České a slovenské dějiny po roce 1945

Košický vládní program, 5. dubna 1945

I.
...Nová vláda má býti vládou široké Národní fronty Čechů a Slováků a tvoří ji představitelé všech sociálních složek a politických směrů, které doma i za hranicemi vedly národně osvobozenecký zápas za svržení německé a maďarské tyranie...
III.
Vláda oceňujíc výjimečné zásluhy Rudé armády o naše osvobození i její rozhodující úlohu v zajištění naší budoucnosti a vzdávajíc hold nedostižnému vojenskému umění, bezpříkladné sebeobětavosti a bezmeznému hrdinství jejích příslušníků - chce ještě více upevňovat bojovou spolupráci čs. armády s Rudou armádou a vidí v ní vzor pro budování nové, skutečně demokratické, antifašistické čs. armády...
IV.
...Smlouva československo-sovětská z 12. prosince 1943 o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné spolupráci bude určovat pro veškerou budoucnost zahraničně politickou pozici našeho státu.
V.
...Na rozdíl od dřívějšího byrokratického, lidu vzdáleného správního aparátu tvoří se v obcích, okresech a zemích, jakožto nové orgány státní a veřejné správy, lidem volené národní výbory...
VI.
Vláda se bude jako první domácí vláda republiky pokládat za ztělesnění československého státního společenství, založeného na nových zásadách. Učiní konec všem starým sporům a vycházejíc z uznání Slováků jako nacionálně svébytného národa, bude vláda od prvních svých kroků důsledně se snažit, aby v česko-slovenském poměru byla uskutečněna zásada “rovný s rovným” a aby tak bylo uplatněno skutečné bratrství mezi oběma národy...
VIII.
...Z občanů Československé republiky německé a maďarské národnosti, kteří měli československé státní občanství před Mnichovem 1938, bude státní občanství potvrzeno a event. návrat do republiky zajištěn u antinacistů a antifašistů, u těch, kteří vedli už před Mnichovem aktivní boj proti Henleinovi a proti maďarským iredentistickým stranám a za Československou republiku...
U ostatních československých občanů německé a maďarské národnosti bude československé státní občanství zrušeno....


Video YouTube




Klement Gottwald: „Právě se vracím z Hradu …..“
(Václavské náměstí, 25.2.1948)


    Právě se vracím z Hradu od pana prezidenta. Dnes ráno jsem mu podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února t. r., a současně jsem panu prezidentovi navrhl seznam osob, kterými má být vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, tak jak byly podány, přijal. Soudruzi a soudružky, dekrety jak propouštěcí, tak i jmenovací jsou panem prezidentem podepsány a za chvíli budou mnou kontrasignovány.
    Panu prezidentovi rozhodování o tomto návrhu nepřišlo lehko, jak vidno z toho, že to trvalo dosti dlouhou dobu, než věci uvážil a rozvážil. Pan prezident přes to všechno pak nakonec uznal nutnost a nezbytnost takového opatření, a hlavně proto to uznal, poněvadž viděl, že to bylo přání, vůle a hlas lidu.
    My, soudruzi a soudružky, jsme panu prezidentovi vděčni, že dovedl respektovat přání a vůli lidu i ve věci, která mu byla osobně velmi těžká. A nyní, soudruzi a soudružky, ještě několik slov. Reakce, která chystala a připravovala právě v této době rozhodný úder proti našemu lidově demokratickému řádu, byla sama odražena a poražena. Bdělost, ostražitost a pevná bojová vůle našeho lidu způsobily především tuto porážku reakce.
    Jednota našeho lidu, jednota dělnické třídy, jednota dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence to byla, která našemu národu dala dostatek sil, aby v zárodku, během několika málo dnů, zmařil úklady a spiknutí reakce.
    Nyní, kdy každý útok reakce je odražen, vrátíme se opět ke své práci, ke své budovatelské práci na splnění dvouletky, ve které práce bude o to radostnější, že již tam budou v míře daleko menší, než tomu bylo dosud, rozvratnické a sabotážnické živly.
    Je potřeba, soudruzi a soudružky, nyní, když vůle našeho lidu byla tak slavně prosazena, znovu se semknout v mohutné pracovní úsilí, abychom překonali veškeré obtíže, které před námi stojí, a abychom vybudovali z naší republiky, oproštěné od reakcionářů, šťastný domov všeho pracujícího lidu.
Rudé právo, č. 48, 26. února 1948.



Video YouTube



Smrt Jana Masaryka - 10 března 1948
Lidové noviny 11.března 1948

Jan Masaryk byl  synem prvního československého prezidenta T. G. Masaryka a jedním z nejvýznačnějších československých diplomatů první poloviny 20. století. V letech 1945-1948 vykonával funkci ministra zahraničních věcí ve Fierlingrově a později Gottwaldově vládě. Při únorové krizi odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády. Na venek vystupoval konstruktivně, pronesl i několik provládních prohlášení. V soukromí ale rezignoval a přemýšlel nad odchodem do dalšího exilu. 10. března byl nalezen mrtev pod oknem svého bytu. Jeho smrt je dodnes záhadou. Dodneška se historikové přou: podle jedné terie šlo o sebevraždu, podle druhé o vraždu, objevila se i verze takzvané vynucené sebevraždy. Lidové noviny referovaly o smrti Jana Masaryka 11. března 1948 takto:

Do radostného očekávání, se kterým celý národ vzhlížel k dnešní schůzi sněmovny, v níž předseda vlády Kl. Gottwald přednesl prohlášení nové vlády obrozen Národní fronty, udeřila jako blesk v dopoledních hodinách zpráva o náhlé smrti ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. K tragickému skonu ministra zahraničních věcí předsednictvo vlády oznamuje: Dne 10. března 1948 v časných ranních hodinách skončil dobrovolně svůj život, naplněný prací pro vlast a národ, ministr zahraničních věcí Jan Masaryk. V důsledku své nemoci, spojené s nespavostí, rozhodl se pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy k zakončení života skokem z okna svého úředního bytu do nádvoří Černínského paláce. Den před svým tragickým skonem a též ve večerních hodinách ministr Masaryk nejevil známky duševní sklíčenosti, nýbrž naopak byl pln životní aktivity a obvyklého optimismu. Na svém psacím stole měl rozepsanou řeč na středeční večer československo-polského přátelství. Podrobné šetření o okolnostech tragického skonu ministra Masaryka se provádí.




Unikátní záznam hlasu Jana Masaryka si můžete poslechnout zde: http://sites.google.com/site/historickyaudioarchiv/ - Track 06. Nahrávka pochází z 8. 9. 1939, kdy Jan Masaryk zahajoval v Londýně české vysílání BBC.



Budovatelská poezie
Josef Kainar - Schůze před průvodem, sbírka Veliká láska, 1950

Soudruzi, zahajuji / tuto dnešní báseň. / Já ze své čestné / funkce literáta / vítám k nám slunce / z rozdělovny zlata, / i s jeho paprsky, / s našimi devizkami, /
vítám zde včely / provádějící sbér, / vítám dál strom, / co ze všech atmosfér / žene svou mízu / do výroby květů. / Vítám i pupen, / který se má k světu,/
vítám podléšky / i s konvalinkami, / vítám zasloužilé / pěvce skřivany, / vítám celé jaro, / jež se dostavilo / do této básně. / Máji, práci čest! / Soudruzi, /
to jaro letošní je naše. / Je naše z gruntu, / z hloubi od kořenů / až k nebi, na němž / dýmy továren / kreslí stoupající / křivku výkonnosti. / Je tolik naše, /
že už možná zítra / (to zítra -- na nás /  závisí) /  řekne v parku matka / děcku, které pláče: / - Na, tu máš hrom, /a zahřmi si, - / je naše tak, /
že za rok, za dva roky / odemknem ráno / srdce jako dům, / a už je nezavřeme. / Kdo si zavzpomíná /  na sebe z včerejška, /na toho dýchne plíseň /
jakýchsi omylů, / nu, zkrátka - muzeum...

  

Video YouTube



"Americký brouk" - 1950

Mandelinka bramborová se stala nástrojem ideologického boje - v 50. letech dorazila na území Československa a její invaze okamžitě nabrala podobu kalamity. Komunistická propaganda ji prohlásila za imperialistický útok a obvinila Západ, že mandelinku na českém území uměle vysazuje z letadel nebo prostřednictvím diverzantů (úplně byly ignorovány ve stejnou dobu propuknuvší podobné kalamity po celé Evropě); občas tak byla propagandisticky zvána imperialistický či americký brouk.



