Aeneovo bloudění

AENEOVO BLOUDĚNÍ

 

ŘÍMANÉ SE POKLÁDALI za potomky trójského knížete Aenea. Aeneas[1] byl syn Anchísa a bohyně lásky Venuše. Za manželku měl Kreúsu a měli syna Askania. Latinsky se nazýval Iulus.[2] Žili v Tróji až do jejího konce.

Když Trója hořela, unikl Aeneas v posledním okamžiku z nešťastného města. Vzal na záda svého stařičkého otce Anchísa, za ruku synáčka Iula a za nimi se ubírala Iulova matka Kreúsa. Ta se však v tom strašném zmatku ztratila.

Aeneas se pro ni vrátil, ale marně ji po celém městě hledal. Když přišel na úpatí ídského pohoří,[3] našel tam spoustu věrných Trójanů, kteří byli odhodláni jít s ním kamkoli. Odtamtud se tedy vydali hledat novou vlast, neboť osud nechtěl, aby obnovili posvátnou Tróju v místech, kde stávala, nýbrž aby její slávu přenesli do Itálie.

Aeneas oplakal svou drahou manželku a vydali se na cestu. Vypluli na dvaceti lodích a sedm let bloudili po různých mořích a zemích. Vytrpěli přemnoho útrap.

Za jedné veliké bouře je vítr zahnal do prostorné mořské zátoky v Libyi. Přistáli tam se sedmi zbývajícími koráby a vystoupili na břeh. Plavci byli unaveni po prožitých hrůzách a toužili po odpočinku. Neprojevovali nejmenší radost, byli nesmírně sklíčeni. Aeneas si toho povšiml a snažil se potěšit jejich smutná srdce:

„Přátelé, co my jsme už zakusili strastí! A byly horší než tyhle. A jistě i těmto bude jednou konec. V budoucnu budete rádi vzpomínat i na tyto útrapy. Přijdeme do země zaslíbené, kde budeme klidně žít a kde povstane znovu slavná trójská říše. Proto se vzmužte a zachovejte se pro šťastnější dobu!“



V Libyi v městě Karthágu[4] vládla spanilá královna Dídó. Jejího manžela Sychaea nedávno zabil její surový bratr Pygmalión.[5] Královna prožívala hlubokou bolest pro svého milovaného muže, ale přesto neustala dále budovat veliké město. Právě vyrůstal k nebi mohutný chrám, který Dídó zasvětila bohyni Iunoně (Héře).[6] Denně k němu docházela, aby se potěšila pohledem na rostoucí stavbu. Tam před chrámem čekal Aeneas na vznešenou královnu a zatím si prohlížel tu skvostnou stavbu.

Najednou uviděl, jak se blíží královna s četným průvodem. Byla krásná jako bohyně. Usedla na trůn u vchodu do chrámu a každý k ní mohl volně přistoupit. Zatím připluly do přístavu i Aeneovy pohřešované lodi a plavci z nich se setkali s Aeneou v chrámě. Ale nepostřehli ho, neboť Aeneas byl se svými druhy dosud zakryt božskou mlhou a nedal se jim poznat. Vtom nejstarší z nich, Ílioneus,[7] předstoupil před královnu a takto k ní promluvil:

„Královno, přicházíme k tobě s prosbou my, trójský lid, zmítaný větry a bouřemi po mořích. Ujmi se nás. Nepřicházíme k vám jako nepřátelé, nýbrž jako prosebníci. Plavili jsme se do Itálie, ale mořská bouře nás zahnala z cesty. Naším vladařem byl proslulý Aeneas. Nežil dosud na světě muž čestnější ani udatnější v boji. Jestliže tento hrdina ještě žije, nemáme strach z budoucnosti.

Dovol nám, královno, vytáhnout na břeh poškozené koráby a opravit je, abychom šťastně dopluli do Latia. Jestliže však náš dobrý otec Aeneas je už mrtev, chtěli bychom aspoň doplout na Sicílii ke králi Acestovi, který rovněž pochází z trójské krve a je naším věrným přítelem.“

Královna sklopila oči a odpověděla mu:

„Trójané, nemusíte se ničeho bát, zaplašte ze srdce všechny starosti! Vaše sláva naplnila celý svět. Ať poplujete kamkoli, dám vám na cestu všechno potřebné a poskytnu vám i bezpečný průvod. Chcete-li však zůstat u nás a najít tady nový domov, pak moje město patří i vám. Jděte a vytáhněte lodi na souš!

Kéž by tu byl i váš vůdce Aeneas! Dám rozeslat své věrné služebníky po celém pobřeží a přikáži jim prohledat celý libyjský kraj až do nejzazších míst, zdali snad někde nebloudí po lesích či našich osadách.“

Náhle se nad Aeneou a jeho druhy roztrhl mlžný mrak, který je až dosud halil, a Aeneas zazářil před zraky všech jako hvězda. Venuše[8] mu propůjčila růžový nádech mládí a do očí mu vložila podmanivý půvab. Nato se Aeneas obrátil ke královně i k svým pohřešovaným druhům a pravil:

„Já jsem ten, kterého hledáte, váš trójský Aeneas. Tobě, vznešená královno, patří naše díky, neboť ty jediná nás, vyhnance a trosečníky, zlomené strastmi a zbavené všeho, přijímáš do svého města. Sami bohové ti oplatí tuto laskavost. Co svět světem bude, potrvá tvá sláva a čest, a já ji rozhlásím, ať přijdu kamkoli.“

Královna Dídó užasla nad jeho náhlým zjevem i nad jeho krutým osudem. Vždyť se už dávno doslechla o posvátné Tróji, znala její vladaře i bojovníky, kteří ji po deset let statečně hájili. Proto pozvala vlídně do svého paláce Aeneu i jeho druhy k velkolepé hostině a takto jim dodávala odvahy:

„Přátelé, vždyť i mně udělil osud přemnoho strastí, než mi dovolil stanout pevně tady. Znám příliš dobře všemožné útrapy, a proto ráda pomáhám nešťastným a pronásledovaným.“

Trójanům, kteří zůstali na břehu, poslala Dídó dvacet býků, sto vykrmených vepřů a spoustu tučných ovcí, aby i oni oslavili radostně tento památný den.

Celý palác byl vyzdoben s královskou nádherou a ve všech komnatách se chystaly hody. Aeneas poslal rychle k lodím věrného Acháta, aby přinesl dary pro královnu a přivedl i synka Iula.

Když se Achátés vrátil, byla královna okouzlena Aeneovými skvostnými dary i jeho synem Iulem. Tím nejvíc. Brala ho na klín, laskala se s ním a přitom zapomínala na svého mrtvého manžela.

Den skončil. Sluhové rozžali svíce na zlatých svícnech. Záře těch nesčetných světel zaplašila noční temnotu. Přinesli velká měsidla se vzácným vínem a hostina pokračovala. Královna uchopila zlatou, skvosty zdobenou číši a v nastalém tichu pronesla přípitek:

„Iove, dej, ať dnešní den je i nám i Trójanům dnem radosti, aby na něj s radostí vzpomínali i naši potomci!“

Potom ulila na počest bohů a síní zazněly tóny zlaté lyry. Nikomu se nechtělo spát. Dídó se vyptávala na krále Priama, na Hektora, na Achillea, visela Aeneovi na rtech a nakonec pronesla přání, aby jí Aeneas vyprávěl o konci té svízelné války i o svém dlouhém sedmiletém bloudění.

V síni nastalo úplné ticho a všichni s napětím hleděli na Aeneu. Aeneas se pozvedl na lehátku a pravil:

„Ty si přeješ, královno, abych ti vyprávěl o posledních útrapách Tróje a o našich osudech. Bojím se vzpomínat na to, neboť tou vzpomínkou se v srdci obnovuje nevýslovná bolest. Viděl jsem všechny ty hrůzy, když Řekové vyvrátili naše království, naši posvátnou Tróju, a nejen že jsem je viděl – vždyť jsem je se všemi ostatními prožíval! Těžké je zdržet se při tom slz, ale když po tom tak toužíš, vyhovím tvému přání.



Už deset let se bojovalo o naši drahou Tróju. Řekové už ztráceli naději, že se zmocní města. Někteří už propadali zoufalství a nejraději by se byli vrátili domů. Řečtí vůdcové to pozorovali a vynaložili všechno úsilí, aby ochablá vojska udrželi na bojišti. Když se přesvědčili, že zbraněmi Tróje nedobudou, rozhodli se použít lsti.

Bohyně Pallas Athéna[9] byla na jejich straně, přála jim a vybídla je k odvážnému činu. Na její radu postavili obrovského dřevěného koně. Aby to nebylo nápadné, rozhlásili po celém okolí, že je to dar bohyni Athéně za šťastný návrat.

Zatím vybrali nejstatečnější a nejodvážnější z řeckých hrdinů a těmito bojovníky naplnili duté břicho toho koně. Koně pak dovedně uzavřeli. Nikdo z nás neměl tušení, co se v něm skrývá.

Nedaleko Tróje leží ostrov Tenedos. Není veliký, ale byl bohatý a šťastný, dokud vzkvétalo trójské království. Ale za ta dlouhá léta se proměnil v pustinu. K tomuto ostrovu odplulo řecké loďstvo a na něm se skrylo.

My jsme se domnívali, že odpluli z Tróje navždy a že se vracejí do svých domovů. Oddychli jsme si, neboť jsme byli přesvědčeni, že je konec všech strastí a útrap. S jásotem jsme otevřeli brány města. Ty se rozletěly, jako by měly křídla. My jsme se vyřítili ven a hrnuli jsme se tam, kde býval řecký tábor. Celé pobřeží bylo pusté. Kam oko dohlédlo, po nepřátelích ani stopy. Nespatřili jsme tam jediného řeckého vojáka.

Většina Trójanů se tísnila kolem toho podivného koně. Žasli nad tou obrovskou stavbou, která čněla k nebi a byla obestřena tajemstvím. Zanedlouho se začínaly ozývat hlasy, co s tím koněm udělat. První promluvil Thymoités. Radil Trójanům, aby koně vtáhli do města a postavili ho na hrad. Thymoités něco tušil a chtěl se tou radou pomstít králi Priamovi. Byla totiž věštba, že se jednoho dne narodí v Tróji chlapec a ten že bude příčinou zkázy města.

Určený den nadešel, ale nenarodil se chlapec jeden, nýbrž dva. Priamovi Paris a Thymoitovi Munippus. Priamos nechal svého chlapečka naživu, ale Thymoitova dal usmrtit i s matkou. Proto chtěl Thymoités přivolat na Priama zlo.

