ŠPÍL-BERG 2011‎ > ‎

Recenze a minirecenze

Recenze inscenací psali studenti bakalářského oboru dramatická výchova a magisterského oboru divadlo a výchova.
Chcete-li si je stáhnout, tak kliknutím na název recenze stáhnete dokument .doc v původním formátování.

d1) STŘEDA 23. 3. 2011

p1) Stádečko (Veselí nad Moravou): Minutové grotesky

Groteska, jak ji neznáme
 
    Název představení ve mě vyvolal velké očekávání. Měl jsem totiž pocit, že půjde o humorné pásmo krátkých povídek, které budou sloužit hlavně pro pobavení diváka. Proč pobavení diváka? Grotesku si totiž většinou každý spojí se situačním humorem, který je kolikrát důležitější než samotný děj. Dala by se přirovnat ke kreslenému seriálu Tom a Jerry, kde se kočka a myš neustále mlátí nějakými předměty a nikdy se jim nic nestane. Jde skoro až o přehnané, a jak už jsem uvedl, hlavně humorné a jednoduché situace, které rychle začínají a rychle končí.

    Örkény bere ve svých povídkách grotesku jako nástroj nahlížení na svět v opačném protipólu, ale také humorně. Jde o sdělení různých, odlišných pocitů, o určitý pravdivý pohled na svět. Vychází totiž z obvyklých, všedních životních situací, ale také ze svých zkušeností, protože byl jako Žid vězněn v období druhé světové války v koncentračním táboře. Při zamyšlení nad názvem sbírky povídek jsem si uvědomil, že Örkényho originální název díla se úplně neshoduje s českým překladem. V originále se totiž toto dílo nazývá Egyperces novellák, což je do češtiny přeloženo jako Minutové povídky. Překladatelka Anna Valentová ale dílo nazvala Minutové grotesky, ale domnívám se, že název zvolila možná spíš  podle vlastního pocitu z tohoto díla, ne podle originálu. A to asi zapříčinilo i mé zklamání z představení, které bylo jako grotesky nazváno.

    Po zhlédnutí patnáctiminutového představení Minutových grotesek jsem zůstal v rozpacích, které ve mě vyvolal celkový průběh představení. Od začátku až do konce představení se herci dá se říci pouze pohybovali po jevišti v nacvičených situacích, které na mě působily velice mechanicky. Zřejmé to bylo na dvou klucích, kteří po celou dobu představení byli  křečovití. Také jejich mluva byla těžkopádná. Postrádal jsem ze strany hrajících větší originalitu, jejich tvůrčí osobitý přínos. 

    Představení probíhalo ve stejném tempu, což ještě zvýraznilo ťukání dřívek, které tempo udržovaly. V průběhu inscenace chyběly zvraty, které by výrazněji oddělily povídky od sebe. Děj byl propojen různými voicebandy, písněmi, ale bez určitého charakteru, který byl možná divákům zatajen.

    Na představení bych naopak ocenil, že se tvůrcům povedl záměr umožnit divákům,
aby si  každý našel v příbězích něco, co je pro něj důležité, aby si každý našel své téma. Témat bylo v takovém krátkém představení hodně, což mě velice a mile překvapilo. Např. na scéně byla dívka, která jediná měla pruhované triko a zbytek herců měl trika šedá. Dívku v pruhovaném triku vůbec nebrali mezi sebe, protože byla odlišná. V této scéně jsem našel téma osamocení, uzavřenosti i odlišnosti lidí, kteří se denně potkávají na ulici.

    Dala by se také vyzdvihnout scéna, která byla velice jednoduchá – tvořili ji sami herci. Pracovali s jednoduchými světly, která byly rozsvěcována do určitých intenzit, aby divákovi navodila prostředí, kde se povídky odehrávají (např. prostředí hřbitova). Prostředí bylo také dotvořeno pohybem herců v prostoru, který mě z celého představení zaujal asi nejvíce, a vlastně celkové organizování skupiny v rámci představení. Na druhou stranu mě mrzelo, že jsem absolutně nepochopil celé představení co se týče děje. Minutové grotesky na mne působily spíše depresivně. Myslel jsem si, že děj je tvořen spíše z pocitů tvůrců, které měli  v průběhu čtení povídek.

    Jednoduché kostýmy zvýraznily určitou kompaktnost skupiny. Využívaly se vlastně pouze náznaky kostýmů - trička, kabát, šála...atd. A práce s těmito znaky byla velice dobrá a pro diváky jasná – navodila mi charaktery postav i prostředí, kde se povídky odehrávají. Na představení bylo zřejmé, že by se na něm dalo ještě pracovat. Tvůrci by se např. mohli zaměřit na to, co si mají diváci z představení odnést. Mohla by se také objevit větší míra přirozenosti ze strany herců, určitá uvolněnost a radost z toho, co dělají.

Jiří Zajíček
(2.ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)

p2) Gang Bang (Veselí nad Moravou): Zákon omerty

Veselská mafie v Brně

    ...omerta je část kodexu mafie, podle kterého je člen organizace povinen vůči policii a úřadům zachovávat mlčení o všech aktivitách organizace a jejích členech, i kdyby se mělo jednat o jeho nepřátele. Porušení tohoto „zákonu mlčení“ bývá trestáno smrtí...
(zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Omerta)
    Amatérský soubor Gang Bang z Veselí nad Moravou přijel se svou autorskou inscenací v plné zbroji. Jednoduchý příběh o ženě a dvou mužích vypráví dva členové mafie kdesi v baru a jejich příchod v černých smokinzích, s futrály na housle a harmoniku napovídal, že se bude jednat o příběh z mafiánského prostředí. Jedna z prvních vět při otevírání obalů na nástroje, ve kterých by člověk čekal samopaly a jiné pomůcky, zněla: „Jsme jediní, co v tom ty nástroje opravdu nosí". Vytažení houslí a harmoniky a následné potutelné úsměvy směřované do publika však značí, že se nebude jednat o vážné vyřizování účtů, ale o komicky pojatou autorskou hru, ve které si sami herci vystřelí z mafiánského žánru. Herci nám předali příběh s velkou nadsázkou, která se objevovala ve vyprávění stručného příběhu. Kromě dobře stylizovaných hereckých výkonů se tento soubor vyznačuje také skvělými hudebníky, a tak se na jevišti rozjela divácky přitažlivá partie, kdy po lehce ironicky komentovaných okolnostech příběhu rozezní mafiáni v baru své nástroje a nechají hudbu, aby vyprávěla historku bratrance jednoho z nich. V popředí jeviště se pak začne odvíjet příběh o mladém muži, který přicestoval do Ameriky, začal se živit jako prodavač růží (několik růží rozdává publiku) a v baru, ve kterém dva mafiáni sedí, potkal ženu, kterou se nechal okouzlit. Okouzlil i on ji a nakonec svedl s jejím mužem, pravděpodobně šéfem mafie, souboj na život a na smrt (v symbolické podobě tance), který jako jediný přežil. Velmi povedený nápad doprovázet herecké akce živou hudbou, na kterém je toto představení založeno, přináší zajímavou podívanou (právě ono spojení souboje dvou mužů tancem) a herci si pak můžou dovolit glosovat tato vážná témata (rvačka, milenecký trojúhelník, smrt)  nadsázkou a humorem. Například když barman vzpomíná na tento souboj, který skončil smrtí, nezapomene dodat, že se mu pak zvýšily tržby, protože se všichni do toho baru chodili na místo vraždy dívat. Před divákem se tedy odehrávají dvě roviny děje: současné vyprávění příběhu mafiány a samotný příběh bratrance, ženy a šéfa mafie. Obě příběhové linky pak spojuje jedno místo - bar. Velmi dobře vymyšlený inscenační klíč vrcholí ve chvíli, kdy do baru za dvěma mafiány přichází zmíněná postava bratrance, jehož příchod je korunován výstřelem. V tuto chvíli přichází konec celé inscenace a divákovi by mělo vše „docvaknout". Spojení dvou příběhů končí smrtí a pro ty, kdo nevěděli, co znamená zákon omerty, přichází vysvětlení: tyhle věci, jako přebírat holku šéfovi, se v mafii, která často funguje na principu rodiny, prostě nedělají. Jenže jak k tomu přijde divák, který pátrá po tom, co zákon omerty skutečně znamená? Že se jedná o dodržení mlčenlivosti vůči policii a dalším státním orgánům? Nic z toho ovšem v inscenaci využito nebylo a proto můžeme jen doufat, že se tvůrci této povedené hry spletli a zvolili jen špatný název.

Marek Doležel
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)

p3) Dramatická jelita (Brno): Pod povrchem jitrnice

Trochu pepře, prosím...