Video YouTube






Poslední dopis dr. Milady Horákové, popravené 27. 6. 1950

Praha - Pankrác věznice
27. VI. 1950, 2 1/2 hod.
Moji nejmilejší,
ještě několik slov. Měla jsem z našeho setkání nesmírnou úlevu. Jen Věruška mi velmi leží na srdci a to budoucí, co vymění svůj život za život můj. - Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. Milovaná, předrahá sestřičko moje, budeš maminkou, někdo, kdo uvidí nový svět, se hlásí o své právo. Musíš pro něho a jen pro něho teď žít. Nedej mu do vínku srdce a nervy zatížené smutkem a jeho dekadencí. Přiveď na svět celého, zdravého a krásného člověka s pevnými nervy. Ať to bude děvče, nebo hoch, musí to být bojarský junák! Prosím Tě, Věruško, na kolenou, chraň ho, kvůli mně a pro lepší příští. Modlím se v těchto posledních chvílích za Tebe a šťastnou Tvou těžkou hodinku matky. Budeš mít teď dvě děti. Vás ostatní prosím: teď všechno pro ten nový život: Pepíčku, tolik na Tebe spoléhám. Jano, jsi statečné děvče - mám z Tebe radost - jen uplatni svoji statečnost za to, co buduje, a ne za to, co boří. - Jsem úplně klidná a připravená. Byl u mne pan farář, a i když nemohl přijít dr. Kučera, bylo mi to velikou posilou - prosila jsem jej, aby také a hlavně Vám věnoval teď svou pomoc. Opřete se o vše, co Vás chce a může podržet. Žijte, žijte! Jste taková krásná trojice. Dědeček přijde časem také o svou bolest - buďte s ním! Maminka Horáková se opře o svou víru. Má děvčátka ze Sadské, Věrka, Anička, Boženka, budou také s Vámi. Co Vás je, já jsem sama a musím si také pomoci. - Nikdy jsem nepochybovala o Vaší síle, ale překvapili jste mne. Bude to ještě bolet chvíli, ale pak už stále méně a méně. Jděte na louky a do lesů, tam ve vůni květů najdete kousek mne, jděte do polí, dívejte se na krásné a všude budeme spolu. Dívejte se na lidi kolem a v každém se něčím obrazím. Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí. - Vyžádejte si dopis, který jsem Vám napsala, a v něm je celý můj odkaz. Je jen pro Vás, alespoň něco v životě, co patří pouze Vám a těm, které mám tolik ráda. Všechno se mi v posledních chvílích zdá jako neskutečné, a přeci počítám už jen minuty. Není to tak zlé - jen o Vás teď jde, ne už o mne. Buďte silní! Mám Vás tolik ráda a taková láska se přece nemůže ztratit, rozplynout. Nic se na světě neztrácí, všechno nějak vrůstá dál a ožívá znovu. - Jděte vždy jen s tím, co je blízko životu. Držte se jeden s druhým a opírejte se navzájem! Znovu opakuji: ten nový, blížící se život mne ohromně vyrovnal. - Mám už dohráno opona se spouští, ale už se zase nový kus začíná. Ať je v něm však jen slavný a vítězný hrdina - žádná už tragédie! Mám Vás tolik, tolik ráda. Líbám Vás a tisknu. Jsem v mysli a modlitbách jen a jen u Vás. Hrála jsem to snad špatně, ale myslela jsem to poctivě. To mi můžete věřit. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít. Nebraňte mi svým nářkem. Musíte teď žít také za mne. Líbám Vás, líbám. S Bohem - vrátím se ve Vašem synovi nebo dceři. Už se zase vidím nově na světě. Bůh Vás posilni a teď abyste dobře to dítě postavili do světa. Janičko, miláčku, dceruško. Věro, sestřičko má, Pepíčku, táto můj, babinko, holčičky Věro, Aničko, Božko a Ty můj zatoulaný, drahý, jediný, krásný muži. Cítím; stojíte tu se mnou. Teď ještě pevný ruky stisk. - Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj. Buďte zdrávi! Jsem jen a jen Vaše
                                                                                                                                                    Milada


Video YouTube



Jedenáct rozsudků smrti - 27. listopadu 1952

Ve dnech 20. - 27. listopadu 1952 se konal v pražské soudní síni na Pankráci proces se "protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Čtrnáct obžalovaných patřilo k "elitě" tehdejšího komunistického vedení.  Vykonstruovaný politický proces vedl hlavní prokurátor Josef Urválek. Po měsících nátlaku a mučení dosáhli režizéři celého procesu téměř neuvěřitelného výsledku: obžalovaní se ochotně doznávali ke špionáži, trockismu, titoismu, přiznali svůj díl viny za smrt Julia Fučíka a Jana Švermy. Absurdní drama bylo přenášeno tehdejším rozhlasem, zprávy o procesu zabíraly téměř celý rozsah komunistického Rudého práva. Odsouzeni k trestu smrti byli: Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ, Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí, Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí, Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ, Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky, Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ, Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu, Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany, André Simone (1895), redaktor Rudého práva, Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně, Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti. Proces měl silně antisemitský nádech: jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno jako židovského původu... Sevilita některých spisovatelů vůči moci dostupuje vrcholu: 23. listopadu spisovatel Karel Konrád konstatuje, že obžalovaní nejsou lidé. 28. listopadu mu odpovídá národní umělec Ivan Olbracht, že to jsou, bohužel, lidé.
Neuvěřitelnou výpověď Rudolfa Slánského otištěnou v Rudém právu dne 21. listopadu si můžete stáhnout v oddíle Přílohy na doln






Měnová reforma - prezident Antonín Zápotocký - 31. května 1953

Probuzení do posledního květnového dne bylo pro občany Československa zvlášť kruté. Vyhlášení měnové reformy pro ně znamenalo znehodnocení často i celoživotních úspor. Komunistický režim reformu trhu a měny tajně připravoval již od poloviny roku 1952 za pomoci Sovětského svazu a vyhlásil ji na základě pouze dva dny starého zákona č. 41/1953 Sb. Chtěl tak řešit hrozivě narůstající problémy váznoucího zásobování.

Rudé Právo - 31. května 1953

Peněžní reforma a zrušení lístků - cesta k dalšímu rozvoji našeho hospodářství

Vláda naší republiky a Ústřední výbor Komunistické strany Československa vydali usnesení o provedení peněžní reformy a zrušení lístků na potravinářské i průmyslové zboží. Je to usnesení, které má dalekosáhlý význam pro další rozvoj celého našeho hospodářství a týká se všech občanů republiky. Peněžní reformou dostává se hospodářství lidu Československa pevné měny se zlatým obsahem a je postaráno o to, aby nové peníze byly v rukou pracujících, dělníků, techniků, rolníků a úředníků a nemohly se dostat do rukou spekulantů a příživníků. Zároveň dochází k úplnému zrušení přídělového systému, který byl v platnosti téměž 14 let. Pracující budou moci za své vydělané peníze kupovat volně, bez jakýchkoli lístků a poukazů jak potraviny, tak i průmyslové spotřební zboží.
    Uskutečnění těchto tak významných opatření je možné jedině díky hrdinnému úsilí naší dělnické třídy a všech pracujících a stálé bratrské pomoci Sovětského svazu. Je výsledkem nebývalého rozvoje našeho hospodářství. IX. sjezd Komunistické strany Československa dal celé straně generální linii: vybudovat socialismus v naší vlasti. Budujeme socialismus pro lepší život pracujícího lidu, řídíce se směrnicí J. V. Stalina, který osvětlil podstatné rysy a požadavky základního ekonomického zákona socialismu: "Zabezpečení maximálního uspokojování neustále rostoucích hmotných a kulturních potřeb celé společnosti nepřetržitým růstem a zdokonalováním socialistické výroby na základě nejvyšší techniky".
Peněžní reforma bude spočívat na těchto hlavních zásadách:
    1. Výměna peněz, které nyní obíhají v hotovosti, bude prováděna takto: všem občanům, kteří nepoužívají námezdní práci, bude vyměněno po 300 Kčs ve starých penězích na osobu v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, t.j. bez zkrácení. Hotovosti nad 300 Kčs jim budou vyměněny v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, t.j. s desetinásobným krácením. Všem ostatním občanům budou hotovosti vyměněny v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, t.j. s desetinásobným krácením. Hotovosti v pokladnách hospodářských, rozpočtových a ostatních organisací a zařízení budou vyměněny v poměru 50 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz.
   2. Peněžní vklady u Státní banky československé a u státních spořitelen budou přepočítány za výhodnějších podmínek než hotovosti, a to podle velikosti vkladů. Přitom vklady do 5000 Kčs se přepočítají v poměru 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz, t.j. bez zkrácení. To znamená, že všechny drobné vklady se přepočítávají bez zkrácení.
   3. Mzdy a platy dělníků a úředníků, pense, stipendia a též příjmy rolníků za dodávky státu i jiné pracovní příjmy všech vrstev obyvatelstva nebudou dotčeny peněžní reformou a budou se proplácet v nových penězích bez zkrácení podle nového měřítka cen, t.j. 5 Kčs starých peněz za 1 Kčs nových peněz.

Unikátní vánoční projev Antonína Zápotockého k dětem si můžete poslechnout na http://sites.google.com/site/historickyaudioarchiv/
Track 02



Trest doživotí pro Gustáva Husáka -  24. dubna 1954
Slibná kariéra slovenského komunistického politika (aktivní účastník SNP, po válce pak předseda Sboru pověřenců) byla v roce 1950 přerušena: Husák byl spolu s Clementisem, Novomestským a dalšími obviněn z tzv. "buržoazního nacionalismu" a v následujícím roce pak zatčen. Teprve v dubnu 1954 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí. Zdá se, že Husákovi zachránila život pouze skutečnost, že nebyl souzen spolu se skupinou Rudolfa Slánského. V roce 1960 byl Gustáv Husák z vězení propuštěn, o tři roky později rehabilitován. Jeho chvíle přišla v roce 1968. Po srpnové invazi pěti armád Varšavské smlouvy Sověti poznali, že Husák je politik schopný naplnit jejich záměry. V dubnu 1969 vystřídá v čele KSČ Alexandera Dubčeka, prezidentem se stane v roce 1975. Husákovo jméno se stane synonymem dvaceti let normalizace a konsolidace. Zprávu o procesu s Husákovou skupinou přineslo Rudé právo 25. dubna 1954 na straně 2:



II. sjezd Svazu československých spisovatelů - 22. - 29. dubna 1956


V rozbouřené atmosféře se konal II. sjezd československých spisovatelů; mnohá vystoupení (zejména J. Seiferta, F. Hrubína) ostře kritizovala případy zasahování stranických a státních orgánů do literární tvorby a vyzvala spisovatele, aby od nich vyšel podnět ke skutečné destalinizaci veřejného života (psát jen a jen pravdu, být "svědomím svého národa"). Sjezd znamenal zlom ve vývoji diskuse k závěrům XX. sjezdu. Komunistické vedení cítilo ohrožení svého mocenského monopolu a vyvolalo kampaň proti sjezdu spisovatelů. 2. května politické byro ÚV prohlásilo diskusi k XX. sjezdu KSSS za skončenou. Literární noviny (číslo 19, na straně 9-10) otiskly Seifertův odvážný referát. Občanskou statečnost prokázal Seifert i mnohokrát později - v roce 1968 a 1968, stal se jedním z prvních signatářů Charty 77. Ve svém diskuzním  příspěvku neváhal Jaroslav Seifert intervenovat za propuštění vězněného básníka Jana Zahradníčka. Seifertův projev si vyslechl mimo jiné i prezident a "spisovatel" v jedné osobě - Antonín Zápotocký.
Unikátní autentický záznam Seifertova projevu si můžete poslechnout na http://sites.google.com/site/historickyaudioarchiv/   Track 01







V Ústavní zákon ze dne 11. července 1960
Ústava Československé socialistické republiky
...
Hlava první
Společenské zřízení
Čl. 1
(1) Československá socialistická republika je socialistický stát, založený na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je dělnická třída.
(2) Československá socialistická republika je jednotný stát dvou rovnoprávných bratrských národů, Čechů a Slováků.
(3) Československá socialistická republika náleží k světové socialistické soustavě; usiluje o přátelské vztahy se všemi národy a o zajištění trvalého míru v celém světě.
Čl. 2
(1) Veškerá moc v Československé socialistické republice patří pracujícímu lidu.
(2) Státní moc vykonává pracující lid zastupitelskými sbory, které jsou jím voleny, jím kontrolovány a jemu odpovědny.
(3) Zastupitelské sbory pracujícího lidu v Československé socialistické republice jsou: Národní shromáždění, Slovenská národní rada a národní výbory. Od nich je odvozena pravomoc ostatních orgánů státu.
(4) Zastupitelské sbory a všechny ostatní orgány státu se opírají o tvůrčí a přímou účast pracujících a jejich organizací na své činnosti.
Čl. 3
(1) Volební právo do všech zastupitelských sborů je obecné, rovné a přímé s tajným hlasováním. Volit může každý občan, který dosáhl věku 18 let. Zvolen může být každý občan, který dosáhl věku 21 let.
(2) Členové zastupitelských sborů - poslanci - jsou povinni být ve stálém styku se svými voliči, dbát jejich podnětů, skládat jim účty ze své činnosti a podávat jim zprávy o činnosti sboru, jehož jsou členy.
(3) Člen kteréhokoli zastupitelského sboru může být z rozhodnutí svých voličů kdykoli odvolán.
Čl. 4
Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.
Čl. 5
K rozvíjení společné činnosti, k všestranné a aktivní účasti na životě společnosti a státu a k uskutečňování svých práv sdružují se pracující v dobrovolné společenské organizace, jimiž jsou zejména Revoluční odborové hnutí, organizace sdružení, organizace mládeže, organizace kulturní, tělovýchovné a jiné; na společenské organizace postupně přecházejí některé úkoly státních orgánů.
Čl. 6
Národní fronta Čechů a Slováků, v níž jsou sdruženy společenské organizace, je politickým výrazem svazku pracujících měst a venkova, vedeného Komunistickou stranou Československa.
Čl. 7
(1) Ekonomickým základem Československé socialistické republiky je socialistická hospodářská soustava, která vylučuje jakoukoli formu vykořisťování člověka člověkem.
(2) Socialistická hospodářská soustava, v níž jsou výrobní prostředky zespolečenštěny a veškeré národní hospodářství je plánovitě řízeno, zabezpečuje za uvědomělé spolupráce všech občanů mohutný rozvoj výroby a neustálý vzestup životní úrovně pracujících.
(3) Práce je v socialistické společnosti prací ve prospěch celku a zároveň ve prospěch pracovníka samého.
Čl. 8
(1) Socialistické společenské vlastnictví má dvě základní formy: státní vlastnictví, které je vlastnictvím všeho lidu (národní majetek), a družstevní vlastnictví (majetek lidových družstev).
(2) Národním majetkem jsou zejména: nerostné bohatství a základní zdroje energie; základní lesní fond, vodní toky a přírodní léčivé zdroje; prostředky průmyslové výroby, hromadné dopravy a spojů; peněžní a pojišťovací ústavy; rozhlas, televize a film, dále též nejdůležitější společenská zařízení, jako zařízení zdravotnická, školy a vědecké ústavy.
(3) Půda sdružená k společnému družstevnímu hospodářství je ve společenském užívání jednotných zemědělských družstev.
Čl. 9
V mezích socialistické hospodářské soustavy je přípustné drobné soukromé hospodářství založené na osobní práci a vylučující vykořisťování cizí pracovní síly.
...



Ludvík Vaculík: Dva tisíce slov, 27. června 1968

...Jestliže nelze v této době čekat od nynějších centrálních politických orgánů víc, je třeba dosáhnout více v okresech a obcích. Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé, jelikož by jich využili k ovlivňování Alexandra Dubčeka. Náš odpor k psaní hrubých dopisů musí být tak všeobecný, aby každý takový dopis, který ještě dostanou, bylo možno považovat za dopis, který si dali poslat sami. Oživujme činnost Národní fronty. Požadujme veřejná zasedání národních výborů. K otázkám, které nechce nikdo znát, ustavujme vlastní občanské výbory a komise. Je to prosté: sejde se několik lidí, zvolí předsedu, vedou řádně zápis, publikují svůj nález, žádají řešení, nedají se zakřiknout. Okresní a místní tisk, který většinou zdegeneroval na úřední troubu, proměňujme v tribunu všech kladných politických sil, žádejme ustavení redakčních rad ze zástupců Národní fronty nebo zakládejme jiné noviny. Ustavujme výbory na obranu svobody slova. Organizujme při svých shromážděních vlastní pořádkovou službu. Uslyšíme-li divné zprávy, ověřujme si je, vysílejme delegace na kompetentní místa, jejich odpovědi zveřejňujme třeba na vratech. Podporujme orgány bezpečnosti, když stíhají skutečnou trestnou činnost, naší snahou není způsobit bezvládí a stav všeobecné nejistoty. Vyhýbejme se sousedským hádkám, neožírejme se v politických souvislostech. Prozrazujme fízly...






"Zvací dopis", srpen 1968

Vážený Leonide Iljiči,

s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu.

Náš kolektiv - vedení strany - se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat.

V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.

Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.

Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek, Vasil Biľak





Provolání ÚV KSČ z 21. srpna 1968

Všemu lidu Československé socialistické republiky

Včera dne 20.8.1968 kolem 23.hod. večer překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsedy Národního shromáždění, předsedy vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a těchto orgánů.
V těchto hodinách zasedalo předsednictvo ÚV KSČ a zabývalo se přípravou XIV. sjezdu strany. Předsednictvo ÚV KSČ vyzívá všechny občany naší republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor. Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země.
Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahu mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva.
Všichni vedoucí funkcionáři státu, KSČ i Národní fronty zůstávají ve svých funkcích, do nichž byli jako představitelé lidu a členů svých organizací zvoleni podle zákonů a jiných norem, platných v Československé socialistické republice.
Ústavními činiteli je okamžitě svoláváno zasedání Národního shromáždění, vlády republiky, předsednictvo ústředního výboru KSČ svolává plénum ÚV KSČ k projednání vzniklé situace.



Video YouTube





Protokol o jednání delegace SSSR a ČSSR (tzv. Moskevský protokol)

Ve dnech 23. až 26. srpna 1968 se uskutečnila v Moskvě československo-sovětská jednání, kterých se zúčastnili z československé strany: prezident Československé socialistické republiky soudruh Ludvík Svoboda, první tajemník ÚV KSČ soudruh Alexander Dubček, předseda Národního shromáždění, člen předsednictva ÚV KSČ soudruh Josef Smrkovský, předseda vlády, člen předsednictva ÚV KSČ soudruh Oldřich Černík, člen předsednictva ÚV KSČ a první tajemník ÚV KSS soudruh Vasil Biľak, člen předsednictva ÚV KSČ, místopředseda Slovenské národní rady soudruh František Barbírek, člen předsednictva ÚV KSČ soudruh Jan Piller, člen předsednictva ÚV KSČ soudruh Emil Rigo, člen předsednictva ÚV KSČ soudruh Josef Špaček, člen předsednictva ÚV KSČ soudruh Oldřich Švestka, předseda ústřední kontrolní a revizní komise KSČ soudruh Miloš Jakeš, kandidát předsednictva a tajemník ÚV KSČ soudruh Jozef Lenárt, kandidát předsednictva ÚV KSČ soudruh Bohumil Šimon, místopředseda vlády soudruh dr. Gustáv Husák, tajemník ÚV KSČ soudruh Alois Indra, tajemník ÚV KSČ soudruh dr. Zdeněk Mlynář, ministr národní obrany generálplukovník soudruh Martin Dzúr, ministr spravedlnosti soudruh dr. Bohuslav Kučera, velvyslanec ČSSR v Sovětském svazu soudruh Vladimír Koucký.
Ze sovětské strany: generální tajemník ÚV KSSS soudruh Brežněv, předseda rady ministrů SSSR, člen politbyra ÚV KSSS soudruh Kosygin, předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, člen politbyra ÚV KSSS soudruh Podgornyj, člen politbyra ÚV KSSS, předseda rady ministrů RSFSR soudruh Voronov, člen politbyra a tajemník ÚV KSSS soudruh Kirilenko, člen politbyra ÚV KSSS, první náměstek předsedy rady ministrů SSSR soudruh Poljanský, člen politbyra a tajemník ÚV KSSS soudruh Suslov, člen politbyra ÚV KSSS, předseda Všesvazové ústřední rady odborů soudruh Šeljepin, člen politbyra ÚV KSSS, první tajemník ÚV KS Ukrajiny soudruh Šelest, tajemník ÚV KSSS soudruh Katušev, tajemník ÚV KSSS soudruh Ponomarjov, ministr obrany Sovětského svazu soudruh Grečko, ministr zahraničních věcí SSSR soudruh Gromyko.

