdce, oči tkvěly na cizinci a víla se v rozpacích bezmála zapomněla skrýt. Hylás ponořil džbánek do vody a díval se, jak voda pěkně bublá a nádoba se plní. Vtom se víla jako blesk vynořila nad hladinu, sklonila se shora nad jinochem, objala ho levou paží kolem šíje, pravou ho uchopila za rameno a stáhla do vody.

Hylás se ulekl a vykřikl. Uslyšel ho jeden z Argonautů, Polyfémos, který byl nedaleko a čekal na Héráklea. Vyskočil jako střela a vrhl se v zlé předtuše k prameni. Pobíhal kolem, křičel a prohledával všechno očima i rukama. Nadarmo volal, nadarmo naříkal. Hylás nikde!

Plavec vytasil dlouhý meč, aby ho nepřepadla dravá zvěř nebo nějaký lupič, když byl sám, a vracel se k lodi. Ještě cestou uviděl ve tmě obrysy statné postavy Hérákleovy a hned ho poznal. Spěchal k němu, běžel, sotva dechu popadal a pokud mohl rozrušením mluvit, oznamoval Hérákleovi tu smutnou novinu:

„Ubohý hrdino, čeká na tebe žal a zármutek. Potkalo tě velké neštěstí a osud chce, abych ti já první o něm řekl. Hylás ti šel pro vodu, zdráv odešel, ale už se nevrátil. Já slyšel, jak hlasitě vykřikl v těch místech, co je ten krásný pramen. Bojím se, aby ho nepřepadla zvěř nebo lupiči a násilím ho někam neodvlekli. Já ho hledal, všude jsem se díval, ale marně!“

Studený pot vyskočil Hérákleovi na čele, jak uslyšel tu neradostnou zvěst. Krev mu stydla v žilách. Měl tak rád toho chlapce! Odhodil jedli a pustil se úprkem cestou necestou, kam ho oči vedly a nohy nesly. Chvílemi se zastavoval, aby nabral dechu, jak byl spěchem vysílen. A stále volal, ze všech sil volal mladíka jménem. Hylás! Hylás! znělo krajinou a ozvěna vracela volání zpět.

Až do rána Héráklés volal a hledal Hyla, vše marné. Hylás nikde! Jakmile se nad kopci objevila záře jitřenky, probudil se kormidelník Tífys a pobízel plavce, aby rychle nasedali na loď. Vál vítr od jihu, takový, jaký se jim výborně hodil. A proto rychle na moře, dokud fouká!

Nebylo třeba Argonauty příliš pobízet. Sami toužili, aby se zas podívali jinam a pomalu se přibližovali k cíli své cesty. Kvapně zdvíhali kotevní kámen a ještě zašera odvázali lana. Plachty se vzduly větrem a loď plula již daleko od břehu po klidném moři.

Slunce již ozařovalo stráně hor a kopců, osušovalo rosu na lučinách, které se třpytily jako stříbrné, a Ijásón se s pýchou díval po své družině. Najednou se zarazí, pátrá očima po všech tvářích, bledne a rudne a bojí se vyslovit, co zjistil. Ale již i ostatní druhové si toho všimli, rozhlížejí se – a hlas jim vázne v hrdle; tři z nich scházejí! Héráklés, Polyfémos a Hylás! Nikdo si ve spěchu nepovšiml, že nenastoupili všichni, když odplouvali. Všichni se diví, hledí jeden na druhého a neumějí si vysvětlit, jak je to možné. A čí je to vina? Vzájemné výčitky se mění v ostrá slova, ten viní toho, ten onoho, výčitky se mění v svár a ten se rozrůstá v prudkou hádku. Jak mohli odrazit bez Héráklea, nejsilnějšího a nejslavnějšího ze všech plavců? Kdo jen to zavinil? Ijásón sedí, nemluví, je zaražen a neví si rady. Ale je zřejmé, co prožívá, jakou bolest potlačuje v srdci. Vždyť on vede výpravu a má všechno na starosti, on, jen on.

A co tak seděl, přistoupil k němu Telamón, věrný přítel Hérákleův, a obořil se pln hněvu na Ijásona:

„Teď tu sedíš jako němý, viď! Já vím, že máš radost, že ses zbavil Héráklea. To sis dávno přál! Bál ses, aby tě jeho sláva nezastínila. Ale nač bych dál mluvil? Tenhle úskok jsi neprovedl sám, v tom ti pomáhali ještě jiní. A já v takové společnosti nemám co dělat a odcházím.“

Sotva domluvil, skočil ke kormidlu, jež řídil Tífys, z očí mu sršely blesky hněvu, a již se vrhl na kormidelníka, aby mu vyrval řízení lodi. Loď by byla jistě přijela zpátky do přístavu, nebýt dvou plavců, kteří zadrželi rozzlobeného Telamóna a chlácholili ho, jak jen dovedli. Později však těžce pykali za to, že mu znemožnili jít za Hérákleem.

Ještě plavci hlučeli, ještě doznívala poslední slova hádky kvůli Hérákleovi, když se najednou – div divoucí! – vynořil nad hladinou mořský bůh Glaukos. Podobal se zpola člověku, zpola rybě, pomáhal rybářům a plavcům a dovedl znamenitě věštit. Vyzdvihl vysoko hlavu s dlouhými vlasy i horní část těla, uchopil pevně okraj lodi a vzkřikl na plavce, kteří se ještě svářili:

„Pročpak chcete, aby s vámi plul Héráklés až do Kolchidy? Zanechte takového přání! Jednali byste proti vůli Diově! Na Héráklea čekají mnohem větší a těžší úkoly než tady mařit čas nebo veslovat! Bude sice otročit králi Eurystheovi dál, ale až vykoná všechny uložené práce a ještě nadto i jiné, bude přijat mezi nesmrtelné bohy. A proto už po něm netužte! A Polyfémos? Tomu je souzeno, aby se usadil v Mýsii a založil tam slavné město. Zbývá tedy již jen Hylás. Ale ani o toho nemějte strach! Je manželem té víly, která ho stáhla pod vodu. Pojedete tedy bez těchto tří druhů. Tak je to souzeno.“

Jak stařec Glaukos domluvil, skryl se pod ohromnou vlnou a ponořil se do hlubin. Dlouho se ještě voda na tom místě pěnila a vířila. Drahnou dobu se nemohli plavci vzpamatovat z údivu nad tím, co slyšeli. Když se uklidnili, necítili již bolest nad ztrátou svých druhů a upřímně se radovali, že to byla vůle bohů a nikdo z nich nenese vinu. Telamón hned přiskočil k Ijásonovi, tiskl mu ruku a upřímně ho prosil za odpuštění:

„Nehněvej se, Ijásone, že jsem se tak unáhlil! Jednal jsem nerozumně. Teď mě to mrzí a lituji, že jsem se před chvílí na tebe tak osopil. Ale ať vítr odnese, co jsem řekl, a žijme zase svorně jako dřív!“

„Já ti to odpouštím,“ pravil Ijásón, „ačkoli jsi mě velmi pohněval a urazil! Vždyť jsi mi přede všemi vmetl do tváře urážku, že se to stalo mou vinou a že jsem dokonce rád, že se Héráklés nevrátil na loď. A víš přece, jak si toho slavného hrdiny vážím a jak ho mám rád. Ale přesto se na tebe nebudu hněvat, neboť ani tys nemyslil nic zlého, jen jsi hájil přítele. Domnívám se, že i pro mne by ses pustil do hádky s jiným, kdyby Hérákleův osud postihl mne.“

Tím se oba rekové usmířili a sedli si na svá místa.

Héráklés se vrátil do Řecka, aby nastoupil opět službu u krále Eurysthea. Obyvatelům Mýsie pohrozil, že jim vyvrátí jejich město a zpustoší zemi, nedoví-li se brzy o osudu Hylově, zda žije či je mrtev. Mýsové se zavázali přísahou, že neustanou po milém druhu Hérákleově pátrat, dokud nezjistí pravdivě, co se s ním stalo.

Celý ten den a celou noc nadouval vítr plachty Argy a ta letěla jako střela. Ale když vycházelo ranní slunko, vítr se utišil a nebylo cítit ani nejslabší vánek. Naštěstí spatřili plavci břeh široké země a klidnou zátoku, do níž zamířili se svým korábem a přistáli.

Krásná to byla země, ale jací lidé tam bydleli a jakého to měli krále! Jmenoval se Amykos. Byl surový, zpupný a velmi krutý. Vládl národu Bebryků. Měl rozsáhlé dvorce a pěstoval veliká stáda skotu. Vyhlížel cizince, kteří se blížili k jeho království, a chodíval jim naproti. Jeho řeč na uvítanou však málokoho potěšila. Každému kladl na srdce, že se nesmí vzdálit z jeho země, dokud se s ním neutká v pěstním zápase. Tak už pobil mnoho cizinců a poutníků a zmocnil se jejich majetku.

Také Argonauty šel uvítat. Přišel až k lodi, ale nevyptával se plavců, kam vede jejich cesta, odkud a kdo jsou, jak bývá zvykem. Ihned je vyzval, aby si zvolili někoho ze svého středu, kdo by s ním zápasil. To je prý podmínka, na kterou musí přistoupit každý, kdo se blíží k břehům jeho země. Kdo by ji nesplnil, neodpluje odtud a bude těžce pykat.

Domýšlivost surového krále pobouřila všechny Argonauty. Zvláště naplnila hněvem Polydeuka, nejlepšího pěstního zápasníka. Ten se první vzchopil a odpověděl králi Amykovi:

„Ať jsi kdokoli, zdrž se všeho násilí. My se chceme podřídit tvým rozkazům. A já sám jsem ochoten podstoupit s tebou souboj.“

Král kroutil očima jako raněná šelma, ještě nedobitá, která by se ráda vrhla na útočníka a zakousla ho. Ale Polydeukés jako by to neviděl, odhodil hůl, svlékl si plášť a oděv a v okamžiku stál před velikánem štíhlý jako topol a pevný jako skála. I král se svlékal a s pohrdáním hleděl na Polydeuka. Král byl chlap jako hora a právě takoví byli i jeho poddaní. Argonauté proti nim vypadali jako červíčkové. Ale Polydeukés zářil jako večerní hvězda, jež svým jasem vyniká nad ostatní.

Potom vybrali vhodné místo k zápasu a kolem pískoviště zasedli diváci. Na jedné straně Ijásonova družina, na druhé královi poddaní. Polydeukovi jiskřily oči a cítil, jak mu tělem proudí nezdolatelná síla. Mával rukama, aby vyzkoušel, jsou-li dosud hbité a ohebné nebo zda ztuhly únavou a svíráním vesla. Král věřil své síle a nezkoušel nic, ani rukou nehnul. Stál opodál mlčky a jen očima si měřil smělého mladíka. V duchu viděl tratoliště krve, do něhož ten cizinec klesne s rozbitou hrudí.

Zatím položil králův sluha na zem k nohám obou zápasníků potřebné řemeny, aby si ovinuli ruce. Řemeny byly již staré, seschlé a úplně ztvrdlé. Král stál nad oběma hromádkami rozkročen a oslovil zpupně Polydeuka:

„Měli bychom losovat, komu které řemení připadne. Ale já ti dávám na vůli, aby sis jedno z nich vybral, které se ti víc líbí, abys mi nemohl nic vyčítat. A až si vybereš, pak si pěkně omotej ruce, abys mohl každému vyprávět, jaké řemeny dovedu řezat z býčí kůže a všem cizincům jimi do krve rozbíjet tváře.“

Polydeukés vyslechl mlčky královu pyšnou výzvu a myslil si své. Pak se pousmál a shýbl se pro hromádku, která u něho ležela blíž. Nato k němu přistoupil jeho bratr Kastór ještě s jedním z plavců, rychle mu vázali řemeny kolem rukou a dodávali mu odvahy. Také ke králi přiskočili dva z jeho druhů a ovazovali mu ruce.

Po těchto přípravách šli oba zápasníci proti sobě a zvedli ruce do výše. Král Bebryků zaútočil první. Vrhl se na Polydeuka jako ohromná vlna na loď, ale Polydeukés byl dobrý kormidelník. Uhýbal obratně stranou a král marně útočil. Nedopřál mu však ani chvilku oddechu. Rány padaly, až to dunělo, oba ztráceli únavou dech, ale dosud nikdo nebyl poražen. Oba se na chvilku trochu od sebe vzdálili a stírali si pot z čela, který stékal potůčkem; supavý, těžký dech vyrážel z prsou. Ale za okamžik se zas pustili do sebe jako dva rozdráždění býci. Bebrykové se divili a žasli. Ještě nikdy nevzdoroval protivník jejich králi tak dlouho; býval ubit v několika okamžicích. Najednou vzkřikli radostí, až se všechno chvělo. Král vystoupil na špičky, vzepjal se jako řezník a pravice mu letěla prudkou ranou dolů. Už už viděli královi poddaní, jak mladík klesá s rozbitou hlavou. Ale Polydeukés byl zápasník obratný, vycvičený a ovládal své umění nejlépe ze všech. Nemohla nad ním tedy zvítězit surová síla. V okamžiku, kdy král vyskočil, Polydeukés se uhnul stranou, odklonil hlavu, přitáhl lopatku k rameni a zachytil beze škody prudkou ránu. Pak se vyřítil jako blesk a udeřil krále nad uchem, až mu prorazil lebku. Král klesl bolestí na kolena, potácel se a před očima se mu dělaly mžitky. Jak to Argonauti uviděli, křičeli a jásali a běželi k šťastnému vítězi. Zatím surový král dokonal a zápasy pro něho navždy skončily.

Ale královi poddaní nelenili. Jakmile se vzpamatovali z úžasného leknutí, shlukli se v zástup, chápali se klacků a kopí, mávali jimi hrozivě nad hlavami a vrhli se na Polydeuka. Ale plavci byli rychlejší než oni. Vytasili ostré meče a postavili se jako zeď kolem svého hrdinného druha. Kastór rozsekl lebku jednomu z obrů a již nastala prudká, krvavá řež.

Meče Argonautů se míhaly vzduchem a rozsévaly smrt. Boj trval do večera. Bebrykové padali jako podťaté stromy. Již nebyli v jednotném šiku. Pobíhali sem a tam, zakopávali o mrtvé a hledali spásu v útěku. Rozprchli se po celé zemi, aby všude oznámili, co potkalo jejich krále Amyka. Přitom netušili, že z jedné záhuby unikají a řítí se do jiné. Jejich sousedé, právě tak zpupní a bojovní, čekali už dlouho na smrt královu a hlídali, až nastane vhodný okamžik. A ten nastal. Jakmile Amykos padl, vrhli se na území Bebryků a plenili jejich pole, vesnice a města.

Ale ani Argonauti neodpočívali na vavřínech. Vybrali si z královských stád nejlepší kusy a přiháněli je k pobřeží. Jak se tak v pěkné pohodě a rozradostnění vraceli k lodi, řekl jeden z nich:

„Tak mě napadlo, co by asi z těch Bebryků zbylo, kdyby tu byl s námi Héráklés. To by ani k zápasu nedošlo. Až by nám byl přišel drzý Amykos oznamovat své podmínky, Héráklés by byl uchopil svůj kyj a na místě by mu rozbil hlavu. Možná že nám Héráklés přece jen bude chybět, až nás v budoucnu potkají ještě horší překážky.“

Plavci zůstali na pobřeží celou noc. Ošetřovali zraněné druhy a obvazovali jim rány. Potom se chystali vykonat slavnou oběť bohům z vděčnosti, že nemusejí oplakávat smrt některého ze svých druhů. Všichni zůstali naživu a zranění nebyla nebezpečná. Plameny z oltáře zářily do noční tmy a v jejich záři rekové hodovali a popíjeli. Rusé hlavy a skráně si ověnčili vavřínem na počest boha Apollóna, dárce vítězství, a Orfeus hrál velebný chvalozpěv.

Dlouho do noci se veselili, než se odebrali na lůžka. A když ráno slunce ozlatilo orosené vrchy a stráně a pastýři v okolí vyháněli stáda na pastvu, plavci odvázali koráb naplněný kořistí, opřeli se do vesel a odrazili od břehu. Pluli Bosporem, kde se tvořily nebezpečné víry. Najednou se nablízku vzdula ohromná vlna jako skála. Dosahovala až k mrakům, visela ve výši nad středem lodi a hrozila všem blízkou smrtí. Duchapřítomný kormidelník rychle stočil loď na stranu a proplul beze vší pohromy. Všichni bledí hrůzou se pak dívali, jak vlna pozvolna uléhá, a děkovali kormidelníkovi, že je zachránil před jistou zkázou.

Potom pluli celou noc a ráno přistáli na pobřeží nějaké nové, neznámé země. Nedaleko od břehu bydlil stařec Fíneus. Byl vychrtlý jako stín, pomalu se belhal a holí si ohledával cestu. Byl slepý. Ale to nebylo jediné neštěstí, jež dolehlo na tohoto ubožáka, kdysi mocného a šťastného panovníka. Bohové ho obdařili věšteckým duchem, a to mu přineslo tyto strasti.

Fíneus vyzrazoval lidem úmysly bohů, a proto byl krutě potrestán. V temnotě trávil dlouhé, neradostné dny svého stáří. Přitom ho trápil neustále krutý hlad. Kdykoli se chtěl dotknout nějakého jídla, snesly se z oblačných výšin Harpyje, škaredé nestvůry, zpola ženy, zpola ptáci. Vrhly se k starci a svými zobáky a drápy mu rvaly od úst i z rukou jakýkoli pokrm. Ponechaly mu jen tolik, co by neumřel hlady. Zbytky pokrmu pokálely a znečistily, takže nebylo možno vložit něco z toho do úst, ba nikdo nesnesl ani zápach, který se šířil ze zbytků jídla.

I proležel stařec většinu času na lůžku nebo se vláčel po své chatrči a klesal mdlobou z hladu. Jakmile zaslechl toho dne z pobřeží radostný křik a hluk, okřál a zaradoval se i on. Vzpomněl si na věštbu, jíž se mu z nebes dostalo, že jednou jeho utrpení skončí a on se dosyta nají. Což aby tak přišli už ti, od nichž čekal záchranu! Vzchopil se, povstal z lůžka a ploužil se jako stín. Holí se dotýkal stěn, aby se dostal z chatrče. Všechny údy se mu chvěly slabostí a stářím, kůže se mu na celém těle seschla a jen tak tak držela pohromadě kosti uvnitř. Stařec se vyšoural ven, ale tam na prahu vysílením klesl. Závrať ho pojala, zdálo se mu, že se pod ním točí celá země a on že se řítí do propasti. Omdlel.

Tak ho na prahu před chatrčí našli Argonauti. Shlukli se kolem něho a nevycházeli z údivu. Po chvíli stařec z hloubi prsou namáhavě vydechl, a když se trochu vzpamatoval, promluvil úpěnlivě k plavcům:

„Poslyšte mě, nejlepší mužové ze všech Řeků! Jste-li ovšem vy účastníci oné výpravy, kterou vede Ijásón podle krutého rozkazu svého strýce do Kolchidy pro zlaté rouno. Ale již vás poznávám, jste to skutečně vy. Vzdávám ti vroucí díky, Apollóne, ochránče básníků a věštců, za to, že je dosud má mysl nadána věštným duchem a že všechno zná. Díky tobě, ač mě sužují takové strasti! A vás, dobří lidé, zapřísahám a prosím, smilujte se nade mnou! Zbavte mě mých útrap a mé věčné bídy. Slitujte se a neodplujte, aniž mi pomůžete!

Poslyšte, co všechno mě sužuje: jsem slepý, žiji v neustálých temnotách, let přibývá a smrt ne a ne přijít. A k tomu všemu se druží ještě zlo, které si ani nedovedete představit. To je ze všeho nejhorší. Kdykoli chci jíst, snesou se odněkud strašné Harpyje a vyrvou mi z úst i z rukou poslední zbytky jídla. A jestliže mi přece něco ponechají, páchne to hnilobou a výkaly tak nesnesitelně, že to nemohu ani cítit, natož pozřít. A já marně už tolik let čekám, až se budu moci najíst a zahnat krutý hlad. Však vidíte, že už je ze mne hotový stín. Ale mám věštbu od nesmrtelných bohů, že jednou mě navštíví vaše výprava a dva z vaší výpravy, synové Boreovi, že mě navždy zbaví mých útrap a bídy. Prosím vás pro všechno na světě, dobří lidé, jsou mezi vámi ti dva stateční rekové, kteří se nade mnou smilují a sejmou ze mne tíhu toho zla?“

Všechny plavce pojala hluboká soustrast nad ubohým starcem. Nejvíce ho však litovali Boreovi synové Kalajis a Zétés. Setřeli slzy z očí a přistoupili blíž k starci. Zétés ho uchopil za ruku a pravil: „Stařečku, myslím, že nežije na světě ubožejší tvor, než jsi ty. Proč tě bohové tak trestají? Pohněvals je asi svým uměním věšteckým. Ach, kdybys věděl, jak bychom ti oba rádi pomohli a zbavili tě téhle trýzně! Kéž je pravda, co jsi řekl, že bůh tento úkol přichystal nám dvěma! Jak rádi ti prokážeme tuhle službu! Ale napřed nám vyřkni velikou a svatou přísahu, že neupadneme v nemilost bohů, když ti pomůžeme.“

Stařec se ihned k němu obrátil, otevřel prázdné oční důlky a pravil: „Milý synu, jak tě mohla napadnout taková věc! Jak se můžeš něčeho takového bát? Přísahám ti při tomto svém neštěstí a při bozích na nebi i pod zemí, že ti nevzejde žádný hněv bohů za to, že mi pomůžeš. Proto již neotálej a slituj se nade mnou!“ prosil úpěnlivě stařec.

Jak uslyšeli bratři slepcovu přísahu, už se nezdrželi ve své touze pomoci mu. Ihned přichystali starci jídlo, jež mělo být posledním lupem zlých Harpyjí, a pokrm mu předložili. Sami si stoupli opodál a vytasili meče. V okamžení se přesvědčili na vlastní oči o tom, co jim Fíneus pověděl. Jakmile se stařec chopil podávaného jídla, tu jako prudká vichřice přilétly strašné nestvůry, spustily křik a rvaly mu jídlo jako obvykle. Zhltly vše a vznesly se nad moře. Zbyl po nich jen nesnesitelný zápach.

Vzápětí se za nimi vyřítili oba okřídlení synové Boreovi a s vytasenými meči se vznesli do výše. Plavci za nimi hleděli a jásali. Ale kdyby byl sám Zeus nechtěl, aby stařec již více netrpěl, nadarmo by se byli Kalajis a Zétés hnali za Harpyjemi. Ty letěly vždy jako střely a nic na světě by je nedohonilo. Ale Zeus obdařil oba okřídlené bratry nezdolnou silou a popřál jim nakonec vítězství. Oba lapali rukama po nestvůrách, ale ty stále unikaly. Jako když se vycvičení psi ženou za zvěří, již již se chtějí zakousnout, ale sklapnou zuby naprázdno. Takový pocit měli synové Boreovi, když jim stále a stále Harpyje prchaly před rukama.

Ale už by je byli konečně zasáhli mečem, kdyby jim v tom nezabránila Íris, poselkyně bohů. Jak je zhlédla, snesla se rychle z nebe a domlouvala jim:

„Chraňte se proklát mečem Harpyje, vždyť to jsou rychlí Diovi psi! Postihl by vás za to jeho hněv! Já však vám přísahám, že už nikdy neslétnou k slepému Fíneovi a že dnešním dnem končí jeho utrpení!“

I letěli oba bratři zpět k lodi. Harpyje se ukryly ve své jeskyni a Íris se vznesla na Olymp.

Zatím plavci starce čistě umyli a chystali obětní žertvy. Při hostině zasedli společně se slepcem a měli velikou radost. Stařec po tolika letech hladu hltavě jedl všechno, co mu předložili, a okříval na těle i na duchu. Když se dosyta najedli a napili, čekali pak celou noc, až se vrátí Kalajis a Zétés. Potom si stařec přisedl blíže k ohništi a mluvil k plavcům věštná slova o jejich další plavbě a o jejím konci:

„Povím vám něco, milí přátelé, poslouchejte dobře, ale všechno vám prozradit nesmím. Jen to, co mohu, vám sdělím. Té chyby se podruhé už nesmím dopustit. Byla to ode mne neprozíravost, že jsem vždy všechno každému řekl. Ale bohové sami si přejí, aby se lidé dovídali jen kusé věštby a část úmyslů božských aby nepoznali nikdy.

