Amor a Psýché

AMOR A PSÝCHÉ

 

ŽIL JEDNOU JEDEN KRÁL a královna a ti měli tři dcery. Dvě starší byly krásné, ale nejmladší, která se jmenovala Psýché, byla tak krásná, že se jí nikdo nevyrovnal. Byla to krása přímo nadpozemská, a kdo o ní slyšel, přál si ji spatřit na vlastní oči. Psýché se podobala Venuši a každý se jejímu nevšednímu půvabu a líbeznosti s úctou obdivoval. Na skutečnou bohyni Venuši[1] lidé zapomínali a začali uctívat princeznu Psýchu.

To bohyni Venuši velmi popudilo. Chvěla se hněvem, zavolala k sobě svého syna Amora[2] a rozkázala mu:

„Potrestej přísně tu krásku, kterou všichni zbožňují místo mne. Ať si oblíbí nejobyčejnějšího muže na světě a ať je celý život nešťastná!“

Amor se ihned rozletěl, aby splnil příkaz své božské matky. Když však spatřil Psýchu, nemohl matčino přání splnit. Dívka se mu tak zalíbila, že se mu při pohledu na ni srdce zachvělo blahem a on zatoužil, aby se stala jeho ženou.

Zatím Psýché byla pro svou nadpozemskou krásu velmi nešťastná. Nikdo ji neměl rád, všichni ji jen uctívali. Její dvě starší sestry se už dávno provdaly za královské ženichy, ale o Psýchu se žádný muž neucházel. To ji velmi rmoutilo a znepokojovalo to také její rodiče. Král tušil, že se na jeho nejmladší dceru bohové hněvají, a proto se odebral do věštírny, aby se zeptal na její osud. Věštba přikazovala, aby Psýchu oděli ve svatební roucho a postavili ji na vrchol vysoké hory. Tam ji prý uchvátí krutá šelma a odnese ji.

Oba královští rodiče dlouho plakali a truchlili nad svou nejmladší dcerou, neboť ji velmi milovali. Ale nešťastná Psýché se musela podrobit určenému trestu. Ustrojili ji do svatebních šatů a smuteční průvod ji dovedl až na vrchol hory. Pak ji všichni opustili a zarmouceni se vrátili domů.

Psýché osaměla. Chvěla se úzkostí a strachem. Ale vtom ji pojal ve svou náruč mírný vánek, opatrně ji snesl ze skály do údolí a tam ji položil do měkkého trávníku.

Když Psýché viděla, že se jí nic zlého nestalo, přestala se bát. Uviděla před sebou háj a v něm královský palác. Přiblížila se až k paláci a stanula v údivu. Nikdy neviděla nic krásnějšího. Všechno se třpytilo zlatem a stříbrem. Vešla ostýchavě dovnitř a uviděla stropy a podlahy vykládané slonovinou a drahokamy. Vtom vedle sebe uslyšela hlas. Rozhlédla se, ale nikoho neviděla. Nevysvětlitelný hlas jí vlídně pravil: „Proč váháš vstoupit? Neboj se a pojď dál. Odpočiň si a zotav se z únavy.“

Psýché po tom vlídném vyznání vstoupila. Ale stále nikoho neviděla. Slyšela jen hlasy a obsluhovaly ji neviditelné bytosti.

Večer, když chtěla ulehnout na lůžko, ozval se vedle ní opět hlas: „Neboj se ničeho, drahá Psýcho, jsem ode dneška tvůj manžel. Žij tady v klidu, nic ti nebude chybět. Budu se o tebe starat.“

Psýché se zaradovala a od té doby žila v paláci. Byla stále sama, jen v noci k ní přicházel její tajemný manžel. Vlídně s ní rozmlouval a ujišťoval ji, jak ji má nesmírně rád. Ale Psýché ho až dosud nespatřila a nevěděla, kdo to je.

Zatím královští rodiče truchlili pro milovanou dceru. Domnívali se, že je už mrtva. I obě starší sestry se dověděly o neštěstí, které ji stihlo, a spěchaly k rodičům, aby je potěšily.

