Zbabělec a jiné povídky

Guy de Maupassant

naturalistické povídky, které vždy ukazují nějakou zdánlivě malichernou životní situaci, kterou však autor vylíčí ve své nejfatálnější podobě.

Zbabělec
Bohatý šlechtic Gontran Josef de Signoles je ve společnosti oblíben a často se chvástá, jak by se choval v případě, že by měl souboj. Je si jist svými střeleckými i schopnostmi a proto, když byl jednou s dámami na zmrzlině a tyto neustále dotěrně pozoroval nějaký muž, Signoles jej bez váhání vyzval na souboj. Doma potom o souboji přemýšlí, uvažuje o protivníkovi, o svém postupu a vkrádá se mu na mysl myšlenka, co by se stalo, kdyby nevyhrál. Představuje si tu ostudu, potupu ve společnosti, jak by vypadal, kdyby při souboji ukázal, že má strach, jak by se mu smáli. Čím více se uklidňuje, tím větší nervozita ho přepadá. Protivník je jistě lepší než on, určitě chodí na střelnici, když přijal výzvu tak klidně. Určitě neustoupí. Nakonec se ze strachu před neúspěchem sám zastřelí pistolí.

Boitelle
Starý Boitelle je čističem žump, kanálů, hnojišť a vůbec dělá pro celý městys veškerou špinavou práci. Ptali se ho, co ho vedlo k takovémuto živobytí. Prý se zamlada zamiloval do krásné, milé a pracovité černošky. Přivezl ji ukázat rodičům, neboť by se s ní neoženil bez jejich souhlasu. Ti však byli příliš konzervativní a řekli, že je milá, ale přece jen moc černá. Matka se zeptala: „Nešpiní ta kůže prádlo víc než kůže ostatních?“ ... „Člověk by řekl, že je Satanáš.“ Ačkoliv se černá dívka celý den točila kolem práce v celém domě, aby ukázala, že je schopná a práce se nebojí, rodiče to sice uznali, ale přece jen odmítli dát synovi svolení k sňatku. Tak se ti dva rozešli, rodičům se totiž neodporuje.

Hautot otec a Hautot syn
Žili na malém panství, všechno dělali spolu, společně se starali o celé hospodářství.  Jednou byl otec postřelen na lovu zajíců a svému zranění podlehl. Těsně před smrtí se svěřil synovi, že poté, co ovdověl, si ve městě našel mladou ženu, za kterou pravidelně jezdí a s níž má syna. Svému staršímu synovi nakázal, aby onu ženu a dítě finančně zaopatřil. Syn se tam po otcově smrti vydal. Mladá žena otce Hautota již čekala, oběd byl nachystán podle jeho zvyku, i dýmka, i chléb, všechny detaily. Když jí mladý Hautot sdělil, co se stalo, byla smutná, ale přece jen nabídla mladému Hautotovi, aby zůstal na oběd. Poté sem začal jezdit pravidelně a nahradil plně funkci svého otce v této rodině.

V rodině
Caravan byl úředník a neměl mnoho peněz. Nezažil nic jiného než šedý život úředníka, po střední nastoupil hned k ministerstvu a jeho dny plynou jeden jako druhý. Z neustálého strachu před nadřízenými povstává jeho malá schopnost jednání s lidmi. Jeho žena není hezká, má spoustu zlozvyků a nešvarů maloměšťačky. Je pomlouvačná a závistivá. Bydlí s nimi kromě dětí i Caravanova matka, která má často srdeční záchvat a vypadá to, že zemřela. Jednou je záchvat velmi dlouhý a vypadá to, že opravdu zemřela. Caravanová tedy zařídí všechny náležitost, dá k mrtvé svěcenou vodu, větvičku, pozve sousedy, aby se na ni mohli podívat, děti k ní zvou po jejím vzoru své kamarády. Pozve se Caravanova sestra s manželem. Caravanovou však v noci napadne, že by si měli vzít to, o co by se pak mohli s příbuznými handrkovat jako o pozůstalost. Vkradou se tedy s donuceným manželem do matčiny ložnice, seberou hodiny, prádelník a další věci a odnesou je dolů. Úcta k mrtvé se tedy nijak nepřehání.
Pro Caravana je to však rána, promítá si celý život s matkou, jaká byla zamlada, chce se někomu svěřit s utrpením, tak jde ven, na ulici, do hospody, ale nikdo jeho bolest nechápe, je to přece něco docela všedního, že někomu zemře matka.
Další den přijedou příbuzní, ale matka se náhle objeví živá ve dveřích a chce zpátky svoje věci.


