Britannic aneb záhada svítící kostky

JeLiTa - Jedineční Lidoví Taškáři (Nymburk)


Autorská inscenace

Vedoucí souboru a režie: Michal Douša

 

Z loděnic Harland & Wolff vzešly mimo jiné tři slavné parníky a ukázky pompéznosti britského impéria - Titanic, Britannic a Olympik. Zatímco o osudu a potopení nejstaršího z trojčat - Titanicu - bylo napsáno několik knih a natočen velkofilm, o zkáze mladší, ale neméně majestátní lodi - Britannicu - se neví skoro nic. Ví se jen, že 21. listopadu 1916 z nevyjasněných příčin najela na námořní minu a šla ke dnu. Co tomu však předcházelo a proč se tak stalo, je záhadou, jejíž objasnění Vám, doufejme, přinese divadelní soubor JeLiTa z Nymburka v původní autorské hře "Britannic, aneb záhada svítící kostky".

 


Britannic aneb JeLiTo možné?

    Divadelní soubor JeLiTa vznikl v září v roce 2006 na půdě nymburského gymnázia. Inscenace Britannic je v pořadí třetí inscenací souboru; premiéra proběhla 18. června 2009 v Hálkově městském divadle v Nymburce.

    O čem to je? Sami tvůrci ve svém programu hlásají: „Z loděnic Harland & Wolf vzešly mimo jiné tři slavné parníky a ukázky pompéznosti britského impéria. Titanic, Britannic a Olympik. Zatímco o osudu a potopení nejslavnějšího z trojčat – Titanicu – bylo napsáno několik knih a natočen velkofilm, o zkáze mladší, ale neméně majestátní lodi – Britannicu – se neví skoro nic. Ví se jen, že 21. listopadu 1916 z nevyjasněných příčin najela na námořní minu a šla ke dnu. Co tomu však předcházelo a proč se tak stalo, je záhadou, jejíž objasnění Vám, doufejme, přinese divadelní soubor JeLiTa. o.s. z Nymburka...“

 

    Prvotní divácké očekávání je nabuzeno, zřejmě budeme svědky divadelního dokumentu, který se pokusí zmapovat utajené události, týkající se posledních chvil parníku Britannic. Chyba lávky! Jaké je divácké rozčarování, když se tato pouť za pravdou nekoná, ba právě naopak! Původní autorská divadelní hra rozhodně nečerpá z pravdivých faktů o Britannicu. Autor využívá Britannicu jen jako objektu zcela vytrženého z dějinného kontextu, vytváří svůj naprosto fiktivní příběh. Jedinými pravdivými fakty jsou název parníku (Britannic), datum kdy došlo k potopení (21. listopadu 1916) a skutečnost, že kapitán ztroskotání nepřežil spolu s dalšími asi třiceti lidmi.

 

    Hru Britannic (aneb záhada svítící kostky) napsal pro soubor JeLiTa principál Michal Douša. Jedná se o původní autorský text, jehož autor se ujal i režie inscenace.

    Hra Britannic vypráví smyšlený příběh o konci britského parníku Britannic, který se opravdu potopil 21. listopadu 1916 v 9 hodin 7 minut poblíž ostrova Kea.

    Příběh začíná v britském vetešnictví, které vede vetešník Billy Bobins. Poklidná atmosféra vetešnictví je narušena příchodem tajemného kovboje, který přináší Bobinsovi dar v podobě svítící kostky (ústřední objekt celé hry). Tato kostka rozpoutá v jinak poklidném životě Billyho Bobinse řetězec událostí. Záhy se u Bobinse objevuje tajemný černý jezdec, který chce získat svítící kostku, to se mu nepodaří, a tak bodne Billyho Bobinse „čepelí“ - v inscenaci ztvárněno šatním ramínkem - pod rameno (vsuvka jako vystřižená z Hůrky - pozn. autora). Následuje vyšetřování (kdo byl tajemný jezdec) pod vedením bývalého detektiva. Příběh se po těchto událostech přesouvá k symposiu, které bylo svoláno s cílem rozhodnout o tom, co je třeba učinit s tajemnou svítící kostkou. Na symposiu zazní referáty významných vědců počátku 20. století (Einstein, Curie-Sklodowska). Na symposiu jsme účastni tajného jednání průmyslníka Bentleyho, anglického krále a královny, britského premiéra a egyptoložky Marianne. Egyptoložka přichází s tezí, že tajemná kostka je posledním článkem Cheopsovy pyramidy, klíčem k bohatství skrytého uvnitř pyramidy. Vidina finančního a materiálního zajištění rozpoutá vášnivé snahy zmocnit se pokladů. Jak však nevzbudit mezinárodní podezření? Volba padne na parník Britannic, na jehož palubě se má v listopadu konat jakýsi mezinárodní summit. Po této domluvě se již ocitáme na parníku Britannic, pasažéry parníku jsou státníci Británie, Francie a carského Ruska. Na přídi parníku je v trezoru ukryta tajemná svítící kostka. Poklidnou plavbu zpestří maňáskové divadlo, zpracovávající Verdiho Aidu, kterého se účastní všichni státníci. Následuje zcizovací nepochopitelná vsuvka tai-chi (těžko popsatelný počin herců na scéně – pozn. autora). Po tomto „žertovném vstupu“ náhle spatřujeme na scéně Billyho Bobinse a detektiva, oba jsou na Britannicu ukryti v podpalubí, hledajíce tajemnou svítící kostku. 