1.
V průběhu rozhovorů byly projednány otázky spojené s obranou socialistických vymožeností vybojovaných národy ČSSR při vzniklé situaci v ČSSR a také prvořadá opatření diktovaná touto situací a pobytem spojeneckých vojsk na území ČSSR.
V těchto rozhovorech obě strany vycházely ze všeobecně uznávaných norem vztahů mezi bratrskými stranami a zeměmi, principů potvrzených v závěrečných dokumentech na setkání v Čierné nad Tisou a porady v Bratislavě.
Byla potvrzena věrnost ujednání socialistických zemí k podpoře, upevnění a obraně socialismu, nesmiřitelnému boji s kontrarevolučními silami, což je společnou internacionální povinností všech socialistických zemí.
Obě strany rovněž potvrdily rozhodné přesvědčení, že v nynější situaci je hlavním úkolem uskutečnění zásad a úkolů obsažených v dokumentu z porady v Bratislavě a v dohodě z jednání v Čierné nad Tisou, jejich konkrétní realizace.
2.
Předsednictvo ÚV KSČ prohlásilo, že tzv. XIV. sjezd KSČ zahájený 22. srpna t.r. bez souhlasu ÚV KSČ, za porušení stanov KSČ a bez účasti členů předsednictva a tajemníků a mnohých dalších stranických organizací, je neplatný. Všechna potřebná opatření v této otázce provede předsednictvo ÚV KSČ po svém návratu do ČSSR. Delegace prohlásila, že mimořádný, XIV. sjezd KSČ bude svolán po normalizaci situace ve straně a v zemi.
3.
Delegace KSČ informovala o tom, že v nejbližších 6-10 dnech se bude konat plénum ÚV KSČ za účasti KRK strany. Plénum posoudí otázky normalizace situace v zemi, opatření ke zlepšení stranických a státních orgánů, ekonomické otázky a otázky životní úrovně, opatření k upevnění všech článků stranického a státního řízení a uvolnění z funkcí těch osob, jejichž další činnost by neodpovídala potřebám upevnění vedoucí úlohy dělnické třídy a komunistické strany, splnění usnesení lednového a květnového pléna ÚV KSČ z roku 1968, upevnění pozic socialismu v zemi a dalšího rozvoje vztahů ČSSR s bratrskými zeměmi socialistického společenství.
4.
Představitelé KSČ vyjádřili nutnost rychlého provedení řady opatření směřujících k upevnění vlády pracujících a pozic socialismu. V souvislosti s tím byl zvláště zdůrazněn význam takových přednostních opatření, jako je ovládání sdělovacích prostředků s tím, aby plně sloužily věci socialismu. Přerušit v tisku, rozhlase a televize antisocialistická vystoupení, přerušit činnost různých skupin a organizací stojících na antisocialistických pozicích. Nepřipustit činnost antimarxistické sociálně demokratické strany.
V zájmu plnění těchto úkolů v nejbližších dnech budou učiněna příslušná efektivní opatření. Stranické a státní orgány upraví situaci v tisku, rozhlase a televizi pomocí nových zákonů a opatření. V mimořádné situaci bude k zabezpečení úkolů nutné uskutečnit některá dočasná opatření, aby vláda pevně ovládla prostředky boje proti antisocialistickým silám v zemi, v případě nutnosti proti nepřátelským jednotlivcům nebo kolektivům.
Budou provedena nutná kádrová opatření ve vedení tisku, v rozhlase a televizi. Tak jako při setkání v Čierné nad Tisou i nyní představitelé KSSS vyjádřili plnou solidaritu s těmito opatřeními, která odpovídají také základním zájmům socialistického společenství, jeho bezpečnosti a jednotě.
5.
Obě delegace projednaly otázky spojené s přítomností vojsk pěti socialistických zemí na území ČSSR a dohodly se o tom, že tato vojska se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí ČSSR. Jakmile pomine hrozba socialismu v ČSSR a bezpečnosti zemí socialistického společenství, bude proveden po etapách odchod spojeneckých vojsk z teritoria ČSSR.
Velením spojeneckých vojsk a velením armády ČSSR budou ihned projednávány otázky o odchodu a změně dislokace vojenských částí z měst a vesnic, kde jsou místní orgány s to zajistit pořádek. Rozmístění vojsk uskutečnit v kasárnách, cvičných prostorách a jiných vojenských prostorách. Bude posouzena otázka bezpečnosti československé hranice s NSR. Množství vojsk, jejich organizace a rozmístění bude uskutečněno ve spolupráci s představiteli čs. armády. Materiálně technické zdravotní a jiné zajištění dočasně dislokovaných vojsk na území ČSSR bude stanoveno dohodou na úrovni MNO a MZV. Principiální sporné otázky budou řešeny vládami obou zemí.
O podmínkách pobytu a úplném odsunu spojeneckých vojsk bude uzavřena smlouva mezi vládou ČSSR a vládami, jejichž spojenecká vojska jsou na území ČSSR.
6.
Představitelé Československa informovali o tom, že čs. ozbrojeným silám byl dán příkaz vyvarovat se incidentů a konfliktů s vojsky spojeneckých zemí v zájmu klidu a pořádku. Předsednictvo ÚV KSČ a vláda přijmou opatření pro tisk, rozhlas a televizi, která by vyloučila možnost vyvolání konfliktů mezi občany ČSSR a spojeneckými vojsky na území ČSSR.
7.
Představitelé KSČ prohlásili, že nedopustí odstranění z funkcí nebo dokonce represálie proti těm činitelům a pracovníkům strany, kteří bojovali za upevnění pozic socialismu, proti antikomunistickým silám, za přátelské vztahy k SSSR.
8.
Bylo dosaženo dohody, že v nejbližší době budou uskutečněna jednání o řadě ekonomických otázek s cílem rozšířit a prohloubit ekonomickou a vědeckotechnickou spolupráci mezi ČSSR a SSSR, zejména z hlediska potřeb dalšího rozvoje ekonomiky ČSSR v zájmu splnění plánu a růstu národního hospodářství ve smyslu usnesení KSČ.
9.
Je plná shoda v tom, že vývoj mezinárodní situace a zákeřná činnost imperialismu, směřující proti míru a bezpečnosti národů, proti socialismu, vyvolávají nutnost dalšího upevnění a zvýšení efektivnosti obranného systému Varšavské smlouvy, jakož i jiných vícestranných i dvoustranných orgánů i forem spolupráce socialistických zemí.
10.
Vedoucí představitelé KSSS a KSČ potvrdili odhodlání důsledně dodržovat princip koordinace činnosti v mezinárodních vztazích, směřujících k upevnění jednoty socialistického společenství, k upevnění míru a mezinárodní bezpečnosti.
SSSR a ČSSR jako doposud budou v evropských otázkách důsledně provádět politiku odpovídající zájmům evropské bezpečnosti, klást rozhodný odpor militaristickým, revanšistickým a neonacistickým snahám, které sledují politiku revize výsledků II. světové války, narušit nedotknutelnost existujících hranic v Evropě.
Obě strany prohlásily, že budou důsledně plnit všechny povinnosti vyplývající z více i dvoustranných dohod uzavřených mezi socialistickými zeměmi. V těsné jednotě s ostatními zeměmi socialistického společenství budou i nadále pokračovat v boji proti zákeřným akcím imperialismu, podporovat národně osvobozenecké hnutí, usilovat o uvolnění mezinárodního napětí.
11.
V souvislosti s projednáváním tzv. otázky ČSSR v Radě bezpečnosti OSN vedoucí představitelé KSČ a vlády ČSSR prohlásili, že československá vláda se neobracela se žádostí o projednání této otázky v Radě bezpečnosti.
Představitelé KSČ informovali, že vládou republiky byl dán pokyn čs. představiteli v New Yorku ohradit se kategoricky proti projednávání otázky o situaci v ČSSR v Radě bezpečnosti nebo v jiném orgánu OSN a kategoricky žádat vypuštění tohoto bodu z programu jednání.
12.
Předsednictvo ÚV KSČ a vláda ČSSR prohlásily, že zhodnotí činnost těch členů vlády, kteří byli za hranicemi a vystupovali jménem vlády ČSSR v otázkách týkajících se vnitřní i zahraniční politiky zejména z hlediska dodržování zásad politiky KSČ a vlády republiky. Z tohoto zhodnocení budou učiněny příslušné závěry.
V souvislosti s tím předsednictvo ÚV KSČ považuje za nutné provést některé další kádrové změny ve stranických a státních orgánech a organizacích v zájmu zajištění rychlé konsolidace ve straně i v zemi. Tyto otázky budou všestranně posouzeny po návratu do vlasti. Bude prověřena rovněž činnost ministerstva vnitra a na základě výsledků budou učiněna opatření k upevnění jeho vedení.
13.
Bylo dosaženo dohody uskutečnit v brzké době výměnu stranicko-státních delegací za účelem dalšího hlubšího posouzení a řešení otázek vznikajících ve vzájemných vztazích a projednání aktuálních mezinárodních otázek.
14.
Delegace se dohodly v zájmu obou komunistických stran a přátelství mezi ČSSR a SSSR považovat jako přísně tajné kontakty mezi vedoucími představiteli KSSS a KSČ v období po 20. 8. t.r. a tím i obsah nově uskutečněných rozhovorů.
15.
Obě strany se zavázaly jménem stran a vlád, že vyvinou veškeré úsilí KSSS a KSČ, vlád těchto zemí k prohloubení tradičního historického přátelství národů obou zemí, jejich bratrského přátelství na věčné časy.