Paní Baptistová
Mladá Fontanellová byla v dětsvtí znásilněna sluhou a od té doby ji všichni nazývali Paní Baptistová podle jeho jména. Stala se společenským vyděděncem, lidé se jí šítitili, děti si s ní nehráli, byla docela sama se svým traumatem. Nakonec se však do města přistěhoval mladý muž, kterému se zalíbila, tak si ji tedy vzal. Ona byla najednou šťastná, konečně trochu pronikla do společnosti, on ji bránil, a když otěhotněla, jako by se její potupa smyla docela. Jednou na pouti ji však opět někdo přede všemi nazval paní Baptistovou a to byla pro její pošramocenou mysl poslední kapka. Nekonečný stud ji zaplavil. Zešílela a skočila do řeky. Když ji vylovili, byla mrtvá.

Zpověď
Sestry Zuzana a mladší Markéta žily celý život spolu, neprovdaly se. Když Markéta umírala, svěřila se sestře: Když byly mladé, Zuzana milovala jistého Jindřicha a chtěla se za něj provdat. Markéta však žárlila, chtěla jej pro sebe, tak upekla koláčky, do kterých přidala rozdrcené sklo. Jindřich zemřel, když se jich najedl. Ona si také jeden vzala, proto celý život postonávala. Zuzana se pak rozhodla, že se už nikdy nevdá a Markéta z výčitek svědomí jí slíbila, že zůstane s ní a taky se nevdá. Nebyla to tedy láskyplná oběť, ale snaha o vykoupení. Sestra si vzpomněla na jediný polibek, který od svého milence dostala, bolest jí sevřela srdce, ale Markétě odpustila, aby mohla v klidu zemřít.

Strýček Julius
Jedna rodina byla chudá, počítali každý peníz. Stále však měli naději – strýčka Julia, který v mládí odjel do Ameriky, aby tam zbohatnul. Psal rodině a slíbil, že jakmile přijde k bohatství, vrátí se a všechny zaopatří. Rodina se na tuto vidinu upjala a všechny své plány stavěli na tomto jeho návratu. Pro mladší dceru se konečně našel nápadník, i když ne bohatý. Pověděli mu o věnu, přicházejícím od strýčka, což jej přesdvědčilo. Jednou si udělali výlet do Jersey, protože byl levný. Na lodi si koupili ústřice od špinavého, sešlého lodníka, ve kterém s hrůzou poznali strýčka Julia. Nejmladšímu synovi rodiny se ho zželelo a dal mu padesátník spropitného za ústřice. Svého strýce už nikdy nespatřil, ale od té doby dává žebrákům padesátník.


Misti
Jedna mladá vdaná paní se jednou zastavila ze zvědavosti u stařeny, která věštila z karet. Nechala si předpovědět nejasnou budoucnost a pak obdivovala stařeninu kočku, která se podobala její Misti. Stařena jí řekla, že pokud má ráda nějakého muže neměla by tu kočku mít. Ona, když byla mladá, si domů přivedla mladíka, ale kočka k němu pojala nenávist a vyškrábala mu oči. Nebylo možné ji odtrhnout, tak byla lítá. Mladík se za rok utrápil k smrti. Mladá paní se pak ze strachu Misty zbavila.

Šálí
Admirál de la Vallée byl zamlada pracovně ve střední Indii. Měl zde provádět astronomickou práci. Přijal ho zdejší panovník, který žil v přepychu, uměl se vybraně chovat a byl kombinací jemnosti a krutosti. Kromě mnoha darů dal tehdejšímu poručíkovi i několik velmi mladých konkubín. Byly ve věku od šesti do osmi – v Indii je totiž ovoce tím cennější, čím je zelenější. Nejstarší z nich, Šálí, byla velmi milá a on si ji oblíbil. Po nějaké době se stala jeho „ženou“ doopravdy. Při svém odjezdu jí daroval ozdobnou krabičku, kterou dostal od císaře a která se jí velmi líbila. Když se sem po několika letech vrátil, ptal se na Šálí, ale dověděl se, že byla svázána do pytle a hozena do jezera za krádež – našli totiž u ní tu krabičku a nechtěli jí věřit, že by jí poručík dal něco, co dostal od panovníka.