Tu noc, kdy se starší sestry odebraly k svým zarmouceným rodičům, oslovil manžel svou choť Psýchu:

„Má drahá ženo! Musíš se mít velmi na pozoru před krutým osudem, který nám hrozí záhubou. Tvé sestry si myslí, že nejsi mrtva, a přijdou tě hledat. Až zaslechneš jejich nářek, neodpovídej jim. Způsobila bys mi velikou bolest a sebe bys přivedla do záhuby.“

Psýché slíbila, že se zachová podle rady svého manžela. Ale když denně před úsvitem od ní odcházel, cítila se tak opuštěná, že se hořce rozplakala. Celý den pak naříkala a truchlila, že se nemůže potěšit ani se svými sestrami. Zarmoucená šla večer spát. Když to její manžel zpozoroval, velmi ho to zamrzelo. Proto jí řekl:

„Jednej tedy podle svého přání, ale nezapomeň na moji výstrahu. Ať tě tedy tvé sestry navštíví. Můžeš je i obdarovat, ale neposlouchej jejich rady a nikdy nepátrej po mé podobě. Jinak zahubíš naše štěstí i sama sebe.“

Psýché všechno slíbila a její choť před úsvitem opět zmizel.


Zatím se obě starší sestry odebraly na vrchol skály a tam úpěnlivě volaly svou ztracenou sestru. Jejich hlasy pronikly až do paláce. Jakmile je Psýché uslyšela, zavolala Zefyra[3] a ten svým jemným vánkem uchopil obě lkající dívky a snesl je dolů. Psýché je radostně vítala a objímala a uvedla je do svého paláce. Když sestry uviděly všechnu tu nádheru a bohatství, začaly Psýše závidět. Vzápětí se jí zvědavě vyptávaly, kdo je jejím chotěm a jak vypadá. Psýché pamatovala na svůj slib, a protože ho nechtěla porušit, řekla, že její manžel je sličný jinoch, který se zaměstnává lovem v polích a horách. Pak své sestry bohatě obdarovala a poručila Zefyrovi, aby je opět vynesl zpátky na skálu.

Jakmile se sestry ocitly o samotě, nedovedly se přemoci a daly najevo svou závist. Naříkaly nad svým osudem a lály, že jejich sestra žije šťastně s mladým manželem, zatímco ony mají muže staré a nehezké. Rozhodly se, že ji musí jejího štěstí zbavit. Ani rodičům neřekly, že Psýché žije a že je šťastna. Nechtěly, aby někdo o jejím bohatství a štěstí věděl.

Zatím se snesla noc a Psýché vedle sebe opět uslyšela hlas svého manžela. Radil jí, aby nepokoušela osud a své sestry už nikdy k sobě nevolala.

„Nevěř jim,“ pravil, „budou tě nutit, abys pátrala po mé podobě. Ale pamatuj si dobře: jestliže mě jen jednou uvidíš, neuvidíš mě pak už nikdy. Raduj se, že se nám narodí brzy děťátko. Potom už nebudeš sama. Musíš však zachovat naše tajemství.“

Psýché se z té zprávy radovala a nějaký čas žila v klidu a po ničem netoužila.

Zatím její sestry se opět vydaly na cestu, aby ji navštívily. Jejich srdce byla plná zloby a nenávisti. Když je mírný vánek snesl ze skály až k paláci, vběhly chvatně do domu. Objímaly Psýchu a naoko se radovaly ze shledání. Vyptávaly se znovu na jejího muže a Psýché ve své důvěřivosti myslela, že ji obě sestry mají upřímně rády. Zapomněla, že jim prvně vylíčila svého manžela jako mladého a sličného muže. Dnes řekla, že její manžel je ze sousedního kraje, že se zabývá obchodem a že mu již skráně začínají prokvétat. Potom své sestry opět bohatě obdarovala a svěřila je náruči vánku, aby je vynesl na skálu.

