Máj

Karel Hynek Mácha

-    Žánr lyricko-epické básně je inspirován G.G.Byronem, který tento žánr uvedl do evropského oběhu.
-    Poprvé vyšel 1836 => vlna odporu a kritiky (nepochopena rozervanost hrdiny, individualimus, označeno za nečeské a rouhačské). Vyšel jeho vlastním nákladem.
-    Mácha tímto dílem zapadá do kontextu evropské vysoké literatury (např. Vilém navozuje tehdejší představu lupiče, jak se prezentoval ve světové literatuře)
-    Paralela Máchy s G.G.Byronem (i jeho hrdina je vězeň), paralely is Hugem (vnitřní monology), s filozofií J.J.Rousseaua (člověk se rodí dobrý, ale společnost ho kazí)
-    Děj není podstatný, jde o vstup do dramatu života a smrti, kdy hrdina nemůže nic změnit na svém osudu, zato je s výjimečnou obrazností komentován.
-    Bohatá metaforika, obraznost, mnoho kontrastu, dynamických sloves, libozvučnost, oxymora. Polarita pojetí času lidského a kosmického.

Předzpěv: oslavná vlastenecká báseň napodobující tzv.společenský zpěv s výchovným cílem

        Čechové jsou národ dobrý!            Byť i Čecha nepřítelem,
        Nešťastný, jenž v nouzi lká,            nešetří Čech jeho vin.
        nechť se k Čechovi obrátí,            Čechové jsou národ dobrý
        nen mu rychlou pomoc dá.            A Ty Čechů věrný syn.

První zpěv:
-    je expozicí, uvádí dílo.
-    obraz májové krajiny, oslava lásky člověka k člověku, k přírodě
-    noční krajina kolem jezera, básník popisuje Lunu
(ouplné lůny krásná tvář / tak bledě jasná, jasně bledá / ve růžovou vzplanula tvář. / na vodách obrazy své zřela / a sama k sobě láskou mřela…)
-    Jarmila sedí na břehu jezera, vyhlíží v dáli již 20 dní svého milého a začíná mít obavy, že se Vilém již nevrátí. Vidí blížící se loďku a dostává novou naději. Běží plavci naproti, ale spatří, že to není Vilém a plavec jí řkne, že Vilém sedí ve věži za jezerem a čeká na příští den, kdy bude popraven za vraždu otce (neboť ten svedl Jarmilu)
(on hanu svou, on tvoji vinu / se dozvěděl, on svůdce tvého / vraždě zavraždil otce svého…)
(Hanebně zemře.-Poklid mu dán / až tváře, jenž co růže kvetou, / zbledlé nad kolem obdrží stán, / až štíhlé oudy v kolo vpletou. / Tak skoná strašný lesů pán!...)
-    Plavec odpluje. Jarmila v zoufalství skočí do jezera a utopí se.
(Tiché jsou vlny, temný vod klín, / vše lazurným se pláštěm krylo, / nad vodou se bílých skví šatů stín / a krajina kolem šepce: „Jarmilo!“…)
-    Výroazové prostředky: metonymie (to se jí modro k nohou vine => voda, jezero), klimax (jenž k sobě šly vždy blíž a blíž / jak v obětí níž a níž)

Druhý zpěv:
-    Obraz věže v noční krajině, temná a smutná atmosféra
(sloup sloupu kolem rameno si podává / temnotou noční. Zvenku větru vání / přelétá zavražděných vězňů lkaní, / vlasami vězně pohrává…)
-    Vilém sedí uvězněn ve věži za kamenným stolem a přemýšlí: že v jeho rodné dědině pro něj jistě nikdo netruchlí a naopak si určitě oddechnou, když bude oporaven. Vzpomíná na dobu dospívání a mládí, když si ještě hrál, že ho pak otec vyhnal do světa a on vyrostl mezi loupežníky a prováděl různé špatné činy – proto za ně připisuje vinu otci, kterého zavraždil coby svůdce své milé, pročemž nevěděl, že je to jeho otec.
(Až posléz láska k růži svadlé nejvejš roznítí pomstu jeho a poznav svůdce dívky padlé zavraždil otce neznaného)
-    Vilém se bojí své smrti, neví, co přijde po ní. Neopouští ho představa nicotné prázdnoty. Navození pocitu odloučenosti a osamělosti – často spojení temná noc, hluboké ticho apod. Uprostřed noci přijde za Vilémem strážný, on mu poví svůj příběh a strážný je dojat.
-    Výrazové prostředky: zvukomalba (nocí řinčí řetězů hřmot), epizeuxis (tam žádný – žádný – žádný svit, vždy bledší – bledší kmit..), inverze (ač strážce lampy rudá zář / ubledlou mu polila tvář)

Intermezzo I:    (Půlnoc)
-    Sbor duchů se připravuje na přijetí dalšího mezi sebe (Viléma) na pahorku u jezera, kde má být pohřben. Promlouvají s lebkou, která se mezi nimi vznáší. Připravují se na jeho pohřeb. Pak každý říká, co k pohřbu dá (vichr, mračna, hory, noc, květy, ptáci…)

Třetí zpěv:
-    Obraz májového rána, vše je zbarveno do růžova. Vše živé ráno procitne a raduje se z májového dne. Tuto idylu zkalí Vilémova poprava. U bran města se shlukne dav, který jí přihlíží.
(epizeuxis+epanastrofa: zdaleka spěchá lid – vždy větší zástup ten / vždy větší – větší jest / vždy roste tento pluk).
-    V.se naposled rozhlíží po krajině svého dětství, loučí se se svou zemí, zachvátí ho žal
(epiteton+metonymie: po modrém blankytu bělavé páry hynou)
(..Ach zemi krásnou, zemi milovanou, / kolébku mou i hrob můj, matku mou / vlasť jedinou i v dědictví mi danou / šírou tu zemi, zemi jedinou – epizeuxis)
-    Vilém je popraven a jeho tělo je vpleteno do kola.
(..v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle, / upadla hlava – skok i – ještě jeden skok / i tělo ostatní ku zemi teď se skloní. Oxymorón: zbortěné harfy tón, strhané strůny zvuk, / zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, / zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit..)

Intermezzo II:
-    Nastává noc, sbor loupežníků sedí nehnutě v kruhu v lese a truchlí za svého vůdce

Čtvrtý zpěv:
-    O 7 let později, 31.prosince, projíždí básník kolem pahorku, kde byl Vilém popraven a spatří jeho lebku (popisováno v ich formě). Básník dojede do města a ptá se po osudu zločince, hospodský mu vypoví příběh Viléma. Básník se sem znovu vrací na jaře (citován začátek básně a vzápětí kontrast se zmínkou o lebce a kůlu).
-    Na závěr básník lituje Viléma i Jarmilu, nejvíce však sám sebe. Dochází ke zvláštnímu ztotožnění básníka a jeho postav.
-    Tento zpěv má funkci epilogu

Comments