Dopis Jana Palacha - 16. ledna 1969

Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lidi této země následujícím způsobem.
Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit.
Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.
     Naše požadavky jsou:
    * Okamžité zrušení cenzury
    * Zákaz rozšiřování "Zpráv"
Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevstoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.
    Pochodeň č. 1

PS. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.





Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ
březen 1971

    ...Projevem otevřeného a koordinovaného nástupu reakce bylo zveřejnění kontrarevoluční platformy 2000 slov, která byla přímým návodem k násilným akcím a k destrukci socialistického systému. Tato kontrarevoluční výzva šla zároveň nejdále v rozněcování nenávisti proti Sovětskému svazu a vyjadřovala dokonce veřejnou pohrůžku našim spojencům ozbrojeným konfliktem...
    Antikomunistické a antisocialistické síly organizovaly otevřené demonstrace, provokace a akce vyloženě anarchistického charakteru. Stupňovaly nacionalistickou antisovětskou vinu, zejména v souvislosti se cvičením štábu spojeneckých vojsk v Československu. Usilovaly o rozpuštění Lidových milicí...
    Protisocialistické síly v naší zemi, jednající v souladu se záměry soudobého imperialismu, se orientovaly především na použití metod politické, ideologické a mocenské destrukce a na postupné uskutečňování kontrarevolučních cílů v delším časovém období, než tomu bylo v Maďarsku. Avšak i u nás počítaly tyto síly s tím, že ve vhodnou chvíli, narazi-li jejich plány na odpor, rozpoutají i fyzický teror proti marxisticko-leninským kádrům i proti občanům oddaným věci socialismu...
    Vstup spojeneckých vojsk pěti socialistických zemí do Československa byl aktem internacionální solidarity, který odpovídal jak společným zájmům československých pracujících, tak mezinárodní dělnické třídy, socialistického společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí. Touto internacionální akcí byly zachráněny životy tisíců lidí, zabezpečeny vnitřní i vnější podmínky pro jejich mírovou a pokojnou práci, upevněny západní hranice socialistického tábora a zmařeny naděje imperialistických kruhů na revizi výsledků druhé světové války...
    Jsme pevnou součástí světového socialistického společenství. Naše úspěchy v minulosti i naše cesta vpřed jsou těsně spojeny s první zemí socialistické revoluce — Sovětským svazem. Bez jeho pomoci bychom nemohli řešit a zvládnout tak složité a velké úkoly, jaké si socialistický vývoj v naší zemi vyžadoval a vyžaduje. Poučeni trpkou minulostí budeme chránit jako oko v hlavě svatý odkaz pokrokových sil našich národů i spojenectví se Sovětským svazem, záruku naší národní, sociální a státní jistoty...


Video YouTube









Normalizace a konsolidace v Československu - 70. a 80. léta


Křeslo pro hosta - beseda se soudružkou Pelikánovou - 1985


Video YouTube



Rozsudky nad členy skupiny Plastic people of the Universe - 23. září 1976

Hudební skupina The Plastic People of the Universe (PPU) patřila mezi hlavní postavy československého hnutí undergroundu v letech 1968 až 1989. Svým nonkonformismem se členové hudebnní formace nedobrovolně dostali do opozice proti komunistickému režimu v Československu. Koncert ze dne 21. února 1976 v Bojanovicích organizovaný jako soukromá akce (svatba  básníka a uměleckého vedoucího skupiny Ivana Magora Jirouse a Juliany Stritzkové) byl pro Státní bezpečnost důvodem k tvrdému zásahu - 17. března byli pozatýkáni všichni členové PPU. Konečný verdikt nad obviněnými vynesl odvolací soud v Praze: podle paragrafu 202 trestního zákona (výtržnictví) dostal Ivan Jirous 18 měsíců, Zajíček jeden rok a Karásek s Brabencem 18 měsíců nepodmíněně. Proces proti undergroundu měl velký ohlas mezi nekonformními českými intelektuály a významně přispěl ke vzniku Charty 77, nejvýznamější opoziční občanské iniciativy v tehdejší ČSSR. Dobové dokumenty odvysílané Československou televizíměly představitele alternativní scény všemožně pomluvit.

Video YouTube



Video YouTube


Video YouTube





Charta 77,  1. ledna 1977

Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny "Mezinárodní pakt o občanských a politických právech" a "Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech", které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976.
Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
    Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.
    Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.
    Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu.
    Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.
    Statisícům dalších občanů je odpírána "svoboda od strachu" (preambule prvního aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.
    V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud' sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.
    Uplatnění práva "vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem" i "prostřednictvím umní" (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, a1e i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky).
    Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti "útokům na čest a pověst", jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.
    Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.
    Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).
    Další občanská práva, včetně výslovného zákazu "svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence" (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.
    V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.
    Obecně je porušován i bod 2 lánku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou "ochrany národní bezpečnosti" (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.
    Někteří občané - ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.
    Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
    Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
    CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.
    CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
    CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.
    CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.
    Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku. Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.
    Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.
    Podepsáno prvních 242 signatářů Prohlášení.

1. ledna 1977





Ztroskotanci a samozvanci, Rudé právo, 12. ledna 1977

Na vznik Charty 1977 reagovalo Rudé právo 12. ledna 1977 první rozsáhlou "informací" o "tomto lživém  pamfletu".