Když sestry stanuly na vrcholu hory a byly opět samy, radily se, co mají dělat, aby Psýchu zničily.

„Lže nám,“ ujišťovaly se navzájem, „neboť pokaždé líčí svého muže jinak. Jistě ani neví, jak vypadá. Ale je možné, že se provdala za nějakého boha a bude ještě slavena jako bohyně. To nemůžeme nechat jen tak.“

Vrátily se k rodičům, ale ani tentokrát se jim s ničím nesvěřily. Celou noc ani nespaly a radily se, co podniknou. Brzy ráno odešly opět na skálu a vánek je snesl do údolí. Vběhly rychle do paláce, s pláčem objímaly Psýchu a volaly:

„My se pro tebe tolik trápíme a ty si tu žiješ šťastna a ani nevíš, jaké nebezpečí ti hrozí. Dověděly jsme se, že v noci s tebou přebývá v paláci veliký had. Vidělo ho mnoho venkovanů a lovců, když se k tobě večer vracel. Ten tě jednoho dne zahubí a my tě ztratíme.“ A znovu naříkaly, jako by už Psýché byla mrtvá.

Když je Psýché uslyšela, zachvátila ji hrůza. Zapomněla na všechny manželovy výstrahy, aby sestrám nevěřila, a zapomněla i na své sliby, že se jim s ničím nesvěří. Spínala k nim ruce a v slzách volala:

„Mé drahé sestry, snad máte pravdu. Já jsem svého manžela skutečně ještě nikdy nespatřila. Musela jsem mu slíbit, že nebudu pátrat, jak vypadá. Prosím vás, neopouštějte mě a poraďte mi, co mám dělat.“

Tak se obě zlé sestry dověděly, že Psýché skutečně svého manžela nezná. A začaly jí dávat zlé rady.

„Než půjdeš spát, ukryj si ve svém lůžku ostrý nůž. Připrav si také svítilnu, a až tvůj choť usne, rozsviť si a zabij ho. My na tebe budeme s úzkostí čekat. Až tvůj muž bude mrtev, odneseme z paláce všechny poklady a pak tě provdáme podle tvého přání.“

Když Psýchu přemluvily k tomuto hroznému činu, rychle ji opustily, neboť měly o sebe strach.

Zatím se Psýché ustrašená a rozrušená připravovala na večer. Nůž i svítilnu pečlivě ukryla, a když její choť usnul tvrdým spánkem, opatrně rozžala světlo a sklonila se nad jeho lůžkem. Srdce se jí zastavilo leknutím i radostí: před její tváří ležel sám půvabný bůh Amor a klidně spal. Hleděla na něho rozšířenýma očima a nemohla ani uvěřit, že to je možné. Srdce se jí naplnilo něhou a takovou radostí, že se neudržela a několikrát ho políbila.

Vtom však svítilna vyprskla a na pravé Amorovo rameno skanula krůpěj žhavého oleje. Amor vyskočil, a když viděl, jak hanebně jej Psýché oklamala, beze slova ulétl z dosahu jejích paží. V poslední chvíli uchopila ho zoufalá Psýché oběma rukama za nohu a provázela ho oblaky, až konečně vysílená klesla k zemi. Když to Amor spatřil, slétl na nejbližší cypřiš a vzrušen na ni volal:

„Vidíš, Psýcho, já jsem neposlechl svou matku Venuši, když mi nařídila, abych tě za tvou krásu připoutal k nejbědnějšímu muži na světě. Sám jsem si tě zamiloval a chránil jsem tě před svou matkou. Učinil jsem tě svou chotí a tys mě za to chtěla zabít. Varoval jsem tě, abys neposlouchala své sestry, ale tys toho nedbala. Za to je krutě potrestám, protože tě přemluvily, abys mě zabila. Tebe mám rád. Ale přesto od tebe odejdu, a to bude i pro tebe bolestné.“

Když domluvil, vznesl se a odletěl.

Psýché ležela na zemi a zoufale hořekovala. Když viděla, že se k ní Amor už nevrátí, zvedla se a jako zlomená putovala celým světem a usilovně ho hledala.