Ale nepodařilo se mu to, neboť se hned přihlásili o slovo jiní, rozvážnější muži, a varovali. Tušili nějaký úskok, nějakou zradu:

»Jen netahejte toho koně do města! Raději ho shoďte do moře nebo pod ním zatopte a spalte ho! Nebo mu prorazte břicho a prozkoumejte, co se v něm skrývá.«

Varování zapůsobilo. Nikdo z nás nevěděl, co dělat, čí radu poslechnout. A co jsme se tak dohadovali, najednou jsme spatřili kněze Láokoónta. Běžel z trójského hradu, byl celý rozpálený a už zdaleka volal:

»Copak jste zešíleli? Co vás to napadá! Což si myslíte, že Řekové opravdu odpluli? Což nepoznáváte ten jejich danajský dar? Tak špatně znáte prohnaného Odyssea? Varuji vás. V tom koni se buď skrývá řecké vojsko, nebo je to obrovský nástroj k naší záhubě. Chce vidět do našich domů a přepadnout naše město shora. Nebo se v něm tají ještě jiná lest. Kdožví. Ale ať už je to jak chce, nevěřte, Trójané, tomu koni! Musíme se bát Danaů, i když dávají dary!«

Domluvil a s vypětím všech sil zarazil těžké kopí do boku koně. Kopí uvázlo v silném dřevě a chvělo se. Tím otřesem zazněly i dutiny skrýše a duněly, jako by naříkaly.

Ach, škoda že jsme byli tehdy tak pošetilí a že jsme neposlechli Láokoónta! Tehdy chybělo jen málo a zástupy Trójanů by se byly vrhly na tu stavbu a rozbily by tu tajnou skrýš. Škoda že se tak nestalo! Dodnes by stála Trója a k nebesům by se tyčil Priamův mocný hrad.

Ale tehdy jedno překvapení stíhalo druhé, a to nás pomátlo. Najednou jsme zaslechli křik a uviděli jsme trójské pastýře, jak vlekou nějakého muže. Sám se jim postavil do cesty a dal se od nich zajmout. Spoutali ho a přivedli ke králi. A my jsme byli tehdy tak zaslepeni, že jsme jeho lest neprohlédli. Ten muž se jmenoval Sinón.

Mládež i dospělí se k němu v okamžiku seběhli a zvědavě si ho prohlíželi. Stál s očima sklopenýma k zemi jakoby vyděšen, pak se rozhlédl dokola po celém shromáždění a zvolal:

»Ach, běda, jaký jsem já ubožák! Kterápak země mi otevře náruč, které moře mě přijme? Co mi jiného zbývá než skončit svůj bídný život ve vlnách? S Řeky už nemohu žít a vy, občané trójští, plni hněvu, jistě se mi krvavě pomstíte. Mám já to osud!«

Jak ten zajatec takhle naříkal, my jsme začínali jihnout, přestali jsme být ostražití a přemohla nás lítost. Tu jeden z nás úplně zapomněl, že má před sebou Řeka, a zeptal se ho:

»Řekni nám, odkud pocházíš a co si od nás přeješ? Proč ses dal zajmout? Čeho tím chceš dosáhnout?«

Zajatec pozvolna okříval, přestával se chvět bázní a po chvilce řekl:

»Králi, všechno ti pravdivě povím, ať pak se mnou naložíš jakkoli. Nezapírám, že jsem původem Řek. Mne obelstil osud a vrhl mě do neštěstí, ale já neobelstím tebe, to mi věř! Nedovedu lhát.

Jistě se už někdy doneslo k tvému sluchu jméno Palamédés. Kdekdo o něm mluvil. Byl to syn eubojského krále. Když se Odysseovi nechtělo do války a stavěl se šíleným, Palamédés odkryl jeho lest. Za to se mu Odysseus později pomstil. Zakopal v jeho stanu zlato, a pak ho obžaloval, že chtěl Řeky za to zlato zradit. Zlato se našlo a Palamédés byl za to ukamenován. Ničím se neprovinil. Popudil Řeky proti sobě tím, že je zrazoval od války.

Já jsem příbuzný tohoto Palaméda. Byl jsem už od svého mládí jeho průvodcem. Dokud byl mocným králem, byl jsem všude ve vážnosti i já. Ale když ho Odysseus sprovodil ze světa, byl jsem zdrcen žalostí a žil jsem pak v ústraní. Ale se svým hněvem jsem se netajil. Veřejně jsem prohlásil, že se Odysseovi a ostatním Řekům pomstím, vrátím-li se do vlasti. Tím jsem si je velmi pohněval a znepřátelil. Zvláště Odyssea. Ten o mně pak roztrušoval hanebné řeči a chystal mi záhubu. A nedal si dřív pokoje, dokud...«

Nato se zajatec odmlčel. Pak jen mávl rukou a řekl spíše jen sám pro sebe: »Ale nač bych vám to vyprávěl? Vždyť je to zbytečné. Vy máte o všech Řecích stejné mínění a stačí, že i já jsem rodilý Řek. Tím je můj osud již teď zpečetěn.«

My jsme však tím více prahli touhou vyzvědět i to, co nám ten zajatec chtěl zamlčet. Neprohlédli jsme jeho přetvářku. Zajíkal se strachem a předstíral, že je velmi rozrušen. Mluvil skoro potichu a my jsme dychtivě naslouchali:

»Řečtí vojáci už byli velmi vyčerpáni. Mnohokrát zatoužili zanechat té dlouhé války a odplout domů. Škoda že to dávno neudělali! Už se několikrát chystali na moře k domovu, ale pokaždé je odstrašil nepříznivý vítr. Zvlášť když už stál tenhle obrovský kůň. Rozbouřilo se celé nebe a z mračen se lily potoky vod.

My jsme trnuli hrůzou a poslali jsme do chrámu Foibova zeptat se, co máme dělat. Poslové nám přinesli tuto neblahou zprávu: ‚Než jste odpluli k Tróji, usmířili jste bouřlivé větry krví a smrtí dívky.[10] I teď musíte vykoupit krví jednoho Řeka své životy a svůj návrat.‘

Mráz nám přeběhl po zádech a pronikl až do kostí, když jsme uslyšeli tento boží výrok. Marně si vůdcové i vojáci lámali hlavu, komu se chystá zhouba a koho tím Foibos míní. Vzápětí dal Odysseus s velkým hlukem přivést do středu vojska věštce Kalchanta a přinutil ho, aby věštbu vyložil. Mne už tehdy někteří věrní přátelé varovali, abych se měl před Odysseem na pozoru, že se mnou nesmýšlí dobře.

Věštec byl po deset dní zamlklý, tvářil se tajemně a ustaraně, neboť nikoho nechtěl navrhnout k smrti. Když však Odysseus naň stále víc a víc naléhal a dokonce mu vyhrožoval, tu konečně věštec promluvil a jako oběť určil mne. Dnes vím, že ho k tomu Odysseus přemluvil. Všichni s tím souhlasili – a jak by ne, vždyť se ten ortel už netýkal jich.

Přiblížil se den, kdy jsem měl být obětován. Už připravili slanou mouku a stužkou mi ovinuli skráně. Ale já jsem zemřít nechtěl. Rozlomil jsem pouta a v temné noci jsem utekl. Dostal jsem se k močálu plnému bahna a tam jsem se ukryl v sítí. Chtěl jsem vyčkat, až odplují. To ještě nebylo jisté, že se k tomu opravdu odhodlají.

Ale teď už nemám nejmenší naději, že ještě někdy spatřím svou drahou vlast, po níž tak toužím. Neuvidím už své milované děti a svého drahého otce. Až se Řekové vrátí, pomstí se na nich za můj útěk a tím se pomstí i mně.

Bohové na nebi jsou mi svědky, že mluvím pravdu. Při nich tě prosím, králi, smiluj se nad mým utrpením a slituj se nad mým životem. Trpím nevinně!«

Zajatcovo líčení nás pohnulo k slzám. Litovali jsme ho a litoval ho i král Priamos. Hned rozkázal, aby mu sňali pouta. Když se tak stalo, takto vlídně k němu mluvil:

»Ať jsi kdokoli, už zapomeň na šalebné Řeky! Teď budeš náš. Jen mi pravdivě odpověz, nač se tě ptám: Proč zbudovali toho obrovského koně? Kdo přišel na ten nápad? Čeho tím chtěli dosáhnout? Či je to dar bohům? Nebo snad válečný stroj?«

Zajatec pozdvihl ruce k hvězdám a zvolal:

»Vy, bohové, kteří jste mě zachránili před jistou smrtí, jistě jste mě zbavili i všech závazků k Řekům. Jistě je smím i nenávidět a vynést na světlo všechno, co mají v úmyslu. Mne už nezavazují zákony vlasti. Já vám budu, Trójané, věrný, buďte věrní i vy mně! Řeknu vám pravdu, a tím se vám nejlépe odvděčím za to, že jste mi zachránili život. Slyšte tedy:

Víte, že Řekové odnesli z chrámu váš klenot, vaše vzácné Palladium, sochu bohyně Athény, a odvezli ji do Řecka. Víte také, že se tohoto zločinu dopustili Palamédés a Odysseus. Pobili stráže a byli tak smělí, že se odvážili dotknout zkrvavenýma rukama té posvátné sochy! Bohyně Pallas, která jim dosud přála, odvrátila od nich svou přízeň.

Svůj hněv jim dala i zřetelně najevo: Když tu ochrannou sochu postavili v táboře, tu oči té bohyně hněvivě plály a socha sama se třikrát vymrštila od země vzhůru – a její oštěp i štít se třásly. Věštec Kalchás je vybídl, ať ihned vyplují na moře a vrátí se do Řecka. Tam ať vykonají oběť bohům, vyprosí si od nich milost a sochu zas přivezou zpět, jinak že Tróje nikdy nedobudou. Teď tedy odpluli, ale zanedlouho se tu zas objeví. A toho koně tu nechali jako dar, aby usmířili hněv bohyně, když odnesli její sochu. Kalchás jim také poradil, ať zhotoví koně tak obrovského, aby nemohl projít branou, kdybyste ho snad chtěli vtáhnout na hrad. I to věštec Kalchás vyjevil, že by vás stihl strašlivý trest, kdybyste poškodili tento dar určený bohyni Athéně. Jestliže ho však vtáhnete do města, pak sami přemůžete celé Řecko, a potom běda Řekům a jejich potomkům!«

Prohnaný Sinón tak dovedně lhal, že jsme mu všichni uvěřili. Podlehli jsme jeho vylhaným slzám, my, kteří jsme nepodlehli ani nejslavnějším řeckým hrdinům za celých deset let války.

