Hrátka

Kšandy – Pět palců jedné ruky (Brno)


Autorská inscenace 

Vedoucí souboru: Markéta Nešporová

Režie: kolektiv

 

Improvizované drama ze života. Ze života.




Jak si s diváky pohrála Hrátka

    Autorská inscenace s názvem Hrátka byla uvedena souborem Kšandy-Pět palců jedné ruky pod vedením Markéty Nešparové. Režijně se podílel celý kolektiv. Tento středoškolský divadelní soubor působí v rámci střediska volného času Lužánky. 

    Účinkovaly zde tři dívky s jedním chlapcem. Hlavními postavami byly dvě dívky, které spolu uléhaly na jedno lože. Z toho divák usoudil, že mají lesbický vztah. Herečky pracovaly s prostorem vyznačeným na podlaze křídou. Hned pro mě bylo pochopitelné, že jsou to oddělené místnosti – domov/práce. Za nakreslenou plochou, která naznačovala dějiště příběhu, byly igelitové plachty s pověšenými brýlemi. Tento prostor nezapadal do reálného života, což se projevovalo následným odběhnutím dívky za scénu. Tam si nasadila brýle a začala tancovat. Bylo to něco jako sen, útěk od reality. Každý si v tom mohl najít, co chtěl.

    Herečky už od začátku pracovaly s klamnou představou diváka o tom, že to není improvizace na scéně, ale že to mají ve scénáři. Hlavně konec byl překvapivý - při potlesku diváků herečky oznámily, že si už nechtějí hrát, tedy nepřijdou se uklonit. V jednu chvíli se v nereálném světě objevila dívka v šatičkách, podívala se na diváky a udělala gesto, které znázorňovalo – „Aha, tak já tu ještě nemám být?“ Čekala jsem tedy celou dobu, kdy se objeví. Bohužel už nepřišla ta stejná dívka v šatičkách, nýbrž přišla ta samá slečna, ale v jiné roli.
    
    Dominující složkou této inscenace byla práce s imaginární postavou, kterou si dívka vymyslela. Nejdříve si hrála sama se sebou jako s těhotnou maminkou, poté s miminkem.

    Myslím si, že se herečkám nepovedlo v určitých situacích pracovat s imaginárními předměty a prostorem. Nejen s miminkem, ale především s dveřmi, tácem, s prostorem v práci atd. V první scéně nastala situace s tácem, kdy protagonistka vzala imaginární tác a nesla jej k židli, v průběhu se ale tác vytratil a herečka už konverzovala s druhou dívkou na scéně. Stejná situace nastala, když herečka otevírala dveře, nejdříve jej otevřela na jednu stranu, poté už byly dveře zase na druhé straně a občas se stalo, že tam ani nebyly.

    Herecké zpracování bylo dobré. Bylo vidět, že to dívky baví. Někdy jsem ale měla pocit, že se samy ztrácejí v tom, co je a není pravda. Nedotáhly jednu scénu a už se vrhaly do druhé. Velice mě zklamal konec inscenace. Nejenže jsem čekala nějakou hlubší myšlenku, která tam nakonec vůbec nebyla, ale vadilo mi např. i to, jak rychle se prozradilo tajemství hry. 

    Na hlavu herců ze strany poroty padaly spousty negativních připomínek. Jak už kvůli neukončenosti inscenace, tak kvůli nevhodně zvolené hře na přehlídku. Vytýkány byly také prostorové i jevištní chyby nebo rychle vyčerpaný inscenační klíč. Naopak oceněn byl odstup od role.

 

Martina Jarošová

(3. ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)


Comments