Procházka
Starý účetní Leras pracoval celý život v tmavé vlhké místnosti. Každý den jeho života byl stejný jako všechny ostatní, nikdy nic nezažil, nikde nebyl, neměl na co vzpomínat, nikdy nebyl zamilovaný, neoženil se, protože si to nemohl dovolit. Jednou po práci se rozhodl jít na procházku. Dal si večeři ve městě a došel pak až do lesíku. Tam pozoroval množství procházejících se milenců a najednou mu přišlo líto, že celý jeho život uplynul bez vzruchu, že se bude muset vrátit do svého pokojíku, který nikdy neslyšel jiný hlas, než jeho. Nemá rodinu, nemá vnoučata, pro koho vlastně žije? Dalšího rána našli mezi stromy oběšeného starého člověka.

Slečna Koketa
Kočí František jednou našel hubenou fenu, která za ním stále chodila. Zželelo se mu jí a vzal ji k sobě. Fena však neustále hárala a lákala do statku psy z celého okolí. Ti poničili všechno kolem, vnikali do domu, vyli, zkrátka byli nesnesitelní. Kočí dostal příkaz Koketu, jak ji pojmenoval,  vyhnat. Odvezl ji tedy mnoho kilometrů daleko. Fena se však za několik dní celá utrmácená a zničená vrátila zpět. Obtíže s ní spojené však přetrvávali, a tak páni nakázali Františkovi, aby fenu utopil, jinak přijde o práci. František ji s bolestí choval, loučil se s ní, laskal ji a nakonec ji hodil do řeky. Pozoroval ještě, jak bojuje o život, jak na něj upírá tázavý, zmatený pohled, proč to udělal. Celý měsíc se pak z toho vzpamatovával. Jednou jel s pánem na druhý statek a šel se koupat do Seiny. Najednou našel ve vodě nafouklou, olysalou mršinu, ve které hned poznal Koketu. Mrtvá fena našla svého pána šedesát mil od domova! František zešílel.

Sbohem
Dva staří přátelé si posteskli, že stárnou. Jeden vyprávěl příběh, kdy se zamlada zamiloval do jedné nádherné, ale vdané ženy. Jejich románek trval tři měsíce, ale pak musel odjet do Ameriky, kde strávil následujících 12 let. Její obraz se mu z hlavy nevytratil, stále ji miloval. Když jel jednou vlakem navštívit přátele, přistoupila do kupé tlustá, udýchaná matka středního věku se čtyřmi holčičkami. Ona jej poznala a řekla mu, kdo je. On by ji nikdy nepoznal! Byl to pro něj šok, jeho ve vzpomínkách uchovaná milenka byla dávno pryč, byla mrtvá, neznal tuhle ženu! Zachvátila ho velká bolest. Krása je pomíjivá a u žen je to to jediné, co mají. Tehdy poprvé se zkoumal v zrcadle, vzpomínal, jak vypadal před dvanácti lety a uvědomil si, že je starý. Sbohem.

Moiron
Učitel Moiron své žáky nade všechno miluje, kupuje jim ze svých peněz hračky a pamlsky. Vynahrazuje si na nich lásku, kterou už nemůže dávat svým třem vlastním dětem, neboť postupně všechny umřely na souchotiny. Jednou se však stane, že dvě školní děti zemřou s velkými bolestmi břicha. Důvod se ani po pitvě nezjistil, tak se případ přestal řešit. Po roce se to však opakovalo. Zase se na nic  nepřišlo, ale pak si Moironova služka stěžovala na stejné příznaky, jako měly děti a vyšlo najevo, že ukradla pár bonbónů, které měl Moiron pro děti. Byl vyslýchán, a přestože se u něj neprokázal motiv, byl odsouzen k smrti za vraždu. Když se však vyzpovídal knězi, ten se za něj přimluvil u prokurátora, že ten člověk je nevinný. Nakonec mu tedy byl trest změněn na nucené práce. Po letech si Moiron prokurátora zavolal ke své smrtelné posteli. Byl zničený dlouholetými nucenými pracemi. Přiznal se, že všechny děti zabil ze msty Bohu, který mu vzal jeho děti, a tak Moiron poznal, že Bůh je zlý a tvoří život jen proto, aby ho mohl ze záliby zničit. Tak Moiron zabil děti, aby to nemohl dříve udělat Bůh. A na smrt jít nemohl – to by se mu teprve Bůh smál. Proto lhal knězi. Nyní se smrti nebojí – na to Bohem příliš pohrdá.