Opravdu nás tehdy čekalo jedno překvapení za druhým. Byli jsme svědky hrozné podívané, při níž se nám sevřelo srdce. Náš obětní kněz Láokoón měl vykonat oběť Neptunovi.[11] Už stál před oltářem, aby usmrtil velkého býka. Najednou, hrůza hrůzoucí, po moři se od Tenedu blížili dva hadi. Pohybovali se po hladině v strašných závitech a směřovali k břehu.

Hrudí se vztyčili nad vlny, krvavě rudé hřebeny se jim chvěly a hřbety se svíjely v kruhy. Moře se pěnilo a šumělo, hadi už byli na samém břehu. Oči měli podlité krví a šlehaly z nich plameny, příšerně syčeli a mrštnými jazyky se olizovali.

Zbledli jsme hrůzou a dali jsme se na útěk. Hadi si však nikoho nevšímali a hnali se přímo na kněze Láokoónta. Nejdříve sevřeli svými těly Láokoóntovy dva chlapce, zuřivě do nich kousali a drásali jim nebohé údy.

Nešťastný otec uchopil kopí a spěchal jim na pomoc. V tom okamžiku se mu hadi svým šupinatým tělem ovinuli dvakrát kolem boku a dvakrát kolem krku a hlavami se nad ním vztyčili do výše.

 


Marně se kněz namáhal ze všech sil, aby jejich závity roztrhl. Jeho božský vínek byl potřísněn jejich černým jedem a slinami a sevřený obětník strašlivě křičel, dokud ho hadi nezardousili. Potom se odplazili na hrad do chrámu bohyně Athény a ukryli se jí u nohou pod jejím štítem.

Když jsme se vzpamatovali z leknutí, rokovali jsme o osudu Láokoóntově. Všichni jsme se shodli na tom, že kněze stihl spravedlivý trest. Vždyť on první zarazil oštěp do posvátného dřeva a prorazil bok toho koně. Však se už vzápětí ozývaly hlasité výkřiky: »Vtáhněme koně na hrad a prosme bohyni o milost!«

Po slovech hned následoval čin. Udělali jsme průlom do zdi a bourali jsme hradby. Jediné ruce nezahálely. Pod nohy koně jsme položili válce a okolo krku jsme mu uvázali provaz, abychom ho mohli snadněji táhnout. Nikdo z nás v té chvíli ani netušil, jakou zkázu táhneme do města. Dívky i chlapci jásali, zpívali písně a byli celí šťastní, když se mohli dotknout provazu. A kůň pomalu stoupal výš a výš a už strměl nad domy v městě.

 


Najednou v útrobách koně něco zazvonilo, jako když zbraň cinkne o zbraň. Ale nás hnalo nějaké slepé šílenství, ani jsme si toho nevšimli. Zajásali jsme, když jsme koně postavili na trójský hrad. I Kassandra nás varovala a oznamovala nám všechny budoucí hrůzy, ale nikdo z Trójanů jí nevěřil.

Naopak. S tím větším nadšením jsme zdobili slavnostními věnci chrámy po celém městě. Netušili jsme, že slunce toho dne nám svítilo naposledy na neporušené domovy.

Chýlilo se k večeru. Po nebi i po zemi se začala prostírat tma. Přikvačila noc a svým pláštěm zahalila všechno živé i neživé a zároveň i řeckou lest ukrytou v koni. Trójané se oddali radovánkám a vínu. Pili bezstarostně, co hrdlo ráčilo. Pili dlouho do noci. Potom se celé město ponořilo do ticha a znavené Trójany objal hluboký spánek.

Nebe se rozzářilo hvězdami a měsíc se mlčky díval k ostrůvku Tenedu na řecká vojska. Řekové nasedli na lodě a pluli zpět k trójským břehům. Sinón bystře pozoroval, co se děje, a když na zádi královské lodi vzplanul světelný signál, věděl, co má dělat. Vždyť byl s řeckými vůdci domluven. Přiběhl ke koni, otevřel tajnou skrýš a pustil ven vojáky uzavřené v jejích prostorách.

Byli to nejodvážnější řečtí bojovníci. Mezi nimi byl i Odysseus a Epéus,[12] stavitel toho koně. Vnikli do města pohříženého v spánek a nejdříve pobili všechny stráže. Potom průlomem ve zdi pustili do trójských ulic i ostatní řecká vojska.

I já jsem v tu chvíli tvrdě spal. Najednou se mi objevil ve snách před očima náš slavný Hektór. Měl přesmutnou tvář a proléval hořké slzy. Měl rozcuchané vousy a vlasy slepené krví, jako když ho tenkrát Achilleus vláčel koňmi okolo trójských hradeb.[13] Na těle mu zely hluboké rány.

Já jsem k němu pospíchal a oslovil jsem ho s pláčem: »Hektore, ty naše hvězdo, ty jediná naše naděje, kdes byl tak dlouho? Odkud se k nám vracíš k naší veliké radosti? Kdybys věděl, kolik jsme utrpěli ztrát a jaké jsme prožívali strasti! A kdes přišel k tak hrozným ranám?«

Hektór si hluboce povzdechl a pravil:

»Prchej, rychle prchej a zachraň se z tolika plamenů! Řekové se zmocnili hradeb a hrdá Trója se kácí v prach a popel. Vezmi si svátosti a domácí bůžky, aby tě provázeli na osudné cestě. Pro ně pak postavíš jiné mohutné hradby, až probloudíš daleká moře.«

Vtom jsem se probudil a slyšel jsem, jak po celém městě zaznívá bolestný nářek. Do něho se mísilo hrozné řinčení zbraní. Vystoupil jsem na střechu domu a napjatě jsem naslouchal. Najednou se mi zatajil dech, neboť jsem poznal ten šalebný úklad, celou řeckou lest. Prokletý Sinón!

Vtom se zřítil veliký palác Déifobův a v blízkém sousedství hořel jiný velkolepý dům. Celá mořská hladina byla ozářena plameny. Vojáci se řítili ulicemi se strašným rykem a do toho hlomozu zaznívalo rachotivé troubení polnic.

 


Ze zvyku jsem sáhl po zbrani. Plála ve mně mocná touha bojovat a chránit město. Svolal jsem k boji své mužstvo a táhl jsem na hrad. Lomcoval mnou hněv a vztek a mátl se mi rozum. Jen to mi bylo jasné a to jsem si stále říkal, že je krásné zemřít v boji.

Vtom jsem spatřil, jak ke mně kvapí Panthoos, Foibův kněz na trójském hradě. V rukou nesl otcovské bůžky a za ruku vedl malého vnuka. Pospíchal, sotva dechu popadal. Nedočkavě jsem se ho zeptal: »Panthoe, jak to vypadá s hradem? A co ostatní město?«

Panthoos si zhluboka povzdechl a pravil:

»Příteli, je konec všemu! Udeřila poslední hodina Tróje! Ba spíše bych měl říci: Bývala Trója, ale už není! A bývala to slavná Trója! Celým světem se šířila naše válečná sláva, ale hněv Diův všechno přenesl k Řekům. Právě teď je celá Trója jeden jediný plamen a Řekové jsou pány města. Kůň, kterého jsme vtáhli na hrad, vychrlil ze svých útrob vojáky. Sinón, ten prohnaný zákeřník, se nám vysmívá a zakládá všude nové a nové požáry. Nesčíslné davy nepřátel se valí dvojkřídlou branou. Jen stráže u brány se ještě zoufale brání.«

Sotva kněz domluvil, řítil jsem se ven a vmísil jsem se do nejlítější seče. Bitevní ryk se nesl až k hvězdám. V měsíční záři jsem spatřil několik druhů a ti se ke mně připojili. Viděl jsem, jak prahnou po boji, a proto jsem je oslovil:

»Přátelé, naše odvaha už je marná; ale máte-li touhu jít se mnou na smrt, pojďte! Vidíte, jak to všude vypadá. Z chrámů a oltářů už uprchli bohové, ochránci a záštita města. Jdete na pomoc hořícímu městu. Ale co zbývá přemoženým? Pro ně je jediná spása – nedoufat v spásu!«[14]

Ti odvážlivci se vrhli do boje jak draví hladoví vlci. Ponořili se do deště nepřátelských střel a hnali se do středu města na jistou smrt. Nelze vylíčit slovy hrůzu, kterou jsme kolem sebe viděli. Město, které vzkvétalo a vládlo tolik staletí, leželo už pomalu v troskách. Ulice byly plné mrtvol. Ale i Řekové padali a smrt se jevila všude v hrozných a nesčetných podobách.

Najednou vidíme, že k nám míří Řek Androgeós[15] s velikým zástupem bojovníků. Nepoznal nás, myslel, že jsme Řekové. Proto nás přátelsky vybídl:

»Spěchejte, přátelé, spěchejte co nejvíc! Kde jste se tak zdrželi, že teprve teď přicházíte z lodí? Jiní už dávno plení a loupí v hořící Tróji a vy teprve teď jdete.«

Nedomluvil a najednou poznal, že nemá před sebou přátele, nýbrž nepřátele. Strnul, ucouvl zpět a řeč mu uvázla v hrdle. Bylo mu jako člověku, jenž šlápne na hada. Vyděsil ho pohled na nás a snažil se co nejrychleji utéci.

My jsme se na ně vrhli a ze všech stran jsme je sevřeli. V tomto prvním nočním boji nám štěstí přálo. Nikdo z nich nezůstal naživu.

Odvážný Koroibos, rozjařen tímto zdarem, na nás zvolal:

»Přátelé, pojďme tam, kam nám štěstí ukázalo cestu! Vyměňme si s padlými nepřáteli štíty a vezměme si řecké zbraně! Ať je to odvaha či lest, na to se ve válce nikdo neptá.«

Jen domluvil, sám si první nasadil na hlavu přilbu nepřátelského vůdce s velikým vlajícím chocholem, vzal si i štít a připjal si k boku řecký meč. Po něm to učinili i ostatní.

Prošli jsme pak ohněm mnoha šarvátek a potyček a štěstí nám zpočátku přálo. Mnoho nepřátel jsme zahnali na útěk, mnoho jsme jich i usmrtili, ale jak jsme se hnali do dalších bojů, strhla nás nečekaná podívaná, hrozná, nepředstavitelná. Spatřili jsme, jak Kassandra, dcera krále Priama, je za vlasy vlečena z chrámu. Marně obracela k nebesům planoucí oči, neboť ruce měla spoutané.

 


Statečný Koroibos ten pohled nesnesl. Rozlítil se hněvem a vrhl se do středu řeckých šiků. Byl odhodlán zemřít. Všichni jsme ho v sevřených řadách následovali.

Na střeše chrámu byli naši bojovníci. Jakmile spatřili, že se k nim blíží oddíl rozzuřených nepřátel, zasypali nás shůry střelami. Spletly je naše štíty a chocholy, takže nás pokládali za Řeky. Podařilo se nám vyrvat z nepřátelských rukou Kassandru. Ale nepřátelé prohlédli naši lest a podle řeči poznali, že nejsme Řekové.[16] Přiřítili se na nás jejich nejstatečnější bojovníci: Aiás, Agamemnón a Meneláos.

