9. Kapitola

ŽELEZNÝ BROD

Kapitola, o níž se budu nyní zmiňovat, se týká kraje opředeného jakoby pohádkovým kouzlem. Je to kraj plný překrásné přírody a malebnosti samé. Turnovsko, Maloskalsko, Železný Brod. To jsou moje, osudem vyvolené, oblasti, jež se staly mým druhým domovem. Já, takový pražský patriot, jsem vyměnil břehy Vltavy za břehy Jizery. Asi to byl předurčený můj osud, jak na počátku mého vyprávění jsem se zmínil. Horní Pojizeří, protkané řekou, která je domovem lipanů, pstruhů a svou čistotou jako stříbrná nit zdobí onu čarovnou přírodu. Jizera se pro mne stala velkou inspirací. Je krásná za třpytu měsíce, když se vše ukládá k zaslouženému spánku, aby do dalšího dne nabrala nových sil. Za ranního svítání jsou její vlnky jako by si dítě pohrávalo s bublinkami. Šplouchá si, tak nevinně, jako panna sama. Má své koryto, jímž po staletí protéká. Do své náruče, jako labuť mláďata pod své perutě, přibírá přítoky potoků, potůčků, lesních pramínků. Nabírá na síle a prochází krajinou tolik líbeznou. Žádná překážka pro ni není nezdolatelnou. Umí si najít bezpečně cestu mezi vyvrácenými stromy, mohutnými kameny a, je-li třeba, i skálu si umí podmanit. Umí se schovat do nitra země někam pod kameny, aniž bychom si toho všimli. Najednou se nečekaně objeví, zvedá se, rozlévá v mělčinách, kupí se v úzkých soutěskách. Však bývá i krutou, když se vylije z břehů. Jako po každé bouři se však uklidní a poslušně se vrací do svého koryta. I to patří k zákonům přírody. Z hor, lesů a strání lidé zdraví svoji řeku každý den. Jsme tady naše věrná kamarádko, buď pozdravena, žij. Zdraví tě tvoji skláři, tkalci, lidé na březích v chalupách. Zde domov můj, slyšet je ve zpěvu denně svátečním.

Rozhodnutí na čas přesídlit do Železného Brodu jsem učinil pod tlakem událostí roku 1968. Dr. Ivan Novotný mi nabídl v Železném Brodě na tehdejší Lidové škole umění učitelské místo. Aprobaci jsem měl, takže jsem mohl v roce 1974 nastoupit. Po dobu tří let jsem ještě do Prahy dojížděl, ale nakonec se do Železného Brodu přestěhovala celá rodina. S Prahou jsem až do roku 1996 udržoval stálé kontakty, neboť do té doby jsem měl v Praze ateliér. Při navracení majetků původním majitelům (restituce) jsem o ateliér přišel, a to bez náhrady. I bylo nutno se s Prahou rozloučit a přesunout se zcela do nového působiště. Za ten čas, co jsem již v Železném Brodě působil, jsem si na nový domov přivyknul, takže toto úplné přesídlení nebylo zase tak bolestné.