    Sotva vejdu do sálu, kde se má odehrát autorská inscenace souboru Dramatická jelita s názvem Pod povrchem jitrnice, udeří mě do nosu vůně čerstvé uzeniny. Spokojeně se usadím a mlsně pokukuji po táccích s nakrájenou klobásou ležících na kraji jeviště. Jakmile se mi od nich podaří odtrhnout oči, všimnu si zajímavé instalace. Uprostřed jeviště stojí železná kostra ověšená ze všech stran všemi možnými párky, jitrničkami, klobáskami a jelity. Před ní stojí rozestavěné židle a katedra. Odhaduji tedy, že se nacházíme ve školní učebně. Instalace je působivá a zajímavě provedená, a tak dál se zájmem vyčkávám, co se bude dít.
    Na scénu vstupuje mladý kluk, představuje se jako řeznický mistr a rozesílá mezi diváky ony tácky s nakrájenou uzeninkou. Chuťové buňky se tetelí. Můj zájem stále stoupá. Na scénu přichází dívka, šprtka od pohledu, a zaníceně vysvětluje, proč si vybrala studium zrovna na řeznickém učilišti. Usměji se a se zájmem sleduji další přicházející spolužačky. Na jeviště nastupují klasické typové postavy: drsňačka, emo, snílek, šedá myš apod. Děvčata se představí a rozehrají klasickou třídní scénku. Přistihnu se, jak si říkám: „Ale ne, to bude zase příběh jak trám.“ A taky že ano. Do třídy přiklape sebevědomá nablýskaná blondýna – nová spolužačka Diana. Dívky se pod jejím vlivem začnou měnit a soupeřit o to, která dokáže sbalit mistra. Kdo asi myslíte, že vyhraje?
    A tak po svižné expozici příběhu a několika následujících dobře vystavěných scénách mé nadšení upadá. Následují chaotické a mírně rozvleklé scény, které brzdí konečný výsledek představení. Moji pozornost udržují jen překvapivé herecké dispozice, za kterými je cítit důsledná a poctivá práce režiséra/učitele i členů souboru. Těší mě, že je hercům hezky rozumět, jdou po smyslu textu, mají jasno v tom, jaké vlastnosti má jejich postava, nevypadávají z rolí. Nicméně ani sebelepší herecký výkon nezabrání upadajícímu temporytmu. Chybí mi tu potřebné napětí, možnost očekávat neočekávatelné. A tak závěrečný a klíčový moment, nositel tématu celé inscenace, nevyznívá a nezanechává ve mně nic. Samozřejmě chápu, že příběh je dívkám blízký a téma dívčího kolektivu se jich týká. A oceňuji zvolení netradičního prostředí řeznického učiliště. Je ale škoda, že si soubor nesnažil nalézt zajímavější a méně fádní náměty, na kterém by se dalo téma ukázat.   
    Z představení tedy odcházím s podivně nemastným neslaným pocitem. Inscenace Pod povrchem jitrnice sice měla hezké a zajímavé momenty, podle mého gusta by však potřebovala ještě trochu opepřit.

Anna Klimešová
(1.ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)

Ještě 30 g divadla, prosím

   
Když jsem se na divadelní přehlídce Špíl-berg chystal zhlédnout představení autorské inscenace Pod povrchem jitrnice brněnského souboru Dramatická jelita, na stolku u vstupních dveří do sálu na mě čekala nakrájená klobása. A prý, poslužte si. Rád jsem si posloužil. Hned po té, co jsem se usadil, začaly publikem kolovat další tácky plné klobás a má touha po pořádném kusu masa se začala naplňovat.
    Jakmile jsem dožvýkal, konečně jsem si všiml scény. Stěna, na které byly zavěšeny všelijaké uzeniny a nástěnka s kresbou prasete, před ní lavice a sedm židlí, v rohu schůdky s mřížovaným okénkem a za ním hlava prasete. Musím přiznat, že scéna mě vizuálně zaujala, protože nabízela mnoho možností pro hereckou akci, a tak jsem začal doufat i v pořádný kus divadla.
    Hned po příchodu první herečky jsem pochopil, že se nalézáme na středním odborném učilišti, obor řezník. Po příchodu druhé herečky jsem pochopil, že se nalézáme v představení, které bude plné typového herectví. Po příchodu třetí, čtvrté, páté a šesté herečky jsem se v tomto názoru akorát utvrdil. Musím přiznat, že silně typové herectví mi, zvlášť u lidí, kterým je určitě nad patnáct, šestnáct let, není nejbližší. Když jsem na scéně viděl šest žaček, nositelek šesti typů dnešní mládeže, říkal jsem si: „Vás baví hrát stereotypní role dnešní mládeže?“ Vím, že odpověď na tuto otázku by měla být, zvlášť v případě autorské inscenace, vždy kladná, ale i přes tento fakt nad tím stále pochybuji. Vždyť co jiného než zaběhnuté stereotypy a klišé si může herec z takové postavy odnést? Myslím, že je to na jejich věk malá ambice.
    Když se na scéně objevila jediná mužská postava představení – učitel, začalo se moje počáteční zklamání měnit v nadšený pohled na výhradně ženskou třídu řeznického učiliště, které velí učitel, vypadající mladší než všechny jeho žákyně. Myslím, že to sice nebyl úplně plánovaný tah, ale pro mě fungoval dobře. Proto jsem dal představení druhou šanci a už jen čekal, jestli se hrdinky během představení někam posunou, nebo zůstanou „drsňačkami“, „emařkami", …
    Zvrat přichází do představení v podobě sedmé herečky – typ hloupá blondýna mrcha. Blondýna do kolektivu přinesla nový vítr v podobě sázky o to, kdo první sbalí pana učitele. V této chvíli jako divák snažně doufám, aby to dopadlo alespoň trochu nepředvídaně. Ale ne, dopadne to tak, jak tušíte, nakonec ho sbalí ona.
Zato některé scény mě uchvátily. Zpověď „drsňačky“ u třídního prasete Přemka je toho příkladem. Světla se najednou změní, vytvoří intimní atmosféru a vymezí nový prostor, vyskytne se nové využití kulis a rekvizit, herecký projev se stane více přirozeným a pravdivějším. Prostě vše sedí, jak má. Stejně dobře je provedena i scéna ranní hygieny, kdy temporytmus a dynamika krásně popožene místy rozvleklé představení.
    Když nakonec žačky u závěrečné zkoušky, po jistém váhání, hromadně zabijí svého „největšího” kamaráda – třídní prase Přemka – aby se zalíbily svému učiteli, který už je v objetí blondýny, trochu pátrám po pointě. Nevidím u „drsňaček“, „emařek", „sportovek“ atd. opravdový posun k charakterovým postavám, jež by byly schopny psychologického prožívání a (možná i proto) postrádám zprostředkování hlubšího tématu. Nezabily náhodou ony Přemka jenom kvůli tomu, aby úspěšně absolvovaly závěrečnou zkoušku? Snad ne...
    I když jsou v představení povedené scény, není jich tolik, abych se jimi dostatečně nasytil, a proto jsem stále lačný po pořádném kusu divadla. Ale děkuji alespoň za tu klobásu a přeji mnoho charakterových postav do dalších let!

Tomáš Wortner
(1.ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)

Pod povrchem se skrývá banda žen
 
    Když jsem si přečetl název představení „Pod povrchem jitrnice“, byl jsem trošičku napjat, co asi přijde. To, co přišlo, jsem však ani ve snu nečekal. V úvodní situaci na jeviště postupně přicházely slečny, každá prozradila něco o sobě a jakoby „zapadla“ do živého obrazu třídy. Ne jen tak obyčejné třídy, třídy plné řeznic.
    A o tom to vlastně celé bylo. Do celkem dobře fungujícího kolektivu holek, studujících tento poněkud bizarní obor, přišla Diana, bývalá kosmetička a „barbie“. Okamžitě začala pokukovat po Mistrovi. Vsadila se tedy s ostatními, která ho první sbalí. V tu chvíli dochází k proměnám v chování všech dívek. Všechny, doteď snad ještě děti, se najednou chtějí proměnit v ženy. Jde jim to dost špatně, ovšem to je zdroj komiky. Když třídní „emařka“ ve svém vnitřním monologu vyjeví, že už ji ani nebaví se řezat, nemohl jsem se ubránit smíchu. (Ačkoli na druhý pohled to směšné nebylo.)
    Tento poněkud jednoduchý a dost očekávatelný děj dal i tak vzniknout celkem povedené inscenaci. Dramatická jelita, jak si soubor říká, diváka naladí už při vstupu do sálu, kde je všude cítit vůně masných výrobků, a pokračují dál, když divákům nabídnou k ochutnání výbornou klobásku. Scéna, která byla vizuálně nápaditá, by sice mohla být trochu vzdušnější a jednodušší (především zadní paravány, na kterých jen tak visí atrapy klobás, šunek a jiných lahůdek, je podle mě zbytečná a až moc ilustrativní). Velmi promyšlené a zajímavé naopak bylo z mého pohledu popojení  zpovědnice a prasečího chlívku v jedno. Zaplať Pán Bůh, že soubor je z Cyrilometodějské střední školy a nemůže to tedy býti rouháním.
    K silným momentům amatérských představení patří většinou ty, kde se méně mluví. Ano, i tentokrát tato premisa platila. Ne snad pro špatnou slovní vybavenost herců, ale spíše proto, že tam se dělo to „opravdové divadlo“. Gagy vystavěné na jednoduchém principu, fungovaly báječně. Například: i ženy se v koupelně chovají tak trochu příznačně (jako prasátka) či monolog Mistra, v němž hlavním sdělením bylo „Ať mi ty holky chodí včas, nebo ať jsou to aspoň pěkné baby!“. Zajímavá, ale už méně působivá byla scéna školního tělocviku, která neměla vnitřní rytmus, a tak se zdála až příliš dlouhá. 
    Temporytmus celku byl oproti tomu velmi přesný a dobrý, řízen byl reprodukovanou hudbou, jež dodávala energii jak dívkám (a chlapci) na jevišti, tak i nám v hledišti. Ovšem nic není dokonalé, a tak i tady může bystrý a všímavý divák (případně hnidopich) dodat, že při scéně, která měla být pravděpodobně jednou z těch hlavních, to tak nějak ztratilo rychlost a spád. Mám tím teď na mysli především závěrečnou situaci, kdy z reproduktorů znějí myšlenky dívek, postavených před jednoznačný úkol - zabít třídní prase Přemka. Nejen, že jsem nebyl schopen (a to i přes obrovskou snahu) rozpoznat, který hlas patří které slečně, ale zároveň mi tímto hledáním úplně uteklo sdělení této scény, potažmo celé hry. A právě zejména kvůli špatně zvolenému „reprodukovanému“ konci k divákovi nedošel hlubší význam.
    Sečteno podtrženo, pod povrchem jitrnice se skrývá povedený tvar, plný zajímavých míst a dobře propracovaných částí. Samozřejmě, Dramatická jelita mají ještě na čem pracovat, některé postavy dostávaly větší prostor než jiné a některé situace byly delší, než by měly být. Nicméně, kdo ví, co by se mohlo skrývat třeba pod povrchem hermelínu či dobře vychlazeného piva? Třeba nám to Jelita ozřejmí v nějaké z dalších inscenací; já za sebe říkám - směle do toho!