Až odtud vyplujete, čeká na vás veliké nebezpečí před vstupem do Pontu (= Černého moře). Tam v mořské úžině se tyčí dvě hrozivé skály. Těmi, pokud vím, dosud nikdo neproplul bez pohromy. Ty skály totiž nestojí pevně v moři. Stále se rozestupují od sebe, srážejí se a opět se rozestupují. Ale vy jimi musíte proplout, neboť všude jinde jsou ostrá skaliska a nebezpečné víry, bouří se tam hladina moře, chrlí spousty vod a hrozně to v těch místech hučí a ječí. A proto, milí přátelé, dbejte mé rady, abyste nedoplatili smrtí na svůj mladý věk, který nebývá moudrý.

Nejdříve vypusťte z korábu holubici, jen tak na zkoušku, zda proletí. A jestliže vyvázne bez pohromy a proletí na druhou stranu, pak se již neobávejte nebezpečí a neváhejte. Sevřete pevně vesla, pevněji než kdykoli předtím, a veslujte ze všech sil, abyste propluli těmi skalisky co nejrychleji. Na nic jiného nemyslete než na vesla! Ale jestliže ta holubice neproletí a skály ji rozdrtí, pak se hleďte dostat rychle odtamtud zpět. Je přece lépe podrobit se vůli nesmrtelných bohů než zahynout v těch skalách. I kdybyste měli loď celou z kovu, skály by ji rozdrtily. Nesmíte se na mne dívat jako na člověka, který se sám bohům zprotivil a jehož rad proto netřeba poslouchat. Pozdě byste pykali za svou nedůvěru a neposlušnost. Neodvažujte se, důtklivě vám znovu říkám, plout skalami dříve, než jimi proletí holubice.

Pak se dejte vpravo podél Bíthýnie, plavte se kolem ostrova Thynie, kde lze přistát, a odtud dál a dál, až budete nedaleko Acheruské skály u řeky Acherontu, kde je vchod do podsvětí. Pod tou skalou se dere Acherón z hluboké propasti ven a valí se v mohutných proudech. Odtamtud budete plout kolem pahorků na území Páflagonů, jimž za dávných časů kraloval Pelops. Minete několik řek, jež se vlévají z pobřeží do moře, minete tři města Amazonek. Na další cestě se dostanete k drsnému prázdnému ostrovu a tam vystupte. Na tom ostrově sídlí nesčetná hejna nestoudných dravých ptáků a ty se pokuste nějakým způsobem zahnat. Ale pozor! Ti ptáci mají kovové zobáky, nohy, drápy a kovové peří. Vypouštějí kovová pera a zraňují jimi jako šípy. Až je zaženete, čeká vás tam velké překvapení.

Až poplujete od tohoto opuštěného ostrova, setkáte se s mnoha kmeny, které bydlí při pobřeží, ale vy budete veslovat dál a dál, až zahnete na konec moře. Tam teče řeka Fásis[7] a širokým proudem se vlévá do moře. Stočíte se do ústí této řeky a odtamtud již spatříte hradby královského města, v němž vládne Aiétés bojovným Kolchům. A také uvidíte Areův háj, v němž se rozkládá obrovský dub a na něm je zavěšeno zlaté rouno. Ale to rouno hlídá hrozný drak, jenž nikdy neusíná a jemuž nic neunikne. A to je všechno, co jsem vám mohl oznámit. Leccos nepěkného vás ještě čeká, než doplujete do Kolchidy, ale musím už zmlknout, aby mě zas bohové nepotrestali za to, že vyzrazuji vše! Jen ještě to vám mohu říci, že se šťastně vrátíte, ale docela jinou cestou.“

Fíneova řeč Argonauty příliš nepotěšila. Nadlouho zmlkli a přemýšleli o překážkách a strastech, jež je čekají. Jediný Ijásón se ještě zeptal starce, zda se všichni vrátí živi a zdrávi a projevil obavy, jak on, dosud nezkušený, provede výpravu úskalími Pontského moře do Kolchidy. Nikdo z plavců si ještě nedovedl představit, jaký kus cesty je čeká, než se dostanou až do nejzazších končin světa.

Fíneus těšil Ijásona: „Milý synu, jakmile se dostaneš z těch zhoubných skalisk, pak již buď dobré mysli. Čeká vás šťastný návrat a sláva.“

Jen stařec domluvil, hle, již se snesli ze vzdušných výšek okřídlení synové Boreovi a stanuli na prahu. Jak plavci zpozorovali, že milí druhové přiletěli, vstali a šli k nim. Zétés sotva ještě popadal dech, ale již odpovídal zvědavým druhům na četné otázky:

„Daleko, daleko jsme před sebou hnali Harpyje a byli bychom je prokláli mečem, ale Íris nám v tom zabránila. Zato se nám zavázala přísahou, že ty nestvůry už nikdy nepřiletí, aby opět trápily slepého Fínea. Harpyje se pak s křikem ukryly v jedné jeskyni.“

Plavci se z té zprávy nesmírně radovali a stařec Fíneus byl jako znovuzrozen. „Věř mi, Fínee,“ pravil mu Ijásón, „to byl jistě nějaký bůh, který se smiloval nad tvým neštěstím a přivedl nás do této krajiny a pomohl ti skrze syny Boreovy. A kdyby ti bozi ještě vrátili zrak, věř mi, že bych z toho měl takovou radost, jako kdybych se šťastně vrátil domů.“

Nad těmito slovy se stařec zasmušil a pravil:

„Milý synu, nikdo již nerozžehne světlo mých očí, nyní ani v budoucnu. Není tu pomoci. Můj zrak pozvolna zhynul a já už ani neprosím, abych zase viděl. Místo toho se však modlím, aby na mne bohové brzy seslali smrt. Pak teprve, až zemřu, budu mít účast na veškeré kráse.“

Plavci ztichli a přemýšleli, proč chce stařec brzy zemřít, když už ho nebudou trápit hnusné Harpyje. Odpověď na to nenašli. S podivem potom pozorovali, že se už rozednívá.

S východem slunce přicházeli k Fíneovi sousedé a přinášeli mu díl svého pokrmu. Činili tak po dlouhá léta. A on jim za to uděloval věštby a nejednoho tak ušetřil všelijakých strastí. Stařec se najedl, a když všichni sousedé odešli, loučil se takto s plavci:

„Věřte, milí přátelé, nejsou na světě jen samí zpupní a nevděční lidé. Tak například ke mně přišel jeden muž, abych mu vyložil osud. Mnoho zkusil a vytrpěl, ale jak z jednoho neštěstí vyvázl, hned ho potkalo jiné. Každý nový den byl pro něho horším než předešlý a tak to šlo rok co rok dál. Ten člověk pykal za svého otce. Jeho otec kdysi kácel na horách les a porazil i strom, s nímž byl spjat život jedné víly. Marně ho víla prosila, aby nekácel dub, s nímž v radostech prožívala dlouhý čas. Prosila marně. Strom padl. A víla mu za to připravila zlý osud, a nejen jemu, i jeho dětem. Když se jednou přišel se mnou poradit syn toho nešťastného otce, vybídl jsem ho, aby postavil té víle oltář a vykonal oběť na usmířenou. Vždyť už za vinu otcovu tolik vytrpěl! Poslechl mě a jeho strasti pominuly. A od té doby mě ten člověk má stále na paměti a stará se o mne. Nejraději by tu byl se mnou stále. A dokud budou žít vděční lidé, bude na světě dobře.“

Plavci se pak se starcem srdečně rozloučili a nasedli na loď. Nezapomněli si vzít ani holubici, jak jim věštec poradil. Měla strach a třepala křídly, jako by tušila, k jaké zkoušce ji berou s sebou.

Bohyni Athéně neušlo, že už rychlá Argó vyplula. Proto se snesla na moře, aby byla plavcům nablízku v nejtěžší chvíli plavby. Však se již blížili k místu, kde se průliv zužoval a na obou jeho stranách trčely hrozivě do výšky dvě skály. Voda divoce vířila a narážela do lodních boků. Plavce jala hrůza a jen pozvolna šinuli koráb kupředu. Dunění srážejících se skal bylo silnější a silnější. Jekot a zlověstné hučení vln se blížilo. Skály, které hrozily každému smrtí, již vítaly Argonauty zcela nablízku.

Ale vtom jeden z plavců vypustil holubici a přešel rychle na lodní příď, aby dobře viděl, co se stane. I ostatní plavci se napjatě dívali ke skalám. Právě se rozestupovaly. Plavci zatajili dech. Holubice mávala křídly a již se octla u samých skal. Již jimi letí, už, už je na druhé straně! Za posledním mávnutím křídel se skály s hromovým rachotem srazily. Spousty vod se rozstříkly, jako černý mrak se zvedly do výše, moře příšerně, zlověstně ječelo, celé okolí hučelo a duněly jeskyně, jak voda pod nimi vířila. Na břehy stříkala bílá pěna. Mocný proud rozkolébal koráb jako ořechovou skořápku.

Ale to všechno plavci ani nevnímali. Upínali zrak jen za holubicí. Jakmile ji zahlédli, propukli v jásot. Ušla pohromě, jen několik per z ocasu jí skály přiskříply a urvaly. A již kormidelník Tífys silně vykřikl a vybídl druhy, aby nalehli na vesla a ze všech sil hnali loď kupředu. Hned poslechli, neboť skály se opět začaly rozestupovat. V okamžiku valící se proud strhl koráb a plavci se octli uprostřed skal. Všichni zbledli hrůzou, vždyť z těch tvrdých skal jim hrozila záhuba. Kormidelník se obratně vyhnul obrovské vlně, která se proti nim valila a hrozila pohltit všechny ve svém jícnu.

Plavec, jenž vypustil prve holubici, vyzýval důtklivě druhy, aby úporně veslovali. Ale co byla platná vesla! Loď poskočila kupředu, ale hned ji proud strhl zpátky, a o jaký kus! Vesla se ohýbala, praskala, skály se chvěly a hrozivě duněly, každým okamžikem se měly zase srazit, a loď byla stále uprostřed nich! Klouzala po hřbetech vln jako na válci sem a tam a ne a ne se dostat z místa. Už hrozila smrt všem Argonautům a jen rychlým zásahem mocné Athény jí unikli. Bohyně zadržela levou rukou obrovskou skálu, pravou se opřela do lodi a již bylo vyhráno! Loď proletěla skalami jako vystřelený šíp a unikla hrozící záhubě. Jen ozdobu na kormidle skály zachytily a rozdrtily, jak se za projíždějící lodí srazily. Pak se ještě rozestoupily, ale to bylo již naposled. Od té doby stojí pevně a ani se nehnou. Tak se splnila dávná věštba, že až se jedné lodi podaří jimi proplout, že už nikdy nebudou ohrožovat žádnou loď. Plavci si oddechli, když měli za sebou největší nebezpečí, které jim hrozilo. Měli pocit, jako by se dostali z temného podsvětí na světlo. Radovali se a dávali za pravdu kormidelníkovi, jenž jim sděloval:

„Přátelé, máme to nade všechny pochyby zázračnou loď. Jen jí děkujeme, že jsme v této chvíli živí a můžeme se těšit ze slunečních paprsků. Je to bezpečný důkaz, že sama Athéna pečuje o loď a naše životy. Musíš dbát, Ijásone, aby nám nikdo Argu nezajal a nevyrval. Nestane-li se tak, pak se už nemusíš bát rozkazu svého strýce. Překonáme šťastně i všechny budoucí strasti, jak nám věštil slepý stařec Fíneus.“

Tífys domluvil, chopil se kormidla a řídil koráb klidným mořem. Ijásón přišel blíž k němu a dojat jeho řečí vlídně mu domlouval:

„Milý Tífye, proč tak mluvíš, když víš, že mi tím působíš bol? Chybil jsem a tu chybu už nelze odčinit. Když mi strýc Peliás kázal, abych podnikl tuto výpravu, měl jsem odmítnout. I kdyby mi pohrozil smrtí, měl jsem odmítnout. Takhle žijeme v stálých obavách a já se trápím ve dne v noci myšlenkou, zdali vás všechny přivezu zpět do vlasti zdravé a bez nehod. Na sebe nemyslím, o svůj život nedbám, ale o vaše životy se chvěji od té chvíle, co jsme vypluli z rodného přístavu. Ach, že já jsem kdy poslechl svého strýce!“

Tak mluvil k Tífyovi a k ostatním plavcům, aby zkoumal jejich smýšlení. Ti však začali hlučet, jak dozněla jeho slova, a zle reptali, že takhle by vůdce výpravy neměl mluvit. Ijásón se zaradoval, když poznal oddanost svých druhů, a zvolal:

„Moji milí, vaše zmužilost mi dodává nové odvahy. Od této chvíle se už ničeho nebudu bát, i kdybych měl projít propastmi podsvětí. Když jsem se přesvědčil, že jste stateční v takových hrůzách, budu je i já s vámi snášet statečně. A myslím si, že už vás nic tak zlého nepotká, budeme-li stále dbát Fíneovy rady.“

Nato tiskl ruce svým druhům a prožíval opravdovou radost a štěstí. A plavci s ním. Proto se s tím větší chutí opřeli do vesel a brázdili klidnou hladinu Černého moře. Pluli ve dne v noci.

Když se začalo rozednívat, uviděli před sebou malý, pustý ostrov (Thýnii) a hned k němu zamířili s lodí. Byli již unaveni a vysíleni. Vystoupili na břeh, ale leknutím ucouvli. Objevil se před nimi v celé své božské kráse a velebnosti bůh Apollón. Krásnou hlavu mu věnčily bohaté kadeře, jež se při chůzi houpaly a podobaly se nádherným hroznům. V levici držel stříbrný luk a z ramenou mu visel toulec s šípy. Pod jeho kroky se otřásal celý ostrov a voda šplíchala na pevninu. Nikdo z plavců se neodvážil pozvednout zrak a pohledět do krásných očí mocného boha. Apollón je minul a již se vznášel ve vzduchu nad mořem. Ubíral se k svým milým Hyperboreům. Ti bydlili daleko na severu, až blízko měsíce, a proto žili ve věčném jasu. Jejich kraj byl tak úrodný a podnebí tak příznivé, že dvakrát ročně sklízeli úrodu a ovoce. Žili v stálém míru a nikdy nepoznali hrůzy války. Apollón k nim docházel na návštěvu rok co rok, neboť se tam narodila jeho matka Létó (= Látóna).

Když se Argonauti vzpamatovali z úžasu, promluvil k nim po dlouhé době Orfeus:

„Přátelé, zasvěťme tento ostrůvek Jitřnímu Apollónovi, jenž je dárcem slunce a světla, moudrosti a umění věšteckého a básnického. Nechť nás chrání na naší cestě, ať odvrací zlé větry a popřává nám šťastného přistání! Obětujme mu vše, co můžeme dát, a postavme mu na břehu oltář. Nechť se smiluje nad námi, když se nám tak za jitra zjevil!“

Plavci poslechli. Postavili oltář a hned vykonali oběť. Slavili boha zpěvem a tancem a Orfeus zpíval zvučným hlasem o jeho dávném činu, jejž vykonal Apollón ještě jako jinoch. Hrozný drak Delfynés hlídal svatyni v Delfách, ale slézal i na rovinu a pustošil pole, pronásledoval nymfy, rdousil dobytek i lidi, ničil potoky a ohrožoval dokonce i matku Apollónovu. Hrůza, byl to strašný drak! A bůh ho usmrtil ze svého stříbrného luku.

Když Orfeus skončil, vykonali plavci úlitbu a zavázali se přísahou, že si budou vždy věrně pomáhat a budou žít v družné svornosti a míru.

Dva dni se zdrželi na ostrově, než mohli odplout. Jednou večer se všichni sesedli kolem božského Orfea a prosili ho, aby jim zas po dlouhé době něco pěkného vyprávěl. Zvlášť věštec Idmón o to vřele prosil, neboť věděl, že se naplňuje jeho osud a že už brzy zemře. Orfeus se rozhlédl po milých druzích, usmál se a pravil:

„Přátelé, rád vám něco povím, když po tom tak toužíte. Včera jsme spatřili boha slunečního světla v jeho velebné nádheře, kdy se v radostné pohodě ubíral na návštěvu do rodiště své matky. Ale tento mocný bůh, jemuž já vděčím za svou píseň a lyru, dovede vzít na sebe tvář hrozného mstitele lidské zpupnosti a pýchy. Nic ho tak nepohněvá jako pýcha. Povím vám, jak potrestal se svou sestrou Artemidou pyšnou královnu Niobu.“

Šero se již změnilo v noční tmu, když Orfeus dopověděl báji o hrdé královně. Potom ještě zazpíval chvalozpěv na skromnost a pokoru před nesmrtelnými bohy a plavci se rozešli na lůžka.

Rodil se krásný den a vítr vál směrem, jejž plavci uvítali. Nasedli na loď a nerušeně pluli. Brzy se dostali ke skále Acheruské. Nedaleko se táhne lesnatou kotlinou údolí s jeskyní, kudy je vchod do podsvětí. Mrazivý dech vane údolím ve dne v noci a tvoří všude jinovatku, kterou rozehřívá teprve polední slunce. U té skály nikdy není ticho. Stále se tam rozléhá hrůzné skučení a mísí se s hukotem moře. Tam ústí i podsvětní řeka Acherón, protéká pod skálou a proudí do moře.

Plavci se rádi vzdalovali z těchto míst, kde je stále tak teskno a smutno, a s radostí uvítali novou zemi, ke které se přiblížili. V této zemi bydlili Mariandýnové a vládl jim král Lykos.

Když Argonauti vystoupili na břeh, šel je uvítat sám král a s ním se ubíraly četné zástupy lidu. Sláva plavců se už k nim donesla a každý věděl, jak Polydeukés přemohl v pěstním zápase zpupného krále Amyka. Proto uvítali Polydeuka zvlášť srdečně a prokazovali mu téměř božskou úctu. Co zkusili od zlých sousedů Bebryků, proti nimž se museli často hájit v boji! Proto byli vděčni Argonautům, že potrestali jejich zpupnost a že Polydeukés jejich krále Amyka zabil. S radostí vyšli vstříc plavcům, aby s nimi navázali družné přátelství.

Argonauti byli potěšeni vlídným přijetím a s pocitem radosti se ubírali do města. Občané je zavedli do Lykova krásného paláce a král uspořádal na jejich počest a na důkaz přátelství skvělou hostinu. Při ní vykládal Ijásón králi o každém ze svých druhů, jak se jmenuje, odkud je a čím se proslavil. A nakonec se mu svěřil, proč je na cestě do Kolchidy a kdo ho tam posílá. Krále to vše velmi zajímalo a vyptával se Ijásona, co už prožili, než se dostali do země Mariandýnů.

Ijásón králi podrobně líčil, jak loď vyplula z domácího přístavu s výkvětem řeckých hrdinů, jak je hostily ženy na ostrově Lémnu, plakal, když vykládal o nešťastném nočním boji s dobrými přáteli, v němž padl král Kýzikos, jak propluli kolem Mýsie a kianské země,[8] kde se jim ztratil Héráklés, co jim věštil mořský bůh Glaukos, znovu obšírně líčil, jak se utkali s Bebryky a jejich králem Amykem, dojemně vyprávěl o slepém starci Fíneovi, potom jak propluli srážejícími se skalami a jak se jim na ostrově zjevil bůh Apollón.

Lykos pozorně poslouchal a byl okouzlen. Jen ho pojala lítost, že proti své vůli nechali na cestě Héráklea. I vyslovil před Ijásonem svou obavu:

„Přátelé, jak můžete bez takového reka plout do vzdálené říše Aiétovy! Mám obavu, že vám bude chybět. Nikdy nezapomenu, jak jsem byl překvapen, když jsem ho na vlastní oči spatřil. A to zde, přátelé, zde, v síních tohoto domu, když ještě vládl můj otec. Zavítal k nám, když se vracel z území Amazonek a přinášel pás jejich bojovné královny Hippolyty, jak mu Eurystheus poručil. To jsem byl ještě chlapec. Héráklés tehdy pomohl mému otci potřít v boji nebezpečné sousedy. Jen Bebrykové řádili dál, a i ti jsou nyní vaší zbraní přemoženi. Já jsem přesvědčen, že sami bohové postavili toho dne proti sobě Amyka a Polydeuka a roznítili boj, který nás zbavil stálého strachu a loupežení na našem území.

Proto bych byl rád, kdybyste přijali na důkaz díků a přátelství do své družiny mého syna Daskyla. Pojede-li s vámi, setkáte se všude s přátelskými národy. Bratřím Polydeukovi a Kastorovi postavím na skále Acheruské vysoký chrám, aby ho plavci zdaleka viděli a vzývali božské bratry.“

Král domluvil a plavci odměnili jeho slova potleskem. Potom se ještě celý den bavili, jedli a pili a ráno se radostně ubírali k lodi. Odnášeli si s sebou spoustu darů. Sám Lykos je vyprovázel a s ním velký zástup lidí. Zároveň s králem se ubíral i jeho syn Daskylos. Ale nebylo Argonautům přáno, aby se vydali na další cestu. Jejich milý druh, věštec Idmón, zahynul žalostnou smrtí. Ani jeho slavné umění věštecké nemohlo od něho odvrátit smrt, když se naplnil jeho osud.

U břehu řeky v hustém rákosí se chladil v bahně hrozný kanec s velkými kly, příšerné zvíře nezvykle zuřivé. I nymfy a víly se ho bály. Nikdo z plavců nevěděl, že se tam skrývá. Věštec Idmón, netuše nic zlého, se ubíral po břehu té bahnité řeky. Vtom se na něho z rákosí vyřítil kanec, prorazil mu stehno a rozerval mu maso i s kostí. Nešťastný věštec bolestně vykřikl a klesl na zem.

Jeho volání uslyšeli Argonauti a hned běželi k nebožákovi. Kanec se již dal na útěk do bažin, ale jeden z plavců po něm hodil oštěpem. Zvíře se rozlítilo a hnalo se znovu proti nim. Ale tentokrát už kanec nikomu neublížil. Idás ho probodl kopím. Kanec zařičel, zachroptěl a svalil se na zem.

Ale co to bylo platné, jeho ubohou oběť již nezachránili. Zdvihli Idmona a nesli ho k lodi, ale cestou jim zemřel v rukou. Na další plavbu nebylo ani pomyšlení. Tři dni a tři noci bez přestání plakali a naříkali a čtvrtý den mu vystrojili nádherný pohřeb. Pohřební slavnosti se zúčastnil i král a všechen lid. Vykonali slavnou oběť na počest mrtvého a pak mu nasypali mohylu.

Ale osud byl tentokráte na hrdinné plavce příliš tvrdý. Nespokojil se s jedinou mohylou. Museli zřídit ještě jednu. Právě když pohřbívali mrtvého věštce, umíral po kratičké nemoci jejich obratný kormidelník Tífys. Osud mu nedopřál, aby dovedl loď až k cíli cesty, do daleké Kolchidy. Zemřel tak daleko od své vlasti a nářek opuštěných druhů nelze slovy vylíčit. Ani jemu nepomohlo, že byl synem Apollónovým.

To dvojí kruté neštěstí tížilo Argonauty celých dvanáct dní. Svého znamenitého kormidelníka pohřbili pak blízko hrobu Idmonova a zachváceni bezradností a žalem klesali na mysli. Nikdo nemyslil na jídlo a pití. Jediná myšlenka jim tanula před očima: Co si počnou bez kormidelníka? Jak doplují do Kolchidy? Ach, jak mizí naděje na návrat!

Snad by se z pláče a nářku ani nevzpamatovali, kdyby bohyně Héra nebyla vnukla odvahu Ankaiovi. Ten přistoupil k Péleovi a pravil:

„Nesmíme bez konce naříkat a nestarat se o další osud. Vždyť jsou mezi námi i jiní mužové, kteří dovedou řídit loď a mohou zdárně dokončit plavbu. Oznam to druhům a povzbuď je, aby nespouštěli z mysli cíl své cesty.“

Péleus se zaradoval a hned šel říci Argonautům, co slyšel od Ankaia: „Přátelé, již bychom neměli dále truchlit. Vždyť jsou i v našem středu mnozí, kteří dovedou vládnout kormidlem. Chopte se tedy vesla a již nenaříkejte, vždyť umřít je určeno nám všem.“

Ijásón, až dosud bezradný, mu odpověděl:

„Pélee, jmenuj mi někoho, kdo umí řídit loď. Jen se podívej, jak jsou všichni zachmuřeni a sklíčeni. A nikdo se neraduje jako ty. Já mám zlé tušení, že nás potká stejný osud jako naše dva mrtvé druhy, že nedojedeme ani ke králi Aiétovi, ani se nevrátíme domů.“

Ale Ijásonovy obavy rozptýlil sám Ankaios. Hlásil se za kormidelníka a po něm se přihlásili ještě další. Argonauti svěřili řízení lodi Ankaiovi.

