Home‎ > ‎Deník‎ > ‎

2010-01-16 Pochod eskymáků

  Je to už týden, co napadl sníh a vzápětí jej mrznoucí déšť pokryl ledovkou. Krajina tak připomíná populární Nohavicovu píseň: Ladovská zima. Ale každému, kdo se někam vydá pěšky, se musí vybavit jiná Jarkova píseň:
 
 
 V sobotu ráno při snídani v 8:50 jsem pozoroval asi 40 hus, jak podle Svratky letí k jihu. Pak jsem předstíral práci v garáži a nenápadně jsem se s Denym vytratil na krátkou procházku. Na šípkovém keři na konci ulice poskakovalo hejnko vrabců polních. Na vedení vysokého napětí, nataženého nově na podzim, seděla poštolka, ale její posed ve mně moc důvěru nevzbuzoval. Pro jistotu jsem poslal foto kamarádovi z EONu. Ledová krusta na sněhu mou váhu pohodlně udržela a tak chůze po ní perfektně cvičila smysl pro rovnováhu (upadl jsem jen jednou). Na stromě u potoka si strakapoud jižní odsekával větev pod sebou, ale na rozdíl od našich politiků dobře věděl, na kterém konci má při tom sedět. Při pohledu na hejnko 7 koroptví, jsem si umínil, že jim nasypu nějaká semínka. Když sypat, tak všem, ne jenom sýkorkám a vrabcům. A skutečně jsem jim večer zanesl něco máku a slunečnice. Podle toho co si vyberou budu pokračovat. 15-ti minutovou procházku-klouzačku jsem zakončil u našeho druhého pramenného rybníčku (1. je trdliště). Jeho pramen udrží rybníček po jistou dobu nezamrzlý, je na něm vidět ještě zelený okřehek. Využívá ho jako krmivo pro domácí kachny jeden místní občan, jehož jménem se rybníčku říká. Je za keřem na mé fotce a zrovna vykřikl velmi neslušné slovo, opravdu to hodně klouže :-). Doma jsem doplnil své poleno, které jsem navrtal a vycpávám je vlašskými nebo mandlovými ořechy. Strakapoudům jižním se lépe proklovávají a sýkorky jim neujídají. Na další fotce Deny s kocourem obědvají, jsou kamarádi na první pohled. Nějak se dokonce dokáží domluvit, kdo z nich má větší hlad, a ten žere první. Ovšem játra musí zaráz! Odpoledne jsme klouzali na procházce společně, já, Béďan i Deny. Nejhorší byly křivě vyšlapané chodníčky. Na zledovatělých šlápotách to bylo o vyvrácení kotníků. Zasněžené pole pokryté ledovkou se od moře moc neliší, jenom se po něm dá klouzat. Ve vinohradech bylo pusto, až na pár babek a modřinek. A konečně po všech strakapoudech jižních jsem narazil i na jednoho velkého. Už v obci jsem fotil jednoho havrana, který mi připomínal dítě. Ty mají totiž úžasný talent si najít i v největším mrazu nebo suchu místo, kde se zaprasí. Domů jsme se vraceli se západem slunce, a ta lokomotiva je tam schválně, ale měl jsem co dělat, abych to stihl, jela totiž dost rychle a já měl už zabaleno.
 
 

Prezentace PicasaWeb

 
 
 
Comments