Vít Piskala
(1.ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)


p4) Stádečko (Veselí nad Moravou): Píseň strašlivá o Juliáně a Severýnovi


    Píseň strašlivá o Juliáně a Severýnovi mě velmi potěšila. Poukazovala na to, co se stane v případě, že dva lidé zhřeší dříve, než by měli (tedy po svatbě). A že děvčata by si měla vybírat slušné muže a neposlechnout hned prvního, který se objeví. Tento divadelní tvar trval pouze deset minut, ale během toho krátkého času soubor sdělil hlavní myšlenku představení: zbrklost se nevyplácí, je důležité rozmyslet si, s kým chci strávit celý život.
    I když bylo v anotaci představení uvedeno, že jde o kramářskou píseň, příběh nesdělovaly obrázky, jak už to u kramářských písní bývá, ale mluvené slovo a jednání živých herců a dvou loutek. Šlo tedy spíš o epické a loutkové divadlo.
    Soubor si jako sdělovací prostředek zvolil dvě loutky (manekýny) – muže a ženu, které byly pěkně výtvarně zpracované. Měly velikost lidského trupu, barevně a výrazně namalované obličeje, pohybovaly jen rukama, těla jim tvořila pouze látka. Na scéně byl stůl, na kterém byl kufr a v něm již zmíněné loutky. Kufr znázorňoval kočár loupežníka, do kterého prostá dívka nastoupila. Zamilovali se do sebe okamžitě, ale dívka byla zavražděna ostatními loupežníky, a protože loupežník ji miloval, vzal si také svůj život.
    Herci byli dvě dívky a chlapec. Druhý chlapec pak celé představení doprovázel na tahací harmoniku, která představení velmi oživila a dala mu doprovodnou linku. Hudbě bych ale vytkla výběr skladeb - soundtrack Amélie z Montmartru dle mého názoru nebyl vhodná volba, protože tomu, kdo ho zná, okamžitě evokuje tento film. I přesto, že tato hudba je velmi silná, k představení se příliš nehodila. Představovala bych si spíš originálnější, tématu bližší hudbu.
    Zavraždění dívky a zlomení srdce bylo znázorněno doslovně, zlomením papírového srdce (papírové srdce bylo probodnuto propisovačkou). Tento způsob mi přišel dost popisný, ale v tomto případě to ničemu neuškodilo. Vše bylo vystiženo jasně a srozumitelně.
    Také bych ráda pochválila scénografii, která byla sice jednoduchá, ale absolutně výstižná. Vytkla bych možná také ještě práci s loutkou, způsob vodění loutky byl pro mě bohužel nedostačující a myslím si, že pokud si členové souboru vybrali loutky, rozhodně by s nimi měli umět zacházet; určitě nestačí pouze hýbání jednou rukou loutky. Zásadní chyby byly i v pohledech (když loutka mluví a nemluví), to mě velmi rušilo. Jinak si myslím, že si soubor vybral sice ne moc náročný tvar, ale zvládl ho dobře a srozumitelně.

Libuše Hašková
(2.ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)

d2) ČTVRTEK 24. 3. 2011

p1) Kšandy (Brno): Vynález ing. Prokopové


p2) Rozplizlá Blizna (Brno): Brno - Paříž a zpět

Ženství jako moralizující ilustrace

    Musím se přiznat, že současný fenomén women empowermentu jakožto uměleckého vyjádření mě dosud nijak nezaujal. Women empowerment využívá literaturu, film či divadlo jako určitý komunikační kanál pro vyjádření své nespokojenosti s genderovou rovnoprávností. Poukazuje na nutnost žen najít si ve společnosti své místo za použití vlastních, „ženských“ zbraní. Upozorňuje na ironický fakt, že jakkoliv je ženské pokolení početnější než mužské, je stále v současnosti bráno jako menšina. Tohle já všechno uznávám a jsem jenom rád, že se o tom mluví. Jen v některých případech mi přijde, že téma ženství a jeho intimity je dnes až přílišně exploatováno a že některé texty, inscenace a filmy jsou spíš výrazem jakéhosi pozérství než pravdivou výpovědí.
    Brněnský divadelní soubor Rozplizlá blizna při Gymnáziu Matyáše Lercha v Brně dovezl na letošní přehlídku Špíl-berg inscenaci Brno – Paříž a zpět. Pro tuto inscenaci zvolili text své vrstevnice Andrey Jarošové a vytvořili pásmo, které se žánrově dá zařadit někde mezi divadlo poezie a scénické čtení. V této inscenaci otvírají klasická až téměř „klišoidní“ témata právě zmíněného women empowermentu, jako například první sexuální zkušenost, romantickou představu dokonalé lásky (odtud také název odkazující na cestu z obyčejného šedivého města Brna do města lásky - Paříže), znásilnění, stereotypnosti role ženy v domácnosti a podobně.
    V úvodu inscenace vidíme přicházet čtyři postavy do značně agresivní hudby. Každá postava kostýmově odkazuje na jistý archetyp (či spíše prototyp) ženské role. Máme zde ženu v domácnosti (jak jinak než v zástěře), ženu ve večerní róbě, oranžová vesta symbolizuje pracující třídu a dívka s těžkými botami zase představuje archetyp rebelujícího mládí. Na scéně jsou pouze čtyři židle a tyto dívky, poté co si odloží onen kus oděvu symbolizující jejích postavu, na židli, jedna po druhé usedají a svým posedem taktéž podtrhují a zvýrazňují typ své postavy.
    V první části jsou básně Andrey Jarošové přednášeny pouze ze židlí. Důraz je kladen na rytmiku, a to hlavně v případě opakujících se refrénů. Tato část inscenace (značně připomínající vlajkovou loď genderového divadla - Monologů Vagíny v režii Ireny Žantovské) je působivější a silnější než část druhá, kdy jsou stylizovaně rozehrávány situace, o kterých básně vyprávějí. Jakkoliv jsou obrazy, které dívky vytvářejí, scénicky (a „misanscénicky“) zajímavé, jejich doslovnost ubírá na síle celé inscenace a dělá z ní jen prázdnou ilustraci. Stejně tak ilustrativní a moralizující je i závěr celého představení, kdy se do stejné agresivní hudby jako na začátku oblékají dívky zpět do kostýmů, jen teď si oblečení navzájem zaměňují. Má tímto aktem divák pochopit, že jakoukoliv sociální roli ženy představují, stále tvoří jednu skupinu, jež má stejné problémy a nestydí se o nich hovořit? Pokud ano, tento výklad dokonale podporuje tematický celek, který si soubor nastavil v rámci celé inscenace.
    Fenomén women empowermentu mi tedy neučaroval ani touto inscenací. Jako problematickou vidím hlavně předlohu, jež si soubor vybral. Texty Andrey Jarošové jsou pro mě až příliš vulgární (i když to je v případě genderového divadla naprosto typické), moralizující a ničím se nelišící od jiných současných mladých autorek, píšících o svém těžkém údělu žít jako žena... Feminismus, gender studies, women empowerment a inscenace Brno – Paříž a zpět mě jednoduše neoslovují. Možná proto, že jsem muž.