Mezitím co bloudila, kam ji nohy nesly, ležel Amor v matčině komnatě a sténal bolestí, neboť rána na rameni ho bolestně pálila. Když se Venuše dověděla, co se stalo, pospíšila rychle domů. Rozhněvaná přistoupila k Amorovi, který ležel na jejím lůžku, a zvolala:

„Tys pěkně poslouchal mé příkazy! Nařídila jsem ti, abys přísně potrestal tu dívku, kterou všichni obdivovali pro její krásu a která zastínila i mne. A tys ji zatím pojal za ženu. Za to teď potrestám já tebe! A ji také – do smrti na mne nezapomene!“

Planouc hněvem vyběhla ze svého paláce a šla hledat Psýchu, aby ji potrestala.

Psýché zatím bloudila světem a hledala Amora. Na své cestě potkala bohyni Cereru[4] a Iunonu.[5] Prosila je se sepjatýma rukama o pomoc, ale obě bohyně se bály rozhněvané Venuše a odvrátily se od ní.

Když Psýché zvěděla, že se jí nikdo neujme, rozhodla se, že se vydá na milost a nemilost Venuši, matce Amorově. Doufala, že snad u ní najde svého oplakávaného manžela.

Zatím Venuše plna hněvu se odebrala na nebetyčný Olymp. Předstoupila před nejvyššího boha Iova[6] a pravila:

„Prosím tě, otče bohů a lidí, dovol okřídlenému Mercuriovi, aby mi pomohl hledat Psýchu. Chci ji přísně potrestat za to, že omámila mého syna Amora a stala se bez mého dovolení jeho ženou.“

Iuppiter svolil a tak se Mercurius[7] vydal na cestu, aby pátral po Psýše. Když se Psýché dověděla, že ji Venuše hledá, vydala se bez otálení sama do jejího paláce.

Sotvaže ji Venuše spatřila, zvolala hněvivě: „Konečně ses odvážila navštívit svou tchyni, ty ošklivá pozemšťanko? Nebo jdeš ke mně hledat svého manžela, kterého jsi tak nebezpečně zranila? Počkej, však tě za to odměním.“

A hned zavolala své družky Starost a Truchlivost a odevzdala jim Psýchu, aby ji trýznily.

Ty ihned poslechly, a když ji ztrýzněnou a zmučenou přivedly zpátky, i sama Venuše ji ve své zlosti bila a tahala za vlasy. Potom smíchala dohromady pšenici, ječmen, proso, mák, čočku a boby a pravila:

„Tady máš práci. Teď vyzkouším tvou dovednost. Do večera ať všechno přebereš a roztřídíš, jinak se ti zle povede.“

Pak odešla a nechala ubohou Psýchu jejímu osudu. Ta stála zoufalá nad svým úkolem a nevěděla, co počít. Tu se však objevil malý mraveneček, a když viděl, jakou přetěžkou úlohu Psýché dostala, byl jat soucitem a honem přivolal své kamarády. Dali se rychle do práce, a než se přiblížil večer, bylo všechno zrní roztříděné.

Když se Venuše v noci vrátila a viděla, že Psýché její příkaz vyplnila, hodila jí kus černého chleba a odebrala se na lože.

Ráno Venuše vstala, zavolala k sobě Psýchu a pravila: „Vidíš tamhle za řekou ten háj? Tam se pasou ovce a ty mají na sobě zlatou vlnu. Půjdeš tam a přineseš mi kousek té vzácné vlny. Chci ji mít.“

Psýché se vydala ihned na cestu, ale neměla v úmyslu přinést Venuši zlatou vlnu. Chtěla se nešťastná utopit, aby ukončila své trápení. Ale zelený rákos, který rostl v řece, jí pravil:

„Ubohá Psýcho, nenič ve vlnách řeky svůj mladý život. Poradím ti, co máš dělat. Nechoď pro zlatou vlnu v nejprudším žáru, protože v tu dobu divoké ovce zuří a zranily by tě. Počkej, až budou ovce za mírného vánku odpočívat. Potom se ukryj pod velikým platanem, který stojí na břehu, a opatrně sbírej všechnu zlatou vlnu, která se zachytila na okolních keřích.“

Psýché uposlechla. Když se ovce uložily k odpočinku, nasbírala plný klín zlatých chomáčků vlny a přinesla je Venuši. Ta se zamračila a pravila:

„Nevím sice, kdo ti pomáhá nebo radí, abys své úkoly dobře splnila, ale vyzkouším tě ještě jednou. Vidíš ten vrchol strmé hory? Z toho stékají temné vlny černého pramene, padají do blízkého údolí a napájejí podsvětní vody. Z toho pramene mi naber do džbánku ledové vody a přines mi ji!“ Pak podala Psýše nádobu a odešla od ní.

Těžce zkoušená Psýché spěchala splnit Venušin příkaz. Vystoupila na horský hřeben, ale vzápětí poznala, že na tento úkol nestačí. Skála byla nepřístupná a prameny ukryté v těsném korytu padaly nepozorovaně do údolí. Ze skalních slují vylézali draci a chránili proudy vod. Psýché stála jako zkamenělá a neměla už ani slz, aby si ulevila ve svém zoufalství.

Náhle nad její hlavou zašuměla mohutná křídla a dravý orel, který se nad ní vznášel, pravil:

„Jak bys, bláhová dívko, chtěla splnit tento přetěžký úkol? Tyto podsvětní vody působí hrůzu i bohům. Ale podej mi svou nádobku, pomohu ti.“

Orel uchopil do svých spárů džbáneček, několikrát zamával křídly a přiblížil se až k padajícím pramenům. Nabral rychle vody a přinesl ji Psýše. Dívka plná radosti poděkovala a spěchala k Venuši.

Ale ani tehdy neusmířila rozhněvanou bohyni. Její hněv byl nesmiřitelný, a proto zvolala plna zlosti:

„Jsi snad kouzelnice, žes dokázala splnit i tento úkol? Ale ještě jsi nezvítězila! Tady máš krabičku. Jdi rychle do podsvětí a popros Proserpinu[8], aby mi poslala trochu líčidla, neboť své jsem spotřebovala na ošetřování nemocného Amora. Ale vrať se co nejdřív!“

Nyní Psýché viděla, že se přiblížila poslední chvíle jejího života. Neváhala však ani okamžik. Spatřila před sebou vysokou věž a rozhodla se, že z ní skočí na zem, aby ukončila své trápení.

Ale věž k ní promluvila lidským hlasem a poradila jí, co má dělat, aby se šťastně z podsvětí vrátila. Psýché poslechla a vykonala všechno tak, jak jí to věž poradila. Konečně s naplněnou a uzavřenou krabičkou spěchala z podsvětí, a když spatřila nad svou hlavou opět sluneční jas, děkovala vroucně bohům, že ji zachránili. Pak se ale rozmyslila a řekla si:

„Tak těžký úkol jsem splnila a ani nevím, co nesu. Což kdybych si vzala trochu toho líčidla! Jak ráda bych se znovu zalíbila svému choti Amorovi!“

Opatrně otevřela krabičku, ale v té nic nebylo, jen věčný spánek. Ten se jí ihned zmocnil a Psýché klesla k zemi jako mrtvá.

Zatím se Amorovi rána na rameni zahojila. Byl dosud za trest zavřen v matčině ložnici, ale jemu se tolik zastesklo po milované Psýše, že vylétl oknem komnaty a pustil se za ní. Našel ji spící hlubokým spánkem před vchodem do podsvětí. Když viděl, co se stalo, rychle sebral s jejích víček věčný spánek a vložil jej zase do krabičky. Nato probudil Psýchu bodnutím svého šípu a pravil:

„Vidíš, kam tě zavedla ta tvá zvědavost. Kdybych byl včas nepřišel, byla bys navždy mrtva. Ale teď pospěš k mé matce a odevzdej jí tu krabičku. O ostatní se už postarám sám.“

