Kytice

Divadlo Na dlažbě (Brno)

                                                   

Podle K. J. Erbena

Vedoucí souboru a režie: Tomáš Pavčík

 

Divadlo Na dlažbě je divadelní soubor, který navazuje na práci studentů literárně-dramatického, hudebního a výtvarného oboru Gymnázia Pavla Křížkovského s uměleckou profilací. Divadelní projekty, aspirující na samostatné divadelní představení, které byly realizovány jako absolventské projekty gymnázia, jsou dále rozvíjeny a reprízovány. Soubor tvoří studenti gymnázia, absolventi a hosté. V současné době funguje soubor za plné finanční, technické i administrativní podpory Gymnázia Pavla Křížkovského. Inscenace vychází z prvků lidového, sousedského divadla. Je založena na vyprávění příběhů a jejich předvádění při každodenní činnosti. Hlavním námětem je zároveň neustálý koloběh života. Inscenace vznikla na základě textů tří balad Erbenovy Kytice: Svatební košile, Štědrý večer a Vodník. Hudební koláž je sestavena z motivů Z.Fibicha, V.Nezvala, A.Schnittkeho, V.Nováka, V. Dlaska a estonské lidové písně.





Jak dlouho nám ještě bude vonět?

    Když jsem viděla v programu festivalu uvedení Erbenovy Kytice, nevyvolávalo to ve mně příliš velké nadšení. Jak ještě nově, poutavě lze tento nesčetněkrát inscenovaný námět pojmout?

    Divadelní soubor Divadlo Na dlažbě navazuje na práci studentů literárně-dramatického, hudebního a výtvarného oboru Gymnázia Pavla Křížkovského s uměleckou profilací.

    Úvodním prologem byli diváci přímo vtaženi do iluze venkovského lidového divadla. Jablka nabízená divákům, ošatky s ořechy, svíce, obrazy svatých… to vše přispívalo k navození příjemné atmosféry vesnické sednice. Dívky oblečené v dlouhých sukních a halenách s šátky vynesly slaměnou Moranu v doprovodu lidové písně. Poprvé se setkáváme s Erbenovými verši z balady Štědrý den: „Tma jako v hrobě, mráz v okna duje“, když děvčata zasednou k imaginárním kolovratům a s náznakem pohybu ruky, jež souká přízi, a s rytmickým podupáváním nohy na šlapadlo kolovratu zpívají poutavou píseň s verši z téže balady. Celá situace se v inscenaci opakuje hned několikrát, použita jako refrén.

    Soubor nám představuje při nejznámější balady z Erbenovy Kytice: Svatební košile, Štědrý den a Vodník. Ve všech třech baladách vystupují převážně jen dvě herečky a jeden herec. Ostatní členové ansáblu tvoří chór, který doprovází děj slovem, pohybem, manipulací s kostýmem a rekvizitami. Práce chóru velmi dobře koresponduje s hudbou. Doplnění hlavní dějové linie je důmyslné, z dívek se v jednu chvíli stávají umrlci na hřbitově, kohoutovi je zlomen vaz zvukem rozlousknutého ořechu atd. Rozestavění židlí na jevišti, na kterých dívky v průběhu inscenace sedí a se kterými také dále pracují, odděluje dva základní prostory – přední a zadní plán. V předním plánu se převážně odehrávají situace ve světnici či situace, v nichž dominuje herecká akce chóru, druhý prostor je umístěný na praktikáblu v zadní polovině jeviště. Zde se odehrávají situace související s dějem, povětšinou doprovázené vypravěčem či komentářem chóru (let dívky s umrlcem a situace z márnice ze Svatební košile, svatba a pohřeb ze Štědrého dne, podvodní svět ve Vodníkovi).

    Důležitou složkou celého představení je hudba, která určuje rytmus, dynamiku, navozuje atmosféru, tvoří předěly mezi jednotlivými baladami. Velmi dobře působí to, že je hraná naživo několikačlenným orchestrem. Některé části Erbenových balad jsou též zhudebněny a zpívány samotnými herečkami na jevišti. Hudební koláž byla velmi dobře sestavena z motivů Z. Fibicha, V. Nezvala, A. Schnittkeho, V. Nováka, V. Dlaska a estonské lidové písně. Byla trochu škoda, že hudebníci byli poněkud zastrčeni v rohu jeviště a nebyli více zainteresování do děje na scéně.

    U inscenace řadu diváků zaujalo, proč se hlavních rolí chopili jen tři herci – dvě herečky a jeden herec. Vysvětlení se dostavilo v diskusi. Pro tyto tři herce byla inscenace na Gymnáziu P. Křížkovského absolventskou. Nutno podotknout, že výkony hlavních představitelů byly skutečně velmi dobré z hlediska hereckého projevu, mluvy i pohybu po jevišti. Na hercích bylo vidět, že za sebou mají výraznou divadelní zkušenost.

