Achilleus

ACHILLEUS

 

MOŘSKÁ VÍLA THETIS, nejproslulejší z Néreoven, nejenže vynikala krásou, ale měla i dobré, laskavé srdce. Bydlila v mořských hlubinách u svého otce Nérea a prokazovala dobro bohům i lidem. Ukryla u sebe Dionýsa, když ho pronásledoval zuřivý král Lykúrgos, zachránila kulhavého Héfaista, když ho rozhněvaná Héra shodila z nebe.

Tuto překrásnou mořskou bohyni si chtěli získat za manželku Poseidón i sám Zeus. Ale bohyně Themis[1] i Prométheus varovali Dia, aby si Thetidu nebral. Bylo totiž psáno v knize osudu: Vezme-li si Thetidu za manželku bůh, narodí se jí syn, který pak bude mocnější a silnější než otec, takže pak otce připraví o trůn. Proto se Zeus rozhodl, že se zřekne své lásky k Thetidě a zasnoubí tuto mořskou vílu se smrtelným člověkem, nejlepším ze všech mužů, jací kdy žili. A ten nejlepší muž se jmenoval Péleus; byl to syn aigínského krále Aiaka a vládl Myrmidonům v Thessalii. Zeus dobře věděl, že i Péleus zahořel k této víle vřelou láskou.

Poprvé ji spatřil, když se na mořské hladině objevila slavná loď Argó.[2] Mezi Argonauty, kteří se plavili do Kolchidy za zlatým rounem, byl i Péleus.

V ten okamžik, kdy zázračná loď Argó rozřízla svým zobcem mořskou hladinu a pod jejími vesly se vlny do běla zbarvily pěnou, vynořily se z mořských hlubin Néreovy dcery a žasly nad tím podivným zjevem. Byla to první loď na světě, která vyplula na moře.[3]

A tehdy bylo poprvé dopřáno lidským očím, aby zblízka spatřily půvabné mořské víly. Ty se bez ostychu vynořovaly nahé ze siných vln až po štíhlé boky a s údivem zíraly na ten mohutný koráb. Tehdy poprvé spatřil Péleus mezi vílami i překrásnou Thetidu.

A poněvadž se Zeus obával věštby a sám si proto Thetidu nevzal, postoupil tuto svou lásku Péleovi. Ale krásnovlasou, stříbronohou mořskou vílu Thetidu si nezískal Péleus za manželku nikterak snadno. V Thessalii byla půvabná zátoka a u ní vyrůstal myrtový háj. V tom háji byla jeskyně. Až k té jeskyni vozíval Thetidu její delfín. Sedávala mu nahá na hřbetě a obratně ho řídila uzdou.

Do té jeskyně se Péleus jednou vypravil, aby opět zhlédl svou budoucí ženu. Co se vrátil z daleké Kolchidy, toužil jen po tom, aby se s ní setkal. Thetis právě odpočívala a usnula hlubokým spánkem. Když se probudila, Péleus se k ní přiblížil a oslovil ji: „Krásná vílo, nemohu na tebe zapomenout. Přál bych si, abys byla mou ženou. Nikdy bych ti ani slovem neublížil.“

Thetis však jeho prosbám nedopřávala sluchu. Chtěl ji sevřít do náruče. Sotva se jí dotkl, Thetis se proměnila v ptáka. Péleus chytil ptáka do dlaně a nechtěl ho pustit. Thetis se proměnila v těžký strom. Péleus se chytil stromu a nespouštěl z něho ruce. Potřetí se bohyně proměnila v hrozného tygra. Péleus se lekl, oddálil paže a uskočil.

Potom se odebral k mořské hladině, obětoval bohům a prosil je o pomoc. Najednou se vynořil z hlubin mořský bůh Próteus, který se vyznal v umění věšteckém. Oslovil Pélea a pravil:

„Pélee, ty si ze srdce přeješ získat za manželku Thetidu. Chceš-li ji opravdu dostat, poslouchej, co ti řeknu: Až se přesvědčíš, že ve své jeskyni tvrdě spí, opatrně k ní přistup a pevně ji spoutej nejpevnějšími provazy. Nelekni se, ať se bude v cokoli měnit. Nepusť ji, dokud se z ní opět nestane mořská víla.“

Po těch slovech si Próteus zakryl ústa vlnami a zmizel v hlubinách. A Péleus odešel k jeskyni. Ukryl se a čekal, až Thétis opět připluje na svém delfínu.