    I když někteří představitelé buržoazního světa hovoří o nutnosti ideového smíru, nic nesvědčí o tom, že by imperialismus sám ideově odzbrojoval, řekl na XV. sjezdu naší strany generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák. Zdůraznil, že imperialismus naopak hledá nové formy a metody k rozvinutí antikomunistické ofenzivy, k rozrušení jednoty socialistických zemi, stupňuje útoky proti ČSSR a jiným socialistickým zemím, zejména proti Sovětskému svazu.
    »Napadají nás proto,« připomněl dále soudruh G. Husák, »že budujeme socialismus na leninských principech, socialismus, který v naší praxi ztělesňuje vše ušlechtilé, pokrokové a humánní. Napadají nás za to, že uskutečňujeme ideály, za které bojovali, strádali a umírali nejlepší synové a dcery našich národů, za něž bojují skuteční revolucionáři na celém světě.«
    Denně se přesvědčujeme o pravdivosti těchto slov.
    Buržoazie nenávidí socialismus už proto, že rozbil mýtus o věčnosti kapitalistického panství, že skoncoval s vykořisťováním člověka člověkem, že učinil dostupným všemu lidu to, co si chce pro sebe udržet jen privilegovaná vrstva bohatých.
    V zoufalém pudu sebezáchovy bije buržoazie kolem sebe hlava nehlava, dělá všechno možné a neštítí se ničeho, aby zastavila revoluční proces.
    Ve své snaze zabrzdit proces svého neodvratného konce hledá buržoazní reakce nejrůznější metody, jimiž by chtěla svůj zánik zvrátit či oddálit. Brutální formy antikomunismu střídá s méně průhlednějšími. Jednou z nových metod je »vylepšování« socialismu, čímž buržoazie rozumí deformace socialismu a jeho postupnou likvidaci.
    Do »svaté štvanice« proti myšlenkám komunismu, o níž hovořili už autoři Komunistického manifestu, angažují dnes vládnoucí buržoazní třídy celý svůj rozsáhlý státní a propagandistický aparát. Jejím humbukem chtějí nejenom odpoutat pozornost od bolavých ran a nemocí současného kapitalismu.
    Hlavním posláním tohoto novodobého křižáckého tažení je odradit lidové masy kapitalistických zemí od pokusů dožadovat se změn, tím spíše změn revolučních. Jeho posláním i úkolem je pacifikovat lidové protikapitalistické hnutí, morálně podlomit a zlomit jakékoliv hnutí levicové, rozbíjet je, imunizovat pracující před myšlenkami vědeckého socialismu,utvrdit v povědomí lidu představy, jako by kapitalismus byl společenský systém jedině možný, trvalý a věčný.
    Škála prostředků, kterými reakce světí tento účel, je velmi výmluvná: od diskriminačních zákonů namířených proti levicově smýšlejícím lidem, jako je tomu v Německé spolkové republice, přes zákaz činnosti dělnických stran v průmyslových závodech, jako je tomu ve Francii, přes nejrozmanitější metody špehování a perzekvování pokrokově smýšlejících lidí, jak tím prosluly moderní dějiny USA, až po nejkrvavější represálie, kterými se »vyznamenává« proamerická loutka Pinochet.
    Mezinárodní reakci jsou dobré jakékoli prostředky a jacíkoli spojenci. Korumpuje kohokoli, kdo se zkorumpovat dá, podplácí, skupuje, počítá i s odpadlíky a dezertéry z tábora protivníka. Verbuje emigranty, ale i různé ztroskotance žijící v socialistických zemích, ty, kteří jsou z jakýchkoliv důvodů svých třídních, reakčních zájmů, z důvodů ješitnosti či slavomamství, renegátství a notorické bezcharakternosti svolni propůjčit svá jména třeba čertu.
    Ve svém zavilém boji proti pokroku se mezinárodní reakce pokouší vytvořit zdání jakési široké antikomunistické fronty, do níž se snaží zavléci vedle otevřených zrádců i kolísající a dezorientované jednotlivce či skupiny, leckdy se halící do masky »levice« či »komunistů«. Snaží se často o nemožné - oživit i politické mrtvoly, a to jak v řadách emigrantů ze socialistických zemí, tak i v řadách zbytků třídních nepřátel v těchto zemích, odrodilců, až po různé kriminální a asociální živly. Jednou z forem této »dojemné« spolupráce je fabrikování všemožných pamfletů, dopisů, protestů a jiných tuctových pomluv, které jsou vydávány za hlas těch či oněch »opozičních« jednotlivců či skupinek a s velkým povykem a koordinovaným způsobem rozšiřovány po celém světě.
    Sem patří i nejnovější pamflet, tzv. charta 77, který skupinka lidí z řad zkrachovalé československé reakční buržoazie a také z řad zkrachovalých organizátorů kontrarevoluce 1968 na objednávku antikomunistických a sionistických centrál předala jistým západním agenturám.
    Jde o protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu. Jeho autoři obviňují naši společnost, že v ní není život uspořádán podle jejich buržoazních a elitářských představ.
    Tito samozvanci pohrdající lidem, jeho zájmy, jím volenými zastupitelskými orgány si osobují právo zastupovat náš lid, žádají »dialog s politickou a státní mocí« a dokonce chtějí hrát úlohu jakéhosi »prostředníka v případných konfliktních situacích«. Existenci socialismu v naší zemi bere pamflet v úvahu jen v jediném případě - v názvu republiky. Vystupuje z kosmopolitních pozic, z třídních pozic poražené reakční buržoazie a odmítá socialismus jako společenský systém.
    Autoři pamfletu se demagogicky dovolávají jakoby mimo čas a prostor takových »důležitých civilizačních hodnot, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových sil«, jako jsou svobody a práva lidí. Ano, náš socialistický stát vyhlásil v mezinárodních dokumentech i zákonech země zaručil a v praxi naplňuje nejširší práva a svobody - pro pracující lid; hospodáře této země. Inspirátoři pamfletu však mají za stejnými slovy na mysli něco zcela jiného - horují za »práva a svobody« pro zbytky poražené buržoazní reakce. Jde jim o taková»práva a svobody«, které by jim umožnily, aby mohli znovu volně organizovat protistátní a protistranickou činnost, hlásat antisovětismus a znovu se pokusit o rozbití socialistické státní moci.
    Po debaklu, který reakce u nás utrpěla v roce 1948 i o dvacet let později, chtějí tito donkichoti prostě zasít semena nového kontrarevolučního dobrodružství, uvrhnout naši socialistickou společnost do chaosu a nejistot.
    Úsilí mnoha pokrokových sil v čele s komunisty, avantgardou lidského pokroku, skutečně vybojovalo mnohé důležité »civilizační hodnoty«, vybojovalo je však nikoliv pro buržoazii, ale na buržoazii. Na imperialismu, na kolonialismu, na fašistických režimech, vybojovalo je pro lid. Tak tomu bylo i v našich dějinách.
    Náš lid, věren svému poučení z krizových let, žádné právo na novou kontrarevoluční šanci nemíní dát nikomu a nedá ji. Jak nejednou připomněl soudruh G. Husák, kontrarevoluci u nás růže nepokvetou.
    Obsah pamfletu není však svým pomlouvačným charakterem ani nový, ani zajímavý. Dějiny antikomunismu znají pamflety ještě reakčnější. Jejich bubliny však vždy zakrátko zákonitě splaskly, ať měly své autory, anebo to byly podvrhy, ať se s jejich původem spojovalo jméno neznámé či známé.
    Všechno, co je proti socialismu, je jim dobré. Jako příklad je možné uvést humbuk, který v roce 1967 spustil buržoazní tisk s tzv. manifestem československých spisovatelů. Tvrdilo se, že pamflet podepsalo několik set našich spisovatelů a umělců. Britský list Sunday Times dokonce psal, že »originál je v bezpečných rukou na Západě« a že »seznam signatářů v současné době neuveřejníme, aby se zabránilo represáliím ze strany režimu«. Pařížský Le Monde utržil ostudu, když autoritativně vyloučil pochybnosti o individuálních podpisech. Ostudu utrpěla i britská rozhlasová a televizní stanice BBC, která uspořádala půlhodinovou besedu dokazující pravost pamfletu, a na lep sedli i západoněmečtí renomovaní spisovatele Grass a Böll. Zesměšnilo se tehdy mnoho lidí a institucí. Po letech se k »manifestu« skromně přihlásil nějaký Pfaff, když se spoluemigrantům přiznal, že si pamflet sám vycucal z palce. O této blamáži už v Sunday Times, Le Monde a jinde ovšem pomlčeli. Účelu bylo však dosaženo: pošpinit socialistickou zemi, pomluvit socialismus. A v této věci sebevětší podlost dostane od buržoazie morální satisfakci. I příslušný honorář.
    V případě nejnovějšího pamfletu se sice nejedná o podvrh, projevilo se však jednoznačné programové napojení ideových autorů i nápadná koordinovanost akce. Pamflet »byl předán několika pečlivě vybraným západním listům«, přiznává britský list Guardian. »V NSR byl rozšířen mezi zástupce hlavních západních listů,« - napsal bonnský zpravodaj listu Times a dodal, že »zdroj, jenž jej (míněn pamflet) dal k dispozici, si nepřeje být jmenován...« To chápeme, neboť by bylo každému jasné, že autoři pamfletu jsou agenty antikomunistických centrál.
    Pamflet byl podle přesně dohodnutého scénáře současně zveřejněn na různých místech kapitalistického světa. Rozhodující úlohu sehrály antikomunistické centrály. Ostatně, což není jasné, kdo může stát za touto akcí? Ti, kteří se vydávají za autory pamfletu, rozhodně takovým vlivem neoplývají. Vydávají se za bojovníky za pokrok, ale zatím po uši uvízli ve službách nejčernější imperialistické reakce.
    Jako na objednávku zapadl pamflet do pomlouvačné kampaně proti socialistickým zemím, kterou antikomunistické centrály už po řadu měsíců intenzívně rozdmýchávají. Už jenom způsob, jakým byl zveřejněn, vůbec nenechá na pochybách o tom, že šlo o skutečnou objednávku zvenčí, dokonce lze předpokládat, z jakého antikomunistického centra byla inspirována.
    Tentokrát jsou buržoazní agentury indiskrétní a dovolávají se různých jmen, s nimiž reakční pamflet spojují. Je to v politickém smyslu pestrá směsice lidských a politických ztroskotanců. Patří k nim V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent, J. Hájek, zkrachovaný politik, který pod heslem neutrality chtěl vyčlenit náš stát ze společenství socialistických zemi, L. Vaculík, autor kontrarevolučního pamfletu 2000 slov, V. Šilhán, nastrčená figurka bloku kontrarevolučních sil, J. Patočka, reakční profesor, který se dal do služeb antikomunismu, V. Černý, notorický reakcionář, proslulý svým výrokem o »lucernách«, na nichž měli být v osmašedesátém věšeni stoupenci socialismu, anarchistická a trockistická individua typu Uhla, organizátoři smutně známého K 231 a KAN, dále ti, kteří by chtěli náboženství zneužít k reakčním politickým záměrům, a jiní, kteří byli za konkrétní protistátní činnost v minulých letech právoplatně odsouzeni.
    V jedné kupě s nejčernější antikomunistickou reakcí se sešli i někteří exponenti pravicového revizionizmu - mezinárodní dobrodruh F. Kriegel a jiní.
    Jakési svérázné politické panoptikum, jehož herci už přestali být domácím divákům známí a zajímaví.
    Pro antikomunistické centrály má však toto panoptikum stále ještě svou »cenu«. V těchto studenoválečnických štábech dobře vědí, že už nelze ohlupovat lidi báchorkami o tom, jak »bolševici jedí děti«. Omlela se nejedna antikomunistická veteš, nejeden buržoazní "komunistobijec« vyšel z módy. A tak najímají nové »bojovníky« z řad emigrantů a renegátů, z řad zbytků poražené buržoazie, různých odpadlíků, amorálních a deklasovaných živlů a pro všechny ty se teď našlo i nové slovo »disidenti«.
    Revoluční hnutí poznalo ve svých dějinách nejednoho Mrvu, který se za jidášský groš stal přisluhovačem, donašečem a lokajem zrazujícím zájmy lidu. O ně a jim podobné se mezinárodní reakce ve své dějinné defenzívě opírá i dnes.
    Nejsou nové ani metody »literární diverze«, Před lety ji dostatečně otevřeně charakterizoval bývalý šéf americké špionáže Allan Dulles. »Musíme vystupňovat ideologický boj proti Sovětům, chcete-li ideologickou záškodnickou práci«, řekl. »Svého času dr. Goebbels, podle mého názoru talentovaný falzifikátor a demagog, prohlašoval, že v plynově komoře lze otrávit najednou několik set lidí, ale dobře udělanou lží milióny... Jak se to dělá? Velmi jednoduše: trochu inkoustu, mnoho starých archívů, skupinu neohrožených škrabálků a určitá suma dolarů...«
    A tak světovou reakci má nyní vytahovat z bryndy už nejenom atomové vydírání, jímž imperialisté zahájili studenou válku proti socialismu, ale i ideologická diverze. K ní využívají také »skupiny neohrožených škrabálků« a samozřejmě »určité sumy dolarů". Socialismus se však nezalekl ani atomového vydírání a před škrabálky reakčních pamfletů má tím spíše pro strach uděláno.
    Socialistické země cílevědomě usilovaly a usilují o to, aby ve světě zavládlo nové klima, nové vztahy mezi zeměmi - navzdory všem studenoválečníkům. Jejich konstruktivní snaženi úspěšně vyústilo na helsinské konferenci o evropské bezpečnosti a spolupráci Závěrečný akt, který byl na ní přijat, zakotvuje principy politiky mírového soužití států rozdílných společenských soustav, dodržování zákonů a nevměšování se, zakotvuje neporušitelnost současných hranic v Evropě, zavazuje signatáře řešit všechny mezinárodní problémy jen a jen mírovými prostředky.
    Mírová ofenziva socialistických zemí má všeobecné sympatie přemnohých nekomunistů, socialistů a katolíků, protože je to politika, která prosazuje, aby mír, panující už čtvrté desetiletí, se stal mírem trvalým.
    Tato politika se ovšem evidentně setkala s nevraživostí v řadách nejreakčnějších imperialistických kruhů, které by si z různých důvodů přály obrátit kolo historie zpět. A v tomto svorném reakčním komplotu proti zmírňování světového napětí má své želízko v ohni také naše reakční emigrace a skupinka, která zůstala doma a jejímž úkolem je sloužit imperialismu z nitra našeho státu.
    Čas jí není přízniv. Zůstala trčet jak omšelé kameny v horské bystřině, marně se pokoušejíc čelit přívalu vod. Doba se přes ni přelévá a ona obrůstá mechem zapomenutí.
    Jak ráda by dala času zpětný chod. V tom je zajedno se všemi těmi ve světě, kteří jsou vážně znepokojeni procesem zmírňování mezinárodního napětí a nejraději by viděli Evropu a svět znovu v propadlišti studené války. Před dvěma lety se pokoušely tyto síly zabránit uskutečnění helsinské konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Nepochodily. Nyní, kdy se podle rozhodnutí helsinské konference připravuje nová schůzka států, které podepsaly Závěrečný akt, a k níž má ještě letos dojít v Bělehradě, chtěly by vrhnout Evropu a svět zpět a z bělehradského setkání učinit nikoliv konstruktivní dialog o dalších cestách zmírňování napětí a rozvoje spolupráce mezi národy, ale jakési propagandistické kolbiště sloužící k útokům proti socialistickým zemím.
    K tomu má posloužit i pamflet, opentlený několika nechvalně znějícími jmény. Jako jeden z mnoha podobných výrobků, k nimž si velkododavatelé vypůjčují jména všelijakých ztroskotanců z různých socialistických zemi. A jako součást četných kampani vedených nyní tu s větší, tu s menší intenzitou proti té či oné, socialistické zemi. Liší se sice obsahem, nikoliv však cílovým zaměřením.
    Věru není těžké vytušit, kdo je jejich společným jmenovatelem, společným inspirátorem Podle zákonné otázky »komu to slouží« vyplyne i zákonná odpověď: slouží to imperialismu, jde o nové tažení proti světovému socialismu.
    Není to tažení první a zřejmě také ne poslední. Za tři desetiletí naší socialistické cesty jsme jich už zažili nemálo. Reakční propaganda vypustila o nás do světa už potoky lží.
    Obzvláštní pozorností »obšťastňuje« naši republiku po dubnu 1969, poté, když naše strana a náš lid úspěšně vykročily cestou stabilizace naší socialistické společnosti a jejího dalšího rozvoje. Domácí stejně jako zahraniční proroci, kteří nám věštili morové rány krize, jež teď otřásá kapitalistickým světem, už po léta marně čekají na splnění svých bláhových předpovědí. Klidná, dělná, tvůrčí atmosféra naší země ztroskotance doma i v zahraničí značně zneklidňuje, vede je k zoufalým až hazardním činům.
    Komunistická strana Československa překonala období chaosu a rozvratu, vyvedla naši společnost a lid z krize. Důsledně a tvořivě rozvíjí marxismus-leninismus, na svém XV. sjezdu dále rozpracovala. a. prohloubila program výstavby rozvinuté socialistické společnosti, program rozhojňující životní úroveň lidu, jeho politické a sociální jistoty, dále rozvíjela a rozvíjí socialistickou demokracii.
    V období, kdy náš lid pod vedením strany s velkou odpovědností a obětavostí naplňuje svou každodenní prací linii a závěry XV. sjezdu, pár uražených ješitných ztroskotanců a samozvanců, ale ve skutečnosti agentů imperialismu typu Mlynáře, Kriegla, Havla, Hájka, Patočky, Vaculíka bez špetky cti a svědomí spřádá plány, které nemají a nemohou mít jiné poslání než přípravu nové kontrarevoluce. Lidé, kteří chtěli propašovat do našeho domova kontrarevoluci, už jednou dostali po zásluze. Musí si být přece vědomi, že jakékoli nové pokusy musí ztroskotat už v samém zárodku. Rok 1968 se opakovat nebude. Dnes plně platí gottwaldovské: Republiku si rozvracet nedáme!
    Náš lid jde svou cestou. Cestou společenského pokroku, cestou socialismu. Cestou pevného přátelství se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi, jako pevný článek socialistického společenství. Spolupracujeme a budeme spolupracovat se všemi pokrokovými a mírumilovnými silami světa.
    Je to dobrá, poctivá cesta, která nás spolehlivě dovede ke komunistickým cílům. Každý, kdo poctivě pracuje a snaží se přispívat ke společnému blahu, nachází na ní svou životní jistotu.
    Žádný lživý pamflet nemůže popřít dějinnou pravdu.



