Dobytku smíchu netřeba

Rozplizlá Blizna (Brno)


Podle D.I. Charmse

Vedoucí souboru a režie: Dora Rodriguezová, Zuzana Špatná

 

Představení je složené ze čtyř povídek ruského spisovatele D. Charmse, které jako celkové pásmo kopírují jeho životní příběh. Je to náš oblíbený spisovatel. Projekt měl premiéru na recitační soutěži Polymnii, která se každoročně koná na Gymnáziu Matyáše Lercha. Dnes hrajeme podruhé.






Diváku smíchu potřeba

ROZPLIZLÁ BLIZNA – DOBYTKU SMÍCHU NETŘEBA

Sestaveno podle povídek (Sen, Jak jsem se narodil...) z knihy Dobytku smíchu netřeba ruského básníka a dramatika Daniila Ivanoviče Charmse

    Název představení zdá se býti poněkud záhadným. První, co diváka napadá, je ptát se, co to znamená – rozplizlá blizna – a komu že toho smíchu není třeba? Pátrala jsem nejenom při sledování představení, ale také po skončení, a v jedné internetové diskuzi jsem se dočetla, že se jedná o prachobyčejný zvířecí dobytek. Dobytek, který nepotřebuje smích. Dobytek, který jenom tak je. Zcela beze smyslu. Avšak s rozplizlou bliznou to je horší. Z anotace ani z představení se toho o blizně moc nedozvíme. Vypadá to, že si autorky inscenace – Dora Rodriguezová a Zuzana Špatná - vzaly příklad ze samotného Charmse a rozplizlá blizna je stejně absurdní a přitom naprosto normální  jako vše, co Charmse zajímá. Samy dívky píší, že se jedná o příběh, kopírující život autora. Tak tedy ano, příběh zaznamenávám a bliznu nechme stranou, třeba se její význam odkryje později, anebo ani není tak důležitá.


    Scéna tohoto představení byla velmi jednoduchá – před látkovou zástěnou stála jedna židle. V pověšeném prostěradle byla uprostřed asi 50 cm dlouhá díra. Působilo to jednoduše, ale po skončení představení ve mě zůstal dojem jakési odbytosti scény. Pro tak malou věc, takovou drobnůstku bych neváhala scénografii více upravit. Prostěradlo mohlo býti lépe natažené, nezmuchlané, vypovídající o své funkci více způsoby. I když možná bylo záměrem autorek, aby to působilo nedbale a nahodile. Pak tedy jsou mé úvahy o zanedbanosti zcestné.


    Na scénu přišly dvě ženy. V mužském oblečení, jedna má v uchu velký knoflík. První konflikt je na světě. Jsou to ženy, nebo muži? Za chvíli zjistíme, že holky hrají více postav. Různě se v nich střídají. Což působilo místy zmateně, zvlášť, když jednu postavu – matku hrály střídavě obě. Koho tedy vlastně představovaly? Nebo vůbec nehrály? Byly jen vypravěčkami příběhu? Jejich mužnost na mě působila dobře ve vztahu k celkovému rázu příběhu. Byl to příběh o narození umělce, o jeho dospívání ve stranicky založeného mladíka až po smrt v ústavu. Muž, který byl utýrán. Velmi neosobně a sterilně. Přesně takový pocit navodil i způsob kostýmování, jednání a vyprávění. V souladu s tím také bylo ono prostěradlo, připomínající nemocniční, ústavní prostředí.

    Je až neuvěřitelné, že celý životní příběh Charmse se na jevišti odehrál během deseti minut. Bylo to tak zhuštěné, rychle postupující, že mi na konci nezbylo než chvíli jen tak sedět a zírat. Zůstal ve mě zmatek a neporozumění. Co všechno nám chtěly sdělit? Co znamenala ta hezká metafora – kdy z karikatury vysmátého obličeje přeskládaly dívky srp a kladivo? Tento nejhravější moment mi utkvěl v paměti, ale ze zběsilého monologu odsouzeného nevím nic. A přesto je mi jako divákovi více než jasné, že za smrt umělce může právě onen symbol kladiva a srpu. Červená skládačka, která část jeho života poskládala sama tak, jak jí to vyhovovalo.


    Chválím především jednoduchost a střídmost. Žádné rozpliznutí děje nenastalo. Naopak - bylo dobyto smíchu diváků v momentu prozření oné skládací metafory z červených nálepek. Vtipný byl také porod dítěte – kdy dítě (panenka) prolétlo dírou v plachtě, která se tak stala ženskou vagínou. Moc hezký obraz, ale také bych s ním více pracovala a rozvinula ho. Aby lépe vyzněl, co takhle si pohrát s tím tvarem vagíny a klidně ho do té plachty vystřihnout? Ať ta plachta tak zoufale nekřičí, že je jen nevyžehleným prostěradlem s dírou uprostřed. Ať se pyšní tím, co představuje. Stejně tak, jako se holky nebály střihnout Charmsovy texty a rozprostřít je do několika emotivně silných minut.