Dvanáct dní setrvali plavci v místě, kde je postihla ztráta dvou milených druhů. Ještě se mnoho a mnoho pro ně natruchlili, ale dvanáctého dne hned po východu slunce vypluli na moře.

Pluli nerušeně dlouho a dlouho, až se octli blízko pobřeží, kde uviděli mohylu. Byl tam pochován Hérákleův přítel Sthenelos, který provázel hrdinu do války s Amazonkami. Když se již vracel domů, podlehl tam na mořském břehu svému zranění. Jakmile duše zemřelého zvěděla, že se k náhrobku blíží její rodáci, vyžádala si svolení na královně podsvětí, aby mohla na chvilku zaletět k své mohyle. Královna svolila.

Stín mrtvého se postavil na okraj hrobu a již zdaleka vyhlížel koráb, aby mohl spatřit přátele z drahé vlasti. Mrtvý hrdina vypadal právě tak, jako když šel do války. Jeho přilba se čtyřmi hřebeny vrhala zář a nachový chochol se na ní hrozivě kymácel. Jakmile mrtvý spatřil milé krajany, opět zmizel v temnotách podsvětních. Plavci strnuli úžasem, ale věštec Mopsos, který nyní zastupoval zemřelého Idmona, je vyzval, aby jen bez obav přistoupili k hrobu a usmířili duši obětí. Plavci hned poslechli. Svinuli plachty, zajeli s korábem k pevnině a spěchali k mohyle Sthenelově. Upravili hrob i jeho okolí a pak vykonali oběť.

Orfeus zapěl velebný chvalozpěv k poctě mrtvého reka a plavci se pak rozložili na břehu ke krátkému odpočinku. Orfeus odložil lyru a pravil k milým druhům:

„Přátelé, dojala mě nesmírně vlídnost královny podsvětí Persefony, že dovolila duši Hérákleova přítele, aby se vzdálila na chvíli z podsvětí a spatřila krajany. To není zvykem v temném Hádu, jehož přísný řád nezná téměř výjimek. Ale Persefoné sama dobře ví, jak silná je touha vyjít ven z oné chladné, chmurné říše mrtvých a popatřit na krásný svět. I když jen na okamžik. Hle, její přísnost ustoupila a zvítězil v ní lidský cit. Povím vám příběh o jejím tklivém osudu a pak i jí vzdáme oběť.“

Plavci byli rádi, že si zas něco pěkného poslechnou. Vždyť už tolik dní jim Orfeus nic nevyprávěl! A o vládkyni podsvětí, té přísné i vlídné královně květů, budou poslouchat třeba do večera. Vždyť i nejslavnější a nejsilnější z hrdinů jednou zemře a předstoupí před její tvář.

Argonauti, vděční posluchači, se rázem ztišili a upřeli pohled na Orfea. Blízkost mohyly zvyšovala posvátnost okamžiku, kdy Orfeus začal vyprávět o nešťastné bohyni Démétře, jíž byla uloupena její krásná dcera Persefoné.

Když Orfeus skončil své vyprávění, na chvilku si odpočinul, pak uchopil lyru a zapěl mohutný hymnus k poctě velebné Matky a Dcery, té nerozlučné dvojice, která odívá svět krásou květů a plodů.

Po vykonání oběti nastoupili Argonauti rychle na loď. Vítr od západu zesílil. Napjali proto plachty a loď se vznášela jako na křídlech, jako by se ani hladiny nedotýkala. Za chvíli míjeli ústí Parthenia, té nejklidnější řeky, do jejíhož lahodného toku ponořuje své tělo panenská bohyně Artemis. Denně sem přichází a osvěžuje se z únavy po celodenním lovu, a teprve potom se vznáší k nebi.

Ještě po celou noc poháněl Argu západní vítr. Druhý den se však utišil, bylo bezvětří a plavce čekalo namáhavé veslování. To trvalo celý den a celou následující noc. Cesta ubíhala pomalu, ale rekové neumdlévali. Už se blížili k území bojovných Amazonek a chystali se, že tam zakotví s lodí. Ale štěstí jim přálo. Opět se zvedl západní vítr, takže plavci ani neopustili koráb a pluli bez námahy dál. Byli ušetřeni bitvy, která by se byla strhla, jakmile by byli vystoupili na břeh Amazonek. Tyto ženy uvítaly bojem každou loď, která se k nim blížila.

S jitrem nového dne opět ustal vítr a plavci se zas museli chopit vesel. Ale jejich svaly necítily únavu. Vždyť už nejsou daleko od cíle. Co nevidět se objeví na obzoru ona osudná země, do níž plují pro zlaté rouno, a ta myšlenka všechny nemálo posilovala.

Najednou připluli k opuštěnému ostrovu, na němž se v hustých hejnech zdržovali draví ptáci s kovovými brky. Přestěhovali se na tento ostrov, když je Héráklés zahnal od jezera Stymfálského.

Ještě než Argonauti přistáli, vznesl se nad nimi jeden z ptáků, rozepjal mohutná křídla a vypustil z nich ostrý brk. Kovové pero se zabodlo do ramene Oileova. Plavec upustil veslo, jakmile ucítil v rameni palčivou bolest. Druhové žasli nad tou zvláštní pernatou střelou. A již jeden z nich po ní sahal, aby ji vytáhl z Oileova ramene a obvázal mu ránu. Ale než tak mohl učinit, přiletěl další pták. Plavci však již byli připraveni na neobvyklé útočníky. Každý svíral luk a přikládal na tětivu ostrý šíp. V okamžiku se hrozný pták zatočil ve vzduchu a spadl mrtev nedaleko korábu.

Tu jeden z Argonautů požádal ostatní, aby se utišili, že jim chce něco říci:

„Přátelé,“ pravil, „tenhle ostrov se jmenuje Aretiás. Jen si vzpomeňte na Fíneovu věštbu! To jsou ti draví, nebezpeční ptáci, o nichž se zmínil a vybídl nás, abychom je nějak odtud zahnali. S šípy proti nim nic nesvedeme. Kolik bychom museli vyslat střel, abychom pobili ta nepřehledná hejna! Víte, že ani Héráklés nad nimi nezvítězil lukem. A nebyl to jen obyčejný luk, nýbrž zázračný. Žádná střela z něho se neminula cíle. A přece ty ptáky nemohl zahnat z bažin. Viděl jsem to na vlastní oči. Vzal si kovovou řehtačku a s ní způsobil takový hluk, že se ptáci vyplašili, chvěli se bázní a s hrozným křikem odlétli pryč. Musíme proto i my pomýšlet na něco takového. Mne to napadlo již dřív, a proto vám radím: Polovina z nás si položí na hlavy přilby s vysokými, vlajícími chocholy, vztyčí do výše oštěpy a zdvihne štíty. Druhá polovina bude veslovat k ostrovu. Na dané znamení spustí všichni najednou ohromný křik a polovina druhů bude ještě navíc působit rámus oštěpy a štíty. Ptáci se leknou, a chocholy na přilbách a strašný hluk je zaplaší a zažene pryč.“

Jeho rada se všem líbila. V okamžení se leskly přilby na hlavách reků, zdvihly se štíty a kopí. Loď se pod jejich ochranou jako pod střechou blížila k ostrovu. A když plavci spustili křik a začali harašit zbraněmi, ptáci v obrovských hejnech vzlétli a zděšeně létali vzduchem. Plavci naslouchali. Do jejich ochranného krytu ze štítů jako když bubnují kroupy při prudkém krupobití, tak dopadala kovová pera do bezpečné střechy. Ptáci se však již na ostrov nevrátili. Odlétli k dalekým horám.

Argonauti se zaradovali. Bez obav přivazovali koráb k pobřeží a vzpomínali vděčně na něšťastného starce Fínea. Nebýt jeho rady, byli by zahynuli pod mrakem kovových brků těch ohyzdných ptáků. Ale proč asi je Fíneus ještě vybízel, aby se na ostrově zdrželi? Jaký to asi má smysl?

Ale věštba je věštba a plavci poslechli. Zbytek dne strávili na ostrově a chystali se k spánku. Sotva však usnuli, probudila je prudká vichřice a bouře, která se rozzuřila na moři. Brzy nato se spustil silný liják. Jako by se mraky protrhly a neustále se z nich lily proudy vod. Ostrov zahalila černá tma a oslnivé blesky ji rozrážely jako plameny. Všechny zlé živly se rozpoutaly a hrozily zničit vše živé i neživé. Až do rána trvalo to dopuštění. Teprve s východem slunce se moře uklidnilo. Argonauti opět vděčně vzpomínali na Fínea, že je uchránil před jistou záhubou. Jak byli rádi, že ho poslechli a přečkali noc na ostrově! Ale teď už se chystali vstoupit na loď a odrazit. Sešli na břeh a blížili se ke korábu.

Tu se najednou vynořili z úkrytu čtyři mladí muži, rozedraní a skrz naskrz promoklí. Vztahovali k plavcům ruce a vroucně prosili:

„Dobří lidé, ať jste, kdo jste, prosíme vás při všemocném Diovi, ujměte se nás! Pomozte nám! Zachraňte nás! Víte, jaká hrůza zuřila celou noc na moři i na zemi a my jsme v té hrůze byli! Jen tak tak jsme unikli smrti!“

Ijásón jim šel vstříc a ptal se jich, odkud jsou a kam směřují. A přitom si opět vzpomněl na nešťastného slepého věštce. Aby se tak i jeho další věštba vyplnila! A již nyní!

I obrátil se na jednoho ze čtyř trosečníků a pravil: „Všechno vám dáme a rádi vám pomůžeme. Jenom nám po pravdě řekněte, kdo jste, z které země přicházíte a proč konáte tuto dalekou cestu.“

Tu přistoupil nejodvážnější z nich před Ijásona a pravil:

„Vzácný příteli, rád ti řeknu, nač se ptáš. Jsi jistě vůdcem této četné družiny a jsi dojista rozumný a zkušený. A tedy víš nejen ty sám, ale i jistě mnozí z tvých druhů vědí aspoň z doslechu o jakémsi Frixovi. Tento Frixos utíkal kdysi před zlou macechou a přišel až do těchto krajin ke králi Aiétovi. A neprchl jen sám z rodného Řecka. Vzal s sebou i svou sestru Hellu. Seděli oba na zlatém beranu, ale Hellé se cestou utopila. Možná že jste těmi místy pluli. Frixa však dovezl beran až do Kolchidy a tam našel útulek u krále Aiéta. Berana Frixos zabil v oběť Diovi, ochránci uprchlíků, a zlatou kůži z něho dal Aiétovi. Aiétés zavěsil kůži na obrovském dubu v Areově háji. Dosud tam visí a bude stále viset, poněvadž ji hlídá zlý drak, který nikdy nespí.

Mladý Frixos se králi Aiétovi velmi zamlouval. Po čase si ho tak oblíbil, že mu dal za ženu svou dceru Chalkiopu. A tato Chalkiopé je naše matka a ten uprchlý Frixos je náš otec. Ale chudák, už byl stařičký a teď nedávno nám zemřel.

Když ležel na smrtelné posteli, zavolal si nás k sobě a řekl nám: »Miláčkové moji, vraťte se alespoň vy do mé vlasti, do Orchomenu. Tam je vaše pravá otčina, po níž jsem nikdy nepřestal toužit. Ale já už se tam nikdy nepodívám. Vy jste však mladí a můžete se té cesty odvážit. Můj otec Athamás, váš dědeček, měl velké bohatství. Když umíral, jistě ho mně jako svému nejstaršímu synu odkázal. Až já tedy zemřu, vydejte se na cestu a dojeďte si do řeckého města Orchomenu a vezměte si jmění po mém otci Athamantovi.«

A my jsme, vzácný příteli, byli poslušni příkazu našeho otce Frixa a právě jsme se vydali na cestu do Řecka. Vypluli jsme bez vědomí naší matky, která ještě žije na dvoře dědově v Kolchidě. Měli jsme jen malou loď a na té jsme se pustili na moře. Dopluli jsme šťastně až sem, do blízkosti tohoto pustého ostrova. Ale v noci nás přepadla ta hrůza. Moře se rozbouřilo, všude tma a tma, ani jedinou hvězdu nebylo vidět. Vichr nám roztrhal plachty a najednou nám prudkým nárazem rozlomil vedví i samotnou loď. Klády z ní se porůznu houpaly na vlnách a my jsme na těch troskách zachránili jen holé životy. Chytli jsme se těch trámů a bledí hrůzou jsme se dívali smrti v tvář. Pak se ještě spustil nesmírný liják. Voda pod námi, voda seshora, my mysleli, že jsou to poslední okamžiky našeho života. Příval rozbouřených vln nás unášel dál a dál, až nás znenadání vyvrhl na břeh. Všude pustá tma, všude černá, zlověstná noc. My jsme se ukryli nedaleko odtud a čekali jsme, až se ty hrůzy utiší. A to se stalo skoro až ráno.

Když jsme teď vylezli z úkrytu, abychom se poohlédli, kde jsme, a dohodli se, co budeme dělat dál, uviděli jsme vás, jak spěcháte k lodi. Nu, a to další už víte! A ještě něco. Já se jmenuji Argos a mí bratři, chcete-li to vědět...“

„Ne, zatím nechceme, příteli!“ přerušil ho Ijásón, „všechno si pak povíme, na to je čas. Nyní se musíte nejdříve obléci a zahnat hlad, jistě už vás pořádně trápí.“

Argos přisvědčil: „Milí přátelé, o to jsme vás právě chtěli prosit. Dejte nám oděv a vezměte nás s sebou, neboť naše bída je nesmírná. Smilujte se nad prosebníky, kteří jsou pod ochranou samého Dia.“

Jak se zaradoval Ijásón, syn Aisonův i ostatní Argonauti! Vždyť stojí tváří v tvář synům Frixovým a s jejich pomocí jistě získají zlaté rouno!

„Přátelé!“ oslovil Ijásón Arga a jeho sourozence, „vždyť my jsme příbuzní! Váš děd Athamás a můj děd Krétheus byli bratři! A já jsem Ijásón, syn Aisonův, a vedu výpravu nejlepších hrdinů řeckých do Kolchidy, k vašemu dědovi, králi Aiétovi, aby nám vydal zlaté rouno z toho berana, na němž váš otec Frixos uprchl ze své otčiny. Jak se asi raduje sám Zeus, když se na nás teď dívá! Před jeho zrakem se neskryje nikdo z lidí, ať je zbožný, ať hříšník. Každého vidí. Vašeho otce Frixa kdysi zachránil před zlou macechou, která ho chtěla zahubit, a popřál mu šťastného života v dalekých končinách. A nyní zase vás vyrval z jícnu rozbouřených vln. Naše loď vám poskytne vše, čeho si budete přát. Buď můžete s námi plout nazpět do své nynější vlasti, anebo pak do naší otčiny, do bohatého, božského města Orchomenu, kde panoval kdysi Athamás.

Ale já myslím, že by bylo pro vás i pro nás výhodnější, vsednete-li si s námi na naši rychlou loď Argu a povedete nás po cestě mořem až k Aiétovi. A jistě nám též pomůžete, abychom získali to zlaté rouno.“

Úžas pojal syny Frixovy, když slyšeli, že Ijásonova výprava má před sebou takový nebezpečný cíl. Znají přece svého děda Aiéta! I ozval se opět Argos a varoval Ijásona:

„Milí přátelé, na naši pomoc se můžete vždy spolehnout. Ale Aiétés je stařec urputný, krutý a tvrdý. Říká o sobě, že je synem Héliovým, ale podobá se spíše Areovi, bohu krvavé války. Stále vyhledává divé boje, on i jeho nespočetný lid. I my se bojíme přijít mu opět na oči. A i kdybychom vám ve všem pomohli, těžko byste si mohli odnést zlaté rouno bez Aiétova vědomí. A po dobrém vám nic nedá. Už při pouhé zmínce o tom by nepříčetně zuřil a zle by se vám vedlo. A získat rouno bez jeho vědomí? I to je skoro nemožné! Vždyť drak, který tu zlatou kůži hlídá, je hrozný a nezmarný netvor, příšerná nestvůra, která nikdy nespí. Před jeho smrtícími klepety se nikdo neuchrání. Ten pokus byste zaplatili životem.“

Plavci pozorně vyslechli varovnou řeč Argovu. Někteří zbledli a mráz jim přeběhl po zádech. Z těch, kteří byli nejodvážnější a nebáli se, povstal jeden a ubezpečoval syna Frixova:

„Jen se tak neboj, miláčku! Máme dost silné paže a v srdcích příliš odvahy, abychom se báli setkání s Aiétem. Nevydá-li nám rouno po dobrém, sotva co proti nám zmohou národy Kolchů i s Aiétem. Ani toho draka se nelekneme!“

Mnoho a mnoho si ještě vyprávěli Argonauti s Frixovými syny, až se přiblížil večer. Povečeřeli a šli spát. Ráno odrazili od břehu, vytáhli plachty a rychle se vzdalovali od pustého ostrova. Argó letěla jako střela. Jako by cítila, že se už blíží k cíli.

Radost i strach prožívali plavci, když spatřili na obzoru skály mohutného Kavkazu. Tam, tam na obrovské skále už několik tisíc let trpí Prométheus za to, že daroval lidem oheň. Ach, příliš tvrdý trest! I toho velikého orla plavci uviděli, když k večeru přeletěl nad korábem. Ačkoli letěl v takové výši, až v mracích, bylo až dolů slyšet šumění jeho širokých perutí, a jak jimi mával, chvěly se i plachty na lodi. Najednou se snesl z mraků, zamířil ke skále, kde se v bolestech denně svíjel Prométheus, a hnal se k hrozné večeři. Játra Prométheovi přes noc narostla a večer se orel opět snášel ke krutým hodům. Den co den takto rozsápal zahnutým zobákem játra nešťastného reka, játra však znova a znova narůstala a vzduch se denně plnil bolestným, srdcervoucím nářkem. Ale nebylo ještě souzeno, aby někdo zbavil ubohého Prométhea toho krutého údělu. Pouta byla silná a orlova křídla neúnavná. Hrozné divadlo! Pryč, pryč odtud, bylo jediné přání vylekaných plavců.

Odtud již vedl Argonauty Argos. Za tmavé noci dorazili k ústí kolšské řeky Fásidy, kde byl pohodlný přístav. Tam končilo moře a za ním už nebylo nic než hory a hory, a ty se táhly až na konec světa a sahaly až do oblak.

Plavci sklonili stožár a svinuli plachty. Loď ukryli pod hustými větvemi staletých dubů. Vystoupili na pobřeží a vykonali oběť všem bohům za to, že šťastně dopluli. A zároveň prosili o další přízeň a pomoc, jíž budou ještě tolik potřebovat!

Když byla oběť vykonána, promluvil k plavcům kormidelník Ankaios:

„Šťastně jsme tedy dopluli do Kolchidy a zakotvili v posvátných vodách řeky Fásidy. Ale nyní musíme uvažovat, zda to zkusíme s králem Aiétem po dobrém či zda se rozhodneme pro nějaký jiný způsob.“

Argonauti se ukryli v hustém rákosí, neboť se už blížilo jitro. Na spánek nebylo ani pomyšlení. Myšlenky všech se upínaly k nejbližším okamžikům. Brzy se plavci setkají s králem Aiétem, vstoupí do jeho paláce, prohlédnou si Areův háj, v němž visí vzácné zlaté rouno, ale pod ním... Ach, hrůza domyslit!

Ale dokud člověk žije, má doufat a neztrácet naději. S touto myšlenkou čekali plavci na zrození nového dne...

 

 

(U krále Aiéta)

 

Jakmile bohyně Athéna a Héra spatřily, že stateční plavci již připluli do Kolchidy a zakotvili v ústí řeky Fásidy, radily se spolu, aby o tom Zeus nevěděl, jak by pomohly Argonautům, především Ijásonovi.

Král Peliás urazil kdysi Héru tím, že ostatním bohům obětoval, jí však ne. Za to musí pykat. Ale kdyby se Ijásón nevrátil, Peliás by se smál, že se nemusí bát bohů ani lidí, když se mu zdařil úskok s Ijásonem. To vše vyprávěla potichu Héra Athéně a nezapomněla ani na to, jak ji kdysi Ijásón přenesl v náručí přes velkou vodu. Inu, má teď její přízeň, a i kdyby měl do podsvětí vstoupit, může vždy počítat s Héřinou pomocí.

Dlouho se obě bohyně radily, jak to udělat, aby se plavcům nic nestalo a aby se vraceli domů šťastně se zlatým rounem. Nakonec se rozhodly, že půjdou na návštěvu k bohyni lásky, zlaté Afrodítě. Král Aiétés má krásnou dceru Médeiu, a ta se vyzná ve všemožných kouzlech. Kdyby se ta kouzelnice zamilovala do někoho z Argonautů nebo přímo do Ijásona, pak mají vyhráno. A v tom jim musí pomoci Afrodíté.

Bohyně se k ní ihned odebraly. Zastihly ji v paláci o samotě. Její manžel Héfaistos nebyl doma. Odešel hned ráno na svůj ostrov, kde má kovářskou dílnu a stále je v pilné práci. Zhotovuje umělecké předměty všeho druhu, ponejvíce zázračné zbraně a bohyním krásné ozdobné šperky.

Afrodíté seděla ve své ložnici naproti dveřím na zlatém okrouhlém křesle a husté prameny vlasů jí zakrývaly ramena. Právě se česala zlatým hřebenem, když spatřila hosty. Ustala v práci, vrkoče nechala nezapletené a šla uvítat Héru a Athénu. Podivila se, proč asi přicházejí, neboť málokdy k ní dříve zavítaly.

„Nebuď příliš překvapena, milá Afrodíto,“ ozvala se Héra, „nerady tě rušíme, ale strach nás dohání! Přicházíme k tobě s prosbou, abys nám pomohla zachránit Argonauty a jejich vůdce Ijásona. Jsou už v Kolchidě a chtějí si odnést zlaté rouno od krále Aiéta. Ale sama víš, jaký Aiétés je! Musíš nám tedy pomoci, vřele tě o to prosíme.“

Afrodíté se trochu ostýchala, když slyšela tak úpěnlivou prosbu. Usmála se na obě bohyně a pak se obrátila na Héru:

„Vznešená a mocná vládkyně bohů, budu-li moci, ráda ti pomohu. Ale mám slabé ruce a nemám takovou moc jako ty!“

„Zlatá Afrodíto,“ řekla Héra, „zde netřeba silných rukou. Vybídni svého syna Eróta, aby roznítil v srdci Médejině lásku k Ijásonovi. Ona mu pak z lásky poskytne pomoc a Ijásón se zmocní zlatého rouna.“

Náhle si začala Afrodíté trpce stěžovat a stýskat na svého syna Eróta: „Má drahá Héro a Athéno, snad by Erós spíše poslechl vás než mne. Je to neposlušný chlapec a na mne zhola nic nedá. Kolikrát já jsem mu už chtěla rozlámat ten jeho luk a šípy! Vždyť on vyhrožuje i mně! Snad by bylo lépe, kdybyste ho samy požádaly o tu službu.“

Bohyně se na sebe podívaly a usmívaly se. A když si Afrodíté znova a znova stěžovala na Eróta, Héra jí něžně stiskla ruku a chlácholila ji: „Ale jen mu řekni sama, on tě spíš poslechne. A už se naň nezlob a nehádej se s ním. Ten chlapec později jistě zmoudří!“

Konečně Afrodíté svolila a sestoupila s Hérou a Athénou do olympského údolí, zda by tam někde uviděla svého syna Eróta. Došly až k Diově vinici, krásně se zelenající, a tam ho našly. Hrál si s mladičkým Ganymédem, Diovým číšníkem. Tohoto chlapce, nejkrásnějšího, jaký kdy na světě žil, unesl jednou Diův orel na Olymp. Anebo se možná sám Zeus proměnil v orla, kdož ví? Od té doby je Ganymédés stále mezi bohy a je obdařen věčným mládím.