Bylo už k večeru, když se objevil delfín a na něm ta krásná víla. Seskočila s něho a podle zvyku se ubírala do své ložnice v jeskyni. Péleus se neslyšně plížil za ní. V jeskyni se na ni vrhl a pevně ji spoutal provazy. Víla se opět proměnila ve lva, pak v hada, oheň i vodu. Ale Péleus ji vší silou svíral v poutech.

Když bohyně poznala, že se marně brání, že jí údy svírají pevná pouta, bolestně si povzdychla a řekla: „K tomuto vítězství ti jistě dopomohl nějaký bůh. Nechť se tedy stane, co si přeješ. Ale pamatuj si: Jestliže se na mne byť jednou jedinkrát osopíš zlým slovem, odejdu od tebe a nikdy už mě neuvidíš!“

V tom okamžiku stála Thetis před Péleem ve vší své božské kráse. A brzy nato byla svatba, nejslavnější, jaká se kdy na světě slavila. Vždyť to byl první sňatek, kdy si bohyně brala za manžela smrtelného muže. Jeskyně moudrého Kentaura Cheiróna na úpatí pélijského pohoří takovou slávu už pak nikdy nezažila. Sama Héra na ni svolala všechny bohy a bohyně. Svatební průvod vedl Cheirón. Héra nesla pochodeň a v čele před ostatními bohy se ubírala překrásná Íris, bohyně duhy, oděná v roucho tisícerých barev. Průvod vešel do jeskyně a bohové odevzdávali mladým manželům dary.

Zeus daroval Thetidě křídla jedné sestry Íridiny, Poseidón přivedl Péleovi nesmrtelné koně a ostatní bohové mu věnovali skvostné zbraně. Cheirón mu zhotovil z mohutného jasanu kopí, jaké ale kopí! Bylo nesmírně těžké, nezdolné, nezlomitelné. Kdo je zvládne, snadno jím bude kosit celé řady nepřátel. Když ten oštěp Péleus spatřil, zvolal s radostí:

„Tento oštěp, Cheiróne, dostane jednou můj syn. A uschovám pro něho i ty skvostné zbraně, které jsem dostal od ostatních bohů.“

Mezi svatebčany zavítal i Prométheus, tehdy již osvobozený Títán, a přišel i Péneios, bůh hlavní thessalské řeky. Cestou vyrval vysoké buky i s kořeny, vytrhal i vavříny, platany a cypřiše, vzal je na svá mohutná bedra a ověnčil slavnostně tou záplavou svěžího listí Cheirónovu jeskyni.

Bohové zasedli k hostině. A aby se mohli na té svatbě jaksepatří veselit, nepozvali mezi sebe bohyni Sváru Eridu. Kdo by stál v tak slavnostní chvíli o sváry a různice! Bohyně Themis, záštita pohostinství, okrašlovala stoly ozdobené stříbrem, Hóry, půvabné bohyně počasí a služebnice Diovy, přinášely v zlatých nádobách jídlo, Héfaistos ošetřoval planoucí krb, nymfy[4] podávaly svatebčanům v zlatých pohárech víno, Charitky, bohyně půvabu, vesele tančily a Múzy[5] je doprovázely zpěvem. Veselý hlahol se šířil i v okolí jeskyně. Jásaly hory a lesy kolem, radovaly se řeky a potoky, naslouchali ptáci ve vzduchu. Nebesa i země tonuly v blahu.

Apollón přehrával písně na počest snoubencům. Když skončil, celá jeskyně najednou zmlkla. Znenadání se odkudsi z kouta zdvihly tři Sudičky[6], mocné bohyně Osudu. Byly to přísné stařeny, ruce se jim chvěly stářím a vrásčité tělo měly zahalené v bílé roucho. V levici držely kužel obalený jemnou vlnou, pravou rukou táhly lehce nit, zuby oškubávaly vlákna a zase je hladily, takže ukousnuté chmýří jim viselo na seschlých rtech. Ty tehdy předly nit osudu budoucího potomka vzácných novomanželů a svým zpěvem věštily, co ho čeká:

„Narodí se vám statečný syn, hrdina bez bázně a strachu, slavný bohatýr Achilleus. V běhu o závod ho nikdo nepřekoná, bude rychlejší než hbité laně. Nikdo na světě se mu nevyrovná v boji. Ten bude jednou jak obilí kosit řady nepřátel a z kořene vyvrátí mocnou Tróju.“

I bohové potvrdili, že jsou slova Sudiček pravdivá, a mluvili i oni o budoucí slávě ještě nenarozeného reka. Péleus se z té věštby nesmírně radoval, ale Thetis se v nitru své duše velmi rmoutila. Věděla sice, že zrodí zdatného syna, nejslavnějšího ze všech hrdinů, ale že bude jako matka prožívat tisícerá muka. Skryla však svou sklíčenost a z tváře i jí vyzařovala radost.

