Historie areálu

SK Starý mlýn Opava-Kylešovice sídlí v areálu bývalého vodního mlýna, nazvaného Panský (nebo pamětníky též Mohrův) mlýn, od roku 1998.

O jeho dlouhé historii, která se začíná psát od 15. století, se můžete dočíst v práci:
Pavel Solnický: Vodní mlýny na Opavsku. Bakalářská diplomová práce. Brno 2006, s. 17 – 19.
dostupný z http://is.muni.cz/th/110941/ff_b/bakalarka.pdf

"Panský mlýn nebo též Mohruv mlýn náležel od nejstarších dob k fojtství kylešovskému. Spolu s ním ocitnul se roku 1472 v držení opavského knížete Viktorína, syna českého krále Jiřího z Poděbrad. Voda byla na mlýnské kolo vedena z nedalekého rybníka, který se napouštěl z řeky Moravice. Více se o mlýnu a o právech a povinnostech zdejších mlynářů dovídáme z listiny knížete Viktorína ze dne 22. března 1485: „Jakož jsme opatrnému Matějovi, mlynáři z našeho mlýna kylešovského, některé role zabrali našim novým rybníkem, že na místo toho dva hony role nad naším hájem i s loukou ležící při bobovnici a k tomu též čtyry zahrady při řečeném mlýně položené dali jsem jemu Matějovi a manželce jeho Majdaleně i dědicům jejich a tímto listem vzdáváme a postupujem. Kromě toho z milosti naší jemu přidáváme, že nám i dědicům našim z toho mlýna toliko tři maldry vydávati a tři vepře krmiti má. Také má užívati řeky, která jde od stavu toho mlýna až na to místo, kde se vody scházejí. Jestliže by se rybník při řečeném mlýně strhal, povinni jsme a máme býti mlynáři nápomocni lidmi i jiným čehož potřeba, aby to zase opatřiti mohl. Také máme k opravení a stavění mlýna dříví a na pokrytí šindele a hřebíků s dostatek jemu dáti. Mlynář pak, žena a dědicové jejich mohou řečený mlýn zastaviti, prodati i s tím činiti jako s svým vlastním, v tom právě, jakož to sami drželi a toho užívali.“ Jak vyplývá z této
listiny držel Matěj mlýn v dědičném nájmu.
Dne 26. února 1498 získal mlýn od knížete Jana Korvína, nemanželského syna uherského a českého krále Matyáše Korvína, raduňský pán Albrecht Kavan z Dědibab. Spolu s celým raduňským panstvím pak mlýn roku 1505 získal rod Tvorkovských z Kravař. Jiřík Tvorkovský z Kravař prodal roku 1570 mlýn se vším k němu náležícím příslušenstvím městské obci opavské. Město získalo mlýn i s dědičným mlynářem Kryštofem Neumannem. Po jeho smrti převzal mlýn roku 1578 jeho syn Hanuš Neumann. Ten se rozhodl, že k mlýnu získá zpět některé pozemky, které již dříve byly od mlýna odtrženy. Zažaloval tedy nejen obec kylešovskou, ale i městskou radu opavskou, vlastní vrchnost. Přestože se mu u soudu podařilo vyhrát při proti kylešovské obci, důležitější spor s městskou radou prohrál. Ta svého vítězství využila k tomu, že mlynáři nařídila, aby mlýn prodal. A mlynář si dokonce za nelichotivá slova vyřčená na adresu opavských radních poseděl čtyři týdny ve vězení. Mlýn byl odhadnut na 320 tolarů a 3 groše. Nástupcem Hanuše Neumanna se stal mlynář Ondřej Keller, bývalý fojt v Rázové, který ale roku 1594 z mlýna utekl a zůstalo po něm jen mnoho nezaplacených dluhů. Mlýn byl v té době „povodní zkažen“ a byl také poškozován zpáteční vodou, od stavu, který pro nový knížecí mlýn (Prachovník) nechal zbudovat zámecký úředník Kašpar Weidner. Po zběhnutí mlynáře Kellera provozovalo mlýn město Opava ve vlastní režii. Hospodařil na něm radní Jiřík Bartsch spolu s tovaryšem. O tom jak toto hospodaření vypadalo si můžeme udělat obrázek z toho, že již roku 1596 žádá město Opava „aby se mlýn opět dal v nájem, jinak že jest městu jen ke škodě“. A tak se v dalších letech znovu setkáváme s mlynáři, kteří mlýn drželi v nájmu.
Další zpráva o Panském mlýnu v Kylešovicích je až z roku 1625, kdy Václav Böhm z Hradce, mlynář na Velkém mlýně, žádá, aby mu byl pronajat Panský mlýn. Böhm získal mlýn ve špatných časech, kdy válečná vřava třicetileté války mnohokrát prošla Opavskem. Nemůžeme se tedy divit, že byl tehdy mlýn hodně sešlý a Böhmové si někdy kolem roku 1650 hledali živobytí jinde. Roku 1645 odváděl nájemce městu 48 čtvrtní žita, 24 čtvrtní ječmene a krmil šest vepřů. Z roku 1661 pochází zpráva panského mlynáře Ondřeje Bergera, že je mlýn na spadnutí. Opravy prováděné tehdejším mlynářem byly limitovány tím, že je vrchnost mlynáři neproplácela. Dne 10. listopadu 1665 byla u městského úřadu v Opavě sepsána smlouva s panským mlynářem o novostavbě toho mlýna. Hanuš Streit z Bruntálu, později mlynář ve Strahovicích, se v ní zavazuje, že mlýn za použití starého i nového materiálu znovu postaví. Mlýn měl mít dvě složení a mlýnská strouha měla být upravena tak, aby mohla pohánět i pilu. Mlynář měl platit 41 tolarů slezských a dávat 3 měřice žita, 1 měřici pšenice a 65 čtvrtek zeleného piva. Pravděpodobně ale tehdy nedošlo k novostavbě mlýna, protože již roku 1669 si panský mlynář Hanuš Matyášek stěžuje na zchátralost mlýna, který musel uvést do pořádku opravami. Po smrti Matyáška nastoupil Řehoř Perníkář, který se 27. listopadu 1673 oženil s Dorotou dcerou předchozího mlynáře Hanuše Matyáška. Ani Řehoř Perníkář nebyl výjimkou a nevydržel na mlýnu dlouho. Už roku 1684 se zde zmiňuje Bernard Herold a roku 1694 Jiří Sackner. Ten ale již následujícího roku dostal ze mlýna výpověď. O tom, že zdejší mlynáři to v tehdejší době neměli vůbec jednoduché, nám svědčí stížnost Jiříka Sacknera proti výpovědi z mlýna ze dne 7. července 1695, kde píše, „že dvakrát mu povodeň strhla splav, i nemůže také ničeho odevzdat. Nevydělal ani 3 tolary ročně, kromě toho bylo 12 měřic mlýnského pole a luk vtaženo do úhoru a přece musel platiti 36 tolarů ročně.“ Nic mu ale tato stížnost nebyla platná, protože už 23. července 1695 nastupuje nový mlynář Řehoř Motyka. Ten koupil Panský mlýn za 300 tolarů. Byl také povinen odvádět roční činži 36 tolarů a 3 maldry žita.
Dne 15. dubna 1724 koupil mlýn od Jiřího Motyky Josef Böhm z Hradce za 975 tolarů. Ten postoupil 5. října 1752 mlýn svému synovi Jiřímu Böhmovi za 1050 tolarů a následujícího roku zemřel. Jiří Böhm zemřel kolem roku 1787 a Panský mlýn koupil František Kantor z Vehovic (dnes Wiechowice v Polsku). Dne 19. července 1805 prodal František Kantor mlýn svému synovi Antonínovi za 4000 zl. Po něm od roku 1833 působil na mlýně snad jeho syn Anselm Kantor. K mlýnu tehdy patřilo 29 jiter a 232 čtv. sáhů pozemků. Mlynář měl městu odvádět 45,36 zl. a 90 měřic obilí v ceně 159 zl. Druhý syn Františka Kantora Josef se roku 1833 přiženil na mlýn do Suchých Lazců. Anselm Kantor byl na Panském mlýně až do roku 1890 a po něm nastoupil Leoš Kantor. Leošova žena Marie se po jeho smrti znovu roku 1906 vdala za Josefa Kocha a mlýn prodala nájemci Janu Mohrovi z Mladecka. Ten mlýn přebudoval a roku 1921 ho postoupil svému synovi Edmundu Mohrovi. Ve mlýně se mlelo až do roku 1953, kdy mlýn v rámci kolektivizace převzalo JZD. To mlýn několik desetiletí používalo jako šrotovník a míchárnu krmiv."