Křest
Příběh o alkoholu, kterému podléhala většina mužů v Bretani. Mladý lékař byl požádán, aby šel za kmotra novorozeněti. V den obřadu se šlo ve velkém mrazu ke kostelu. Lékař se divil, že to dítě může snášet. Farář se opozdil, proto se na něj čekalo před kostelem. Chůva děťátko svlékla a zděšenému lékaři odvětila, že drobeček musí přijít před pánbíčka nahý. Šlo o místní zvyk. Nakonec kněz přišel, ale dítě muselo zůstat nahé po celou dobu obřadu. Trpělo štiplavým mrazem. Celé promzlé a křičíci je nakonec zabalili. Lékař přikázal rodině, aby je hned odnesli domů a nakázal, co všechno mají udělat, aby se zabránilo zápalu plic. Otec to přislíbil. Když k nim lékař přišel, byl už večer – matka, slabá po porodu, byla doma stále sama. Zcela klidně odpověděla, že rodina je asi v putyce a slaví křest. Celou noc nepřišli domů.
Ráno se lékař dověděl, že otec i s příbuznými se tak opili, že usnuli v příkopě a dítě umřelo, aniž by to věděli. Matku dítěte opili, aby se tolik netrápila. Kořalka však došla, tak jí dali denaturovaný líh. Našel ji umírající vedle modré mrtvoly dítěte. Během dne zemřela.

Poustevník
Jeden muž, žijící v Paříži byl velmi lehkomyslný. Užíval života s velkorysostí a ženy střídal, jak často jen to šlo. Když už mu bylo kolem 40ti, svedl jednou hezkou mladou číšnici. Ráno, když od ní odcházel, si všiml fotografie na krbu – byla na ní její matka, ve které on poznal jednu ze svých dávných přítelkyň. Došlo mu, že spal se svojí dcerou a z toho šoku se rozhodl opustit navždy Paříž a žít v pustině jako poustevník.

Na cestách
Cestovatel vypráví o události, která se váže k horské vodní nádrži, již náhodou objevil. Dva malí chlapci si tu hráli s učitelem. Jeden z nich nešťastnou náhodou do násdrže spadl. Učitel se nerozmýšlel a skočil za ním, avšak narazil lebkou na dno a zemřel. Chlapec se vynořil, ale nemohl dosáhnout ven. Mladší bratr ho chytil za ruku, ale nemohl ho vytáhnout. Pomoci se odtud dovolat nemohli. Tak se drželi celý den a noc, dokud jim nedošly síly. Než se starší promočený chlapec navždy pustil, daroval svému bratrovi své hodinky.

Mrtvá
Jeden mladík přišel o svou milenku – zemřela na následky nachlazení. Byl z toho úmrtí zdrcen, musel na čas odjet z města, ale když se vrátil a uviděl jejich byt, pokoj, musel opět pryč. Stále ji nade všechno miloval a její smrt byla pro něj největší ránou. Bloudil ulicemi, došel až na hřbitov, ale ve tmě nemohl najít hrob své milé. Sedl si tedy na jiný hrob a přemítal. Najednou z hrobu vylezl kostlivec a přepsal nápis na svém náhrobku. Místo „Zde odpočívá Jakub Olivant, zesnul v jedenapadesáti letech. Měl rád svou rodinu, byl počestný a dobrý, zemřel smířený s Pánem.“ napsal „Zde odpočívá Jakub Olivant. Uspíšil svým hrubým jednáním smrt svého otce, poněvadž chtěl po něm dědit, mučil svou ženu, týral své děti, podváděl své sousedy, kradl, když mohl a zemřel jako bídák.“ Mladík viděl, že i další mrtvoly vstávají z hrobů a opravují své nápisy na pravdu. Chtěl vědět, co napíše jeho mrtvá láska. Našel její hrob a viděl, že původní nápis „Milovala, byla milována a zemřela“ změnila jeho milá na „Vyšla si jednou ven, aby podvedla svého milence, nastydla se v dešti a zemřela.“