Ale k slávě vede cesta těžká, plná svízelů a utrpení. Už zde vzklíčilo sémě zloby, aby otrávilo jeden z nejnádhernějších životů. Bohyně Sváru cítila jako velkou urážku, že nebyla pozvána. Řekla si: »Když nepozvali, půjdu bez pozvání.« I obcházela okolo Cheirónovy jeskyně a přemýšlela, jak by mezi bohy vyvolala svár.

Věděla, že si všechny bohyně zakládají na své kráse a každá si o sobě myslí, že je nejkrásnější. Nebude tedy těžké popudit je proti sobě. I vymyslela si takovýto úskok:

Vzala zlaté jablko, a napsala na ně: »Té nejkrásnější!« Potom přišla až na práh hodovní síně a jablko hodila ke stolu, kde seděly bohyně. Jedna z nich jablko uchopila a přečetla hlasitě nápis na něm. Vzápětí vypukla mezi přítomnými bohyněmi hádka, které z nich ten zlatý plod patří. I Héra, i Afrodíté i Athéna chtěla získat prvenství krásy. A protože se nemohly dohodnout, obrátily se na Dia, aby mezi nimi rozhodl. Ale Zeus se nechtěl se žádnou z nich pohněvat. Proto je utěšoval:

„Milé nebešťanky, znám jednoho muže, výborného znalce žen, a toho vám ustanovím za rozhodčího krásy. Hermés vás k němu dovede. Ten muž se jmenuje Paris. Je to krásný princ trójský, ale zatím pase otcovská stáda na ídském pohoří.“

Nato přikázal Hermovi, aby je odvedl k Paridovi. Hermés vyzval bohyně, aby ho následovaly. Všichni se vznesli do výše, rychle letěli vzduchem a snesli se na zem v lesnatém pohoří ídském. Tam bylo uprostřed údolí místo plné dubů a sosen, vzdálené ode všech cest, a tam zastihli Parida. Byl opřen o strom, díval se zamyšleně do dálky a ani nezpozoroval, jací vzácní hosté ho navštívili. Až když mu Hermova křídla zašuměla nad hlavou, vytrhl se z myšlenek a upřel zrak na nebešťany. To již spanilé bohyně stály v měkké trávě a zlatý prut Hermův se na slunci ohnivě leskl.

Paridovi se leknutím zježily vlasy na hlavě. Vtom však okřídlený Hermés k němu přistoupil a pravil: „Nic se neboj, Paride! Máš rozhodnout spor těchto bohyň, která z nich je nejkrásnější. Nebude to lehké, neboť všechny jsou překrásné, ale jednu z nich přece jen musíš označit za nejkrásnější. Sám Zeus ti ukládá tento úkol.“

Věru bylo těžké rozhodnout a nešťastný soudce by byl nejraději přiřkl vítězství všem. To bohyně postřehly, a proto se každá z nich snažila zapůsobit na Parida lákavými sliby: „Rozhodneš-li v můj prospěch, Paride,“ usmála se Héra, „dám ti bohatství a vládu nad všemi zeměmi, kam až oko dohlédne. Žádný z mocných králů se ti nevyrovná.“

Sotva domluvila, předstoupila před soudce Athéna: „Já ti dám ještě vítanější dar, Paride, uznáš-li za nejkrásnější mne. Budeš moudrý a dovedný, vyznáš se ve všech uměních a získáš si velikou válečnou slávu.“

Paridovi se už točila hlava nad těmi sliby, ale než se vzpamatoval, přistoupila k němu poslední nebešťanka, vtělená krása a půvab, bohyně lásky zlatá Afrodíté. Líbezně se na něho usmála a z božských rtů jí plynula sladká slova:

„Nedbej, Paride, o bohatství, moc a válečnou slávu. To jsou dary, s nimiž stále chodí strach a nebezpečí. Já ti dám daleko cennější dar, než ti nabízí Héra a Athéna. Přiřkneš-li vítězství mně, dám ti za manželku nejkrásnější ženu na světě. Jmenuje se Helena a je chotí spartského krále Meneláa.“

Paris neváhal ani chvíli a podal zlaté jablko Afrodítě, to nešťastné jablko sváru...