Rozpoutal se lítý boj. V něm padl náš hrdinný Koroibos, po něm chrabrý, spravedlivý Rífeus a ostatní naši znamenití obránci, i Foibův kněz Panthoos nalezl smrt. A mnozí z nás zahynuli střelami Trójanů, našich spoluobčanů, kteří nás nepoznali. Jen mne s dvěma druhy ušetřil podivuhodný osud.

Nejlítější boje zuřily na hradě. Jedni z nepřátel útočili na střechu, jiní dole na dveře. Opřeli si žebříky o zeď a po příčkách lezli vzhůru. V levé ruce drželi štít proti střelám a pravicí se už chytali římsy. Nadarmo jsme na ně svalovali pozlacené trámy; nemohli jsme se ubránit přesile v tom posledním, smrtelném boji.

Ještě jsme se naposled vzmužili a spěchali jsme na pomoc vlastnímu královu sídlu. Chtěli jsme posílit vojáky, kteří tam bojovali na život i na smrt, a dodat jim odvahy.

Věděli jsme o tajném vchodu zezadu paláce. Vedl do průchodní domácí chodby, která spojovala královy komnaty. Tudy často procházívala Andromaché s maličkým Astyanaktem, když šli k dědovi na návštěvu. Vešel jsem dovnitř a vystoupil jsem na vrchol střechy.

Z ní se tyčila vysoko k hvězdám obrovská věž, ozdoba hradu i města. Z té věže bylo vidět celé město jako na dlani, odtud bylo možno přehlédnout celý řecký tábor a všechno řecké loďstvo. Do té věže jsme se opřeli ze všech stran pákami a vyrvali jsme ji ze základů. Když byla takto uvolněna, opřeli jsme se do ní a svrhli jsme ji dolů na Řeky. Věž se s rachotem zřítila a rozdrtila mnoho nepřátel. Ale což to bylo platné. Místo nich nastupovaly nové a nové šiky. Jediná zbraň nezahálela.

Dole, před samým vchodem do paláce, se objevil Pyrrhos v lesklé zbroji. S ním obr Perifás, vozataj Automedón a ostatní bojovníci z ostrova Skýru.[17] Ti metali na střechu paláce oheň.

Pyrrhos, jak už byl surový, uchopil ostrou sekyru, rozštípal práh, vypáčil dveře a prolomil okno. Bylo vidět dovnitř domu. Všechny prostory byly naplněny nářkem, odevšad se ozývalo kvílení žen a nepopsatelný zmatek. Zděšené ženy pobíhaly sem tam, objímaly dveře a naposled je líbaly.

Rozlíceného Pyrrha však nezadržely závory ani strážci. Brána se viklá, je vyrvána z čepů, její křídla se rozletí a kácejí se na zem. Řekové vpadli dovnitř, pobili strážce a zaplnili celý palác. Řítili se kupředu jako dravý proud. Pyrrhos stál na prahu a jako zběsilý rozséval smrt.

Nejžalostnější byl pohled na stařičkého krále Priama. Jakmile spatřil, že jsou rozbity dveře komnat a palác je plný nepřátel, třesoucí se rukou uchopil svou zbroj a opásal se bezmocným mečem. Vetché stařecké údy už dávno odvykly bojům. Ale přesto se ten stařec vrhl v dav nepřátel, připraven na smrt.

Uprostřed králova dvora pod širým nebem stál veliký oltář. Nad ním se skláněl prastarý vavřín a svými větvemi stínil obrazy domácích bůžků. Královna Hekabé se svými dcerami se utekla k tomuto oltáři a shlukly se u něho jako hejno holubů před bouří. Seděly tam stuleny k sobě a v náručí svíraly domácí bůžky.

Královna spatřila svého chotě, jak se právě oděl do zbraně. »Ubohý muži, co tě to napadlo?« volala na něho. »Kam se to chystáš? Tvá pomoc už není v této chvíli nic platná! I kdyby se tu nyní objevil sám Hektór, nic by nezmohl proti té přesile, proti rozpoutanému násilí a zběsilosti. Pojď sem, tento oltář nás všechny uchrání od jisté smrti. Poslechni mě, nechceš-li zahynout.«

Takto na starce volala, potom ho přitáhla k oltáři a usadila na tom posvátném místě.

Uvnitř zuří boj. Králův syn Polítés jen stěží uniká vražedným ranám Pyrrhovým. Proráží davy nepřátel a utíká dlouhým sloupovím, nic nedbá, že je už raněn, prchá a prchá. Pyrrhos s napřaženou zbraní tryskem za ním. Už už ho dohání a chystá se proklát ho oštěpem. Mladík se s vypětím všech sil ocitl před tváří rodičů. Ale v tom okamžiku ho Pyrrhos zasáhl svým oštěpem. Jinoch klesl a s proudem krve vypustil duši.

Tu se stařičký král už nemohl déle zdržet. Ač mu ze všech stran hrozila smrt, propukl v svatý hněv a vzkřikl na Pyrrha:

»Jestliže je v nebi právo a soudí takové činy, pak tě bohové musí potrestat za takový bezbožný zločin! Nikdy jsi neměl dopustit, abych na vlastní oči spatřil synovu smrt. Ani sám Achilleus neprojevil takovou surovost! Když jsem ho prosil, vydal mi sinalé tělo Hektorovo a mne v pokoji propustil domů.«

»Za tahle slova zhyneš!« rozkřikl se rozběsněný Pyrrhos. Nato uchopil starce, jenž se třásl a smekal v synově krvi, a dovlekl ho k oltáři. Potom se rozmáchl mečem a celý ho vrazil starci do hrudi.

A tak zemřel ten nešťastný král, kdysi tak slavný a mocný, nyní však dvojnásob nešťastný. Viděl hořet Tróju, viděl, jak jeho hrad klesá v sutiny a spatřil smrt svého syna. Teď ležel na zemi s uťatou hlavou, tělo bez jména.

Mne v tu chvíli přepadla děsná hrůza. Před očima se mi objevil obraz mého drahého otce, manželky Kreúsy a malého Iula. Rozhlížel jsem se kolem, ale nikde jsem je neviděl. Přepadla mě zlá předtucha, zda si ti chudáci nezoufali a nevrhli se do ohně.

Na to všechno jsem právě myslil, když jsem najednou uviděl Helenu. Seděla v odlehlém zákoutí Hestiina[18] chrámu, kde hledala ochranu. Bezpečně jsem ji poznal v jasné záři požáru. Bála se Trójanů, kvůli ní hynulo jejich město, bála se svého muže Meneláa, bála se pomsty Řeků. Proto se ta ohava skryla u oltáře!

Jakmile jsem ji zahlédl, vzkypěl ve mně hněv a nějaká síla mě hnala, abych se na Heleně pomstil za pád Tróje. Žluč ve mně vřela, když jsem si pomyslil, že se má ta žena vrátit domů, do své Sparty, shledat se se svým domovem, s manželem, s rodiči, s dítkami, že si má vykračovat jako královna, zatímco král Priamos byl probodnut mečem, Trója spálena a trójský břeh tolikrát zvlhl naší krví!

Pravda, byla by to sice jen malá sláva, kdybych vykonal pomstu nad ženou, ale tu chvíli jsem dychtil nasytit se žárem pomsty a smířit popel mých padlých druhů. Už jsem se rozlícen chtěl na ni vrhnout, když vtom se přede mnou objevila má božská matka Venuše. Viděl jsem ji tak jasně jako nikdy předtím. Zářila jasným světlem ve své kráse a velikosti, uchopila mě za ruku a takto mi domlouvala:

»Co tě trápí, milý synu, že ses tak rozhněval? Proč se sápeš na bezbrannou ženu? Proč se raději nestaráš o nás? Proč se nejdeš raději podívat, kdes zanechal otce Anchísa? Považ, jak už je vetchý a mdlý velkým stářím! A je naživu tvá manželka Kreúsa? Žije tvůj synáček Iulus? Kdybych je byla nechránila, už nikdy by ses s nimi neshledal. Nemysli si, že ten přesmutný konec Tróje zavinila Helena s Paridem – ne, ta Sparťanka není ničím vinna! Věz, že nepřízeň bohů zbořila Tróju. Tak to určil osud.

Ale teď poslyš, co ti řeknu: Tamhle, jak vidíš ten kouř smíšený s prachem, tam Neptúnus svým mocným trojzubcem vyvrací město ze základů. A tamhle zas Iuno – a tamhle Pallas Athéna pomáhá Řekům proměnit Tróju v prach a popel. Hleď, tamhle i sám Iuppiter přikazuje bohům, aby přispěli Řekům rozbořit město. Radím ti dobře – neotálej déle a prchej odtud. Já tě budu provázet až na práh domu.«

Poslechl jsem. Venuše, sama neviditelná, mě vedla řadami nepřátel a plameny – ale oheň ani zbraně nám nemohly ublížit. Došli jsme na práh otcova domu a vstoupili jsme dovnitř. Nejdříve jsem vyhledal otce. Chtěl jsem ho odnést do hor, aby byl v bezpečí, ale on se všemožně bránil:

»Já už netoužím dále žít, milý synu. Nechci se nikde plahočit a snášet útrapy vyhnanství. Co by mi to bylo platné, když zhynula Trója. Ale vy, vy jste ještě mladí a silní, vy nesmíte ztrácet naději. Myslete na útěk, a to hned! Kdyby si byli bohové přáli, abych ještě zůstal naživu, byli by uchránili tento náš dům. Rozlučte se se mnou a nechte mě tu takto ležet. Zůstanu tady, ať už naleznu smrt či mne nepřítel ušetří. Ani to mě nermoutí, nebudu-li pohřben. Myslete na sebe!«

Takto tehdy můj otec hovořil a nechtěl se pohnout z místa. My jsme ho obklopili a pro slzy jsme ani mluvit nemohli. Stál jsem u něho s manželkou a se synkem Iulem i s našimi věrnými a snažně jsme ho prosili, aby se nevrhal do záhuby a nepřivodil i nám smutný osud.

