MALÍŘEM PORCELÁNU
A tak nadešel čas, kdy bylo třeba se rozhodnout o budoucím povolání. V hodinách výtvarné výchovy se asi již rozhodlo, neboť pan učitel Jakoubek vřele doporučoval, abych šel do učebního oboru, souvisejícího s výtvarnou tématikou. Měšťanskou školu jsem ukončil v roce 1947 a již v září toho roku jsem nastoupil v Klášterci nad Ohří do učebního oboru malíř porcelánu. Když jsme s otcem přijeli do Klášterce a hlásili se na vrátnici továrny, bylo nám oznámeno vrátným, abychom si nejprve našli po odsunutých Němcích opuštěný dům. Tehdy, těsně po válce, bylo toto území poloprázdné. Pracovních sil do průmyslu bylo zapotřebí. Začalo pro mne období zcela nové, naplněné novým poznáním. Jako učni jsme museli projít celou výrobou: od přípravy hmoty, praxe u pecí, v točírně, laboratoři, až nakonec ve svém oddělení, v malírně. Poté, asi za šest měsíců, jsem se konečně propracoval do uměleckého oddělení, k akademickému malíři Václavu Křížkovi. Pod jeho vedením jsem prováděl vázu s motivací ženských aktů. Teprve asi po sedmi měsících byl nám učňům přidělen měšťanský dům jako internát. Nastal již organizovanější řád a pravidla, která jsme musili dodržovat. Postupně se vše vyvíjelo čím dál tím organizovaněji. S příchodem nového vychovatele, pana Táborského z Plzně, začal pod jeho vedením vznikat pěvecký soubor písní a tanců. Když byl soubor "Elán" schopen samostatného vystoupení, zajížděli jsme po pracovní době do širokého okolí a stali se tam nejvýznamnější kulturní složkou.
barevná kolorovaná kresba Klášterce n.Ohří z okna malírny mých učebních let, 1949
V souboru jsem hrál na harmoniku a vypomáhal v cimbálové muzice. Sešlo se dost nových učňů, převážně z Moravy. Naším hlavním programem byly písně národní. Ať už moravské, ty se dělily na Horňácko, Dolňácko, Podluží a z Hané. Nesmím zapomenout na valašské. O českých písních ani nemluvě. Vím, že jsme všechny tyto písně milovali a ještě dnes chovám si je v srdci jako skutečný poklad. Jsem přesvědčen o tom, že jsme žili plným životem mládí. Byli jsme plni ideálů a plánů do budoucnosti. Se souborem jsme navštívili i Prahu. Naším hlavním regionem byl však Klášterec, jeho okolí a Karlovy Vary.
Na Karlovy Vary, zvláště na grandhotel Pup, mám zvláštní vzpomínku. Při jednom vystoupení našeho souboru, které nelze jen tak zapomenout, jsme při závěrečném odzemku spolu s mým partnerem Sváťou oba spadli před devíti sty přítomných diváků do propadliště a zmizeli ze scény. Své valašky jsme zasekli do podlahy právě do místa, kde bylo víko, jež překrývalo otvor nápovědy. To jsme bohužel ve víru tance nepostřehli. Když po ukončení naší produkce uchopili opět naši rekvizitu, čili onu valašku, nadzvedlo se celé víko a do odkrytého prostoru jsme oba v tu chvíli zmizeli. Za tento neplánovaný čin nás obecenstvo odměnilo bouřlivým potleskem.
Byly to překrásné tři roky a pak nadešla doba závěrečných zkoušek. Ty dopadly dobře a na konci třetího ročníku na rozloučenou s malebným městečkem v Krušných horách a jeho řekou Ohří jsem uskutečnil v místním barokním zámku svou první výstavu. Byl to malovaný porcelán, obrazy a kresby.
Klášterec n. Ohří - vrátnice Thunské továrny na porcelán, 1949