Bohyně se vrátily mezi svatebčany, hostina pokračovala, ale už to nebylo ono pravé veselí a pravá radost. Stín smutku padl především na Thetidu, neboť věděla, co to neblahé jablko způsobí. Zanedlouho bohové vstali od stolů, rozloučili se a odešli.

Od té chvíle byla Thetis manželkou Péleovou. Po té hlučné svatbě se odebrali do klidného thessalského zákoutí, kde zpočátku šťastně žili. Když se jim pak narodil syn Achilleus, jejich radost nebrala konce. Thetis se skláněla ke krásnému hošíkovi a natírala jej ambrosií, aby přece jen zvrátila osud a učinila jej nesmrtelným.

Denně ho ponořovala do styžského proudu, aby byl na celém těle nezranitelný. To jediné se jí splnilo. Ale jak ho při tom držívala za nohu, voda nepronikla k tomu nevelkému místečku na patě, kde ho svírala rukou. Pata, to bylo tedy jediné místo na celém těle, kde zůstal Achilleus zranitelný.

Mateřská láska jí velela vyzkoušet všechno, jen aby byl Achilleus věčně živ a nikdy ho nezkrušilo stáří nebo nemoc. A nejvíce usilovala o to, aby její syn nezemřel v květu mládí. Kdykoli na to pomyslila, vlna bolesti jí zaplavila nitro.

Proto prováděla se svým synáčkem ještě jeden tajemný obřad. Denně ho okolo půlnoci vkládala do ohně, aby očistné plameny strávily všechno, co na něm bylo smrtelné.[7]

Jednou v noci se Péleus probudil, vstal z lůžka a spatřil, jak se jeho milovaný chlapeček třepotá v plamenech ohně. Zděšeně vykřikl a rozhněván přiskočil k své ženě, aby jí dítě vyrval z rukou. Thetis to cítila jako velikou urážku. Vždyť nechtěla nic jiného než blaho svého syna, a Péleus jí v tom zabránil! A jak se na ni osopil! Tím přece porušil i slib, že vůči ní neužije nikdy křivého slova. I položila sama plačícího chlapečka na zem a vytratila se z ložnice jako dech vánku. Šla k pobřeží, vrhla se do moře a odešla ke svým sestrám. Péleus ji už nikdy nespatřil. Marně ji volal, marně ji prosil.

Co měl tedy Péleus dělat? Vzal synka a dovedl ho k svému příteli Cheirónovi, aby ho vychovával. Cheirón byl znamenitý a moudrý učitel. Vyučoval umění válečnému, vzdělával lékaře, vychovával hudebníky, vštěpoval zásady spravedlnosti. Kolik žáků prošlo jeho rukama a zjednalo mu nesmrtelnou slávu![8]

V údolí Enípea se šestiletý Achilleus učil lovit zvěř a poznával všechno, co potřebuje zdatný lovec. Tam si zvykal na oštěp a učil se odvaze, která nezná rozdíl mezi horami a údolími, močály a vyprahlými stráněmi a zastaví se beze strachu i na okraji srázné propasti.

I proháněl se Achilleus za jeleny a ani nejrychlejší z nich mu neunikl. Jako chlapec zabíjel lvy a divoké kance a na zádech je nosil ukázat svému učiteli. Divil se jeho síle a odvaze sám Cheirón, žasla nad ním Artemis i Athéna. Nezalekl se ani divokých Kentaurů, kteří žili v okolí. Sváděl s nimi půtky a leckdy jim odehnal i stáda. Dospěl v jinocha mnohem rychleji než ostatní chlapci, neboť rostl jako z vody. Nakonec ho Cheirón vzdělával v nejkouzelnějším umění, jemuž nic na světě neodolá, ve zpěvu a hudbě. Proto vzýval Achilleus i Múzu Kalliopu, aby si na ní vyprosil dar hudby a poezie. Ale bohyně se mu zjevila ve snách a řekla mu:

„Milý Achillee, uštědřím ti tolik hudby a poezie, kolik budeš potřebovat, abys rozradostnil přátele při hostinách nebo ukonejšil bolest duše. Ale Sudičky ti upředly jinou nit života a stejně tak si to přeji já i bohyně Athéna. Budeš jednou slavným bojovníkem. Proto se cvič především v tomto umění. V budoucnu se najde mnoho básníků, kteří budou opěvat tvé slavné činy.“

Cheirón věděl, že Achilleus bude jeho nejslavnějším žákem. Proto ho učil i skromnosti a pokoře a jako výstražný příklad mu uváděl krále Tantala. Protože byl Tantalos domýšlivý a zpupný, bohové ho nenáviděli.[9]

Cheirón při své moudrosti nezapomínal ani na praktické umění lékařské. I v tom Achillea pilně cvičil. Učil ho znát léčivé byliny, připravovat léky a hojit rány. Vždyť sám Asklépios byl žákem nejstaršího učitele lékařství, spravedlivého Cheiróna. Za to vše prokazoval Achilleus svému učiteli a vychovateli vděčnost a měl ho nesmírně rád.

Když byl Cheirón nešťastnou náhodou poraněn Hérákleovým šípem, nejvíce ze všech plakal Achilleus. Nehnul se od jeho lůžka, hladil mu ruce, objímal ho a naříkal v slzách: „Neopouštěj mě a zůstaň mi živ, drahý otče!“

Achilleova božská matka Thetis přicházela občas na návštěvu do Cheirónovy jeskyně, aby se potěšila pohledem na svého syna, jak prospívá. Při těchto návštěvách jí věrný učitel líčil, jakou má z Achillea radost, jak je odvážný a pozorný. A vskutku. Jako orel rozpínal perutě ducha i těla a osvojil si už všechno, čemu ho moudrý Cheirón učil.

I nadešla chvíle, kdy Achilleovo vychování skončilo. Cheirón navrátil svého žáka otci Péleovi. V otcovském domě uzavřel Achilleus nerozlučné, krásné přátelství s Patroklem, a toto přátelství přervala teprve smrt.

Thetis stále bděla nad každým krokem svého syna a ještě naposled se pokusila zvrátit jeho určený osud, když se chýlilo k trójské válce. Trójský králevic Paris si odvezl ze Sparty Helenu, kterou mu slíbila Afrodíté, a oklamaný král Meneláos chystal trestnou výpravu proti Tróji. Věštec Kalchás prohlásil, že Řekové nikdy nedobudou Tróje, nebude-li v jejich řadách bojovat i Achilleus. A tomu chtěla Thetis zabránit.

Přemýšlela, kde by syna nejbezpečněji ukryla. Konečně si vzpomněla na palác krále Lykoméda a na jeho dcery. I zavolala z moře dva krásné delfíny, znamenité plavce. Když Achilleus tvrdě spal, utišila mořské vlny a usedla se synem na hřbet těch delfínů. Na cestu jim svítila jasnou září Apollónova sestra Artemis, bohyně měsíčního světla. Cheirón přiběhl na břeh a prosil je, aby se rychle vrátili. Měl oči plné slz a díval se za nimi, jak se nepatrně čeřila mořská hladina a smazávala za sebou stopu utečenců.

Všechny thessalské hory a půvabná údolí, všechny lesy oplakávaly odchod Achilleův z rodné krajiny. Zesmutněla jeskyně laskavého Cheiróna a zaplakala nejedna víla, která si přála být Achilleovou ženou.

Ráno připluli delfíni k ostrovu Skýru. Achilleus se probudil a žasl, v jakém kraji se to ocitl. Neviděl známé pohoří Pélion, neviděl stráně a lesy, v nichž jako chlapec lovil zvěř. Ani svou božskou matku nepoznával. Marně ho objímala a domlouvala mu. Byl by se jí nejraději vytrhl z náruče a utíkal zpátky do Thessalie.

Ten den se slavil na ostrově svátek bohyně Athény. Za krásného jitra vyšly dcery krále Lykoméda z otcova paláce a ubíraly se obětovat bohyni plody jara. Také její kopí věnčily listím a květy. Všechny ty dívky byly v rozpuku krásy, ale jako slunce je převyšovala spanilostí překrásná Déidameia.