Video YouTube




"Pivo je pro nás chleba" - Vasil Bilak pro časopis Der Spiegel, říjen 1985

Vail Bilak byl  70. a 80. letech 20. století  hlavním exponentem brežněvovského vedení v Československu. Měl rozhodující vliv na aparát KSČ v zahraničněpolitické a ideologické sféře. Byl to reprezentant neostalinského dogmatismu a posléze odpůrce gorbačovovské přestavby. V roce  1985 však tento krajně neoblíbený politik pobavil čtenáře Rudého práva, které přetisklo jeho interwiev pro západoněmecký časopis Der Spigel.


SPIEGEL: Grálský strážce této ideologie; generální tajemník KSSS, se chopil iniciativy nejen ve světové politice. Svou kampaní proti korupci a alkoholismu dal i nové vnitropolitické akcenty. Změní se něco i v Československu?
BIĽAK:
Především je nesprávné hovořit o „nových akcentech“. Soudruh Gorbačov požaduje od svých občanů pouze, aby jednali podle norem sovětské společnosti, které byly platné již za Lenina. A to se týká i boje proti korupci. Korupce přece nevyrůstá z našeho systému.
SPIEGEL: Aha.
BIĽAK: Je pozůstatkem buržoazní éry, i když potřásáte hlavou.
SPIEGEL:
V ostatních socialistických státech se s touto tezí v růžových barvách již dávno rozloučili.
BIĽAK: Nemyslím, že máte pravdu. Co se týče Československa, již před 11 lety na zasedání ÚV z listopadu 1974 dalo si za úkol tvrdě postupovat proti korupci. Od té doby bylo hodně lidí odsouzeno a vyškrtnuto ze seznamu členů strany. To, co prosazuje soudruh Gorbačov, je zcela v souladu i s naším úsilím.
SPIEGEL: Tedy žádná důrazná kampaň proti korupci a alkoholismu v Československu. Je tu méně buržoazních pozůstatků?
BIĽAK: Tato otázka se mi jeví nesprávně formulovaná. Kampaň nelze vést od psacího stolu. Je dlouhodobým výchovným procesem, ve kterém je třeba člověku vštípit, co škodí společnosti, jemu samému i jeho rodině. Buržoazních pozůstatků máme přirozeně ještě hodně. Jak často jsem si již myslel, že konečně již nebude něco existovat. Přesto to stále ještě existuje.
SPIEGEL: Klesá trochu alespoň enormní konzum piva v ČSSR?
BIĽAK: Ne, pivo je pro nás jako chleba.
SPIEGEL: Pane Biľaku, Sovětskému svazu jde v prvé řadě o zefektivnění svého hospodářství. Více východoevropských států současně, včetně SSSR, totiž došlo k přesvědčení, že nástroje plánovitého hospodářství již nepostačují pro moderní vývoj. Proč právě Československo trvá na centrálním řízení hospodářství?
BIĽAK: Ve skutečnosti bude centrální plánování vždy a všude. Nikdo je neodstraňuje, ani v Sovětském svazu, ani v některém jiném socialistickém státě. Základní otázky jako investice nebo ceny musí být řízeny centrálně. Klade se ovšem otázka, co má v budoucnosti ústřednímu plánování podléhat.
SPIEGEL: Vaše odpověď?
BIĽAK: I my hledáme co nejefektivnější metody. Dáváme dobrý pozor, co dělají jiní, pozorujeme všechny jejich experimenty, abychom převzali to dobré. Ale nevrháme se tam po hlavě. Často se říká, že lidé v Československu jsou líní, ale naše 15milionová země vyrábí 15 milionů tun oceli, 116 milionů párů obuvi, 10 milionů tun cementu. Těžíme 127 milionů tun uhlí. Stavíme 100 000 až 120 000 bytů. Mohou to vše zvládnout lenoši? Mohou přitom naši lidé ležet v posteli?




Kdo je Václav Havel - 23. 2. 1989
Rudé právo 69, 1989, č. 46, 23. 2., s. 4

16. 1. 1989  uctil Václav  Havel památku Jana Palacha a vzápětí byl zatčen k devíti měsícům odnětí svobody. Toto represivní opatření stejně jako další podobné pokusy hroutícího se  Jakešova vedení KSČ
vyvolaly další vlnu protestů. Deník  KSČ Rudé právo se mu pokusil čelit propagandistickou dezinformační kampaní - 23. února otisklo goebbelsovský článek Kdo je Václav Have
l. Straničtí propagátoři dosáhli článkem pravého opaku - o článku se živě diskutovalo, výmysly předložené čtenářům (např. o kolaboraci rodiny Havlových za protektorátu) byly tak neuvěřitelné, že se i méně informovaní čtenáři začali zajímat o Chartu 77 a s nebáli se vězněným projevovat tiché nebo otevřené sympatie.