Matěj Mužík
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)


p3) Komorní scéna 21, o.s. (Frýdek - Místek): Mrzák z Inishmaanu

Mrzák z Inishmaanu, který moc dlouho trpěl na jevišti

    Soubor působí pod vedením Norberta Závodského a je složen ze tří žen a čtyř mužů. Jedná se o Komorní scénu 21, občanské sdružení, které vzniklo ve Frýdku-Místku. Na festivalu Špíl-Berg vystoupili s inscenací Mrzák z Inishmaanu podle hry Martina McDonagha.
    Příběh pojednával o mrzáku Billym, který byl ochrnutý na jednu polovinu svého těla. Jeho cílem bylo vyjet ze svého města někam pryč a zjistit o svých rodičích pravdu. Žil celý svůj život u dvou tetiček, které se o něj staraly a nechtěly mu říct, jak jeho rodiče zahynuli a proč musí žít u nich. Celé městečko se na Billyho dívalo skrz prsty a považovalo ho za mrzáka, nejen fyzického, ale také psychického. Proto když přijeli filmaři až z Ameriky, nikoho nenapadlo, že by mrzák Billy chtěl a měl šanci vyjet za filmaři. Vše se mu povedlo lhaním a podváděním, že je velice nemocen. V Americe ho do filmu vzali a natočili s ním celovečerní film. Při příjezdu zpět do svého městečka je obviněn za lež a fingovanou smrt. Celé představení končí obrazem mrzáka Billyho se zkrvaveným kapesníkem.
     Představení trvalo asi dvě hodiny, patnáct minut byla přestávka - divák musel nabrat síly po první půlce inscenace. Délka představení odpovídala délce předlohy, v inscenaci bylo jen minimální dramaturgické zkracování textu. V celém představení jsem nenašla žádné osobní téma, které by bylo inscenátorům blízké.  Soubor navíc nepracoval s žádnou návazností jednotlivých situací, všechny obrazy byly striktně za sebou. Veliký problém pak nastával u přestavování scény mezi jednotlivými obrazy. Herci nedisciplinovaně vystupovali z rolí, zbytečně chodili pro jednu či dvě židle, které přitom na jevišti podle mého názoru mohly klidně zůstat.
    Naopak na scénografii si dali velice záležet. Scénografie byla precizně připravená, stavba scény byla pro soubor jistě velice náročná. Skládala se ze tří prolínajících stěn, které byly zeleně nabarvené. V levém křídle bylo okénko s černými záclonami, uprostřed byla police se zelenými plechovkami, dveře opět s černými záclonami, které byly i ve třetí stěně. V první a druhé scéně na mě prostor působil stísněným dojmem. Divák měl v tu chvíli pocit, že se opravdu nachází na ostrově. Naopak ve třetí scéně se najednou prostor změnil (dle informací v promluvách postav) a už jsme nebyli doma u tetiček, ale na břehu řeky. Tento skok mě jako diváka velice zaskočil, protože bar s plechovkami, který byl u tetiček, byl například i u řeky s námořníkem, což bylo matoucí.
    Další složka, ke které se vyjádřím, je složka herecká. Princip herectví, kdy si mladý člověk „hraje“ na staršího tím, že posadí hlas níže a svou chůzi zpomalí, vede nutně k parodii. Herci působili silně přehnanou (a otázkou je, zda záměrnou) groteskní stylizací. Problém byl i v  alternaci herců, která byla zbytečná a mnohdy matoucí. Dívka s copem, která perfektně hrála jednu z tetiček, hrála i ráznou a přidrzlou sestru. V roli přidrzlé sestry dívka velice nepřirozeně přehrávala. Nebo role pohledného kormidelníka s čepicí na hlavě výborně seděla mladému avantgardnímu herci, ale jeho změna na faráře se zvláštně punkově střiženými blonďatými vlasy byla pro mě parodií na teenagerovského věřícího.
    Celá inscenace nekorespondovala s hudbou. Zasazena do charakteru Irska byla hudba na začátku představení, kdy si divák opravdu mohl zavřít oči a vidět sebe samotného v Irsku. Další dvě písně však byly zcela odlišné a opět celá inscenace spadla do povrchnosti.
    Soubor si vzal veliké sousto při výběru předlohy pro své jevištní zpracování. V celé inscenaci chyběla výraznější režisérská ruka, která měla pomáhat s hereckým vyjádřením, zkracováním scén a především s celkovou koncepcí.  

Martina Jarošová
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)


p4) DS Vendelín (Kopřivnice): Zlatokopky

Zlatokopky, které neurazí, ale zlato nenajdou

    Regionální postupová přehlídka ŠPÍL-BERG 2011 přinesla několik autorských inscenací. Patří k nim i třicetiminutová  inscenace divadelního souboru Vendelín z Kopřivnice, Zlatokopky. Tři mladé herečky (všechny okolo 25 let) na jevišti předvádí ve značně komickém provedení své vlastní pojetí toho, jak se chovat k mužům. Inscenace se dá chápat jako návod „jak znovu sbalit chlapa“ pro čerstvě opuštěnou ženu, která po dalším neúspěšném vztahu  vyměnila flirtování s muži za nepřeberné množství ovocných jogurtů, čokolád, brambůrek a jiných pochutin. Jinými slovy pro všechny, které již nevěří na lásku
a  vztahy berou jako sport.
    Charakterově odlišné postavy se schází v bytě, jehož majitelka právě opouští vzpomínky na svého vysněného prince, který ji nechal a zbořil jí všechny představy o lásce, v kterou doposud věřila. Dovídáme se, že se nejedná o první případ, a můžeme tedy očekávat, že po příchodu dvou kamarádek se budou dít věci. První z nich, robustní samice, která svým vystupováním a popisováním všemožných způsobů chování se k mužům zastraší a zároveň pobaví nejen pánskou část publika. Na straně druhé dívka, která žije spořádaný život pravděpodobně bez větších emocí a jejímž hlavním úkolem je zmírňovat chování té první. Děj pokračuje jednoduše. Přijdou první základní rady, jak se vypořádat s mužským plemenem, jaké zvolit šaty, ukázka nabitého sebevědomí - a jde se na lov. Společně s postavami procházíme různými místy, kde se dá sbalit chlap.  Z dívky se zlomeným srdcem se stane úspěšná lovkyně jakéhosi golfisty (tedy také nutně úspěšného muže) a její učitelka pro změnu sbalí chlapa na pohřbu. Třetí kamarádka si užívá honosné večeře také ve společnosti muže.
    Lovení chlapů napomáhá hudba, která je zvolená napříč různými žánry, dominuje však pop. Písně nenápadně odkazují na „lovestory“ příběhy, které můžeme spatřovat v amerických romantických filmech, jako například Deník Bridget Jonesové, ve kterých se objevují podobná témata zhrzené lásky, opuštěných třicátnic a čekání na toho vyvoleného.
Herečkám v jejich výkonech pomáhá jasná stylizace, která jednotlivé postavy striktně odděluje. Nutno podotknout, že se divák baví především skvělým hereckým výkonem již zmíněné „šéfky“ této party, učitelky obou zbývajících žen, která dokáže ve hře využít i své vlastní tělo. Při své plnoštíhlé postavě vpálí divákům do užaslých obličejů, že jsou prostě velký prsa a jejich plastika teď v módě! Tolik omílané téma tedy dokázalo díky skvělému herectví, jehož jsme byli v Kabinetu Múz svědky, opět ožít.
    Dámy si skvěle poradily se scénografií hry, ve které využívají obyčejné pánské košile zavěšené na věšák či přehozené přes židle jako své aktuální partnery. Rozpohybováním rukávů u košilí mužské postavy dokonce i ožívají.
    Po třiceti minutách bohužel přišel konec. Slovo bohužel nevyjadřuje povzdech nad brzkým ukončením inscenace, ale nad jeho provedením. Většina podobných příběhů je založená na tom, že hlavní postavě, kterou všichni považují za "modlu", na vrcholu dojdou síly, a stane se z ní stejná troska, kterou jsme mohli vidět na začátku v případě její kamarádky. Projeví se jasné téma, tedy že všichni jsme lidé a všichni občas spadneme na tvrdou zem. Takový konec ale známe a u tohoto příběhu se dal očekávat. Škoda, že kopřivnické divadelnice nepřišly s jiným, originálnějším zakončením své autorské hry. K žádnému nalezení většího ložiska zlata tedy bohužel nedošlo.