Za dobu 24 roků jsem poznal mentalitu malého města, jeho zvyklosti a především život spojený se školou. Částečnou praxi jsem měl již na akademii jako asistent, ale věnovat se dětem ze základní školy je přece jen něco jiného. Práce s dětmi je daleko náročnější. Ve škole jsem měl žáky jak 1.stupně, tak studenty z gymnázia a průmyslovek. K mládeži jsem měl vždy vřelý vztah, neboť práce se studenty bývá inspirativní. Je to poslání a radost. Nemohu si stěžovat, neboť symbióza mezi školou a rodiči byla shodná s mými představami.. Učil jsem hlavně kresbě, modelování, technologii a k tomu nezbytně patřícím předmětům, jako je základní orientace ve slozích, anatomie a přehled o dějinách umění. Byl jsem především praktik, což považuji za nejdůležitější. Při čteném textu jsme si rozvíjeli obrazotvornost, hlavně při ilustraci. Vzpomínám na čtený text o rybách, myslím že se jednalo o Otu Pavla. Ani jsem netušil, jakou odezvu to bude mít. V Železném Brodě působil jeden z posledních obecních policajtů, František Pospíšil. Byl to člověk věrný své uniformě a své povinnosti plnil podle příkazů svých nadřízených. Ve škole jsem měl několik kluků "bouchaček", kteří pohotově realizovali každou novou metodu, která se jen namanula. V tomto případě se jednalo o pytlačení. Ve čteném textu byl návod, jak chytat na černo ryby. Ani jsem nečekal, že by si páni kluci tuto metodu šli rychle vyzkoušet. Ale pan Pospíšil si povšiml všeho, co zavánělo neplechou. Při našem nejbližším setkání mi to hned bylo naservírováno: "Nic ve zlém, pane profesore, já vás mám rád, ale tohle ty kluky neučte!" Překvapen tímto sdělením jsem pochopil, jak je třeba být na pozoru i při tak nenápadných situacích. Měli jsme také keramickou pec a prováděli keramiku. Snažil jsem se od samého počátku vybudovat takové podmínky k práci, abychom měli možnost co nejšířeji vytvářet celou řadu technik. Prováděl jsem s dětmi keramiku modelovanou na hrnčířském kruhu, keramiku dutou s nanášením glazur i techniku sgrafitovou. V modelování jsme prováděli kopie antiky, studie ruky, listů apod. V kresbě byla uplatňována forma studijní a ilustrační. Linoryt též patřil do našeho programu.

Ve výstavní síni Vlastimila Rady se konaly pravidelné výstavy prací studentů vždy za spoluúčasti hudebního oboru. To se konalo hned na začátku školního roku nebo na jeho konci. Byl to přehled vykonané práce za uplynulý rok. Účast na soutěžích byla vždy zastoupena. V celostátních soutěžích v Praze "Alšova Země" získali jsme dokonce Zlaté pásmo, 2.cenu a sedm významných ocenění. V mezinárodní soutěži konané v Anglii, ve Stradfordu za keramiku "lidické růže" 2.cenu. Autorkou byla 16tiletá Renata Pospíšilová. Při našich výstavách byla často přítomna i televize. V archivu mám kazety jako doklad o průběhu činnosti školy. Z nejvýznamnějších záznamů jmenuji dvacetiminutový dokument, který odvysílala Česká televize pod názvem "Po stopách starých sklářů" a "Oživená hlína". Pořad byl promítnut v tehdy vysílané "Vlaštovce". Dnes po zkušenostech už vím, jak odpovědné je pracovat s dětmi. Neodpustí učiteli jeho nesplněný slib. Jejich vnímání v ranném věku jde s nimi po celý život. Srovnávají si vyslovené myšlenky svého učitele a podle toho jej i hodnotí. Ke mně se moji žáci vrací po létech a, jak jsem pochopil, jejich poznání na jiné škole a u jiných kantorů mne přesvědčilo o tom, že jsem jim říkal vždy pravdu. Jinak by se vše obrátilo proti mně. To je pocit hřejivý.

Můj život na malém městě se stal něčím zcela novým, neboť se zde lidé více znají. Nic neunikne jejich pozornosti a to člověka oproti anonymitě velkoměsta staví do úplně jiné situace. Dalo by se souhlasit s názorem, že lidé na venkově jsou k sobě upřímnější.