...
Samozvaný „obhájce“ lidských práv
Od druhé poloviny sedmdesátých let se jeho jméno objevuje na rezolucích a prohlášeních znovu. Organizuje nezákonné skupiny, píše či rediguje různé pamflety. Tak vznikly dopisy protestující proti zastavení činnosti hudební skupiny, která si dala název Plastic People. Její vulgární texty se staly nakonec i předmětem soudního jednání. Koncem roku 1976 patřil i mezi hlavní autory prvého pamfletu „charty“, v němž 242 signatáři určili sami sebe za kontrolory
plnění principů helsinského Závěrečného aktu u nás. Je také vybrán za jednoho z prvních „mluvčích“. V souvislosti s činností této nezákonné skupiny je zadržen a později i odsouzen k podmíněnému trestu za pokus o poškozování republiky v cizině. Je brzy u několika dalších podpisových akcí, u vzniku další nezákonné
skupiny, jež si dala název Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, jejímž posláním je dodávat materiály pro vysílačky typu Svobodná Evropa, BBC, Hlas Ameriky apod. Přes podmíněný trest jeho protistátní aktivita neustále vzrůstá. V rozhovorech pro zahraniční novináře zkresluje československý politický a hospodářský vývoj a přímo či nepřímo napadá socialistický stát. Na základě organizování tzv. Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a s přihlédnutím k jeho delší protispolečenské činnosti stojí koncem roku 1979 znovu před soudem. Je odsouzen k trestu odnětí svobody na čtyři a půl roku. Po necelých třech a půl roce je podmínečně propuštěn. Ani pak neustal v protispolečenské činnosti. Je v úzkém vztahu s emigrantskými centrálami a přes ně s různými podezřelými institucemi, především zemí Severoatlantického paktu, které disidentům vozí přes hranice pokyny, dary, peníze, techniku. Ostatně sám Václav Havel patří mezi adresáty některých zasílaných „odměn“. Právě u něho při domovní prohlídce byl nalezen seznam těch, kterým jen z jednoho „dárcovského centra“ měla být v jednom jediném roce doručena provize. Na tomto seznamu sám figuruje s 9000 tuzexovými korunami, jeho žena, „chartisté“ Václav Benda, Jan Litomiský, Jiří Hájek či Josef Vohryzek stejnou sumou, bývalý novinář Dienstbier s deseti tisíci, Sergej Machonin, Petruška Šustrová, Jan Lopatka či František Šamalík s šesti tisíci tuzexovými korunami apod.
...
K splnění cílů, které si „chartisté“ dávají, potřebují ovšem mezinárodní pomoc. Proto Havel požaduje, aby zahraniční rozhlas neustále vyvíjel tlak a propagoval „chartistické“ myšlenky, aby nakonec, jak známe z událostí minulých měsíců, i vybízel ke konkrétním činům. V článku Odpovědi do ankety pro Evropské fórum
z dubna 1985 zase zdůrazňuje nutnost kontaktů zahraničních návštěvníků, kulturních osobností s disidenty při jejich návštěvách či vystupování v Československu, což vlastně znamená zoficiálnění disidentské činnosti.



Několik vět - červen 1989

První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné československé vedení velmi často zaklíná slovy přestavba a demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, pokojná lidová shromáždění rozhání, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám, novou ústavou počínaje a ekonomickou reformou konce, musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názoru je k tomu třeba:
    * Aby byli okamžitě propuštěni všichni političtí vězňové.
    * Aby přestala být omezována svoboda shromažďovací.
    * Aby přestaly být kriminalizovány a pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti. Zároveň by neměly být kladeny překážky vznikání nových občanských hnutí, včetně nezávislých odboru, svazu a spolku.
    * Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů a aby byly legalizovány sdělovací prostředky, působící dosud nezávisle na oficiálních strukturách.
    * Aby byly respektovány oprávněné požadavky všech věřících občanů.
    * Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.
    * Aby byla zahájena svobodná diskuse nejen o padesátých letech, ale i o Pražském jaru, invazi pěti států Varšavské smlouvy a následné normalizaci. Je smutné, že zatímco v některých zemích, jejichž armády tehdy do československého vývoje zasáhly, se dnes už o tomto tématu začíná věcně diskutovat, u nás je to stále ještě velké tabu, a to jen proto, aby nemuseli odstoupit ti lidé z politického a státního vedení, kteří jsou odpovědni za dvacetileté upadání všech oblastí společenského života u nás.
Každý, kdo s tímto stanoviskem souhlasí, je může podpořit svým podpisem.
Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Československo nalézá.


Video YouTube





 
Milouš Jakeš - Projev v Červeném Hrádku, 17. 7. 1989

...mám na mysli, kolik je tam kysličníku siřičitého, to můžeme změřit, víme to, no k tomu nepotřebujeme aby nám to někdo říkal, my víme taky kdy to chceme realizovat, kolik na to máme, jestli na to vůbec máme, jestli to vůbec můžeme udělat, mám na mysli různá ta ekologická hnutí, ale my potřebujem aby vzali, prostě aby se sebrali konečně řekněme a šli vyčistit konečně ten potok, pomohli a ne dělali demonstrace, chodili po náměstích a křiceli prostě eee udělejte spalovnu, jinou spalovnu v Plzni nebo něco jiného takového...
vždyť ty umělci, kteří to podepsali, žádnej z nás nebere takový platy, prostě jako berou oni. No já dostávám jednou ročně výpis, těch umělců, seznam těch umělců, který dostávají nad těch 100 tisíc korun platu, tedy vydělaj si nad těch 100 tisíc korun. No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, no ale ona už 3 roky po sobě bere 600 tisíc každý rok. A další ne 600, milion, 2 miliony berou, Jandové a jiní, každý rok. Ti náhodou neprotestovali, ale mnozí z těch, kteří se takhle dobře mají, protestovali. A když se s nima mluví nakonec tak se neví ani, proč to podepsali a co vlastně podepsali, co vlastně podepsali.
 
Ano, zamyslet se kde co a jak použít, ano jestli dáváme někomu malou hospodu, nějakou, kde jsem měli jednoho člověka a platili jsme ze státní pokladny každý měsíc 4 tisíce ztráty na tu hospodu, tak je asi lepší dát ji jemu i když on si tam asi vydělá daleko víc než předtím, ale nás to ty 4 tisíce nestojí. Ale on slouží, a slouží možná líp než ten, který tam v těch 10 hodin přišel a do těch 6 hodin večer měl otevřeno, a v neděli když byl fotbalový zápas vedle, tak neotevřel a chodil se dívat na ten fotbalovej zápas jako každej jinej. Tu sme to v minulosti trochu přešvihli abych to tak řekl s tou socializací.

Tedy jestli, jestli my řekneme prosím Tě, zavřeme Havla. Já si myslím že by to nikomu, ničemu neprospělo. Můj názor je, pokud se nebude dopouštět vážných nějakých jasných přečinů, prostě, druhá věc je jestli ho někam pustíme, nikdo takový slib nedal, pan Gencher o to požádal a my jsme to vyslechli, no a nechali bez odpovědi, řekli jsme zvážíme, no, co se budeme o takové věci tam hádat, to je naše záležitost nakonec, jestli to uděláme, nebo neuděláme. No je jasný, že ho tam nepustíme, prostě, on žádá záruku, no sám říká, že on nemá pas, tedy, aby dostal pas, ale aby se mohl vrátit, on se bojí, že by jsme ho nepustili zpátky, že by jsme ho zbavili státního občanství. A jak to, jak by se toto stalo, tak v ten moment on ničím neni, ničím neni. On je cenný pokud bude u nás, no, a pokud tady bude provádět tu činnost. Ale ten úder my musíme vést né přímo na něj, ale na někoho jinýho, celkově, obecně, prostě, aby to nemohlo být proti nám zneužito.
 Poněvadž na jeho obranu se mobilizuje okamžitě celá ta kulturní sféra a to i ta demokratická ve světě. Tedy začnou, rozeřvou se všechny západní rozhlasové stanice, jsou články ve všech časopisech na západě, co jsme my udělali s Havlem, co jsme udělali Havlovi. No a vytváří se proti nám nějaký mínění a o nás nějaký mínění, ty lidi si to nemůžou ověřit, tedy musíme postupovat tak, jak je to rozumný, aby to naše zájmy nepoškodilo. Charta se svými ve spolupráci s Obrodou se aktivizují, připravují se na konfrontační vystoupení. Na co čekáme my? No samozřejmě taky se připravujeme, jak zabránit tomuto a této konfrontaci. Kdy oni chtějí tu konfrontaci provést. Připravujou se že to provedou 20. nebo 21. srpna, budou všechny svý síly mobilizovat, aby se znovu ukázali, aby znovu nastolovali různý otázky, to je požadavek na Sovětský svaz, aby prohlásil, že to byla chyba, na bratrský země, a tak dál. Znáte, Černý s Dubčekem napsali dopis ústřednímu výboru komunistických stran, že žádaj, aby odvolali internacionální pomoc, aby provedli sebekritiku, tyto strany na to nereagovali, zatím, doufám, že ani reagovat nebudou, poslali to ale i samozřejmě italské straně, francouzské straně, jugoslávské straně i rumunské straně, která se tehdá nezúčastnila. Tedy rozvíjí zase tento bod, bych řekl, tento bod brání, stanovisko k tomuto bodu brání tomu, aby oni mohli plně rozvinout svojí činnost. Totiž odpověď takovou jakou si představují na tento bod, by jim vlastně dala možnost bránit právo dělat to co oni dělají a žádost znovu, o , tedy pozice v té společnosti a na to jsou zaměřený. Stejně tak ten Dubček vedle toho chodí, nebo se snaží chodit po tom světě. Taky jsme pod těžkou kritikou. Jeli do Itálie podruhý, nepustili jsme, chtěli do Španělska teď, nepustili, samozřejmě chodí velvyslanci, píšou předsedové vlád, předsedové stran, píše tady předseda internacionály, ten Brant, Willy Brant, a tak dál, všichni intervenujou , složitý záležitosti jsou to a proto je to důležitý, ta podpora ze spodu, aby my jsme mohli říct né my si to přejem, to je ten lid, to žádá taky, my s tím souhlasíme s tím lidem, my plníme jeho vůli a ne prostě, aby my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě neměli jediný, jedinýho slova podpory pro to, co se děje
...



Video YouTube




Comments