    Otázkou je, jak velký měli herci podíl na tvorbě inscenace či jak moc byli jen vedeni osobností režiséra. Tato otázka se týká vzniku samotné instance, která nás zajímá především u neprofesionálních divadel, kde jistý podíl vlastní tvorby předpokládáme. Samozřejmě z diváckého pohledu se příliš touto otázkou nezabýváme a je pro nás důležitější výsledný tvar, který sledujeme a působí na nás více či méně pravdivě a divácky zajímavě.

    Podání Kytice souborem Divadla Na dlažbě bylo takřka profesionální. Přesto si myslím, že výběr Kytice nebyl pro soubor nejšťastnější. Jak jsme se dozvěděli z diskuse, představení vzniklo jako absolventská práce, námět si však absolventi vybírali sami. Kytice je velmi dobrá předloha. Verše jsou posluchačsky přijatelné, děj strhující. Absolventi si však vybrali ty nejčastěji inscenované balady z Kytice. Balady a další lidové náměty jsou nevyčerpatelným zdrojem, který můžeme najít v mnoha dalších publikacích českých autorů. Škoda, že se inscenátoři více neponořili do zmíněné oblasti. Možná by našli další zajímavé náměty, ale také by mohli podat osobnější výpověď. Tím, že předlohu zcela respektovali, zde nebyla žádná další myšlenka, žádné další téma, které by nám příběhy aktualizovalo. Takovéto ztvárnění Kytice si dokážu představit jako inspirativní představení k výuce literatury na základních a středních školách.

Jana Dolejšová

(2. ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)





Kytice – stejná a přece tak jiná

    Originalita je dnes nedostatkové zboží. Člověk má pocit, že už všechno viděl, že jej už nic nemůže překvapit. Když jsem se chystal na představení Kytice divadelního souboru Na Dlažbě, nečekal jsem žádnou velkou divadelní revoluci.

A revoluce se také nekonala, ale na druhou stranu jsem při této inscenaci naučil, že k dobrému divadlu není vždy originalita potřebná.

    Blíží se jaro,  děti vynášejí Morenu a několik žen usedá za své kolovraty vykonávat pravidelné rituály dle každoroční tradice. A jak jinak si zpříjemnit dlouhý večer než zpíváním písní a vyprávěním příběhů, při kterých běhá mráz po zádech. Takto si v podání souboru Na Dlažbě  “vyslechneme” tři balady Karla Jaromíra Erbena: Svatební košile, Štědrý večer a Vodník.

    Na scéně  sledujeme několik mladých žen a jednoho muže, kteří pomocí jedné z nejstarších divadelních  technik - epického divadla - ilustrují všechny tři příběhy.

    A funguje to dokonale. Jen co představení začne, na diváka dýchne atmosféra předminulého století, kdy ve výchově vládl katolický katechismus a právě výše zmiňované tradice a rituály tvořily větší část vesnického života.

    Dívky za kolovraty tvoří chór, udávají tempo či náladu inscenace, vytvářejí protředí, ve kterých  hlavní hrdinky (po většinou dvě stejné herečky) fungují. Vše je doplněno živou hudbou, dobovými  folklorními kostýmy a vypilovanou pohybovou stylizací.

    Inscenace Kytice diváka strhne, zaplaví jej emocemi, avšak nedopřeje patřičnou dávku katarzní úlevy, jelikož neobsahuje žádné sdělné téma. Hlavním problémem inscenace je, že se na jevišti pomocí audiovizuálních znaků tvoří pouhá ilustrace – sice velice efektní, avšak nijak blíže oslovující diváka. Což je škoda, jelikož autor a režisér představení Tomáš Pavčík dostatečně nevyužil potenciálu skupiny talentovaných lidí, jejichž herecký výkon je sice zajímavý, avšak nevychází z nich jako z osobností, což se na celé inscenaci neuvěřitelně podepsalo.

    Na příkladu: při segmentu Štědrý večer dvě hlavní hrdinky začnou svůj text rapovat, zatímco ostatní dívky text zpívají. Dívky tímto nezvyklým projevem dávají najevo svou revoltu. Svou nespokojenost s procesem “fosilizace”, který čeká všechny, jež ve vesnici zůstanou. Rapování je přirozené, vidím zde autenticitu a náznak tématu.

    Tento zcizovací efekt, jakkoliv vybočující ze stylu inscenace, byl pro mě nejsilnějším zážitkem, jelikož jako jediný nabízel nějaké sdělení s jasným výkladem. Tento "náznak tématu" se bohužel objevuje jen v této části a zbytek inscenace tvoří zase jen režijně vyšperkovaný vizuál.


    Na otázky jako “Proč si skupina vybrala zrovna Kytici?” či “Co tím chtějí divákovi, sdělit?” se odpovědi nedostavují.

Kytice souboru Na Dlažbě není sice žádný originální počin, leč zážitek je to téměř nepopsatelný, při kterém běhá mráz po zádech – v dobrém slova smyslu. Škoda jen, že za dechberoucí audiovizuální stránkou je prázdná díra v podobě chybějícího sdělení.

Přirovnání k obrázku Josefa Lady je namístě. Je to sice krásný, dokonalý pohled na folklorní život našich předků, avšak nic originální se z něj nedozvím.

 

Matěj Mužík

(3. ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)


Comments