S tímto Ganymédem si tedy Erós hrál. Oba hoši házeli zlatými kostkami a snažili se jeden druhého obehrát. Erós držel plnou hrst vyhraných kostek. Ganymédovi zbývaly již jen dvě. Seděl na bobku a házel oběma posledními. Ale i ty prohrál. Erós jásal nad svým vítězstvím, což Ganyméda naplňovalo zlobou. I vstal a odcházel s prázdnýma rukama, a jak byl zaražen, nevšiml si ani bohyň, které se k nim blížily.

Afrodíté popošla k synkovi, vzala ho za bradu a zeptala se ho: „Copak, že se tak šelmovsky usmíváš, ty můj rozpusto? Tos jistě zas podvedl a obehrál nezkušeného Ganyméda! Ale teď mi, synáčku, musíš vyplnit jedno přání, ano? Dám ti pak překrásný, rychle se točící míč, jaký ještě žádný chlapec neměl. S tím míčem si hrával sám Zeus, když byl ještě malý a žil se svou chůvou v jeskyni. A ještě jiné hračky ti dám. Třeba krásný zlatý kotouč od samého Héfaista. Má dvojité obruče a jsou tak mistrně udělané, že není znát ani jeden nýt. Vyhodíš-li ho do výše, bude zářit jako hvězda. Ale teď už nemeškej a jdi. Zaleť k Aiétově dceři Médeji a poraň jí srdce šípem. A hezky hluboko, aby si vroucně oblíbila hrdinu Ijásona. Chceš-li ty hračky mít, neotálej a splň mi toto přání!“

Erós poslouchal s radostí a s šibalským úsměvem slova své matky. Najednou odhodil všechny hračky a zlaté kostky, o něž obehrál Ganyméda, oběma rukama tahal bohyni za roucho, škubal jí a žebronil na ní, aby mu ten míč dala hned. Afrodíté ho chlácholivě přitáhla k sobě, tulila se k němu, líbala ho a s úsměvem mu pravila: „Přísahám ti, že dostaneš všechno, co jsem ti slíbila, když zasáhneš Médejino srdce šípem.“

Erós sebral opět kostky a hodil je matce do klína, ale napřed si je dobře spočítal. Pak popadl toulec s šípy, který měl opřený o strom, připjal si jej za zlatý pás, z trávy zdvihl pověstný luk a pospíchal bohatou Diovou vinicí k nebeskému paláci. Prošel spěšně jeho branou a již se na křídlech snášel s nebetyčného Olympu na zem...

 

Zatím Argonauti, ukryti v hustém rákosí, neměli ani tušení, na čem se usnesly Héra s Athénou a jaké úklady nastrojily Aiétově dceři Médeji. Ijásón, na jehož bedrech ležela největší odpovědnost za zdar výpravy, shromáždil všechny druhy na palubě Argy k poradě, co dál dělat. Když byli pohromadě, promluvil k nim:

„Přátelé, chci vám nyní předložit svůj návrh. A na vás je, abyste ho buď schválili, nebo pozměnili nebo nahradili nějakým lepším. Já myslím, že by nejlepší řešení bylo toto: vy byste ve zbrani vyčkali zde na lodi a já bych se ještě s dvěma druhy a Frixovými syny vydal do Aiétova paláce. Chci se napřed pokusit, zda by Aiétés vydal zlaté rouno po dobrém. Dobré slovo i železná vrata otvírá. A teprve když by nechtěl a užil dokonce násilí, poradíme se, co dál. Myslím si, že nemůže být tak zlý, když kdysi tak vlídně přijal Frixa a zachránil ho před zlou macechou a otcem Athamantem, který chtěl Frixa obětovat. Nežli bychom sáhli k násilí, zkusíme to napřed s prosbou. To je tedy můj návrh.“

Všem Argonautům se líbil, a když Ijásón domluvil, nadšeným potleskem ho schválili.

Bez meškání se tedy Ijásón s vybranými druhy a Frixovými syny vydal na cestu. Šli údolím, kde byly spousty stromů, hlavně vrby a olše. A na vršcích těchto stromů se houpaly lidské mrtvoly, pevně přivázané provazy.

Plavci se tomu divili, ale Argos jim tento podivný zjev ihned vysvětloval:

„V Kolchidě se pokládá za hřích mrtvé muže spalovat nebo je pohřbívat do země a stavět jim mohyly; když zde některý muž zemře, zabalí ho do surové volské kůže a pověsí ho na strom opodál města. Jen ženy a děti se smějí pohřbívat do země. A tak vzduch i země se dělí o mrtvé rovným dílem.“

Když se Ijásón se svými průvodci blížil k městu, zahalila je Héra hustým závojem mlhy, aby je nikdo z Kolchů neviděl. Tento mrak rozptýlila, až když stanuli v nádvoří Aiétova paláce. Tam si dlouho s úžasem prohlíželi hradby, mohutné brány a sloupy, jež obklopovaly celé nádvoří.

Když se dosyta vynadívali, přešli tiše domovní práh. V jeho blízkosti rostly révové keře a vysoko se pnuly svými haluzemi, věnčenými zeleným listím a obsypanými květy. Pod révami byly vyhloubeny čtyři studně. V jedné proudilo mléko, v druhé víno, v třetí čistý, vonný olej a v čtvrté studni byla voda, která byla v létě ledová a v zimě horká. Voda stříkala vysoko vzhůru a ve výši se tříštila v tisíce paprsků, které zářily všemi barvami. Ještě tam bylo mnoho jiných věcí, které stály za podívanou. Vždyť je zhotovil sám Héfaistos. Tento umělec vytvořil Aiétovi též býky, kteří měli kovové nohy i tlamy a z těch stále šlehaly plameny. Pro tyto býky ukoval pluh z jednoho kusu pevné ocele.

Z nádvoří vedly dveře do jednotlivých síní vysokých budov, jež obklopovaly celé nádvoří. V jedné z těch budov, jež vynikala krásou nad ostatní, bydlil král Aiétés se svou manželkou, v jiné jejich syn Apsyrtos, v jiné bydlily služebné ženy a dvě dcery Aiétovy, starší Chalkiopé a mladší Médeia.

Médeia byla kněžkou Hekatina chrámu a málokdy se zdržovala doma. Po celé dni ošetřovala a střežila svěřený chrám, neboť chovala k bohyni velikou úctu. Vždyť Hekaté byla bohyní měsíce, chránila cesty, brány a rozcestí, vládla nad nočními a hrůzostrašnými bytostmi, ale především měla moc nad kouzly a čarodějným uměním, jež Médeia pěstovala.

V tom chrámě strávila tedy Médeia většinu času, a jen zásahem Héřiným se stalo, že meškala doma, když Ijásón vstoupil do paláce. Zastihli ji, jak právě vycházela z komnaty.

Jakmile Médeia spatřila cizince a syny své sestry, ulekla se a vykřikla. Její výkřik zaslechla její sestra i služebné ženy. Hodily na zem přízi i vřetena a hromadně vyběhly ven, aby se podívaly, co se stalo. Jak Chalkiopé uviděla své syny, zazářily jí oči radostí a již je svírala v náručí a radostně je vítala. Vzápětí však propukla v pláč a pronášela vyčítavě:

„Synáčkové moji, co jsem se pro vás naplakala! Jak jste mě mohli tak najednou bezstarostně opustit a vydat se na tu dalekou cestu? Já vím, vy jste chtěli splnit poslední přání umírajícího otce, ale co já jsem se pro to nasoužila! Jak jste mě tu mohli nechat, opuštěnou a zkormoucenou, a plahočit se za dědictvím do takové dálky?“

Vtom vyšel ze dveří Aiétés se svou manželkou, přišlo i služebnictvo a brzy se celý dvůr naplnil šumem a hlukem. Chystali se vykonat oběť bohům.

V té chvíli se snesl vzduchem bůžek lásky Erós a zamířil do paláce. Ač zářil jako hvězda, nikdo ho nezpozoroval. Hned za sloupem v předsíni napjal luk a vytáhl z toulce šíp, jímž způsobuje radost i žalost v srdcích lidí i bohů. Rychle přeběhl práh a bystře se rozhlížel, aby nepropásl Médeiu, svou oběť. Pak se přikrčil zcela blízko Ijásona, obratně přiložil zářez šípu doprostřed tětivy a číhal. Jakmile Médeiu spatřil, napjal tětivu a vypustil ostrý šíp. Zajásal, že ji tak obratně zasáhl do srdce, a hned se jako zlodějíček vykradl nepozorovaně z komnaty, pelášil dvorem a vznesl se do výše, aby už už byl na Olympu a dostal slíbený míč a zlatý kotouč. Hrot šípu se zaryl hluboko a hned roznítil v srdci Médejině palčivý žár, jenž se rychle šířil a měnil se v žhnoucí plamen.

V tom okamžiku se již Médeia nedívala ani na sestřiny syny, ani na rodiče. Její zrak spočinul na Ijásonovi, a již z něho oči neodtrhla. Vrhala naň zářící pohledy a v hrudi se jí rozlévala podivná, sladká mdloba, jaké dosud nepoznala. Tváře jí růžověly i bledly, těkala nejistě očima kolem, zda někdo nepozoruje její vzrušení, a myslila jen a jen na toho krásného cizince. Pak odešla do hodovní síně, kam, jak tušila, za chvíli vejdou i hosté a Frixovi synové.

Král se zatím hostů nevyptával, kdo jsou, odkud a co chtějí. Zavedl je do síně, kde již bylo prostřeno, a obrátil se zhurta na vnuky:

„Jak to, že se vracíte zpátky? Přihodilo se vám snad něco zlého? To je to, že jste nedbali mých slov! Já jsem vás varoval před tou nesmírnou dálkou a kladl jsem vám na srdce, abyste si to rozmyslili s tou cestou do Řecka. Já ji dobře znám, vždyť jsem celou projel na voze svého otce Hélia, když jsem odvážel svou sestru Kirku na západ. Dlouho to trvalo, než jsme přijeli na ostrov, kde dosud Kirké bydlí. Je to tuze daleko od naší země. Ale nač o tom znova mluvit? Teď nám po pravdě povězte, co zmařilo vaši cestu a kdo jsou ti mužové, co přišli zároveň s vámi!“

První se vzchopil Argos, nejstarší z bratrů, neboť se obával o osud Argonautů a o jejich výpravu. Povstal a vlídnými slovy odpovídal králi:

„Milý Aiéte, větry nám rozbily naši loď nedlouho potom, co jsme vypluli. My jsme se zachránili na lodním trámu, jehož jsme se chytli. Pak nás vlny vyvrhly na pustý ostrov, z něhož však již odlétli ti nebezpeční ptáci s kovovými pery. Nespatřili jsme ani jednoho. Zahnali je tito mužové, kteří jsou nyní tvými hosty. Ti přistáli u toho ostrova den předtím, a jistě to byla vůle bohů. Vždyť bez nich bychom byli zahynuli. Ti nám hned dali jídlo a oděv a pečlivě se o nás starali, jakmile jsme jim řekli, že jsme synové Frixovi, a jak jsme vyslovili tvé slavné jméno. Vždyť jejich cílem bylo doplout právě sem, do tvého města.

A ptáš-li se, proč přijeli, ani to ti nechci tajit. Tamhle toho muže, jak sedí v čele stolu – jmenuje se Ijásón – poslal na tuto dalekou a nebezpečnou cestu jakýsi král, jeho strýc. Přitom mu pohrozil, že neujde zhoubnému hněvu ani hanbě a pomstě za uprchlého Frixa, nepřinese-li do Řecka tvé zlaté rouno. Ijásón musel tedy poslechnout. Shromáždil výkvět hrdinů z celého Řecka a připlul s nimi na zázračné lodi, kterou všichni nazývají Argó. O stavbu tohoto velikého korábu pečovala sama bohyně Athéna. Této lodi nemohou uškodit ani větry, letí po vlnách jako střela a bohyně ji stále provází svou přízní.

Na této lodi tedy připlul po mnoha útrapách Ijásón se svou družinou do našeho přístavu a chce tě požádat, abys mu daroval tu zlatou kůži. Stane se však podle tvé vůle a jak se tobě zlíbí, nepřišel proto, aby ti rouno odňal násilím. A také má v úmyslu důstojně a náležitě se ti odměnit za tvůj přátelský dar. Mimoto je z otcovy strany naším příbuzným. Jeho děd Krétheus a náš dědeček Athamás byli bratři. Ijásonovi průvodci se jmenují Augeiás a Telamón. Také skoro všichni ostatní účastníci výpravy jsou božského původu. Nebudou ti tedy k hanbě takoví hosté!“

Jakmile Argos domluvil, spustil Aiétés strašlivý křik. Oči mu plály hněvem, soptil a spílal svým vnukům, neboť se domníval, že oni mají vinu na tom, že připluli Argonauti.

„Ihned mi táhněte z očí!“ rozkřikl se na Arga a jeho bratry, „kliďte se mi s takovými bajkami! Vy, vy jste nastrojili ten zločin!“ řval na ně Aiétés dál, „ihned prchněte ze země, než bude pozdě! Vy jste se nesešli jen kvůli rounu! Vy jste s těmi loupežníky smluvili hanebný zločin a chcete se zmocnit žezla a královské moci!“

Nepřestal křičet, ale další slova již platila spíše Ijásonovi a jeho druhům:

„Kdybyste před chvílí nezasedli k mému stolu jako hosté, dal bych vám jazyky vyříznout a zutínat ruce, jen bych vám nechal zdravé nohy, abyste odtud co nejrychleji zmizeli a přešla vás chuť přijít sem ještě jednou.“

Král zuřil až nepříčetně, ale Argonauti se též jen tak tak zdrželi, aby potlačili zlobu a neřekli Aiétovi své mínění. Ijásón, ač v něm bouřil hněv, odvětil vlídně králi:

„Slavný Aiéte, nemluv takto o naší cestě! Nemáme na mysli cíl, o němž jsi se zmínil. Nechceme se zmocnit trůnu a vlády nad tvou zemí. Přicházíme sem na rozkaz mého strýce, zpupného krále, který se jmenuje Peliás. Ten mě poslal, abych přivezl do Řecka zlaté rouno z Frixova berana, kam prý patří. Plním tedy přání svého strýce a prosím tě, abys naší prosbě vyhověl. Sláva tvá se pak rozšíří po celém Řecku a já se ti odvděčím, jak si jen budeš přát.“

Ale králova žluč vřela hněvem. Uvažoval, má-li se na ně vyřítit hned a naráz je skolit či se dříve přesvědčit o jejich síle. Po chvíli přemýšlení se rozhodl, že napřed vyzkouší jejich sílu. Aniž potlačil svou zlobu, obrátil se s posupným pohledem na Ijásona:

„Ale nač dlouhé hovory, cizinče! Nemáš-li jiných zlých úmyslů a chceš-li si jen odvézt zlaté rouno, dám ti je. Můžeš je mít co nejdříve, ale jen pod podmínkou, že splníš úkol, který ti uložím. Musíš podstoupit zkoušku, a ta nebude lehká! Osvědčíš-li vskutku svou sílu a statečnost, bude zlaté rouno tvým majetkem. Ne, neraduj se předčasně! Musíš vykonat zlou, zhoubnou práci, kterou až dosud jsem dokázal dělat jen já.

Nedaleko odtud je pole, kde chovám zvláštní býky. Mají kovové nohy a z tlamy jim šlehají plameny. Ty já ráno zapřáhnu do ocelového pluhu a zorám s nimi pokaždé lán pole. Do brázd však neházím obilí, nýbrž zuby obrovského draka, které vzápětí vzklíčí a povstanou z nich ozbrojení vojáci. Já se na ně hned vrhnu a všechny oštěpem do večera pobiju. Je to hodně práce na jediný den. Dokážeš-li to i ty, ještě ten den ti dám zlaté rouno a vypravím tě do vlasti. Jinak ti je ovšem nedám a bude to pro tebe i tvé druhy osudné.“

Král Aiétés domluvil a Ijásón seděl mlčky. Cítil, jaká vážná osudová chvíle se blíží, a nevěděl si rady. Dlouho přemýšlel, má-li ten úkol přijmout či jej odmítnout. Až pak si dodal odvahy a řekl králi:

„Milý Aiéte, bude to těžká a krutá zkouška. Já se jí však musím podrobit, i kdybych měl přitom zahynout. Nemám na vybranou. Bez rouna se nesmím vrátit domů. Přijímám tedy tvou podmínku, i když s těžkým srdcem.“

Ach, jak laskavě ho utěšoval Aiétés v jeho zármutku:

„A nyní se vrať k svým druhům, když tak toužíš sám se dostat do neštěstí. Kdybys však dostal strach, až už budeš stát na poli, a bál se ty býky zapřáhnout nebo kdybys nechtěl zasít dračí zuby do brázd, pak já sám rozhodnu, jak s vámi všemi naložím. Proto tě ještě jednou varuji, aby sis to rozmyslil, a radím ti, abys raději zdráv odešel odtud a vrátil se domů!“

„To nemohu učinit, milý Aiéte,“ opakoval své rozhodnutí Ijásón, „přistupuji na tvé podmínky. Ty se mi však zavaž přísahou, že mi dáš vskutku zlaté rouno, když podmínky splním!“

Aiétés se příšerně rozchechtal a ukázal Ijásonovi ke dveřím. Ijásón i jeho druhové povstali a Argos je vyprovázel z paláce. Ostatní bratři ještě zůstali v komnatě.

Médeia byla po celou dobu přítomna a zoufalství jí plnilo srdce. Jaké podmínky má ten krásný cizinec splnit! Ach, jak krutý a surový je král Aiétés, její otec!

Když Ijásón odcházel, zářil krásou a půvabem a Médejin zrak ho provázel, dokud nevyšel z brány. Její srdce se naplnilo strachem a obavou o toho odvážného hrdinu, a ať dělala co dělala, musela myslit jen na něho. Neviděla ještě takového muže. Stále jí tanul před očima jeho zjev, jak seděl za stolem, stále myslila na to, co mluvil, a když si představila, co ho čeká, slzy jí stékaly po tvářích, jako by byl již mrtev. Pak naříkala sama nad sebou a prosila bohy, aby Ijásón ten úkol šťastně vykonal.

Ijásón se svými druhy a s Argem byli již za městem. Tu se Argos přidružil k Ijásonovi a potichu mu říkal:

„Milý Ijásone, já bych věděl pro tebe radu, přijmeš-li ji ovšem. Už jsem dříve naznačil, že tu žije jedna dívka, která se vyzná v kouzlech. Kdybychom ji získali na svou stranu, pak bychom měli vyhráno. Až se vrátím do paláce, promluvím o tom s matkou. Teď už jde i o nás, neboť i nás by Aiétés zahubil, kdybys ty nedovedl splnit jeho kruté podmínky.“

Ijásón nic nenamítal proti jeho radě, jen se trochu hanbil za to, že by měl osud Argonautů svěřit do rukou ženě. Ale v nouzi je vítána každá pomoc. Za těchto úvah došli k lodi.

Druhové je už vyhlíželi a hned se zvědavě na všechno vyptávali. Ijásón jim však řekl zkormouceně:

„Přátelé, tvrdé srdce má Aiétés a jeho hněv nemá mezí. Raději se na nic neptejte.“

Plavci se však s touto odpovědí nespokojili a naléhali, aby jim všechno pověděl. Ijásón jim tedy podrobně vylíčil, jaký úkol na sebe vzal. Argonauti úžasem ani nedýchali. Seděli zamlklí, pohlíželi na sebe a trnuli nad královou zlobou. Zdálo se jim nad jejich síly splnění Aiétových podmínek.

Dlouho trvalo, než povstal Péleus a oslovil všechny druhy:

„Přátelé, myslím si, že více než rady je zapotřebí silných paží. Jestliže věříš pevně své síle, Ijásone, pak jsem přesvědčen, že ten úkol splníš. Ale kdybys už nyní nebyl jist svou silou a svou statečností, pak bych ti radil, aby sis všechno rozmyslil a nespěchal. Pak bych ovšem také nepřipustil, aby sis vyhlédl někoho z nás místo sebe. Nikdo dobrovolně nepůjde na smrt.“

Sotva Péleus domluvil, vstávali jednotliví rekové a hlásili se, že vezmou ten úkol na sebe. Tím byl potěšen Argos, syn Frixův. I obrátil se na Argonauty a řekl:

„Přátelé, ještě se nějaký čas zdržte na lodi. Já zatím promluvím se svou matkou a snad se najde nějaká pomoc. Už jsem prozradil Ijásonovi, že tu žije dívka, jmenuje se Médeia, a ta se vyzná v kouzlech, jak ji tomu naučila sama Hekaté. Tato dívka zná čarovnou moc všech bylin, z nichž může připravit kouzelnou mast proti účinkům ohně. A jak by to nedovedla, když dokáže zastavit tok řek, stáhnout z oblohy měsíc i hvězdy, lesy a skály přenášet na jiné místo? Na tuto kouzelnici jsme si vzpomněli, když jsme se ubírali z Aiétova paláce. Má matka je její vlastní sestra. Poprosím ji, aby se u Médeje přimluvila a pohnula ji k pomoci. Schválíte-li tuto mou radu, vrátím se ještě dnes domů a učiním, jak jsem naznačil.“

Když Argos domluvil, hle, kde se vzala, tu se vzala, slétla z výše plachá hrdlička a klesla Ijásonovi do klína, aby se zachránila před dravým jestřábem. Jestřáb se usadil na okraji lodi. Jak to spatřil věštec Mopsos, povstal a radostně všem oznamoval:

„Přátelé, to nám sami bohové vyslali toto příznivé znamení! Nelze si je vyložit jinak, nežli že se vskutku musíme obrátit na tu kouzelnici s prosbou o pomoc. A jak já se domnívám, neodepře nám ji.“

Všichni souhlasili s věštcovým výkladem, jen jediný z Argonautů protestoval. Vyskočil a křičel rozhorleně:

„Cožpak budeme prosit o pomoc ženy? Jací jsme to rekové? Kde je naše záštita, bůh boje Arés? Styďte se!“

Ostatní reptali nad takovou neuváženou řečí, ale jen potichu. Vtom však povstal Ijásón a pravil:

„Jak jsme se všichni shodli, tak to uděláme: Argos ať se vypraví do města a pokusí se zjednat Médejinu pomoc. A my zatím vytáhneme loď z bažiny a uvážeme ji zcela zjevně a nebudeme se s ní skrývat. Právě tak se nebudeme vyhýbat otevřenému boji s Aiétem.“

V téže době svolal Aiétés všechny Kolchy na shromaždiště nedaleko paláce, kde se i dříve konaly porady. Z očí mu šlehaly blesky hněvu a zloby, když začal mluvit:

„Občané, přišli sem cizinci, nějací lupiči z Řecka, a chtějí se zmocnit zlatého rouna. Já jsem jim je slíbil, ale dal jsem jim podmínky, které nikdo z nich nemůže splnit. Až pak ten jejich smělý vůdce bude od býků roztrhán, vykácíme celý les, naženeme tam ty lupiče a upálíme je i s jejich lodí, aby jim podruhé zašla chuť přijít do naší země s takovými úmysly.

Před lety ke mně přišel s prosbou Frixos, abych ho přijal. Choval se vlídně a uctivě jako žádný z cizinců, ale já bych ho byl ani tak nepřijal, kdyby mi to byl nepřikázal sám Zeus skrze Herma. To byl však Frixos! Ale s lupiči nebudeme mít soucit ani slitování. Také Frixovi synové budou těžce pykat za to, že sem ty zločinné muže přivedli a že se s nimi spikli proti mně. O nic jiného jim nešlo, než aby mne zbavili trůnu a mé království cti.

Však mě už dávno varoval můj otec Hélios, že se mám chránit lstných úkladů a zlých, úskočných činů, které mi hrozí od vlastních potomků. Proto jsem syny Frixovy rád pustil na dalekou cestu do Řecka, když tak po tom toužili. Jsem přesvědčen, že jen oni tohle všechno zosnovali.

