Emodrink z Elsinoru

Napříč, kulturní občanské sdružení (Brno)


Podle W. Shakespeara napsal J. Prokeš

Vedoucí souboru: Josef Prokeš

Režie: Lukáš Junga

 

V Night Clubu Elsinor si barman – zkrachovaný student herectví – amatérsky a s gustem hraje    na Hamleta. I ostatní postavy Shakespearova dramatu jsou postmoderně přeneseny do současnosti: technocoura Ofelie své repliky rapuje, slavná věta „zda zit ci nezit“ je čtena bez diakritiky z mobilu, emoboy vysvětluje králi, že ten se už ve stylu emo rituálně podřezávat nemusí, protože stejně sám od sebe brzo umře… Oproti předloze je tu navíc i postava psa.






Emodrink z Elsinoru – nápoj, který vás otráví

    Brněnské kulturní občanské sdružení Napříč se nijak netají tím (naopak jeho členové to často a rádi zdůrazňují), že jedním z jeho hlavních cílů je provokovat. V současné detabuizované době opravdu tvrdý oříšek. Avšak na ŠPÍL-BERGU se tvůrci inscenace Emodrink z Elsinoru přece jen k vytoužené metě přiblížili. Diskuze, která se nad představením strhla, byla totiž jistě jednou z nejvášnivějších.

    Už anotace tohoto divadelního kusu zajisté nenechala diváky chladnými. Slibovala Shakespearova Hamleta v žhavě aktuálním balení, postmodernu a taky Psa. Tedy…Psa jsme viděli...

    A co jsme viděli ještě? V prostředí jakéhosi „night clubu“ (doposud jsem si myslela, že night club je jinak řečeno veřejný dům tedy nevěstinec, ale asi jsem se spletla) s názvem Elsinor obsluhuje a „džamajský“ rum nalévá ostrý hoch, jakýsi přesluhující punker a „Hamlet dnešní doby“. Do lokálu přichází postarší záhadný Host se Psem, a ačkoliv zde působí jako pěst na oko a těžko říci, co ho sem zaválo a hlavně co ho zde drží, sedí jako přibitý na židli a nepřestává s Barmanem klábosit. Do tohoto dialogu jsou místy vkomponovány úryvky ze Shakespearova dramatu. Posléze vtrhne na scénu Technocoura – Ofélie v obligátních síťovaných punčochách a minisukni a počne „Prince“ svádět. Ten ji slovy klasika nejprve odmítá, ovšem po chvíli dojde k vzájemnému souznění postav - a to díky kouzelné milostné formulce „latex!“. S monologem šílené Ofélie na rtech Coura odchází, načež přihopká Emoboy, poručí si „emodrink“, trousí „emořeči“, přednáší svou depresivní „emobáseň“ a tančí s Hostem „emotango“. Na závěr se objeví Barmanova Matka (hraje ji stejná herečka jako Technocouru), vychází najevo, že Host byl Barmanovým otcem, jenž se vrátil z ciziny, aby poznal svého syna, Matka se otráví „emodrinkem“ a Host se na toaletách (raději) podřeže. Celá show končí v oblacích dýmu za Barmanova démonického smíchu. 

    Předlohou inscenace je původní text Josefa Prokeše (člena o.s. Napříč), který také vytvořil scénář a zahrál si roli Hosta, Barmanova otce. Hra vyšla v roce 2008 v edici RozRazil – Současná česká hra (vydalo nakladatelství Větrné mlýny). Tématem hry je střet dvou zničených generací: současné, sebedestruktivní a znuděné, žijící ve světě bez hodnot na jedné straně, a té, jejíž život byl poznamenán érou komunismu a (v tomto konkrétním případě) nucenou emigrací na straně druhé. Avšak onen „dvougenerační“ pohled na soudobou skutečnost je poněkud falešný. Autor v textu totiž nezapře příslušnost k oné druhé (starší) generaci (Josef Prokeš se narodil v r. 1947). Jeho představa mladých je tudíž značně zkreslená a repliky, jež vkládá do úst postavám pubertální omladiny, působí často nepřirozeně a násilně. Těžko lze totiž přijmout obraz mladé generace jako bandy povrchních ubožáků bez cíle, jejichž kulturně-politickým přesvědčením je Emo, latex, techno a brutální sex. (Mimochodem, pokud je někdo – jako Coura Ofélie - fanouškem techna, jen stěží bude i příznivcem hiphopu,  ochotným své repliky rapovat.) To ale bohužel není jediným úskalím textu – a tedy následně i inscenace.