    K této dvojici se přidruží i egytoložka Marianne, která se též ukrývá v podpalubí a též hledá kostku. Dozvídáme se, že tajným cílem plavby má být Egypt. Děj se přesouvá opět na palubu, průmyslník Bentley a britský premiér vytvoří vlastní plán, jak získat tajemnou svítící kostku a zajistit si tak údajné bohatství. Plán je jasný, opíjí anglického krále a získají tak nepozorovaně klíč od trezoru. Jak však nevzbudit podezření? K tomuto účelu se jim hodí německý brigádník na britském parníku - Helmut. Helmutovi se podaří získat klíč od britského krále, parník Britannic se bohužel počne potápět. Oba majetkuchtiví (premiér a průmyslník Bentley) se pokusí získat kostku z trezoru. To se jim však nepodaří. Billy Bobins společně s detektivem a Marianne zasahují. Postraší Helmuta (inscenačním principem řeckého deus ex machina, ztvárněným na provaze se vznášející egyptoložkou), který mezitím ukradl klíč od trezoru premiérovi a průmyslníku Bentleymu. Helmut vystrašen klíč upustí. Je však již příliš pozdě na záchranu kostky i sebe sama. Loď se potápí a spolu s ní jde ke dnu i Billy Bobins, detektiv, Marianne i tajemná (již nesvítící) kostka. Inscenaci uzavírá epilog vypravěčky (nejspíš zestárlá Marianne) a kovboj, který vypravěčku ze scény odnáší.

 

    Z dramaturgického hlediska není výběr předlohy zrovna šťastný. Pravidelný dramatický text Britannic (aneb záhada svítící kostky) nepřináší z pohledu čtenáře žádné zásadní otázky, nenese žádný názor, nejedná se o aktuální problematiku, neřeší se zde palčivé otázky doby. Samotný příběh je rozmělněný a nemá spád, promluvy postav jsou zdlouhavé a nepřispívají k dramatičnosti děje ani ke gradaci samotného příběhu. Text nečerpá ani z historických reálií, týkajících se posledních chvil zaoceánského parníku. Jedná se jen o autorský, rádoby propagandistický pohled na konec Britannicu. Aktualizační odkazy, které se v textu vyskytují (příkladem nechť poslouží Billy Bobins a černý jezdec), jsou nepatřičné a působí velmi nesourodě. Jedná se o povrchní vtip pro vtip a působí jen jako špílce pro přátelské studentské publikum.

 

    Režijní uchopení inscenace celou hru strhává ještě více do hlubin archaické zaprášenosti a text nikterak neozvláštňuje ani nenabízí divákům otázky. Nabídka aktuálního tématu, které je možné vysledovat kupříkladu v bizarní situaci, kdy státníci a průmyslníci evropských velmocí plují na palubě parníku předurčeného ke ztroskotání, může korelovat s aktuální společenskou a hospodářskou krizí. Tím bizarněji může působit ona svítící kostka - jako absurdní roznětka pádu celého společenského systému.

    Inscenace však s takovýmto či jiným aktualizačním výkladem nepracuje. Stává se tak jen pouhým fiktivním autorským pohledem na možný konec parníku Britannic. Režijní záměr inscenace nenese jasný názor ani nehledá hlubší smysl inscenace. Režijní koncepce je podřízená textu, snaží se striktně deklamovat text. Divák je tak ukolébán klidnou hladinou zátočiny příběhu, kam jen občas zavítá vlnka, aby zčeřila jinak pokojnou hladinu, na které se, jako na nafukovacím lehátku na Máchově jezeře, diváci v poklidné a nedramatické atmosféře spokojeně oddávají snění a spánku.

 

    Samotní tvůrci o své práci říkají: „Neděláme studentskou recesi, snažíme se o opravdové divadlo...“

    Toto konstatování je vlastně popis celé inscenace. Ono opravdové divadlo je v očích souboru a režiséra vnímáno jako něco velkého, velkolepého, duchaplného. Britannic do programového prohlášení souboru zajisté zapadá, neb je opravdovým Gigantickem (Gigantic byl původním názvem parníku Britannic), který se ve své mohutnosti převalí přes diváky a vír, který vytvoří jeho mohutné lodní šrouby, pozvolna vtahuje diváckou pozornost do hlubin pasivity. 

 

    Ono velké divadlo je patrno i v celkové stylizaci inscenace. Herecké výkony se snaží být opravdu činoherními výstupy, kde nejdůležitějším ukazatelem hereckého výkonu je správně odříkaný text. Na samotnou hereckou akci tak již mnoho sil ani prostoru nezbývá. Herecká stránka inscenace se vlastně stává jen pouhým odříkáním autorem předepsaných a zrežírovaných replik. Je na škodu, že toto opravdové divadlo postrádá tu čirou bezprostřednost a hravost, jako by se tvůrci styděli být mladými a hravými studenty, kteří dělají divadlo opravdově čili pro to, aby sdělili své názory, myšlenky a postoje. Klidně ať se pustí do recese (on samotný ústupek od opravdového divadla nikterak neuškodí), vždyť jak jinak reflektovat společenskou recesi než recesisticky pojatým divadelním arte-aktem. Inscenace působí jako dobře odvedená ochotnická práce souboru, ne nepodobná té, o kterou se snaží v Shakespearovském Snu noci svatojánské řemeslníci.

 

Petr David

(2. ročník magisterského studia oboru divadlo a výchova)

Comments