Marek Doležel
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)


d3) PÁTEK 25. 3. 2011

p1) 3. oddíl DDS Pirko (Brno): Krysař

DS Pirko: Krysař

    Příběh o lásce, nenávisti, pomstě a krysách zpracoval soubor Pirko pod vedením Jany Pouchlé, Adama Hrabala a Terezy Spáčilové. Inscenace vznikala na motivy novely Viktora Dyka. Téma, které tato novela nese, je pro mladší věkovou skupinu velice složité - nejen pochopení odcizení lásky a poblouznění druhého na úkor ztráty své rodiny, ale i pomsta zahubením celého města, nebo odcizení vlastní identity. Proto jsem si kladla otázku, zda je možné takto složitou novelu zdramatizovat a převést na jeviště s věkovou skupinou žáků z 8. a     9. třídy základní školy, respektive z 1. ročníku střední školy.
Známý příběh pojednává o Krysaři z Hameln, který má za 100 rýnských zlatých vyhnat krysy z města. Krysy následují krysařovu píšťalu a spadnou do propasti. Krysař tíhne láskou k Agnes, ale ona má už muže od své matky vybraného. A z toho pramení veškeré zápletky příběhu.
    Romantický příběh s lyrickým nádechem je v inscenaci Krysař přiznán samotnou scénografií, kde vidíme jen jeden praktikábl a nad ním spousty pověšených látek, které jsou barevně odlišené. Soubor pracoval s méně výraznými třemi barvami, které souvisely s důležitými postavami z příběhu, a to černou – Krysař a krysy, bílou – Agnes a vypravěčky, zelenou – rybář Sepp Jorgen. Barevná odlišnost postav zajímavě dokreslovala jejich charaktery (například Agnes – citlivá a jemná dívka, krysy – zlá a nehezká zvířata, Krysař - temná strana města, Sepp - naivní, uzavřený, ale pozitivní jedinec).
    V první scéně jsme se seznámili s dvěma dívkami, které nás provázely celým dějem. Nadšenost obou vypravěček mě hned vtáhla do děje. Soubor využil jak reprodukovanou, tak i živou hudbu jako prostředek k vyjádření tajemné i romantické atmosféry. Divák se mohl až bát, když Krysař chodil po městě Hameln a zabíjel krysy, nebo si stýskat, když Agnes ve snu odcházela z Hameln a ostatní v černém jí sundávaly její osobní věci. Soubor uměl v těchto obrazech výborně využít metafor a pro mě jako pro diváka to byl hezký zážitek.
    Soubor rovněž velmi dobře pracoval se stylizací, a to nejen v barevnosti na scéně, ale uchopením některých situací. Z dramaturgického hlediska soubor udělal při úpravě novely do jevištní podoby veliké škrty v příběhu. Dokázal si poradit s přílišnou literárností textu, jeho nedramatičností a přemírou vyprávění. Přesto i ten, kdo příběh o Krysaři z Hameln neznal, dozvěděl se z inscenace nejdůležitější informace. Divák nepotřeboval vědět podrobnosti a epizodní situace, jakými v novele byly např. podivné sny Gottlieba Frosche. Tyto a ještě mnohé další situace, které soubor z novely vyškrtl, nebyly důležité pro pochopení ústředního tématu, který si soubor vybral - spor mezi láskou a svou povinností.
    V činohře s romantickým nádechem jsou téměř vždy dvě hlavní postavy, z nichž jedna je hybatelem děje (tou byl zde Krysař) a druhý jejím tzv. důležitým doprovodem, který příběh zamotává (pro nás v příběhu Agnes). Tyto úlohy obou dvou hrdinů nám ukázal soubor hned při první scéně obrazovou stínohrou a dále jej prohluboval scénami, kdy Krysař a Agnes stáli naproti sobě a vypravěčky s nimi za doprovodu vyprávění jejich dalších osudů manipulovaly jako s oddanými loutkami. Myslím si, že pro diváka byl tento obraz jasný, zřetelný a navíc zajímavý.
    Většina situací byla čistá, pro diváka srozumitelná. Krásná práce s kostýmy a živá hudba vhodně dokreslila žánr. Je vidět práce tří vedoucích, kteří do toho vložili každý svůj záměr, a herci se tak do příběhu dokázali vcítit a takto těžké téma pochopit a vzít za své.

Martina Jarošová
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)


p2) Regina (Břeclav): K.H.M.

Máchovy pocity, myšlenky a lesy

    Divadlo poezie má mnoho možností uchopení. Základem je samozřejmě vždy a všude poezie, na jejímž základu se staví různé chrámy, věže, města, zámky... Těmito stavbami jsou různorodé výsledné tvary, které mají tu blíže k vyprávění, tu k činohernímu divadlu, tu ke kolektivnímu voicebandu.

    Divadelní soubor Regina z břeclavského gymnázia si „vybral“ v inscenaci K. H. M. jako výslednou stavbu les. A to les romantický (ve významu uměleckého směru), organický, neordinérní, rozervaný a zároveň s jednou malou cestičkou, která vede různými oklikami a zákrutami až na druhou stranu, kde les končí: soubor nám představil myšlenky a pocity ze života Karla Hynka Máchy ve své osobní interpretaci. Vše mi připomínalo zmíněný les – od rámce poznávacího výletu po Bezdězu a jeho okolí přes vizuální znaky v představení (skrumáž těl na malém prostoru jako spletenec stromů, kymácení se na místě) až po účinek interpretovaných Máchových textů plných oslav přírody a krás lesů. Samotná osobnost Ignáce Máchy (jak zní jeho původní jméno) je v mnohém taktéž spojená s lesem. Ať už jeho celodenními (i celonočními) pochody na hrad „Karlův Týn“, do Itálie, po krkonošských vršcích, či jeho zaujetím pro opravdového „strašného lesů pána“ Ignáce Schiffnera, který byl za otcovraždu lámán v kole.

    Samotná anotace k inscenaci vypovídá o dění na jevišti mnohé: „K. H. M. je koncentrovaný extrakt ze života, deníků, dopisů a poezie K. H. Máchy.“ Představení jsem se zálibou sledoval po celou dobu. Nechával jsem se unést pocity a básněmi, které byly s určitou lehkostí a nadhledem (což zrovna u takového „velikána“ české literatury není jednoduché) doplňovány o více či méně metaforické obrazy, tvořené vlastními těly účinkujících (např. Vilémovy myšlenky podpořené frustrujícím kruhem vězení, lezoucí červi, mající z mrtvoly hodokvas v onen májový čas). Ti byli oblečeni naprosto identicky – muž či žena, všichni měli nedopnuté bílé košile, pánské společenské kalhoty a rozepnuté pánské sako. Složku scénografickou tedy mohl divák číst jako identifikaci herců přímo s mladým Hynkem Máchou.

    Vzhled však nebyl hlavním propojením mezi souborem Regina a Máchou. Radvan Pácl, lektor přehlídky ŠPÍL-BERG 2011, to vystihl velmi dobře - podle něj to byl hlavně vnitřně hmatový vjem, který divákovi nejvíce přinesl, který diváka nejvíce oslovil, který nejvíce ukázal propojení souboru s Máchovým životem. Kupříkladu motiv propojující celou inscenaci – ruch, náhlé zastavení, poezie textů Máchových uprostřed ticha a zpátky ruch – nebyl to motiv pracující pouze s napětím herců, ale i s napětím a uvolněním diváků. Energie plná filosofických myšlenek, pocitů a nejasností se hravě přenášela od očividně inteligentních lidí s chytrým humorem ke vnímajícímu diváku. Nejednou mi projel mráz po zádech při známých (a krásných!) oxymóronech, při rozpolcených pocitech Hynkových kvůli tomu, že neobdržel jakoukoli zprávu – odpověď – od své milé Lori pár dní před jeho náhlou smrtí... Jediné, co mi chybělo k dokonalosti tohoto zážitku, byla dostatečně artikulovaná mluva. Často mě výslovnostní chyby rušily ve vnímání poetičnosti Máchových textů, a já tak bohužel zároveň vypadával i z vnitřně hmatového vnímání představení.

    Les jako metaforický výsledný tvar inscenace K.H.M. byl očividně dobrou volbou. Dokážu si velmi dobře představit, že by se inscenace hrála právě v lese u Máchova jezera či na Bezdězu. Právě místa přímo spojená s Máchovým životem by inscenaci přidala další rovinu, která by ještě podpořila už tak zajímavý celkový dojem. Ten by ale musel být podpořen i výbornou výslovností. Jak pregnantně však Mácha sám vyslovoval v Tylově souboru při představeních, ve kterých jako student sám hrával – skrytý před úřady – pod pseudonymem Milihaj?

    Kdo ví? – Ach žádný neví.

Jonáš Konývka
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)


p3) Psí kusy (ZUŠ Třinec): Výjev ze života antilop

Výjev ze života antilop aneb Jak se dostat do Afriky

     Atmosféra jako v Africe, vůně čaje a kávy, antilopy a jiná teplomilná zvířata. To vše jsme viděli díky kouzelnému divadlu na divadle v podání čtyř studentů pod vedením Terezy Vyvijalové.

     Divadelní zážitek začal netradičně. Když už si každý myslel, že se bude hrát, ale herci si k lepší atmosféře ještě přáli donést nějaký čaj a sušenky. Až poté se mohlo začít. Podobné zcizovací momenty se v průběhu představení vyskytly ještě několikrát. Prostřednictvím meotaru se na plátno promítl obraz divočiny v Africe a my viděli, jak malinké antilopy skákaly po rozsypaných zrníčkách kávy a čaje. Tímto motivem všechno začalo.