    Režisér Lukáš Junga převedl hru na jeviště v téměř nezměněné podobě (až na vynechání postavy Dance Mastera a Tanečnice). Škoda. Výsledkem je totiž fakt, že inscenace trpí – stejně jako předloha – absencí patrné logické struktury. Navíc téma onoho generačního boje se na jevišti také nějak vytrácí. Vznikla tak na pohled (rádoby) efektní podívaná, v níž divák marně hledá záchytný bod, klíč, který by mu objasnil, co se to před ním vlastně odehrává. Vše se děje jaksi svévolně, bez zjevné příčiny. Postavám chybí motivace jednání a jejich vzájemné vztahy jsou nejasné. I v diskuzi po představení padala nejčastěji otázka „proč“? Proč je v inscenaci postava Psa? Proč se na závěr Host podřeže? Proč se v night clubu zjevil Emoboy? A proč ten Shakespeare?

    Prohlašování hry a inscenace za postmoderní aktualizaci Shakespeara byl asi jeden z nejvíce provokativních momentů. Ovšem nemyslím si, že intelektuály divadelní obce nadzdvihoval ze židlí fakt, že středověký hrad se změnil v night club a že Ofélie šermuje před diváky svými růžovými tangy, ale skutečnost, že Emodrink z Elsinoru má s Hamletem společného asi tolik, jako Brabcův film Máj s Máchovou básní. Autory proklamovanou spojitostí mezi Emodrinkem a Hamletem je to, že postavy v night clubu Elsinor jsou ve většině zneuznaní nebo amatérští herci a přednášením replik z Hamleta se mezi sebou baví. Takovéto prolnutí mi ovšem připadá dosti chabé. V praxi to totiž znamená, že si Josef Prokeš ze Shakespeara vypůjčil jen určité motivy (vykořeněnost hlavního hrdiny a jeho vnitřní tápání, deziluzi a nedůvěru k současné společnosti,…), ale jinak pouze prošpikovává situace z kontextu vytrženými hamletovskými replikami, které v daném momentě postrádají logický smysl.

    Ovšem jednu věc inscenace se Shakespearem společnou přece jen má. A totiž tu, že by se dala přiléhavě popsat shakespearovským citátem: „Slova, slova, slova.“ Dalším velkým problémem tohoto představení je totiž velký důraz, který je kladen na slovo a minimální podíl přímého jednání postav v situaci. Pokud se již postavy, které přichází a odchází z jeviště bez zjevné příčiny, odhodlají k nějaké akci, opět je pro diváka velmi problematické pochopit, proč tak činí (např. scéna s „emotangem“, písňové vložky – Hrobař apod.).

    Co se týče herecké složky, je potřeba říci, že ačkoliv inscenace sama je skutečně velmi problematická, herecké výkony často naopak zachraňují, co se dá. Nejparadoxněji působila postava onoho již několikrát zmiňovaného Psa. I když, jak už bylo řečeno, většina diváků měla problém chápat jeho význam, smysl v celé hře, z hereckého hlediska byla „psí“ kreace Daniely Šiškové určitě nejzdařilejší a divácky nejzajímavější. Byť jí role nenabízela mnoho možností k uplatnění, dokázala ji Šišková využít, držet si od ní žádoucí a funkční odstup a na jevišti celou dobu fungovat jako nenápadný klaun, který glosuje dění kolem sebe. Josef Prokeš (Host) působí svým patetizujícím projevem a pregnantní výslovností na scéně velmi vznešeně, avšak jeho vlastní text mu poskytuje až příliš velký prostor na slovní a intelektuální exhibice, a tak se dostává často do polohy až nepříjemně mentorské. Zdeněk Filipec (Barman) je herec velkého nasazení a expresivity, na jevišti působí jako neřízená střela. V dobrém slova smyslu. Naopak obě role Martiny Pelcové (Technocoura, Matka) jsou pojaty dosti povrchně a málo uvěřitelně (na druhé straně je to pro tak mladou herečku bezpochyby velmi náročný herecký úkol – zahrát si v jednom představení dva opačné archetypy). Postava, která ponejvíce vyčnívá, je Emoboy Marcela Brože. Jde oproti ostatním o čistou karikaturu – co do vzezření i jednání. Nejprve působí jako svěží vítr, ale pak její prvoplánový humor začne trochu nudit. (Zde je ale nutné pochválit propracovaný kostým Terezy Fouskové, který změnil herce vskutku k nepoznání.)
    
    Na svých webových stránkách členové o.s. Napříč volají po originalitě a své umělecké výtvory označují exoticky znějícími výrazy jako „obskurní“, „enigmatický“, „neopostmoderní“ a „funebrálně-bizarní“. Je pravdou, že Emodrink z Elsinoru je těžké popsat pomocí běžné slovní zásoby. Je to nápoj proklatě ostrý. Při jeho konzumaci musíte dávat pozor, aby vás neotrávil. 

Šárka Ziková

(3. ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)

 
Comments