Podivný případ pana Olivera

DSEK (Rosice)


Autorská inscenace   

Vedoucí souboru a režie: Lukáš Hemala

 

Lehce absurdní miniatura, v níž zní hudba Toma Waitse, objevují se bizarní úkazy, jako: muž, který je jen hlava, muž se dvěma obličeji nebo chodící kufr…. a ve které se řeší, ale nevyřeší, odvěký spor mezi snílky a pragmatiky, totiž: Co je normální a co je bláznivé.





Podívaná, která zaujala, ale nenadchla

    Maminka mi vždycky říkala „když už ten koláč nakousneš, tak ho sněz celý“. Toto představení bylo jako ten koláč; nabídlo sladkou pochoutku, kterou ale divák dokázal pouze ochutnat.

Autorská inscenace, hudba Toma Waitse, hlava bez těla a muž dvou tváří, to je velmi lákavá kombinace, která slibovala zajímavý zážitek.

    Hlava na tyčce, která postrádala své tělo, uvedla diváky do představení. Se svým přítelem se snažila nalézt ztracené tělo. Po dlouhém řešení se rozhodli jít k lékaři. Po nějaké chvíli se případ ztraceného těla ztrácí a děj se soustředí kolem vztahu dvou kamarádů (lékař a kamarád hlavy). Za použití principu divadla na divadle spolu herci rozehrávají sdělné a logické akce, na druhé straně ale divákovi nabízejí až nonsensové situace, a je jen na divákovi, jak si je vyloží.

    Však již od začátku mi připadalo, že herci byli příliš uzavřeni do svých rolí (dvojrolí), čímž se minimalizoval prostor pro vtažení diváka do situací na jevišti. Tomu by mělo být naopak, zvlášť u takovéhoto absurdního představení, kdy situace logicky nenavazují, neustále se objevují nové a zvláštní postavy, práce s bizardními rekvizitami či osobité herectví. Divák by měl být neustále překvapován, ale aby mohl být překvapován, se musí ztotožnit s dějem.

    Představení bylo plné zajímavých až magických rekvizit. Hlavy panenek, kufr s nohama, závěs s obrysem lidského těla atd. Tyto rekvizity krásně doplňovaly situace, jen je škoda, že s nimi nebylo více pracováno (např. s kufrem s nohama). To by jistě představení přidalo na hravosti a svižnosti, což divák vždy ocení.

    Drobností, které odlákávaly divákovu pozornost, bylo vícero. Mám na mysli např. rozechvělé ovládnutí textu (samotný text inscenace byl velmi šikovně napsán a stálo by za to jej v představení více podpořit a zvýraznit), tu a tam se stával monotónním, zamotaným při přeřeknutích (kterých bylo na můj vkus mnoho) či při nejistém hereckém výkonu. S tím souvisí nejasné rozdělení hlasu loutky a herce, nepřesné předěly situací (vše příliš splývalo). To je dle mého názoru velká škoda, jsou to drobnosti, které je možné odstranit. Věřím, že nejlepší pomocí by byl pohled někoho zvenčí, který pomůže vyčistit tyto nedostatky. Jsem o tom plně přesvědčen, neboť herci mi připadali velmi zdatní.

    Ač to možná tak nevyznělo, dávám klukům palec vzhůru, neboť přinesli na ŠPÍL-BERG originální inscenaci, která má na to, aby ji divák snědl celou i s talířem.

 

Vojtěch Johaník

(3. ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)
Comments