Nemohu nevzpomenout na jedno z televizních natáčení, když děti sehrály svoji roli při otevírání keramické pece. Pec byla samozřejmě vychladlá, ale pro údiv, jak výrobky dopadly, musely při otvírání a vyjímání figurek zahrát, jak je to pálí. Když jsem své vnučce Lucince předčítal pohádky, vzpomínám si na pohádku o Perníkové chaloupce. Jak již to bývá, převážně mívají pohádky dobrý konec. Lucinka pochopila, že zlá baba si sedla sama na lopatu a tak ji děti přelstily. Baba v peci uhořela, dobro zvítězilo. Když byla jednou Lucinka se mnou ve škole a já vyjímal dětem z pece jejich výtvory, objevil se v peci ptáček. Byl to popelník, který jedno z dětí vyrobilo pro tátu. Lucinka se na mne zle obořila, že jsem měl dlouho co dělat, abych jí to vysvětlil. "Dědo, do pece patří zlá baba a ne ptáček!" Tak děti reagují ve svém přirozeném myšlení na zlo a dobro. Zcela po svém. I učitel se musí umět vžít do dětské dušičky, rozumět jí a být s ní v souznění.

Vedle výtvarného oboru byl na škole i obor hudební. Ten tvořilo oddělení houslové, dechové a klavírní. Při škole působil pěvecký sbor "Řetízek", který svou dlouholetou tradicí obohacoval kulturní dění na Železnobrodsku. Získal mnoho ocenění a zajížděl i za hranice České republiky, např. do Itálie, Německa, hlavně však rozdával radost po celých Čechách. Jeho kmenovým zakladatelem byl vynikající houslista a dirigent Josef Hlubuček, po doktoru I.Novotném dlouholetý ředitel školy. Na zdejší škole jsem se často vracel do svých dětských let a spolu s dětmi prožíval (jako bych byl jedním z nich) onu atmosféru kouzelných chvil sváteční pohody.

O vánocích, v kostele svatého Jakuba v Železném Brodě, zaznívají líbezné melodie koled, sborových skladeb a za doprovodu varhan a orchestru bývá ta správná atmosféra vánočních dnů. Do kostela děti vyrobily keramický betlém, který bývá vedle stromečku součástí pravých Vánoc.

Kromě pedagogické činnosti jsem se pochopitelně věnoval i vlastní tvorbě. Bez té bych si to neuměl ani představit. Občas musím namalovat obraz, kreslit a spolu s dětmi vytvářet keramiku.

V Železném Brodě jsem měl dostatek příležitostí se výtvarně projevit. Významnější práce, jež jsem realizoval, byly např.:

• • opona pro divadlo v Železném Brodě,

  • výtvarné řešení hospody "Na Mýtě" v Železném Brodě,

  • plastika na hřbitově v Příšovicích u Turnova.

V roce 1975 jsem byl požádán tehdejším předsedou MěstNV v Železném Brodě Rudolfem Štekrem o zrestaurování opony v městském divadle. Autorem této opony byl tehdy ještě mladý, začínající malíř Vlastimil Rada. Pomocníkem mu byl jeho přítel a kamarád Václav Rabas. Opona sloužila přes padesát let. Ten čas ji poznamenal, takže restaurátorská práce byla nutná. Za tu dobu si herci udělali v oponě tzv. "špehýrku", aby věděli, kolik je v hledišti diváků. Na restaurátorskou práci jsem přivedl z Prahy restaurátora, aby práci provedl. Krajní části opony byly značně poškozeny, takže musely být odstraněny. Tím se celý formát zmenšil na každé straně o 70 cm. Proto nemohla být opona vrácena na původní místo. Rozsáhlé práce na záchranu dnes již historické a umělecky cenné opony však nesměly být vynaloženy nadarmo. (Vždyť např.jenom na zadní část plochy opony bylo použito přes 60 kg včelího vosku). Hledalo se proto vhodné umístění pro její trvalou a důstojnou instalaci. Vyřešením se stala nově vybudovaná městská galerie, nesoucí jméno národního umělce Vlastimila Rady. Opona byla tak zachráněna před zničením.