 

Pavla Klára Urbášková

(3. ročník bakalářského studia oboru dramatická výchova)





Dobytku smíchu netřeba

Daniil Ivanovič Charms

    Na letošní přehlídce ŠPÍL-BERG 2010 nebylo mnoho takových inscenací, z jejichž zpracování by tryskala touha souboru sdělit divákům pro ně zajímavé téma, vyslovit názor či alespoň zaujmout postoj ke sdělované problematice. Mohu s čistým svědomím a radostí konstatovat, že právě soubor Rozplizlá Blizna, vzniklý teprve začátkem tohoto kalendářního roku, se o takové sdělení názoru pokusil. Prozatím dvě členky souboru si vybraly nelehký úkol - inscenovat povídky Daniila Ivanoviče Charmse. Divadelní zpracování povídek jsme mohli vidět už u leckterých amatérských souborů (např. LDO ZUŠ Jindřichův Hradec - Příběhy , Divadelní soubor HOP-HOP Ostrov - U RYBNÍKU). Jak samy autorky představení řekly, vznikla tato asi desetiminutová inscenace původně pro účast na školní recitační soutěži Polymnie na Gymnáziu Matyáše Lercha, z touhy zabývat se oblíbeným autorem ruským spisovatelem a básníkem. Po vydařené premiéře následovala první repríza právě na divadelní přehlídce  Špíl – berg 2010.

    D. I. Charms byl člověkem žijícím ve stínu komunistického režimu a literatury socialistického realismu první poloviny 20. století. Sám prohlašoval, že jej zajímá jen to, co nemá žádný smysl, což mnohé vypovídá i o jeho díle, které však za jeho života nebylo přijímáno, neboť nezapadalo do ideologického kontextu komunismu. Pro své absurdní, nelogické, nesmyslné a zcela iracionální povídky se stává velmi oblíbeným autorem právě v dnešní - často podobně absurdní - době.

    Soubor Rozplizlá Blizna si k inscenování vybral soubor povídek Dobytku smíchu netřeba (do češtiny přeložil Martin Hnilo, Praha: Argo, 1994), jejichž prostřednictvím se snažil diváka provést Charmsovým životem, od zrození až po jeho nejasnou  smrt.

    Na černém jevišti vidíme jednoduchou, avšak plně funkční a dostačující scénu - bílé plátno se svislou dírou uprostřed a židli. Zpoza plátna vychází dvě ženské postavy v tmavém, na sobě mají mužská saka. V rukou drží papírovou krabici a složky, jejichž opodstatnění nám lehce uniká, neboť dál nejsou nijak využity, a začínají vyprávět.  Dozvídáme se jak že byl D. I. Charms počat, jak se narodil, jak dále vypadal, co se s ním v průběhu života událo a jak skončil. To vše prostřednictvím textů z několika Charmsových povídek v deseti minutách. Bohužel je nutno přiznat, že nepoučený divák může být z takového rychlého sledu informací značně zmaten. Dívky každou chvíli střídají své role, jednou jsou obě Charms, vyprávějící o svém početí, jindy otec, matka, porodní bába či zástupce ubíjejícího a nesmyslně odsuzujícího komunismu, což se ovšem bez dostatečné znalosti souvislostí můžeme spíše domnívat. Rozpačitost v odlišení jednotlivých postav způsobuje jinak příjemný, přiměřeně civilní, energický projev hereček, kterému by v jednání neškodilo více přesnosti. Hned v první čtvrtině představení nás potěší porod  D. I. Charmse, který je proveden tajemnou třetí osobou (můžeme ji  spatřit až při závěrečné děkovačce) za bílým plátnem, a to jednoduchým, vtipným a výřečným vystrčením Charmse v podobě plastové panenky z díry. Veškerá akce ilustruje vyslovovaný text. Panenka nakonec skončí v papírové krabici imitující inkubátor. Charms je z něj následně vytažen jakožto červená kresba obličeje na papíře. Během další repliky textu skládají herečky z dílků tvořících obličej srp a kladivo. Tento moment nepochybně patří k nejzajímavějším nápadům inscenace, pousmějeme se nad vtipným a výstižným provedením souvislosti Charmsova bytí a komunismu. Škoda jen, že takových momentů není v inscenaci více. Pak už nás čeká pouze uvržení Charmse do psychiatrického zařízení, sen a vysypání všeho, co je v papírové krabici na zem, s vyslovením poslední věty „Poté ho přeložili napůl a vyhodili jako odpad.“ Závěrečná tečka výborně podtrhuje celkové vyznění inscenace a úmysl souboru poukázat na Charmsův trpký osud a nevlídný komunistický režim, který bezohledně a nesmyslně ničil lidské životy.

    Jako celek působí inscenace velmi hravě, s přiměřenou lehkostí. V první části příjemně graduje, situace jsou dokreslovány obrazy, zábavně ilustrovány, nabízí nám podněty k zamyšlení. V druhé části bohužel naše pozornost klesá, chybí nám více scénického pojednání a gradace. 

    Je nasnadě říci, že soubor Rozplizlá Blizna se uvedl na své první divadelní přehlídce v plné kráse, s radostným nasazením a chutí sdělovat své názory. Příjemný zážitek z inscenace nepochybně posílí naše očekávání do příštích let.

 

Zdeňka Kučerová

(2. ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)

Comments