A teď slyšte, co vám poroučím: Hned odtud půjdete k přístavu, vytáhnete loď těch loupežníků a do jednoho je schytáte. Nikdo z nich ať vám neuteče, sice to zaplatíte hlavou!“

Než skončil Aiétés své hrozby, byl už nejstarší syn Frixův Argos v paláci a mluvil se svou matkou Chalkiopou:

„Už jsem sama na to myslila, milý synu!“ ujišťovala ho Chalkiopé, „že požádám sestru Médeiu o pomoc pro ty cizince. Jinak by nevyvázli se zdravou kůží. Jen se bojím, aby neodepřela pomoc ze strachu před hrozným otcovým hněvem nebo z obavy, aby se o tom nikdo nedověděl.“

Ale Médeia už od začátku myslila na Ijásona, jehož si hned při prvním setkání zamilovala, jak by mu pomohla. Bloudila komnatami a nikde nenašla klid. A když večer usnula, měla podivný sen. Zdálo se jí, že Ijásón podstoupil úkol, který mu Aiétés dal. A že už přitom nemyslil ani tak na zlaté rouno jako spíše na ni, na Médeiu, že si ji chce odvést domů, do Řecka, a vzít si ji za manželku. Potom viděla ve snu, jak ona sama jde k pluhu a chce do něho zapřáhnout býky. Ale rodiče jí v tom zabránili. Vznikl spor, při němž se sama měla rozhodnout buď pro rodiče, nebo pro Ijásona. A ona se rozhodla pro Ijásona. Rodiče pak začali kvílet v bolestném nářku. A jak žalostně plakali, Médeia se probudila.

Chvěla se bázní, vyskočila z lože a tápavým krokem procházela ložnicí. Dívala se po stěnách a do všech koutů, aby se přesvědčila, je-li opravdu sama.

„Ach, já ubohá,“ naříkala si, „bojím se, že s těmi cizinci přijde na náš dům nějaké velké neštěstí. A co ten jejich vůdce? Ať si vyhledá nevěstu doma! Ale ať dělám co dělám, nemohu se zbavit myšlenek na něho! Půjdu k své sestře a snad mě nějak ona sama vybídne, abych mu pomohla. Tím by se utišila má bolest a pominul by můj strach.“

Hned se zvedla, otevřela dveře a bosa, jen v nočním rouchu, mířila ke komnatě své sestry Chalkiopy. Když překročila práh domu a vstoupila do předsíně její ložnice, zastavila se a dlouho čekala. Bránil jí stud, aby vešla. Třikrát se přiblížila k dveřím, třikrát zas odstoupila. Nenašla odvahu vzbudit sestru. Vrátila se tedy do své komnaty, zabořila hlavu do podušek a žalostně lkala. Její pláč zaslechla jedna ze služek. Nečekala na ráno a hned to šla oznámit Chalkiopě. Zastihla ji, jak se právě chystá, že půjde se syny navštívit Médeiu a požádá ji o pomoc.

Sotva uslyšela neblahou zprávu od služky, vzchopila se a kvapila do komnaty své sestry. Jak se ulekla! Médeia seděla na lůžku schoulena a drásala si tváře. Když Chalkiopé uviděla i slzy v jejích očích, zvolala zděšeně:

„Běda, Médeio, pročpak pláčeš? Co se ti stalo? Jsi snad nemocna? Či jsi snad zaslechla otce, jak hrozí zlou záhubou mně i mým synům? Ach, kéž bych se mohla přenést někam na konec světa, kde nikdo nic neví o Kolchidě!“

Médeia se zarděla a byla by ráda svěřila své sestře, co ji trápí. Slova se jí drala na rty, jen jen z nich splynout, ale pokaždé se jí sevřelo hrdlo a mlčela. Teprve za hodnou chvíli propukla v nové lkání:

„Chalkiopo, já se bojím o tvé milé děti, aby je Aiétés nezahubil i s těmi cizími muži. Měla jsem zlé sny.“

Zkoušela tak sestru, zda ji sama požádá o pomoc. A nesmírně se zaradovala, když Chalkiopé potichu sdělovala: „Má milá Médeio, právě proto jsem k tobě přišla! Přísahej mi, že se nikomu ani slovem o tom nezmíníš a že mi budeš věrně pomáhat!“

Z očí jí vytryskly slzy. Stírala je a objímala Médeiu. Ale ani Médeia, která proplakala celou noc, neměla k pláči daleko. Tak se k sobě tulily, naříkaly a vzájemně se utěšovaly.

„Čímpak ti mohu pomoci, milá sestro,“ ptala se Médeia. „Kéž bych měla tak silné ruce, jakou mám v srdci odvahu! Ale pokud stačím se svými silami, přísahám ti, že ti budu věrně pomáhat. Buď bez obav!“

„Děkuji, Médeio! Řekni mi, mohla bys z lásky ke mně a k mým synům poradit něco tomu vůdci cizinců, Ijásonovi, aby nezahynul? Prosím tě o to ústy mého syna Arga, který zatím mešká někde v paláci.“

Médeia v srdci zajásala, jak vyslechla sestřinu prosbu. Její krásné tváře se rděly, oči plály. Uchopila sestřinu ruku a řekla:

„Chalkiopo, učiním všechno, jak to žádáš. Vždyť nad tebe a nad tvé syny nemám nic dražšího na světě! Často slýchám od matky, jak jsi mě jako nemluvně chovala a hýčkala, jak se slušelo na starší sestru. A tak mě slyš: Jakmile se rozední, půjdu do chrámu své bohyně Hekaty a přinesu kouzelný prostředek, jenž zkrotí ohnivé býky.“

S tím radostným příslibem se vrátila Chalkiopé do své komnaty a sdělila to svým synům.

Když Médeia osaměla, dostavily se výčitky svědomí. Cosi jí říkalo, že nejedná správně, když chce za otcovými zády poskytnout pomoc Ijásonovi. Ale vzápětí zase prolévala slzy soucitu nad ubohým rekem, když si představila, co ho čeká. Naříkala a byla bezradná. Ale nakonec se přece rozhodla, že Ijásonovi pomůže. Potom se ze strachu před otcem buď oběsí, nebo otráví.

Když se poněkud utišila, šla a otevřela skříňku, kde pečlivě uschovávala všelijaké hojivé léky i smrtelné jedy. Co tu měla kouzelných prostředků! Jejímu umění nic není nemožné! A proto si vroucně přála, aby se už rozednilo a ona mohla uskutečnit svou moc. Jak se těšila, že se přitom setká s Ijásonem!

Právě tak očekával příchod jitra Argos. Jakmile zasvitly první sluneční paprsky, spěchal k lodi, aby potěšil Ijásona i jeho milé druhy. Médeia se oděla v krásné roucho, natřela si tváře nebeskou mastí a hlavu si zahalila bělostným závojem. Pak zavolala na služky, aby rychle připravily vůz a zapřáhly mezky. Chystala se do chrámu mocné bohyně Hekaty.

Ze skříňky si vzala kouzelný prostředek. Byl tak zázračný, že kdo si jím natřel tělo, byl ten den nezranitelný. Nemohl mu ublížit ani meč, ani oheň a mimoto prostoupila celé jeho tělo veliká síla. Ta kouzelná mast byla připravena z byliny, která se nazývá Prométheův kořen.[9]

Tuto mast ukryla Médeia pod pás, sedla na vozík a hned vjížděla do městských ulic. Služky kvapily za ní. Když projely městem a potom širou rovinou za městskými hradbami a byly již blízko chrámu, seskočila Médeia z vozu a prosila služky:

„Poslyšte, co vám řeknu: Ten cizinec mi chce dát vzácné dary a nepřeje si, aby o tom někdo věděl. Já jsem ho tedy pozvala sem. Až přijde, ponechte mě o samotě, aby se nezalekl, a já vám pak všechny ty dary dám.“

V stejnou dobu se blížil k chrámu Ijásón. Provázel ho věštec Mopsos a Frixův syn Argos, jenž vyzvěděl od svých bratrů, že Médeia pojede ráno do chrámu. Věštce si vzali s sebou proto, aby zkoumal hlasy a let ptáků, které cestou spatří a mohl pak dát Ijásonovi dobrou radu.

Když se ti tři ubírali k Médeji, ozářila Héra Ijásona půvabem a krásou. Měl okouzlující pohled a líbezný, podmanivý hlas. I jeho průvodci žasli, když to zjistili, hlavně věštec.

Poblíž Hekatina chrámu vyrůstá veliký strom s rozložitou korunou, a v té koruně se v celých hejnech usazovaly krákavé vrány. Jedna z těch vran vzlétla, tropila si posměch z věštce a dala mu na srozuměnou, že k tak závažnému úkolu musí jít Ijásón sám, nikoli s průvodci. Věštec hned poslechl věštného hlasu a pravil Ijásonovi:

„Milý hrdino, nyní už jdi sám do chrámu bohyně. Já s Argem tu na tebe počkáme, dokud se nebudeš vracet. V chrámě uvidíš dívku, která ti bude velmi nakloněna a poskytne ti pomoc, jak ti už dříve věštil stařec Fíneus. Ty jen ji o to pěkně popros a s dobrou se navrať!“

Médeia byla netrpělivá a roztržitá. Bavila se s družkami, ale její mysl byla jinde. Srdce jí zrovna poskočilo, když náhle uviděla přicházet toho, jemuž platily všechny její myšlenky.

Ijásón se blížil se vztyčenou hlavou a krásný jako hvězda, která se vynořuje z mořské hladiny. Div nepozbyla smyslů. Tváře se jí zbarvily nachem, v očích se jí setmělo. Jako by ji někdo přimrazil, ani pohnout se nemohla. Její družky se už vzdálily, jak si přála.

A tak tu stáli, Médeia i Ijásón, naproti sobě, ale mlčeli a jeden z druhého nespouštěl oči. Ijásón ihned poznal, že Médejino srdce přetéká láskou k němu. Zaradoval se nad tím, neboť se to stalo z vůle bohů, aby splnil Aiétovy podmínky a šťastně přivezl zlaté rouno i své druhy do vlasti. Proto po chvíli oslovil Médeiu co nejlaskavěji:

„Pročpak se mě ostýcháš, krásná panno? Vždyť jsem přišel sám. Neboj se a ptej se mne nebo mi sama řekni, co máš na srdci. Vždyť jsme se nesešli se zlým úmyslem, ani ty, ani já. Stojíme na posvátném místě, kde se nikdo nesmí prohřešit. Když už jsi se dala pohnout prosbou své sestry a slíbila nám pomoc, neodmítej ani mou prosbu. Vždyť tě prosím při svém otci i matce i při Diovi, který chrání hosty a prosebníky. Nepomůžeš-li mi ty, nezvítězím v tom krutém zápase. Splníš-li však mou prosbu, zjednám ti čest a slávu. Až se moji druhové vrátí, budou tě chválit po celém Řecku, a nejen oni, i jejich matky a manželky, které už asi sedají na břehu moře a pláčí, co se s námi stalo. Ty bys je mohla zbavit jejich tíživých obav. Vezmi si za vzor sličnou Ariadnu: ta také zachránila Thésea svou pomocí. A nyní září na nebi jako ozdoba ostatních hvězd. Podobná sláva a odměna čeká jistě i tebe.“

Médeia ho vyslechla, sklopila zrak k zemi a božsky se na něho usmála. Srdce jí přetékalo blahem z takové chvály. Potom se mu dívala do očí, ale marně hledala slova, ač mu tolik chtěla říci a tolik toho toužila od něho slyšet. Po chvilce váhání vyňala z vonného pásu čarovnou mast a podala ji Ijásonovi. Ten s nesmírnou radostí uchopil kouzelný prostředek a vděčně jí očima děkoval. Ach, kdyby byl chtěl, byla by s radostí i duši vydechla z prsou a podala mu ji darem!

Oba v rozpacích sklopili oči. Pak se jejich zraky opět setkaly a vzájemné pohledy doprovázel líbezný úsměv.

Když přešla chvilka mlčení, pravila Médeia:

„A nyní mě dobře poslouchej, poradím ti, co máš dělat: Půjdeš k mému otci a oznámíš mu, že chceš vykonat úkol, jejž ti určil. Nato ti on vydá dračí zuby. Ty si je vezmeš a odejdeš. O půlnoci se pak omyješ v řece. Oblékneš si černé roucho a beze svědků vykopáš okrouhlou jámu. Pak nad tou jámou zabiješ ovečku a celou ji obětuješ bohyni Hekatě na hranici, pěkně vystavěné u samé jámy. A vykonáš jí též úlitbu ze sladké medoviny. Až ji takto usmíříš, odstup od obětní jámy, ale neohlížej se dozadu, ať se děje cokoli. Uslyšíš třeba dupot nohou nebo štěkot psů, ale ty se nesmíš ohlédnout, abys všechno nepokazil.

Příštího jitra rozpusť onu kouzelnou mast, kterou jsem ti dala, potom se svlékni a potři si jí celé tělo. Sám pak nebudeš věřit, jak obrovskou sílu dostaneš. Skoro se vyrovnáš bohům. Tou mastí si pomaž i štít, kopí a meč. Když to vše řádně vykonáš, budeš nezranitelný. Nedotknou se tě oštěpy těch ozbrojenců, kteří se zrodí z dračích zubů, neublíží ti plameny, jež budou býkům šlehat z tlamy. Ale poslouchej dobře! Takto nezranitelný budeš toliko jeden den! Nesmíš zemdlít nebo klesnout v tom zápase, nýbrž až do konce vytrvat! Až zapřáhneš býky a zoráš lán toho tvrdého pole a až ze zasetých zubů vyrostou obři v plné zbroji, vhoď mezi ně kámen, ale tak, aby nikdo z nich nezpozoroval, žes to hodil ty. Ti se pak do sebe pustí a navzájem se pobijí. Ale ty přesto nesmíš zůstat stranou: přiskoč a zasáhni do té vřavy svou silnou a ozbrojenou rukou. Tím pak získáš zlaté rouno a vrátíš se šťastně do své vlasti.“

Když Médeia domluvila, otřela si oči i tváře zvlhlé slzami. Radovala se, že zachrání krásného cizince, ale truchlila, že zas odejde a bude tak daleko od ní. Ta bolest a zároveň radost jí dodávaly krásy. Zmizel dřívější ostych. Podívala se smutně na Ijásona, vzala ho za ruku a pronášela v slzách:

„Vzpomeň si na mne, slavný reku, až se jednou vrátíš domů. Nezapomeň nikdy na Médeiu! I já tě budu mít stále na mysli, až už tu nebudeš. A pověz mi, prosím, kde máš svůj domov a kam se odtud budeš plavit? Vrátíš se do bohatého Orchomenu či někam jinam, ještě dál? Měl bys mi vyprávět něco o té slavné dívce Ariadně, kterou jsi před chvílí jmenoval. Myslím, že je nějak spřízněna s mým otcem.“

„Nikdy na tebe nezapomenu, Médeio, vrátím-li se domů. A o své otčině ti rád povím. Daleko, daleko odtud se rozkládá země uprostřed skal. Jmenuje se Thessalie. Popásá se v ní nesčetně stád a je v ní mnoho velkých měst. Mým rodným městem je Ijólkos, blízko něho je bohatý Orchomenos. Věř, krásná je má otčina, že to ani slovy nelze říci! A o té dceři Mínóově, na niž ses ptala, ti někdy rád povím.“

Médeia se dala do pláče a přání, jež skrývala v srdci, projevila nahlas:

„Jak ráda bych se jednou podívala do tvého rodiště. Tak, abys byl překvapen, abys o tom napřed nevěděl. Kdybych tak někdy byla hostem v tvém domě!“

„Neplač, Médeio!“ těšil ji Ijásón. „Podíváš se do Řecka a nebudeš jen mým hostem, staneš se mou ženou. Pouto naší lásky nic nezlomí a nic nás od sebe neodloučí, leč až jednou temná smrt.“

Po tomto příslibu cítila Médeia v srdci štěstí, jaké dosud nepoznala. Dlouho pak ještě stála s Ijásonem. Vlídná slova a ticho byly jedinými svědky jejich radostného setkání.

Médeia nemyslila na návrat, ač doba již pokročila a družky ji netrpělivě vyhlížely. Až Ijásón sám ji vybídl: „Je už čas, abychom se rozešli a ty se vrátila domů. Vždyť sem zas přijdu a tady se opět shledáme.“

Pak se rozloučili, Ijásón se rozradostněn ubíral k svým druhům a Médeia se svými průvodkyněmi jela domů. Nemluvila, neslyšela. Celý den byla neklidná, neboť si uvědomovala, do jakého odvážného činu je zasvěcena.

Doví-li se to Aiétés, běda jí!

Zato Argonauti zajásali a radovali se, když jim Ijásón všechno vyprávěl a když jim nakonec ukázal kouzelnou mast. Pak se ještě dlouho radili a usnesli se, že ráno vyšlou posly ke králi Aiétovi, aby jim vydal dračí zuby.

Jak vyšlo slunce, vydali se poslové na cestu do města. Dobře pořídili. Aiétés jim s klidem vydal zhoubná semena. Byl přesvědčen, že Ijásón úkol nesplní, i kdyby se mu podařilo zapřáhnout býky do pluhu.

V noci, když všichni tvrdě usnuli, opustil Ijásón lůžko a nepozorovaně vyšel z tábora. Šel k řece, aby splnil vše, co mu Médeia přikázala. Nejprve se vykoupal v říčním proudu, pak se zahalil tmavou přikrývkou, vykopal jámu asi loket širokou, narovnal v ní hranici a prořízl ovečce hrdlo. Potom ji položil na dříví, zapálil v oběť a do plamene lil sladkou medovinu.

Když vykonal již celý obětní obřad, uslyšela ho bohyně Hekaté, skrytá v největších hlubinách země. Vydala se z podsvětních temnot na cestu ven, aby zhlédla oběť. Měla kolem sebe větévky z dubu, ovinuté hroznými hady. Kolem ní se míhal blesk za bleskem. V průvodu bohyně běželi podsvětní psi a příšerně vyli. Močály se chvěly, v bažinách a u řek kvílely a naříkaly víly. Ijásona zachvátila hrůza, ale neohlédl se, aby nepokazil účinek oběti. Rychle se ubíral k svým druhům. Již se rozednívalo.

Nastával den, který měl rozhodnout o osudu Ijásona a Argonautů. Probudil se již královský palác a vzhůru byli i plavci. Na obou stranách se konaly přípravy k těžkému zápasu.

Aiétés si připjal přes prsa neohebný, tuhý krunýř, jejž mu kdysi daroval Arés, bůh války. Na hlavu si nasadil zlatou přilbu se čtyřmi chocholy. V ruce mával štítem, zesíleným několika vrstvami kůže, a pohrával si s mohutným kopím. Vůz s rychlými koňmi byl již připraven.

Aiétés nasedl, chopil se otěží a vyjel jako nějaký bůh po široké cestě z města. Chtěl být přítomen zhoubnému boji, který podstoupí Ijásón. S králem se ubíral nesmírný zástup lidí. Kdekdo chtěl na vlastní oči spatřit neobvyklé divadlo.

Zatím se Ijásón vysvlekl a potíral se kouzelnou mastí. Nezapomněl natřít ani štít, kopí a meč, aby ani nejmenší kousek nezůstal nenatřen. Když to učinil, druhové se zvědavě vrhli na jeho zbraně, aby je vyzkoušeli. Kopí Ijásonovo se ani nejméně neprohnulo, od štítu a od meče se odrážely ostatní zbraně jako hrách od stěny. Všichni jásali v radostné předtuše vítězství.

Ijásón cítil, jak se mu ruce změnily v ocel a jak mu celým tělem probíhá nezdolná síla. Vypjal se jako bojovný kůň, jenž zatoužil po válečné vřavě. Chodil chvíli sem tam, v levici svíral štít a v pravici oštěp.

Plavci se shlukli kolem něho a nejraději by ho už byli spatřili, jak zapřahá býky. Proto kvapně nasedli na loď a veslovali na druhou stranu řeky k Areově pláni. Když tam přistáli, zastihli již krále i zástupy lidí na svých místech.

Řekové přivázali loď k břehu. Ijásón vyskočil, popadl štít a pospíchal na místo zápasu. Do přilby nasypal dračí zuby a opásal se mečem. Rozhlédl se bystře po ztvrdlém poli a uviděl pluh ulitý z jednoho kusu ocele. Vedle něho leželo kovové jho.

Ijásón se zastavil, kopí zabodl do země a k němu položil přilbu. Nechal si jen štít a s ním vykročil dopředu. Pátral po býcích. Sotva se poohlédl kolem sebe, býci již vyběhli z jakési podzemní skrýše, kde měli pevně zbudované chlévy. V těchto chlévech se celé dni a noci válely kotouče štiplavého dýmu, jejž býci vydechovali.

Všichni Argonauti se nesmírně vylekali, když spatřili ty hrozné, divé tvory s plameny kolem tlamy. Jen Ijásón stál klidně, rozkročen a ani brvou nehnul. Býci strašlivě bučeli a hnali se k němu. Ijásón nastavil štít. Býci do něho vší silou vrazili, ale štít se ani nepohnul. Býci dýchali jako kovářské měchy, z nozder i z tlamy jim sálal žár čím dál silnější a rovněž jejich řev se stále zesiloval. Ijásón však ty zhoubné plameny snášel bez pohromy, neboť Médejino kouzlo ho chránilo.

V mžiku uchopil prvého býka za roh a s napětím všech sil ho vlekl k pluhu. Když ho tam dotáhl, silně ho kopl, aby mu podrazil kovový hnát. Pak ho srazil na kolena. Stejně tak zapřáhl i druhého býka. Pevně svíral obě zvířata, pokleslá na předních nohách, a stál u nich zahalen v plamenech. Aiétés se na něho díval, žasl a nedovedl si to vysvětlit.

Ijásón zatím nasadil býkům jha, dobře je připjal a zapřáhl je ke kovové oji. Pak uchopil štít a kopí, zvedl přilbu s dračími zuby a sevřel pluh. Kopím bodal býky do slabin, aby je popoháněl, a začal orat. Mocné plameny šlehaly z jejich tlam a vyrážel z nich dech, jako když vyjí a skučí divoké větry.

V půdě, tvrdé jako kamení, se objevily první brázdy. Pluh lámal obrovské hroudy, jaké by sotva pozdvihl silný muž. Ijásón se zvolna ubíral za pluhem a ze všech sil ho tlačil do země. Přitom v nevelké vzdálenosti od sebe zaséval dračí zuby a ohlížel se s bázní, aby z brázd předčasně nepovstaly zástupy ozbrojenců.

Chýlilo se k večeru, když Ijásón obrovský lán dooral. Býky vypřáhl a zahnal je na širou pláň. Za chvilku zmizeli v podzemních chlévech. Ijásón přehlédl zorané brázdy. Byly ještě prázdné. Setba dosud nevzešla. Proto se na chvilku odebral k lodi. Druhové se kolem něho shlukli a dodávali mu odvahy k dokončení těžkého úkolu. Ijásón si nabral vody, aby uhasil palčivou žízeň.

Sotva však odtáhl od úst přilbu, z níž pil, již se začaly brázdy měnit v hustý les vztyčených kopí a štítů. A mezi nimi se leskly přilby. Naráz povstali ozbrojení obři, kteří se zrodili ze zasetých zubů a záře z lesklé zbroje šlehala až do oblak.

Když to Ijásón spatřil, vzpomněl si hned na Médejinu radu. Uchopil velký kulatý kámen, mrštil jím do středu ozbrojenců a v mžiku se ukryl pod štít. Čekal, co bude dál. Jak se obrovský kámen mihl vzduchem, davy lidí spustily pokřik a žasly nad silou toho, kdo kámen hodil. I Aiétés žasl a nevycházel z údivu.

Jakmile kámen dopadl mezi ozbrojené muže, splnilo se, co předpověděla Médeia: Ozbrojenci skákali jak psi, skřípali zuby a pustili se do sebe. Rozpoutala se krvavá řež. Za chvíli bylo možno spatřit po celé pláni vysoké hromady mrtvých těl.

Vtom se zablýskla ve vzduchu Ijásonova přilba a jeho ostrý meč dokončil dílo zkázy. Sekal jím o překot, jako by podtínal zralé obilí. Brázdy se plnily krví, jež jimi protékala jako strouhami. Dračí plémě padalo tváří k zemi.

Skončila krvavá vřava. Argonauti jásají, pozdravují vítězného Ijásona a po celou noc pálí oheň. Aiétés nevycházel z údivu a pomýšlel na novou lest, aby Ijásona zahubil...

V jedné z největších komnat Aiétova paláce zářilo celou noc světlo. Král si svolal vybrané rádce a radil se s nimi o Ijásonovi. Musí ho zahubit, aby zlaté rouno zůstalo dál v Kolchidě. Vztekem ani mluvit nemohl, jen sípal:

„Já nevěřím, že by na ten úkol stačil on sám. Nikdo ze smrtelných lidí by nezapřáhl a nezvládl mé býky. Někdo mu pomohl! Nějaké kouzlo...“

Najednou Aiétés vytřeštil oči a zaskřípal zuby:

„Však já chytnu oba ty ptáčky! Ten jeden je nedaleko a druhý mi neuteče. Až budu mít oba v hrsti, pak poznají, kdo je král Aiétés!“

Rádcové nechápali, co král myslí a co jej opět tak popudilo. I zeptali se ho, má-li snad na někoho z občanů podezření.