Achilleus, drsné dítě přírody, vyrostlý v lesích a horách, jinoch stydlivý a zdrženlivý, žasl nad tím dívčím průvodem. Strnul a cítil v srdci vzrušení, jaké dosud nepoznal. Nezvyklý žár mu pronikl kostmi a v srdci se mu rozhořel ohníček lásky. Tváře se mu zbarvily nachem. Matka si toho povšimla a pravila:

„Vidíš, jak to bude krásné žít mezi těmi dívkami! Nic takového jsi v thessalských lesích a skalách nespatřil. Bude ti tady dobře.“

Nato mu dala dívčí šat, upravila mu vlasy a stále ho napomínala, jak má chodit, jak držet ruce a jak se tvářit, aby se neprozradil. Potom předstoupila před krále a řekla:

„Králi, odevzdávám ti sestru našeho Achillea. Toužila nosit na ramenou zbraň a luk, žít jako Amazonka a nikdy se neprovdat za muže. Já mám dost starostí se svým synem. Ty sám dbej, ať raději nosí košíčky a obětní dary, kroť její choutky, nedovoluj jí toulky po lesích a nepouštěj ji na lov. Ať žije v družině tvých dcer. Hlavně si však pamatuj, abys ji nepouštěl na břeh a k přístavu!“

Král přijal Achillea přestrojeného za dívku a zástup Skýřanek si zvědavě prohlížel novou pannu. Dívky ji s radostí přijaly mezi sebe, obklopily ji a ubíraly se k oběti. Thetis ho doprovázela a šeptala mu do ucha poslední napomenutí. Pak blahořečila té drahé zemi, které svěřila svůj poklad, a vzývala bohy, aby její tajemství nevyšlo najevo. Za to ať si získá ostrov Skýros nemenší slávu a čest, než jakou požívá Délos.[10] Jen ať sem nepřiplují žádné řecké koráby, a dokud bude zuřit trójská válka, ať je Achilleus v dívčím přestrojení ukryt mezi dcerami krále Lykoméda.

Zatím se shromažďovalo vojsko proti Tróji a všichni toužili, aby s nimi odplul i srdnatý Achilleus. Tu se jeden z řeckých vůdců výhrůžně obrátil na věštce Kalchanta:

„Pověz, kde se skrývá Achilleus! Vždyť víš, jak všichni čekáme na jeho příchod. Pověz bez meškání, kde ho najdeme. Donesla se k nám zpráva, že není ani v jeskyni Cheirónově, ani v domě Péleově.“

Vtom vstoupil do Kalchanta věštný duch a věštec s planoucíma očima a se zježenými vlasy vyrážel ze sebe:

„Kampak unášíš, Néreovno, chovance velikého Cheiróna? Proč ho odvážíš? Pošli ho sem! V jaké skrýši chceš schovat toho, který má dobýt Tróje? Ha, vybrala si Lykomédovu zemi. Hle, odívá ho v dívčí šat. Strhni ho, jinochu, strhni a nepovoluj bázlivé matce! Hle, jaká to tam v dáli podivná dívka!“

Řečtí vůdcové vyslechli, co Kalchás mluvil, a Odysseus s Diomédem a Agyrtem se vypravili na Skýros.

Ale v té chvíli se už Achilleus vyznal ze své lásky k Déidameji. Svěřil se jí, že jen kvůli ní vzal na sebe nedůstojné dívčí roucho, kvůli ní že spřádá vlnu a chodí s bubínky a že si nic jiného nepřeje, než aby se stala jeho ženou.

Tu se již blížila Odysseova loď k ostrovu Skýru. Thetis plakala v zármutku, že jí Zeus a osud nedovolili rozbouřit moře, aby v jeho vlnách utonul ten neblahý koráb. Proti osudu však nic nezmohla. Odysseus zakotvil u břehu, nechal mužstvo na lodi a sám se ubíral s Diomédem k paláci, jako když se za mrazivé zimní noci plíží dva vlci k lidskému obydlí.

Na prahu spatřili krále. Odysseus se se svým druhem představil a král je pozval dovnitř. Jakmile tam vešli, Odysseus si pozorně prohlížel všechny komnaty, jako by se divil jejich nádheře. Přitom však pátral po nějakém znamení, aby měl důkaz, že se mezi královskými dcerami skrývá Achilleus.