»Otče, nemohu přece odejít bez tebe. Za chvilku by se sem přiřítil zločinný Pyrrhos a zabije i tebe jako Priama. A zabije stejně tak i Kreúsu a nás všechny. Než bych tu měl spatřit dům plný nepřátel, jak tu plení a běsní, to raději půjdu a padnu v boji!«

Nato jsem se opásal mečem, uchopil jsem štít a chystal jsem se vyrazit z domu. Vtom se ke mně vrhla manželka, která stála na prahu, objímala mě a před oči mi zvedala našeho malého synáčka Iula. Pro slzy ani neviděla a jen štkala:

»Chceš-li jít na smrt, vezmi i nás s sebou. Máš-li však takovou důvěru ve svoji sílu a ve zbraň, měl bys především hájit tento náš dům. Kdybys odešel sám proti řadám nepřátel, jaký osud by nás tu čekal?«

Takto tam tehdy má žena hlasitě lkala a celý dům plnila nářkem. Náhle – div divoucí – jsme uviděli něco, nad čím jsme všichni žasli. Jak jsme drželi v náručí synka a smutně se na něj dívali, spatřili jsme, jak mu z hlavy šlehá slabý plamínek a dotýká se jeho něžných vlásků. Otáčel se mu kolem čela, ale neublížil mu.

Zachvěli jsme se hrůzou a rychle jsme přinesli vodu, abychom ten plamínek uhasili. Vtom se mému otci Anchísovi rozzářila tvář velikou radostí. Pohlédl k nebi, pozdvihl ruce k hvězdám a takto volal:

»Všemocný Iove, pohlédni na nás a dej nám nějaké znamení, že se nemýlím a že nám ten plamínek svítí na cestu do nového domova!«

Sotva domluvil, silně se zablesklo a ozval se rachot hromu. Vzápětí se snesla temnotou ohnivá koule a vlekla za sebou oslňující zář. Vznášela se nad střechou – jasně jsem to viděl – letěla vysoko a pak se ztratila v ídských lesích. Ta dlouhá, jasná brázda po nebi nám ukázala směr naší cesty.

Tu se otec znovu vzpřímil, opět se obrátil k nebi, modlil se k bohům a takto vzýval posvátnou hvězdu:

»Půjdu, bohové našich otců, půjdu, kam mě povedete. Jen, prosím, chraňte můj rod a ochraňujte mi vnuka. Milý synu, už neváhám jít s tebou. Pojďme!«

Jen domluvil, slyšeli jsme ještě jasněji praskot požáru a vlny plamenů se valily až k nám. Vybídl jsem otce, aby mi objal šíji a položil se mi na záda.

»Půjdeme společně odtud, ať nás čeká zhouba nebo šťastná budoucnost. Ty, synáčku, půjdeš vedle mne a ty, Kreúso, se ubírej v našich stopách. A vy, milí sluhové, poslyšte, co vám říkám: Všichni teď vyjdeme odtud a sejdeme se za městem. Je tam na pahorku chrám Cereřin a blízko něho je prastarý cypřiš. Tam se z různých stran všichni sejdeme. A ty, otče, si vezmi posvátné náčiní a ochranné domácí bůžky.«

Nato jsem si prostřel na záda lví kůži a na ni jsem uložil otce. Hned jsme se vydali na cestu hořícími ulicemi. Ach, věřte, že tehdy mě děsil každý šustot a každý zvuk, mne, který se nebál bitevní vřavy a nezalekl se ani mračna oštěpů! Ale tehdy jsem měl strach, abychom šťastně vyvázli a nikomu se nic nestalo.

Už jsme se blížili k bráně a já si myslil, že celou cestu máme šťastně za sebou. Najednou se mi zdálo, že slyším dupot nohou. I můj otec Anchísés se rozhlížel a náhle zvolal: »Utíkej! Jsou nám v patách! Vidím štíty i meče!«

A já jsem v tom zděšení pozbyl veškeré rozvahy. Prchal jsem, co jsem měl síly, ale odbočil jsem na odlehlou cestu a ztratil jsem správný směr. Když jsem se ohlédl, hrdlo se mi sevřelo hrůzou. Má žena Kreúsa nešla za námi! Jaký to zlý osud mě stihl v té hrůze na útěku! Marně jsem si lámal hlavu, zda se snad někde zastavila, zda zabloudila či někde klesla únavou. Nevím, nemohu říci, co se s ní tenkrát stalo, ale od té chvíle jsem ji už nikdy nespatřil. Už jsme došli na kopec a všichni jsme se šťastně sešli u toho starého stromu, jen ona nám chyběla. Tím jsem já nešťastník ztratil ženu a můj syn matku. Nic krutějšího mě při zkáze Tróje nemohlo stihnout.

Sešli jsme do hlubokého údolí a tam jsem ukryl Iula, otce Anchísa, všechny trójské Penáty (domácí bůžky) i věrné druhy. Sám jsem si vzal zbraně a pádil jsem zpět do města. Byl jsem odhodlán vydat se napospas jakékoli náhodě, prohledat všechny trójské ulice a nedbat o vlastní život.

Nejdříve jsem sestoupil k hradní bráně a k místům, kudy jsem při útěku odcházel z města. Ze všeho mě jímala hrůza. Vrátil jsem se k našemu domu, zda bych ji snad našel tam. Ale dům už byl plný řeckých vojáků. Vtom jsem spatřil, jak plameny olizují střechu a vzápětí vyšlehly nad ní a sálaly k obloze.

Potom jsem přišel k paláci krále Priama. Jeho podloubí už byla prázdná, v Héřině chrámu stál jako krutý strážce Odysseus a hlídal bohatý lup. Ze všech hořících svatyň tam snesli trójské poklady, posvátné obětní stoly, měsidla z ryzího zlata a vzácné koberce.

Odvážil jsem se hlasitě křičet do té hrozné noci, volat jméno své manželky, ale volal jsem marně. A jak jsem tak pobíhal ulicemi, náhle se mi zjevil její duch v podobě stínové postavy, o mnoho větší, než byla zaživa. Strnul jsem zděšením a hrůzou, vlasy se mi zježily a slova mi uvázla v hrdle. Náhle mě ten matný Stín oslovil a utěšoval mě:

»Můj drahý muži, proč se trýzníš tak šílenou bolestí? Jistě to nebyla vůle bohů, abych i já s tebou odešla do nového domova. Chtěl tak osud, a proti osudu ani sám mocný Zeus nic nezmůže. Budeš dlouho bloudit světem, budeš se dlouho plavit po mořských vlnách, ale nakonec přijdeš do Hesperie,[19] do úrodné, bohaté krajiny, kudy protéká Tiber. Tam je tvé štěstí, tam tě čeká nové království a za ženu dostaneš královu dceru. Proto už přestaň naříkat pro mne! Nemusíš se bát, že přijdu do otroctví, vždyť jsem už mrtvá. Buď zdráv a měj vždycky rád našeho synáčka Iula!«

Dal jsem se znovu do pláče a ještě jsem chtěl své nešťastné manželce Kreúse mnoho říci, ale najednou se mi začala před očima ztrácet a pozvolna mizela do vzdušných vánků. Třikrát jsem rozevřel náruč, abych ji objal, třikrát mi z rukou unikl ten přízrak, podobný prchavým snům.

Celou tu noc jsem ještě zůstal v rozvalinách Tróje a teprve před svítáním jsem se vrátil ke svým druhům. Podivil jsem se, jaké množství nových průvodců k nám zatím přibylo. Měl jsem radost z tolika trójských žen a mužů, že chtějí s námi odejít do vyhnanství. Dojala mě jejich oddanost a věrnost. Byli ochotni jít se mnou, ať nás osud zažene kamkoli.

Nad vrcholky ídského pohoří už vyšla Jitřenka a oznamovala příchod nového dne. Prvního dne, který už nebudeme prožívat v milém domově v posvátné Tróji. Řekové v tu chvíli už byli pány celého města a chystali se s bohatou kořistí odplout. Já jsem vzal na záda svého otce Anchísa, vydali jsme se vzhůru k ídským horám a usadili jsme se na jejich úpatí.

Co jiného nám zbývalo, když Trója byla v rozvalinách a nebylo naděje na návrat. Čekal nás obtížný úkol: vyhledat v daleké cizině prázdnou zemi a tam se usídlit.

I začali jsme pilně stavět pevné koráby. Když pak nastalo jaro, otec Anchísés nám radil, abychom se vydali na moře.[20] S pláčem jsem opouštěl otcovský břeh a s nesmírnou bolestí v srdci jsem se loučil s drahými místy, kde stávala Trója. Nastoupili jsme s dvaceti loďmi smutnou cestu do vyhnanství.

Nejdříve jsme připluli do Thrákie. Chystali jsme se obětovat bohům býka. Rozhlížel jsem se, kde bych natrhal listnaté větévky, abych jimi ozdobil obětní oltář. Tu jsem spatřil nablízku pěkné návrší porostlé hustým křovím. Šel jsem tam a uchopil jsem hrst stonků, abych je vytrhl ze země. Sotva jsem to učinil, zbledl jsem leknutím nad nevídaným zjevem: z kořínků toho vytrženého mlází stékaly praménky temné krve a barvily zem.

Krev mi tuhla v žilách a byl bych nejraději utekl, ale ty zelené snítky jsem nutně potřeboval. Proto jsem šel k druhému keři a utrhl jsem z něho několik větviček. Tu zase krev prýštila z poraněné kůry. Uchopil jsem ještě třetí trs, který svými kořeny tkvěl pevně v zemi. Opřel jsem se kolenem, abych vyvinul větší sílu. Najednou jsem zaslechl žalostný nářek. Připadalo mi to, jako by vycházel z nitra toho pahorku. Zbystřil jsem sluch a rozpoznával jsem zřetelně prosebná slova:

»Pročpak mě tak drásáš, Aeneo? Ležím tu v hrobě, šetř mne a netřísni si ruce zločinem. Vždyť mě dobře znáš, i já jsem se narodil v Tróji. Jsem Polydóros,[21] nejmladší syn Priamův. Jak víš, můj nešťastný otec se o mne bál, když zuřila válka, a proto mě poslal ke zdejšímu králi Polyméstorovi, abych tu u něho žil v bezpečí, dokud neustanou boje o Tróju. Vypravil mě sem s velikým množstvím zlata. Ale když válka skončila, král Polyméstór mě zabil a všechny poklady si přisvojil. Ach, ten prokletý hlad po zlatě! Proto rychle odejdi z téhle zločinné země!«

Když jsem se vzpamatoval z toho leknutí, pospíchal jsem k otci, abych mu vyprávěl, co jsem viděl a slyšel. Otec svolal vůdce svého lidu a radil se s nimi, co asi ten zvláštní úkaz znamená. Všichni se shodli na tom, abychom hned uprchli z těch míst, kde bylo takovým zločinem porušeno hostinné právo.

Mrtvému Polydórovi jsme vystrojili nový pohřeb. Nasypali jsme mu rov, tmavými vínky jsme ozdobili obětní oltář, ženy si rozpustily vlasy na znamení smutku a všichni jsme se shromáždili kolem oltáře. Potom jsme vykonali řádně všechny pohřební obřady, a tím jsme zjednali pokoj duši zavražděného Polydóra. Ještě jsme ho naposledy zavolali jménem.