 
 

Ve vlastnictví rodiny Mohrovy zůstal mlýn až do roku 2011, kdy jej rodina prodala.

Současná podoba mlýna odpovídá přebudově Jana Mohra z roku 1921, přičemž je však větší část budov v havarijním až neuspokojivém stavu.
Původní vodní mlýnské kolo však nahradila turbína na výrobu elektrické energie.
Střešní krytinu mlýnice i přilehlých hospodářských budov tvořily břidlicové šablony kladené nakoso. Tato historicky a esteticky cenná střešní krytina byla na budově mlýnice necitlivě odstraněna a nahrazena plechem.
Objekt mlýnice utrpěl patrně nejvetší neestetické zásahy, kromě již zmiňované střechy je dále velmi poškozena i fasáda budovy. Ta byla navíc původně členěna římsami, které ale byly narušeny stavebními zásahy především v obytné, jižní části. Některá původní okna byla odstraněna a nahrazena luxferami nebo trojdílnými okny odlišných rozměrů, v části vlastní mlýnice byla římsa prolomena transportním vstupem. Na jižní straně byl sekundárně doplněn balkón, opět narušující v místě římsy. Statika mlýnice není v dobrém stavu.
Patrně v nejzachovalejším stavu zůstala rodinná vilka zbudovaná západně od mlýnice a hospodářských objektů.
Fasády hospodářských objektů byly díky využívání zdejšího jezdeckého klubu udržovány v relativně dobrém stavu. Největší poškození tak představují střechy, kde se břidlicová krytina místy uvolňuje a do střechy zatéká.
Hospodářská budova přilehající těsně k mlýnici, kde se dnes nacházejí hlavní stáje má střechu prolomenou transportními vikýři. Kromě původní krytiny se zde dochovaly i půdní protipožární zídky, v té době běžná ochrana před rychlým šířením požáru. Zastropení je řešeno klenbou valenou do traverz. Dvoudílná okna členěná železným rámem do malých tabulek jsou charakteristická pro většinu hospodářských budov 1. poloviny 20. století. 
 

Ačkoli objekt mlýna není zapsán ve státním seznamu památek a nenajdeme tu nijak zvlášť hodnotné architektonické prvky, je třeba si uvědomit jeho užitkovou, estetickou i historickou hodnotu. Jedná se o jeden z mála dochovaných mlýnů na opavsku, jejichž vývoj probíhá kontinuálně již od středověku.