Psýché spěchala k Venuši a Amor na svých křídlech odletěl. Vznesl se až na Olymp a prosil Iova, svého otce, aby mu pomohl. Nejvyšší bůh se nad ním smiloval a svolal k poradě všechny bohy. Bohové se usnesli, aby se Psýché stala Amorovou chotí. I Venuše se konečně usmířila a svolila k jejich sňatku. Nato předstoupila před nejvyššího boha i Psýché. Iuppiter jí podal pohár nektaru, aby se napila, a tím se stala nesmrtelnou.

Pak se slavila slavná svatba a Amor a Psýché spolu žili šťastně a nikdy se už od sebe neodloučili.

 

<<< Filémón a Baucis Vertumnus a Pomona >>>



VYSVĚTLIVKY:

[1] Venuše = staroitalská obdoba řecké bohyně lásky Afrodíty, s níž bývá ztotožňována. – Římané neměli tak veliký dar tvůrčí fantazie jako Řekové, proto je jejich mytologie mnohem chudší. Mají i své původní bohy a božstva (patří mezi ně např. Ianus, Faunus, Penáti, Quirinus, Saturnus), ale většinu jich přejali od Řeků a přisoudili jim stejné vlastnosti i stejné funkce. Často i původní římští bozi byli později ztotožněni s řeckými. – Běžně rozšířenou chybou je umisťování římských bohů do řeckého prostředí a naopak. Vzhledem k výše řečenému to sice není až tak velká chyba, nicméně chyba to je. – Vysvětlivka Misantropova + vydavatele.

[2] Amor (nebo také Cupido = Touha) = opět římská obdoba řeckého božstva, v tomto případě boha lásky Eróta, Afrodítina syna. – Římané si později představovali Amorů (Amorků) více. – Vysv. Mis. + vyd.

[3] Zefyros (v Římě Favonius) = západní vítr, nejjemnější ze všech větrů, ochránce rostlinstva. – V básnické mluvě znamená výraz zefýr vánek. – Vysv. Mis. + vyd.

[4] Ceres = římská obdoba řecké Démétry, bohyně plodnosti země, orby a polní úrody, ochránkyně občanského řádu. Její dcera se jmenovala Persefoné (královna v podsvětí; v římském prostředí Proserpina). – Vysv. Mis. + vyd.

[5] Iuno = římská obdoba řecké Héry, manželky nejvyššího boha Dia (u Římanů Jupitera). Iuno byla původně ochranným starořímským božstvem žen. – Výrazem junonská postava básníci vyjadřují postavu, která je majestátní, urostlá, ztepilá. – Vysv. Mis.

[6] Iuppiter (2. p. Iova, 3. p. Iovovi atd.) = římský nejvyšší bůh, vládce bohů i lidí, dárce života a lidských osudů, ochránce zákonů a řádu. Sídlí na Olympu, je vládcem hromu a blesku. Obdoba řeckého Dia (1. p. Zeus, vyslov jednoslabičně jako „Dzeus“). Pod přízviskem Xenios chránil pohostinství (Xenios = ochránce pohostinství), stát a rodinu a zvláště uprchlíky hledající ochrany. Srov.: Homér: Odysseia XIV 56-58: "Cizinče, ovšemže nesmím - nechť sebehorší sem přijde - / hostu odepřít poctu; jsou od Dia zajisté všichni / hosté a žebráci rovněž." – Vysv. Mis. + vyd.

[7] Mercurius (u Řeků Hermés) = syn Dia a nymfy Maie, okřídlený posel bohů, ochránce hlasatelů, bůh všemožných vynálezů, ale i veškerého chytráctví, tedy i zlodějů a podvodníků, průvodce pocestných a zemřelých do podsvětí. – Vysv. Mis. + vyd.

[8] Proserpina (u Řeků Persefoné) = dcera Diova a Démétřina, manželka Hádova, královna podsvětní říše. – Vysv. Mis. + vyd.