Vál příznivý vítr. Druhové stáhli lodě na moře a hned jsme opustili přístav i místo, kde jsme již vybudovali hradby chtějíce se tam usídlit.

Připluli jsme na ostrov Délos. Tam nám vyšel vstříc král Anios a vlídně nás uvítal. S jakou radostí spatřil Anchísa, neboť byl jeho dávným přítelem! Přátelsky jsme si stiskli ruce a vešli jsme do králova domu. Já jsem se odebral do Foibova chrámu a vroucně jsem tam vzýval tohoto věštného boha:

»Foibe, dej nám trvalou vlast, kde bychom si mohli založit město a navždy se tam usídlit. Ochraňuj nás, poslední zbytky Trójanů, neboť ostatní zahynuli zbraněmi Řeků a podlehli lítému Achilleovi. Pověz nám, kam máme jít? Kde najdeme svůj nový domov? Obšťastni nás svým božským výrokem, ať neklesáme na mysli.«

Sotva jsem dokončil svou prosbu, Foibos dal znamení, že nás vyslyšel: chvěly se vavříny v posvátném háji, chvěl se i chrám Foibův. Otevřelo se nitro hory a z věštírny zaznělo dunění. My jsme padli pokorně na zem a naslouchali jsme věštnému hlasu:

»Ráda vám otevře náruč ta zem, odkud pochází váš rod. Hledejte svou starou matku. Z té země bude v budoucnu Aeneův dům vládnout celému světu a po něm celé jeho další potomstvo.«

Všichni jsme propukli v bouřlivý jásot a dotazovali jsme se jeden druhého, kde je asi to místo, kam nás Foibos Apollón volá a kam se máme vrátit.

Tu se otci vynořilo ve vzpomínkách všechno, co se o našem rodě vyprávělo. Proto nás svolal k sobě a pravil:

»Slyšte mě, vůdcové, a poznejte svou budoucnost: ostrov Kréta je rodištěm velkého Dia. To je i kolébka našeho rodu. Jestliže se dobře pamatuji, slýchal jsem už jako chlapec, že náš nejstarší předek Teukros připlul z Kréty k našemu břehu a tam se usadil. Tenkrát ovšem ještě nestála Trója ani trójský hrad a lidé bydleli v údolích. Nuže, přátelé, odplujme zpátky do krétské říše, jak nás vybízí Foibos. Odtud tam není daleko. Bude-li nám štěstí přát, mohli bychom třetího dne zakotvit u krétských břehů.«

Kromě věštby nás k té cestě podnítila i zvěst, že tamní král Ídomeneus byl po návratu z trójské války z Kréty vyhnán, a že jsou tam prázdné břehy i domy čekající na nové obyvatele.

Už ani plavci se nemohli dočkat. Jásali a opírali se do vesel jako o závod. Vítr se nám opíral do zad a pomáhal nám překonat tu vzdálenost. Třetího dne jsme šťastně připluli ke krétskému pobřeží.

Vystoupili jsme z lodí a pustili jsme se do budování hradeb pro budoucí město. Domy nám rostly pod rukama, mládež obdělávala pole a já jsem dával řád našemu novému životu. Ale najednou do toho radostného ruchu a shonu zasáhla nečekaná pohroma. Nastalo úmorné vedro a všude se začal šířit vražedný mor. Usychaly rostliny, na polích hynula úroda, blížil se hlad.

Otec Anchísés byl z té hrozné pohromy zoufalý. Radil nám, abychom se opět odebrali do délské věštírny a poprosili Foiba, aby už ukončil ty kruté svízele nebo aby řekl, kde máme hledat pomoc.

Nastala noc a já jsem již odpočíval na lůžku. A tu jsem měl ve snách zvláštní vidění. Spatřil jsem před sebou sbor Penátů, ochránců rodiny. Byli to ti, které jsem zachránil a vynesl z hořící Tróje. Stáli okolo mne v záplavě světla, neboť měsíc byl v úplňku a všechnu svou záři vléval okny dovnitř. A tehdy mi ti bůžkové uklidňovali mysl a takto ke mně vlídně mluvili:

»Co by ti zjevil na Délu sám Foibos Apollón, to ti řekneme i my, neboť on nás posílá k tobě. Apollón ti přece neradil, abys zvolil za své sídlo Krétu. Jinde založíš město mocné a slavné. Poplujete do bohaté, rodné Hesperie, a tam si založíte nový domov. Z té země vzešel Dardanos,[22] který opustil své rodiště, etruské město Korythus,[23] a odešel do Tróady. Tam ho přijal král Teukros, dal mu za manželku svou dceru a přidal mu i část území. Odtamtud pochází váš rod. Jdi a vyřiď tu radostnou zvěst svému starému otci, ať hledá tu zem. Dardanovi potomci ji nazvali Itálií.«

Byl to tak živý sen, že se nelišil od skutečnosti. Viděl jsem jejich živá mluvící ústa, spatřil jsem i vínky v jejich vlasech. Ihned jsem vyskočil z lůžka a běžel jsem s tou zprávou k otci.

»Máš pravdu, milý synu,« řekl mi pak Anchísés, »já jsem si nedávnou Apollónovu věštbu špatně vyložil. Jen Priamova dcera Kassandra nám kdysi věštila totéž. Mluvila o Hesperii a o italské říši, ale my jsme jí nevěřili. Kdo by se také nadál, že se Trójané mají v budoucnu dostat až k italským břehům?«

Hned jsme přichystali loďstvo a s radostí jsme vypluli na moře. Už jsme byli hodně daleko od pevniny a kolem sebe jsme neviděli nic jiného než rozlehlé pláně nekonečných vod. Najednou se nám nad hlavou zatemnilo nebe a rozzuřila se strašná bouře. V hluboké temnotě se zdvíhaly vlny jako hory, dravá vichřice nás rozptýlila po moři, blesk za bleskem protínal mraky. Den a noc splynuly vjedno. Ani náš zkušený kormidelník Palinúrus se nevyznal v cestě. Tři dni a tři noci jsme bloudili sem tam, až teprve čtvrtého dne jsme opět viděli před očima vyvstávat zemi. Z dálky se jevily nejdříve hory a pak jsme spatřili i kouř stoupat do výše.

Spustili jsme plachty a plavci se opřeli do vesel. Připluli jsme k Strofadským ostrovům v Ijónském moři.[24] Tam jsme se setkali s příšernými Harpyjemi.[25] Byli to ohyzdní ptáci s dívčí tváří, létali jak dravý vítr, věčně nenasytní, a svými křivými drápy uchvacovali všechny pokrmy a nikdo se před nimi neuchránil. Co nechali, to hnusným způsobem znečistili.

Když jsme připluli do zátoky, připravili jsme si na břehu jídlo a zasedli jsme k hostině. Vtom se přihnaly ohyzdné Harpyje, jako by spadly odněkud z hor. Snesly se na mohutných křídlech a vrhly se k nám na připravené jídlo.

Hladoví jsme se uchýlili do jakési skalní jeskyně a opět jsme si zchystali pokrmy. Ale ty vřeštící příšery přilétly v hejnech i tam. Dal jsem příkaz svým druhům, aby se chopili zbraní. Ale naše ostré meče se jejich těl ani nedotkly. Ba ani peří jim neproťaly. Harpyje uchvátily, kde co bylo, a vznesly se do výše.

Jen Kelainó,[26] nejpříšernější ze všech, věštkyně zla, usedla na strmý výběžek skal a s tváří zkřivenou hněvem pronášela takovouto kletbu:

»Připlujete do Itálie, ale dříve než si budete moci slíbené město obehnat hradbami, přepadne vás tak zuřivý hlad, že ohlodáte svými čelistmi i stoly a nakonec je sníte.«

Hrůza nás zachvátila po těch zlých slovech a krev nám stydla v těle. Pozbyli jsme odvahy znovu po těch hnusných příšerách střílet. Rozhodli jsme se, že je poprosíme o smilování. Sám Anchísés se modlil k bohům, aby se hrozby Harpyjí nevyplnily.

Potom jsme kvapně nasedli na lodě a vydali se na další cestu. S velkou zlobou v srdci jsme obepluli Odysseovu Ithaku a připluli jsme k Leukátským skalám, na nichž se vypínal Foibův chrám. Tam jsme zakotvili u malého města a strávili jsme na tom místě celý rok.

Potom jsme odpluli a dostali jsme se k pobřežnímu městu Búthrótu v Épeiru. Tam jsme se dověděli, že v Épeiru žije Priamův syn, věštec Helenos, který se tam dostal po dobytí Tróje. Zatoužil jsem navštívit toho muže a promluvit s ním.

A nemusel jsem ani za ním chodit. Vycházel právě s četným průvodem z městské brány. Poznal nás a s radostí nás vedl do svého domu. Já jsem se rozpomněl na kletbu, kterou nás vyděsila zlá Harpyje, a ptal jsem se Helena, co máme dělat, abychom se vyhnuli tomu krutému hladu. Věštec mě rád poučil:

»Plavíte se mořem z vůle bohů. Musíte snášet osudy, které vám nejvyšší vládce bohů udělil. Aspoň něco ti mohu říci, neboť mi není známo vše. Čeká vás ještě dlouhá cesta, do italské země je velmi daleko. Poplujete vodami sicilskými, Tyrrhenským mořem, přijdeš k podsvětním jezerům a na ostrov Kirčin. A hlavně si dobře zapamatuj, co ti teď řeknu: v zákoutí řeky najdeš velkou prasnici. Bude ležet pod duby na břehu té řeky a s ní třicet malých bílých prasátek, která se právě vylíhla. To je místo, na kterém založíš město a najdeš tam bezpečný oddech. A toho hladu se neboj. Je psáno v knize osudu, že překonáš všechny překážky a staneš se zakladatelem světovládného města.

Až připlujete k Sicílii, držte se stále vlevo. Musíš se vyhnout Skylle a Charybdě, těm mořským příšerám. Na pravém břehu sídlí Skylla. Je ukryta v jeskyni. Až k bokům se podobá krásné dívce a svou půvabnou tváří láká koráby ke skále. Dolní částí těla se podobá ohromné rybí obludě. Je obrostlá modrými štěkajícími psy.

Levý břeh obývá dravá Charybdis. Ta třikrát denně pohlcuje nesmírné přívaly vod a pak je zase vyvrhuje. Při tom se tvoří pěna, jež stříká až k hvězdám. Běda lodím, které se octnou v blízkosti. Zmizí i s plavci v jejím bezedném jícnu. Proto se té sicilské úžině vyhni a plujte oklikou. Ze všech božstev nejvíce vzývej Iunonu, abyste šťastně připluli k italským břehům.