Zatím se mezi dívkami roznesla o tom pověst a Achilleus se zaradoval. Vždyť toužil po bojích, aby uplatnil svou statečnost. Odysseus si bedlivě všímal všech dívek a neušlo mu, že jedna z nich neklopí stydlivě oči k zemi ani nejeví jiné známky panenského studu. Mrkl významně na svého druha.

Ale Déidameia, která si jinocha z celého srdce oblíbila, něco vytušila a snažila se Achillea utajit. Zahalovala mu ramena i hruď a bránila mu přiblížit se ke stolu k hostům.

Odysseus použil úskoku. Začal nadšenou řečí vykládat, jaké zástupy se už sešly, že výkvět celého Řecka je připraven táhnout k Tróji, že se mládež chápe zbraně, kterou jí otcové podávají, a prahne po vavřínech slávy, kterou si lze nejkrásněji získat udatností v boji. Kdo je hrdý na svůj rod, kdo ovládá koně a kopí, kdo vyniká ve střelbě z luku, kdo chce získat pověst opravdového hrdiny, ten se řadí mezi šiky ostatních bojovníků.

Královy dcery se při Odysseově plamenné řeči chvěly úzkostí a strachem, avšak Achilleus hltal každé jeho slovo, oči mu plály a byl by se sotva zdržel, aby nepřiskočil k Odysseovi a nepřihlásil se jako další bojovník. Déidameia postřehla toto nebezpečí, bála se o něho, a proto dala sestrám znamení k odchodu a Achillea odvedla. Šel nerad, odcházel poslední a stále se ohlížel.

Druhý den předváděly dívky hostům tanec. Nejvíce v něm vynikli Déidameia a Achilleus. Když pak dívky skončily a opouštěly taneční síň, Diomédés jim za odměnu uchystal dary, rozložil je po zemi a král svolil, aby si z nich odnášely, co která chce. Bylo tam mnoho šperků a dívčích ozdob a mezi nimi byl i zářící válečný štít a oštěp. Každá z dívek si vybrala, co se jí líbilo, jen Achilleus se vrhl jako lev na štít a na oštěp.

Pozdě si to uvědomil a pozdě se ulekl, co učinil. Vtom už Odysseus k němu přiskočil, uchopil ho za rameno a šeptal mu do ucha: „Co váháš? Víme, že jsi učenlivý žák Cheirónův. Pojď s námi a uvidíš, jak se bude radovat tvůj otec Péleus, zato tvá božská matka Thetis se bude hanbit za svůj strach.“

Vtom znenadání zatroubil Agyrtés na poplach. Dívky se bázlivě rozprchly a na místě uprostřed zmateného domu zůstal jen Achilleus. V levé ruce svíral štít a v pravé kopí. V zákoutí paláce naříkala Déidameia. Král jen žasl a žasl. Tu k němu přistoupil Achilleus a prozradil mu, kdo je.

„Odpusť mi, laskavý králi,“ prosil, „a odpusť i mé matce Thetidě. Bojí se o můj život, a proto chtěla, abych byl u tebe v bezpečí. Uvaž to vše a neváhej dát mi za ženu svou dceru Déidameiu.“

Dlouho trvalo, než se král z toho všeho vzpamatoval, ale nakonec k sňatku svolil a Déidameia se stala Achilleovou ženou. Po svatbě přišla na ostrov Achilleova matka Thetis, krátce se ještě potěšila se svým synem a pak ho oděla takovou zbrojí, jakou nikdo dosud nenosil. Čekalo ji bolestné rozloučení, neboť věděla, že Achilleus v trójské válce zahyne.

Ale mladý hrdina nesdílel matčinu úzkost. Odcházel do boje rád, vždyť si sám zvolil před dlouhým životem, ale beze slávy, raději život krátký, ale s nehynoucí slávou. Než se odebral k řeckým vojskům, navštívil ještě svého stařičkého otce Pélea. Když pak Péleus osiřel, oplakával syna svého a chřadl bolestí, že už ho nikdy nespatří. Utěšovala ho jen myšlenka na jeho hrdinné činy a budoucí pověst nejstatečnějšího reka před Trójou.

Thetis se odstěhovala do mořských vod poblíž Tróje. Bydlila pak ve stříbrné sluji u svého otce Nérea a u svých sester, nejnešťastnější z bohyň a ze všech matek. Chtěla být synovi nablízku.

