Hry ze smetiště

DDS Brnkadla – Přepravka (Brno)


Podle H. Krejčího

Vedoucí souboru a režie: Hana Šmahelová

 

DDS Brnkadla, oddíl Přepravka se v menším počtu než dříve působil, pustil do her autora H. Krejčího, ze kterých si vybral dvě – Idioti a Průvodce po sopce. Ty představí s miniaturní přestávkou na přestavbu jeviště.





Zkuste na smetišti ještě něco objevit!

    Brněnský divadelní soubor Brnkadla – oddíl Přepravka - se pod vedením Hany Šmahelové letos chopil žánrově odlišné divadelní práce než v loňském roce, kdy se věnovali tematicky náročné hře Procitnutí jara od Franka Wedekinda a úspěšně navštívili několik divadelních přehlídek. V současnosti soubor vystupuje v mnohem menším počtu.

    Inscenace, kterou jsme měli možnost zhlédnout na ŠPÍL-BERGU 2010, vychází z literární předlohy Huberta Krejčího, ze sbírky „Hry ze smetiště“. Jedná se o krátké příběhy (psané samozřejmě ve formě scénářů) plné absurdních situací a neočekávaných závěrů. Postavy jsou jasně dané a jednají bez dlouhého rozmýšlení. Autor byl při psaní těchto divadelních hříček inspirován ještě absurdnějším humorem P. H. Camiho.

    Hry ze smetiště nejsou až tak často uváděné a když, tak většinou ve spojení s dalšími aktovkami, jako tomu bylo i v případě Brnkadel. Oddíl Přepravka se věnoval dvěma obsahově rozdílným hříčkám: Idioti a Průvodce po sopce (původní název: Strašlivá zkáza rodiny průvodce po sopce aneb Spravedlivá odplata lehkomyslným labužníkům). I když byl text z velké části ilustrován, byl doplněn o jevištní akci a to mu přidalo na živosti a poutavosti.

 

Idioti: První příběh, výřez z vojenského života, byl interpretován především s důrazem na hereckou akci. Viděli jsme věčně nespokojeného plukovníka, který si byl vědom svého postavení; označovat někoho idiotem mu rozhodně nedělalo žádný problém – na rozdíl od precizního vyslovování své hodnosti. Ocenila bych, jak si soubor poradil s původní předlohou, v níž postava plukovníka zpívá árii a je neustále rušena desátníkem. I při změně, kdy postava místo pěveckého výstupu trénuje správnou výslovnost slova plukovník při představování se do telefonu, stále drží styl hry. Ke všemu se z tréninku výslovnosti postupně stává forma uklidňování, což je vtipné. Takových míst, kdy si soubor pohrává se situacemi po svém, se samozřejmě vyskytuje více. Zmínila bych ještě závěrečnou popravu, která se v předloze odehrává v zákulisí. My jí měli možnost přihlížet přímo. Plukovníkovi se nedaří zaměřit oběť a ještě ke všemu postřelí desátníka, který je překvapený, ale vůbec to nemá plukovníkovi za zlé.

Představitelé postav po celou dobu udrželi vážnou tvář a tím podtrhli humorné vyznění vzniklých situací. K tomu přispělo i přesné načasování a vypointování gagů. Na jevišti panovala koncentrace a souhra všech přítomných.

 

Průvodce po sopce: Po kratičkém úklidu jeviště jsme měli možnost spatřit hříčku druhou. Tentokrát se jednalo o propojení divadla činoherního a divadla předmětů. Díky využití předmětů, které byly herci oživovány, se tvůrci popasovali s velkým množstvím postav, které se v textu vyskytují. Tvůrcům se podařilo zachovat Krejčího rukopis: úsečnost, nekompromisnost, překvapivost, hravost, ale hlavně nadsázku. I jednání na jevišti mělo spád (např. západ slunce, kdy byl upuštěn žlutý míček na zem – rychlé, jasné a diváky oceněné).

Předměty, které nebyly přesným vyjádřením představované postavy (jednalo se o umělou zeleninu a kuželky), nabízely druhý plán vyznění. Tento pohled otevřel při diskuzi Jaroslav Provazník a já souhlasím s jeho doporučením, aby se soubor nad použitými předměty více zamyslel. Proč byli průvodce po sopce a jeho děti ztvárněni právě kuželkami? A proč zbohatlíci umělou zeleninou? Divák si klade otázky a samozřejmě pátrá po odpovědích. Nepropojenost předmětu a ztvárňované postavy může poukázat na prvoplánovost - využití toho, co bylo po ruce. Ať se nejedná jen o hru pro hru, ale o divadelní hru. 

 

    Nemůžu se oprostit od celkového vnímání obou představení jako jednoho celku. Jako hlavní cíl tvůrců vnímám pobavit diváka. Ne předat nějaké mravní poselství, poučení ani zamyšlení se nad sebou samým (což by v podstatě šlo proti absurdnímu humoru, který byl slovně i jednáním podporován). Jak už jsem zmiňovala, oba dva příběhy jsou vnímány uceleně, jako jeden kus. Spojuje je „jenom“ stejný autor, stejná sbírka a použitý vtip. Připojuji se k názoru diváků při diskuzi a doporučovala bych vytvořit oběma příběhům společný rámec, a tím docílit sjednocení celku (ať už třeba třetím příběhem), inscenace by tím nabyla větší čistoty.

 

Věra Šlechtová

(1.ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)

Comments