Za nějaký čas , jen tak ze zvědavosti, jsem se zeptal pana Štekra, čím bude vyplněno prázdné místo na jevišti divadla. Bylo mi sděleno, abych vypracoval návrh nové opony, včetně jeho realizace. Úkolu jsem se ujal a začal hledat vhodné motivy. Po četných konzultacích se svými kolegy v Praze jsem dospěl k názoru, že by to měla být opona městská, obsahující prvky zachované lidové architektury Horního Pojizeří. Opona není obraz, je to dekorativní prvek interiéru. V tomto případě ve slohu, poněkud připomínajícím empir.

Každý námět vyžaduje své zpracování a je třeba se uvážlivě rozhodnout pro odpovídající materiál. Tomu je vždy třeba se podřídit. Od samého počátku jsem pomýšlel na materiál gobelín. Nová opona byla provedena olejomalbou. Od návrhů až po konečné dohotovení uplynulo celkem 5 let. V roce 1980, po schválení a kolaudaci (jmenovitě panem Dr.Formánkem z Národní galerie v Praze) byla opona předána městu do užívání. Jako prozatímní maketa měla by být převezena k realizaci nejlépe do Jindřichova Hradce, kde se gobelíny dělají. K naplnění tohoto původního záměru však nedošlo. Pro zajímavost se zmíňím o plátnu, na němž je opona namalována. Plátno jsme sehnali v Technolenu v Lomnici nad Popelkou. Z jedné strany bylo však plátno pogumováno. Na dotaz, proč tomu tak je, nám bylo sděleno, že jsou z tohoto materiálu vyráběny žoky na vodu pro Saharu. Když putuje pouští karavana velbloudů, musí mít sebou dostatek pitné vody, bez níž je taková obchodní cesta nemyslitelná. Pro nás na naše přání vyrobili ovšem plátno bez této gumové impregnace. (Dokonce měli v této textilce očíslovány i hrby velbloudů.)

Název města Železný Brod vznikl od dobývání železné rudy a z toho, že přes řeku Jizeru se kdysi brodilo. Odtud "Brod". Přes řeku se brodily formanské vozy a než se dostaly na náměstí, museli formani zaplatit tzv. mýtné. To se hlavně platilo o jarmarcích, na něž vozili zboží. Dodnes se jedna z hospod nazývá "Na mýtě". Na tomto domě jsem vytvořil sgrafitovou technikou výběrčího mýtného. Ten dům není asi původní, ale odpovídá místu, kde stávala původní hospoda, nesoucí tento název.

Pokud se jedná o plastiku na hřbitově v Příšovicích, připomínám, že byla objednána rodinou Větvičkových, kteří se velmi výrazně zapsali do kulturního života Turnovska. Pan Větvička byl např. v Turnově školním inspektorem a současně hejtmanem. Jeho zásluhou a přičiněním se uskutečnila návštěva Augusta Rodina, slavného francouzského sochaře v Českém Ráji, kterého pan Větvička osobně doprovázel. Do toho zasahoval i vliv našeho sochaře Mařatky a Zdeňky Braunerové. I oni doprovázeli Mistra Rodina.

V této souvislosti se nemohu nezmínit o Mikoláši Alšovi, který také do Českého Ráje a na Turnovsko zajížděl. Při soutěži na lunety pro Národní divadlo použil motivu Trosek, jako symbolu Českého Ráje. Navíc je v turnovském museu umístěn jeho obraz "Sasíci na Hrubé Skále". Ten byl v roce 1895 objednán Svazem českých turistů a byl součástí Všeslovanské výstavy v Praze. Obraz o rozměrech 12 x 10 m je , jak jsem se již zmínil, umístěn v bývalém vězení v Turnově, na jehož základech dnes stojí Městské museum. K mé potěše je před tímto dílem umístěna moje plastika Mikoláše Alše: onen třetinový model z celostátní soutěže, oceněný třetí cenou. Při postupu do užšího kola cenou druhou. (První cenu porota, jak již bývá zvykem, neudělila.)