     Tvůrci se inspirovali textem J. Préverta a tak jako jsou smutně veselé a dojemné jeho texty, tak vyznělo i celé představení. Divadlo na divadle, děti, které si hrají na to, co se děje v Africe. Hlavní postavou byl kolonizátor – běloch, který vykořisťoval černochy, dalšími postavami byli antilopí dědeček a dvě ženy. Odehrála se část příběhu, která byla spíš volnou inspirací textem Préverta. Šlo o to, jakým způsobem se chová kolonizátor k původním obyvatelům. Najednou někdo ,,vypadl“ z role a hrál sebe, přičemž se snažil přesvědčit ostatní o tom, že takhle by se ten jejich společný příběh hrát neměl. Poté se hrálo dále. Čím byl kolonizátor tvrdší a neúprosnější, tím častěji někdo příběh pozastavoval. Nakonec kolonizátor zastřelil antilopího dědečka. Rozpoutala se hádka, že takhle příběh skončit neměl. Zastřelený antilopí dědeček vstal a dovyprávěl příběh tak, jak ho zakončil Prévert. Ostatní herci chodili před diváky a vyprávěli, jak by příběh mohl skončit. Nakonec i představitel kolonizátora řekl svůj konec příběhu, ve kterém se už vůbec neobjevil výstřel, kterého byl kolonizátor původcem.

     Celou inscenaci provázela africká hudba, která značně podporovala atmosféru. Ocenila bych jednotnou scénografii. V inscenaci se pracovalo s papírem a herci na sobě měli oblečení v barvách jako je žlutá, hnědá a béžová. Z pomačkaných a poté vytvarovaných novin byla vytvořena zvířátka, se kterými se hrálo. Na scéně byl pouze jeden paravan a na hromádce zmiňované papírové rekvizity.

     Co se týče herectví, to bylo přesvědčivé, civilní a přirozené. Herci byli soustředění a velmi dobře na sebe reagovali na jevišti. Dokázali divákovi předat emoce. Trošku bych ale ještě zapracovala na přirozenosti v těch momentech, kdy herci vystoupí z role. Tím myslím, když herci zrovna řeší, že takhle příběh nebude, někdy se něčemu zasmáli, nebo si spolu hráli, ale nepůsobilo to na mě spontánně, spíš strojeně, někdy až nuceně.

     Tohle představení mělo atmosféru a na mě jako na diváka i velmi zapůsobilo. Přála bych si, aby takových věcí jako je Výjev života antilop vznikalo více.

Veronika Slováková
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)

p4) Tramtarie (Olomouc): Tropical Islands

Podivný svět jakéhosi systému

    Aquapark, který nikdy nezavírá! Kapacita přes 6600 lidí! Na výšku by se sem vešla Socha Svobody a na délku Eiffelova věž!“, píše se na internetových stránkách o zábavním aquaparku Tropical Islands. Tato monstrózní hala v Německu, původně postavená pro výrobu sovětských vzducholodí, inspirovala Matyáše Dlaba, režiséra souboru Tramtárie, k tvorbě příběhu, sepsání scénáře a následnému zinscenování díla Tropical Islands. Sám dílo označuje jako „groteskní zprávu o člověku, který chtěl žít v aquaparku.“

    Příběh pojednává o muži, podivínovi, který se z jakéhosi důvodu rozhodne pracovat v Tropical Islands. Dostane se tam a zjišťuje, že existuje jakýsi kariérní růst, kterým musí projít. Nejprve musí pracovat v podzemí aquaparku a později se může dostat až nahoru, pokud bude plnit všechny příkazy autorit. Jednou z nich je podivný „vládce“ podzemního světa Hook, druhou pak podivná „fitness žena“, starající se o fyzický a psychický stav všech pracujících. Na stejné úrovni v hierarchii systému se vedle muže objevují jeho dva spolupracovníci. Podivní lidé – muž a žena – smějící se opravdu od ucha k uchu. Jsou hnědě opálení (ze solária) a na tváři mají stále nepřirozený a křečovitý úsměv. Na první pohled divák zjistí, že mají vymytý mozek, a vytuší, že se tu hlavní postavě asi nebude líbit. Z jakéhosi důvodu muž od začátku nechodí do solária, chce se dostat ven, pryč, ale z jakéhosi důvodu to nejde. Nakonec, po různých peripetiích, je přemožen systémem a na silvestrovské party znásilněn všemi zmíněnými postavami.

    Ve stručné rekapitulaci příběhu jste si mohli povšimnout dvou opakujících se slov: podivný, jakýsi.

    Nejpodivnější postavu příběhu jsem ale ještě nezmínil. Je to postava hybrida člověka a ryby, leguána, delfína a jiných blíže nespecifikovatelných zvířat. Tato nejpodivnější postava se v průběhu děje stává v divákových očích stále sympatičtější – jedná se v podstatě o sluhu, který toho během představení mnoho neřekne, jen pokorně plní Hookovy příkazy. Postupem času se seznamuje s hlavní postavou a stává se jejím přítelem. V peripetii příběhu dokonce hybrid pomáhá a radí muži, jak se dostat ven. Tím se ale muž nevědomky dostává do léčky připravované vládcem Hookem. Proč stále mluvím o podivných postavách? Díky tomu, že všechny postavy v příběhu jsou něčím divné, něčím nenormální, ztrácí divák pojem o tom, co je a co není normální. Když se na začátku představí hlavní postava jako asociální člověk, který žije na kraji společnosti, nemá divák důvod se o něj později (v quazi světě Tropical Islandu) bát. Protože on se vlastně nijak nevymyká okolí. A divák pak nerozumí základním motivacím a chtěním postavy. Myslím, že všechny tyto divácké pochybnosti vyplývají z dramaturgicko-režijní koncepce.

    Jakýsi důvod, jakýsi kariérní růst, jakási předtucha. To všechno jsou nevyřešené otázky, které jsem si nedokázal během představení zodpovědět. Konkrétně: Proč zrovna Tropical Islands? Kde se vzal tento systém, proč tu je, jak to, že takto funguje? Jak muž ví, že zrovna solárium by neměl navštěvovat, že z něj udělá nemyslícího tvora? Co mu brání v tom, aby utekl, co mu brání v tom, aby jednoduše zmáčkl ve výtahu č. 0 – přízemí? To jsou, dle mého názoru, dramaturgické nejasnosti, bez nichž by byla inscenace pevnější, ucelenější, s jasnou linií, které by se divák mohl „držet“.
    Divadelní zážitek totiž jinak nebyl vůbec špatný – dobře propracované stylizované postavy (nejen zmíněný hybrid), vizuálně zajímavá práce se světlem (často používané svítilny pro omezení viditelnosti), neobvyklé scénografické řešení prostoru podzemí aquaparku (zvláště výtah, který byl vytvořen jednoduše z malé skříně bez čtvrté stěny se zářivkou na „stropu“ výtahu) i kostýmní řešení (Hookova bílá barva oblečení i nápadného knírku) – všechny tyto složky vytvářely zajímavou divadelní podívanou. Vzájemně podporovaly téma absurdního odcizení lidí v popové (populární, trendy, cool – každý ji nazývá odlišně) kultuře. Podivný svět mi tedy byl velmi dobře, jasně a zajímavě předveden. Avšak nemohu si domýšlet konstrukce příběhu, abych si zdůvodnil motivace postav. Ty mi musí být podány tak, abych, pokud mám soucítit s hrdinou, příběh vnímal jako reálný, možný.

Jonáš Konývka
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)


p5) Regina (Břeclav): Na Betlém!

Na Betlém! – aneb jak dostat lidi zpátky do kostela

    S inscenací Na Betlém! na festival Špíl-berg přijel soubor Regina z Břeclavi, z kraje lidových tradic a dobrého vína. V lidových tradicích se soubor inspiroval, pojal je však netradičně. Na Betlém! je koláž adventních koled, ke kterým soubor přistupuje s příjemnou lehkostí, která usnadňuje živou komunikaci s publikem. Otázkou však je, jak tento výstup zařadit. Je to divadlo poezie, sborová recitace, či pásmo textů písní? A můžu o těch osmi minutách mluvit jako o inscenaci/představení? O žánrové zařazení se snažit nebudu, to ať si rozhodne každý sám.  Nicméně za termín představení se rád postavím, protože tak můžeme vnímat jakýkoli výstup lidí před lidmi za účasti artefaktů jako slovo, hudba, kostým a gesto.
    Výsledný tvar obsahoval „profláknuté“ texty zpívaných koled spojené s motivem Betlému nebo s narozením Ježíše (např. „Pásli ovce valaši“ nebo „Štedrej večer nastal“), které byly prezentovány jakýmsi voicebandem kombinovaným s rapem a zvuky pro doplnění atmosféry (např. betlémská ovečka). Fonetický zážitek doplňovala jednoduchá, ale účinná choreografie využívající např. „zvukostroj“ nebo synchronní pohyb ve skupině apod. Díky tomu, že účinkující tyto složky propojili svou disciplínou a pečlivě dodržovali temporytmus,  představení na diváka působilo kompaktně. Příjemné bylo taktéž sledovat, jak si soubor naslouchá a reaguje na sebe, což však znesnadňovalo sledovat individuality.
    Jednou z pro mě nejzajímavějších složek představení byly kostýmy. Herci byli oblečeni do společenských šatů, což pro mě vytvořilo atmosféru společenské události, spojované s formálností dodržování adventních tradic. Zároveň volba kostýmů podtrhovala obřadnost uvádění adventních koled. Právě kontrast mezi formální známostí obsahu a moderní formou měl v celém tvaru nejdůležitější roli. U kostýmu se to objevuje při nasazení zimních čepic, které vedle společenských šatů vizuálně symbolizují tento disbalanc. Napětí mezi tradičním obsahem a experimentální formou také přináší poselství celého představení: nebát se k tradicím přistupovat novým způsobem.
Trošku mě mrzí, že  soubor tento originální nápad nerozvedl, jelikož  představení trvalo jen osm minut. Některé části pro mě byly vzhledem k celkové délce představení příliš dlouhé (např. cesta do Betléma v řadě) a některé prvky se opakovaly příliš dlouho, i když už ke mně jejich účel dolehl. V tak krátkém představení by nic  nemělo působit navíc.
    Celkově ve mně představení zanechalo  velmi příjemný dojem. Dovedu si ho představit jako oživující divadelní vsuvku do adventních mší. Stačí najít osvíceného faráře a pevně věřím, že by si do kostela našlo cestu mnohem víc lidí.