Až se dostanete do města Kúm a k posvátným jezerům, uvidíš na kúmském vrchu Foibův chrám. Z něho se po schodech schází do jeskyně, ve které vydává věštby kúmská věštkyně Déifobé. Ta vám nejlépe poradí a poví ti, co vás čeká. S chutí se tedy vydej na cestu a obnov slávu Tróje v Itálii.«

Helenos nám před odchodem věnoval mnoho vzácných darů, přidal nám i veslaře a poskytl potřebné lodní náčiní. Náš věrný Palinúrus vstal v noci z lůžka, prohlížel polohu hvězd a bedlivě zkoumal větry. Když se přesvědčil, že je nebe jasné a všechny větry se ztišily, dal nám znamení k další plavbě.

Plavci napjali plachty a zasedli k veslům. Bohové splnili naši prosbu a seslali nám příznivý vítr. Pluli jsme pak kolem Sicílie do západní Itálie. Spatřili jsme tarentský záliv a sicilskou Aetnu.[27] Občas z ní vyrazil černý dým a stoupal až k hvězdám. Co chvíli vyšlehl žhavý popel i celé kotouče ohně. Dunivý rachot prozrazoval, že v jejím nitru se trhají skály a vlní se rozžhavená láva.

Pod tou sopkou leží největší z Gigantů, obr Enkelados. Když tito obři bojovali s Olympany, Zeus ožehl Enkelada bleskem a Athéna mu hodila na hlavu Sicílii s Aetnou. Teď leží pod tou spoustou a protrhlým jícnem chrlí ze sebe plameny. Kdykoli se ten obr obrátí z boku na bok, otřásá se celá Sicílie a obloha se obestře dýmem.

Druhého dne jsme zažili nečekanou podívanou. Spatřili jsme, jak se z hustých lesů vynořila podivná mužská postava. Byl to muž na kost vyschlý, špinavý, s rozcuchanými vousy a oděný v bídný šat. Ubíral se k mořskému břehu a vzpínal prosebně ruce.

Když poznal podle našeho oděvu a podle zbraní, že jsme Trójané, ulekl se a stanul na místě. Ale potom se k nám přihnal s pláčem a s úpěnlivou prosbou:

»Zaklínám vás při bozích a hvězdách. Trójané, vezměte mě s sebou na loď a odvezte mě kamkoli, jen mě nenechávejte zde! Přiznávám se, jsem jeden z řeckých vojáků, s nimiž jsem bojoval proti Tróji. Myslíte-li, že mou vinu nelze odpustit, hoďte mě třeba do moře. Mám-li zahynout, ať alespoň zahynu lidskou rukou!«

Vyzvali jsme ho, aby nám řekl, kdo je a odkud, a můj otec Anchísés mu podal ruku. Tím mu dodal odvahy a neznámý muž začal líčit svůj osud:

»Mé jméno je Achaimenidés. Pocházím z Ithaky a bojoval jsem po boku zchytralého Odyssea. Můj otec byl chudý. Málokdo z lidí musel prožít to, co já. Druhové mě zapomněli v Kyklópově jeskyni, když prchali z toho strašného sídla. Je to obrovské obydlí, uvyklé na krvavé hody. Sám obr, příšerná nestvůra, sahá bezmála až k hvězdám. Je hrozné na něj pohledět, a což teprve s ním mluvit! Živí se masem a krví lidí. Sám jsem viděl, jak dva z mých druhů uchopil svou obrovskou pravicí, uhodil jimi o skálu, až byla celá jeskyně zbrocená krví, a potom je ještě teplé pojídal! Ovšemže ho stihl trest. Vypálili jsme mu rozžhaveným kůlem jediné oko uprostřed čela veliké jako argolský štít.[28]

Radím vám, přátelé, prchněte, rychle prchněte odtud! Takových strašných obrů, jako je Polyfémos, tu bydlí na sto! Já se už tři měsíce před nimi skrývám, vláčím svůj ubohý život po pustých lesích a trnu hrůzou, abych se s nimi znovu nesetkal. Živím se nuzně lesními plody a kořínky bylin. A jak jsem se tak rozhlížel, abych se nesetkal s Kyklópy, spatřil jsem poprvé loďstvo plout k tomuto břehu. Hned jsem k vám běžel a vzdávám se vám na milost a nemilost.«

Sotva svou řeč skončil, i my jsme spatřili na vrcholu hory Polyféma. Ztěžka kráčel za svými ovcemi ten hnusný obr zbavený zraku. Sestoupil k moři a omýval si tekoucí krev, která mu prýštila z jámy, v níž míval oko. Sténal a skřípal zuby a chodil v hloubce mořem, ale voda mu nedosahovala ani k hrudi. My jsme rychle nasedli na loď, toho Řeka jsme vzali s sebou a veslovali jsme odtamtud, co síly stačily.

Po dlouhé plavbě jsme zakotvili v drepanském přístavu. Tam po tolika strastech a trýzních zemřel můj ubohý otec Anchísés. To byla má největší bolest za celých sedm let našeho bloudění. Odtud jsme se pak dostali k vašemu břehu a dosáhli klidu po tolika svízelích.“

Aeneas skončil vyprávění o své bludné pouti. Všichni naň hleděli s upřenými zraky a nejvíce sama královna Dídó. Ta z něho za tu dobu nespustila oči. A když pak osaměla, nemyslila na nic jiného než na Aeneu.

Stále jí tanul na mysli ten chrabrý trójský hrdina, krásný a mohutný jako sám Apollón. Všimla si, jak je laskavý, citlivý a jak má dobré srdce. Myslila na něho ve dne v noci a vzplála k němu velikou láskou.

Sama byla zmatena, nevěděla, co má dělat, potřebovala se někomu svěřit. Za důvěrnici si zvolila svou sestru Annu. Jednoho rána ji vyhledala a řekla jí:

„Milá sestro, jaký to zvláštní host k nám zavítal! Jak je krásný a statečný! Jak poutavě vyprávěl o svých osudech! Já věřím, že pochází z bohů. Když Pygmalión zabil mého manžela Sychaea, rozhodla jsem se, že se už nikdy nevdám. Ale tento zvláštní cizinec rozechvěl všechny mé city a zviklal můj pevný úmysl. Cítím, jak mě okouzlil, jak ho mám ráda. Nechci však porušit slib. Můj první muž si vzal mou lásku s sebou do hrobu. Chci mu zůstat věrná!“

Anna ji s porozuměním vyslechla a pak řekla:

„Chápu tě, má drahá Dídóno! Vždyť jsi mi dražší než můj život. Ale jsi ještě mladá a nemůžeš zůstat sama. Jsme obklopeni nepřáteli a trójské zbraně by nám byly velkou posilou. Mysli i na to, mysli na budoucnost našeho království.“

Dídó už od té chvíle nenabyla klidu. Probíhala městem jako laň zasažená šípem, chodila sama a někdy s sebou brala i Aeneu. Ukazovala mu nově postavené město a večer při hostině znovu a znovu ho žádala, aby jí vyprávěl o svých osudech. Visela mu na rtech, když vyprávěl.

Když se pak odebrali k spánku a Dídó ve své komnatě osaměla, stále jí před očima tanul Aeneas. Venuše a Iuno postřehly, že Dídó plane láskou k Aeneovi. Domluvily se, že je spojí manželským svazkem. A na čem se dohodly, to i provedly. Iuno si vřele přála, aby Aeneas zůstal v Africe. Proto mezi nimi uspíšila sňatek.

Zprávy o svatbě Dídóny s Aeneou se chopila Pověst[29] a rozšířila ji jaksepatří. Zlolajná Pověst sídlí na svém vysokém hradě a stále pátrá po celém světě, po všech zemích a mořích. Žádná z příšer se jí nevyrovná rychlostí. Zprvu je nesmělá a malá, ale čím rychleji letí, tím nabývá větší a větší síly a tím víc roste. Nakonec kráčí nohama po zemi, ale hlavou se dotýká mraků. Kolik má ta okřídlená nestvůra na těle peří, tolik má pod nimi slídivých očí. Takové množství má i jazyků a vztyčených uší. Starost, co se kde děje, jí nedá spát.

Její hrad je otevřen ve dne i v noci a vchody nejsou uzavřeny dveřmi. Je celý z kovu, odráží hlasy a opětuje, co slyší. Síně toho hradu se hemží davem. Tisíce vylhaných zvěstí tam vchází i vychází, cestou se smísí se slovem pravdy a šíří zmatené zprávy. Výmysl roste a roste, neboť každý přidá něco k tomu, co slyšel. Lež se mísí s pravdou.

Tato Pověst rozšířila i zprávu o tom, že sličná Dídó slavila svatbu s trójským Aeneou. Teď prý po celou zimu se věnují jen radovánkám a o nic jiného se nestarají. A když se to dověděli lidé, tím spíše bozi. Zeus hned poslal Herma s poselstvím k Aeneovi do Karthága, aby nezapomínal na svůj úkol, který mu určil osud. Hermés si připjal zlaté okřídlené opánky, které ho unášejí přes moře i země, a jako vítr překonal tu vzdálenost. Snesl se na okraji Karthága a spatřil Aeneu, jak staví tvrze a zakládá nové domy. Byl oděn ve skvostný nachový plášť protkaný zlatem, dar královny Dídóny. Hermés se na něho obořil:

„Ty tu stavíš město a nic nemyslíš na svou budoucí říši. Posílá mě sám otec lidí a bohů, abych ti připomněl tvou povinnost. Tady v libyjských krajinách nemáš co pohledávat. Mysli na svého syna Iula. Celá italská země, celá římská říše je mu osudem určena. Odpluj a splň svůj úkol.“

Aeneas byl zděšen a věděl, že musí této výzvy uposlechnout. Jen se obával, jak to šetrně říci Dídóně. Zatím dal potají připravit loďstvo a čekal na příhodnou chvíli, kdy jí tu bolestnou zprávu oznámí. Ale bezcitná Pověst si pospíšila a donesla jí zvěst, že se Aeneovo loďstvo chystá odplout.

Královna tomu zpočátku nevěřila, spoléhala se, že Aeneas nemůže zrušit tak pevný svazek lásky, že ji nemůže zradit. Ale když zvěděla skutečnou pravdu, byla tak zoufalá, že neměla sílu dále žít. Jakmile uviděla z výšin hradu, že břeh je plný Trójanů a Aeneovi plavci už odvazují lana, uchopila meč a probodla své věrné srdce, které by bylo jinak puklo bolestí.