Když přišel Achilleus do Aulidy, kde již byla shromážděna řecká vojska, postavil se v čelo statečných Myrmidonů.[11] Jásot shromážděných vojsk nebral konce. Všichni už věděli, že Achilleus je synem božské Thetidy. Proto vojáci této víle přinášeli oběti a před Achilleem padali v úctě na kolena, když se hnal kolem nich v nádherné zbroji a s mohutným oštěpem, jejž by sotva kdo unesl.

A tak odešel do trójské války tento mladý hrdina, jinoch krásný, ušlechtilý a vždy vítězný, neúnavný v bojích, nanejvýš obětavý a vždy nezištný. Věděl, že padne v květu mládí, a přece neustoupil od svých povinností. Slavný v životě i v smrti.

Pověst vypráví, že se Achilleus jednou zjevil nadanému pěvci Homérovi. Zářil krásou duše a leskem své zbroje. Homér tou září oslepl. V jeho srdci však zůstala navždy velebná představa toho nevšedního mladého bohatýra. I zjednal mu nesmrtelnost, sám nesmrtelný, ve své velkolepé Íliadě.

 

<<< Žáby Paris a Helena >>>



VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY:

[1] Themis (latinsky Themis nebo Iustitia, česky Spravedlnost), dcera Úranova a Gaiina, bohyně zákonitého pořádku v přírodě i v životě lidském; bývá zobrazována s vahami v ruce a s páskou na očích, aby každému odměřovala stejně (viz obrázek níže). – Vysvětlivka Misantropova.

[2] Některé báje mají jednu i více variant. V báji o Argonautech je zmínka o tom, že Thetis už byla Péleovou chotí. – Poznámka vydavatele + Mis.

[3] Argó ... první loď na světě, která vyplula na moře. – To je značně nadnesená verze báje. Proti tomuto tvrzení mluví již jen to, že Argonauti při svém putování navštěvovali obydlené ostrovy a potkávali i jiné lodě. – Pozn. Mis.

[4] Nymfy (latinsky Nymphae), byly to víly (rusalky). Nazývaly se podle toho, kde žily. Víly vod a pramenů se jmenovaly Nájady, víly v horách Oready, lesní víly sluly Dryady.

[5] Múzy (latinsky Musae), dcery boha Dia a bohyně paměti Mnémosyny; Múzy byly bohyně umění. Bylo jich devět: Kalliopé (matka Orfeova) byla Múzou epického básnictví, Euterpé lyrického, Erató milostného, Thaleia veselého básnictví a komedie, Melpomené byla Múzou tragického básnictví, Terpsichoré tance, Kleió dějepisectví, Úrania hvězdářství, Polyhymnia (nebo Polymnia) hymnického a sborového zpěvu.

[6] Tři Sudičky neboli Moiry (latinsky Parcae), dcery Diovy a Themidiny, bohyně neodvratného osudu. Jmenovaly se Klóthó, Lachesis a Atropos. Klóthó lidský osud rozpřádá, Lachesis dále rozvíjí a Atropos nit života přestřihuje.

[7] Stejný obřad prováděla i bohyně Démétér s malým Triptolemem v kapitole Ještě o laskavé bohyni. – Pozn. Mis.

[8] Moudrý Kentaur Cheirón byl učitelem slavného lékaře Asklépia, o němž se dočteš v kapitole O nejkrásnějším z bohů, dále byl vychovatelem Argonauta Ijásona, vychovával i lovce Aktaióna, jehož bohyně Artemis proměnila v jelena ve vyprávění o Nešťastném králi, a byl také učitelem Hérákleovým. – Pozn. Mis.

[9] Tantalova muka jsou příslovečná. Více o Tantalovi se dočteš v kapitolách Říše mrtvých a v úvodu vyprávění o Pelopovi a Hippodameji. – Pozn. Mis.

[10] Délos = ostrov, kde se narodili Apollón a Artemis; o tom se vypráví v kapitolách O nejkrásnějším z bohů a Niobé. – V roce 425 př. n. l. provedli Athéňané na Délu takzvanou katharsis, to jest kultovní očistu, a napříště se tu nesměl nikdo ani narodit, ani zemřít, přičemž těhotné ženy a umírající osoby byly odváženy na sousední ostrov Rhéneiu. – Pozn. Mis.

[11] Myrmidoni – národ povstalý z mravenců (myrmekes); setkáš se s nimi v kapitole Spravedlivý vladař. – Pozn. Mis.