Jan Čáslava
(2.ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)


p6) Reverzní dveře (Brno): Ctnostný muž a poslední žena

Je libo mandarinku?

    Představení Ctnostný muž a poslední žena je autorskou inscenací na motivy textu Víta Pískaly (studenta 1. ročníku DV), který zpracovali studenti ateliéru Divadlo a výchova v hodinách předmětu Divadelní soubor, vedených Kamilou Kostřicovou (studentkou doktorského studia).
Jejich výstup je příběhem dívky a chlapce, kteří z neznámých důvodů zůstali na světě úplně sami, a my jen sledujeme, jak se vztah mezi nimi vyvíjí až do zdárného konce, kdy se do sebe oba zamilují. Hlavním tématem byl vztah mezi dívkou a chlapcem a to, jak k sobě hledají cestu. Dalším motivem bylo i přátelství a kamarádské vztahy. Soubor si zvolil jednoduchý a naivní příběh, myslím si ale, že vzhledem k věku členů souboru si mohli zvolit nějakou komplikovanější předlohu.
    Příběh se nám soubor rozhodl sdělit prostřednictvím dvou loutek hlavních postav a němých groteskních scén dalších postav, které si oba hlavní hrdinové představují a skrze které také řeší vztah mezi sebou. Hlavní hrdinové tedy byli zdvojeni: jednak to byly loutky a jednak herci, kteří je v němých groteskách hráli. Na scéně se tedy objevují dvě příběhové linie. Ale nakolik je propojení loutek a němé grotesky šťastným řešením?
    V centru dění na scéně byly loutky hlavních hrdinů, vedené dvěma členy souboru, kteří se pohybovali pouze na malém kousku bílého plátna na zemi. Kolem nich byly poházené mandarinky, do kterých se na konci všichni šťastně pustili. Vzhled loutek odpovídal povaze příběhu, loutky byla veselé, naivní, dětské. Já osobně nemám takovéto „rádoby realistické“ loutky moc v oblibě, ale to už je jen můj osobní pohled. Ve druhém plánu scény bylo vyvýšené jeviště a po jeho stranách stály paravány. Vzadu na praktikáblech a po stranách před paravány se odehrávaly němé scénky. Další rekvizitou kromě mandarinek byly papírové kapesníčky. Byly to jen divadelní prostředky, nebo nesly i nějaký hlubší význam? Snad mandarinky jako metafora ráje?
    Hra s loutkou by měla být taková, aby divákovu pozornost poutala loutka a ne ten, kdo ji vede. Herec nesmí nad loutkou vyčnívat a to se bohužel občas stávalo. V určitých obrazech se také párkrát stalo, že se na jevišti setkaly hlavní postavy v provedení loutkovém i hereckém současně, takže divák najednou nevěděl, koho má sledovat. Některé scénky byli velmi povedené, například etuda dvou herců, přátel, s krabicí od pizzy, která se před našimi zraky plynule proměňovala v různé jiné věci (např. notebook, televizor atd.). 
    Občas se však stávalo, že písně, vybrané jako hudební doprovod k těmto scénám, byly natolik výrazné, že přebíjely dění na scéně. Písně byly hodně různorodé, možná by stálo za zvážení hudbu nějak více sjednotit.

Natálie Pelcová
(2.ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)


d4) SOBOTA 26. 3. 2011

p1) Shakanaka (Brno): Natěrač

Natěračův happy end?

    Komediální hra pro tři herce britského dramatika Donalda Churchilla (*1930 – †1991) pojednává o milostném čtyřúhelníku dvou manželských párů a jednom natěrači, který se do tohoto vztahového propletence náhodou přimotal, aby v něm udělal ještě větší zmatek. Postavy manželů ve hře nevystupují, pouze se o nich mluví.
    Hlavní postava nevěrné manželky, paní Kleinové, se pokouší využít přítomnosti natěrače v bytě k ututlání vztahu s milencem, a to tak, že přítomný řemeslník prostě před zhrzenou paní Vostrou sehraje roli manžela – pana Kleina. Ta si totiž přichází vyřídit účty se ženou, která jí odloudila manžela, a také informovat pana Kleina o nevěře jeho ženy. Pan Klein je ovšem toho času na služební cestě. Takže paní Kleinová a najatý natěrač po domluvě sehrají před paní Vostrou manželskou hádku, která vyvrcholí „naštvaným“ odchodem paní Kleinové z bytu. Pro natěrače má celá taškařice zajímavé vyústění, jelikož se paní Vostrá rozhodne vylepšit svou pomstu tím, že se nechá falešným panem Kleinem svést. Hra končí, když se majitelka bytu vrátí domů a v ložnici objeví výše zmíněnou dvojici, kterou následně z bytu vyhodí. V jistém smyslu se jedná o happy end, jelikož pan Klein se o nevěře své ženy nedozvěděl a paní Vostrá je spokojená, jelikož pravou identitu natěrače - a s ní svůj omyl - neodhalila.
    Jedná se o čistou konverzační komedii. Vtip je tedy postaven na slově a na načasování jednotlivých replik. Hra jako taková nabízí prostor i pro hereckou improvizaci, která v případě souboru Shakanaka místy sice vznikala, ovšem především proto, že si herci nebyli jisti v textu, což bylo pro diváka trochu rušivé. Na celé inscenaci bylo znát, že je ušita horkou jehlou – i režisér jakoby si nebyl jist, kdy má pouštět hudbu a čekal na znamení od herců. Pokud tuto drobnou nedotaženost vzal divák do hry, působilo to vcelku komicky.
    Co se týče hereckého projevu, u všech tří herců se často objevovala přílišná afektovanost. Nucený smích představitelky hlavní role působil místy vyloženě nepříjemně. Tento typ komedie sice mírně nadsazené chování vyžaduje, inscenaci by však slušelo v tomto směru trochu ubrat. Momenty, kdy jednali herci civilněji, bez křeče, fungovaly dobře. Další věcí, na které by soubor mohl zapracovat, je výslovnost. Především představiteli natěrače nebylo často rozumět. Ráda bych ocenila scény, kde se nemluví, není jich mnoho, ale o to lépe působí. Obzvlášť závěrečná němá scéna, kdy Paní Kleinová vyhazuje Vostrou a svedeného natěrače z bytu, je skvělou tečkou.
    Scénografie – lepenková stěna s vyřezanými otvory dveří, polepená kusy různých tapet a nábytek s černými přehozy – nepůsobí nijak zvlášť esteticky, nicméně plní svůj účel a to stačí.
    Jak je to s tématem a cíli inscenace? Klade si vtipkování o nevěře a pomstě za jediný cíl především pobavit diváka? Pravděpodobně ano – vždyť od toho je to komedie, že. Ovšem téma všudypřítomné nevěry je v dnešní době poměrně palčivé, a v tomto příběhu se nevěrná žena nejen za své počínání nijak nestydí, ale dokonce by se dalo říct, že jej považuje za naprosto samozřejmé, což nabízí námět k zamyšlení. Není snad mezi námi čím dál tím víc těch, co berou nevěru jako něco běžného? Cílem inscenátorů ale pravděpodobně nebylo dotýkat se hlubších témat, čehož lituji, protože pak by na mě snad Natěrač nepůsobil tak plytce a inscenace by získala na zajímavosti.