 


Služebné ženy ji spatřily, jak v smrtelném zápase klesla, a uviděly meč zpěněný od krve. Celý palác zazníval nářkem a pláčem. Dídónina věrná sestra Anna, sinalá bolem, jí vymyla ránu a naposledy stiskla v objetí sestru, která ještě dýchala. Hluboká rána v prsou byla smrtelná. Za okamžik zachytila její poslední vzdech. Milující duše spanilé královny odešla do říše Stínů...


Aeneas tedy odplul, aby slávu Tróje přenesl do Itálie. Při plavbě do Kúm zahynul jeho znamenitý kormidelník Palinúrus. Podle věštby musel Aeneas ještě sestoupit do podsvětí. Provázela ho tam Sibylla Déifobé. Mrzutý převozník Charón, špinavý, s chomáčem rozcuchaných vousů na bradě, je přijal na svou loďku a převezl je přes hladinu styžskou do vlastního sídla mrtvých. Tam Aeneas naposledy na Poli smutku spatřil Stín nešťastné Dídóny. V Élysiu, sídle blažených, se setkal se svým otcem Anchísem. Ten mu ukázal duše, které se měly vtělit do budoucích vynikajících mužů Říma. Potom mu předpověděl, co ho ještě na cestě čeká a jaké boje bude muset podstoupit. Nato se branou Spánku vrátil Aeneas na svět a plavil se s Trójany dál.

Až jednou ráno, když růžová Jitřenka otvírala brány nového dne, moře se utišilo a Aeneas uviděl z lodi proud široké řeky. Byl to Tiber. Líbezným tokem se vléval do mořských vod. Aeneas pln radosti kázal plavcům, aby v těch místech přistáli.

 


Vystoupili tedy na břeh a Aeneas s předními vůdci a se synem Iulem usedli pod stinný strom, aby si připravili jídlo. I položili na trávu pšeničné placky a na ně si kladli ovocné plody. Když ovoce snědli a neměli už jiné jídlo, pustili se i do těch placek.

Po jídle prohodil Iulus žertem: „Přátelé, vždyť my jsme snědli i stoly!“ Přitom si Aeneas vzpomněl na věštbu, která je kdysi tak poděsila, že budou mít jednou tak veliký hlad, že snědí i stoly. I zvolal radostně:

„Buď pozdravena země, kterou nám zaslíbil osud! Tady bude náš domov a naše vlast. Tak nám to předpověděl i můj otec Anchísés: »Přijdete k neznámým břehům a veliký hlad vás donutí sníst i stoly. Tam pak bude váš nový domov.« Přátelé, to byl tedy ten hlad, jenž nás ještě naposled čekal. A jím se ukončilo i naše bloudění.“

Zůstali tedy v Latiu v městě Laurentu, kde vládl král Latinus.

Aeneas k němu vyslal posly. Král je laskavě přijal a vzkázal po nich, aby k němu zavítal i sám Aeneas, aby mu mohl stisknout pravici. Aeneas tedy pozvání přijal a přišel. Král si ho hned po prvním setkání oblíbil. Jako záruku trvalého přátelství mu nabídl ruku své dcery Lavinie a svolil, aby si Aeneas založil vlastní město. Nazval ho Lavinium.

Ale o královu dceru Lavinii se ucházel rutulský král Turnus. Latinus mu ji před Aeneovým příchodem slíbil. Turnus se nechtěl vzdát práva na ni a Aeneu jako cizince chtěl vyhnat ze země. Proto vznikla mezi Turnem a Trójany válka. V ní se poprvé vyznamenal i Aeneův mladičký syn Iulus. Aby se válka příliš neprotahovala, rozhodl se Turnus vyzvat Aeneu na souboj. Turnus, silný a neobyčejně statečný rek, v něm podlehl a zemřel.

A tak Latium, krajina ve střední Itálii u moře Tyrrhenského, se stalo konečným cílem Aeneovy svízelné plavby z Tróje. Pověst vypráví, že Aeneas byl pak vzat na nebe a stal se bohem. Třicet let po jeho zbožnění založil jeho syn Iulus město Albu Longu jako středisko třiceti latinských obcí.



POZNÁMKY:

[1] Aeneas – řecky Aineiás – zmíněn už v kapitole Paris a Helena (srovnej s tamní pozn. č. 9). – Poznámka Misantropova.


[2] Iulus – vyslov Ijúlus


[3] ídské pohoří – viz pozn. č. 2 s mapkou v kapitole Paris a Helena. – Pozn. Mis.


[4] V Libyi v městě Karthágu – Trosky bývalého Karthága se nyní nacházejí na území dnešního Tuniska, nikoli dnešní Libye; Libyí nazýval řecký historik Hérodotos povšechně celou severní Afriku kromě Egypta. – Pozn. Mis.


[5] Pygmalión z Týru – nezaměňuj s Pygmaliónem sochařem, jenž se v kapitole Afrodíté zamiloval do svého vlastního výtvoru. – Pozn. Mis.


[6] Iuno (Héra) – srovnej s pozn. č. 5 v kapitole Amor a Psýché. – Pozn. Mis.


[7] Ílioneus – nezaměňuj se stejnojmenným Niobiným nejmladším synem, jejž Apollón zabil jako posledního ze sedmi bratří. – Pozn. Mis.


[8] Venuše – srovnej s pozn. č. 1 v kapitole Vertumnus a Pomona. – Pozn. Mis.


[9] Pallas Athéna – srovnej s pozn. č. 12 v kapitole Paris a Helena (vyprávění je tady téměř shodné jako tam, a proto pro veškeré další vysvětlivky, mapku, bližší podrobnosti nebo pro srovnání obou verzí odkazuji na kapitolu Paris a Helena).Pozn. Mis.


[10] usmířili jste bouřlivé větry krví a smrtí dívky. – Byla to Ífigeneia, dcera Agamemnonova, vrchního velitele řeckých vojsk (viz kapitolu Orestés a srovnej s tamní pozn. č. 1). – Pozn. Mis.


[11] Neptúnus (řecky Poseidón), syn Kronův a Rheiin, bratr Diův, vládce všeho vodstva.


[12] Epéus (řecky Επειός) – mj. též zakladatel řeckého města Písy. – Pozn. Mis.


[13] když ho tenkrát Achilleus vláčel koňmi okolo trójských hradeb. – jak je popsáno v kapitole Paris a Helena. – Pozn. Mis.


[14] Co zbývá přemoženým? Pro ně je jediná spása – nedoufat v spásu! – citát z Vergiliovy epické básně Aeneida; taktéž úvodní motto Misantropova Zápisníku mrtvého muže. – Pozn. Mis.


[15] Androgeós – v řecko-římských pověstech se vyskytují dvě různé postavy toho jména:

1.        Androgeós – řecký voják z Aeneidy;

2.      Androgeós – v Příbězích Théseových syn mínójského krále zabitý z řevnivosti při hrách. – Pozn. Mis.


[16] podle řeči poznali, že nejsme Řekové. – v zásadě byli všichni účastníci trójské války Řekové, správněji řečeno Hellénové. Tito se však dělili na kmeny hovořící různými nářečími. Dobyvatelé Tróje tak sestávali vesměs z Achájů, Dórů nebo Iónů, kdežto Trójané patřili (i svým dialektem) k Aiólům. – Pozn. Mis.


[17] Skýros – ostrov, kde se skrýval Achilleus v převlečení za pannu, aby nemusel do trójské války. – Pozn. Mis.


[18] Hestia (latinsky Vesta) - Nejstarší dcera Kronova (Diova otce). Byla ctěna jako bohyně rodinného krbu a ohně v něm. Pečovala o svornost a klidné soužití v rodinách i ve státech. Ochraňovala všechny, kteří hledali pomoc a útočiště. Jako vážná žena s žezlem v ruce byla strážkyní přísahy. – Pozn. Mis.


[19] Hesperie (Hesperis) – „Západní země“; staří Řekové tak nazývali Itálii, Římané Španělsko. Bájná zahrada Hesperidek (dcer Noci) se také nacházela „kdesi na západním konci světa“ (viz kapitoly Héráklés a Argonauti – Návrat) – Pozn. Mis.


[20] Když nastalo jaro, vydali se na moře. – V zimním období se pro převládající nepříznivé povětrnostní podmínky staří Řekové na moře vůbec nevydávali. Totéž u nich platilo i co se týče válčení. – Pozn. Mis.


[21] Polydóros – ve Starověkých bájích a pověstech se vyskytují dvě různé osoby toho jména:

1.        Polydóros – nejmladší syn trójského krále Priama

2.      Polydóros – syn nešťastného krále Kadma. – Pozn. Mis.


[22] Dardanos – syn Dia a Plejády Élektry (nezaměňuj s jinou Élektrou, sestrou Orestovou!), zakladatel města Dardanie v Tróadě (trójské zemi) a celého slavného rodu Dardanů, k němuž náležel i Aeneas. – Pozn. Mis.


[23] etruské město Korythus – pravděpodobně jde o řecký název dnešního toskánského města Cortony, bývalé to římské osady jménem Corito, Etrusky zvané Curtun (viz níže na mapce etruské civilizace – klikni pro zvětšení). – Pozn. Mis.


[24] Strofadské ostrovy atd. – viz níže mapku s celým vyznačením trasy Aeneova bloudění (klikni pro zvětšení). – Pozn. Mis.


[25] Harpyje – setkali se s nimi i Argonauti na cestě do Kolchidy. – Pozn. Mis.


[26] Kelainu zmiňuje Thomas More ve své Utopii: „Skylly, rvavé Kelainy, lidožroutské Laistrýgony a strašlivé zrůdy toho druhu mohl bys nalézt téměř všude, kdežto občany se zdravými a moudrými zřízeními nenajdeš jen tak kdekoliv.“ – Pozn. Mis.


[27] Aetna (Etna)Bohyně Démétér, hledajíc svou dceru Persefonu, si v plamenech šlehajících z Etny zapálila dvě pochodně a s nimi po devět dní a nocí chodila po celém světě. – Pozn. Mis.


[28] argolský štít – podle Argolie na východě Peloponnésu, s hlavním městem Argem. Tamní král Abás, syn Lynkeův a Hyperméstřin (více o těch dvou viz v kapitole Říše mrtvých), velký válečník, je považován za bájného vynálezce štítu; říkalo se, že pouhý pohled na jeho válečný štít obrací nepřátele na útěk. – Pozn. Mis.


[29] Pověst (řecky Φήμη, latinsky Fáma – na obrázku níže, klikni pro zvětšení) – dcera buď Gáie, nebo Naděje (řecky Έλπίς, latinsky Spes); Fémin chrám se nacházel v Athénách. Její charakter se postupně měnil: zatímco staří Řekové ji uctívali jako bohyni sdělnosti a šíření slávy, Vergilius jí později v Aeneidě už přisuzoval vlastnosti záporné. – Pozn. Mis.