„Mám!“ rozkřikl se král. „Jistě tomu lupiči pomohla jedna z mých dcer! Jak jinak by byl snesl plameny mých býků! Já se už postarám, aby se přiznala!“

Zatímco se Aiétés radil o nových úkladech, Médeia přecházela po své komnatě a chvěla se jako vyplašená laň. Bála se připustit myšlenku, že otec něco tuší, ale ta obava na ni naléhala stále silněji. K tomu se přidružil i strach, že třeba i služky něco poznaly, a to ji děsilo nejvíc.

Už se blížila k své skříňce, kde měla léčivé a smrtící prostředky. Už byla rozhodnuta, že skončí svůj život, který se dnešním dnem promění v moře útrap a bolestí.

Ale bohové nechtěli, aby Médeia již nyní zemřela. Vnukli jí spásnou myšlenku. Médeia odstoupila od skříňky, sevřela dlaně a pěstmi si stiskla hruď, jako by chtěla uklidnit srdce, které jí začalo najednou prudce tlouci. Vtiskla polibek na lůžko, kde dosud spávala, zlíbala dveře a stěny své ložnice a pak si ustřihla pramen vlasů. Položila je na postel své matce na památku. Pak se sklonila nad těmi ustřiženými vlasy a šeptala v pláči:

„Nehněvej se, drahá matko! Sbohem! Schovej si tyto vlasy, jedinou památku na mne. Buď sbohem i ty, má sestro Chalkiopo! Odcházím daleko od vás! Nezapomeňte na svou Médeiu!“

Nové a nové proudy slz jí stékaly z očí. Ještě poslední chvilku tu prodlí, poslední pohled věnuje místům, kde prožívala radost i hrůzu posledních dnů. A pak půjde za Ijásonem. Vždyť jen pro něho jsou ty slzy, ten strach. Ať jí pomůže nést tíhu osudu!

Vyšla. Závory u dveří se samy odstrčily, jakmile u nich pronesla kouzelná slova. Běžela bosa po úzkých cestách i širokých ulicích, až se dostala k hradbám a prošla jejich branou. Měla jediného průvodce: strach. Stráže ji nepoznaly. Vykročila z města do polí. Zašla se ještě rozloučit k chrámu své bohyně a pak se nejbližší cestou ubírala k lodi Argonautů.

Když přišla na břeh, volala třikrát jménem Frontia, nejmladšího z Frixových synů. Všichni již byli v družině Ijásonově. Frontios ji zaslechl a ostatní bratři též. Také Ijásón poznal Médejin hlas. Plavci užasli, co se asi stalo. Nemeškali však, zasedli k veslům a rychle veslovali na druhý břeh, kde stála Médeia.

Ještě dřív, než loď přirazila, vyskočil Ijásón na břeh a hned za ním Frontios a ostatní tři Frixovi synové. Médeia před nimi klesla na kolena a prosila:

„Zachraňte mne, ubohou, zachraňte mne i sebe před hroznou zlobou krále Aiéta! Všechno se už prozradilo. Není jiné cesty k záchraně než rychlý útěk. Musíme otce předejít. Jak se ráno rozední, vsedne na rychlého koně a povolá národ do zbraně. Já ještě uspím draka a pak vám sama vydám zlaté rouno. A ty, cizinče,“ obrátila se k Ijásonovi, „přísahej, že splníš, cos mi slíbil! Nechci sklízet hanbu a potupu u cizích lidí, která by mě postihla, kdybych neměla ochránce.“

Médeia klečela na zemi a plakala. Ijásón se k ní sklonil, pozdvihl ji a přitiskl na svou hruď. „Neboj se, Médeio!“ utěšoval ji, „Zeus olympský i Héra jsou mi svědky, že splním, co jsem ti slíbil. Odvezu si tě domů a budeš mou manželkou a královnou v mé zemi.“

Médeia mu chtěla děkovat a sdělit, jak ji jeho rozhodnutí těší, ale hned si uvědomila, že nesmějí ztrácet ani okamžik, aby celá dosavadní práce nepřišla nazmar. I ukázala rukou, aby bez prodlení řídili loď směrem k posvátnému háji, kde je zlaté rouno.

Ijásón uchopil Médeiu do náruče a vysadil ji na loď. V okamžiku odrazili od břehu. Médeia vzpínala ruce a ztrácela odvahu. Taková bázeň na ni doléhala, jak dopadne poslední obtížná práce a zdali šťastně uniknou před hněvem Aiétovým.

Za malou chvilku přirazili opět ke břehu. Ijásón s Médeiou vystoupili a ubírali se k „Beranímu loži“. Tak se nazývalo místo, na němž si poprvé odpočinul zlatý beran, když dorazil s Frixem do Kolchidy. Odtamtud šli pěšinou k posvátnému háji. Brzy našli ohromný dub, na jehož větvích viselo zlaté rouno. Vypadalo jako zlatý mrak a zářilo do temné noci.

Blížili se k osudnému stromu, ale již z dálky je spatřil drak. Napjal svůj dlouhatánský krk a příšerně syčel. Jeho hněvivý sykot bylo slyšet široko daleko. Nesl se až k nebetyčnému Kavkazu. Matky se budily ze spánku hrůzou, tiskly k hrudi nemluvňata a chvěly se strachem.

Obluda se kroutila na všechny strany, plazila se a svíjela v obrovských závitech pokrytých šupinami. Médeia se toho draka nezalekla. Kráčela přímo proti jeho sršícím očím a volala na pomoc Hypna, boha spánku. Vlídným, líbezným hlasem prosila tohoto mocného boha, aby uspal hrozného draka. Vroucně prosila i Hekatu, aby provázela zdarem její počínání.

Za Médeiou kráčel zvolna Ijásón. Byl vyděšen hrůzou a sotva dýchal. I tehdy se chvěl jako list ve větru, když už drak ukládal na zem své předlouhé tělo. Jako když se valí mořem černá vlna a pak si klidně lehá na hladinu, tak vypadala ta nestvůra, než ulehla na zem, kde pak bez hnutí ležela.

Kouzelná slova Médejina draka omámila a bůh spánku mu uzavřel všechny oči. Ale i potom zdvihl drak co chvíli svou hroznou hlavu, zuřil, syčel a klepal zubatými čelistmi, aby uchvátil oba vetřelce. Vtom ulomila Médeia bleskurychle jalovcovou větev, smočila ji v kouzelné šťávě a stříkala mu ji do očí. Tím ho již úplně uspala. Drak položil čelist na zem, opřel se o ni a ležel roztažen v nesčíslných závitech až hluboko do lesa.

Tu se již Ijásón vzchopil, sňal se stromu zlaté rouno a svíral je pln radosti v náručí. Médeia však ještě stála u drakovy hlavy a stále ho skrápěla kouzelnou šťávou, dokud se Ijásón nevzdálil od stromu, kam by již drak nedosáhl. Když byl už v bezpečí, rychle uskočila z nebezpečného místa, přiběhla k Ijásonovi a rychle se vraceli k lodi.

 

 

(Návrat)

 

Ijásón nedovedl skrýt svou nesmírnou radost nad vzácnou kořistí. Pozvedl rouno do výše, a jak je zvedl, vrhalo zář podobnou plameni, která se rozlévala po celém okolí. Pak celou kůži roztáhl a prohlížel i z druhé strany. Byl to obrovský beran, po němž zůstala tato nádherná památka. Nakonec si ji Ijásón přehodil přes rameno. Sahala mu od krku až na zem. Co chvíli si ji přitáhl k tělu a ohmatával ji, jako by se bál, aby mu ji některý z bohů neodňal.

Už se rozednívalo, když došli do tábora. Řekové užasli, když spatřili velikou kůži, zářící jako Diův blesk. Každý vyskočil a spěchal, aby se jí alespoň dotkl. Ijásón však bránil jejich zvědavosti a obdivu. Kůži přikryl pláštěm a dal ji do ochrany Médeji, kterou usadil vzadu na lodi.

Sám pak svolal všechny plavce a řekl jim:

„Přátelé, nyní už nesmíme ztrácet ani okamžik a hned se musíme vydat na cestu. Vždyť jsme již s pomocí tamhleté milé dívky splnili strastiplný úkol, kvůli němuž jsme sem pluli. A já si ji s jejím svolením nyní odvezu do vlasti a učiním ji svou ženou. Vy se na ni musíte dívat jako na záchranu nás všech, ba jako na spásu téměř celého Řecka. A musíte ji statečně bránit, neboť sami zajisté tušíte, že Aiétés nám zlaté rouno jen tak nedaruje. Za chvíli se přižene s velkým vojskem k řece, aby nás zajal.

Nuže, polovina z vás se rychle chopte vesel a druzí štítů. Co nevidět začnou létat nepřátelské střely. V našich rukou je nyní vlast, rodiče, naše děti a přátelé. Celé Řecko k nám upírá zraky a čeká, zda mu zjednáme hanbu nebo naopak nesmírnou slávu. Buďte tedy stateční a myslete stále na to!“

Jakmile domluvil, oblékl si válečnou zbroj, plavci všichni najednou hlasitě vzkřikli a odrazili od břehu. Potom si Ijásón sedl blízko Médeje a kormidelníka, který byl již plně ozbrojen.

Ale i rozhněvaný král Aiétés a celý jeho národ stál již v té chvíli ve zbrani. Každý již věděl, že králova dcera, kněžka Médeia, si zamilovala onoho cizince a poskytla mu kouzelné prostředky, aby dosáhl svého cíle. Aiétés zuřil a prahl po pomstě.

Když stál Aiétés na voze, kdekdo se díval na jeho koně, kteří byli rychlí jako vítr. V levé ruce svíral štít a v pravé držel obrovskou pochodeň, aby zapálil koráb Argonautů. Před ním se tyčilo dlouhé kopí. Zářící otěže koní držel králův syn Apsyrtos, nevlastní bratr Médejin. Aiétés proklínal Médeiu a Ijásona a svolával na ně pomstu. Pak se obrátil na své vojsko a pohrozil mu:

„Nechytnete-li Médeiu buď na pevnině, nebo blízko na moři a neodevzdáte-li mi ji do rukou živou, aby se mé srdce ukojilo pomstou za její skutky, pak to všichni zaplatíte svými hlavami!“

V té chvíli však již Argó brázdila širé moře. Plavci veslovali ze všech sil a sám proud jim hodně pomáhal. Bylo to přání Héry, aby se rychle blížilo zlo do domu Peliova a aby Peliás, na nějž zanevřela, byl co nejdříve potrestán. Proto již ráno třetího dne přistáli Argonauti v území Páflagonů u řeky Halys. Médeia si přála, aby tam vystoupili a vzdali oběť bohyni Hekatě. I přivázali loď a vystoupili na břeh. Když vykonali oběť, jak si Médeia přála, rozpomněl se Ijásón na starého věštce Fínea, který jim předpověděl, že se výprava vrátí domů úplně jinou cestou. Všichni pak marně přemýšleli, kterou asi cestu Fíneus mínil. Náhle – div divoucí! – vyvstal před jejich očima jasný pruh, zářící jako slunce, a ukazoval směr, kam mají plout. Bylo to šťastné znamení, jež jim seslala Héra. Všichni se zaradovali nad tím zázračným zjevem, hlavně Ijásón, jemuž tím spadla ze srdce velká tíha.

Plavci radostně vyskočili, napjali plachty a odrazili od břehu. Zanedlouho se již dívali k páflagonským horám, které zanechali po levé straně, a pluli za znamením, jež je vedlo k ústí Istru (= Dunaje). Argó vplula do jeho severního ramene.

Zatím se Aiétova vojska shromáždila na pobřeží a zakryla je do posledního místečka, jako by se slétla na břeh obrovská hejna ptáků. Jedna část hledala koráb a plavce, a když nic nenašla, pustila se pontskými vodami za uprchlým nepřítelem směrem k Helléspontu. Druhá část vojska, kterou vedl Apsyrtos, vplula do jižního ramene ústí Istru. Pluli kolem trojbokého ostrova, jenž je vytvořen rameny Istru, a tak se stalo, že touto nejbližší cestou předhonili koráb Argonautů, který plul vzdálenějším severním ramenem. U nejužšího konce ostrova se měli Argonauti setkat s Kolchy.

Všude na pobřeží rostla bujná tráva a pastýři tam proto pásli svá stáda. Jak uviděli loďstvo, úžasně se lekli a rozprchli se jako hejno vrabců. Domnívali se, že se jim zjevily nějaké mořské obludy, neboť až do toho dne nikdo z nich nespatřil námořní loď.

Ale právě tak se vylekali i Argonauti. Byli ze všech stran obklíčeni Aiétovým vojskem, jež vedl Apsyrtos, nevlastní bratr Médejin. Co dělat? Proti takové přesile by se nemohli ubránit. Všichni by padli. Jejich zoufalství se zvětšovalo každým okamžikem. Ijásón se díval prosebně na Médeiu. Ta však pochopila hned, v jakém postavení se octli, a přemýšlela o záchraně.

Zavolala si k sobě Ijásona a řekla mu:

„Neboj se, můj milý, a připrav se s celou družinou k boji. Odrážejte statečně kolšská kopí a já se zatím pokusím zlákat nějakým způsobem Apsyrta, aby upadl do tvých rukou. Pak ho můžeš zabít a s ostatními Kolchy se dát do boje. Když nebudou mít vůdce, snadno je přemůžeš.“

Když se takto domluvili, vyslali posly s množstvím vzácných darů k Apsyrtovi. Ti mu měli vyřídit, aby se dostavil sám na smluvené místo, že mu Médeia něco důležitého sdělí.

Apsyrtos uvěřil a vydal se na cestu. Měl se s Médeiou sejít v noci na posvátném ostrově beze všech svědků. Ale Médeia nešla sama. V záloze na chráněném místě se ukryl Ijásón s ostatními druhy.

Když se Médeia sešla s Apsyrtem, stěžovala si mu, že ji Argonauti zajali a vzali s sebou na loď proti její vůli. Ona však se chce vrátit domů, do Kolchidy. A co hlavního, chce prý vzít s sebou i zlaté rouno a usmířit tak rozhněvaného otce Aiéta.

Takto se domlouvala Médeia s Apsyrtem a Apsyrtos už v duchu jásal, jak se slavně vrátí do své otčiny. Ale vtom se jako blesk vyřítil z úkrytu Ijásón s vytaseným mečem. Médeia se odvrátila a zahalila si oči závojem, aby neviděla krev. Jen výkřik zaslechla, jak Apsyrtos klesl přede dveřmi chrámu proklán Ijásonovým mečem. Médeia chtěla uskočit, ale bylo již pozdě. Krev Apsyrtova jí potřísnila bílé roucho.

Zatím Ijásón zutínal Apsyrtovi úd po údu, třikrát olízl krev a třikrát ji zase vyplivl. Mrtvolu potom zakopal do země.[10] Tímto způsobem smýval se sebe vinu. Ale tento hrozný čin zahlédla svým mstivým okem neúprosná Erínys, bohyně pomsty, a oznámila jej hned svým družkám. Tyto strašlivé bohyně pomsty trestají přestupek proti božským i lidským řádům, především vraždu. Svou oběť pak pronásledují jako pes štvané zvíře a neustanou, dokud si viník svou vinu neodpyká.

Krátce nato, co Apsyrtos padl, zdvihla Médeia hořící pochodeň a dávala tím znamení Argonautům, aby připluli s korábem v ta místa, kde byla i loď Apsyrtova s četným mužstvem. Jakmile se obě lodi k sobě přiblížily, nastal krvavý boj. Apsyrtovi vojáci do jednoho padli. Když se Ijásón vrátil, aby své družině pomohl, nebylo již jeho pomoci třeba.

Plavci se však shlukli kolem něho a radili se o další plavbě. Nakonec povstal Péleus a radil jim:

„Přátelé, nastupme na loď, dokud je noc. Jak ráno Kolchové zjistí, co se stalo, budou nás stíhat. Ale jistě nebudou svorni, když ztratili vůdce, a my se jich nemusíme bát.“

Všichni s Péleem souhlasili. Veslovali ze všech sil. Krátce si odpočinuli na ostrůvku zvaném Élektris, ale brzo se plavili dál, až k dalšímu odpočinku zakotvili v zemi Hylleů.

Péleus měl pravdu. Jakmile se Kolchové dověděli o osudu svého vůdce Apsyrta, rozletěli se na všechny strany a pátrali po Argonautech. Héra jim však ztěžovala jejich úkol: rozpoutala hroznou vichřici a bouři a tím je zdržela v cestě. Kolchové poznali, že se plahočí za Argou marně. I zůstali v těch místech, kde byli, usídlili se tam trvale a nikdy se již do Kolchidy nevrátili.

Hylleové se chovali k Argonautům velmi vlídně a přátelsky. Když se s nimi loučili, dali jim na památku mnoho darů a přáli jim šťastný návrat do vlasti.

Avšak nebeský král Zeus, otec bohů i lidí, se hněval na Argonauty pro Ijásonův zlý čin. Za trest jim určil, že dotud je budou pronásledovat nesnáze a strasti, dokud se neočistí ze zločinu tak, jak jim poradí čarodějka Kirké, Aiétova sestra, jež sídlí daleko na západě. A dokud se neočistí, nemohou se dostat domů.

Aby se plavci dověděli, co je čeká, rozkázal Zeus jejich zázračné lodi, aby jim to sama oznámila. Jednou uprostřed plavby se Argó zahoupala na vlnách a její základní trám promluvil lidským hlasem. Plavci se vyděsili, když slyšeli, že k nim sama loď mluví, a zděsili se tím více, když uslyšeli, co je ještě čeká, než se budou moci vrátit do Řecka.

Nato se loď dala v prudký let a zastavila se až u nejzazších proudů Éridanu, právě v těch místech, kde kdysi Faëthón zaplatil životem svou přílišnou odvahu. Plavci našli na břehu jeho hrob, nad nímž se tyčily do výše štíhlé topoly. A div divoucí! Ty stromy dojemně naříkaly a slzy, jež jim stékaly po kůře, měnily se na slunci v kapky třpytivého jantaru a padaly na břeh do písku. Potom je vítr svál a smetal do moře.

A ještě jeden zjev Argonauty velice překvapil: z proudů Éridanu stoupal neustále palčivý dým, jako by něco doutnalo. Žádný pták nepřeletěl v těch místech hladinu řeky. Ať jakkoli mával perutěmi, žár ho zachvátil a pták se snesl mrtev do vody. Taková síla tu dosud zbyla po Diově blesku, jímž usmrtil Héliova syna Faëthonta.

Plavci se vzdálili z tohoto smutného místa, kde stromy kvílely a lkaly a kde štípal do očí palčivý dým. Jen Orfeus se zdržel déle u Faëthontovy mohyly, a když pak dohonil své druhy, ze všech stran slyšel prosbu, aby jim vyprávěl o tom smělém chlapci, který tu za dávných časů zahynul.

Orfeus byl velmi zasmušen, neboť ho osud Faëthontův hluboce dojímal. Musel však splnit prosbu svých druhů, kteří mu vyčítali, že jim už dlouho nic nepověděl. Pravda, napjaté události posledních rušných dnů si žádaly spíše ostražitosti a zbraní než Orfeova zpěvu. Nyní však, kdy už nejtěžší úkoly jsou splněny, je vhodná chvíle k družnému hovoru.

Sesedli se tedy kolem Orfea na říčním břehu. Co chvíli se dívali na vysoké topoly a na kotouče dýmu a dychtivě čekali, až jim Orfeus ten nezvyklý zjev vysvětlí. Orfeus si sedl též a již začal vyprávět o Faëthontovi, který proměnil celý svět v jeden jediný ničivý plamen a jak v tom moři ohně sám zahynul.

Když skončil, vznesli se nad sedící plavce okřídlení bratří Kalajis a Zétés a házeli na Orfea květiny. Vyjádřili tím díky za ostatní druhy. Médeia, která slyšela Orfea poprvé, byla ještě dlouho v zajetí dojemného příběhu a byla jakoby okouzlena. Vtom se Kalajis snesl k Orfeovi a pravil:

„Božský pěvče, o kolik ty víš více než my všichni, co tu jsme! A proto teď, když už nás nemůže nic tak zlého potkat, jako nás potkávalo dřív, můžeš nám stále něco vyprávět po celé cestě domů. Aspoň nám to bude lépe utíkat. Umíš právě tak krásně vyprávět jako zpívat a hrát. Až se vrátíme do vlasti, budeme tvé kouzelné příběhy povídat dál, aby je kdekdo znal. Ty nám všem zůstanou jako trvalá památka, až se opět rozejdeme po celém Řecku.“

Nechtělo se Argonautům ani vstávat a nasedat k další plavbě. Ještě z lodi se dívali na ty vysoké topoly a zdálo se jim, že v nich vskutku spatřují Faëthontovy sestry.

Dále se plavili po prudkém Rhodanu, který se s Éridanem spojuje. Aby se jim nedělo příkoří od četných kmenů, jejichž územím pluli, chránila je Héra hustou mlhou. A tak se bez nehody dostali Rhodanem k Aithalii (= Elba). Ale ani zde se nezdrželi. Tušili, že odtud už nejsou daleko břehy Tyrrhenského moře. V tu stranu upírali toužebné zraky a pluli bez odpočinku dál a dál. Loď letěla jako na křídlech větru a najednou vplula do nádherného přístavu. Byl to přístav ostrova zvaného Áia[11], kde sídlila čarodějka Kirké.

Argonauti ji spatřili hned, jak vystoupili na břeh. Stála na pokraji moře a smáčela si hlavu, aby zaplašila těžké sny, které ji v noci tak vyděsily. Zdálo se jí, že její ložnice i celý dům nasákl krví a že jí v ohni shořely všechny kouzelné prostředky, jimiž lákala hosty do svého paláce. A proto hned ráno spěchala k moři, aby si skropila hlavu i šat. Za ní se ubírala v houfu prazvláštní, podivuhodná zvířata, jejichž jednotlivé údy patřily zcela jiným tělům. Byly to vskutku hrozné stvůry. Argonauti se nesmírně vylekali, když je uviděli. Ale když se přesvědčili, že jim ta zvířata neublíží, přestali se bát a zpytavě si prohlíželi Kirku. Jako by Aiétovi z oka vypadla, tak mu byla podobná.

Když Kirké zaplašila tíhu chmurného snu a chystala se jít domů, povšimla si nenadálých hostí. Šla k nim, hladila je a vybízela, aby šli s ní. Ale Ijásón rozhodl, že jen on s Médeiou půjdou dál, ostatní druhové že počkají na břehu.

Když vešli dovnitř jejího domu, ukázala jim na skvostná křesla, aby se posadili. Ale oni si beze slova šli sednout na zem ke krbu. Tak musí učinit prosebník poskvrněný vraždou, který se přichází očistit. Nesmí promluvit a nesmí se ani slovem zmínit o svém provinění. Jen si zahalí hlavu a sedne si ke krbu.

Médeia si položila hlavu do dlaní a Ijásón položil na zem meč, jímž usmrtil Apsyrta. Oba sklopili oči k zemi. Kirké již poznala, proč k ní přišli. Tížil je zločin vraždy. Proto jim připravila smírnou oběť, neboť Zeus chrání i uprchlíky, kteří jsou obtíženi takovým zločinem, i když se na ně hněvá.

Ale co se stalo, nelze jinak odčinit než odpykáním trestu nebo očistnou obětí. Kirké hned započala se svým obřadem: Podřízla sele, zachytila jeho krev a v té si smáčela ruce. Potom konala úlitbu Diovi, který vyslýchá i modlitby vrahů. Při všem jí pomáhaly víly. Po úlitbě pálila v ohni krbu obětní koláč a vzývala Lítice, bohyně pomsty, aby zmírnily svůj hněv proti provinilcům. Rovněž Dia prosila, aby k nim byl shovívavý, ať již prolili krev cizí či krev svých příbuzných.

Po skončení obětního obřadu vyzvala Kirké oba, aby vstali a sedli si na křesla blízko ní. Sama si přisedla až k nim a horlivě vyzvídala, proč plují po moři, za jakým cílem, odkud jsou a proč zastavili u jejího ostrova. Až se přitom zachvěla, neboť jí opět tanul na mysli včerejší sen. Pak se obrátila na Médeiu, neboť toužila uslyšet zvuk své rodné mluvy. Jakmile ji spatřila s Ijásonem, hned poznala, že je to dívka z Héliovy krve. Každý Héliův potomek byl zřetelně poznamenán tím, že mu cosi zpod víček blýskalo, jako by se mu před očima linula záře vycházející ze zlata.