Odpuštění
Mladá naivní dívka byla vychovávána v konzervativní rodině, která jí neumožnila styk se světem a poznání jeho zákonitostí. Prostá a naprosto nezkušená se provdala a odstěhovala do Paříže. Svého manžela milovala. Žila nezkušená i v tomto velkoměstě, nevěda o jeho krásách a lákadlech. Její manžel si dělal co chtěl, žil svobodně, vracel se, kdy chtěl. Jednou však dostala anonymní dopis, ve kterém stálo, že její muž má už dva roky milenku, paní Rossetovou. Byla rozlícená a nešťastná, nic takového by ji nikdy ani nenapadlo. Když to muži vmetla do tváře, s úsměvem jí řekl, že je to vskutku jeho přítelkyně, ale nic s ní nemá – jestli ona, jeho žena chce, rád je seznámí. Tak se také stalo a ty dvě ženy se brzy staly nejlepšími přítelkyněmi. Dokonce se mladí manželé nastěhovali do bytu v jejím domě, aby spolu mohli trávit všechen čas. Julie Rossetová však jednou vážně onemocněla a lékař jí už nedával šanci. Manželé smutně seděli v kuchyni, když jemu donesla služka dopis. Po přečtení hned odešel, manželce nic nevysvětlil. Zvědavost ji přemohla a na zmačkaném papíru si přečetla: „Přijď sám, políbíš mě, ubohý příteli, brzy umřu.“ Zachvátila ji bezmoc a žal. Takže s ní tedy byl celou tu dobu! Celý následující rok se k němu chovala, jako by byl cizí. Po roce se nechala zavést k jejímu hrobu a manželovi odpustila.

Rozálie Prudentová
Služka Rozálie byla souzena za zabití svého dítěte. Nakonec soudu vylíčila, jak se to stalo. Otcem byl synovec jejího pána (tomu přítomný pan Varambot odmítl uvěřit). Mladý šlechtic jí lichotil a sváděl ji tak dlouho, až mu podlehla. Teprve po jeho odjezdu zjistila, že je těhotná. Vyptala se porodní báby na všechno, co má dělat, když bude rodit sama, půl roku šila dítěti po nocích výbavičku a našla si už náhradní místo, poněvadž věděla, že ji páni s dítětem vyhodí. Když to na ni přišlo, porodila ne jedno, ale dvě děti. Byla zoufalá – dvě nemůže uživit! Tak je udusila polštářem a zakopala na zahradě, každé jinam, aby spolu nemohly mluvit o své matce. Soud ji osvobodil.

Vdova
Stará teta nosila na prstě prstýnek z dětských vlasů. Jednou si toho všimli a chtěli, aby jim svěřila jejich původ.  Stýkala se jako mladá dívka s rodinou Santézových, jejíž muži se všichni vyznačovali velkou vášní a smyslem pro lásku. Bylo jí sedmnáct, když se k nim přistěhoval sirotek po panu Santézovi, dvanáctiletý chlapec a jeho matka. Chlapec se do dívky zamiloval a dvořil se jí se smrtelnou vážností. Ona to brala jako hru, smála se, pusinkovala ho. Nemohla to brát vážně, pochopitelně. Na pozdim měl chlapec odjet do internátu. Řekl dívce, že když jej zradí, udělá to, co jeho otec a děd – z nešťastné lásky všichni spáchali sebevraždu. Když se po roce vrátil, měla dívka snoubence. A třináctiletý chlapec dostál svému slovu – oběsil se v parku, kde jí loni vyznal lásku. Ona od té doby nosí jeho vlasy jako upomínku, zasnoubení zrušila a žila celý život jako stará panna – vlastně vdova po tom třináctiletém dítěti.

Comments