Eliška Kouřilová
(2.ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)

Natěrač aneb jak si hájit své blaho a nepříteli to ,,pěkně natřít“

     Marcela, manželka Martina, jde na večeři s mužem, Petříčkem, který je přítelem slečny Vostré. Ta jde navštívit Marcelu a vyhrožuje jí, že to řekne Martinovi. V domě, kde žije Marcela a Martin, je ale momentálně natěrač Walter, který rozpravu mezi Marcelou a Vostrou slyší. Víceméně náhodou se Walter a Marcela domluví, že za nějaký obnos on zahraje manžela Marcely a tím ji zachrání, protože pravý manžel se o nevěře vlastně nikdy nedozví. Celý příběh končí tím, že Marcela nachytá Waltera (pro Vostrou je to manžel, myslí si, že tím, že ho svedla, se Marcele pomstí) a Vostrou, jak spolu dovádí v kuchyni a oba je vyhodí ze svého bytu. A celá záležitost je vyřešená.
     Viděli jsme situační komedii, kterou hráli studenti střední školy. Domnívám se, že výběr předlohy nebyl úplnou výhrou vzhledem k věku aktérů. Autor hry Donald Churchill (1930 - 1991) byl anglický dramatik, který psal převážně komedie, konverzační hry a také hry pro rozhlas. Ve svých dílech se zaměřuje na témata vztahů. Už v loňském představení ,,Holky v autu“ nás Šakanaka utvrdila v tom, že holduje hrám, kde jsou podstatou vztahy a problémy s nimi spojené. Já však minus vidím v tom, že herci hráli o tématech svých rodičů. Jako třeba manželská nevěra. Navíc v žánru, který je sám o sobě dost náročný. Je zapotřebí vystavět funkční dramatické situace, nespoléhat se pouze na odříkávání textu a bezmyšlenkovité pochodování po jevišti. Jejich herecké výkony bych nazvala ucházející, i když třeba motivace postav nebyly vždy zcela jasné. Třeba proč vlastně zůstává natěrač v domě, když ho Marcela několikrát vyhodí? A ještě se k němu chová neslušně? Celkově vykreslení vztahů mezi herci a jejich vzájemná motivace v jednání (hlavně tedy mezi natěračem a Marcelou) by mohly být propracovanější a v některých případech přirozenější, civilnější a tedy i pro diváka uvěřitelnější. Malé negativum vidím v tom, že obě ženské postavy byly tak trošku ,,mrchy“, tudíž bylo těžké zaujmout stanovisko, v tom lepším případě sympatie, k hlavní postavě, kterou byla Marcela. Představitelky se do svých rolí vžily, potěšilo mě jak to, že uměly skvostně text, tak to, že na rozdíl od natěrače jim bylo všechno rozumět a já jim po celou dobu nehypnotizovala ústa pohledem. U natěrače by dle mého nebylo od věci zapracovat na jeho roztržitosti na jevišti, působil na mě kolikrát až hyperaktivně. S tím souvisí jakoby dvojrole, kterou herec musel zvládnout. Hrál natěrače, potom se vydával za manžela před Vostrou, ale zároveň byl natěračem pro Marcelu. Dokážete si tedy představit, jak nelehkou úlohu tento herec měl. Právě proto, že byl jeho úkol obtížný, myslím že by se neztratila důslednější práce na pojetí role představitelem.
     A jaký byl vlastně záměr celé jejich práce? Co onou inscenací chtěli tvůrci sdělit? Příběh je velice banální, na divadle i ve filmu jsme něco takového již měli. O to více by mělo být zřejmé, proč to hrát a co si z toho má divák odnést. Na mě představení působilo přesvědčením, že s troškou štěstí mi vždy nevěra projde, nejsem si však jistá, jestli tohle mělo být tématem inscenace. Sledovala jsem poutavý příběh, ve kterém jsem se ovšem nemohla ztotožnit s hlavní postavou, nevěděla jsem, jestli to, že zahýbá manželovi, je špatně, nebo to vlastně ani nevadí. Více bych zapracovala na dramatických situacích. Například když natěrač zjistí, že je Marcelinou jedinou záchranou, měl by ji víc zatlačit do úzkých, aby člověk mohl fandit Marcele a aby cítil, že tohle je opravdu nepříjemná situace. Nutno ještě podotknout, že v tomto případě čím plynulejší představení, tím lepší. Nejednou jsem si všimla, že představitelka Marcely komunikuje se zvukařem. Ve chvíli, kdy je štronzo, které naznačuje konec obrazu nebo dějství, je potřeba, aby bylo přesvědčivé. Věřím však, že takový ,,detail“ je zapříčiněn nedostatkem času na zkoušení, který studenti měli.
     Můj celkový dojem po představení byl však dobrý. Je ale potřeba některé věci sjednotit, doladit, uvědomit si, co je pro tvůrce v této inscenaci důležité, na co upozornit a za tím si jasně jít.

Veronika Slováková
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)

p2) DSEK (Rosice): Kabaret aneb Historky z nonstopu

Kabaret 21. století

    V současné době se kabaretní představení již tak často nevidí. Už dávno pominula doba, kdy Praze vládla Červená sedma a kdy se jednotliví umělci snažili bojovat proti bezpráví nejdostupnější zbraní – zábavou. Dnes jsou kabaretní představení v oblibě hlavně u queer komunity či pouze jako komerční forma zábavy.
    Divadelní soubor DSEK z Rosic se rozhodl na letošní přehlídku neprofesionálního divadla Špíl-Berg vybrat ze svého bohatého repertoáru inscenaci Kabaret aneb Historky z nonstopu. Název tohoto představení v lecčem napovídá a v lecčem také klame.
    Rámec celé inscenace (můžeme-li tento tvar takto nazvat) opravdu tvoří kabaretní žánr a tudíž se skládá z rozlišných výstupů typických právě pro kabaret (tedy taneční a pěvecká vystoupení oddělena vstupy konferenciéra). Soubor DSEK vytvořil aktualizovaný kabaretní soubor, který zaplnil postavami, „které můžete potkat v jakémkoliv nonstopu“. Tohle kabaretní panoptikum 21. století tvoří například ruská baletka, slepý masér, členky perkusního souboru nevidomých a podobně. Soubor si tedy vzal jisté archetypy a přidal jim zajímavé problémy či úchylky (které jsou následně hyperbolizovány v drobných detailech – např. cigareta konferenciéra připomínající taneční tyč), čímž celý kabaretní žánr posunul blíže k současnému divákovi.
    Tedy první část názvu této inscenace je pravdivá, avšak ta druhá část, tedy Historky z nonstopu, se už pravdy tolik nedrží. V inscenaci totiž mnoho zmiňovaných historek nenajdeme. Celý tvar se skládá ze dvou paralelních rovin. První je zmiňovaná rovina kabaretní (klasické kabaretní výstupy) a druhou je rovina narativní, v níž se právě díky těmto výstupům dozvídáme příběhy jednotlivých aktérů, ony historky. Máme zde jednu hlavní (leč nevypointovanou) o vztahu baletky a maséra, dále příběh konferenciéra/tanečního exhibicionisty a poslední je příběh zpěvačky/agresorky. Zde narativní část končí. Což mi jako divákovi přijde líto, jelikož jsem na ni byl souborem nalákán a příliš se mi jí nedostává.
    Ona celá inscenace pracuje s nalákáním diváka a následným překvapením/zklamáním. Divákovi je konferenciérem předán fakt („nyní zazpívá zpěvačka o svém problému s domácím násilím“), který je následně překroucen do jiné podoby, než divák očekává (na jeviště přichází drobná dívka, která však rázným hlasem začne zpívat o tom, jak odpravila své milence). Tento koncept funguje jako klíč k celé inscenaci a je jejím hlavním hnacím motorem.
    Jako negativní aspekty inscenace (tak, jak nám byla předvedena Špíl-Bergu) vidím dvě věci. Za prvé je to její nevyváženost. V inscenaci vidíme různorodá „vystoupení“ a jejich obsah či zpracování kolísá v  kvalitě. Jistá vystoupení nebyla dobře rytmizována, chyběla pointa či provázanost s celou koncepcí inscenace. Za druhé její rozpačitost. Rozpačitostí myslím značně dlouhé chvíle při přípravě dalšího vystoupení, situace, kdy se nějaké vystoupení nepovede a podobně, což sice přidává inscenaci na osobitosti, ale na druhou stranu to působí jako rušivý element pro diváka.  Je dobré zdůraznit, že inscenace Kabaret aneb Historky z nonstopu je primárně uváděna v hospodách, kde se ona nevyváženost i rozpačitost ztrácí daným prostředím. Ovšem ryze divadelní prostředí Kabinetu múz, kde byla inscenace v rámci Špíl-Bergu hrána, nenabízí stejně uvolněnou atmosféru jako hospodské prostředí a tudíž zde ony rozpačité situace z celku inscenace vyčnívaly. Už pouhé rozdělení Kabinetu múz na klasické kukátkové  jeviště/hlediště s důrazem na divadelní svícení inscenaci spíše uškodilo, než aby jí přidalo na atmosféře. Možná pouhé posazení diváků kolem stolů, tedy umělé vytvoření hospodského prostředí, by inscenaci napomohlo.
    Kabaret měl vždy za cíl v první řadě bavit. A inscenace souboru DSEK navzdory malým chybám zábavná byla. Nesnažila se předat žádnou hlubokou myšlenku či bojovat proti nějakému bezpráví, snažila se jen pobavit své obecenstvo, a to se jí povedlo. 

Matěj Mužík
(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)  



p3) Shakanaka (Brno): Červená knihovna




Comments