Médeia jí všechno vyprávěla a mluvila přitom kolšskou řečí. Její lahodný hlas upoutal Kirčin sluch, takže Kirké jí zrovna visela na rtech. Médeia vyprávěla o výpravě Argonautů, o jejich strastech, o podmínkách, které dal Ijásonovi její otec Aiétés, a již přešla na svou vlastní vinu. Líčila Kirce, jak na prosbu své sestry Chalkiopy pomohla statečným rekům a jak potom musela uprchnout z domu před otcovými hrozbami, nesmlčela, že s ní utekli i čtyři synové Frixovi a pluli na lodi Argó. Jen se ani slovem nezmínila o zabití svého nevlastního bratra Apsyrta. Kirké to však věděla. Bylo jí nesmírně líto ubohé vyhnankyně. Sklonila se k ní a řekla:

„Milé dítě, velmi jsi pobloudila! Zvolilas potupnou cestu a já si myslím, že nadlouho nebudeš unikat spravedlivému hněvu svého otce Aiéta. I kdybys utekla s Ijásonem do Řecka, hněv Aiétův tam přijde za tebou. Všude tě dohoní. Dopustila ses strašlivého činu a otec bude stále dychtiv, aby pomstil synovu smrt. Ale poněvadž jsi ke mně přišla jako má příbuzná a lituješ svého činu, nechci ti přisoudit nové zlo. Opusť můj příbytek a vzdal se i s tímto neznámým mužem, kterého sis za zády svého otce zvolila za manžela. Marně bys dále prosila u mého krbu. Nemohu schválit tvé úmysly a tvůj hanebný útěk z otčiny odsuzuji.“

Po těch slovech si Médeia zahalila tvář a dala se do žalostného pláče. Ijásón ji vzal za ruku a vyvedl ji ze dveří Kirčiny světnice. Chvěla se jako list ve větru.

Íris, poselkyně bohů, hned oznámila Héře, že Médeia s Ijásonem vyšli od Kirky a ubírají se k lodi. Měla od Héry příkaz, aby nepropásla tento okamžik.

„Milá Írido,“ pravila jí Héra, „tys vždycky věrně plnila mé prosby, splň mi teď i tuto prosbu. Dojdi hned k mořské bohyni Thetidě a vyřiď jí, aby bez prodlení přišla ke mně, že potřebuji její pomoci. Potom se sneseš na pobřeží ostrova, kde má Héfaistos svou kovářskou dílnu, a požádáš ho, aby zhasil svůj oheň, dokud by okolo neproplula Argó s plavci. Od něho zaleť do hradu boha větrů Aiola a vyřiď mu, že si přeji, aby spoutal všechny větry kromě těch, které vanou směrem k ostrovu Faiáků, neboť chci, aby se Argonauti dostali k jejich králi Alkinoovi.“

Íris v mžiku rozepjala svá hebká křídla a snášela se z Olympu. Sotva vykonala vše, co měla uloženo, už se Thetis, vážená mořská bohyně, ubírala na Olymp k Héře. Sedly si blízko sebe a Héra jí hned sdělovala svou prosbu:

„Božská Thetido, poslyš, co ti chci říci! Ty víš, jak je mému srdci velice milý hrdina Ijásón i celá jeho družina. Chránila jsem je po strastiplné cestě za zlatým rounem a jejich osud mi leží na srdci i nyní. Prosím tě, chraň je před Skyllou a Charibdou, aby nepohřbila všechny ve svém bezedném jícnu, až se budou plavit od Kirky! Jen ty to máš v moci!“

„Milá Héro,“ odpověděla jí Thetis, „zchladne-li síla prudkého ohně a zmlknou-li bouřlivé vichry, pak i já ti najisto slibuji, že se lodi Argó i plavcům nic nestane! Ale už zas musím jít, je od tebe tuze daleko a já musím ještě dnes vyzvat plavce, aby zítra ráno odrazili od břehu.“

Skočila s Olympu doprostřed moře, zmizela v jeho hlubinách a spěchala k svým sestrám. Vyřídila jim Héřinu prosbu a poslala je do Ausonského moře. Sama spěchala kvapně pod vodami a vstoupila na břeh Kirčina ostrova.

Hned zamířila k rekům, kteří se bavili házením disku a střílením z luku. Nikdo ji nezpozoroval. Thetis uchopila za ruku hrdinného Pélea, který byl jejím manželem[12], a pravila mu:

„Déle zde již neprodlévejte! Ráno odvažte loď a odplujte, jak si přeje Héra, vaše ochránkyně. Všechny mořské víly, mé sestry, vám budou pomáhat, až budete plout nebezpečnými místy. Ale neopovaž se ke mně hlásit, až mě mezi nimi uvidíš, abys nevzbouřil ještě víc můj hněv než dříve!“

Nato se zas bleskurychle ponořila do mořských hlubin. Nesmírný žal naplnil Péleovo nitro. Vždyť nespatřil svou milou choť od té doby, co ho opustila a odešla z domova. Stále se na něho zlobí a nechce mu odpustit tu zlou náhodu. Ach, kolik už je tomu roků! To byl jejich synek Achilleus ještě docela maličký chlapeček. Thetis o něho pečovala, aby mu zajistila věčnou svěžest a nesmrtelnost.

Den co den vkládala o půlnoci děcko do plamenů ohně a potírala jeho útlé tělíčko ambrosií, aby ho uchránila před útrapami stáří. Jednou se však Péleus znenadání probudil a spatřil, jak jeho milý synáček se třepetá v plamenech. Péleus se hrozně lekl a strašlivě vykřikl. Thetis upustila plačící dítě na zem a sama jako sen nebo vánek zmizela z ložnice. Ponořila se v hněvu do hlubin mořských a od té doby se k Péleovi nevrátila.

Ach, jak by byl šťasten, kdyby byla u něho setrvala déle, když mu přinášela Héřin vzkaz! Když přemohl bolest, kterou stále cítil pro ztrátu své choti, odebral se k svým druhům a vyřídil jim, co vzkázala Héra po Thetidě. Plavci skončili hned všechny závody, zasedli k večeři a ubírali se na lůžka, aby ráno před rozedněním odpluli.

Byli již na širém moři a ani necítili, že plují. Tak tiše a klidně vítr unášel Argu, jež letěla jako střela. Zakrátko míjeli půvabný květnatý ostrov, kde Seirény zpívaly líbezné písně a lákaly k sobě plavce. Podobaly se z poloviny ptákům, z poloviny krásným dívkám. Co už zahubily plavců, ale Argonautům ublížit nemohly. Sotva se jejich sladký, kouzelný zpěv donesl k sluchu plavců, uchopil Orfeus lyru a rozezvučel její struny tak úchvatně, že Seirény oněměly a s otevřenými ústy se dívaly na ten zázrak. A což když ještě začal zpívat! Málem že samy Seirény nevyskočily na loď k Argonautům!

Dlouho, dlouho se nemohly vzpamatovat z úžasu nad tím, že poprvé prohrály a nezískaly jedinou oběť.

Loď se nesla dál a dál a blížila se k obludné Skylle, která měla dvanáct noh, šest krků, šest tlam a štěkala jako pes. Přední část těla vyčnívala ze skály, svými krky dosahovala až k mrakům a pohlcovala najednou šest plavců.

Ale Argonautům nemohla ublížit. Když se loď octla v její blízkosti, seběhly se k ní ze všech stran mořské víly i se stříbronohou mořskou bohyní Thetidou. Ta se dotkla zezadu kormidla, aby řídila koráb, a víly pobíhaly sem tam pod lodí i vedle lodi, kroužily pod jejím dnem a pomáhaly Thetidě převést koráb přes nebezpečné místo.

Chvílemi si vykasaly roucha až po kolena a šly ve vlnách rozestoupeny po obou stranách, chvílemi se nořily v hloubku a zas vynořovaly, podávaly si loď z ruky do ruky jako míč a sunuly ji dál a dál od nebezpečných skalisk i od Charybdy, která třikrát denně naplňuje vodami svůj bezedný jícen, polyká celé lodi a zase je po určité době i se spoustami vody vyvrhuje.

Sám Héfaistos se díval na to úsilí mořských dívek ze skalnatého vrchu a jímal ho úžas. Vždyť moře v těch místech ještě dýchalo žárem, ač on už dávno předtím uhasil oheň a ustal v práci. Dosud tam vyrážel plamen a rozžhavoval okolní skály.

Z Olympu se dívala i Héra a když viděla, co se děje na moři, v úzkostech objala Athénu, jak se zalekla o osud plavců. Ale ti se zatím dostali na širé moře, kde jim již nehrozilo žádné nebezpečí. Mořské víly se zas ponořily do hlubin, když splnily přání bohyně Héry.

Argó letěla jako střela kolem sicilských břehů a míjela nádherné louky a lesní mýtiny, kde se popásala stáda Héliova. Hlídaly je dvě dcery boha Slunce, mladší Faëthúsa a starší Lampetié. Obě měly zářící pastýřské hole, jedna stříbrnou, druhá bronzovou. Krávy, jež se pásly u břehu, byly bílé jako mléko a měly zlaté rohy.

Vítr nadouval plachty, slunce svítilo, byla to radostná plavba. Ale radost se střídá se zármutkem, o čemž se plavci přesvědčili druhý den.

Již měli za sebou nekonečnou hladinu širého moře a blížili se k úrodnému ostrovu, který měl dva přístavy. Na tom ostrově bydlili Faiákové. Vládl jim král Alkinoos.

Když tam Argonauti vystoupili, vítal je král a veškeren lid jako bratry. Plavci měli pocit, jako by již zavítali domů, do Řecka. Byli šťastni a spokojeni.

Ale vojska krále Aiéta pronikla pontskou úžinou a připlula až sem, do země blažených Faiáků. Poslové kolští přišli k Alkinoovi, jenž právě Argonauty hostil, a žádali, aby jim byla vydána Médeia, jinak že vzplane veliká, krvavá válka. Ale král Alkinoos, který už nejeden spor mezi občany a sousedy urovnal, snažil se i nyní ze všech sil, aby usmířil obě strany bez krveprolití.

Když se o tom Médeia dověděla, padla na zem a s pláčem prosila Ijásona i královu choť:

„Smilujte se nade mnou, dobří lidé, a nevydávejte mě Kolchům! Čeho jsem se dopustila, dopustila jsem se pro dobro celého Řecka. A když mě tížila vina, hledala jsem spásu v útěku. Jinak jsem se ničím neposkvrnila.“

Pak prosila každého z Argonautů zvlášť a připomínala jim, že jí všichni vděčí za svůj život i za to, že se vracejí se zlatým rounem.

„Vy se vrátíte domů,“ lkala, „já jsem však ztratila svou vlast, rodiče a domov i veškerou radost. Nechci se skrývat a prchat někde jako štvaná zvěř, hledám ochranu jen u vás. A kde je vaše statečnost, když se lekáte tak nepatrného vojska?“

Všichni ji ujišťovali, jak dovedli, a slibovali, že ji budou vždycky chránit, a bude-li třeba, i se zbraní v ruce. Když večer všichni usnuli, přimlouvala se i královna za Médeiu u svého muže:

„Zachraň před Kolchy tu dívku, vždyť už zakusila tolik útrap! A ti hrdinové jsou nám přece bližší než vzdálený král Aiétés, o němž víme jen z doslechu. Nevydávej ji Kolchům, třebaže velmi pobloudila, když pomohla Ijásonovi bez vědomí svého otce. Potom chtěla svou chybu napravit, ale dopustila se nové chyby tím, že utekla. Ale kdo z nás se nedopouští chyb? Pomni však, že Ijásón se zavázal přísahou, že si ji vezme za ženu. Nenuť ho tedy, aby přísahal křivě, ani nedopusť, aby Aiétés zahubil strašlivým způsobem svou dceru.“

Alkinoos vyslechl dojemnou přímluvu své milé manželky a pravil jí:

„I já bych se, má drahá ženo, zastal té dívky proti Kolchům, a třeba zbraní bych je odtud zahnal. Ale nedbat jen tak Aiéta není možné. Vždyť je to mocný král, jenž sotva má sobě rovného. Mohl by přenést válku i do Řecka, a proto musím být spravedlivý soudce v této věci. Musím ji rozhodnout tak, aby se mnou souhlasili všichni lidé. A nebudu ti ani tajit, jak chci rozhodnout: Je-li ještě dívkou, pak ji vydám otci, je-li však již ve skutečnosti manželkou Ijásonovou, nebudu mu ji rvát z náručí.“

Takto mluvil Alkinoos s královnou a pak usnul. Královna se zaradovala a hned vyšla z ložnice. Poslala hlasatele k Ijásonovi, aby se bez prodlení zasnoubil s Médeiou, jinak že by ji král musel vydat Kolchům.

Hlasatel vyřídil ihned tento vzkaz Ijásonovi. Radost naplnila srdce jeho i srdce všech reků. Bez prodlení chystali oběť bohům a připravovali svatební veselí, aby se sňatek Ijásona s Médeiou uskutečnil ještě před svítáním. Ze všech pramenů se vynořovaly víly a nosily plné náruče pestrých květin a kladly je k zářící beraní kůži. Orfeus hrál před vchodem do ložnice překrásné svatební písně.

Nastalo kouzelné jitro. Celé pobřeží se usmívalo a orosené lučiny s ním. Město se probouzelo. Jen zástupy blížícího se kolšského vojska se neradovaly s celým krajem.

Alkinoos se chystal vyjít ven, aby podle svého slibu vynesl rozsudek o Médeji. V ruce držel zlaté žezlo, odznak své soudcovské moci, za ním šli ve zbrani přední mužové obce a celé zástupy mužů a žen. Kdekdo chtěl uvidět slavné Argonauty. I lidé z venkova se sbíhali do města. A všichni přinášeli plavcům i svatebčanům dary.

Orfeus hrál a tančil a k němu se přidružily i všechny víly se svými tanci a líbeznými písněmi.

Kolchové zpozorovali, že přicházejí pro Médeiu již pozdě. Mimoto jim král Alkinoos přikázal, aby buď dbali jeho rozsudku, nebo aby se ihned se svým loďstvem vzdálili z faiáckých přístavů. Vojáci se však báli hrozeb svého mocného krále Aiéta, kdyby se vrátili bez Médeje. Proto prosili Alkinoa o svolení, aby se směli usadit na jeho nebo na vedlejším ostrově jako jejich sousedé. Král Alkinoos jejich prosbě vyhověl.

Sedmého dne se rozloučili Argonauti s milými Faiáky a vydali se na cestu s množstvím darů od krále i od lidu. Zeus za nimi poslal příznivý vítr, ale nebylo ještě souzeno, aby se vrátili do vlasti. Příznivý vítr byl vystřídán zhoubným severákem, který unášel koráb devět dní a devět nocí a prudce ho přihnal k nebezpečným písčitým Syrtám, které už pohřbily tolik lodí. Všude tam je mělčina a voda je prostoupena hustou spletí řas, z nichž nikdo nevyvázne.

Argonauti vystoupili a zoufale se dívali na široširou písčinu, jejíchž konců nebylo možno dohlédnout. A nikde ani nejmenší pramének vody. Nikde se neukázal pastýř nebo rybář, jen klid, mrtvý klid, kam oko dohlédlo.

Kormidelník se smutně díval na kormidlo a pravil druhům:

„Přátelé, je po nás veta! Tady v té poušti nás čeká nejhorší osud. I kdyby vál příznivý vítr, co nám to pomůže v těchto nekonečných mořských bažinách? Jaký zázrak, že se nám nerozbila naše božská loď. Mořský proud ji vyzdvihl a nesl ji vysoko nad zemí až sem. Příboj však ustoupil a nás nechal na mělčině. Není naděje na další plavbu ani na návrat. Ať se ujme kormidla kdo chce, já se řízení lodi vzdávám.“

Domluvil se slzami v očích a všichni, kdož rozuměli plavbě, mu dávali smutně za pravdu. Někteří druhové se ploužili po břehu jako stíny, jiní se bezradně dívali na nekonečné bažiny a poušť.

Blížil se večer a na plavce doléhala tím větší tíseň. Loučili se spolu a líbali se, jako by se již neměli nikdy vidět. Myslili, že bude lépe, rozejdou-li se na všechny strany a zahynou někde v dusivém písku. Lehli si porůznu a nikdo ani oka nezamhouřil. Čekali na smrt. Faiácké dívky, jež dala královna Médeji za průvodkyně, složily rusé hlavy do písku a žalostně plakaly i s Médeiou.

A byli by tam vskutku všichni zahynuli, kdyby se nad nimi neslitovaly víly. Těm se zželelo hrdinných plavců, kteří už tolik strastí zakusili, a proto jim přišly na pomoc. Bylo právě poledne a prudký žár spaloval celou krajinu. Víly přistoupily k Ijásonovi. Nikdo je neviděl. Sňaly mu plášť a tiše mluvily:

„Nešťastný hrdino, proč se trápíš víc, než je třeba? My víme o tvé cestě do Kolchidy i o všech trampotách. Jsme zdejší bohyně, dcery a ochránkyně pusté Libye. Již se nermuť a povzbuď své druhy. Amfitríté, manželka Poseidónova, vládkyně všech vod, vás dopraví do vlasti.“

Sotva to řekly, zmizely. Jakmile se Ijásón vzpamatoval z údivu, shromáždil všechny muže a ženy, aby jim oznámil, co se právě dověděl od nymf. Když jim to sděloval, hle, obrovský kůň se zlatou hřívou vyskočil z vody, setřásl se sebe kapky a dal se do klusu.

Jakmile ho uviděl Péleus, zajásal radostí a mával rukama, aby se všichni utišili. A již oznamoval:

„Přátelé, to je šťastné znamení! Ten kůň nás povede. Půjdeme za ním. Jen se podívejte, že nemizí v poušti! Teď napněme všechny síly, vezměme na ramena naši drahou loď a nesme ji písčitým krajem po stopách Poseidónova koně. Tak dojdeme k místu, odkud budeme moci vyplout.“

Rekové se zaradovali. Konec svízelům, konec strastem, až se opět dostanou na mořskou hladinu! I vložili si statečně loď na ramena a nesli ji pouští dvanáct dní a dvanáct nocí. Pravda, zkusili jen což! A kdyby neměli v žilách božskou krev, nebyli by dokončili tuto námahu, na niž by síly smrtelníků nestačily.

Donesli loď až k trítónské zátoce a tam ji složili. Všechny plavce sužovala palčivá žízeň, a proto se rozeběhli hledat pitnou vodu. Bloudili po celém kraji, ale marně. Přitom se dostali na posvátnou rovinu, kde ještě včera hlídal strašný drak zlatá jablka v zahradě Hesperidek. Tyto hesperské dívky, dcery Noci, hlídaly jablka s ním a líbezně přitom zpívaly. Draka právě usmrtil Héráklés a Argonauti spatřili, jak ten netvor sebou ještě škubal. Ale po jeho hnisavých ranách už lezly mouchy. Hesperské víly opodál žalostně naříkaly. Jakmile zpozorovaly, že se k nim blíží lidé, v okamžiku zmizely.

Tu Orfeus sepjal ruce a vroucně se modlil k těm božským vílám, aby ukázaly plavcům nějaký pramen k uhašení palčivé žízně. Když víly uslyšely jeho tklivý hlas, pojala je lítost nad ubohými plavci. A hle, jaký zázrak se najednou zjevil před očima všech! Z písčité země se vydrala na povrch rostlinka a ta rostla a rostla, až se ve chvíli rozrostla v tři dlouhé, vysoké pně. Ty se hned obalily listím. Nikdo z plavců netušil, že ty tři víly, které hlídaly zlatá jablka, se před jejich zraky proměnily v tři stromy, jež tu teď stojí: jilm, osika a vrba. A najednou div divoucí, z těch stromů se opět staly krásné víly, jako byly dřív. Jedna z nich oslovila líbezným hlasem Argonauty:

„Byl to věru zlý člověk, který sem před vámi zabloudil a usmrtil draka, věrného strážce zlatých jablek. Způsobil nám velký žal. Ach, jak zlý to byl člověk, zpupný a tvrdý! Oči mu svítily, z ramen mu visela obrovská lví kůže, měl veliký kyj a nesl si luk, jímž draka zastřelil. Přišel sem také pěšky a také ho trápila veliká žízeň. Proto se divě rozhlížel kolem sebe a zhurta se ptal na vodu. Potom upřel zrak na tamhletu skálu. Doběhl k ní, kopl do ní patou a hned z ní vytryskl pramen chladné, křišťálové vody. On si lehl na zem a hltavě pil z té skalní trhliny jako žíznivý kůň. Když se dosyta napil, vstal a o kus dále si lehl.“

Všichni se podívali směrem, jak jim víla naznačila, a co jim nohy stačily, běželi k té skále. Pramen hned našli a shlukli se kolem něho jako mravenci. Tu jeden z plavců, sotva si svlažil rty, radostně a vděčně zvolal:

„Jak hodný je náš Héráklés! Ač není s námi, zachránil nás, že jsme nezemřeli žízní! Kéž bychom se o něm něco dověděli, až budeme na pevnině! Kde asi je a jaké divy provádí!“

Potom se plavci rozeběhli na všechny strany, zdali by ještě někde Héráklea nezastihli. Hledali ho však marně, neboť jemný písek zavál všechny jeho stopy. Zbytečně po něm pátral i Lynkeus, ač měl tak bystré oči, že viděl i do podsvětí. Také okřídlení synové Boreovi se marně vznesli do vzduchu.

A tak se Argonauti mohli jen dohadovat, zda tu byl sám, či s ním byl i Polyfémos, kterého tehdy s Hérákleem zanechali v Mýsii. Netušili, že Polyfémos dlouho marně pátral po jejich lodi, že prošel daleké kraje a že ho předčasně osud zahubil. Odpočívá pod vysokou mohylou, u níž vyrůstá štíhlý topol.

Nebylo však Argonautům souzeno, aby vypluli na moře všichni. Téhož dne zemřel jejich druhý věštec Mopsos. Šlápl na jedovatého hada a nebylo záchrany. I kdo byl jen škrábnut zubem toho strašlivého plaza, ubíral se do temnot podsvětních. Mopsovi se had zakousl do holeně a prokousl mu sval. I Médeia prchla hrůzou, když to uviděla. Ubohý věštec jen sykl bolestí a již ho obestřely mrákoty. Klesl mrtev do písku. Druhové mu hned vykopali hrob a pochovali ho s náležitými obřady.

Když konečně plavci zasedli k veslům, dlouho a dlouho ještě bloudili sem tam v zátoce a nemohli najít chobot, jímž by vypluli na širé moře. Až teprve bůh Trítón, sídlící v této zátoce, jim ukázal cestu na moře a zmizel v hlubinách.

Ale když mu Ijásón se svými druhy zabil jako oběť ovečku, opět se vynořil, uchopil koráb za spodní trám a uháněl s lodí kupředu jako jezdec, který uchopí koně za hřívu a kluše po jeho boku. Nepustil se lodi dříve, dokud ji nedovlekl na hlubinu. Pak se teprve ponořil a již se plavcům neukázal.

Loď pak plula po větru celý den a noc a ještě celý příští den a noc a s novým jitrem přistáli na jednom ostrůvku mezi Krétou a Rhodem, aby si odpočinuli, než se vydají na cestu směrem ke Krétě. Když se pak rozloučili s tímto ostrůvkem a blížili se již k přístavu krétskému, bránil jim v přistání kovový obr Talós. Lámal balvan za balvanem a vrhal je ze skály do přístavu, kam chtěli Argonauti vplout. Tento kovový muž byl poslední z lidí, kteří žili za měděného věku.[13] Zeus ho daroval uloupené dívce Europě, aby hlídal ostrov Krétu. Talós běhal na svých kovových nohách po celém ostrově a naháněl plavcům strach. Byl celý z kovu, jen od krku dolů až po kotník se táhla krvavá žíla, rozhraní života a smrti.

Argonauti se zalekli a ze všech sil veslovali od ostrova. Byli by se vskutku Krétě vyhnuli, ač už byli zemdleni a trápila je žízeň, ale Médeia jim dodala odvahy:

„Nebojte se a neveslujte odtud! Já sama si troufám, že toho muže zahubím, ať je třeba z kovu, neskrývá-li se v něm nějaký bůh. Zůstaňte s lodí tady, sem už balvany nedopadají. Já se ho pokusím zničit.“

Všichni byli zvědaví, jak to Médeia udělá. A již se mohli dívat: Médeia se postavila na okraj lodi a vzývala Kéry, dcery Noci, hrůzostrašné bohyně smrti, které slídí po světě a své oběti posílají do podsvětí. Pak vrhla nepřátelské pohledy na Tala, dívala se mu upřeně do očí, koulela očima, aby ho omámila, a hrozně při tom skřípala zuby.

Nikdo by nevěřil, jakou to podivnou moc propůjčovali bohové Médeji. Na dálku zahubila před zraky plavců toho kovového muže. Jak házel do přístavu kameny, narazil nohou na skalní útes, zranil se a hned mu z kotníku vytryskla krev jako rozpuštěné olovo. A za chvíli již ten polobůh nestál pevně, kymácel se a vrávoral, až se najednou zřítil a spadl ze skály na zem. Celý ostrov pod ním zaduněl, jak naň dopadl.

Chýlilo se již k večeru, když plavci bezstarostně přivázali loď k pobřeží a vystoupili na pevninu, aby se posílili jídlem a spánkem. Ráno si nabrali zásoby vody a vydali se na další cestu. Na poslední úsek té nekonečné plavby.

Loď letěla jako na křídlech a přirazila k břehu ostrova Aigíny. Argonauti vystoupili. Nepopsatelná radost a jásot – byli doma!

Ijásón svolal všechny muže a ženy a promluvil k nim:

„Přátelé, nejprve vzdáme oběť nesmrtelným bohům, že jsme se šťastně a ve zdraví dostali k otcovským břehům. Odtud se už dostaneme do našeho přístavu bez nehod. Budeme se ještě nějaký čas plavit po moři, ale tady už nás nečeká ani Skylla, ani Charybdis, ani jakékoli jiné nebezpečí. Mineme Attiku se slavnými Athénami, Aulidu a kolem eubojských břehů se dostaneme do našeho přístavu Ijólku. Odevzdáme Peliovi zlaté rouno a on mi postoupí trůn, který mi náleží po mém otci Aisonovi.

A potom se shromáždíme u mne v paláci a já vám vystrojím slavnou hostinu. Budeme se veselit a hodovat celý týden, budeme vzpomínat, co jsme všechno prožili, a potom se rozejdeme do svých domovů.

Jak se těším na své stařičké rodiče, na svého otce, který se obával, že se už mého návratu nedočká! A on se dočká a ještě uvítá mou ženu Médeiu, bez jejíž pomoci bychom zde nyní nestáli. Vzhůru, přátelé, k oběti a pak na cestu k domovu!“

 

 

(Doma)

 

Přístaviště v Ijólku bylo zaplněno do posledního místečka. Jak se roznesla po zemi zpráva, že se neohrožení plavci vracejí z výpravy do Kolchidy, kdekdo spěchal, aby je uvítal. Přicházely matky s dětmi, manželky, přišli mladí i staří a všichni přinášeli dary na uvítanou. Když se loď blížila k přístavu, propukl takový jásot, že by přehlušil i rozbouřené moře. Přátelé a známí se objímali, plakali radostí a vyptávání nebralo konce. Tak asi byli vítáni vítězové, když se ověnčeni vavřínem vraceli ze slavných bitev.

Ijásonův zrak bloudil po nepřehledných davech a stále hledal šedivou hlavu svého stařičkého otce. Ale nikde ho neviděl. Aisón byl už zesláblý a mdlý vysokým věkem a nemohl se zúčastnit uvítání plavců. Očekával syna i s nemocnou manželkou ve svém domě.

Ijásonova tvář se zasmušila. Litoval, že tu nejsou rodiče. Měli vidět, s jakou slávou se Argonauti vracejí a jak je vítá celá Thessalie. Po chvilce odešel Ijásón s Médeiou trochu dál od nejhlučnějšího místa a pravil jí:

„Milá ženo, jen tobě vděčím za svůj život a nikdy ti nezapomenu, že vše, co mám, je tvá zásluha. Ale mám k tobě ještě jednu prosbu. Vím, jak jsi mocná a že dovedeš dělat svými kouzly hotové zázraky. Prosím tě, odejmi z mého života několik let a přidej je k věku mého otce Aisona.“ Přitom se rozplakal, až ho bylo Médeji líto.

„Jak se rouháš, milý muži!“ kárala ho Médeia, „je hřích, co jsi vyslovil! Nemohu vzít část života tobě a dát ji jinému. To by mocná bohyně Hekaté nikdy nepřipustila. Ale já se pokusím dát ti ještě větší dar, nežli žádáš. Chci svým vlastním uměním prodloužit věk tvého otce, mého tchána, jejž dosud neznám, dá-li mi Hekaté sílu a bude-li můj odvážný čin provázet přízní.“

„To že bys mohla udělat, Médeio?“ žasl Ijásón, „jak bych ti byl za to vděčen! Ale nyní pojďme. Již se nemohu dočkat, až sevřu v náručí své rodiče a ukáži jim, jakou si vedu nevěstu. A zlaté rouno k tomu – dva poklady najednou!“

Médeia se zapýřila a kráčela po boku Ijásonově do Aisonova paláce. Argonauti se ještě nehnuli z pobřeží a hned tak nepřijdou.

Srdce Ijásonovi prudce bušilo, když vcházel s Médeiou dovnitř otcova domu. A již stáli před otcem a matkou. Jak chudáci zestárli, myslil si Ijásón. Otci už slábl zrak, ani hned syna nepoznal. Až teprve, když promluvil. Mnoho slov však nebylo potřebí. Tím více mluvily slzy a vřelá objetí. Po takové době se opět uviděli a teď už zůstanou stále pohromadě.

Brzy se Médeia přestala ostýchat a cítila se šťastna. Ijásón vypravoval o cestě, jak ho co právě napadlo, vždyť si budou takto vyprávět ještě dlouhou dobu a na nic nezapomene.

„Ale milý synu,“ mluvil potichu stařec, „ty odevzdáš Peliovi tu zlatou kůži a on podle slibu uvolní trůn. Co já však budu dělat s trůnem? Jsem už na konci svého života a nezbývá mi sil na tak těžký úkol. Budeš se muset ujmout vlády sám!“

„Neboj se, otče,“ utěšoval ho Ijásón, „moje žena zná různá kouzla a čáry, ta ti již oddálí cestu do podsvětí, viď, Médeio!“ Médeia přisvědčila, neboť tu myšlenku nepouštěla z mysli.

K večeru se nahrnuli do Aisonova paláce všichni účastníci výpravy. Slavnostní hostina byla již připravena. Argonauti zasedli k prostřeným stolům, číšníci roznášeli nejlepší vína a v hodovní síni bylo jako v úle. Vzpomínalo se, vyprávělo se, Orfeus zpíval a hrál a nebylo jediné zarmoucené tváře.

Když měsíc dostoupil úplňku a vrhal zlatou záři na ztichlou zem, vyšla Médeia z paláce bosa a s nepokrytou hlavou spěchala z městské brány. Byla půlnoc. Už spali lidé, ptactvo i zvěř. Ustal všechen hluk a šum, i vody v potocích jako by spaly a listí v korunách stromů se ani nepohnulo. Jen ve výši se třpytily hvězdy.

Médeia došla k řece, třikrát si skropila hlavu vodou, pak vztáhla ruce k hvězdám a vzývala Hekatu a všechna ostatní božstva, aby jí přišla na pomoc.

„Stůjte při mně hlavně dnes,“ prosila vroucně, „vždyť s vaší pomocí obracím toky řek, uklidňuji rozbouřené moře nebo zas klidné dovedu rozbouřit, s vaší pomocí i přivádím mračna, zaháním i přiháním větry, krotím hady i draky, vyvracím stromy i celé lesy, skály přenáším na jiné místo, chvěji horami a duše zemřelých vyvolávám z podsvětí, stahuji měsíc a s vaší pomocí jsem uspala i příšerného hlídače zlatého rouna. Ale přispějte mi hlavně dnes, kdy potřebuji kouzelné šťávy, jimiž bych zahnala stáří a vrátila mladý věk.“

Prosba Médejina byla vyslyšena. Z oblaků se snesl vůz tažený draky. Médeia naň vystoupila, pohladila drakům šíje a zatáhla za otěže. A již se spřežení vzneslo do výše. Vůz letí vzduchem a Médeia zajíždí do různých krajin, kde rostou kouzelné byliny. Některé trhá i s kořeny, jiné uřezává u země a nepřehlédne ani jedinou, v níž se tají čarodějná síla. S bohatou kořistí se pak vrací domů.

Sotva se dotkla vůně těch kouzelných bylin draků, hle, svlékají svou starou vrásčitou kůži a mládnou před zraky jezdkyně.

Médeia nevešla hned do paláce. Zůstala venku a vykonala všechny tajemné obřady. Potom dala vynést ven zesláblé tělo krále Aisona. Položila starce na zem na prostřené byliny a seslala naň hluboký spánek, jako by byl mrtev. Poslala pryč Ijásona i všechny sluhy, aby nikdo neznesvětil pohledem její tajemné obřady. Potom si rozpustila vlasy, obcházela planoucí oltář a smáčela v jamách, naplněných krví, drobné louče. Hned pak třikrát očistila starce ohněm, vodou a sírou.

Zatím se jí v kotli na ohni vařil kouzelný nápoj z nasbíraných bylin. V něm ještě zavařila různé koření, květy a semena a ještě řadu jiných neuvěřitelných věcí. Když pak to všechno míchala suchou olivovou větví, tu se ten kus dřeva vzpamatoval, začal se obalovat listím a za chvilku již na něm zrály olivy. Na zemi, kam dopadlo trochu pěny nebo kapka kouzelné vařící tekutiny, vyrostla hned hustá tráva a zavoněly svěží květiny.

Když to Médeia spatřila, vytasila bleskurychle svůj meč a probodla starci hrdlo. Jakmile vytekla všechna krev z králova těla, naplnila mu žíly svou kouzelnou šťávou. Sama užasla nad tím zázrakem a zaradovala se. Vousy a vlasy královy ztratily svou šedivou barvu a ztmavly, vyprchala všechna bledost, zmizely vrásky, kůže se napjala a z bývalého starce se stal mladý, silný muž.

Když se pak vrátil Ijásón se svým omládlým otcem a s Médeiou do hodovní síně, naplnil všechny přítomné úžas, ale i bázeň před ženou, která má takovou moc.

„Jen bohové dovedou takto měnit lidi, jak chtějí, a dávat jim jiné podoby. To mohlo skrze Médeiu učinit jen nějaké božstvo!“ zvolal nadšeně Orfeus.

Ijásón si opět sedl s otcem a s Médeiou na svá místa. Všichni zářili štěstím a Ijásón rozjařeně volal na nosiče jídel a číšníky, aby měsidla i stoly byly stále plné.

„Ty nás hostíš jako Filémón a Baucis, Ijásone!“ zvolal opět Orfeus. „Všechno tu je, co hrdlo ráčí, samé vlídné tváře kolem, tak jako tenkrát v té chudé chatrči. Ach, v takovém prostředí se člověk cítí doma. Jen by ještě měli mezi nás zavítat bohové.“

„Vyprávěj nám o tom, Orfee!“ prosili Argonauti, „slíbils nám to tehdy u Éridanu, pamatuješ?“

„Inu, přátelé, zázraky se děly vždycky,“ ujal se slova Orfeus. „Jako s těmi stařečky, o nichž vám rád povím. Neměli na růžích ustláno, ale když k nim jednou přišli hosté, snesli, kde co měli. A bohové odměňují hlavně ochotu, s jakou dáváme, nikoli co dáváme. Kde je štědrá ruka, hotová dávat, tam je vždy radostno pobývat. Bohové nemilují lakotu a odměňují štědrost. Ten dávný příběh o tom svědčí nejlépe.“

Potom vyprávěl Orfeus přátelům a hostům onu dávnou báji a ještě mnoho jiných, neméně krásných...

 

Slavná hostina na rozloučenou se chýlila ke konci. Orfeus hrál a zvučným hlasem zpíval. Když skončil, ujal se slova Ijásón:

„Přátelé, nikdy vám nezapomenu, že jste vstoupili se mnou na loď, snášeli všecky strasti a prožívali společně všechna nebezpečí. Šťastně jsme se vrátili a nyní jsme v družné pohodě trávili krásné chvíle na rozloučenou. Zítra se vydáte na cestu do svých domovů a budete šířit po celém Řecku slávu plavby za zlatým rounem. Naše přátelství však dnešním dnem neskončí. Právě tak bychom se sešli, kdyby bylo kdykoli v budoucnu třeba našich sil. Argonauti zůstanou věrni otčině a vlasti! Žijte blaze, drazí přátelé, a vzpomínky na prožité radosti i strasti ať vás provázejí celým životem.“

Bouřlivý jásot zazněl po jeho slovech, zvonily číše, tiskly se ruce. Ještě poslední přípitky, poslední slova loučení a plavci z lodi Argó opouštěli Aisonův dům. Každý z nich vykročil radostně na cestu do svého domova.

 

Hlučné dni byly vystřídány kouzlem vzpomínek a líčením všech prožitků před Ijásonovými rodiči. Jen myšlenka na zlého Peliu kalila radost ze šťastného shledání. Doneslo se k Ijásonovu sluchu, jak Peliás pomýšlel zavřít brány města, když se Argonauti vraceli, jak osnoval záhubu Aisonovi i jeho manželce a všemu příbuzenstvu, a bylo víc než jisté, že stále přemýšlí, jak by se zbavil též Ijásona. Proto se Médeia rozhodla, že musí Peliovy úmysly zmařit. A nebude to věru těžký úkol. Vždyť Héra nespouští z mysli trest, který chystá Peliovi, a Médeiu si zvolí za prostředníka své pomsty. Vybídne ji ve snu, aby se co nejdříve odebrala do Peliova paláce a vykonala, co jí vnukne.

Jednoho dne vstoupila Médeia do Peliova domu a vyhledala královské dcery. Nedalo jí mnoho práce, aby si získala jejich důvěru. Mluvila o svých zásluhách, o tom, že Argonauti jí vděčí za svůj život i za to, že konečně nabude klidu Frixova duše, když je zlaté rouno z jeho berana opět ve vlasti. A jako svou největší zásluhu uvedla omlazení Ijásonova otce Aisona a dlouze jim o tom vyprávěla.

Královské dcery se na sebe významně podívaly. Oči jim zářily. Což kdyby Médejiným kouzlem omládl i jejich otec Peliás! Je už příliš stár a pro jejich štěstí je třeba, aby ještě dlouho žil.

Vzápětí nejstarší z nich se obrátila na Médeiu s vroucí prosbou, aby svým uměním prodloužila život starému králi Peliovi. „Žádej si odměnu, jakou chceš, Médeio, všechno ti dáme, když splníš naše přání.“

Médeia mlčí a váhá. Chmuří tvář a předstírá, jak je to těžké. Nakonec však přece slíbila a ještě je povzbudila:

„Pokusím se o to, a abyste měly jistotu, že mé kouzlo neselže, učiníme napřed zkoušku. Dejte sem přivést starého berana, který kdysi vodíval stáda na pastvu, a já z něho udělám jehně.“

Peliovy dcery v okamžiku splnily, k čemu je Médeia vybídla. Služebníci přivedli letitého berana s hustou vlnou a se zkroucenými rohy kolem skrání.

Médeia si připravila veliký kotel a naházela do něho kouzelné byliny. Potom usmrtila berana, rozsekala na kousky, a dala vše i s bylinami na oheň. Sotva se voda začala vařit, ozvalo se z kotle slabé bečení. Peliovy dcery žasly a užasly tím více, když najednou vyskočil z kotle mladý beránek a vesele pobíhal a dováděl.

Znovu začaly žadonit, aby Médeia neotálela a učinila podobný zázrak i s jejich otcem. Kouzelnice však řekla, že splní jejich prosbu až za tři dni. Nato odešla.

Tři dni uplynuly. Za nočního ticha se Médeia vrátila do paláce a postavila na oheň čistou vodu. Naházela do ní i byliny, ale jen obyčejné, bez kouzelné moci. Pak obstoupila s Peliovými dcerami lůžko, na němž král spočíval, a pravila:

„Nyní nemeškejte, vytaste meče a zbavte otce stařecké krve! Já mu pak prázdné žíly a cévy naplním svěží mladou krví. Nyní je život otcův ve vašich rukou a na vás záleží, má-li ještě dlouho žít. Nemeškejte, máte-li ho rády. Vnořte meč do jeho těla, rychle, rychle!“

Dcery se děsí zločinu, ale láska k otci je silnější. Chápou se mečů, odvracejí zrak a poslepu vrážejí zbraň do otcova těla. Král tone v krvi, ale přece ještě pozvedá ruce, snaží se povstat, ač je už napolo rozřezán, vztahuje paže uprostřed mečů a volá:

„Co to činíte, mé milé dcery? Kdo vám vtiskl do rukou zbraň, abyste zabily svého otce?“

A ještě by dále mluvil, ale Médeia mu probodla hrdlo, zbavila ho řeči i života a ponořila ho do horké vody.

Když se Peliovy dcery vzpamatovaly a nabyly odvahy podívat se na tělo otcovo, marně hledaly očima Médeiu. Již nestála u kotle, v němž se voda sice vařila, ale žádný hlas se neozýval. Médeia zmizela. Trest bohyně Héry byl vykonán.

Zatím Médeia doběhla k Ijásonovi a oznámila mu, že Peliás již nežije. Pověst o tom se brzy roznesla po celém království a všechen lid se radoval, že se již nikdo nemusí obávat krutého krále.

Ijásón s Médeiou ještě několik let šťastně žil a těšil se z obou svých synů. Ale na Médeji lpělo příliš mnoho krve. Proto jejich štěstí nemohlo trvat a zůstat nezkaleno. Ijásón Médeiu po letech opustil. Za to se Médeia jemu i jeho nové choti krutě pomstila a v šíleném hněvu a bolesti usmrtila obě své děti, pouto manželského svazku s Ijásonem.

Potom se na kouzelném voze přenesla do Athén a stala se na čas chotí tamního krále Aigea. Ale ani tam nemohla zůstat. Král ji vyhnal a Médeia se nakonec vrátila opět do Kolchidy.

Loď Argó, nejslavnější ze všech lodí, které kdy brázdily hladinu mořskou, byla schována a uctívána jako posvátná památka. Časem však ztrouchnivěla, a když jednou Ijásón odpočíval v jejím stínu, svalila se na něho a zabila ho. Podivné jsou osudy lidí i věcí.

Ale sláva této lodi i těch, kteří se na ní v těch dávných dobách plavili, trvá dodnes.

 

<<< Daidalos a Íkaros Příběhy Théseovy >>>



POZNÁMKY:

[1] Helléspontos = dnešní Dardanely; 6 km široký průliv v severozápadním Turecku spojující Egejské a Marmarské moře a oddělující evropskou a asijskou část Turecka. V roce 1810 jej přeplaval lord Byron, což zaznamenal ve své básni Don Juan: „Lepšího plavce bys stěží zřel,/ jenž snad přeplul by i Helléspontos,/ jak kdys (výkon, jímž se pyšníme)/ Léandros, pan Ekenhead a já.“ (Don Juan, Zpěv II., sloka 105.) – Poznámka Misantropova s použitím vlastního překladu úryvku ze zmíněné básně.

[2] Áia je také název mýtického ostrova čarodějky Kirké (srovnej s pozn. 11 níže). – Pozn. Mis.

[3] Propontské vody = dnešní Marmarské moře (níže viz podrobnou mapku té oblasti starého Řecka. – Pozn. Mis.

[4] ostrůvek Medvědí hora = dnešní turecký poloostrov Kapı Dağı v Marmarském moři, ve starém Řecku zvaný Arktonnésos. Pozdějšími naplaveninami a nánosy okolo mostů a hrází se z dřívějšího ostrova stal nynější poloostrov. Výše viz mapku té oblasti, i s horou Dindymon (latinsky Dindymus). – Pozn. Mis.

[5] hora Dindymon = Medvědí hora (viz pozn. č. 3) – Pozn. Mis.

[6] Obávám se, že mohyla krále Kýzika už neexistuje, neboť památníky předkřesťanské éry (nejen) na ostrově Arktonnésu posloužily pozdějšímu byzantskému císaři Justiniánovi jako zdroj levného kamene pro obnovu katedrály svaté Sofie a dále jich podobně využívali i otomanští (osmanští) Turci. – Pozn. Mis.

[7] Fásis – od jména této řeky pochází latinské jméno bažanta (phasianus). – Pozn. Mis.

[8] kianská země – podle starořeckého města Kios (řecky Κίος) v Bíthýnii (viz interaktivní mapku, bod č. 6) , nyní Gemlik, Turecko. Kios, slavné a významné město již od starověku, má dosti pohnutou novodobou historii; plánovité turecké vyvražďování veškerého řeckého obyvatelstva Malé Asie během 1. světové války a následně po ní (dodnes skandálně zamlčované nebo přinejmenším nedostatečně připomínané) se nevyhnulo ani jemu. V roce 1922 muselo posledních asi 30000 Řeků odtud za dramatických okolností uprchnout do Řecka, kde pak na poloostrově Peloponnés založili Nový Kios. Pro bližší informace odkazuji na výborné stránky:

http://www.musesnet.gr/pages/kios/english.htm (anglicky nebo řecky). – Pozn. Mis.

[9] Prométheův kořen – snad mandragora čili pokřín obecný, oblíbená čarodějná rostlina se silnými halucinogenními účinky, jejíž kořen tvarem připomíná lidskou postavu (viz obrázek níže). Sám Títán Prométheus prý Médeiu naučil vyrábět mast z této byliny, která vypučela z jeho božské krve, když byl za trest přikován ke kavkazské skále. – Pozn. Mis.

[10] Některé báje mají jednu i více variant. Podle jiné verze rozsekali Apsyrtovu mrtvolu a její kousky házeli po cestě do vody před krále Aiéta, který je pronásledoval, aby ho zdrželi sbíráním údů synových. – Pozn. Mis.

[11] Áia je také dřívější název Kolchidy (srovnej s pozn. 2 výše). Jinak je Áia zcela mýtickým místem, ačkoli za něj bývají považována různá skutečná místa, např. ostrov Elba aj. – Pozn. Mis.

[12] Některé báje mají jednu i více variant, lišících se podrobnostmi či délkou vyprávění. Zde, v báji o Argonautech, Thetis už byla Péleovou chotí, avšak ve vyprávění o Achilleovi se říká, že při plavbě Argonautů Péleus Thetidu poprvé spatřil. Rovněž je zde vypuštěna celá cesta Argonautů vnitrozemím po vplutí do ústí Dunaje (Istru). – Pozn. vydavatele + Mis.

[13] Měděný věk = v pořadí čtvrté plémě lidí, jak je třídí Hésiodos: První, nejlepší, byl zlatý věk, pak stříbrný, bronzový, měděný, a poslední, pátý a nejhorší, věk železný. Viz mé výpisky z četby: Hésiodos: Železný věk. Motiv jsem použil v Rakovině na kůži Země: Před 2700 lety se řecký básník Hésiodos domníval, že v posloupnosti lidských pokolení od zlatého k železnému je právě to jeho nejhorší, jaké může být. To byl ovšem ještě optimista. Neznal zdaleka dnešní pokolení. A těžko by si byl mohl někdo v jakékoliv době představit, jakých obludných forem zdegenerovanosti nabude kdy lidský rod. Nemáme zlaté pokolení, nemáme ani železné pokolení. Co tedy máme? Nu, jak jen je pojmenovat nejpříhodněji... – Snad tombakové či sádrové nebo křemíkové, možná plastikové... Nevím, falšuje se všechno. – Nebo také ve spise der Wandervogel: Zabodnul jsem u posedu ulomenou vrcholovou větev jasanu do ztrouchnivělého pařezu, abych zjistil, zda se ujme a zda z ní vyraší nový stromek. Možné by to mohlo být. Ještě středověké pověsti hovoří o takových zázracích, že stačilo, aby někdo vrazil do země pouhou hůl a vyrostl z ní celý strom. Zdá se mi ostatně nanejvýš pravděpodobné i to, co tvrdí Hésiodos: že dříve, ve zlatém věku, plodila země sama od sebe chutné pokrmy a v řekách že proudilo víno. Ve srovnání s tím, co tam teče teď, to jistě muselo být sladké mléko matky přírody. – Pozn. Mis.